Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Běžela jsem v teplé jeskyni. Odněkud jsem slyšela nářek vlčat, ale nevěděla jsem odkud. Pokaždé když jsem se rozeběhla jeskyní a zahnula jsem za roh, pokračovala chodba pořád dál a dál. Hlasitost nářku byla pořád stejná, ale mne bolely tlapky jako bych běžela strašně dlouho. Něco uvnitř mě mi napovídalo, že nikdy nemůžu doběhnout na konce. Že je to boj s větrnými mlýny. I když jsem to věděla tak jsem nepřestávala utíkat. Za každou zatáčkou jsem chtěla vykřiknout, když pokračovala chodbou dál. Najednou se však jeskyně rozdělila a já uviděla světlo na konci chodby. Běžela jsem jako o závod. Hlasitost nářku stoupala a já věděla, že už jsem je konečně našla. Najednou jsem se probudila.
Probudila jsem se do vyhřáté jeskyně. Všude bylo světlo a teplo ohně, který jsem rozdělala před tím, než jsem usnula. Bylo mi nádherně. Spánek mne nabyl novou energií a já byla připravená na nový den. Mírně jsem se protáhla, abych rozpohybovala všechny končetiny. Pohledem jsme přeletěla po jeskyni. Laura byla pryč. Vlčata si hrála a Meadow jsem viděla opodál. Konečně jsme se pořádně prospala…. A teď vzhůru do víru smečkových problémů. Mrskla jsem ocasem a posadila jsem se, abych viděla, jestli v jeskyních není ještě někdo jiný. Nikoho jsem necítila. Ani Arca což mě trochu zamrzelo. Zrovna teď by se mi jeho přítomnost líbila. Upřeně jsem se zadívala na vlčata, která byla až příliš blízko ohně. No a co když se trochu spálí, aspoň budou vědět, že si mají dávat příště větší pozor. Podívala jsem se na Meadow a pokusila se nasadit příjemný a milý úsměv, ale nebyla jsem si jistá, že se mi to povedlo. „A proč si se rozhodla zrovna pro nás?“ zeptala jsem se na první otázku, která mi přišla na jazyk. Mírně jsem zavrtěla hlavou a pokusila jsem se všechno zažehnat. „Už tě nebavilo toulání?“ Znovu jsem mrskla ocasem.

// Asgaarský les

Pomalu jsem se proplétala chodbou do velké jeskyně. Párkrát mi tlapa uklouzla na kamenech, které byly kluzčí než obvykle. Naštěstí jsem si nic nezlomila ani nepodlomila. Mrskla jsem ocasem, když jsem prošla poslední otáčkou a vešla jsem do hlavní jeskyně. Je tu zima. Obrátila jsem pohled na pár klacíků, které tu ležely. Zamyslela jsem se a najednou se na klacících objevily plameny. Konečně jsem i viděla vlky. Laura s Meadow mě moc nezajímaly. Můj pátravý pohled hledal vlčata. Etney byl poblíž vlčic a Awnay odpočívala opodál. „Doufám, že se nic nestalo,“ řekla jsem a z mého hlasu byla cítit úleva. Pomalu jsem došla k ohni a lehla jsem si. Byla jsem unavená a chtěla jsem si odpočinout. Nesmím usnout. Napomínala jsem sama sebe, ale věděla jsem, že mi to nepomůže, protože moje oči se každou chvilku zavíraly. Tohle nezvládnu… Ale jo zvládneš! Zvládlas toho mnohem víc. Tohle bude hrčka… Ne nebude. Nikdo tu nic nedělá. Vlčata ještě nemůžou být o samotě. Navíc se blíží zima. Jestli tu máme přežít zimu, bylo by nejlepší, aby se lov podařil. Hlavně by to taky chtělo dřevo… Asi si ho budeš muset nasbírat… Až se vrátí Arc tak se půjdu podívat do lesa. Vedla jsem svůj vlastní monolog, ale oči se mi klížily. Netrvalo dlouho a usnula jsem. Oheň mě příjemně hřál a jeho praskání mne uklidnilo.

Sledovala jsem Nesse, který se začal bránit, že on byl jenom zaneprázdněný. Otočila jsem se na něj s pohledem, to snad nemyslíš vážně. „Takže když si Arcanus bude chtít jít projít tak se na smečku vykašle, nebude tu nic dělat a prostě si zmizí? Nebude tu jídlo. Nebude tu nikdo, kdo by pomáhal chránit hranice. Nebude tu, protože prostě bude zaneprázdněný. A neříkej mi že to bylo něco tak moc důležitého, že ses na ty hranice nemohl ani přijít podívat, protože já tě našla, jak si hraješ! Už nejsi malé vlče Nessi, tak se koukej probrat nebo si můžeš sebrat svých pět švestek a jít o dům dál,“ vybuchla jsem. Možná to bylo tím, že jsem byla unavená nebo tím že jsem se chtěla co nejdříve vrátit k vlčatům anebo možná jenom tím, že mě vytočilo to, že ne každý si plní svoje povinnosti tak jak by měl. Nemůžeš všechny posuzovat podle sebe… A co podle sebe soudím tebe?... To ale neplatí pokud jsi někdo kdo má přehnaný smysl pro povinnost a řadí práci před sebe. Protočila jsem oči. Ness pípnul, že už asi nic a že se půjde proběhnout kolem hranic. „To bude nejlepší,“ řekla jsem chladně a chtěla jsem se otočit k odchodu. Amelisin hlas mě ale vyrušil. Ptala se, jestli nechceme pomoct. Moje podrážděnost a její sladký tón hlasu zapříčinily, že jsem se na ni otočila s krvelačným pohledem. „Jestli chceš, můžeš svému bratříčkovi vysvětlit, co jsou to povinnosti smečky, abych ho nevynesla v zubech,“ odsekla jsem jí a nasupeně jsem se dala na odchod. Neměla jsem náladu na dohady ani na předstírání toho, že jsem milá a hodná alfa, která má ráda každého flákače, který je členem smečky.
Moje kroky mířily určitým směrem a já věděla, že tenhle směr je ten nejlepší, který si můžu vybrat. Mířila jsem k jeskyni, která byla pro obyčejné poutníky ukryta za stromy a nyní i sněhem. Chtěla jsem vidět vlčata a zjistit jak na tom jsou a jestli je o ně dobře postaráno. Přišla jsem až ke vchodu do jeskyně a pomalu jsem vkročila do tmy. Nechávaje za sebou všechny problémy a podrážděnost.

//Siccumské jeskyně

1x lístek za koulovačku
1x lístek za akci od Belatrix
10x lístek za 200 oblázků

= 12 lístků

Šla jsem lesem a užívala jsem si ten pocit, když mi vítr čechral srst. Teď bych se nejraději rozeběhla, ale nebyl na to část. Takže tohle znamená být Alfou. Žádné hraní, žádná relaxace jenom povinnosti. V jednu chvíli jsme zalitovala svého rozhodnutí, ale ta chvilka byla až moc krátká na to abych se jí více zabývala. Po chvilce jsem za sebou zaslechla kroky. Ness se mnou srovnal krok. „Jdeme na hranice, protože jak vidno ty ses ani nezajímal o své povinnosti ochránce,“ procedila jsem skrz zuby. Ve sněhu moje tlapky zanechávaly dokonalé otisky. Za celou cestu k hranici jsem nic neřekla, protože jsem si všechno nechávala, až dojdeme na místo. Když jsem se konečně zastavila, stála jsem v místech, kde byla pod sněhem vyšlapaná cestička. Teď nebyla sice vidět, ale já věděla, že tam je. Už tolikrát jsem po ní šla. Otočila jsem se na Nesse.
A začala jsem výklad, jako když učitel poučuje žáka. „Tohle jsou hranice lesa. Když se pořádně podíváš, uvidíš skrz stromy okolní území, které už není součástí naší smečky.“ Kývla jsem hlavou za sebe, kde jsem věděl, že za malou loučkou je Křišťálový lesík. „Jsi ochránce, což znamená chránit les, kdyby se sem dostal nějaký nezvaný host,“ pomalu jsem se rozešla po hranici. „Bohužel nezvaný host nemusí být jenom medvěd, ale může to být i cizí vlk anebo dokonce i někdo koho znáš. Tvůj úkol je jednoduchý. Zbavit se jich nebo zavolat smečku a varovat je před nebezpečím,“ řekla jsem s klidem. Mě tohle nikdo vysvětlovat nemusel, přišla jsem na to sama… Jo jenže Ness není jako ty. A navíc je poměrně mladý, tyhle věci si neuvědomuje… Já v té době nebyla o moc starší. Mrskla jsem ocasem, abych ze srsti dostala trochu sněhu. „Samozřejmě tohle je spíš jedna z vážných situací, které třeba nikdy nenastanou, ale jistota je jistota. Mezi tvoje obyčejné povinnosti patří obcházet jednou za čas les a zvýraznit tak hranice. Tím jednou za čas myslím aspoň jednou do měsíce, ale samozřejmě nejlepší by bylo, co nejčastěji to jen půjde.“ Zastavila jsem se a otočila jsem se na Nesse. „Nějaké otázky?“

//Siccumské jeskyně

Vyjít na světlo světa po tolika dnech bylo oslepující. Musela jsem začít mrkat, abych vůbec něco viděla. Sluníčko sem tam vykouklo zpoza šedých mraků a bylo docela nízko, podle čeho jsme určila, že je brzo ráno. Vítr byl chladný a určitě muselo mrznout. Na chvilku jsem zavřela oči a zvedla hlavu k nebi, abych si užila ten nádherný čerstvý vzduch a opojný pocit volnosti. Něco mě zastudilo na čumáku. Poplašeně jsem od sebe oddálila víčka, abych uviděla, jak se k zemi snáší sníh. První zimní sníh. Stála jsem bez hnutí a nechala jsem ho dopadat na svůj kožich. Země kolem mě se začala rychle barvit do bíla. Zima! Konečně přišla zima! Cítila jsem se jako malé vlče. Zima pro mě byla tím nejlepším obdobím a první zimní sníh ve mně vždy probouzel vzpomínky na můj život v horách, na jednu z nejšťastnějších dob mého života. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla jsem obláček páry. Moje chvilka štěstí a odpočinku pominula. Musím najít Nesse.
Pomalu jsem se rozešla směrem, který se mi zrovna líbil. Les byl moc rozlehlý na to, abych mohla doufat, že v něm Nesse najdu hned na první začenichání. Kráčela jsem s klidem a bez spěchu. Věděla jsem, že vlčata jsou s pečovatelkou, že Arc loví a že na Nessovo nalezení mám celý den. Konečně jsem objevila údolí, které bylo celé bílé od sněhu. Snad brzo neroztaje. Začenichala jsem, ale žádný pach se ke mně nedonesl. Rozhodla jsem se obejít údolí, abych našla aspoň nějaký pach. Po pár metrech se mi konečně poštěstilo. Zvedla jsem hlavu a chtěla jsem zavýt, ale pak mi došlo, že by se ke mně mohl rozeběhnout Arc a začít vyšilovat s tím co se mi stalo. Vyrazila jsem tedy za pachem a doufala jsem, že nebudu muset jít daleko.
Pach sílil s každým mým krokem a vedl mne do středu lesa. Cítila jsem nejen pach Nesse, ale i pach Shaitana a ještě pach něčí krve. Přidala jsem trochu do kroku, protože představa, že se ti dva porvali, mi nebyla nijak příjemná. Jestli se chtějí s někým rvát, měli by mi to nejdřív říct, abych se mohla přidat. Konečně jsem uviděla Nessův kožich. Byl na pár místech rozedraný a soudě podle pachu krve, které vycházel z křoví opodál, si za to mohl sám. Nejspíš si mě nevšiml, protože měl moc práce s čištěním svého kožichu. „Ochránce hranic, uprostřed lesa?!“ Naklonila jsem hlavu na stranu a propalovala jsem vlka pohledem. „Se mnou a hned!“ Vyštěkla jsem na něj a mrskla jsem ocasem, aby sebou pohnul. Pomalu jsem se otočila a krokem jsem si to namířila k hranicím. Nemusela jsem si ani kontrolovat to že mě následuje, kdyby za mnou nešel měl by větší problém, než měl už teď.

Sledovala jsem vlčata. Etney vypadal s Meadow spokojeně a Awnay pořád pobíhala kolem. Pomalu jsem se zvedla do sedu. Awnay začala pištět a bez přestání pobíhala sem a tam, jako by se snažila chytit neviditelné zvíře. Musím odsud vypadnout, tohle vězení a ty pištící potvory, mne přivedou k šílenství! Stoupla jsem si a začala jsem se protahovat. Hřbet jsem měla pořádně ztuhlý a krk jsem skoro necítila. Nejdřív jsem přenesla váhu na přední končetiny a pak zase na zadní, abych se pořádně prohýbala. Musím se jít rozhýbat.Podívala jsem se na Meadow. Možná bych jí je tu mohla nechat…NE! Ani náhodou! Ať tě to ani nenapadne!... Jo, špatný nápad, máš pravdu. Znuděně jsem si zase sedla na zem.
Náhle jsem zaslechla kroky a ucítila pach. Maliny a zázvor. A to všechno prokvetlé zemitou vůní lesa, kterou měl každý člen smečky, jak jsem zjistila. Laura! V duchu jsem zajásala, protože konečně dorazil můj klíč, kterým odemknu zámek na téhle olovněné kouli, zvané vlčata, kterou mám připoutanou neustále k noze. Na venek jsem však nedala nic znát. Jen jsem kývla hlavou na pozdrav. Laura začala mluvit na Meadow. Nechala jsem je obě dvě domluvit, co chtěly, i když jsem byla pořádně nedočkavá z toho, že za chvilku půjdu ven. „No konečně jsi dorazila,“ řekla jsem chladně a s razancí. Nechtěla jsme být zlá, ale chtěla jsem, aby si uvědomila, že jako pečovatelka má jisté priority. „Potřebuju něco zařídit. Lauro, postarej se o ně, kdyby se něco dělo, stačí zavýt. Pokud tvou péči přežije aspoň jedno, budu to považovat za úspěch.“ Na mé tváři se objevil pokřivený úsměv. Nechtěla jsem působit nafoukaně, ale na druhou stranu jsem si nechtěla pokazit svou tvrdě vydřenou masku té zlé a kruté příšery, kterou mám. „Meadow ty si můžeš dělat, co chceš, prozkoumat les, seznámit se s ostatními členy smečky. Kdyby se něco dělo scházíme se v údolí, ale to určitě najdeš,“ prohodila jsme směrem k ní poslední instrukce a pak jsem se rozešla k východu a pryč z jeskyně.

//Asgaarský les

Poslouchala jsem Meadow. Neměla jsme zrovna náladu na povídání. Popravdě jsem byla znuděná k smrti, z téhle jeskyně se stalo vězení. Awnay po mě lezla, jako bych byla její prolézačka a nepřestávalo ji bavit okusovat a žužlat mi ocas. To má po tobě taky ráda žužláš všechno, co najdeš. S povzdechem jsem nadzvedla ocas a mrskla jím o zem těsně před Awnay, která p oněm chtěla vyskočit. Nejspíš ji to trochu vyděsilo, protože uskočila dozadu, ale jakmile byl ocas zase na zemi, vrátila se k němu a začala mě do něj kousat znovu. „Možná pravda, ale já toho vím o vlčatech asi tolik, co oni a zvládám to, takže by mohli zapojit svoje mozky a postarat se o ně na těch hloupých pět minut,“ řekla jsem trochu podrážděně. Bylo mi fuk kolik toho, kdo ví o vlčatech, prostě mi jenom nepřišlo správné, že se o ně mám starat z devadesáti procent sama. Kde je ta Laura! Nasupeně jsem se podívala k východu, ale nikoho jsem neviděla.
Mou pozornost upoutala zpátky Meadow, která mluvila o svých vlčatech a o tom, že je na ně moc stará. Jenom jsem si odfrkla a jinak jsem to nekomentovala. Řekla bych, že je mladší… Na sto procent je mladší… To chce naznačit, že jsi stará. Zkoumavě jsem se zahleděla vlčici do modrých očí a zauvažovala jsem, jestli by nebylo vtipné použít svou magii a trochu ji přinutit, aby mi řekla všechno o svém životě, ale nakonec jsem od toho plánu upustila, protože mi bylo jasné, že by s Arc vytočil, kdyby to po návratu zjistil. Lehla jsem si na bok a vůbec jsem nevnímala Awnay, která se pávě rozeběhla směrem k druhému konci jeskyně a pak zase zpátky ke mně. Je hyperaktivní. Etney byl u Meadow a já jen doufala, že ji aspoň trochu kousne.

Byla jsem jak socha, kterou někdo vytesal do kamene jeskyně a postavil ji přímo do vchodu mezi hlavní část jeskyně a malinkatou dutinu, kde se právě teď schovávala vlčata. Arc špitnul něco ve smyslu, jestli i on se musí ptát na dovolení být s vlčaty. Věděla jsem, že melu hlouposti a nejraději bych se za ním rozešla a olízla mu čumák, ale na to jsem byla pořád až moc podrážděná. Náhle jsem si všimla Meadow, která se na mě dívala. Přísahám bohu, že jestli zase začne dělat nějaký výstupy tak jí… drž tlamu… nech mě dokončit myšlenku… povídám ti drž tlamu nebo.. nebo co?... Nebo se s tebou přestanu bavit úplně. Obrátila jsem se k Meadow, která najednou klidně promluvila. Slova omluvy zrovna od této vlčice mě dost překvapila. Teď se prosím jenom chovej jako Alfa a ne jenom jako nějaká hloupá vlčice. Spolkla jsem svůj hněv a pokusila jsem se nasadit klidný výraz. „Omluva přijata,“ řekla jsem klidně. „Taky se omlouvám, že jsem tak vyletěla, ale… ale…“ Nechtěla jsem se jí svěřovat o tom, že se o ně bojím a nejspíš ani nikdy bát nepřestanu.
Všimla jsem si pohybu v jeskyni za mnou, ale to už se kolem mě něco protlačilo ven. Podívala jsem se na Etneye, který se kolébavou chůzí protáhl kolem mě a zamířil si to přímo k Meadow. „Tak vidím, že pán se najedl a vyspal a teď si chce hrát,“ prohodila jsem jeho směrem s úsměvem. Pohledem jsem se vrátila k Meadow. „Vím, že jsi byla pečovatelka, ale v naší smečce má toto postavení Laura. Arc ti věří a navíc jsi právoplatným členem smečky, takže bych ti měla začít věřit taky,“ vyřknout tahle slova sice není nic složitého, ale moje paličatost a zahořklost jsou jako stěny, které musím přelézt, abych mohla mluvit dál. „Jestli si s nimi chceš hrát, můžeš, stejně jako všichni ostatní ve smečce. Ale nikoho cizího k nim nepouštěj. Trest by byl o dost větší než vinna,“ řeknu a podívám se na Awnay, která už také zamířila ven z jeskyně. Cestou však našla můj ocas a zakousla se do něj. „Auu!“ vyštěknu, až se to rozletí jeskyní. Skoro si nevšímám Arca a Deliviena. Nasupeně se otočím k Awnay, která nejspíš můj výstup považuje za náramnou zábavu a chystá se mě kousnout znovu. Ucuknu ocasem. „Mladá dámo, to snad nemyslíš vážně?!“ zavrčím na ni, ale ona si z mého vrčení nic nedělá a snaží se chytit můj ocas.

Tak jsem se konečně uráčila dodělat stránky, takže pokud máte chuť, můžete se na ně mrknout a zkontrolovat jestli všechno sedí a funguje :) Přibyla i stránka s důležitými datumy, takže pokud si vzpomenete ještě na nějaký dejte vědět, ať se to zaplní a doplní :)
Pokud by někdo chtěl přispět nějakým svým výtvorem, posílejte mi je do zpráv :)
Pokud se někomu chce udělat nový vzhled pro stránky může (všechno bude lepší než tohle :D ).
Elisa

//Asgaarský hvozd

Vběhla jsem do jeskyně poháněná hrůzou z toho, co se mohlo stát vlčatům. Pach Meadow byl všude. Tiše jsem zavrčela a prokličkovávala jsem úzkou chodbou do hlavní místnosti jeskyně. Už jsem tam skoro byla, když jsem zaslechla hlasy jak se Arcanus a Naxther baví mezi sebou a zároveň jsem zaslechla medový hlas, který musel patřit béžové vlčici. Awnay ani Etney nevydávali ani hlásku. Buď spí a nebo… a nebo… nemysli na to. Zakázala jsem si vymýšlet hrůzostrašné scénáře toho, co se mohlo stát vlčatům. Arc by snad nedovolil, aby se jim něco stalo. Zadoufala jsem, ale uvnitř mě byl hlas pochybnosti, který jsem nedokázala utišit. Konečně jsem se dostala do hlavní jeskyně a začala jsme se rozhlížet.
Přejela jsem pohledem po šedých stěnách a po vlcích, které jsem viděla. Nejprve jsem zahlédla našeho lovce a kousek od něj Arca. Awnay ležela spokojeně na Arcových tlapkách a nejspíš spala. Kousek opodál upoutal můj zrak béžový kožich vlčice, která byla od vlků vzdálená a s něčím si hrála. Všimla jsem si kožíšku, který nepatřil jí. Zavrčela jsem na ní. „Co děláš s mým synem?!“ Procedila jsem skrz zuby. Nevím, proč jsem reagovala tak pro někoho možná přehnaně, ale nemohla jsem si pomoct. Ona představovala nebezpečí. Všichni představovali nebezpečí. Přišla jsem o Castiela neberte mi ještě další. Přišla jsem k vlčici a opatrně uchopila Etneyho do zubů. Odnesla jsem ho kousek dál a pak jsem ho položila na zem. Ochranitelsky jsem před něj položila tlapu. Na pár minut vám nechám vlčata a vy hned necháte někoho zvenčí, aby si s nimi hrál?! Ječela jsem v myšlenkách na vlky, kteří uměli číst myšlenky. Co kdyby jim chtěla ublížit? Vy si tu povídáte jako báby na tržišti a ona by mohla klidně udusit malého a vy byste si mysleli, že jenom usnul. Mrskla jsem rozzuřeně ocasem. Etney vycítil, že něco není v pořádku a tiše zakňoural. Pohledem jsem sjela Arcanuse, Naxthera a spící Awney, až jsem se zastavila na pomněnkově modrých očích Meadow. Očekávajíc vysvětlení.

//Siccumské jeskyně

Vyšla jsem z jeskyní a musela jsem trochu zamrkat, protože jsem si nejdřív myslela, že nevidím. Nebyl to však přelud, co mi zabraňovala v pohledu na les, ale mlha, která se rozprostírala po okolí. Musela jsem jít pomalu, abych nenarazila do nějakého stromu nebo nezakopla o kámen či větev. Pomalu jsem našlapovala a na můj kožíšek dopadaly malé nepatrné kapičky vody, které se v mrholení snášely na zem. Nejjednodušší bude dojít k té kaluži co je na dně údolí. Není ani daleko a navíc nebudu pryč dlouho. Rozhodla jsem se a změnila jsme trochu směr, abych se k údolí dostala co nejrychleji. Opatrně jsem se proplétala mezi keři a pak jsem zamířila dolů ke kaluži vody, která byla o trochu větší než když jsem ji viděla poprvé. Jestli zamrzne bude to tu nebezpečné... Ale každý by si měl dávat pozor na svůj kožich. Dál jsem tento problém neřešila a pomalu jsme vešla do poměrně špinavé vody. Nic lepšího jsem však neměla a já ze sebe potřebovala dostat krev a prach.
Voda byla osvěžující a já si užívala pocit, že mám konečně na chvilku klid a nic mě nebolí. I když bodavá bolest břicha odešla, pořád jsem čas od času cítila křeč. Voda se zabarvila špínou a krví. Hodně štěstí tomu kdo se z tohohle napije. Škodolibě jsem se zasmála a vylezla jsem z chladivé vody. Rychle jsem se oklepala, abych ze sebe dostala kapičky vody, která by na mě v tomhle mrazu mohla zamrznout. Rozhlédla jsem se po lese, ale nikoho jsem neviděla. Jak typické. Odfrkla jsem si a rozeběhla jsem se zpátky k jeskyni. Bylo těžké hledat ji v téhle mlze.
Snažila jsem se zavětřit, abych našla pach vlčat a Arca, které mě k jeskyni dovedou, ale místo toho jsem narazila na pach, který mě zaskočil. Co?! Poplašeně jsem se rozhlédla, ale vlčici jsem nikde neviděla. Rozeběhla jsem se za pachem, aniž bych věděla, kam jdu. Pach mě dovedl k jeskyni. Sakra. Zavrčela jsem a vběhla jsme zpět do jeskyně. Hlad a Ness museli počkat. Pošlu pro Nesse Naxathera, teď jen ochránit vlčata.

//Siccumské jeskyně.

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale vím, že se mi zdál krásný sen. Bohužel jsem byla ze svého nádherného snu vytažena, a to ne zrovna příjemným způsobem. Něco mi kňučelo do ucha. Zavrčela jsem a oči jsem nechávala pořád zavřené, nechtělo se mi ještě vstávat. Zvuk na chvilku přestal, ale po chvilce se ozval znovu a tentokrát mnohem hlasitěji. Rezignovaně jsem otevřela nejdřív jedno oko, abych mohla obhlédnout situaci. Awnay ležela kousek ode mě a snažila se odplazit někam pryč. Etney mi neustále kňučel do ucha a tvářil se přitom jako hromádka neštěstí. Vycenila jsem na něj zuby a podrážděně zavrčela. Vlček naklonil hlavičku a poplašeně vyštěknul. Neměla jsem čas, abych řešila jeho zděšení vůči mojí osobě, jelikož jeho sestřička se snažila odplazit pryč. Mírně jsem se nadzvedla a natáhla jsem se k ní. Chytla jsem ji do zubů za krk a přitáhla jsem si ji blíž k sobě. Podle pištění jsem usoudila, že není násilným přesunem nadšená. „Nediskutuj, nebo dneska půjdeš spát bez večeře,“ prohodila jsem k vlčici. Její uražený pohled na mě nijak nezapůsobil, ale Etney začal zase pištět a já se musela obrátit na bok, aby se oba dva mohli najíst.
Doufala jsem, že po jídle usnou, ale nastal pravý opak. Oba dva najednou ožili, jako by se do nich vlila nová vlna energie. Oba dva pořád kňučeli a pískali. Lezlo mi to na nervy. Nechápu, jak mohla Siana zvládnout pět vlčat. Pohodila jsem hlavou a snažila jsem se vymyslet něco jak je uklidnit. „Hele co kdybychom si zahráli malou hru,“ pošeptala jsem a doufala jsem, že se ti dva trochu zklidní. Bohužel začali ještě víc vyvádět. Začala jsem si v hlavě tvořit představu plamínku ve vzduchu a než jsem se nadála, před mýma očima levitoval plamínek. „Awnay koukej,“ broukla jsem. „Co to je Etney.“ Držela jsem oheň dostatečně daleko, aby se jim nemohlo nic stát. Zdálo se, že oheň oba dva fascinoval. Plamínky byly nádherně barevné a stíny na zdech se proháněly sem a tam. Konečně oba dva ztichli a koukali jen na jedno místo. „Tak koukejte na plamínky a hezky potichu,“ řekla jsem klidně a nechala jsem plamen levitovat vysoko ve vzduchu. Pomalu jsem se nadzvedla, abych se mohla rozhýbat. Byla jsem celá špinavá a popravdě jsem docela dost smrděla. Chtělo by to umýt se. Pomyslela jsem si. Jako matka bys od vlčat neměla odcházet… Ať si zvykají na polní podmínky. Mrskla jsem ocasem. Podívala jsem se na vlčata. Oba se stulili k sobě do klubíčka a usnuli. Uhasila jsem oheň a zvedla jsem se. „Hezky spěte, já se půjdu projít,“ zašeptala jsem, abych je neprobudila, a potom jsem přešla k východu.
Jako na hlídce tu seděl Arc a Naxather. „Takovou ochranku si snad ani nezasloužím,“ prohodila jsem a olízla jsem Arcovi čumák. Nasála jsem pachy okolí a cítila jsem, že ještě před chvilkou tu bylo několik vlků. „Potřebuju se rozhýbat, najíst a umýt, pohlídáš je na chvilku, prosím?“ zeptala jsem se Arca, ale hned mi bylo jasné, že jemu hlídání vlčat vadit nebude. Rozeběhla jsem se jeskyní pryč.

//Asgaarský hvozd

Byla jsem unavená. Lauřinu gratulaci jsem přijala jen kývnutím hlavy. Sledovala jsem malé kuličky, které se ke mně tulily, a nic jiného jsem nevnímala. Vidíš. Zvládla jsi to… Hmm. Ale ne všechno. Pohledem jsem zabloudila k mrtvému vlčeti. Castiel. Jmenoval se Castiel. Obrátila jsem hlavu zpátky k Awnay a jejímu bratříčkovi, který spal v úhledném klubíčku, na rozdíl od své sestry, která byla celá rozcuchaná a ocásek měla od těla. Jazykem jsem jí přejela po srsti, abych ji uhladila, ale i když jsem se snažila, kožíšek byl prostě neposlušný a dělal si, co chtěl. Všimla sjem si Arca, který se přišel podívat na vlčata. „To je Awnay a vedle ní je Etney… a támhle je Castiel,“ řekla jsem unaveným hlasem. Ptal se, co se stalo, ale já popravdě nevěděla, co se stalo. „Prostě to nezvládnul,“ řekla jsem chladně, jako by se mě to netýkalo. Unaveně jsem zívla.
Chtělo se mi prostě usnout. Arc mi olíznul čumák a já jen něco nesrozumitelně zamumlala v odpovědi. Položila jsem si hlavu na tlapky a sledovala jsem Arca. Před očima jsem měla každou chvilku tmu, jak mi těžká víčka spadla. Zeptal se mě, co potřebuju, ale já byla moc unavená na to, abych odpověděla. Stejně jako jsem byla moc unavená, abych odpověděla na jeho druhou otázku. Chtě nechtě jsem to musela nechat na něm. Nevydržela jsem mít otevřené oči a tak jsem je nechala zavřít. Neřekla jsem ani slovo a nechala jsem se unést do snové země, kterou jsem teď považovala za nebe. Ocitla jsem se ve sněhu. Vál silný vítr a já si užívala, jak mi čechrá srst. Byla jsem sama a nic mě nebolelo. Ten pocit volnosti byl opojný a já jen doufala, že mě z něj nikdo násilně nevytrhne. Ve sněhu nebyly vidět žádné stopy. S trhnutím jsem se probudila. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem spala, ale jediné co jsem vnímala, byla Awnay, která se ke mně tiskla a snažila se napít. Natáhla jsem se tak, aby mohla pít, zatím co Etney spal, pořád přitisknutý k mému ocasu.

Byla jsem celá nesvé, ale když na mě Laura promluvila, poslechla jsem. Snažila jsem se, co nejvíc to šlo a popravdě jsem byla už dost unavená. Najednou se přiřítila velká vlna bolesti a já si málem rozdrtila čelist, když jsem stiskla zuby, co nejvíc to šlo. Bylo to nesnesitelné, ale řídila jsem se všemi pokyny, které mi kdo dal. Připadala jsem si jako stroj, který pracuje jen na zadané pokyny. Snažila jsem se nevnímat bolest, která byla silnější než před tím. Bolest trochu přešla, ale pak přišla znovu. Cítila jsem, že se něco změnilo. Zatnula jsem drápy do kamene pod sebou a snažila jsem se nezapomenout silně dýchat.
Najednou bolest přešla. Až teď jsem si uvědomila, že jsem byla napnutá jak struna a uvolnila jsem všechny svaly. Mírně jsem se natočila, abych viděla tři malé kuličky chlupů. Stočila jsem se k nim a nevšímala jsem si špinavého kožichu. Olízla jsem nejdříve vlče, které bylo trochu dál ode mě, a já věděla, že se narodilo první. Olízla jsem z něj krev. Otřáslo se pod mým jazykem. Byl to nádherný a silný vlček. „Etney,“ zašeptala jsem vlčkovi jeho jméno do ouška. Ta malá kulička chlupů se otřásla. Přesunula jsem svůj pohled k druhé kuličce, která se bojovně plazila směrem ke mně, nejspíš aby se mohla najíst. Byla to holčička bojovnice. Natáhla jsme se tak, aby se mohla bez problémů napít. Awnay. Ona se bude jmenovat Awnay. Awnay se konečně doplazila až ke mně a Etney se k ní po chvilce připojil. Třetí vlče se však nějak nemělo k pohybu. Bylo o dost menší než ostatní. Strčila jsem do něj čumákem a zakňučela jsem. Vlče se trochu pohnulo, ale já cítila, jak přerývavě dýchá. Něco nebylo v pořádku. Nával radosti a úlevy vystřídal strach. „Castieli,“ zašeptala jsem, ale vlček se otřásl a zachroptěl, jako by se měl každou chviličkou sesypat. Byl tak maličký. Awnay byla dvakrát tak veliká jako on. Poplašeně jsem se podívala na Lauru, ale bylo mi jasné, že ta mi nepomůže. Etney začal pískat, protože jsem se přetočila a on se nemohl dostat k jídlu. Věděla jsem, co musím udělat. Strčila jsem do Castiela, který pořád chroptěl. Olízla jsem ho a pak jsem ho čumákem odstrčila od sebe. Přetočila jsem se zpátky do polohy, aby se ostatní vlčata mohla napít. Arcu? Pomyslela jsem si a doufala jsem, že mě uslyší. Podívala jsem se na Awnay a Etneye. Oba se nakrmili a teď leželi těsně přitisknutí k sobě a ke mně. Ocasem jsem je zakryla, aby na ně netáhlo. Když jsem se podívala na Castiela už se nehýbal a ani nevydával žádný zvuk. Smutně jsem zakňučela, ale něco mi říkalo, že teď nemůžu smutnit, protože tu musím být pro ty dva co se ke mně tiskli.

//Savior musí rozhodně v brzké době dorazit na návštěvu! :D