Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledovala jsem Meadow, která mne začala ujišťovat, že jí nic není a že se o sebe dokáže postarat sama. „Fajn, když to zvládneš,“ řekla jsem a přestala jsem se jí vyptávat a dělat si starosti. Když si myslí, že to nic není její problém, ale jestli se jí to zanítí nebo něco podobnýho, tak za mnou ať neleze. Moje myšlenky mluvily jasně a vzhledem k tomu, že jsem věděla, že ovládá magii myšlenek mi bylo jasné, že mě i slyší a vůbec mi to nevadilo. Její průpovídka o tom jak jí poškrábala Smrt, mě nechávala klidnou. Tohle si vykládej, až se ti do toho pustí sepse. Nevím proč, ale k otravě krve a infekcím jsem měla větší respekt než ke komukoli jinému. Popravdě jsem ani nevěděla, jestli jsem někdy někoho viděla na infekci umřít, ale docela dost dobře jsme si pamatovala, jak taková tlapka pak vypadá. Nateklé, krvavé… a ten hnis no fuj. Mrskla jsem ocasem. Že by nový zlozvyk. Od založení smečky jsem při každém zamyšlení mrskala ocasem, jako bych si tím pohybem odsouvala z hlavy myšlenky, které nejsou důležité nebo nejdou vyřešit. A na jejich místo přiháněla nové.
Meadow začala tvrdit, že ví, jak se cítím. Jen jsem nakrčila čenich. Mluvila o tom, jak vychovávala pět vlčat a jak to bylo těžké. Mírně jsem protočila pohled, protože na nic jiného si poslední dobou nestěžovala, jenom na to jak těžké to jako pečovatelka měla. „Jo muselo to být hotové peklo,“ prohodila jsem se značným náznakem sarkasmu. Když navrhla, že by je šla zkontrolovat, zavrtěla jsem hlavou. „Ne díky, je tam s nima Arc a Laura,““ a půlka smečky, kterou neznám. Pomalu jsem se zvedla. „Ale asi se půjdu podívat kde je náš lovec, abych ho na ten lov poslala,“ řekla jsem. A taky abych zase viděla Arca.Nasála jsem vzduch do čenichu a vzpomněla jsem si na jeho vůni. Tahle vůně byla dokonce mnohem lákavější než vůně kdejakého kamzíka. Pomalým krokem jsem zamířila k jeskyni. Nijak jsem Meadow nenutila jít se mnou, ale ani jsem jí v tom nebránila.

////Dobře, tak když je víkend mimo a nikdo se není schopen dohodnout, tak říkám že lov začne ve středu 4.2. ! :D přizpůsobte se

Zprvu jsme se trochu lekla, že mne Meadow nepostřehla, protože se zvedla a zahleděla se někam do pryč. Co si to myslí, takhle odejít od alfy! Proletělo mi hlavou, ale pak se béžová vlčice otočila a odpověděla na mou otázku. „A o co ses škrábla?“ vyzvídala jsem, protože podobné škrábance mohly být od trnu stejně dobře, jako od drápu. „A zkusila sis to vymýt? Nebo se zeptej Arcanuse v léčení ran je machr. Navíc zná různé bylinky a … no však sama výš, jak je to umí se zemí,“ prohodila jsem trochu starostlivě, přeci jen byla členkou mojí nové rodiny a já ji chtěla mít v té nejlepší možné kondici. I když mě by tohle nerozházelo ani náhodou. Porozhlédla jsem se kolem a nakonec jsem se usadila naproti Meadow, abych nemusela postávat.
Začala se vyptávat na otázky, které bych nejspíš měla být schopna odpovědět, ale já bohužel ani moc nebyla. „Smečka je v pořádku. Byly tu dvě vlčice. Nejspíš zájemkyně o smečku, ale popravdě nikoho nehledáme a hlavně ne nějaké zaběhlé čubky,“ prohodila jsem zamyšleně a snažila si vzpomenout na jejich jména. Nevzpomněla. „Taky na hranicích je Lucy s Amelis a Nessem. Mají tam malé rodinné setkání,“ dodala jsem k situacím ve smečce, o kterých jsem toho věděla nejvíc. „Zbytek smečky je buď mimo les, nebo jsou v jeskyni, cítila jsem odtamtud jejich pachy.“ Mrskla jsem ocasem a přemýšlela jak odpovědět na její další otázku. „Ohledně stavu jídla nevím, ale rozhodně by to chtělo podniknout nějaký lov… Ale to je na našem lovci, takže do toho nemám co mluvit,“ prohodila jsem, jako by se mne to netýkalo. Ale asi bych ho měla popostrčit, abychom tu nepošli hlady. Na poslední otázku jsem neznala odpověď. Mohla bych zalhat a říct, že jsou v pořádku s Arcem a ostatními v jeskyni, ale já věděla, že Meadow by ta lež došla. „Popravdě… já… já vlastně ani nevím. Neviděla jsem je už minimálně tři týdny,“ povzdechla jsem se. „Já vím, já vím. Teď začneš vykládat, že jsem jejich matka a měla bych se o ně starat a blá, blá, blá. Jenže pokaždé když jsem se rozhodla tam jít, někdo se objevil v lese a já to musela vyřešit.“ Sklopila jsem pohled k zemi a studovala sníh. „Navíc mě ta jeskyně děsí… Byla jsem tam tak dlouho, že se tam nechci vrátit. Je tam zatuchlý vzduch, moc vlků, které ani pořádně neznám a ty potvory pořád piští a něco chtějí a… a co když tam vlezu a už se nikdy nedostanu ven?“ Byla to moje malá úvaha na hlas. Řekla jsem to nahlas a bylo to stokrát horší než v duchu.

Vypadalo to, že se tu se mnou nikdo nechce bavit. No řekněme, že to bylo oboustranné. Měla jsem sice Saviora ráda a Siana byla mou nejlepší přítelkyní, ale jejich vlčata byla učiněná pohroma. Už tak tu mám dva, nepotřebuju, aby se mi tu motali další. Zamyšleně jsem šlehla ocasem. Lucy byla drzá jako opice. Její věta vyzněla tak, že ze mě dělá naprostého idiota, který si myslí jen to nejhorší a že přece ona „sladká princeznička“ by nikdy nikomu nic neudělala. No co. To co si nevybiju na ní, si vybiju na jejích sourozencích…. Každý by se měl naučit, že smečka je přednější než krev. Znovu jsem šlehla ocasem. Stal se z toho takový můj soukromý zlozvyk. „V pořádku klidně si tu zůstaň, ale nechci, aby ses hnula z tohohle místa,“ řekla jsem rozhodně. Pak jsem se pohledem otočila na Amelis. „Žádné provádění po lese. Žádné ukazování hranic. A jestli ji vezmeš do úkrytu, ukousnu ti ocas,“ dodala jsem spíš z toho, že se to ode mne jakožto krvelačné bestie očekávalo, než že bych někdy měla v úmyslu ji tu její oháňku ukousnout. No co když mě chtějí mít za tu zlou, mají mě tak mít.
Náhle se k nám připojil Ness, který mne hned začal odhánět, jako bych mu překážela. „O tom kde jsi měl být mi ani neříkej nebo si zopakujeme rozhovor z minule,“ zabručela jsem jeho směrem a doufala jsem, že to ten jeho úsměv aspoň trochu vymaže. „Nashle Lucy, a kdybys náhodou někdy potkala otce, řekni mu ať se zastaví,“ řekla jsem slova na rozloučenou a pak jsem se otočila a ladným krokem odkráčela do lesa. Moje nohy se ubíraly směrem k jeskyni. Věděla jsem, že tam musím jít. Už jsem byla pryč moc dlouho. Ale pachy, které z toho směru přicházely, mne odrazovaly. Nechtěla jsem být v jedné jeskyni s tolika vlky. Ne když jsem většinu ani neznala. Abys je poznala, musíš s nimi mluvit… Ale oni si stejně o mně myslí svoje a jejich názor měnit nehodlám. Všimla jsem si, že přede mnou se objevilo něco béžového. „Jsi v pohodě?“ otázala jsem se Meadow. Cítila jsem krev, a i když to ve mně probudilo instinkt lovce, zároveň to probudilo i instinkt ochránce. Nevěděla jsem, jestli je to krev její nebo ne, ale chtěla jsem to zjistit.

Sledovala jsem Lucy podezíravým pohledem. Bylo mi jasné, že přišla jen za bratrem, ale kdyby chtěla jenom vidět bratra, mohla klidně počkat někde u řeky. Možná se chtěla taky podívat, kde její sourozenci žijí? … Takže špehuje! Zamyšleně jsem si poposedla a mrskla jsem ocasem. Její odpověď na mou otázku zněla, že byla za hranicemi kraje. Musela jsem v sobě potlačit touhu začít se jí vyptávat jak a co a kde. Všechno co bylo za hranicemi kraje, mne do jisté míry přitahovalo a strašně zajímalo. Strašně ráda bych si popovídala s někým, kdo byl mimo kraj, ale teď na to nebyla správná doba. A popravdě ani správný vlk. Najednou Lucy prohodila něco o mladých a mě chvilku trvalo, než mi došlo, že myslí vlčata. „Ano. Máme s Arcem vlčata,“ řekla jsem klidně, ale nijak jsem to nerozváděla. Nechtěla jsem jí říkat informace, které nebyly potřebné.
Najednou jsem ucítila pod tlapkami chvění. Amelis se blíží. Bylo mi to jasné dříve než se k nám vlčice připojila. Věděla jsem, že bych měla odejít a nechat sestry popovídat si v soukromý, ale nijak se mi do toho nechtělo. Nejprve jsem chtěla členy své smečky pořádně seřvat za to, co udělali, nebo spíše neudělali. Ať mě nenávidí, jen když se mě bojí. Amelis k nám došla a začala vysvětlovat, co Lucy na území dělá a proč vyla a tak dále. Chtěla jsem ji zarazit, protože její krafání bylo zbytečné, ale bohužel byla tak rozjetá, že nejspíš ani já bych příval jejích slov nezastavila. „To vytí jsem slyšela, ale pořád mi není jasné, jak sis mohla dovolit nechat ji tu samotnou?“ řekla jsem s ledovým klidem mě vlastním Amelis. Když už jsem si nemohla svou zlost z toho, že jsem tu musela čekat s Lucy a z toho, že se budu muset vrátit do jeskyně na nikom jiném, Amelis byla aspoň po ruce.

//Na koho se čeká? Ness? :D

Lucy vypadala trochu zaskočeně tím, že jsem se tu objevila, ale to byla jen chvilka. Ze svého posedu se posadila rovně a elegantně, nejspíš chtěla zapůsobit a připomenout mi, že už není ta mrňavá, vřískající koule chlupů. Na to abych ji přestala brát jako vlče by se musela snažit víc. Pohrdavě jsem se usmála. Pozdravila se vší slušností a dokonce mi i odpověděla na otázku, což většina těch co tu za posledních pár dní byli, neudělalo. „Ne řekla bych, že ne,“ odvětila jsem na její otázku. „Spíš si zajišťuju, aby se nic nestalo. A navíc Lis volala, pokud se nepletu,“ řekla jsem s klidem. Věděla jsem, že se nepletu a taky jsem věděla, že jsem vůbec nemusela zasahovat, ale chtěla jsem se Lucy trochu pomstít za to, co řekla před chvílí své sestře. „Takže jsi jen na návštěvě svého bratra. Jak rozkošné,“ vyslovila jsem to poslední slovo s takovou rázností, že pozbylo všechen svůj význam.
Lucy působila hrdě a vyrovnaně. Vsadím se, že by stačil menší ohýnek a utekla by odsud se staženým ocasem. Naklonila jsem hlavu na stranu a usmála jsem se na ní. Byla to taktika. Všimla jsem si toho už dávno. Většina vlků si přijde víc v bezpečí a víc se uvolní, pokud jste na ně milý, usmíváte se a další nezbytné blbosti, než když na ně vrčíte a řvete. Znělo to logicky a oboje dokázalo při správném použití vyvolat strach. „Daří se nám skvěle, jen počasí by se mohlo umoudřit,“ odvětila jsem. Nechtěla jsem jí vyzradit jaké problémy tahle smečka má. „A kde ses ty celou tu dobu potulovala? Smečku sis asi nenašla, soudě podle…“ Pohledem jsem přejela její podvyživenou postavu. „…pachu.“ Mrskla jsem ocasem.

Koukala jsem za vlčicí, která odkráčela s poznámkou, že už se nevrátí. A kdo by to taky chtěl. Proběhlo mi hlavou a já znechuceně odvrátila hlavu. Bylo ráno a zrovna vycházelo slunce. Vítr byl chladný, ale příjemný. Pohrával si s mým kožichem a já si to užívala. Věděla jsem, že bych se měla konečně vrátit k vlčatům do jeskyně, ale nemohla jsem se donutit vrátit se tam. Byla tam tma, což mi moc nevadilo, ale měla jsem v živé paměti, jak mne pálily a bolely oči, když jsem vyšla po dlouhé době ven. Taky tam bylo vlhko a neustálé štěbetání těch vlčat. Zavrtěla jsem hlavou. Ještě jeden den na čerstvém vzduchu si zasloužím, navíc jsem si nestihla ani pořádně něco ulovit. Nasála jsem do čenichu všechny pachy okolí. Necítila jsem žádné vlky, což bylo poměrně divné na to, že nás tu bylo tolik. Poblíž jsem zahlédla malý kámen a tak jsem k němu přitiskla ucho. Jako by mi hlavou proletě celý les. Takže jsou v jeskyni. Tím pádem není důvod se tam vracet. Nemohla jsem si odepřít pocit radost, který mne naplnil. Rozhodným krokem jsem se vydala k místu, o kterém jsem si byla jistá, že tam naleznu nějakou potravu.
Proplétala jsem se mezi stromy. Cestou jsem zahlédla něco, co mne přimělo změnit směr. Na sněhu tam poskakovala poměrně vypasená vrána. Nejspíš tam měla nějakou potravu, protože byla natolik zaujatá, že si mě nevšimla. Když mne zaregistrovala, bylo už pozdě. Jedním rychlým skokem jsem byla u ní a jedno kousnutí jí zlomilo vaz. S olíznutím jsem se do ní pustila a až teď jsem si uvědomila, jaký jsem vlastně měla hlad. Nevychutnávala jsem si sousta, prostě jsem do sebe házela sousta jako na běžícím pásu. Vyrušilo mě až vytí. Amelis?! Zvedla jsem se a od tlamy mi odlétlo peří. Nastražila jsem uši a snažila jsem se lokalizovat, odkud přichází. Hranice? Co když jí někdo napadl? Nebo jenom někoho přivedla?... To je jedno prozkoumej to. Dala jsem se do běhu a cestou jsem použila svou magii neviditelnosti. Zamaskovala jsem svůj vzhled i svůj pach, abych případného nepřítele neupozornila na sebe a měla jsem tak možnost ho nebo ji zaskočit. Přešla jsem do kroku a přišla jsem blíž k vlčicím. Teď už jsem viděla Amelis a druhou, která mi baly povědomá. Lucy… je podobná Sianě. Věděla jsem to v okamžiku, kdy jsem ji zahlédla. Teď jsem byla ráda, že jsem neviditelná a že si můžu vyslechnout jejich rozhovor. Bylo mi jasné jak moc neetické to je, ale přišlo mi, že se baví o mně. Zrovna mluvila Lucy. „…namyšleným a arogantním tónem, nemysli si, že já budu jiná. Alfa nealfa, já si jí moc dobře pamatuji, jaká byla. I kdyby mi měla ocas urvat a nacpat mi ho do chřtánu. Mocnější úder, než otec mít nebude.“ Bylo to zajímavé zjištění, že nějaké oprsklé vlče, které mne vidělo naposledy, když pořádně ani mluvit neumělo, o mně ví a nejspíš se mě i bojí. Přeci jen někoho koho se nebojíš, nemáš potřebu pomlouvat ne? … Je to vůbec pomluva, když je to pravda? Zamyšleně jsem naklonila hlavu na stranu a sledovala jsem Amelis, která odběhla pryč.
Zarazilo mne, že tu Lucy nechává. Ale no tak je to její sestra… I kdyby to byla svatá panda kdo ví co tu vůbec chce. Věděla jsem, že už bych se měla zviditelnit a tak jsem si stoupla před Lucy a přestala jsem používat magii, takže okolí naplnil můj pach a já se pomalu zviditelnila. „Zdravím, smím se zeptat, co tu chceš, Lucy?“ zeptala jsem se a sedla jsem si na zem. Teatrálně jsem si začala olizovat tlapku, na které jsem měla trochu krve, abych naznačila, že se jí vůbec nebojím. Podle rychlého přezkoumání mi bylo jasné, že není ani silná, ani rychlá, ani nic jiného a pokud neovládá deset magií tak by pro mě bylo jednoduché zbavit se jí.

Cizí vlčice na mou změnu nijak výrazně nezareagovala, ale na Lauře bylo vidět, že pochopila, že je konec hry. Vlčice začala něco kecat o tom, jak je každá tlapa ve smečce dobrá, načež ji Laura poměrně dobře usadila s tím, že je období hladu, což sice nebyla tak úplně pravda, ale na živení jsme tu měly krků dost. Moje delta se stáhla s tím, že jde na lov. „Nemáš ráda krev, drahoušku?“ položila jsme jí řečnickou otázku, ale to už byla pryč. Má pozornost se obrátila zpátky na cizí. Byla jsem jako malé vlče, když mě přestala bavit hračka, buď jsem jí odhodila anebo roztrhala a popravdě jednu hračku, už jsem z lesa vyhodila, takže jsem doufala, že si budu moct aspoň trochu kousnout. „Radila bych ti, aby ses otočila a vypadla,“ procedila jsem skrz zuby svým ledově klidným hlasem. Poměrně dost mě vytáčela tím, že neprojevila dostatečně velký strach z mojí maličkosti a proměny. Co budeš dělat, jestli se rozhodne neodejít? … Jednoduše jí něco ukousnu. … A co když se bude bránit, nevíš, na jaké úrovni to umí s ohněm. … To sice ne, ale vím, na jaké úrovni to s ním umím já. Přejela jsem vlčici pohledem. Nevypadala nijak silně. Neměla vypracované svaly na tlapkách ani se nepohybovala s takovou obratností a elegancí jako já. Možná že byla rychlá, ale to jsem neměla podle čeho posoudit. A podle jejího vyhublého břicha jsem pochopila, že budu i silnější než ona. Pomalu jsem se zvedla a začala jsem vlčici obcházet dokolečka, jako když se loví kamzík. Měla jsem hlavu ve výšce lopatek. Ocasem jsem pošvihávala zleva doprava, ale neježila jsem se ani jsem nevrčela, jen jsem ji v kruhu obcházela. Vyčkávala jsem na to, co řekne nebo na to, co udělá. Byla jsem zvědavá jak zareaguje.

Sledovala jsem Lauru, jestli vlčici odpoví, ale vypadalo to, že je myšlenkami jinde. "Pár měsíců už to bude, ale je to pořád moc živé, takže pokud ti to nevadí... nerada se o tom bavím," řekla jsem se smutkem, který mi přímo kapal ze slov. Stop! Strašně přehráváš!... Ale no tak drž- ...Mlč! Mrskla jsem znovu netrpělivě ocasem. Laura byla pořád nějaká zamyšlená, ale já ji ve své hře vlastně ani nechtěla. Snažím se jenom chovat jako ty... Jo jenže ti to nejde... Jde mi to skvěle, ty ses chovala vždycky mile a pak se až ukázalo, jaká jsi potvora... Ale no tak, vždyť jsi mě ani neznala... Znám tě víc než si myslíš! Mám tě v hlavě!... A co mám říkat já?! Nemůžu jít kam chci, dělat co chci a je to vážně otravný. Z osobní přestřelky mne vytrhla až vlčice, která se pustila do odpovídání na mou otázku. Chvilku vypadala zaraženě, ale nakonec odpověděla. A já věděla, že nemluví upřímně. Nebo aspoň ne ve všem. Měla bych se víc soustředit, když používám magii. Uvědomila jsem si, že jsem ji přestala sledovat, když jsem se jí ptala a ta chvilka znamenala, že moje magie nebyla tak účinná.
Z úsměvů mě bolela čelist. Navíc se mi nelíbila. Byla moc ukecaná, moc přátelská a dost naivní. A na to všechno tu už máme Lauru, takže proč si pořizovat novou otravnou pečovatelku? Znovu jsem mrskla ocasem a tentokrát mi z tváře zmizel úsměv a přešel do šíleného úšklebku, který jsem nasazovala, pokaždé když jsem chtěla ukončit rozhovor. Jeden koutek jsem měla v úsměvu, ale druhý byl sevřený v pevnou linku. Uměla jsem to od malička a zbožňovala jsem to. "Takže chceš říct, že jsi bezcenná a nepotřebná?" otázala jsem se vlčice a můj hlas byl jako led. Normálně bych použila i oheň, ale já ji nechtěla strašit fyzickým nebezpečím. Chtěla jsme ji vyděsit k smrti.

Ta divná vlčice mě pomalu začínala nudit. Nevím proč, ale nebyla s ní vůbec žádná sranda. Ještě chvilku počkej... Ale...Prosííím... Dobře. Mrskla jsem ocasem a nepřestávala jsem oslňovat vlčici přátelským úsměvem. Laura to hrála dobře. Dokonce jsem si v jedné chvíli myslela, že se opravdu rozbrečí. Ta cizinka mi pochválila přívěšek a pak také ten Laury, která automaticky poděkovala. Já jen s úsměvem kývla hlavou, protože jsem se obávala, že při slovech díků by mne mohl zradit hlas. Děkovat jsem prostě nikdy za nic nemusela. Laura nejspíš mojí narážku ohledně zahřívání kožešin nepochopila. Dobře tak možná není až tak chytrá, jak jsem si myslela. "No uvidíme, ale popravdě pořád nevím, co si můžu dovolit," prohodila jsem. "A nechci mít žádné problémy, navíc starat se o vlčata by pro mne bylo už moc práce," podotkla jsem a smutně jsem si povzdechla. Snažila jsem se nepůsobit nijak ztuhle a tak jsem teatrálně zvedla tlapku a olízla jsem si ji.
Laura pohotově zareagovala na mou námitku ohledně ryb. Její tón zněl podobně jako můj, když mluvím normálně a něco se mi nelíbí. Chtěla jsem jí něco říct, ale pak jsem si uvědomila, že ona je v naší hře hierarchií nade mnou. Upřela jsem zvědavý pohled na vlčici, jejíž jméno jsem si pořád nepamatovala a ani jsem se o to nesnažila. "A proč chceš vlastně do smečky?" otázala jsem se s hranou zvědavostí, protože mne to moc nezajímalo. Použila jsem znovu trochu své magie, když jsem se podívala vlčici do očí. Měla jsem tak jistotu, že odpoví naprostou pravdu a že mi nebude lhát.

//Ty na nic jinýho nemyslíš co? :DD

Byla jsem ráda, že se Laura chytila. Vlčice se představila jménem, které mi vypadlo hned, jak ho vyslovila a vyjádřila se, že by se chtěla stát členkou smečky. „Popravdě nevím, kde naše alfa je. Myslím, že hlídá vlčata,“ prohodila jsem na oko zamyšleně, i když mi bylo jasné, že Arcanus je přesně tam, protože by si nedovolil nechat je bez mé nebo Lauřin přítomnosti. Jedině s Meadow, ale ta je pryč. Poposedla jsem si. Zima mi nebyla, jelikož můj kožich se stihl zhustit a byl příjemný a huňatý jako dřív. Žádná zima si na mě nemohla přijít. Jasná výhoda života ve smečce. Zamyšleně jsem se zahleděla na cizí vlčici. „Ale určitě se tu objeví. Má toho teď tolik, co naše alfa vlčice zemřela… Při porodu… bylo to smutné,“ posteskla jsem si a dokonce jsem se přinutila i ke skelnému pohledu, jako bych měla na krajíčku. Ty jo, musím se dát k cirkusu!
Cizinka vypadala, že si prohlíží naše přívěsky. „Líbí se ti? Je to rodinná památka, můj otec byl opravdový silák a pozabíjel tolik medvědů, že si mohl ze zubů vytvořit tuhle ozdobu. Moje matka nebyla nijak nadšená představou, že má něco kolem krku a tak to ho dala mě,“ řekla jsem zpěvným hlasem, jako by ona vůbec nebyla vetřelec na našem území. Pohledem jsem ji sjela od hlavy až k patě a všimla jsem si ryb. Fuj! Málem jsem se začala dávit při pohledu na ty potvory, ale ovládla jsem se. Laura prohodila něco o mém pachu a strčila do mě, čímž mě přivedla zpátky z mých myšlenek. Jedno musím uznat, je docela chytrá. „Někdo musí zahřívat kožešiny pro našeho Alfu, když to nikdo jiný neudělá,“ odsekla jsem jí a spiklenecky mrkla, jako bych právě řekla velké tajemství, které nesmí nikomu říct. „A pořád voním líp než ty ryby,“ dodala jsem s vědoucím pohledem na druhou vlčici.

Vlčice mi zmizela z dohledu a s ní i její jméno, které nebylo moc důležité, abych si ho udržela v paměti. Sníh padal všude kolem mě a já se na chvilku cítila zase šťastná. Moje až náboženská posedlost, s kterou jsem sledovala padající vločky, mne naplňovala pocitem klidu. Bohužel jsem si, ale uvědomovala i to, že tahle chvilka co nevidět pomine a že bych se měla vrátit do úkrytu k Arcovi a vlčatům. A proč vlastně? Ty jsi tam byla zavřená několik dlouhých dní, zatím co Arcanus a Laura si běhali, kde se jim zachtělo. Máš tady možnost být chvilku sama venku, tak si ji nenech sebrat. Navíc ty malé bestie by měly vydržet už bez tebe aspoň chvilku. Mrskla jsem ocasem zklidněn myšlenkou, že Arc a vlastně i Laura se o ně určitě pořádně starají.
Zaslechla jsem vytí. Bylo kousek ode mě a já věděla, že nepatří nikomu z místních vlků. I když jsem neměla tu čest pořádně si se všemi promluvit, dokázala jsem je poznat. Ať už to bylo podle hloubky jejich hlasů, nebo podle nepatrného zlomu při stoupání vytí. Tohle se nepodobalo nikomu ze smečky. Nasála jsem do čenichu pach, abych si byla na sto procent jistá. Moje intuice se nemýlila a čenich mou domněnku jen podpořil. Svižným krokem jsem si razila cestu hlubším sněhem. Ten kdo vyl, byl kousek ode mě a já po chvilce uviděla dva kožichy. Jeden patřil Lauře a druhý neznámé vlčici. Hra…Ne!...Hra?!...Ne… HRA, HRA, HRA, HRÁÁÁÁÁ!... Tak fajn. Mírně jsem se nahrbila a přešla jsem do poměrně loudavého kroku. Vešla jsem do místa, odkud mne mohly obě dvě perfektně vidět a byla jsem si tedy jistá, že je můj příchod nemůže nijak vyděsit. Snažila jsem se působit, jako která koli jiná vlčice, která by se mohla tímto lesem procházet. Sedla jsem si do sněhu. „Ahojky, Lauro,“ prohodila jsem vesele a přátelsky, jako bychom byli nejlepší přítelkyně už od malička. „Kohopak to tu máme?“ Začala jsem vyzvídat a doufala jsem, že Laura neprozradí moji hru. Jestli jenom cekne uvidí tu smršť. „Já jsem Maria, kappa tady ve smečce,“ představila jsem se, jako by to opravdu bylo moje jméno. Bez sebemenšího zaváhání. Jak je jednoduché ukrást mi mou osobnost… Drž tlamu a užívej si tu hru. Zkoumavě jsem si prohlížela vlčici před sebou. „A ty se jmenuješ?“ Byl to poměrně nevinný dotaz, kdybych se nepodívala vlčici zpříma do očí a nepoužila svou magii. Bylo to jenom malinké popostrčení, takže mi bylo jasné, že nepojme podezření, že odpovídá na něco na co by možná ani odpovědět nechtěla. Zvesela jsem na ni mrkla. Obrátila jsem svůj pohled na Lauru. "Nebuď takovej suchar," broukla jsem a jelikož jsem věděla, že mi druhá vlčice nevidí do obličeje prošpikovala jsem Lauru svým nejzlejším pohledem. Než jsem se obrátila na cizinku už jsem měla na tváři zase ten milý a trochu pitomý úsměv.

Vlku zdar,
jelikož už dlouho nebyla žádná akce, Laura si pro vás něco malého připravila, takže doufám, že se všichni zúčastníte :)

Zdravím své spolusmečkové obyvatele!
Je tu leden, nový rok a my se chystáme do školy, jak smutné… A tak je samozřejmé, že vaši otravnou deltu nenapadlo nic lepšího, než po prázdninách vymyslet akci pro celou smečku! A jelikož tedy musíme do té školy, tak jsem se rozhodla, že zase po prázdninách roztočím vaše mozkové závity a nechám vás trochu přemýšlet nad akcí.
O co jde?
Váš úkol zase nebude tak těžký, neděste se. Vlastně vlčci s velkou fantazií nebudou mít s touhle akcí velké problémy. A myslím, že o vášnivé písálky zde nemáme nouzi, takže se pusťme do vysvětlování. Vaším úkolem je napsat post. Zní to jednoduše, že ano? Já vám ho ale trochu ztížím určitými pravidly. Zaprvé, váš post musí mít určitý počet slov. Těch bude 500, ani jedno slůvko méně, ani o slůvko více. Tak trochu něco jako drabble. Vím, že je to poměrně velký nárok, ale myslím, že u některých by to mohlo být i málo, vzhledem k následujícím úkonům, které musí být v postu splněny.
Dále, váš post musí obsahovat tato slova:
Vlče
kokos
vetřelec
klacek
vorvaň
Ovšem, drazí Asgaarští, to není vše! Tenhle post musí obsahovat i další slova, ale to již nebude vůbec jednoduché! Jedná se o slova:
Strom
Zadek
skalka
drápek (na noze jiného vlka)
Pírko
- Tato slova musíte ve svém příspěvku zmínit, popsat, proč vašeho vlka zaujal, nějaké ty myšlenkové pochody přijdou také vhod a také, jak s těmito věcmi váš charakter vynaloží. Vše záleží na vaší originalitě a způsobu, jakým vlka daná věc zaujme. Je jasné, že nechci, aby se věcí vlk zabýval jen jednou větou. Požaduji se aspoň trochu rozepsat.
Dále bude post obsahovat tyhle úkony:
Tření oka tlapkou
polekané cuknutí
očištění tlapky
funění
- do předmětu postu napište, že se jedná o plnění téhle soutěže, abych je pak mezi ostatními posty snadno našla.

Odměny
Odměnu dostanete i za pouhou účast, což je tedy splnění všech požadavků, které byly zmíněny výše. Dostanete i něco navíc, dle toho, jakým způsobem se s postem poperete. Budu hodnotit originalitu, způsob podání a snahu jakbysmet.

Termín
Do 24. 1. 2014
- chápu, že teď nejspíš budete makat ve škole kvůli pololetí, takže kdyby měl někdo vážný důvod post do té doby nenapsat, napište vzkaz. Ovšem, NEOMLOUVÁM lenost, jasnačka?

S láskou, vaše Raula

P.S.: Odměnou pro nejoriginálnější příspěvek bude hvězda do magie :)