Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice se nejdřív váhavě rozhlížela, ale pak se rozeběhla plnou rychlostí pryč. Jak já tohle miluju! Hlavou mi proletělo pár docela morbidních myšlenek, ale já se ovládala. Musím tu počkat, dokud nenapočítám do dvaceti jinak to nebude fér. „Osm, devět, deset, jedenáct,…“ Možná bych mohla někde sehnat vlčatům něco na hraní, třeba veverku nebo tak něco. Uvažovala jsem nad tím, co pořídit mrňatům jako hračku. „… čtrnáct, patnáct,… Možná by stačila nějaká myš nebo zapálenej klacek. Nebo bych se mohla zneviditelnit a mohla by se hrát hra „Najdi mamču!“ „osmnáct, devatenáct, dvacet!“ vykřikla jsem do ticha lesa. Vedro, které do teď panovalo, bylo přerušeno chladným vánkem, který si pohrával s mojí srstí v okamžiku, kdy jsem se dala do běhu. Byl ledově chladný. Nevěděla jsem, jestli to způsobilo to, že už se konečně vrací zima nebo to že byl večer. Běžela jsem po stopě oné vlčice. Byla rychlá, ale ne tak jako já. A navíc já se v místním terénu mnohem víc vyznala. Přeskočila jsem kmen, který ležel na zemi, a elegantně jsem dopadla na druhé straně. Na chvilku jsem se zastavila a pak se dala zase do běhu. Uviděla jsem kožich vlčice před sebou, byla tak blízko okraje lesa, že mě to trochu udivilo. Je rychlá, to se musí nechat. Proběhlo mi hlavou. Věděla jsem, že mi stačí dva tři rychlé kroky a můžu po ní skočit. Secvakla jsem naprázdno zuby těsně za jejím ocasem, takže jsem jí vyškubla jenom trochu srsti a pak jsem se smíchem přešla do poklidného klusu, až jsem se nakonec zastavila. „Na shledanou, Scatnach!“ vyštěkla jsem za ní a zůstala jsem stát na místě. Sledovala jsem vlčici, abych měla jistotu, že opravdu opustí les. Na tváři mi hrál vítězoslavný úsměv. Byla to zábava pro někoho možná krutá, pro mě ale nejlepší jakou jsem znala. Někdy musíme někoho chytit a udělat si opravdový lov na vlka.

Viděla jsem v jejích očích strach a měla jsem s toho obrovskou radost. Konečně hračka! Že by druhé vánoce?! Musela jsem se ušklíbnout, protože v duchu už jsem vymýšlela všemožné plány jak co nejlépe vlčici ulovit. Vypadala, že ji opravdu děsím, ale ve mně nebyl ani kousek empatie. Když ze sebe konečně vyklopila větu, žádala a vstup do smečky. „To měl být vtip, že ano?“ položila jsem řečnickou otázku a naklonila jsem hlavu na stranu. „Ty si myslíš, že když někomu vlezeš skoro doprostřed území, rozvalíš se tu jak největší lady a ještě si budeš stěžovat, když tě vzbudí a chtějí vědě, proč tu jsi, že si všichni sednou na zadky a vezmou tě ještě do smečky?!“ procedila jsem mezi zuby. Mluvila jsem tichým hlasem, a i když jsem nekřičela, moje slova měla ráznost. Se zavrčením jsem přešlápla a mrskla ocasem. Stála jsem teď čelem k ní a hlavu jsem už neměla výhružně dole. Měla jsem ji zvednutou v povýšeneckém gestu, na které jsem měla nárok, i když bylo docela dost arogantní a nafoukané. „Doufám, že jsi pochopila, že tohle znamená ne,“ pověděla jsem jí, jelikož jsem nevěděla jak je na tom intelektuálně. Vzhledem k tomu že vlezla sem, nejspíš nepatřila mezi nejbystřejší. „Dávám ti náskok. Jestli nevypadneš z tohohle lesa, dokud napočítám do dvaceti, něco ti ukousnu a nebude to hra,“ řekla jsem výhružně a na důkaz toho, že to myslím vážně zacvakala jsem na prázdno ve vzduchu. Podrážděně jsem mrskla ocasem, už mě to nebavilo a docela dost mě to unavovalo, i když jsem měla aspoň o zábavu postaráno. „Nemám na tebe celý den, tak bych si být tebou mrskla, protože já běhám poměrně rychle,“ dodala jsem ještě. „Raz, dva, tři,…“ začala jsem počítat a můj pohled byl tvrdý a neústupný. Bylo mi jasné, že za tak krátkou dobu to nemůže k hranicím stihnout, ale to byl záměr. Chtěla jsem, aby běžela a nezastavovala, celou cestu až bude od lesa co nejdál.

Všechno prosím pro druhý herní charakter Sigyho:

Prkna (62)
60 prken = 2 hvězdy do magie
2 prkna = 2 drahokamy (jaké nechám na vás)

Hřebíky (39)
20 hřebíků = 2 hvězdičky do taktiky lovu
10 hřebíků = 1 hvězdička do vytrvalosti
9 hřebíků = 9 květin (jedno jaké)

Trubky (29)
24 trubek = 3 hvězdy do magie
5 trubek = darovat 2 hvězdy do vytrvalosti pro vlka Etney, 2 hvězdy do taktiky lovu pro Awnay, 1 hvězdu do síly pro Lennie

Instantní sníh (21)
21 instantního sněhu = 55 drahokamů a 50 kytek do úkrytu (jedno jaké)

Šroubů a matic (11)
10 šroubů a matic = 2 hvězdy do magie
1 šroub a matice = 1 hvězdička do síly

Mléko (8)
8 mléko = 1 magie vody s 5 hvězdami

Celkově po součtu:
1 magii vody s pěti hvězdami
7 hvězd do magie země
2 hvězdy do taktiky lovu
1 hvězda do vytrvalosti
1 hvězda do síly
52 drahokamů (jedno jaké)
59 květin (jedno jaké)
darovat 2 hvězdy do vytrvalosti pro vlka Etney, 2 hvězdy do taktiky lovu pro Awnay, 1 hvězdu do síly pro Lennie

Snad jsem to spočítala správně :)

Než se spící vlčice probudila, objevila se vedle mě Meadow. „Nic. Já to vyřeším,“ řekla jsem jí na její otázku. Po mém drsném probuzení si cizinka začala stěžovat, že jí to bolelo. Jen jsem si podrážděně a pohrdavě odfrkla. Jako malá. Vlčice se představila jako Scatnach. Snažila se působit sebejistě, ale já věděla, že její klid je jen předstíraná iluze. Prý se jenom chtěla vyspat. Úšklebek, kterým mě obdařila, ve mně probudil vlnu zlosti. Výhružně jsem zavrčela. To si ze mne dělá srandu!... UKOUSNI JÍ UCHO! Byla jsem vytočená na nejvyšší úroveň a tak jsem ani nepostřehla Meadow, která odešla. „Musím tě upozornit, že se nacházíš na území smečky, pokud sis nehodlala všimnout ve své zaslepenosti,“ vyštěkla jsem na ni. Její přítomnost mě rozčilovala. No tak jsi silnější a rychlejší. Mohla by sis dát lov. Ta myšlenka mne naplnila jistou radostí. Přešlápla jsem. „Pokud mi teď hned neřekneš, co tu chceš, máš pár minut, aby ses zdekovala. Jinak si dáme lov a popravdě ty budeš lovená kořist,“ zavrčela jsem na ni a v očích se mi blesklo. Už dlouho nebyl příležitost si s někým pořádně pohrát a já rozhodně nechtěla promarnit tuhle příležitost. Nevypadala svalně, tělo nebylo svaly obaleno a byla pohublá. Jednoznačně tulačka. Její vystupování bylo sice odhodlané, ale předstírané. Oči se jí leskly rudou jako mě. Nějaký malý ohýnek by na ni nezapůsobil, ale nejspíš ho neovládá tak dobře jako já, takže jedna dvě ohnivé šipky a bude odtud utíkat jako by jí za packama hořelo... Doslova. Zamyšleně jsem začala okolo vlčice kroužit dokolečka a se zájmem jsem si jí pořád prohlížela. Chtěla jsem v ní vzbudit strach. Pokud jí ho doteď nenahnaly moje oči tak moje svalnaté tlapy a břicho, které neodhaluje žebra, určitě ano. Muselo ji být jasné, že ji chytnu a zabiju, když se mi bude chtít.

//Siccumské jeskyně

Vyběhla jsem z jeskyní a čekala jsem sníh. Bohužel byl všechen pryč. Nakvašeně jsem zavrčela. Byla jsem si jistá tím, že sníh minimálně ještě jednou uvidím. „Prý neboj, sníh tam bude i až budou vlčata větší,“zabručela jsem naštvaně. Pomalu jsem si to kráčela lesem a nasávala jsem do čenichu čerstvé pachy. Byla jsem v té jeskyni tak dlouho, že všechny vůně byly silnější a světlo víc oslepovalo. Jeden pach se mi však vůbec nezdál. Byl cizí. Cizinec. Nepřítel. Nebezpečí. Proletělo mi hlavou a já se rozeběhla jako neřízená střela za tím pachem. Můj běh už nebyl to co dřív. Měla jsem přeleželé tlapky a dokonce jsem si byla jistá, že mám někde na boku i proleženinu. Bolely mě svaly při každém pohybu, ale to mě hecovalo ještě k rychlejšímu tempu. Terén lesa mi moc nepomáhal. Pořád jen kopec nahoru a kopec dolů. Pach sílil a já věděla, že jsem blízko, ale byla jsem tak zmatená, že jsem nedokázala přesně určit, odkud pach vychází. Vítr ho rozehnal po okolí. „Sakra,“ vydechla jsem. S Arcem jsme přece na něco přišli, když jsme prozkoumávali les. Tenkrát jsme se nemohli najít a pak…No jasně kameny! Byl to brilantní nápad. Položila jsem ucho k jednomu z kamenů, který byl poblíž. Tiše jsem se zaposlouchala do všeho, co mi mohl předat. Zavřela jsem oči a jen naslouchala. Slyšela jsem stádo, jak se pase na východní straně lesa. Slyšela jsem, jak bublá voda v údolí. A slyšela jsem i hluboké nádechy a výdechy, které byly tak hlasité, že cizí vlk musel nejspíš ležet přímo na skále. Věděla jsem kam přesně jít. Jen jeden! Bude sranda. Teď už jsem se nikam zmateně nehnala. Šla jsem klidně a pomalu, abych se nezadýchala a můj projev byl co nejplynulejší. Když jsem uviděla narušitele, jak si spí na kameni, dost mě to naštvalo. Se zavrčením jsem vyskočila na kámen a smýkla s ním z kamene dolů na zem. Sama jsem zaujala výhružnou pozici na kameni. Skrčila jsem hlavu, naježila hřbet a vrčela. „Kdo jsi a co tu chceš?!“ Procedila jsem skrz zuby a propalovala vetřelce rudýma očima.

Naslouchala jsem Arcovi, který se mne snažil povzbudit, ale nějak jsem jeho slovům nemohla uvěřit. Bylo mi jasné, že to nebude jako dřív, když jsme ještě byli v Klímu. Že máme povinnosti vůči smečce a navíc i vůči vlčatům, ale já si pořád namlouvala, že to bude mnohem jednodušší, než jak to mohlo vypadat. Rozhodně jsem nechtěla Arca nijak urazit, hlavně ne teď když vypadal tak strhaně. A hádat se s ním se mi taky nechtělo. Meadow vypadala, že ji náš rozhovor vůbec nezajímá. „Já vím, že si musíme věřit a že už nejsou jako malá vlčata, ale když se na to podíváš pořádně, zjistíš, že se jako malí chovají pořád.“ Teda valná většina z nich. „A i kdybych chtěla běžet do hor, nedovolím si to sama vůči sobě, protože nemůžu nechat vlčata samotná dlouho. Navíc hory jsou daleko a cesta tam i zpátky by se mohla protáhnout kvůli řekám na měsíc možná i déle a to si nemůžeš dovolit ani ty ani já,“ vyštěkla jsem na něj s trochu větší razancí než jsem chtěla, ale byla to pravda. A i kdybys byl nakrásně o sto let starší než já nic by to neměnilo na faktu, že ty si můžeš dovolit o sto věcí víc než já. Začala jsem se zvedat a nevšímala jsem si Awnay, která ke mně byla přitulená. Když jsem se postavila, byla už vzhůru, ale to mě nezajímalo. „Je nás tu docela dost, jdu se projít,“ prohlásila jsem. Mrskla jsem ocasem a odkráčela jsem k chodbě. Cestou jsem nadávala sama sobě, že jsem nebyla na Arca milejší, když toho pro smečku dělá tolik. Nevím proč, ale podivný osten žárlivosti vůči Meadow, která byla jeho nejlepší kamarádkou, se ve mně začal opět probouzet. Raději jsem vyběhla ven z jeskynního komplexu, abych se trochu schladila a nevrátila se zpátky a nekvákla něco, čeho bych později mohla litovat.

//Asgaarský les

Awnay se ke mně tulila a já ji po chvilce přestala vnímat. Starostlivě jsem se podívala na Arca, který se začal nabízet, co všechno by mohl udělat. „Nic nepotřebujeme, běž si odpočinout,“ prohodila jsem k němu a doufala jsem, že jsem dala na svoje slova dostatečný důraz. Meadow básnila o jídle. „Běž do lesa najíst se,“ vybídla jsem jí, protože tu popravdě byla hodně dlouho. Taky bych si mohla dát něco k jídlu… Co by se v lese dalo najít. Možná kapr v řece… ale fuj ryba… nebo možná krocan či bažant….Nejlepší by byl párek. Pomyslela jsem se a mlsně jsem se olízla, jako by to bylo nějaké cukroví. Nechtěla jsem tu nikoho držet násilím a rozhodně ne teď když nás tu bylo tolik a vlčata stejně pospávala. Ohlédla jsem se do menší jeskyně, ale viděla jsem jenom Lauřinu ponožku na přední noze a z vlčete jsem jenom cítila pach.
Položila jsem si hlavu na tlapky. Tak dlouho jsem byla v téhle jeskyni, že mi dny a noci splývaly do jednoho. Nedokázala jsem ani rozlišit, jestli je advent nebo už je venku jaro. Olízla jsem Awnay, která byla v mých tlapkách stočená do tvaru vánočky a nejspíš spala. Ocas jsem poposunula, aby byla malá v teple. Když jsem se na ni podívala, uvědomila jsem si jednu strašlivou věc. Moje mládí skončilo. Bylo to hrozné zjištění a popravdě jsem asi nebyla nejbystřejší, když mi to došlo až teď. Pamatuju si ty doby, když jsem pobíhala sem a tam. Kdy jsem si mohla jen tak vyjít na horu a sledovat ohně a poslouchat vytí vlků. A sníh kolem mě padal k zemi jako bílý prášek. Siera mu jednou říkala perník, ale jak si vzpomínám, já nikdy nevěděla proč. A pořád to nevím. Ještě je tolik věcí co bych se měla dovědět, ale už na ně nebude čas. Smutně jsem si povzdechla.

//Všem účastníkům gratuluju, protože výtvoryjsou nádherné :D
Aspoň už víme kdo je tady největší psychouš (že ano Meadow) :D

Jinak se všem omlouvám, že je to na webu tak divně, ale nevím co se s tím stalo a nějak už nemám nervy to předělávat :D takže pokud máte nějaký nápad stačí říct, budu jen ráda :D

Edit: Nějak jsem tam opomenula hodit i svoje dílo (protože jsme nepočítala, že bude zařazeno do soutěže), takže náprava :D Pokud jsem zapoměla ještě na někoho hlašte se :D

//Jelikož nejdou psát odpovědi, tak abych všem upřesnila kde kdo jsme. Meadow, Elisa a Awnay jsou v hlavní místnosti. Etney je v té menší „alfovské“ jeskyni. Oheň hoří jen v hlavní místnosti.

Naslouchala jsem Meadow. „Nemám ani ponětí, ale zní to jako dobrý nápad. Povilit vlčata až od Gammy, aspoň tak bude zaručeno, že jsou vlci opravdu loajální smečce,“ vyslovila jsem nahlas svoje myšlenky. „Jestli nějaká zasedání jsou tak nám o nich nikdo neřekl, ale popravdě hodně vlků ani neví, že existujeme,“ zasmála jsem se a nakrčila jsem nos. Meadow vypadala, že má nějakou otázku a opravdu měla. „Co já vím tak učitel je od toho, aby naučil vlčata všemu potřebnému. Lovit, stopovat, rozpoznávat pachy. Taky jim může pomáhat s magií, pokud se u nich začne nějaká projevovat a v mé rodné smečce jim by jakýmsi mentorem a většinou i dobrým rádcem po zbytek života,“ pověděla jsem jí všechno, co o učitelích vím. „Časem si musíme nějakého opatřit, protože ti dva budou potřebovat vychovat. Hlavně Awnay s tím svým temperamentem.“
Nevšimla jsem si, že se malá vlčice probudila. Její přítomnost jsem zaznamenala až ve chvilce, kdy jsem ucítila, jak mi něco žužlá nohu. Silně jsem ji odstrčila, aby toho nechala. Omluvně přicupitala ke mně, olíznula mi čumák svým malinkým jazýčkem a lehla si těsně vedle mě. Přitulila se k mému kožíšku. Stulila jsem se okolo Awnay do klubíčka a jemně jsem ji přikryla ze strany ocasem, aby na ni nefoukalo. Nijak jsem si moc nevšímala okolí, dokud se kousek ode mne neobjevil Arcanus. Když se ke mně sklonil, aby mi olíznul čumák, nasála jsem do čenichu jeho vůni, která mi tolik chyběla. Zdál se mi nějaký divný. „Všechno je v naprostém pořádku. Pomoc nebude zapotřebí.“ Stalo se něco? Než mi stihl odpovědět objevila se v jeskyni Laura, která se vydala za Etneyem.

Nakrčila jsem čumák. „Popravdě moc nevím, jak to v takových případech chodí. Nejspíš bychom jim to museli schválit, ale jak znám Arca ten by jim schválil naprosto všechno. Když si to tak vezmu ta z Laury je pečovatelka jen díky němu,“ podotkla jsem a podívala se k východu, jestli se náhodou Laura neobjeví. Jako pečovatelka tu teda netráví moc času. Zavrtěla jsem hlavou a nechala jsem to být. Přeci jen jsem si o ní obraz začala tvořit už dávno. „Les je velký dost, ale nemáme jak smečku uživit, to je hlavní problém. Navíc smečka nemá ani správnou hierarchii zatím. Chybí nám tu bety, ochránce stojí za nic, učitele nemáme… navíc nemyslím si, že víc vlků by bylo schopno žít pohromadě,“ řekla jsem, co si myslím o zvětšování smečky o další členy. „Za to díky,“ broukla jsem, když Meadow poznamenala něco ve smyslu, že ona se o vlčata stará jako pečovatelka. Uvidíme. Může to brát jako body k dobru.
Olízla jsem si jednu z tlapek, která se mi zdála až moc ohřátá od ohně. Teplo bylo příjemné, ale všeho moc škodí. Mírně jsem ztlumila plameny pomocí magie, aby byla jeskyně pořád osvětlená, ale aby z plamenů, nesálalo takové teplo. „Popravdě nevím. Doufám, že se jim oči zbarví, protože nemám ráda vlky se zlatýma očima. Nevím proč, ale nemůžu jim pořádně věřit. Je to jako by něco skrývali před ostatními,“ prohodila jsem zamyšleně. „Awnay je rozhodně průbojnější a živější. Etney se spíš stará o svůj vlastní kožíšek, jak jsem stihla zpozorovat.“ Podívala jsem se směrem kde v tmavé jeskyni spala vlčata.

Musela jsem se usmát, když Meadow sdílela moje pocity ohledně naší společné bývalé alfy. Popravdě víc než matka mi chybí děti. Kde je asi Zoe? Je v pořádku? Nebo taky odešla z kraje? Nevěděla jsem, jestli chci vůbec znát odpověď na poslední otázku. Možná bylo lepší, že jsem nevěděla co s ní je. „Možná se má příšerně anebo taky skvěle, ale koho to zajímá. Já se mám úžasně stejně jako Arc a vlčata. To je všechno co potřebuju vědět.“ Praštila jsem ocasem o zem, abych svým slovům dodala na ráznosti. Její upřímný příběh by normální vlčici vzbudil soucit nebo lítost, ale jelikož jsem postrádala empatii, jen jsem přikývla. „Popravdě tohle pravidlo bych měla asi někdy oznámit celé smečce. Aby mi sem nepřišel někdo, že chce do smečky kamaráda nebo člena rodiny…. A s Laurou by to chtělo probrat vlčata. Nerada bych jednoho dne zjistila, že se nám tu producíruje deset malých potvor,“ zabručela jsem.
Meadow popadla vlčata a odnesla je do mojí a Arcovi jeskyně. Nechala jsem jí být, stejně bych je tam musela dřív nebo později odnést sama. Její větu o tom, že si nejdeme po krku, jsem se rozhodla ignorovat. To že někoho nekousnu, protože nesmím, neznamená, že ho nekousnu, až k tomu dostanu povolení. Všimla jsem si, že Ashe odběhla pryč z jeskyně. „Docela by mne zajímalo, co dostanou za magie,“ prohodila jsem a otočila jsem se k Meadow. „Popravdě jediná vlčata, která jsem kdy znala trochu víc, dostala magii po obuch rodičích, protože oba měli stejnou… Ale nevím, jak to bude u nich dvou.“ Hlavou jsem kývla k vlčatům, která spokojeně spala. Co když dostanou po Arcovi čtení myšlenek oba dva? Představa, že s e i v hlavě nehrabe jenom Arc, ale i moje vlastní vlčata mě doslova a do písmene děsil. Na druhou stranu představa, že mají oheň a něco zapálí nebyla o nic víc lákavá.

Překřížila jsem si tlapky a spokojeně jsem hleděla na Meadow. Její nespokojenost ohledně sněhu jsem ignorovala. Sama jsem ale byla smutná, že sníh tak rychle zmizel. Zima je rok od roku mírnější a mírnější… letos by sis, ale neměla na nic stěžovat… proč? … Aspoň nebude problém uživit smečku a vlčata. Kývla jsem hlavou, abych si víc potvrdila, že moje myšlenky jsou správné. Meadow hovořila o tom, jaké to dřív v kraji bývalo. Jak ji každý znal a jak jí tu bylo dobře. Já nikdy moc vlků neznala… Protože jsi nikdy nechtěla… Protože mi to tak vyhovuje… Pak si nestěžuj… Já si nestěžuju, jenom konstatuju, že se pro mne nic nezměnilo. Naklonila jsem hlavu na stranu a olízla jsem si čumák. V jeskyni bylo příjemné teplo. „Popravdě u ní je mi jedno co se s ní stalo,“ odvětila jsem na větu o Nerssii mé první alfě, kterou jsem nikdy neměla v lásce. „Ale je pravda že všichni někam odešli. Když jsem se ještě toulala a nemohla jsem najít Arca, říkala jsem si, že bych mohla odejít taky. Ano chvilku by mě možná hledal, ale pak by přestal a žil by si v klidu dál a já bych mohla najít sourozence nebo někoho z mé rodné smečky,“ řekla jsem nahlas své myšlenky. Meadow to nejspíš nezajímalo, ale mě to bylo fuk. Zatřepala jsem hlavou. „Ale teď už je na takové rozhodnutí pozdě.“ Podívala jsem se na vlčata. „Jen doufám, že letošní zimu přežijeme bez ztrát. Už takhle je tu moc vlků a kdo ví, aby se někomu nestala nějaká nehoda,“ prohodila jsem tvrdým tónem, který náležel Alfě. „A ještě na něco se tě chci zeptat. Nevím, jestli ti to Arc řekl, ale tenhle les tak trochu praská ve švech, takže jsi nejspíš poslední přírustek… Závěry si snad odvodíš sama,“ nadhodila jsem. Některé věci mi nebyli příjemné, ale jako alfa jsem je musela splnit.

Meadow se podivila nad tím, že je venku sníh. Jenom jsem kývla hlavou a sledovala, jak šla k vchodu do chodby, která vedla ven z jeskyně. Nevěděla jsem, jestli se vrátí nebo ne, ale podle zvuku, který se najednou ozval z chodby, jsem poznala, že se blíží zpátky. Musela jsem se držet, abych se nerozesmála, když se snažila mluvit před vlčaty slušně. „Když jsem byla naposledy venku, sníh byl… A to je možná ten problém naposledy venku jsem byla už ani nevím kdy,“ řekla jsem zamyšleně a trochu odměřeně. Je to opravdu už tak dlouho co jsem tady s vlčaty nebo se mi to jenom tak dlouho zdá, protože tu nic nedělám? Na svou otázku jsem si nedokázala odpovědět. Přitáhla jsem si ocas k tělu, abych se trochu zahřála.
Poslouchala jsem Meadow, která mluvila o Taille a Scrootym. Při druhém jmenovaném jsem bezděčně zavrčela. Nechala jsem ji domluvit, protože skákat jí do řeči mi přišlo neslušné. „Saviora jsem dlouho neviděla, stejně tak Taillu. Zajímalo by mě, jak se jim vede,“ podotkla jsem smutně. „Popravdě ani nevím o nových vlcích. Dlouho jsem nebyla venku z lesa a ani z téhle jeskyně. A ani za dob toulání jsem nebyla nic extra. Většina vlků se mě spíš bojí a vyhýbají se mi, což mi samozřejmě nevadí. Mladých otravů tu mám až až,“ řekla jsem a ušklíbla jsem se na vlčata, protože i je jsem počítala do této početné skupiny. „Kraj už není to, co býval,“ dodala jsem nakonec. Zahleděla jsem se do plamenů, které praskaly a pobíhaly po větvičkách. Něco na tom celém bylo strašně uklidňující.

Musela jsem se chtě nechtě zasmát. „Povolení se uděluje, ale ne do čumáku, tam by mu jizvy od drápů neslušely,“ prohodila jsem s úsměvem. Ani nevím, proč ale začala jsem se s Meadow cítit víc v bezpečí, než kdy dřív. Možná to bylo tím, že mi tolik připomínala bývalý domov a že zatím byla jediná, kdo mě s ničím neotravoval. Pohledem jsem se sem tam podívala na vlky, kteří byli kousek od nás. Náhle se Delivien zvednul a odběhl pryč z jeskyně. Měla jsem pravdu. Nic vážného to rozhodně nebylo… Některé vlčice toho nadělají pro jedno nachlazení… Asi nikdy neviděly žádné pořádné zranění. Podívala jsem se na vlčata, která byla pořád v klidu. Napadlo mne, že bych se mohla jít ven projít, ale rozhodně jsem tu nechtěla nechávat Meadow samotnou. Neboj, sníh tam bude i zítra. Neposedně jsem se zavrtěla, protože myšlenka sněhu ve mne vždy vyvolala příjemné pocity.
Podívala jsem se do ohně, který zase pořádně hořel, když Meadow přiložila. „Miluju zimu,“ podotkla jsem. „Jednou vás vezmu ven a ukážu vám sníh.“ Nadšeně jsem se podívala na vlčata. Ale dnes ještě ne. Bylo mi to trochu líto, ale nemoha jsem s tím nic dělat. Pořád byli ještě moc malý. Pomalu jsem se položila na zem a hlavu jsem měla ostražitě zvednutou, kdyby se objevil ještě nějaký další návštěvník. „A kde jsi se vlastně toulala?“ Začala jsem se vyptávat Meadow. „Narazila jsi na někoho známého?“ Popravdě bych byla ráda za zmínku o komkoli z Klímu. Už dlouho jsem neviděla Kesse nebo Saviora. O Naile ani nemluvě. Jak je možné, že dřív jsme drželi jako rodina a nemohli jsme se od sebe skoro ani hnout a teď nás zavál osud každého do jiné části kraje? A my na sebe zapomněli, jako bychom spolu nikdy nic neprožily. Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na Mica.

Meadow tvrdila, že Laura šla ven. Kývla jsem hlavou, i když mi bylo jasné, že pečovatelku v následujících hodinách hledat nebudu. Všimla jsem si, že Meadow upozorňovala vlčata na oheň. Chtělo by to učitele. Proběhla mi hlavou myšlenka. Podrbala jsem se za uchem, protože mě tam něco příšerně svědilo, ale nepřestávala jsem naslouchat Meadow. „Ano, je zlatý… Ale někdy se bojím, že té jeho přátelské povahy někdo zneužije,“ prohodila jsem smutně. Po očku jsem sledovala vlčata, ale neměla jsem náladu Etneye nebo Awnay nějak vyrušovat, když byli konečně na chvilku v klidu. „Jsem ráda, že jsi jeho nabídku přijala. Potřebuje tu někoho, komu může věřit,“ dodala jsem vzápětí, i když mi bylo jasné, že Arc tu věří každému. Někdo musí být ten zlý, když on je ten hodný. Mrskla jsem ocasem a zahleděla jsem se na chvilku do plamenů. Klid byl ohromující, ale bohužel nemohl trvat věčně.
Hluk přicházel od vchodu. Zavětřila jsem, ale pach ohně překryl všechny možné vůně, které od vchodu mohly přicházet. Pomalu jsem si stoupla a nakrčila jsem se připravená bránit vlčata. Ve vchodu se objevila Laura a táhla sebou svého bratra. Vypadal promrzlý a tak ho položila k ohni, aby se ohřál. Říkala něco o řece a o tom, že do ní spadl. Já věděla, že s ním budou jen problémy. Mrskla jsem ocasem a znovu jsme se posadila. Nepatřila jsem k těm, co se o vlka začnou hned starat kvůli kde jaké maličkosti. Vypadalo to, že dýchá a to mi ke klidu stačilo. „Tolik ke klidnému dni,“ řekla jsem k Meadow s mírným úšklebkem. Laura odběhla pryč a chvilku po ní se do jeskyně dostavila Ashe. Sledovala jsem jí svým rudým pohledem, ale jakmile došla k vlkovi, otočila jsem se zpátky k Meadow. „Takhle to dopadá, když máš smečku plnou vlčat,“ řekla jsem teatrálně a pak jsem se zasmála.