Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Asi bych jí měla říct, že unáhlené závěry jsou moje specialita. Pomyslela jsem si, ale nahlas jsem nic neřekla. Opatrně jsem našlapovala. Její poznámku o nově příchozím jsem nechala bez odezvy. Bylo mi jasné, že kdybych jí řekla můj názor na nového vlka ve smečce, začala by mluvit ještě víc a to jsem nechtěla. Pomalu jsem našlapovala lesem. Nechtěla jsem spadnout, rozhodně ne před Laurou a už rozhodně ne na břicho. Můj postup byl tedy nanejvýše opatrný a nanejvýše pomalý. Její otázka mě zaskočila a dovětek, že mě bude následovat mírně taky. Do toho jí přece nic není?! Prostě se má řídit tím co alfa řekne a ne se ještě ptát!... Klid. „Do toho proč teď hned a proč tak rychle ti nic není,“ zavrčela jsem. „Ale abych ti to zkrátila. Tahle smečka má moc členů. A popravdě já i Arc máme více než dost starostí s jejím vedením a potřebujeme někoho, kdo bude dělat ty menší povinnosti za nás. Já už nemám tolik času, abych mohla obcházet hranice…“ … rozhodně ho bude za chvilku méně, nebo spíš žádný… „… a Arc je taky poměrně unavený a já nechci, aby se zbytečně musel stresovat navíc. Potřebujeme ochránce, který bude hlídat hranice. Lovce, který zajistí, že smečka bude mít, co potřebuje. A pečovatele, který…“ … teď jsi to poštvala… „… bude po ruce. Ty třeba budeš chtít mít někdy vlčata a je potřeba někdo kdo se ti o ně postará. Nebo kdyby si někoho našla Amelis,“ řekla jsem s klidem, který vůbec neodpovídal tomu, jak moc jsem byla vynervovaná v mysli. Teď jsi jí to málem všechno řekla… Já vím. Já vím. Pššt. „Prostě tu nikdo nic nedělá a to by se mělo změnit,“ dodala jsem rázně a prošla kolem křoví. Údolí by tu mělo někde být.

Přešlápla jsem na místě, protože mi začali dřevěnět tlapky. Nebe bylo potemnělé, i když jsem tušila, že už by mělo být slunce dávno na obloze. Nechtěla jsem nic naznačovat, ale postávání tady nikomu neprospěje a já už bych zase měla jít obejít hranice. Laura se hrdě prsila, že by pro les udělala cokoli. Jo to jsem zvědavá… Já taky. No uvidíme časem, jestli bude ochotná klidně vyhodit z území i své přátele nebo rodinu. Pohodila jsem ocasem a poslouchala jsem vlčici, která se začala rozplývat nad vlčaty. Mluvila o Haruhi. Jméno mi něco říkalo, ale nedokázala jsem si představit vlčici, která je nositelkou tohoto jména. Laura začala něco o tom, že jestli ji pustím. „Já tě tady nedržím,“ prohodila jsem trochu podrážděně. Jako bych byla diktátor, který ji tu násilně drží pod podmínkou, že jestli odejde, ublížím někomu z jejich blízkých… Ale to není zas tak špatnej nápad.
Znovu jsem přešlápla. Laura tentokrát mluvila o Noxovi. „Řekla bych, že si na něj udělám názor raději sama,“ odvětila jsem s jistou pohrdavostí v hlase. Laura ale mluvila dál a najednou už nemluvila o Noxovi, ale nějakém svém bratrovi. Co?! „To jestli ho vezmeme do smečky, nezáleží jenom na mě,“ řekla jsem, abych jí nedávala naději, že bychom ho možná mohli vzít. Tenhle les je čím dál tím víc těsnější a těsnější. Kolik nás tu je? Já, Arc, Laura, Naxther, Mith, Amelis, Nes, Dark Moon, Kishan… a k tomu ještě vlčata… Moc vlků na jeden les. Zavrtěla jsem hlavou, ale bylo mi jasné, že Arc bude chtít vlka do smečky. Nikdy by nenechal rozdělit rodinu… Ale smečka má vždycky přednost před krví. To je zákon… Protože většinou je rodina v jedné smečce. Mrskla sjem ocasem a zahleděla jsem se do dálky. Mou narážku na Amelis nejspíš pochopila trochu jinak, než jsem zamýšlela, ale nechala jsem to být. „Ano chtělo by to rozdělit posty. A to co nejdříve… Možná by nebylo od věci svolat smečku,“ řekla jsem zamyšleně. „Údolí bude asi nejvhodnějším místem, pokud ti to nebude vadit, odeberu se tam,“ dodala jsem ze slušnosti. To jestli půjde se mnou nebo ne jsem nechala na ní.

Potichu jsem přežvykovala a hleděla si svého, když se vlčice, která mi přinesla můj oběd, nebo spíše večeři, otočila a vrátila se. Nejspíš slyšela mou poznámku a nemohla to jen tak nechat být. Nadzvedla jsem se z kamene, abych se posadila. Pohledem jsem se podívala na své bříško, které bylo malinko zvětšené. To je nejspíš tím, že si se přežrala. Pohodila jsem ocasem a poslouchala jsem vlčici, která měla menší proslov. „Nechci ti krást představy, ale mě se neježí chlupy při pohledu na tebe,“ řekla jsem s klidem. „Vlastně se mi ježí při pohledu na každého v tomto lese, co nic nedělá,“ dodala jsem a praštila jsem ocasem do kamene pod sebou. Večer už se zase blížil a já nehodlala strávit další den poleháváním. Seskočila jsem z kamene. Sakra potřebuju na malou, ale teď se nedá odběhnout. Nešťastně jsem pohledem přeletěla okolí. „Myslím, že na to sis vybrala špatnou učitelku. Popravdě já jsem spíš přesný opak vlčice. Nejsem milá a hodná… A nemám ráda vlčata,“ cizí vlčata, ale to je fuk.
Mírně jsem se naklonila a pak jsem se podívala na vlčici, která tam odhodlaně stála. „Nebudu ti lhát naštvalo mě když jste se nám sem nasáčkovali, navíc kdy byl on zraněný jeho respekt k někomu, kdo ho nevynesl v zubech a ještě mu pomohl, spíše klesl,“ řekla jsem na účet vlka, který se ke mně choval jako k něčemu co není hodno jeho existence. „Popravdě všichni v tomhle lese by si měli uvědomit, že jsem na tom stejně jako Arc. A ne že je tu Arc, oni sami navzájem a pak až já.“ To že se vlčice hrnula něco udělat, aby odčinila své chování, na mne udělalo mírný dojem. Mrskla jsem ocasem. „Potřebujeme lovce, také nějakého ochránce… A… a ….“ Neříkej jí to! Nebo to nějak šikovně zaobal. „A taky nějakého pečovatele, kdyby byl náhodou potřeba. S Amelisinou přátelskou povahou jeden nikdy neví,“ podotkla jsem a mírně se mi zvedli koutky v úsměvu. Bylo milé mluvit s vlčicí déle než pět vteřin. Popravdě jsem si ani neuvědomila, jak moc mi chybí přítomnost Si, Naily, Alicien nebo i Meadow. Proč jsou všichni mí blízcí přátelé opačného pohlaví, a všechny mého pohlaví někam záhadně mizí? Na tuto otázku jsem neznala odpověď.

Ležela jsem na kameni a pozorovala oblohu, která potemněla. Popravdě jsem nic neviděla. Mraky by, že se přes ně nedostalo ani světlo hvězd a ani jas měsíce. Tiše jsem zase položila hlavu na své tlapky a sledovala jsem okolní dění. Světlušky, které se v noci sem tam proletěly po lese, jako by dnes nechtěly vstávat. Les byl tmavý a já skoro nic ve svém okolí neviděla. Byla jsem blízko hranic a tedy ne na bezpečném místě uvnitř lesa se smečkou poblíž, ale vůbec jsem necítila strach. Spíš na opak. Něco uvnitř mě bylo přímo u vytržení z toho, že by se nějaký cizí návštěvník objevil na hranicích.
Náhle jsem zaslechla šramot. Nastražila jsem uši a rozhlédla jsem se. Ve tmě jsem viděla nejdřív jen obrys. Vlk nebo vlčice si to rázoval kousek ode mne, ale najednou se zastavil. Všiml si mě. Chvilku jsem doufala, že to bude někdo, s kým si budu moct pohrát, ale když cizinec otevřel, tlamu poznala jsem po hlase podivnou, béžovou vlčici, která se jen nedávno stala členkou smečky. Začala se omlouvat, že ruší. Upřela jsem na ni svůj rudý pohled a doufala jsem, že jí tohle postačí jako odpověď. Hodila ke mně bažanta, kterého, podle šrámu na čenichu, nejspíš sama ulovila. Mohlo by mě to ohromit, kdyby byla několika měsíční vlče. Ale pořád lepší než kdyby donesla rybu. Proběhla mi hlavou myšlenka. I když jsem byla hladová, nedala jsem na sobě nic znát. Vlčice mluvila o vděku a dících. Mrskla jsem ocasem. Nakonec mi popřála dobrou chuť a dobrou noc. „Jestli si myslí, že si mě udobří jedním bažantem a jedním díky. Že z nás budou nejlepší kamarádky a že jí dovolím cokoli, tak se plete,“ zabručela jsem si pro sebe, ale bažantem jsem nepohrdla.

//Siccumské jeskyně
Když jsem vyšla z jeskyní, cítila jsem se příjemně. Byla jsem odpočinutá a připravená na obchůzku hranic. Slunce už pomalu zapadalo, takže se to akorát hodilo. V tuto dobu by mne neměl nikdo otravovat či jinak rušit. V plánu jsem tedy měla dojít k hranicím a poté je celé obejít, co nejrychleji to půjde. Z lesa se k mému čenichu nesly pachy členů smečky, ale i jeden pach neznámého vlka. Arc, ale řekl, že se o to postará a tak jsem to nechala celé na něm. Přeci jen byl alfou stejným dílem jako já. Pachy se mi mísily v čenichu. Některé byly příjemné, jiné zase podivně štípaly. Některé jsem měla v mysli tak zažité, že už jsem je skoro ani nevnímala, jiné byly v mé mysli teprve několik málo chvil a jejich přítomnost v lese na mne působila zvláštní směsicí pocitu strachu a odhodlání. Musíš si na t nové pachy zvyknout. Stály se součástí tvého domova. Zavrtěla jsem hlavou a došla jsem k hranicím. Rozhlédla jsem se a pak jsem zamířila mezi stromy vyšlapanou cestičkou, která místy mizela a já ji musela obnovit. Nešla jsem tudy již dlouho a trochu jsme se za to styděla, že jsem si neplnila svoje povinnosti.
Elegantně jsem se protáhla kolem křoví a zamyšleně jsem pokračovala dál. Sem tam jsem se otřela o strom nebo jsem označkovala keř. Snažila jsem se, aby byl můj pach rozmístěn rovnoměrně všude a aby se nemohlo stát, že si někdo nevšimne, že vlezl na území smečky. Jediné co by to chtělo by bylo najít někoho, kdo by to tu hlídal místo mě… Pravda. Taky nemůžou očekávat, že za ně budeš všechno dělat… Dark Moona už jsem dlouho neviděla a popravdě si myslím, že možná opustil les a nikomu to neřekl…. Taky si myslím. Kishan je moc lehkovážný na to, aby mohl být ochráncem… Těm dvěma novým vůbec nevěřím, ať jsou si klidně Arcova rodina, a nechtěla bych, aby někdo z nich hlídal smečku a les… Kdo nám zbývá?... Amelis, Mith a Ness… Nevím, kdo z nich by byl nejlepší. Arcanus navrhoval Nesse, ale zdá se mi pořád jako malé vlče… Ale na druhou stranu Amelis by to nejspíš nezvládla a myslím si, že se bude chtít spíš starat o vlčata… Asi máš pravdu. Co Mith?... Toho jsem viděla snad jen jednou a dlouho jsem si s ním nepopovídala. Arcanus má asi pravdu Ness by byl nejlepším adeptem… Jenže jak mu to říct? Nemůžeš někomu jen tak nařídit, aby hlídal hranice… Jsem Alfa, můžu všechno… To je pravda. Určitě by bylo nejlepší se zeptat, jestli by ho to bavilo, ale i tak bych mu to navrhla jako nabídku, která se neodmítá. Mírně jsem pokývla hlavou a přeskočila jsem kmen, který tlel na zemi.
Ještě pár týdnů a už takovýhle skok nezvládnu… Anebo si při něm odřu břicho. Přesně na to jsem se nejméně těšila. Představa vlčat byla sice děsivá, ale ještě děsivější bylo, že nebudu moct se svým břichem nikam chodit nebo běhat a nebo m´pomáhat smečce při ochraně území. Jen aby se narodila zdravá a aby se narodila ještě před zimou. Pomyslela jsem si, protože představa, že někde v chladu a zimě, kdy je nedostatek jídla, budu muset živit vlčata, byla příšerná. Doufám, že se nikdo nebude chtít s nima mazlit nebo něco podobného… Hlavně ta nová. Té bych nevěřila ani to, že ta barva kožichu je její. Otřela jsem se o keř. Nevěřím jí a asi ani nikdy věřit nebudu. Dál jsem pokračovala ve své cestě. Věděla jsem, že les už jsem skoro obešla, ale ještě se mi nechtělo vracet k vlkům a tak jsem si lehla na kámen a rozhodla jsem se užít si nádhernou noc, která se blížila.

Tiše jsem zakňourala. Představa, že moje vlčata hlídá někdo, cizí se mi nelíbila. „Ne nikoho ze smečky bych k nim nepustila. Byla by jenom moje… A samozřejmě tvoje, ale nikoho ze smečky k nim nebude smět. Nikomu z nich plně nedůvěřuji, abych je pustila, ke svým vlastním vlčatům,“ zaprotestovala jsem, i když mi bylo jasné, že to zní opravdu divně, když alfa nevěří vlastním členům smečky. Věřím jim, že ochrání mě. Věřím jim, že ochrání les. Věřím jim, že se budou chránit mezi sebou, ale nevěřím jim, že by ochránili moje vlčata… Pravda. Kishan je blázen. Mitha jsi viděla jen jednou. Amelis je princezna. Dark Moon se někde toulá. A ti dva nový by je nejraději roztrhali… Ne nikdo k nim nebude smět. Myšlenky mi běhali hlavou o překot. Arc mi olíznul místo mezi ušima a mě to příjemně zalechtalo.
Když jsem se vyhoupl nad Arca usmívala jsem se. Byla jsem šťastná. Arc do mě mírně strčil tlapkou a já mu naposledy olízla čumák. Arc mi olíznutí opětoval a pak do mě strčil, abych z něj seskočila. Elegantně jsem uhnula, abychom se mohli prohodit. Na Arcova slova jsem nic neříkala, jen jsem přikývla a hlasitě polkla. U tohohle být nemusíš… Ale… Prosím… Dobře. A hlavně v klidu E. Přivřela jsem oči a hlasitě vydechla.
//PRO DOBRO NAŠE I VAŠE CENZURA! NEBUDEME PŘECE POHORŠOVAT VEŘEJNOST! :D
S žuchnutím jsem se svalila na zem. Byla jsem celá rozlámaná a hlasitě jsem oddechovala. Stočila jsem se do klubíčka a odpočívala jsem. Nějak jsem nechtěla porušit ticho, které nastalo. Byl to ten druh ticha, které je vám příjemné. Koukla jsem na Arca a doufala jsem, že se ke mně zase přitulí. A teď jen doufat, že to vyjde. Proběhla mi hlavou myšlenka. Nebyla jsem romantička a na dlouhé polehávání, které bylo tak příznačné pro zamilované vlky, jsem nikdy nebyla, a proto jsem se rozhodla, začít řešit spíš ty praktické věci než ukazovat svoje pocity.
„ Jak tohle řekneme smečce?“ zeptala jsem se, i když jsem věděla, že bude chvilku trvat, než bude břicho vidět, tak aby měli podezření. Pokud by byla možnost, odložila bych to co nejdál… Souhlasím. Taky nemusí vědět všechno. Moje myšlenky se stočily ke smečce. „Také by to chtělo rozdělit ve smečce role. Potřebujeme lovce a já bych ráda zacvičila nějakého ochránce, než už se nebudu moct k hranicím dovalit,“ prohodila jsem a zasmála jsem se. Otočila jsem se na Arca a olízla jsem mu čenich. Věděla jsem, že jemu můj rychlý návrat od radostí k povinnostem nevadí. Za tu dobu co mě zná si už zvyknul.

.
.
.
Poutník

Vlčice, kterou všichni znají jen jako poutníka, který bloudí v okolí močálů. Nikomu nic neslibuje a nikomu nic nedá zadarmo. Má šedou srst a oříškově hnědé oči. Není nijak výjimečná a proto na ní vlci, kteří ji potkají, rychle zapomenou. Ona však nikdy nezapomíná. Pokud chcete znát něco z minulosti nebo i něco z budoucnosti ona vám to poví. Vše vám však řekne bez zbytečných příkras, a proto si rozmyslete, jestli pravdu unesete.

Sledovala jsem Arca a doufala jsem, že on nějak vytěsnil moje zmatené myšlenky z hlavy. Spoléhat jsem na to, ale nemohla, protože už mi několikrát říkal, že nejde jen tak se zbavit myšlenek, které se mu do hlavy derou sami od sebe. Poslouchala jsem jeho hlas, když promluvil a snažila jsem se nějak popřít jeho argumenty. Bohužel všechno co řekl, byla pravda. Teď jsme měli domov, měli jsme možnost, a jak podotknul i věk na to abychom byli schopní vychovat vlčata do dospělosti. A abychom je udrželi v bezpečí, co nejdéle to půjde. Mladší už nebudeš… Ale co když budu špatná matka. Nemám ráda vlčata… Jo jenže tyhle bys mohla bez problémů sežrat, protože bys je měla ve společném vlastnictví… To je fakt. Musela jsem se pousmát nad svou myšlenkou. Přitáhla jsem si ocas k tělu. Hlavu jsem si položila na Arca tak, abych se mu nemusela při mluvení dívat do očí.
„Máš pravdu. Bezpečnější místo už asi nikdy nenajdeme. Ale taky bychom si museli sehnat nějakou chůvu, protože já a vlčata? Co když bych se naštvala a omylem jim ublížila? Nebo co když se mi něco stane?“ mluvila jsem o tom co by mohlo přijít, aniž bych Arcovi řekla, že už jsem se rozhodla. „Ale bylo by to skvělé mít něco co je z jedné části ty a z druhé části já. Něco abychom měli společně,“ podotkla jsem a olízla jsem Arcovi čumák. Nevěděla jsem, co bych měla dělat a tak jsem se usmála a strčila jsem do Arca, abych ho převalila na záda. Stoupla jsem si nad něj a s šibalským úsměvem jsem mu olízla ještě jednou čenich. Árčí… Já už se rozhodla. Doufala jsem, že tu myšlenku zachytí. Byla jsem rozhodnutá a věděla jsem, že už svoje rozhodnutí nezměním. Všechny špatné myšlenky jsem hodila za hlavu. Teď pro ně prostě nebylo místo.

Sledovala jsem stěny jeskyně, které byly šedivé, ale tancovaly po nich nádherné stíny. Zamyšleně jsem se podívala na lišejník, který pořád hořel a pak jsem se otočila na Arca, který začal mluvit o tom, co všechno by se dalo s jeskyní udělat, aby byla trochu víc útulná a abychom byli připraveni co nejlépe na zimu. Když mi Arc olíznul čenich, otřela jsem se o něj bokem.No jo co od něj taky můžu chtít, pořád myslí jenom na ostatní a na to aby se oni měli dobře… Jo, ale mohl by se přestat chovat tak nevhodně. Vždy´t ti před chvilkou olíznul čenich… No a co… Je to odporný… Je to můj čumák, takže si trhni. Pohodila jsem ocasem a zahleděla jsem se na Arca, který se rozvalil na zem. Pomaličku jsem k němu přicupitala a olízla jsem mu čumák. „Takže mi se teďka budeme válet?“ otázala jsem se trochu koketně. „To je skvělej nápad Árčí,“ broukla jsem mu do ucha a natáhla jsem se na zem vedle něj.
Bylo příjemné si po dlouhé době lehnout na něco jiného než mokrou zem nebo kluzký kámen. A navíc jsem po dlouhé době zase mohla ležet vedle Arca, za poslední dva měsíce jsme se pořád jen míjeli anebo jsme spolu prohodili jen pár slov, na nic jiného nebyl čas. Ale tady v jeskyni byl čas na všechno. Všechny starosti jsem hodila za hlavu. Teď na ně prostě nebylo v mé mysli místo. Celým svým tělem jsem vnímala Arcovo teplo a vůni. Bylo mi krásně. „Takhle bych mohla zůstat na vždycky,“ zabrumlala jsem a přitulila jsem se k Arcovi co nejblíže to šlo. Tahle chvíle byla prostě dokonalá a já ji nechtěla už nijak přerušovat, takže jsem jenom natáhla krk a začala jsem Arcovi ožužlávat ucho tak jak jsem to dělávala dřív, ještě když jsme spolu byli v Klímu.

Slyšela jsem, jak se Arc rozplácnul o zem, ale když jsem se ohlédla, už se zvedal, takže jsem se rozhodla to nijak zvlášť neřešit. Přeci jen nechci, aby si připadal jako malé vlče. Proběhlo mi hlavou a tak jsem s pošviháváním ocasu pokračovala v prozkoumávání jeskyně. Mechy a lišejníky na stěnách by mohly působit nepatřičně, ale díky nim byla jeskyně tak útulná. Až se tu zabydlíme, bude to tu mnohem útulnější. „Chtělo by to nějaké to osvětlení a pak možná i natahat sem nějaký mech nebo kožešiny, aby tu nebyla taková zima,“ podotkla jsem, jelikož i já cítila chlad jeskyně a to jsem měla docela hustý kožich. Obrátila jsem se na Arca, ale ten už strkal s nadšením čumák do nějaké skuliny, které jsem si nevšimla. „Jo vidím, ale co to je?“ otázala jsem se a přešla jsem celou jeskyni, abych se mohla taky podívat, co Arc objevil. Strčila jsem mu čumákem do boku, abych ho trochu popohnala, a pak jsem do jeskyně vlezla za ním.
Byla to menší jeskyně, než ta, kterou jsem viděla před chvilkou. Byla ideální na přespání pro čtyři až pět vlků, takže to byla dokonalá jeskyně pro mě a Arca. Vlastní prostor! Zajásala jsem v duchu, protože jsem potřebovala místečko, kam bych mohla utéct před smečkou a problémy, aspoň na malinkou chvilku. Podívala jsem se na Arca a otřela jsem se mu o bok. „Tahle část se mi líbí mnohem víc. Je prostorná a oddělená od té hlavní, takže nás tu nikdo nemusí otravovat,“ broukla jsem a olízla jsem Arcovi čumák. Konečně domov, který je pro nás dva jako stvořený. Plamínek, který mi svítil u hlavy, jsem poslala směrem k jednomu lišejníku a plamínek zapálil mízu, která na lišejníku byla. Malinkatá lampička ozářila jeskyni a já už se nemusela soustředit, abych oheň udržela. Začala jsem se rozhlížet po svém novém místě na spaní. Popravdě to bylo poprvé od doby co jsme se dostala do kraje, kdy jsem měla jeskyni kde bych mohla spát.

//Asgaarský hvozd

Pomalu jsem se ponořovala do tmy jeskyně, kterou můj plamínek odháněl dostatečně daleko, abych aspoň viděla, kam jdu. Pokládala jsem opatrně tlapky na kameny, které mi prokluzovaly. „Pozor klouže to tu,“ prohodila jsem a s mírným úsměvem pokračovala dál. Arc zněl poplašeně ohledně úkrytu a Dark Moona. Tys mu o tom neřekla? … Dala bych tlapku do ohně, že jo… No asi ne podle toho jak se tváří… No jo no, taky nejsem bez chyb. Švihla jsem ocasem a opatrně nahmatala tlapkou další kámen. „ No Dark Moon je člen naší smečky, určitě už jsem ti o něm říkala,“ řekla jsem lhostejně, jako bych podobnou větu říkala pořád. „No přijala jsem ho do smečky, stejně jako ty Lauru a Naxe, takže jsme si kvit,“ utnula jsem jeho možné připomínky. „Popravdě, já přijala bez tebe jen jednoho, takže jsem na tom líp,“ dodala jsem hned na to, abych se cítila aspoň trochu víc v právu. „A tuhle jeskyni mi ukázal. Nebo spíš řekl mi kde je vchod, že by se nám to tu mohlo líbit jako jeskyně pro smečku.“ Cesta se stáčela mírně do strany a tak jsem na chvilku zastavila a pomocí své magie jsem zvětšila plamínek u své hlavy, abych víc viděla.
Dál jsem postupovala krok za krokem vlnící se chodbou, až najednou chodba skončila. Byla to ohromná jeskyně, která byla prozářená světlem. Nevím, kde se tam to světlo vzalo, ale bylo to nádherné. „Tohle je úžasné,“ zatajila jsem dech. „Myslím, že jsem našla jeskyni, kterou hledáme,“ houkla jsem na Arca a začala jsem prostor obcházet. Byl sice osvětlení, ale pořád zde byla místa, která byla ve tmavých stínech skryta. „Chtělo by to udělat uprostřed nějaké ohniště, aby se tu v zimě mohl i vlk bez magie ohně ohřát a aby tu bylo víc světla,“ přemýšlela jsem nahlas a rozhlížela jsem se kolem.

Potvora začala hořet a já tak získala čas, abych se mohla přemístit z jejího dosahu. Křičela a prskala. Ten zvuk byl ohlušující a mě málem praskly ušní bubínky. Zničehonic se však obluda rozletěla na kousíčky a místo ní se objevil tmavý kouř, který mi zaplňoval nos. Kouř byl štiplavý a tak jsem odvrátila hlavu. Najednou dým zmizel a já se mohla rozkoukat. Na zemi byla jenom hromádka popela. Začala jsem se prohlížet, jestli nejsem zraněná, ale nevypadalo to tak. Necítila jsem žádnou bolest ani jsem necítila krev. Podívala jsem se na Arca, který se mě zeptal, jestli jsem, pořádku. Kývla jsem hlavou a prohlédla jsem si ho, jestli ani on není zraněný, ale nevypadalo to tak. „A ty jsi v pohodě?“ zeptala jsem se ustaraně a sledovala jsem, jak Arc strčil tlapku do žhavého popela. Odskočil, protože ho teplý popel popálil. Přišla jsem blíž, abych viděla náhrdelník z korálků a zubů. Byl nádherný. Strčila jsem tlapu do uhlíků, ale nic mě nepálilo. Náhrdelník se rozsvítil. Arc mne pobídl, ať si náhrdelník vezmu. Sehnula jsem hlavu a nabrala náhrdelník na čumák, pak jsem hlavu zaklonila a náhrdelník mi sjel na krk. „Uff aspoň, že je to za námi,“ podotkla jsme vesele a mrskla jsem ocasem. Ale pořád nechápu, kde se tu ten tvor vzal… Jo nebo proč tu vůbec byl a co byl zač. Nakrčila jsem čenich a podívala jsem se na Arca. „Když už jsme v tom dobrodružném naladění, co kdybychom prozkoumali úkryt, který mi ukázal Dark Moon?“ otázala jsem se, ale nečekala jsem ani na odpověď a pomalu jsem vykročila na cestu.
Les byl vlhký a klouzal. Musela jsem našlapovat opatrně, abych neuklouzla a nespadla na zem. Navíc jsem si musela dávat pozor, kam jdu, protože cesta k úkrytu byla neprostupná a já tam navíc byla jenom jednou. Snad to najdu. Protáhla jsem se kolem stromu a už jsem viděla vchod do jeskyně, který byl na první pohled skryt, ale čím blíž jsem byla, tím víc jsem ho viděla. „Půjdu napřed a posvítím nám,“ navrhla jsem a z ničeho nic jsme měla u hlavy malou svítivou kuličku ohně. Odvážně jsem vykročila do tmy jeskyně.
//Siccumské jeskyně

Ležela jsem na zemi, když se to zvíře rozhodlo skoncovat s mým životem. Ani nevím proč, ale věděla jsem, že nejsem dost rychlá na to, abych tomu zvířeti uhnula. S vyjeknutím jsem se přitiskla k zemi a nevědomky jsem zavřela oči. Rána, kterou jsem očekávala, se nedostavila. Otevřela jsem oči a uviděla jsem provizorní ochranu, která se z kořenů postavila nad mojí hlavou. Díky Arcu. Proběhlo mi hlavou, než jsem zaslechla ránu, se kterou se přístřešek nade mnou pohnul. Příšera na ni dopadla a kořeny začaly povolovat. Magie! Že mě to nenapadlo už dřív… Jseš prostě hloupá, já to tvrdím pořád… Zalez nebo tě kousnu… To nemůžeš, takže… Podívala jsem se na kořeny, které se pomalu začaly rozpadat. Když použiju oheň, spálí to i kořeny… Ale když ho nepoužiješ tak tě to rozdupá. Rozhodnutí bylo jasné. Radši umřít při pokusu se zachránit, než schoulená na zemi. Napnula jsem všechny smysly a soustředila jsem všechnu energii na tlapu, která byla těsně nade mnou. Byla to jen chvilka, ale mě to přišlo jako věčnost. Než se z tlapy začalo kouřit cítila jsme, že energie z mého těla odchází. Musíš to vydržet. Opakovala jsem si. A najednou, „Blaf!“ tlapa začala hořet. Celá srst přední tlapy byla v plamenech. Dokázala jsem to. Pomyslela jsem si a odkulila jsem se na stranu, aby na mne nedopadly uhlíky z hořících kořenů, které jsem zapálila nechtěně taky. Doufala jsem, že se plameny nerozšíří na okolní les.

Sledovala jsem tu potvoru a doufala jsem, že se to všechno vyřeš í nějakým hezkým a ne moc akčním způsobem. Bohužel potvora nesdílela mou myšlenku a rozhodla se na nás zaútočit. První se vrhla na Arca, který se začal zvětšovat, ale to se mi nejspíš jenom zdálo. Hele počkat? Ono to jde po Arcovi? Ono si to asi myslí, že on je tu ten nebezpečnej?! …. To si ze mě dělá srandu! Tak jo právě jsem skončila s tím pokusit se neublížit ti potvoro. Zlostně jsem zavrčela a vystartovala jsem po potvoře, která se řítila na Arca. Mrštně jsem uhnula a vyběhla jsem na menší kámen, od kterého jsem se odrazila a přistála jsem potvoře na zádech. Drápy jsem zabořila do srsti a masa. „Já jsem tu ta silnější jasný?! To na mě si měl zaútočit jako na první!“ zavrčela jsem na potvoru a zakousla jsem se jí do hřbetu. Potvora se mírně zatřásla a já byla nucena se pustit a sklouznout na zem.
Chtělo by to najít Arca, abych aspoň věděla kde je a tu potvoru nehnala na něj. Pomyslela jsem si a podívala jsem se po okolí. Najednou jsem uviděla druhou potvoru. Dvě?! To si ze mě děláte srandu. Zlostně jsem vyštěkla, protože Arca jsem nikde nemohla najít a bojovat proti dvěma potvorám se mi ani náhodou nechtělo. Najednou jsem si všimla, že ta druhá potvora útočí na tu první a došlo mi to. „Arcu, až příště začneš brát steriody, ráda bych abys mě informoval předem,“ zakřičela jsem, abych přehlušila vrčení hnědého medvěda. Arc byl větší než normálně. Teď už jsem věděla že určitě zvítězíme. S zavrčením jsem skočila po medvědových tlapách.

Arc mi odpověděl, že taky neví a ochranitelsky si stoupnul, přede mně. Podívala jsem se na bestii, která byla podobná medvědovi a dělala příšerný hluk. Arc nevěděl, co má dělat a tak se mě zeptal, jestli zaútočíme. Ne nebudeme útočit… Co kdybych se za ním rozeběhla a objala ho se slovy „Tati, já věděla, že se vrátíš?“ … To by šlo. Převrátila jsem oči v sloup a pak jsem se otočila na Arca. Příšerka před námi nevypadala nijak šťastně. „Co když je to jenom zraněné, nebo se to špatně vyspalo. Nemusíš hned útočit,“ řekla jsem klidně a ani nevím, proč jsem se příšerky zastávala. Nejspíš to bylo tím, že mi byla trochu podobná. Červené oči a nasupený výraz. No celkově to vypadá jako ty… Jak to myslíš… No je stejně 3D jako ty… Jak 3D?... Tlustá… Hej! Opatrně jsem vykročila k příšerce. Arc se zeptal příšerky kdo je a co tu chce. Udělala jsem ještě dva kroky dopředu a zastavila jsem se. „Ahojky. Promiň, že rušíme, ale tady to je tak trochu náš domov a bylo by od tebe velmi milé, kdybys nám přestal nebo přestala ničit les,“ řekla jsem s klidem. Déšť mi bubnoval o hlavu a já se otřásla zimou.