Gallirea - Příspěvky uživatele

// dobře jak chceš :D já si to budu pamatovat Amelis :)

Podívala jsem se Arcovi do šedých očí. „Já chápu, že jsou to tvoji přátelé. A chápu, že jsi je vzal do smečky, ale mohli by projevit aspoň trochu respektu. Je jedno jak se k tobě ten nahoře chová, lae pořád je nad tebou a ty bys měl buď dokázat, že si zasloužíš, aby se s tebou mluvilo jinak, anebo sklonit hlavu a respektovat to,“ řekla jsem nabroušeně. „A jediné co zatím udělali, bylo, že sem nakráčeli, zranění a hladoví, a my se o ně museli postarat. Takže by měli držet hlavy hodně dole,“ dodala jsem. Arc navrhl jít tu podivnou věc prozkoumat. „Rozhodně,“ souhlasila jsem. „Ani trochu se mi to nelíbí.“ Švihla jsem ocasem a začala jsem hledat, odkud asi zvuk jde. Arc navrhl sever a já musela jedině souhlasit. Arc se mě ještě otázal, jestli tam půjdeme. ne necháme nepřítele, aby nám udělal z lesa kůlničku na dříví… Kušuj. Švihla jsem ocasem. Z těla mi tekla voda proudem. Kývla jsem hlavou na Arca a dala jsem se do běhu.
Běžela jsem za Arcem na sever. Věděla jsem, že odtamtud ten podivný zvuk vychází. Co to jenom může být. V dešti se mi běželo opravdu špatně a tlapky se mi nořily do nově vzniklého bláta, ale běžela jsem, co nejrychleji to šlo. Něco ohrožovalo náš domov. Náš les. A já o nově nabytý pocit bezpečný nechtěla přijít. Rozhodně jsem o něj nechtěla přijít bez boje. Musíme se toho zbavit. Jsme alfy. Zlostně jsem zavrčela a přidala jsem do kroku. Bylo mi jasné, že někde tady musí nepřítel být, ale zatím jsem ho nikde přes déšť neviděla. Najednou se přede mnou objevil. Rozeznala jsme jenom velký tmavý stín, který ta ohromná věc vrhala. „Árčí, co to je?“ otázala jsem se mírně vyděšeně. Ochraňuj smečku, les, domov, rodinu. Musíš. Zatřepala jsem hlavou a zlostně jsem zavrčela. Srst na hřbetě se mi naježila a já se zapřela do bahna, abych mohla v případě potřeby zaútočit.

Pohodila jsem ocasem ze strany na stranu a postupovala jsem dál neprostupným terénem Asgaarského lesa. Nelíbí se mi… mě taky ne…. Proč je Arc vzal do smečky? Jsou tak arogantní a tak povýšeně se chovají. Kdybych mohla tak je roztrhám na místě… Jo a navíc nebudou ani ničím užiteční. Ta vlčice by nezvládla ani se postarat o hloupá vlčata a ten vlk bude rád, když ho něco nezabije. S jeho štěstím… Přesně. A měli projevit aspoň trochu respektu. Kdo ho vyléčil? Já. Kdo je nevynesl v zubech? Já. A slyšela jsem od nich aspoň nějaký náznak díků? Ani náhodou. Možná nějaké rychle vyplivnuté díky, které ani nebylo myšleno upřímně… A teď jsi jejich alfa… O důvod víc, aby se mi snažili podlézat, jinak z nich udělám omegy a bude to. Nakvašeně jsem si to rázovala k místu, kde jsem odtušila úkryt.
Cítila jsem Arca, který mne dohnal. „Nemám je ráda. Nelíbí se mi. Nechci je tu,“ řekla jsem narovinu, protože jsem neměla náladu na to mu lhát a on by stejně poznal, že nemluvím pravdu. Ani jsem se na něj nepodívala. Najednou začalo z ničeho nic pršet. Super. Moje nálada se dostala na bod mrazu. Slyšela jsem vytí a bylo mi jasné, že někdo potřebuje pomoct. Jsou smečka. Ať se o to postará někdo jiný. Je jich tu víc než dost. Rozhodla jsem se na volání neodpovídat a dál jsem postupovala. Slyšela jsem podivné zvuky, ale připisovala jsem to své podrážděnosti a tomu, že déšť sílil. Asi je to jenom v mojí hlavě. Migréna. Povzdechla jsem si a dál jsem našlapovala. Liják byl odporný a z mého kožichu tekla na zem voda. Zastavila jsem se a otočila jsem se na Arca, který něco říkal. Počkat? Když to slyší on tak to nemůže být jen v mojí hlavě. Pomyslela jsem si. „Co to, sakra, je?“ zeptala jsem se a rozhlížela jsem se po lese. Ten zvuk se mi nelíbil.

Prohlížela jsem si ty dva. Chtěla jsem si hrát, ale vlk vypadal, že na rvačku nemá náladu a vlčice by byla snadnou kořistí. Jeden stisk kolem krku a odhodit a je po ní… Moc rychlý, něco lepšího… Pomalu obejít a vystresovat jí. Pak srazit na zem vlka. Oddělit je. Jí seknout. Mířit na plece. Vlkovi prokousnout krk. Odskočit a zarýt drápy do břicha. Rozpárat. Otočit se. Vlčice zmatená, ale bude se bránit. Přeskočit ji. Otočka a srazit k zemi. Hlava rozbitá o kámen. Počet mých zranění škrábance na plecích a jedno kousnutí do tlapy. Nic smrtelného. Protivníci. Několik zranění na celém těle. Smrtelné. Vlk mrtví do půl minuty, vlčice do dvou. V hlavě mi proletěla celá scéna co všechno bych musela udělat, abych se jich zbavila. Při těch myšlenkách jsem si olízla tlamu, protože se mi začaly tvořit sliny a na jazyku jsem cítila krev. Vlčice zapískala něco o smečce a vlk neřekl nic, jen se postavil tak, že chránil to malé pískle. Podívala jsem se na Arca, který mě ujistil, že je vzal do smečky. No co já vzala Dark Moona taky aniž by o tom věděl, ale tihle jsou dva. Jednoho bych mu prominula, ale dva. Pohodila jsem ocasem a pořád jsem si ty dva prohlížela s odporem. „Fajn,“ odsekla jsem.
Najednou se k nám připojil hnědý vlk. Zacukaly mi koutky úst, ale přiměla jsem se na přítele neusmát. Savior se přišel rozloučit. Sakra. Spala jsem moc dlouho. Prošel kolem mě a zašeptal mi do ucha dvě věty. „Přines. A popravdě znám lepší alfu, než kterou já kdy budu,“ zašeptala jsem zpátky, aby ostatní vlci nic nezaslechli. Moje narážka byla jasná. „Opatruj se,“ dodala jsem a usmála jsem se na vlka, který odběhl pryč a zmizel.
Moje pozornost se opět přesunula k vlkům. Dala jsem se do pohybu a začala jsme je obcházet. „Zlatíčko,“ prohodila jsem k vlčici, která se tiskla k vlkovi a uši měla stažené dozadu. „Jednu věc tě budeme muset naučit. Svět je zlej. A pokud si chceš zachovat ten svůj sladkej kožíšek, měla by ses naučit trochu ukázat drápky. Vždycky tu nebude nějakej hlupák, co tě bude bránit,“ řekla jsem jí a zastavila jsem se před nima. „A u tebe by možná pomohlo, kdybys někdy promluvil. Takhle mi připomínáš rybu,“ řekla jsem k vlkovi. „A já z duše nesnáším ryby,“ dodala jsem a s mrsknutím ocasu jsem se otočila k Arcovi. „Jděte se najíst,“ štěkla jsem na ty dva. Árčí až se najíš, najdi mě. Musíme si promluvit. Pomyslela jsem si a doufala jsem, že to zaslechne. Pomalým krokem jsem zamířila do lesa. Pryč od vlků a směrem k úkrytu. Konečně byl čas abych ho Arcovi ukázala.

Rozvalila jsem se na kameni. I když byl sen příšerný, cítila jsem se odpočatě a tak nějak vláčně, jako bych se mohla roztahovat na kameni celý den. Cítila jsem všechny vlky v lese. Cítila jsem i zvěř, kterou lovili. Bylo mi nádherně. Zatím co se všichni lopotili při lovu, já jsem odpočívala. A necítila jsem se ani trochu provinile. Někdy si taky zasloužím odpočinek. Odůvodnila jsem sama sobě svou lenost cokoli udělat. Jen představa toho, že bych měla někde lovit nebo obcházet hranice, mi byla proti mysli. Nejraději bysse stočila do klubíčka. A ještě raději bych se stočila do klubíčka vedle Arca. Cítila jsem ve vzduchu krev mrtvého zvířete, které nejspíš padlo za oběť smečce. Mojí smečce. Zvednu hlavu, abych mohla ten pach nasát do čenichu a zapamatovat si ho. Ta omamná vůně krve byla příjemná a mě zakručelo v žaludku. Cítila jsem všechno. Krev zvířete. Pachy smečky. Savior. Cizinci. Sakra! Postavila jsem se na všechny čtyři a seskočila jsem z kamene, na kterém jsem se do teď vyhřívala. Pachy byli cizí, ale jistým způsobem známé. To jsou určitě ti dva, co tu byly minule… Jo rozhodně jsou to oni. Dala jsem se do běhu. Čím blíž jsem byla, tím víc jsem rozeznala i pach Arcanuse, který byl nejspíš blízko nich. Věděla jsem, kam přesně běžím a už mi ani nepřišlo, že bych se musela nějak zvlášť snažit, abych se vyhnula všem stromům, křovím a kamenům. Dokonce i kopcovitý terén se nezdál takovou přítěží jako ze začátku mého pobytu zde.
Náhle jsem uviděla kožich vlčice a vedle ní jsem zahlédla mezi stromy i vlka. Nedaleko jsem cítila smečku, která se krmila. Amelis voněla jako heřmánek, Ness voněl jako čerstvá hlína a Kishan voněl jako borovice. Všichni byli opředeni pachem kořisti, kterou právě nejspíš pojídali. Saviora jsem také cítila, ale to už jsem doběhla pár metrů od Arcanuse a dvou vlků. Přešla jsem do kroku a pomalu jsme k nim došla. „Co tu zase chcete?“ zeptala jsem se bez obalu a bez zdvořilostních frází. Přišla jsem k Arcovi a postavila jsem se vedle jeho boku. Při otočce jsem se o něj, jako by náhodou, otřela a tu chvilku kdy jsem cítila jeho teplo, se mi rozbušilo srdce rychleji. „Myslela jsem, že moje varování bylo dost jasné,“ dodala jsem a pohledem jsem se zaměřila na vlky před sebou. Působili klidně, jako by vůbec nebyli na cizím území. Doufám, že si nemyslí, že jsem nějaká záchraná stanice pro podvyživené a nemocné vlky? … Jo asi by to chtělo otevřít si nemocnici Asgaarský hvozd… Jo a nkde poblíž otevřít márnici nebo krematorium… Tůňka musí stačit… Pravda tůňka bude muset stačit. Pomyslela jsem si a v očích se mi zablesklo. Vlk působil vyrovnaněji než vlčice, takže jsem svůj rudý pohled mířila spíš na ní. Najdi slabinu, využij ji ve svůj prospěch a nemůžeš prohrát. Proběhlo mi hlavou.

„Eliso.“ Kopla jsem packou do vzduchu. „Eliso, vzbuď se.“ Tiše jsem zamručela a se stále zavřenýma očima jsem se přetočila na druhý bok. „ELISO!“ Ten křik mě přiměl poplašeně odtáhnout víčka od sebe a rychle jsem se posadila. Přede mnou stála vlčice. Byla bílá jako zrovna padlý sníh, který se snesl z nebe a rudé oči jí planuly. „Mami?“ pípla jsem. Ještě nikdy jsem se necítila tolik zvláštně. Okolí jako by bylo utlumené světlem, které vycházelo z vlčice. Děláš si ze mě srandu?!“ zasmála se vlčice. „Já a tvoje matka?! To jako vážně?“ Pomalu jsem se postavila a seskočila jsem z kamene, který pode mnou zmizel. Stála jsem v údolí, které bylo částí Asgaarského lesa, ale z nějakého důvodu jsem ho úplně nepoznávala. „Tak kdo teda jsi?“ dotázala jsem se a nevěřícně jsem na vlčici pohlédla. „Jsem to, co ty nikdy nebudeš,“ odsekla mi v odpovědi. Mírně jsem se přikrčila a cítila jsem, jak se mi ježí na hřbetě srst. „Přestaň mluvit v hádankách,“ okřikla jsem jí. Vlčice po mě hodila vražedný pohled a já pochopila, jak se všichni cítí, když se na ně koukám takhle já. Nebylo to nic příjemného. „Já tu nejsem od toho, abych se s tebou dohadovala, takže teď budeš zticha a budeš hezky poslouchat.“ Chtěla jsem něco namítnout, ale nešlo to. Jako by mi někdo držel tlamu, abych ji nemohla otevřít. „Tohle není tvůj domov, nikdy nebyl a nikdy nebude. Všem si jenom na obtíž a na překážku,“ začala mluvit vlčice chladným hlasem a pomalu mě začala obcházet. Její hlas byl jako našeptávání samotné Smrti. „Jediné v čem jsi dobrá, je to že všechny okolo děsíš. A sama přece dobře víš, že jsi už dlouho nic nezabila a chybí ti to.“ Snažila jsem se ji neposlouchat, ale nešlo to. „A co se stane, až zase budeš mít chuť na trochu té krve. Koho z nich zakousneš jako prvního?“ Viděla jsem, jak se okolo mě z ničeho zhmotnila Amelis, která byla přikrčená a vrčela. Po jejím boku se objevil Ness, který zacvakal zuby ve vzduchu. Mírně jsem se od nich odstoupila, ale to už se na druhé straně objevil Mith s Kishanem, oba dva cenili zuby a vrčeli na mě. Chtěla jsem se dát do běhu a utéct, ale zrovna, když jsem začala couvat, zastoupil mi cestu Dark Moon a ohnal se po mě drápy. Odskočila jsem od něj a začala jsem taky vrčet. „Co si jim to udělala?“ vyštěkla jsem na vlčici, která si nejspíš tuhle situaci náramně užívala. „Já jsem neudělala nic, to ty jsi udělala.“ Vlčice se zasmála a já si snažila vzpomenout, co jsem udělala, ale nemohla jsem si nic vybavit. Vlci kolem mě začali kroužit, jako když se snaží napadnout medvěda nebo kojota. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nikde jsem neviděla Arca. „Arc mě zachrání… Arc mě zachrání…“ šeptala jsem si pořád dokola, jako by ta slova mohla odvrátit moje nepříliš pěkné vyhlídky na smrt. „On už ti nepomůže,“ zasmála se vlčice a její smích se mi zabodával do uší jako kousky ledu. Nevím, kde se tam objevilo, ale najednou se mi naskytl pohled na bezvládné tělo, které leželo pouhý metr ode mne. Vlkova černá srst byla slepená dohromady krví a jeho oči byly zakalené. Přiskočila jsem k němu a začala jsem do něj strkat čumákem. „Ne… ne…ne…ne…ne,“ drmolila jsem bez přestání. „Arcu, probuď se,“ špitla jsem, ale vlk se ani nehnul. „Kdo mu to udělal,“ zeptala jsem se plačtivě vlčice. Moje slova však zanikla ve vrčení okolních vlků, kteří se kolem mne stahovali jako oprátka kolem krku. „Ty!“ zavrčela Amelis. „Tys ho zabila,“ odvětil Mith a vydal hrdelní zavrčení. Bílá vlčice se nepřestávala smát. „Já… já, ale… já ne….“ nedokázala jsem ze sebe vypravit pořádnou větu. Smích vlčice se mísil s vrčením vlků a já už věděla, že mě nic nezachrání. Chtěla jsem bojovat a bránit se, ale něco mi bránilo v pohybu. Nemohla jsem se ani pohnout. Věděla jsem, že za mou neschopnost udělat byť jen krok nemůže vlčice, ale zjištění, že už nemám proč se bránit. Cítila jsem se prázdně. Dutě. Mrtvě. První kdo po mě skočil, byl Ness s ostatními v závěsu. Cítila jsem jejich zuby, jak mi odtrhávají maso od kostí, ale nebolelo to. Cítila jsem vlastní krev, která se mi hrnula ven ze všech možných ran na těle. Někdo mi ukousnul ucho, ale já pořád vnímala. Věděla jsem, že už bych měla být mrtvá, ale milosrdná smrt se ne a ne dostavit. Cítila jsem trhání masa a lámání kostí. Cítila jsem to všechno. „Eliso!“ Ten hlas byl tak blízko. Eliso prober se.“ Byl blíž než bych si mohla myslet, jako by mi někdo šeptal do uší, které už jsem neměla. „Eliso!“ S trhnutím jsem otevřela oči.
Přerývavě jsem dýchala a snažila jsem se uklidnit, ale sen byl tak živí. Pořád jsem slyšela vrčení vlků a cítila svou krev ve vzduchu. „Jen sen, byl to jen sen,“ řekla jsem si potichu, jako by mne můj hlas mohl ujistit, že tohle je skutečnost a tamto jen přelud. Posadila jsem se na kameni, na kterém jsem usnula. Pomalu jsem se vzpamatovávala z děsivého snu. Savior byl pryč, ale jeho pach jsem cítila. Cítila jsem i jiné vlky. Lehla jsem si zpátky na skálu a najednou jsem přesně věděla, kde jsou. Věděla jsem, že loví a že jsou všichni v lese. Nevím jak, ale cítila jsem to. To tenhle les a ty skály, můžou za to ty skály. Uvědomila jsem si. Slyšela jsem, jak jejich tlapky naráží o zem, a slyšela jsem, jak se stádo dalo do pohybu a jak jejich kopyta udusávají trávu a mech. Všechno je v pořádku. Uvědomila jsem si a ten úlevný pocit byl nádherný. Upřela jsem pohled směrem, odkud jsem cítila všechny pachy, ale nakonec jsem se rozhodla zůstat. Oni to zvládnou. Užívala jsem si sluneční paprsky na své kůži. A až doloví ukážu Arcovi úkryt.

Ahoj všichni vlkouši,
prázdniny se nám přehouply do druhé půlky a my pro vás přicházíme s malým zpestřením. Dne 27.8. Arcanus a Elisa oslaví již několikáté výročí svazku partnerského a na počest této pro nás významné události jsme se rozhodli uspořádat smečkovou akci.
Váš úkol bude poměrně jednoduchý, jakýmkoli způsobem se k této události vyjádřit. Můžete kreslit, můžete psát, skládat básně či jinak tvořit. To zcela necháme na vaší kreativitě a vynalézavosti. Jediná podmínka je, že to musí souviset s partnerstvím Elisy a Arcanuse, vašich milovaných alf :D. Můžete vytvořit něco, čím byste jim popřáli, nakreslit dárek, složit na jejich lásku nějakou ódu nebo prostě nakreslit dvě zamilované hrdličky, to je zcela na vás ;) Čas na to máte od 10. srpna do půlnoci 24. srpna. Vyhodnocení potom čekejte 27. 8., ať je to trochu tématický :D
A odměna? Vítěz obdrží něco do svého úkrytu a možná i něco navíc, a samozřejmě i všichni ostatní, co se snažili, dostanou nějakou cenu útěchy :)

Takže si to shrneme,
Co: Zpracovat výročí partnerského svazku vašich milovaných alf.
Jak: Jak vás napadne.
Do kdy: Do 24. 8.
Odměna: Překvapení
Kam posílat: Vyberte si vašeho oblíbeného alfáka a pošlete mu to do vzkazů s předmětem Akce Asgaarské smečky.

Doufáme, že se zúčastníte v hojném počtu a že nás svými výtvory překvapíte.
Vlku zdar!
A a E

Pohodila jsem ocasem a sledovala Saviora, který se mi snažil navrhnout, ať dám členům smečky čas. „Jo jenže kolik času potřebují? Týden? Měsíc? Rok?“ otázala jsem se smutně. Nevěděla jsem, co s nimi dělat les byl prostě moc velký a oni se ztráceli a znovu nalézali. Unaveně jsme zívla. Savior ke mně vyskočil a začal se naparovat. „Hele hele, vládcem lesa jsem tu já, takže pěkně odpochoduj zabrat si jiné území,“ řekla jsem se smíchem a vyplázla jsem na něj jazyk. Savior mi navrhl, ať se vyspím. Ale já přece nejsem… zívla jsem. … ospalá! Podívala jsem se omluvně na Sviora a přetočila jsem se na bok, aby se mi leželo dobře. „Dobrou noc,“ zamumlala jsem, ještě než jsem odplula do krajiny spánku.

//Šíleně krátké, omlouvám se, ale nějak nemám čas a ani náladu psát :/ Zítra ani pozítří nečekejte, žádnou velkou spisovatelskou akci od mé osoby.

Sledovala jsem okolí ze svého vyvýšeného trůnu. Všechno bylo jako z pohádky a já si to užívala. Lehla jsem si a položila jsem si hlavu na tlapky. Byla jsem už dost utahaná, ale přemáhala jsem spánek, abych si mohla povídat se Saviorem. Těžká víčka jsem držela otevřené jen silou vůle, ale i ta síla pomalu vyprchávala. Musím se vyspat… Hned jak bude čas… Jo lehnu si a pořádně se vyspím. Rozhodla jsem se. Savior řekl, že se tu nechce usadit, což jsem mu nemohla zazlívat. Asi bych taky nechtěla být ve smečce s vlky, co mě nesnáší. Uvědomila jsem si, když jsem si vzpomněla na to, co mi říkal o Amelis a ostatních vlčatech. „Ale kdyby sis to náhodou rozmyslel, stačí se tu objevit a zavýt,“ řekla jsem vesele a mrkla jsem na něj. „Je to tu sice trochu zarostlé, ale aspoň kdyby nás někdo napadl tak se buď ztratí nebo se mu my ztratíme a nebo se v té změti kamenů, stromů a keřů smrtelně zraní,“ okomentovala náš les.
Unaveně jsem přejížděla pohledem po okolí. V dálce jsem cítila pachy Arca a zbytku smečky. Dokonce jsem cítila i zraněného vlka a jeho společnici. Doufám, že brzo vypadnou, nerada bych j tu zítra ještě viděla. Tiše jsem zavrčela a rozzuřeně šlehla ocasem o skálu. „Co já vím, co se honí v té tvojí hlavince,“ zanotovala jsem, když se zmínil o lovu na cizím území. „Dost možná bys toho byl schopný, kdyby se ti chtělo a s tou pakáží, co tu máme by tě všichni nechali dál lovit,“ broukla jsem naštvaně. „Vždyť si to sám viděl ty si sem jen tak přijdeš a nikdo si tě ani nevšimne. A u jednoho z těch cizáků jsem byla taky první já a u druhého Arc, někdy mi přijde, že tu nikdo jiný nic nedělá,“ postěžovala jsem si.

Ťapkala jsem vedle hnědého vlka a užívala jsem si tu okolní krajinu. Slunce už vystoupalo docela vysoko, ale to jsem mohla jen odhadovat, jelikož byly pořád dost husté mraky. Savior, řekla něco o květinovém balení a okolo mojí tlapky začaly růst sedmikrásky a další kytky. „Dej to pryč!“ zapištěla jsem, protože jsem si v první chvíli myslela, že je to had. Jo jasně had a z hlavy mu trčí sedmikráska. Převrátila jsem oči v sloup. „Abych ti taky neukázala svou magii,“ řekla jsem a vyplázla na Saviora jazyk. „Neškodný? No neškodný jsi byl od doby, kdy se narodila vlčata a vlastně i chvilku před tím,“ řekla jsem a pokračovala jsem dál. Seš blbá nebo co? Ta tvoje drzost je hrozná… Já nejsem drzá, já jsem upřímná. Tiše jsem si to tlapkala dál lesem.
Saviora jsem měla po pravém boku. Jako za starých dobrých časů. Usmála jsem se. A tady začínají nové dobré časy. Rozhlédla jsem se po lese s pocitem hrdosti a něčím dalším, nepopsatelným. Byl to pocit, který mne naplňoval ze vnitř a příjemně hřál. Zasmála jsem se, když Savior řekl, že nemá kam jít. „Takže tu zůstaneš na věky věků?“ otázala jsem se s úsměvem, který pro mne nebyl typický. Lehce jsem vyskočila na jeden z kamenů a pak zase seskočila dolů. Jdeme k údolí, tam by se mu mohlo líbit. Pomyslela jsem si a pomalu jsem šla dál. „Támhle nedaleko je údolí, které nám slouží jako kdysi sloužila mýtina v Klímu. Když je něco potřeba, všichni se tam sejdeme a diskutujeme,“ řekla jsem hlasem průvodce. „Taky je to zatím nejlepší společenské místo, než najdeme pořádný úkryt, ale už máme jednu jeskyni vyhlédnutou. Až bude mít Arc čas, mám v plánu ho tam vzít a spolu ji prozkoumáme,“ dodala jsem a při představě průzkumu jeskyně jsem se šťastně usmála. Aspoň budu mít Arca na chvilku jenom pro sebe. Vyšla jsem na malinký kopeček a před námi se rozléhalo údolí se stojatou vodou, v tůni na dně a spoustou balvanů. Seběhla jsem ze svahu dolů do údolí a vyskočila jsem na jeden z kamenů. Elegantně jsem si sedla. „Ale ne. Nebudeme si tu hrát na to, co se podle hierarchie sluší a co ne… znám tě déle než jsem znala vlastní rodinu,“ řekla jsem klidně. Nechtěla jsem, aby se vůči mně choval podřazeně jen proto, že musí.

Zasmála jsem se nad jeho dotčeným hlasem a výrazem. „A já jsem mladší a nepamatuju si, co jsem měla včera k obědu,“ zasmála jsem se. Vlastně vím… nic. Tohle zjištění bylo zdrcující. Vlk by řekl, že jako alfa budu mít jídla požehnaně a ono nic. Znovu jsem mrskla ocasem, abych odehnala dotěrnou mouchu, která mi prolétala kolem těla. „Na rozdíl od nich, já umím plavat,“ zasmála jsem se. Pořád jsem měla divný pocit, že říkám jejich otci o tom, jak je chci zabít, ale jelikož byl zároveň mým nejlepším přítelem, kterého jsem měla, mimo Arca samozřejmě, věděla jsem, že můj humor pochopí. „Takže si stačí vybrat vlče, co tě naštve a pak mi to vyřídit. Třeba poslat poštovního holuba nebo tak něco. Všechno zařídíme do tří pracovních dnů,“ řekla jsem teatrálně. V životě jsem se snad tolik nenasmála, jako když jsem si povídala se Saviorem. S Arcem jsem se taky smála, ale to bylo něco jiného.
Když na mě skočil, musela jsem se začít smát. „Prohrála jsem, přiznávám, ale to jen proto, že jsem nečekávala, že se z beránka v rouše vlčím vyklube opravdový vlk,“ řekla jsem s jiskrou smíchu v očích, ale možná to nebyla jiskra smíchu, ale něčeho úplně jiného. Savior ze mě seskočil a šel pomalu do lesa. Rozeběhla jsem se za ním. „Snad mě nechceš opustit… zdrž se aspoň do zítra. Můžu ti to tu všechno ukázat?“ Navrhla jsem, protože jsem nechtěla, aby šel. Poskakovala jsem okolo něho a vesele mrskala ocasem z jedné strany na druhou. „A taky bys mohl pozdravit Arca,“ dodala jsem, protože jsem úplně zapomněla, že oni dva se vlastně taky znají a možná by se chtěli vidět, než Savior zase zmizí, kdo ví kam. „A hlavně tady budeš vždcky vítán. Když tě někdo zastaví, řekni, e si přišel na pozvání alfy,“ mrkla jsem na něj.

Sledovala jsem Saviora a nepřetržitě mu naslouchala. Počasí bylo dokonalé. Ani vedro ani zima. Foukal nádherný větřík, který si pohrával s mojí srstí, a já si to užívala. Slunce se sice schovávalo za mraky, ale aspoň, že nepršelo. Jestli bude pršet tak až k večeru… Kde bereš tu jistotu? …. No na nebi jsou mraky, ale ne dostatečně tmavé, aby z nich zapršelo. Není dusno, které je před bouřkou a ptáci poletují dost vysoko. Odůvodnila jsem svůj názor. Pohodila jsem ocasem a probodla Saviora pohledem, který neměl být nepřátelský, ale byl pro mne prostě typický. „Já vím, já vím. Byla jsem ochranář, pamatuješ?“ Zasmála jsem se. „Ale nepamatuju si, že by jich bylo tak moc,“ povzdechnu si. „Kdybych byla věděla, že to bude takhle, počůrala bych jinej strom v jiném lese,“ dodala jsem suše. I když jsem tenhle les nesnášela pro jeho průchodnost, milovala jsem ho pro jeho energii, která z něj sálala.
„O neviditelnosti mi tu ani nemluv,“ prohodila jsem, při vzpomínce na to, jak jsem se zneviditelnila a nedokázala jsem se zviditelnit. Mrskla jsem ocasem. Savior prohodil o svých vlčatech, respektive o jejich krocení, nehezkou poznámku, ale já ho chápala. „Neboj, když bude třeba tak tě jich zbavím na dobro. Máme jednu tůňku stojaté vody, která je poměrně hluboká a do které se někteří ti vlci vejdou,“ prohodila jsem a spiklenecky jsem na vlka mrkla. Jo ta tůňka bude jednou pověstná po celém kraji. Tiše jsem zívla. Byla jsem unavená, ale ne od povídání, ale od zakládání a obcházení a hlídání smečky. Od té doby jsem spala jen pár hodin a ležet na téhle zemi bylo lákavé k usnutí. „Popravdě mám jen jednu jizvu, na krku od Alicien…. Od té doby se nikdo nedostal dost blízko, aby mi mohl udělat jizvu,“ řekla jsem s klidem v hlase, i když mě vzpomínka a na vlčici, kterou jsem už několik let neviděla, rozrušila. Všechny mé přítelkyně zmizely nebo zemřely. Bylo to smutné zjištění. „Smečka půjde na lov, když budeš chtít můžu ti nějaký kus nechat, až to uloví samozřejmě,“ řekla jsem s jistotou. Bylo hezké mít jídlo a nemuset se o něj ani snažit. Pohlédla jsem na Saviora a zasmála se jeho představě, jak ho mám připravit. „Nech to na šéfkuchaři ano?“ navrhla jsem mu.

Musela jsem se protáhnout, protože mě začal bolet hřbet. No jo taky už nejsem nejmladší. Stoupla jsem si a přenesla jsem nejdřív váhu na přední tlapy a pak na zadní, mírně jsem se prohnula. Tak takhle je to lepší. Lehla jsem si na zem a naslouchala hlasu hnědého vlka i hlasu lesa. Ševelení listí ve větvoví. Popěvování ptactva. Vzdálené bublání řeky Mahtae. Les se probouzel k životu. S úsměvem jsem se podívala na Saviora, který mi začal prozrazovat, jak přišel na to, že jsem alfa. „Aha,“ povzdechla jsme si. „To mě mohlo napadnout, ale za tu dobu co jsme tady, jako smečka, si těch pachů nikdo nevšímá, protože nám sem choděj vlci jako na procházku,“ postěžovala jsem si. Takže pachy tu jsou cítit… Příště až někdo přijde s tím, že nic necítil, bude o ucho kratší. Rozhodla jsem se a při představě toho jak někomu trhám ucho od hlavy, se mi zalesklo zlověstně v očích.
Savior odmítnul vnitřnosti a tak jsem jen nakrčila mírně nos. „Ale měl by ses pořádně najíst. Jsi jenom kost a kůže,“ popíchla jsem ho. „Ne že já bych na tom byla líp, ale i tak,“ dodala jsem s úsměvem. Sice jsem byla alfa a měla bych být tím pádem silná a mohutná, ale za tu dobu co jsme založili smečku, jsem neměla moc čas na jídlo, takže jsem pořád vypadala jako nedochůdče.
„Vlčata jsou zlo,“ zavrčela jsem. Malé chlupaté kuličky, které vás otravují od rána do večera a když konečně rozhodnou, tak vás otravují ještě víc než před tím. Když jsem si vybavila poslední vlče, které jsem kdy viděla, otřásla jsem se hrůzou. „Ale ty tvoje jsou opravdu všude. Nedávno jsem při hranicích cítila Sigyho a jak už jsem řekla, dvě mám tady,“ zhodnotila jsem stavy odrostlých vlčat Klímové smečky. „Popravdě Amelis, ať si tě nenávidí, jak chce, je vzorná vlčice, trochu moc princeznovská, ale kdo v porovnání se mnou není, že… No a Ness, toho jsem už dlouho neviděla, takže je možné, že padnul do nějaké rokle v lese, takže o jeden hladoví krk míň,“ dodala jsem a líně jsme mrskla ocasem.
Savior mi povídal o tom, kde všude byl a koho potkal. Při zmínce o pruhované vlčici jsem se mimoděk naježila. „Jo ani mi ji nepřipomínej, kvůli ní mám víc nepřátel, než kolik jsem jich ve skutečnosti mohla mít,“ řekla jsem a ušklíbla jsem se. Ale pořád lepší tucet nepřátel a jeden praví přítel, než tucet vlků co ze sebe pravé přátele dělají. Kývla jsem hlavou, když mluvil o horku a o horách. Chtěla jsem mu navrhnout, že až Nailu zase uvidí, ať se zastaví i s ní, ale něco na jeho hlase a jeho křečovitě napnuté tlapky, mě přinutilo, tuhle otázku spolknou.
Naštěstí nahodil o něco poklidnější téma. „No taky jsem přemýšlela, že musíme vzít někdy smečku na lov. Maso je potřeba a navíc by to mohlo trochu spojit kolektiv,“ poznamenala jsem. „Ale asi půjde s nimi jenom Arc, já na to jejich remcání nemám náladu a jeho stejně poslouchají radši než mě,“ zasmála jsem se a ukázala jsem svoje zuby. Když mluvil o nebezpečné alfě, musela jsem se zasmát. „Tebe bych nejdřív zlechtala k smrti a pak bych tě pomalu orestovala a nakonec podávala s malinami a ostružinami,“ řekla jsem se smíchem.

Vypadalo to, že si semnou nechce moc povídat. Na moje otázky odpovídal velmi stručně. „Jak to víš?“ otázala jsem se, když mi řekl, že jsem Alfa a pak mi hodil k nohám vnitřnosti zajíce, které nelibě páchli. „Ne díky už jsem jedla,“ zalhala jsem, abych se nemusela vnitřností ani dotknout. Bylo mi jasné, že jsou to nejlepší z celého zajíce, ale já na ně opravdu neměla chuť. „Jen i to v klidu dojez.“ Přistrčila jsem čumákem zbytky zajíce zpátky k vlkovi. „Co nového bych ti mohla tak povědět…hmm,“ zamyslela jsem se. „No asi bych tě měla uvítat v Asgaarské smečce, jejímiž členy jsou i dvě tvoje vlčata Amelis a Ness, ale nemám ani ponětí kde teď jsou,“ řekla jsem spíš ze zdvořilosti, protože jsem nevěděla, jestli vůbec vlčata chce vidět. Víš, že už to vlčata nejsou?... Jo ale pořád se tak chovají. Přestala jsme tolik máchat ocasem a snažila jsem se trochu zklidnit, abych mohla v klidu mluvit. „Arc se právě teď stará o jednoho raněného vlka, nejspíš nějaký jeho kamarád,“ zdůvodnila jsem nepřítomnost svého partnera. „Popravdě doufám, že jestli umře, bude to rychlé. Nerada bych se tu starala o někoho cizího a navíc, maso je přeci jenom maso,“ zasmála jsem se a packou jsem hrábla do hlíny. Na obloze to vypadalo všelijak a já jen doufala, že nezačne pršet. Fuj! Vodu ne! Podívala jsem se na Saviora, který byl značně pohublý. „A u tebe je něco nového?“ Otázala jsem se na dosti široké téma, jelikož jsem z jeho postoje vycítila, že se nechce bavit ani o vlčatech ani o Naile. „Našel jsi nějaká zajímavá místa? Popravdě já teď nijak nemám čas prozkoumávat kraj, což mě trochu mrzí,“ podotkla jsem. „Asi jsem byla tulák moc dlouho,“ zasmála jsem se a podrbala jsem se zadní packou za uchem, protože mě tam něco kousalo. „Co tě vlastně přivádí do těchto končin?“ Věděla jsem o tuctu hezčích a bezpečnějších míst, než tenhle les. Ale přeci jen pro mne byl tenhle les domovem, který jsem postrádala a pomalu jsem si na něj začala zvykat.

Sledovala jsem okolí a znuděně si olizovala tlapku. Laura byla pořád vyklepaná, Arcanus orodoval za zraněného vlka, aby mohli zůstat a zraněný se pomalu probíral, když mu Arc dával mast na zranění. Náhle se z lesa vyřítil Kishan. Byl jako chlupatá šmouha, která dopadla mezi nás. Začal provolávat něco o jídle a mě chvilku trvalo, než mi došlo, že myslí zraněného vlka. Vidíš Arcu další vlk, který navrhuje ho sníst nebo se ho jinak zbavit. Pomyslela jsme si a obrátila jsem se na šílenou kappu naší smečky. „Drž tlamu Kishana,“ štěkla jsem na něj a zpražila ho rudým pohledem. „Tenhle vlk a jeho společnice jsou hosty naší smečky, dokud nebudou schopní opustit území po svých, takže se k nim podle toho chovej,“ dodala jsem a pohled upřela na Arca. „Pokud dovolíte ráda bych se ještě prošla,“ řekla jsem směrem ke všem a při odchodu jsem se ještě podívala na Kishana. „Jestli umře, tak ho klidně sněz, ale nech mi aspoň kousek,“ zašeptala jsem tak, aby to slyšel jen on. Ale má pravdu měli bychom jít na lov a to brzy. Rozhodla jsem se, že nejlepší by to bylo hned jak ti dva opustí území.
Nebe, které jsem sem tam zahlédla přes listoví, bylo černé jako křídla havrana. Měsíc byl dost veliký a hvězdy jasně zářily. Chlad, který se pomalu vkrádal do lesa, sílil. Dnešní noc bude chladná, musím co nejdřív ukázat Arcovi úkryt, který našel Dark. Šla jsem potichu a zlehka jsem našlapovala. Neměla jsem přesně daný směr, kam chci jít. Zahloubaná do sebe jsme si nevšimla pro mne velmi známého pachu, který se v lese objevil. Skoro jsem si vlka nevšimla, ale najednou byl přede mnou a hryzal kost nějakého zvířete. Zamrkala jsem do tmy. Savior? Nevěřila jsem svému čichu ani svému zraku. Bylo to tak dlouho, co jsem ho neviděla. „Starouši, jsi to ty?!“ vypískla jsem, i když jsem si byla jistá, že to musí být on. Než stihl odpovědět, skočila jsem na něj. Jednou jsme se na zemi přetočili a nakonec jsem ho přišpendlila k zemi. „Kde se tu bereš? Cos dělal celou tu dobu? A kde máš Nailu?“ Vychrlila jsem ze sebe několik otázek. Vrtěla jsem ocasem jako malé vlčátko. Nakonec jsme z Saviora seskočila a sedla jsem si kousek od něj. Jazyk mi vysel z tlamy a já nepřestávala vrtět oháňkou, až jsem zvedala ze země prach. „Chyběl jsi mi,“ přiznala jsem a naklonila jsem hlavu na stranu. „Povídej, vyprávěj, přeháněj… Chci vědět všechno… všecičko,“ začala jsem vyzvídat.