Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Arcanus plnil povely Laury a Laura něco říkala, ale já ji moc nevnímala. Byla jsem uvězněná ve vlastní hlavě. Chtěla jsem pryč. Pocit toho, že bych nejraději vyběhla z jeskyně a nechala všechny vlky a všechnu bolest za sebou byla lákavá, ale obávala jsem se, že kdybych se pokusila zvednout, zase bych se skácela na zem. Mohli by všichni držet tlamu? Byla jsem nervózní a ke všemu tu okolo mě pobíhala Laura a Arcanus. Najednou jsem si všimla, že se tu objevil Naxther. Už toho na mě bylo moc. „Vypadněte!“ zavrčela jsem na všechny. Už tak jsem se snažila přemáhat před Laurou, nepotřebovala jsem, aby mě v bolesti viděl ještě někdo další. Ve chvilkách slabosti jsem byla nejraději sama. Další vlna bolesti přišla nečekaně a moje vrčení přešlo do bolestného kňučení. „Ať vypadnou, všichni,“ zakňourala jsem potichu k Lauře, když se přiblížila k mojí hlavě. Naštěstí je Laura vyhodila a já měla jeskyni jen pro sebe. Lauru jsem nepočítala, protože tu jsem zrovna teď potřebovala. Její schopnosti byli důležité, ale Naxtherova panovačnost, která mi i za normálních okolností lezla na nervy, a Arcovo vyšilování jsem teď opravdu nepotřebovala.
Laura mi dávala instrukce, co všechno mám dělat a tak když přišel nával bolesti, řídila jsem se jimi a snažila jsem se, co nejvíc to šlo. Bolest byla ukrutná, ale já zatnula čelist a doufala jsem, že to přejde. Hlavně z hluboka dýchej. Všechno bude v pohodě, neboj. Za chvilku to přejde. Zakňučela jsem. Bolest přišla znovu. Tentokrát to bylo dřív než před tím. Pauza mezi bolestí byla tedy kratší a kratší a bolest trvala déle a déle. A navíc byla intenzivnější. Cítila jsem krev a maso. Krev byla moje, to jsme poznala, ale maso vonělo jako kamzík nebo muflon. Asi už blázním. Další vlna bolesti. Zatnula jsem čelist, abych si nerozkousla jazyk.

Byla jsem zvyklá na bolest, ale ne na takovouhle. Obvykle jsem věděla, kdo mi bolest způsobuje a navíc bolest přicházela zvenčí. Ne zevnitř mě samotné. Náhle jsem uviděla Arca, který byl dost poplašený a přiběhnul ke mně. Proč tu jen tak stojí? Proč něco neudělá? Proběhlo mi hlavou. Hlavně se uklidni a zhluboka dýchej jasn?... Ale to nejde…Snaž se! Ten rozkaz mi proletěl hlavou a já začala pozvolna oddechovat. Hluboký nádech a dlouhý výdech. Arc se ptal, koho má sehnat. „Nevím. Někoho,“ vyštěkla jsem na něj nabroušeně, ale hned mi došlo, že on je mnohem víc vyděšený než já. „Promiň,“ zakňourala jsem omluvně. Tohle mi nebylo podobné, ale musela jsem spolknout svou panovačnost a zlost. Všechny svoje myšlenky jsem se nažila zaměřit na to, abych rovnoměrně dýchala. Potřebuju se ho zbavit. Panikaří a to ti nepomůže… Ale.. Žádné, ale takhle jsi nervóznější než normálně. Tiše jsem vyštěkla při dalším bolestném škubnutí, které mi projelo celým tělem a vycházelo z mého vypouklého břicha. Arc se mě snažil uklidňovat, ale popravdě jsem kvůli němu byla opravdu nervóznější a neklidnější. „Přestaň vyšilovat…uff… to by pomohlo,“ řekla jsem rozechvělým hlasem a doufala jsem, že to nezní moc zle. Jediné co jsem si přála, bylo aby se uklidnil.
Nevím, jak to Arc udělal, ale najednou se do jeskyně přiřítila Laura. „Co ty... ne ty…“ nedořekla jsem protože mnou projela další vlna bolesti, tentokrát byla však silnější než ta předešlá. Nechtěla jsem před ní vypadat jako slaboška a proto jsem zatnula čelist. Podařilo se mi udusit další bolestné vyštěknutí uvnitř sebe. Vlčice poslala Arca pryč za což jsem byla ráda. Bude lepší, když tu nebude. Laura se mě začala ptát na to, kdy tyhle bolesti začaly. „Já nevím…Spala jsem… a najednou jsem se probudila… a…a bolelo to,“ řekla jsem jí popravdě i když jsem nevěděla, k čemu by jí to mohlo být. Najednou mě začala uklidňovat. Nechápala jsem, proč se ke mně chová tak mile. Nechci jí tu. Nepomáhá… Ale co když je jediná kdo ví, co má dělat. Ty snad víš co máš dělat?...Ne….Tak drž tlamu. Snažila jsem se lehnout si nějak pohodlněji, ale nemohla jsem se přetočit na druhý bok a možnost, že bych ležela na břiše jsem zavrhla už dávno. Laura mluvila dál klidným hlasem. Na tohle jsem nebyla zvyklá a nelíbilo se mi to. Byla jsem zvyklá na rozkazování a tvrdé zacházení, ne na příjemný hlásek a milé úsměvy. „Už teď je nenávidím,“ zavrčela jsem skrz zaťaté zuby, protože se objevily další bolesti.

Spím. Vím, že spím. Tohle je jenom sen. Nevěděla jsem proč, ale všechno tu působilo tak skutečně, i když jsem si byla na sto procent jistá, že tohle všechno je jenom sen. Bylo to až moc dokonalé aby to byla realita. Seděla jsem na vysokém kameni, který byl uprostřed údolí v lese. V našem lese. Viděla jsem Amelis, jak si povídá s vlkem a vlčici, které jsem přijala nedávno do smečky. Tady to však vypadalo, že jsou ve smečce již roky. Naxther učil zrovna Shitana jak má správně ulovit vysokou. Ness se objevil odnikud a já věděla, že jde z obhlídky území, ale nevěděla jsem, jak to že to vím. Laura si to rázovala kolem mě a za ní pospíchala vlčata. Bylo jich pět. Nedokázala jsem rozpoznat, čí jsou, ale všechna Lauru poslouchala na slovo. Nedaleko jsem zahlédla Arca jak se vyhřívá na sluníčku. Byla jsem dokonale spokojená a užívala jsem si tenhle pocit štěstí. Něco mi však stále říkalo, že tohle není správně. Něco tu nebylo správně. Najednou jsem ucítila ostrou bolest, která mě bodla přímo do břicha. Chtěla jsem se podívat co se děje, ale nemohla jsem pohnout hlavou. V klidu jsem dýchala. Nejspíš to byla jen chvilková křeč. Najednou se však bodnutí opakovalo a bylo mnohem intenzivnější. Chtěla jsem zakřičet, ale něco mi bránilo použít hlasivky. Nevydala jsem ani hlásku a ostatní jako by mě ignorovali. Zaškrábala jsem tlapkou o kámen, abych upoutala jejich pozornost, ale nikdo se neobtěžoval ani pohnout. Najednou byla bolest nesnesitelná. S vyštěknutím jsem se probudila. Bolest byla palčivá a přicházela z mého kulatého břicha. Nevěděla jsem, kde jsem. Musela jsem se rozkoukat, abych vůbec pochopila, že ležím v jeskyni. Byla tu tma, protože oheň zhasnul a já neviděla ani na krok. Cítila jsem Arca, ale nevěděla jsem kde je. „Arcu!“ zakřičela jsem z plna hrdla. Můj hlas se nesl jeskyní a odrážel se od skalních stěn. Najednou to bylo, jako bych vykřikla několikrát. Pokud už nic jiného tohle musel slyšet.
Bolest se znovu vrátila a já nevěděla jak ji utišit a tak jsem jenom zakňučela. Co se to proboha děje?! Moje myšlenky se nedokázaly pořádně ani seskupit v hlavě, protože bolest byla až moc velká a nečekaná. Přicházela, kdy se jí chtělo a odcházela taky tak. „Arcu najdi někoho!“ zakřičela jsem podrážděně znovu. Chtěla jsem tu někoho, kdo mi řekne co se děje. Co když rodím? A nebo co když o ty malé přijdu? Pomyslela jsem si, ale než jsem stihla najít odpověď na svoje otázky přišla další vlna bolesti. „Já tě zabiju!“ zařvala jsem na Arca, protože za všechno tohle mohl on. Věděla jsem, že to co říkám není správné, ale nemohla jsem si pomoct. Křik mi svým způsobem pomáhal od bolesti. A já jen doufala, že Arc najde někoho kdo bude vědět co má dělat.

Sledovala jsem Arca, který mumlal ze spaní. Bylo mi jasné, že je unavený, víc než si hodlá připustit. „Pravda Ness to zvládne,“ řekla jsem, i když jsem si myslela něco úplně jiného, ale bylo mi jasné, že dohadování s polo spícím Arcem nebude ten nejlepší nápad. Ještě něco zamumlal k narození vlčat a usnul. Byla jsem ráda, že si konečně pořádně odpočine, bude to potřeba. „Dobrou noc,“ zašeptala jsem a otřela jsem se mu o krk. Pomalu jsem vstala a kolébavou chůzí jsem prošla otvorem do větší jeskyně. „Pořádně se tu rozhlídni, tohle bude tvoje vězení na hodně, hodně dlouho,“ řekla jsem sama sobě a prohlížela jsem si celou jeskyni, která byla na místech vystlaná mechem. Jinde zase ze stěn rostly různé lišejníky. Stěny byly vlhké, ale jelikož sem nedopadalo skoro žádné světlo, neleskly se. Měla bych sem nanosit nějaké ty větve, protože jek vidno nikdo ze smečky se do toho nehrne. Pomyslela jsem si a zamířila jsem k východu. Zaslechla jsem zakňučení a došlo mi, že je to jen Arc. Asi se mu nezdá nic pěkného. Budit jsem ho nechtěla a tak jsem opatrně prošla chodbou, která se vlnila. Jedna větev ležela kousek od vchodu tak jsem ji popadla a začala jsem ji táhnout zpátky do jeskyně.
Byla to dlouhá a únavná cesta. Několikrát se mi větev zasekla o kámen a já ji musela pracně posouvat a odstrkávat, abych s ní mohla zase pohnout. V zatáčce se mi málem přelomila, ale naštěstí se mi ji podařilo dopravit do hlavní jeskyně. Položila jsem ji ke stěně. Byla poměrně dlouhá, ale rozhodně by nevydržela hořet nijak dlouho. Nechci nic říkat, ale tohle tě unavilo dost a představa, že to podstupuješ ještě jednou, mě trochu děsí… Nějaká ohleduplná ne?... ne jen když ty umřeš á umřu. Logika. Zavrtěla jsem hlavou, ale po druhé už jsem pro větve nešla. Ať se taky stará někdo jinej. Vrátila jsem se zpátky k Arcovi, který pořád spal, a svalila jsem se na bok. Než jsem se nadála usnula jsem.

Arc zazíval a mě došlo, že je asi pořádně unavený. „Měl by ses aspoň trochu prospat, protože pak už se nevyspíš,“ řekla jsem a mírně do něj šťouchla čumákem. Jo a ty by ses taky měla vyspat, protože se nevyspíš… Já vím, ale když usnu, tak už se asi nikdy neproberu a budu spát a spát a spát. Pomyslela jsem si a přemohla jsem se, aby nezívala. „Ne, tohle jméno se mi nelíbí,“ prohodila jsem trochu omluvným tónem. „Přijde mi divné spojovat naše jména. Vlastně mi přijde divné spojovat jakékoli jméno,“ dodala jsem, jako odůvodnění svých předešlých slov. Róza zní hezky. Proběhlo mi hlavou, ale nahlas jsem nic neříkala, stejně mi bylo jasné, že mi Arc čte myšlenky.
Přestala jsem přemýšlet nad vlčaty a naslouchala jsem Arcovi, který podpořil moje slova smečce. Bylo toho hodně a ještě víc, co jsem chtěla před narozením vlčat stihnout a nejspíš nestihnu. „Máš pravdu. Budeme je muset vyloučit. Popravdě s vlčaty bude dost starostí a nemám potřebu se ještě starat o dospělé vlky,“ řekla jsem razantně. „Což mi připomíná, že jsem nevysvětlila Nessovi jak má hlídat hranice. A popravdě nejsem si jistá, že on to zvládne, když já budu tady s vlčaty,“ zapochybovala jsem o vlkovi, ze kterého jsem udělala ochránce. On to zvládne. Musí to zvládnout. Arc najednou promluvil a mě došlo, že nejspíše čte moje myšlenky. „U Lauřina bratra si nejsem vůbec jistá, jestli nám bude něčím užitečný,“ prohodila jsem. „Já nevím, pořád nějak v Lauru ani Naxthera nemám důvěru. Né že bych jim úplně nevěřila, ale něco mi na nich prostě nesedí,“ sdělila jsem Arcovi svoje pocity ohledně dvou vlků v naší smečce. Nad jeho otázkou jsem se pozastavila, protože jsem nevěděla co přesně tím myslí. „Jak dlouho bude trvat co?“ otázala jsem se.

Zamyšleně jsem se podívala na Arca, který řek, že to i tak stojí za to. Jako bychom si to mohli ještě rozmyslet. Nic jsem na to neříkala a jen jsem potichu sledovala stín, které běhaly po stěnách jeskyně. Arcovi se jedno ze jmen, které jsem navrhovala, líbilo a sám navrhl jedno. „Oboje dvoje se mi líbí. Třeba to budou dva kluci nebo dvě holky,“ podotkla jsem. Nemohli jsme, vědět kolik vlčat budeme mít a já se obávala, že by jich mohlo být docela dost. Co když jich bude pět nebo šest?! Vyděsila jsem se. Ty jsi ze čtyř vlčat a Arc je jedináček, pokud se nepletu. Takže bych řekla, že situace že budete mít víc, jak čtyři vlčata nenastane… Pravda. Uff. Docela jsem si teď oddechla. Unaveně jsem si položila hlavu na zem. Začal mě už pomalu bolet bok, na kterém jsem ležela, ale nechtěla jsem se odsouvat od Arca, tak jsem raději zůstala ležet tak jak jsem byla.
Arc vypadal zamyšleně a najednou začal mluvit o tom, že také přijal dva nové vlky do smečky. Tiše jsem naslouchala jeho klidnému hlasu. Mluvil jako správný Alfa. Slyšela jsem to v obsahu jeho slov, ale i v tónu jakým hovořil. „Máš pravdu,“ řekla jsem potichu. „Ale nechce se mi líbit, že se nám tu ztrácí vlci. Už dlouho jsem neviděla Kishana nebo Mitha či Dark Moona,“ dodala jsem. „Popravdě vlk, který se nestará o smečku je pro nás nepotřebný. A zrovna v tuhle dobu před zimou, je to jen další hladový krk.“ Bylo mi líto slov, která jsem musela říct, ale byla to nezbytnost. Odejít ze smečky je jedna věc, ale prostě se vypařit je věc druhá. Musíme si vlky do smečky lépe vybírat. Takhle by nám ten les mohl praskat ve švech imaginárními vlky. Naklonila jsem hlavu na stranu a čekala jsem co Arc řekne.

Sledovala jsem okolí, které bylo pořád stejně temné, a přestávala jsem brečet. Slyšela jsem našlapování a po chvilce jsem rozeznala vlka, který se ke mně blížil. Podle pachu a hlasu jsem poznala, že je to Arc. Okamžitě mě začal utěšovat, což mi ke klidu nepomáhalo. Se svým smutkem jsem byla raději sama. Olízla jsem mu čenich a doufala jsem, že pochopí, že se o tom nechci bavit. Když mi nabídl zajíce, hladově jsem se do něj zakousla. Arc použil oheň a já najednou viděla jeskyni okolo sebe, která působila stejně útulně jako ve tmě. Odtrhávala jsem maso od kostí a hladově hltala. Nedošlo mi, že bych měla nechat trochu Arcovi, ale měla jsem prostě tak strašný hlad, že když jsme se zakousla, nedokázala jsem se zastavit. „Díky,“ špitla jsem a olízla jsem si čenich, abych se zbavila krve. „Já taky, ale popravdě si myslím, že to bude víc starostí, než radostí,“ prohodila jsem zamyšleně a zavrtěla jsem hlavou, abych se zbavila téhle nálady. „Napadlo tě už nějaké jméno?“ zeptala jsem se Arčího. „Napadlo mě třeba Awnay? Nebo Ariel?“ začala jsem navrhovat jména, která mne napadlo.
Přitulila jsem se co nejtěsněji k Arcovi a podívala jsem se na svoje břicho, které bylo opravdu hodně kulaté a vystouplé a čím déle jsem se na něj koukala, tím víc mě iritovalo. Už teď ty prcky nemám ráda… proč?... Kazej postavu. Tiše jsem zavrčela a pak mě napadlo, že bych měla Arcovi ještě něco říct, než na to zapomenu. „Než na to zapomenu, máme dva nové členy,“ řeka jsem to jako jakoukoli normální informaci. „Jedná se o Lauřina bratra a nějakou jeho kamarádku, doufám, že nám tu budou pomáhat. Popravdě jsem chtěla vzít jenom tu vlčici, ale myslela jsem si, že bys byl rád, kdybych vzala i Lauřina bratra,“ dodala jsem, abych trochu zdůvodnila svoje rozhodnutí vzít ty dva do smečky.

//Asgaarský hvozd

Pomalu jsem vešla do jeskyní. Byla jsem unavená a chůze pro mě byla obtížná. Pomalu jsem kladla tlapky na kameny a snažila jsem se na kluzkém a nerovném povrchu neuklouznout. Několikrát jsem málem upadla, ale naštěstí jsem se včas stihla podepřít o stěnu jeskyně nebo získat zpátky rovnováhu. Velká síň se blížila. Vstoupila jsem do jejího šedého prostoru, který by byl pro klaustrofobického vlka smrtelným. Podle pachů tu nikdo nebyl. A nejspíš tu kromě mě a Arca nikdy nikdo ze smečky nebyl. Asi by bylo vhodné jim někdy ukázat cestu, třeba jen neumí hledat… Anebo zase někde okouní, což je pravděpodobnější... Už jsem si myslela, že když někoho povýšíme a rozdáme funkce, budou si všichni aspoň trochu plnit svoje povinnosti. Zavrtěla jsem hlavou a přešla jsem Velkou síň, abych se dostala k malému ukrytému otvoru do menší jeskyně.
Byla tam tma, ale mně nevadila. Lehla jsem si na zem, ale nešlo to. Břicho jsem měla nafouknuté a musela jsem se tedy natáhnout na bok. Tma byla uklidňující, ale nabízela taky prostor k přemýšlení, které bych si teď nejraději odpustila. Jsem tlustá! Uvědomila jsem si zděšeně. Z téhle místnosti nevylezu, dokud to nebude pryč… moje dokonalá postava. Málem jsem se rozbrečela, ale podařilo se mi zatlačit slzy. Ovšem ne na dlouho, protože po chvilce jsem si vzpomněla na jinou věc. Nemám tu nikoho, kdo by mi pomohl! Arc tu být nesmí, toho vyhodím, potřebuju svůj klid… Ámen sestor… Nikomu na mně nezáleží. Matka odešla, Sirena taky, Siana a Naila. Dokonce i Meadow je někde v tahu. Do očí mi znovu vyhrkly slzy a já se jim nebránila. Potichu jsem kňučela. Mohla bych použít oheň a rozsvítit tak uvnitř jeskyně nádherné hřejivé světlo, ale nechtěla jsem plýtvat energií ani rušit tmu. Přála jsem si spánek, ale ten se ne a ne dostavit.

Oba vlci plácali do větru. Jejich slova neměla žádnou hodnotu. Hlavně co se obsahu týkalo. Vlk řekl, že by mohl být šašek. Podívala jsem se na něj pohledem, který jasně naznačoval, že si o jeho slovech nemyslím nic dobrého. To si ze mě dělá srandu! „Zkus říct něco jiného a já budu možná dělat, že jsem tohle neslyšela,“ zavrčela jsem na vlka, který začal říkat, že by mohl lovit vysokou. Tiše jsem naslouchala a nechávala jsem si svoje dojmy pro sebe. Vlčice pak začala mluvit o tom, čím ona může pomoct smečce. Nejspíš byla dost vyděšená, protože plácala podobné hlouposti jako vlk. Jediné co jsem shledala přínosným, byl její poslední výrok o držení tlamy. Ona se mi líbí. On ne… Ale on je brácha Laury a nejspíš tu ona nezůstane bez něj. Přešlápla jsem na místě. Les byl temný a nebylo ani stop po Slunci, které už by mělo vyjít. „Popravdě lovce už máme. A ochránce taky, ale ochránců není nikdy dost,“ prohodila jsem spíš pro sebe než pro ně. „Pokud si tu chci někoho nechat, jsi to ty.“ Vrhla jsem pohled na vlčici. „Ale Laura je právoplatná členka smečky a je mi jasné, že tu chce tebe.“ Obrátila jsem se směrem k vlkovi. „Takže vítejte v Asgaarské smečce, teď jste na pozici kapp. Předem vám říkám, že naše smečka má určitá pravidla. Ti co jsou postavením nad vámi, musíte poslouchat. Jestli se ke mně donese, že jste nesplnili něco z toho, co vám někdo nad vámi řekl… řekněme, že pro vás to nebude příjemné,“ řekla jsem neústupným hlasem. „Pokud chcete nějakou pozici musíte si získat důvěru mě a Arcanuse, vaší druhé Alfy. Naše smečka je jako rodina, navzájem se respektujeme. Pokud tu najdete někoho cizího, okamžitě ho vykažte k hranicím, pokud tak neučiníte, čeká vás trest,“ který čeká i Lauru, která tu nechala vás dva, „takže doufám, že nebudu muset trest uplatňovat. S cizinci se nebavíme, vyháníme je. Mohli by chtít někomu ublížit a to nikdo nechce. Úkryt najdete támhle, ale nechoďte tam sami. Být vámi najděte Lauru, ať vám to tu ukáže,“ uzavřela jsem instruktáž. „A ještě něco. Žádná vlčata, rozumíte,“ dodala jsem, než jsem se otočila k odchodu a nechala vlky za sebou.
Byla jsem unavená a chtěla jsem spát. Věděla jsem, že nejlepší pro mě bude jít do úkrytu, protože mi bylo jasné, že to je jediné místo kde budu mít soukromí. Moje břicho už bylo kulaťoučké a dlouhá srst už jej nebyla schopná schovat. Teď se musím před ostatními schovat já. Pomyslela jsem si s úsměvem a proplétala jsem se kolem stromů. Ještě musíš říct Nessovi co má dělat jako ochránce!... Sakra!... No tak mu to řekneme později, to bude nejlepší. Došla jsem k vchodu do jeskyně a zmizela jsem v temnotě.

//Úkryt

Pomalu jsem nad sebou začala ztrácet kontrolu. Jsi alfa tak se seber! Vyštěkla jsem sama na sebe v duchu a pak jsem svůj rudý pohled upřela na vlky před sebou. Snažila jsem se vidět v nich dospělé vlky, ale místo toho jsem před sebou viděla pár ustrašených, pískajících, čtyřnohých zvířat, které se rozhodně nemohla v ničem rovnat dospělým vlkům. Laura se hned omluvila za své chování a já jen doufala, že jsem si vybrala správnou pečovatelku pro svoje vlčata. Jestli že nedokázala vyhnat tyhle dva, dokáže potom vyhnat někoho do se přiblíží k vlčatům a bude jim chtít ublížit? Tahle otázka se mi vznášela v hlavě. Vlk začal prosit, což jeho situaci nijak nepomohlo. Rozdělit sourozence nikdy není dobré… Ale už teď tu máme tolik vlků. A přidat k nám ještě tyhle dvě vlčata?! Když tu za chvilku budeme mít starostí víc než dost? Pohled jsem upřela na vlčici, která na mě pomrkávala svýma modrýma očima a snažila se omluvit svoje chování. Tiše jsem zavrčela. Nemůžou pět minut držet tlamy, abych mohla v klidu přemýšlet? Mrskla jsem ocasem.
Najednou se odkudsi objevil Naxther a odtáhnou Lauru sebou pryč. Nic jsem na to neříkala, přeci jen oni byli smečka, byli tu doma a mohli si tedy chodit, kam se jim zachtělo. „Kdyby jste cestou našli Nesse pošlete ho za mnou,“ vyštěkla jsem než mi zmizeli v lese a doufala jsem že mě slyšeli. Popravdě jsem si na ně začala zvykat a už jsem k nim necítila takové nepřátelství jako dřív. Můj pohled se však zase ubral na dva vlky přede mnou. „A co mi můžete nabídnout?“ zeptala jsem se. „Ve smečce máme zrovna teď docela dost vlků a nepotřebujeme další hladové krky. Potřebujeme vlky, kteří jsou něčím výjimeční. Máte snad nějakou skrytou vlohu, o které nikdo nic neví? Nebo něco jiného co by smečka mohla potřebovat?“ otázala jsem se jich zamyšleně.

Sledovala jsem vlky a tiše jsem vrčela. Na ně jsem opravdu neměla náladu, rozhodně ne když se ukázalo, že jsou to vlastně malá ustrašená vlčata. Mrskla jsem ocasem a sledovala, jak vlk poplašeně vysvětluje, že si tu hráli, ale že nic jiného neudělali. Vlčice pod mým nátlakem potvrdila vlkova slova. Znovu jsme mrskla ocasem a po tváři se mi rozlil pobavený úšklebek. „A vy si myslíte, že je normální hrát si na území smečky?!“ Přešlápla jsem a zacvakala zubama ve vzduchu, abych ukázala, že se nebojím svoje zuby použít, když bude třeba. On je ustrašený jako štěně… Když ho trochu kousneš zdrhne… S ní by mohl být problém… Když se trefíš tak nedoběhne ani do půlky hvozdu a zhroutí se na zem. Jediné co bys musela je dojít k ní a skončit to. Pohledem jsem přejela z vlk na vlčici a zpět. Už jsem chtěla něco říct, ale ucítila jsem pach Laury.
Hodila jsem po ní pohledem. Když z tlamy vypustila, jestli ti dva nezlobili, málem jsem se pozvracela. „Takže když něco zařizuješ tak to dopadne tak, že si tu vlci moou bez starostí hrát?!“ vyštěkla jsem na ni trochu ostřeji, než jsem měla v úmyslu. Vlk se šel schovat za Lauru, takže jsem usoudila, že je to její bratr, o kterém se zmínila. Vlčice si sedla na zem a vypadala dost nejistě. „Řekne mi někdo, co tu u všech všudy chcete?“ otázala jsem se a kdyby bylo v mých silách metat blesky, právě by začala pořádná bouřka. Laura mne zklamala svým chováním, když nechala cizí vlky jen tak v lese aniž by je odkázala k hranicím. A ti dva cizí mě právě teď dělili od spánku, který jsem tak nutně potřebovala. Možná proto jsem byla tak moc podrážděná, ale rozhodně jsem se snažila nedat na sobě únavu znát.

Sledovala jsem udivené obličeje vlků, kteří se dozvěděli o novinkách. Někteří byli mírně zaskočení a jiní zase jenom šťastní, že dostali nějakou funkci. Bylo mi zle. Popravdě jsem byla unavená, hladová a z toho věčného stání na šutru mě bolely tlapky. Promiň Árčí, ale já už to tu dýl nevydržím. Zakňourala jsem v duchu. Podívala jsem se nasupeným pohledem na vlky. „No tak hněte se! To nemáte nic na práci?!“ Vyštěkla jsem na ně podrážděně a pomalu jsem slezla z kamene. Nechtěla jsem riskovat zranění, které by mi mohl způsobit seskok. Než jsem stihla něco říct, přiřítil se k nám pár vlků, kteří ze sebe vychrlili, že chtějí do smečky. Vycenila jsem zuby a na dva nezvané hosty zavrčela. To nechám na tobě. Bez jediného slova na rozloučenou jsem prošla mezi vlky a zamířila jsem do lesa. Arca jsem tím nechala na pospas jejich žvatlání, dotazům a řešení problémů s nově příchozími.
Šla jsem klidně lesem a opravdu jsem si chtěla jít lehnout, ale věděla jsem, že je tu ještě jedna věc, kterou musím vyřešit. Po lese nám tu běhali dva vlci. Jejich pach byl skoro všude. To si Laura myslí, že si tu její bratříček může běhat, jak se mu zachce?! Můj čenich mě dovedl až na místo kde jsem ty dva našla. Naježila jsem se a zavrčela jsem. „Co tu chcete?!“ Procedila jsem skrz vyceněné zuby. Neměla jsem náladu na to se tu s někým dohadovat a nějaký etický kodex mi byl v tuhle chvíli naprosto ukradený. Jediné co jsem chtěla, bylo vyřešit tuhle situaci, něco si ulovit a pak jít spát. A jestli se mou kořistí měli stát právě tihle, dva mi bylo naprosto jedno, popravdě bych tím zabila dvě mouchy jednou ranou. Doslova. Ještě jednou jsem zavrčela a čekala jsem, co z nich vypadne. „Zdá se mi to nebo tu váš pach cítím nějak hodně?“ otázala jsme se, přestože mi bylo jasné, že neseděli na zadcích a nečekali, jako dvě poslušná vlčata. Můj rudý a krutý pohled byl neústupný a já se rozhodla použít trochu své magie, abych z nich dostala pravdu, kteoru mi třeba ani nechtěli říct. Podívala jsem se do očí šedobílé vlčice a použila jsem svou magii. "Co tu chcete?!"

Rozhlížela jsem se po okolí a čekala jsem. Lauřina přítomnost mě na jednu stranu utěšovala, protože přeci jenom aspoň vidí, že pro smečku něco dělá. „Moc dlouho ne,“ odvětila jsem na Lauřinu otázku neurčitou odpovědí. Popravdě funguje strašně krátce na to kolik je tu vlků. Mrskla jsem ocasem a zavětřila jsem, jestli se ke mně nedonesou nějaké blížící se pachy, ale můj čenich mi nějak vypověděl službu a já nebyla schopná poznat nic. Arcu, kde jsi? Ptala jsem se sama sebe a napjatě jsem přejížděla pohledem po okolí. Náhle jsem zahlédla známý černý kožich. Oddechla jsem si. Za Arcem běžel Naxther. Arc se na mě podíval pohledem, který naznačoval, že chce vědět, o co se jedná. Musíme konečně rozdělit funkce a oznámit, kde se najde úkryt. Pomyslela jsem si a doufala jsem, že tuhle myšlenku zaslechne. Po chvilce doběhla i obě Saviorova vlčata. Ness se přihnal s pozdravem a Amelis se hned po doběhu usadila. Kývla jsem jim hlavou na pozdrav a začenichala jsem.
„Nikdo jiný už asi ne…“ začala jsem, ale najednou jsem zacítila neznámý pach a pak ještě jeden a dokonce i třetí. Laura se rozhodla problém vyřešit s tím, že jeden z cizinců je její bratr. Jestli chce žádat o místo u smečky, měl by se začít chovat slušně. Vlčice odběhla pryč a já jen doufala, že se neobjeví další problémy. Znovu jsem začenichala, ale třetí pach jako by se blížil k nám. Vlk s pozdravem přiběhl a sednul si na zem, jako by k nám patřil. Co je tohle zač!... Klid to se vyřeší. „A ty jsi kdo?“Mrskla jsem naštvaně ocasem, ale jinak jsme na sobě nedala nic znát. Z naší smečky mi zde chyběl jenom Dark Moon, Mith a Kishan. Tohle bude mít následky. Přejela jsem pohledem všechny okolo.
„Jsem ráda, že jste se sem všichni dostavili,“ začala jsem tichým hlasem, který byl však tvrdý jako kámen. „Tohle setkání bude spíše informačního rázu. Máme pro vás několik novinek, které bychom vám rádi sdělili,“ udělala jsem pomlku a pohlédla jsem na Arca. „Nedaleko odtud se nachází náš nový úkryt. Je na velmi nepřístupném místě, takže si dávejte pozor, až tam půjdete, abyste jej neminuli. Vchod je trochu skrytý, ale když půjdete támhle tím směrem,“ hlavou jsem ukázala. „Nemůžete jej minout. Do jeskyně si můžete vzít svoje cennosti. A samozřejmě tam můžete i přespat. Hlavní jeskyni bude potřeba trochu zkulturnit a nanosit nějaké kůže a také dříví na oheň, abychom se v zimě mohli trochu víc ohřát. Zadní jeskyni jsme si s Arcem přivlastnili jen pro sebe, takže do ní prosím nechoďte,“ řekla jsem a znovu jsme mrskla ocasem. Poslední větu jsem řekla velmi důrazně a naznačila jsem tak, že pokud s tím má někdo problém, ať si to nechá pro sebe.
„V naší smečce je vás hodně a nikdo tady pořádně neví, co má dělat. A protože jsem si všimla, že se třeba tady Ness nudí, rozhodla jsem se, že z Nesse se stane náš první smečkový ochránce, jelikož já na ochranu území nebudu mít čas,“ mluvila jsem klidně a mírný náznak na mou brzkou indispozici jsem řekla schválně. „Amelis, tebe hodlám povýšit na Deltu,“ řekla jsem krémové vlčici a doufala jsem, že ji tato správa potěší. Překvápko! Pomyslela jsem si, jelikož pro Arca bylo toto tvrzení určitým překvapením, ale přeci jen jsem se tak rozhodla jakožto alfa a měla jsem na to jisté právo. Navíc jsem si byla jistá, že v tomhle se mnou Arc bude souhlasit, bez této jistoty bych to nejspíš neudělala. „A z Laury, která právě odběhla, si dovoluji udělat pečovatelku, protože se sama vyjádřila, že by tuto funkci chtěla zastávat. Pokud tedy ještě někdo z vás touží po nějaké funkci ve smečce, stačí si o ni říct,“ dodala jsem a pohlédla jsem na Arca, jestli by chtěl smečce taky něco říct, dokud tu všichni jsou pohromadě.

//Lis by měla dorazit určitě :D

Pomalu jsem procházela lesem. Vlčice, která mi šla v patách, byla až podivně tichá, ale nestěžovala jsem si. Pomalu jsem začala sešlapovat dolů do údolí. Doufám, že je Arc někde poblíž nerada bych mu hatila jeho plány. Pomyslela jsem si a mrskla jsem ocasem. A co vlastně chceš udělat?... No rozdat nějaké ty funkce a tak nějak poznat členy naší smečky… O takže ty se o ně zajímáš?! Neuvěřitelné… No musím poznat svou novou rodinu ne… Ale i tak zrovna u tebe mi to přijde divné. Sešla jsem do údolí, a podívala jsem se na jezírko stojaté vody. Laura řekla, že je radši v přehledu. „Taky mám ráda o všem přehled, ale nerada bych opakovala věci dvakrát. Všechno se dozvíš stejně jako ostatní,“ prohodila jsem a vyskočila jsem na kámen.
Zvedla jsme svou hlavu k nebi a nechala jsem svůj hlas roznést se lesem. Nikdy jsem nebyla ve vytí dobrá. Můj hlas nebyl tak příjemný na poslech jako Arcův ani tak rázný jako když vyl můj otec anebo tak elegantní a krásný když vyla moje matka. Byla to hrubá směsice tónů. Přešlápla jsem a svěsila jsem hlavu. Mírně se mi zamotala, ale když jsem si sedla, abych to rozdýchala, bylo mi lépe. Doufám, že někdo dorazí. Můj hlas slyšet museli, ale kdo mohl vědět, jestli se jim bude chtít přijít nebo jestli si neřeknou, že když je nevolá Arc, nepůjde o nic důležitého. Trochu jsem si poposedla, abych zakryla mírně vypouklé břicho. Musím to schovat … aspoň ještě pár dní by o tom nikdo nemusel vědět. Podívala jsem se na Lauru. „Teď už jen musíme počkat, jestli někdo přijde, ale já doufám, že dorazí,“ řekla jsem klidně, ale uvnitř jsem byla jako na trní. Nebyl tu Arc a navíc jsem svolala smečku bez jeho vědomí, ale doufala jsem, že mu to nebude vadit. Přeci jenom na některých věcech jsme se už domluvili v jeskyni a na některých jsme se domlouvat nemuseli. Upřela jsem pohled do lesa a čekala jsem.