Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ty dvě se začaly dohadovat, která z nich je delta. Protočila jsem oči. „Pro mě za mě si buďte klidně delty obě,“ prohodila jsem se špetkou pohrdání. No a co. O dvě delty víc stejně ničemu neublíží. Meadow mi pomohla s magií a Ashe je nejspíš jediná, která tu něco dělá. Proběhlo mi hlavou a rozhodla jsem se, že Arcovi to později nějak vysvětlím, i když mi bylo jasné, že on bude s mým rozhodnutím povýšit zrovna tyhle dvě vlčice souhlasit. Vlk se choval s odstupem, tedy co se mne týkalo, což se mi nelíbilo. Byla jsem ráda, když se mě ostatní báli, ale na druhou stranu jsem oceňovala, to že si ze mě nesednul na zadek. Švihla jsem ocasem a nasála do čenichu vlahý noční vzduch. Noc jsem měla ráda a nejradši bych se koukala na hvězdy z nějakého vyvýšeného místa.Společně s Arcem a vlčaty. Ta představa byla zajímala a já jen doufala, že Arca někdy brzo zase uvidím. Od té doby co jsme založili smečku, jsme se vídali jen sporadicky a mě to vytáčelo.
Obrátila jsem svou pozornost na vlky kolem. Vypadalo to, že se nám tu rozehrála pěkná telenovela. Meadow brečela a ten vlk se na ni koukal jako na boží obrázek. Ashe se začala nabízet, že vlka odvede. „Na to je už trochu pozdě nemyslíš?“ štěkla jsem na ni, i když mi bylo jasné, že za nic z toho co se tu děje nemůže. Neměla jsem ráda, když někdo v mé blízkosti brečel, ať to bylo štěstím nebo smutkem. Přišlo mi to jako projev slabosti a ne jako projev citu. Vlk ještě před tím řekl něco o tom, že jestli ho Meadow nepozná tak odejde. „I když tě teď poznala a bude chtít, abys odešel, tak odejdeš. Nebo víš, co ulehčím ti cestu a dám ti ohnivý motory chceš? V podpalování věcí jsem fakt dobrá,“ zavrčela jsem a něj. Nemusel Mee ublížit fyzicky, ale rozhodně jí ublížil psychicky. Ráda jí ubližuju, ale přeci jen je to moje béžová koule na vybíjení zlosti, tak ať se sebere a najde si svojí. "Tak co?" otázala jsem se.

´´Sledovala jsem vlky kolem sebe. Meadow a Ashe se seznámili, což mě zajímalo jako první. Vlk pak začal říkat, že ho tam dovedla Ashe, ale než stihl říct něco dalšího Meadow se na něj vrhla a přirazila ho k zemi. Ashe se mírně stáhla, což mě nepřekvapovalo. Typická reakce. Meadow nevypadala, že by si na vlka, který tvrdil, že je jejím přítelem, nějak pamatovala, což mě jenom přimělo k větší obezřetnosti. Zavrčela jsem a poslouchala jeho historku. Tyhle sentimentální žvásty jsem nesnášela. Když konečně skončil, nenechala jsem nikoho promluvit. „Vypadá to, že ona tě nezná,“ sykla jsem k vlkovi. „Meadow, slez z něj,“ vyzvala jsem béžovou vlčici. Bylo mi jedno, jestli ho poznává nebo nepoznává. I kdyby to byl její plyšák z období, kdy byla ještě malá uřvaná koule chlupů, jestli do půl minuty nevypadne, bude z něj jenom černej uhel.
Dala jsem hlavu do úrovně svých lopatek a zavrčela jsem na vlka. Reakce Meadow se mi líbila. Zaútočila na nepřítele, což mi sympatizovalo, víc než si myslela. A navíc pomohla mi s magií… stejně jsme se o tom s Arcem bavili už dávno. „Takže teď nám hezky pěkně řekneš co tu chceš a jestli se na mojí deltu jenom křivě podíváš, tak ti ty tvoje očka vyškrábu, jasné?!“ zavrčela jsem a použila jsem všechnu svou magii rozpoznání lži, na kterou jsem se zmohla. Tak teď se dovíme co je na té jeho historce pravdy.

Poslouchala jsem Meadow, která nasávala do čenichu vzduch z okolí. Nejspíš mě chtěla ucítit. Taky se rozhlížela, ale neotočila se, což mi nahrávalo k tomu, že mě nevidí a nemůže tedy říct, kde jsem. Teď bych jí mohla podpálit kožich a ona by si toho ani nevšimla… Super. Můj nápad byl sice geniální, ale pořád jsem nedokázala zaměřit svou energii na vytvoření ohnivé koule. Při každém pokusu jsem měla pocit, že omdlím. Asi nebudu moct kombinovat víc magií najednou… no co aspoň, že už se zvládnu celá zneviditelnit. Teď však přišla ta těžší část. Snažila jsem se přestat soustředit, abych se zviditelnila. Pomalým krokem jsem obešla Meadow a doufala jsem, že se zviditelním. Nakonec jsem si sedla naproti béžové vlčici. „Díky za pomoc,“ prohodila jsem. Nerada jsem děkovala, ale tohle byla protislužba, kterou mi prokázala a za kterou bych měla poděkovat. Teď vyzkoušíme to druhé a…
Můj tok myšlenek přerušila Ashe, která dorazila a v jejích patách šel cizí vlk. Stoupla jsem si, ze svého ležérního posedu a zavrčela jsem. Nelíbilo se mi, že kousek od nás spal Etney. Mluvila s klidem, jen jsem jí přejela pohledem a doufala jsem, že moje mírně nepřátelské chování k člence vlastní smečky vzbudí v cizím vlkovi jistý pocit strachu. Aspoň ho tu nenechala běhat samotného, to jsou body k dobru. Proběhlo mi hlavou. „Ano, tohle je Meadow,“ kývla jsem k béžové vlčici. „Meadow, Ashe. Ashe, Meadow,“ seznámila jsem obě dvě vlčice a na chvilku to vypadalo, že jsem vlka přestala sledovat. Dobrý pozorovatel by však postřehl, že jsem byla při každém pohledu natočena k cizinci tak, abych mohla kdykoli zaútočit nebo uskočit a bránit se.
Teď jsem upřela svou pozornost na vlka. Přejela jsem ho pohledem od čumáku k tlapám a zpátky. Mohla bych ho začít obcházet, jak jsem měla ve zvyku, ale jen z tohohle letmého pohledu mi bylo jasné, že nebude žádnou hrozbou. Představil se, ale jeho jméno jsem zapomněla chvilku po tom, co promluvil. „To je tak moc těžké zavýt od hranic?“ otázala jsem se bez pozdravu a na zádech se mi začala ježit srst. Zkoumavě jsem se na něj zadívala, ale vypadalo to, že se kouká jenom na Meadow. Švihla jsem ocasem a zhnuseně zavrčela. Ani na ni nekoukej, Mea je moje smečka, moje rodina a nějakej přivandrovalec nám ji tu nebude očumovat.

Poslouchala jsme co mi Meadow říká. Tak jo zkusím se soustředit trochu víc. Zajímavé bylo, že když jsem poprvé objevila svou novou magii, měla jsem problém se zviditelnit, protože jsem podle Arca celá zmizela, ale teď když jsem chtěla zmizet, jsem měla problém se zneviditelnit. Mrskla jsem ocasem a soustředila jsem všechnu svou energii na to, abych opravdu celá zmizela a abych nechala změnit svůj pach a naprosto všechno co se mnou souvisí.
Nejsem tady. Já tady nejsem. Nejsem tady. Snažila jsem si vsugerovat tuhle myšlenku. Meadow mi řekla, ať se zkusím projít. Nechtěla jsem nic říkat, abych jí nedala nějakou falešnou stopu o tom, kde jsem. Opatrně jsem začala našlapovat kolem ní. Zastavila jsem se těsně za ní a doufala jsem, že nejsem vidět. Pohledem jsme sklouzla na Etnee, který pořád spal, ale pořád jsem se soustředila na to, abych náhodou nepřestala svoje myšlenky směřovat, k použit magie. Bylo to těžké. Těžší než ovládání ohně Možná to bylo tím, že oheň byl mojí součástí, kdežto tohle bylo cizí. Nezdědila jsem ji. Tuhle magii. Čekala jsem co mi Meadow řekne a pomalu jsem ani nedýchala.

Meadow vypadala hladově a její břicho to jen dosvědčovalo. Když promluvila řekla že má energii a že mi i pomůže, takže jsem to neřešila. Je dospělá kdyby chtěla jídlo, tak mi o tom řekne. Pomyslela jsem si a pohodila jsem ocasem. „První bude jednoduché, prostě mi řekneš, jestli mě vidíš nebo ne,“ řekla jsem s klidem, aniž bych jí nějak napovídala co tím myslím. O tom že druhá magie se jí bude líbit mnohem méně, jsem se nezmínila. „A kdyby ses mohla zamyslet i na všechno kolem mé podstaty, vůni, hluk. Na všechno,“ dodala jsem, než jsem se pustila do soustředění.
Nejprve jsem se začala soustředit, abych si vůbec dokázala vyvolat představu, že tu jsem a nejsme zároveň. Pořádně jsem nevěděla, jak tahle magie funguje. Nikdo mě ji neučil a popravdě u Smrti jsem o ni požádala jen z toho důvodu, že by se mi mohla hodit jako tulačce, ale i jako lovci. Snažila jsem se co nejvíce soustředit a udržet myšlenku. Snažila jsem se zamaskovat všechno ať už viditelné či jiné stopy.

Na moje vyštěknutí naštěstí už nic neříkala, což mě trochu uklidnilo. Brala jsem to jako svoje vítězství, kterého jsem nad ní dosáhla. A dobře jí tak aspoň už se mě nebude ptát na takovéhle věci. Pomyslela jsem si a posadila jsem svůj zadek na zem, abych si trochu odpočinula od věčného stání. „Už jsi nabrala sílu na další trénink nebo ještě ne?“ otázala jsem se jí. „Sama bych potřebovala něco procvičit,“ dodala jsem, aby to nevypadalo, že jí tu pomáhám pro nic za nic. Už dávno jsem chtěla zjistit, kam moje moc v neviditelnosti dosahuje a jak moc dobrá jsem s tím, aby mi nikdo nemohl lhát. Do teď jsme neměla vlka, kterého bych mohla použít jako testovací subjekt a Meadow se nabízela jako dobrá volba. „Potřebuju procvičit dvě svoje magie a ani jedna by ti neměla nic způsobit, takže by ses neměla bát. Pomůžeš mi?“ Ta otázka byla spíš projevem mé slušnosti, když už jsem si na ní jednu z oněch magií stihla vyzkoušet a to již několikrát.

Sledovala jsem jí a byla jsem podrážděná čím dál tím víc. S kým si myslí, že mluví? S nějakou svojí kamarádkou?! … Použila jsi na ni magii, takže ti jenom odpovídá upřímně, měla by sis na to zvyknout… I tak, tohle by si ani neměla myslet. Tiše jsem zavrčela a doufala jsem, že to Meadow postřehla. „Vlčata mám jenom pro to, že je chtěl Arc, stačí ti tohle jako odpověď?“ odsekla jsem jí podrážděně. Nebyla to pravda, chtěla jsem vlčata, ale já jsem svoje důvody říkat nemusela a ani nechtěla. Ona mi pak vyklopila, proč ona nemá vlčata. Její partnerská život mě nezajímal, ale byla jsem docela ráda, že aspoň nehrozí, že by si na truc nějaké to vlče udělala.
Podezíravým pohledem jsem se na vlčici před sebou podívala. Pohledem jsem na chvilku uhnula ke spícímu vlčeti. Co asi dělá Awnay? Zaklepala jsem hlavou a znovu jsem se podívala na Meadow. Přejela jsem ji pohledem od tlapek až k jejímu čenichu. Bylo to zvláštní. Neměla jsem ji ráda, všechno na ní mě iritovalo. Její elegantní postoj, štíhlá a vypracovaná postava, modré oči, nadýchaný béžový kožíšek. Dokonce i její hlas zněl dokonale. Nesnášela jsem její přátelskou povahu, ale z nějakého důvodu ona byla jediná komu jsem ve smečce byla ochotná svěřit do tlapek život Arca nebo vlčat.

Meadow chvilku mlčela, ale její mlčenlivost přeci jen nebyla nekonečná. Když mne oslovila, otočila jsem na ni hlavu a čekala, co z ní vypadne. Když mi otázku položila, naklonila jsem hlavu na stranu stylem tonemyslíšvážně. „To je moc osobní nezdá se ti?“ odvětila jsem na otázku otázkou, což sice nebylo slušné, ale já na slušnost nehrála. Podívala jsem se béžové vlčici zpříma do očí. „Proč tě to zajímá?“ Do této otázky jsem vložila poměrně dost své magie, abych se ujistila, že mi nebude lhát. „A ty bys je chtěla?“ Použití magie ohně nebo neviditelnosti mne vyčerpávalo, ale tohle bylo něco jiného. Jako bych měla neomezenou moc a mohla z vlků okolo vypáčit všechno, co by mi snad chtěli zatajit. S mírným úšklebkem jsem hleděla do těch jejích modrých očí.

//Krátké ale nestíhám, však víš :D

Kývla jsem hlavou, že jí rozumím. Byla jsem ráda, že mne „ujistila“, že ví o následcích, které by mohla její hra s magií ohně způsobit. Má v sobě vodu, to proto je tak klidná, pokud jí někdo přímo nerozzlobí…. Jo to mají všichni voďáci, stejně jako ti se zemí mají vit pro léčení a stejně tak myšlenkáři jsou přehnaně citliví…. Jenže co umí oheň? Když nás někdo naštve většinou jen jednou, zranění léčíme ohněm a bolestí a na cit nemáme čas… To proto jsi tak dobrá v ochraně, protože je ti jedno, že musíš někomu podpálit zadek, aby ses ho zbavila… Na zem mě vrátila až Meadow, která promluvila. „Pokud by to bylo na mě vypadli, by hned, jak se naučili chodit, ale to by bylo asi nemilosrdné…“ zavtipkovala jsem taky. Možná že kdyby tu na jeho místě byl Castiel bylo by to jiné… Možná by tu pobíhal a užíval si života, který mu nedopřáliZamyšleně jsem se rozhlédla jako bych vlčka hledala, ale nebyla jsem schopná ho najít. Ani nevím, kam ho Arc dal. Pomyslela jsem si a ani jsem neměla chuť se ho na to ptát. Pohlédla jsem navlče. Etney spokojeně oddechoval. Ani se ke mně nehlásil, když mě viděl.

Naklonila jsem hlavu na stranu a zapřemýšlela jsem se. Nebyla jsem nijak dobrá v odhadování nějakého stupně magie. Navíc jsem si nebyla ani jistá, že něco takového existuje, takže jsem se snažila vybavit svůj vlastní posun s magií ohně a jak daleko je Meadow v porovnání se mnou. „Řekla bych, že to bude tak tři možná čtyři. Kdyby ses snažila, možná bys zvládla rozdělat svůj vlastní oheň na něčem suchém, ale to bych nezkoušela tady v lese… rozhodně ne bez dozoru,“ prohodila jsem a na poslední dvě slova jsem dala možná až přehnaný důraz. Ale vypadá to, že to docela zvládá… nic bych však nenechávala náhodě. Packami mi projelo zachvění, někdo se blížil.
Laura se k nám přihnala, hodila mi Etneye na krk a než jsem stihla cokoli říct, odběhla pryč. „Tomu se říká pečovatelka,“ procedila jsem skrz zuby. Obrátila jsem se na vlčka, který se stočil do klubíčka a usnul, takže jsem si s ním nestihla ani pořádně promluvit. „Je to hrůza když pořád jenom spí, nic si s nimi neužiju,“ zabručela jsem podrážděně a obrátila jsem se na Meadow. „Jak se zdá naše lekce skončila. Až budeš mít zase energii stačí říct,“ prohodila jsem s mírným náznakem úsměvu, který však rychle zmizel.

Doufala jsem, že mne vnímá a podle její reakce mi bylo jasné, že ano. Její otázka mne trochu zmátla, ale pak mi došlo, že to asi tak plně nepochopila nebo že jsem se spíš špatně vyjádřila. „Ovládat přírodní oheň je maličkost, ale vytvoření vlastního a pak ovládání vlastního ohně je těžké,“ vysvětlila jsem svou předchozí myšlenku, jinými slovy, aby byla srozumitelnější. „Kdybys měla vytvořit vlastní oheň, tak by tě to stálo všechnu energii soudě podle toho, na jaké jsi úrovni. Navíc by ses složila a tvůj oheň by tu zůstal bez kontroly, já bych ho nemohla kontrolovat,“ řekla jsem s klidem a sledovala jsem, jak se oheň pomalu zvětšuje a nakonec chvilku vydržel v dané výšce, než se zase vrátil zpátky.
Béžová vlčice si lehla na zem. „No nebylo to nic mimořádného,“ řekla jsem k jejímu pochválení sebe sama. „Energie se ti přestane ubírat, čím silnější budeš. Například tohle.“ Zvedla jsem plameny, až byly metr vysoké. Pak jsem je zase stáhla a nakonec úplně udusila. „Tohle je maličkost, ale pak se tu objeví složitější věci jako tohle.“ Chvilku jsem se soustředila a nakonec se vedle mojí hlavy objevila ohnivá koule. Nechala jsem ji levitovat jen chvilku a pak jsem ji nechala rozplynout. Sebralo mi to dost energie, ale ne tolik, aby mne to odrovnalo stejně jako Meadow její první trénink. „Tak co pořád chceš ovládat oheň?“

To čekání mne pomalu začalo nudit. Ráda jsme pracovala s ohněm, ale nebavilo mě sledovat, jak se s ním snaží pracovat ostatní. Pamatuješ jak jsem poprvé pracovala pořádně s ohněm sama, když jsem potkala v Klímu Nailu?... Jo a taky to že jsi pak byla vyčerpaná ještě druhej tejden. Když promluvila, jen jsem kývla, protože mi bylo jasné, že teď bych měla mlčet. Soustředění je důležitá věc a když se jen malinko vlk přestal soustředit, mohlo to dopadnout špatně. A rozhodně nechci aby mi podpálila les, i když bylo by to vzrůšo. Zamyšleně jsem se podívala na dřívko, které vzplálo a celé se ponořilo do ohně. Trvalo to asi tak tři vteřiny, než opět pokleslo na původní velikost.
Podívala jsem se na Meadow. Vypadala vyčerpaně, ale dokud nechtěla skončit sama, já ji do toho nehodlala nutit. „Hlavně se nepřestávej soustředit, nepotřebuju, abys podpálila les nebo sama sebe,“ prohodila jsem a sedla jsem si na zem, aby mne nebolely tlapky. „Ovládání ohně je maličko, vytvoření vlastního a ovládání ho, to už je složitější,“ okomentovala jsem její poznámku o obdivování. „Navíc musíš vědět co si můžeš dovolit, protože oheň jen tak nezmizí, když ti dojde energie. Oheň prostě zůstane, i když ty odpadneš, takže ti vždycky musí zbýt síla, abys mohla oheň udusit,“ řekla jsem poslední radu, protože mi bylo jasné, že už to nebude trvat dlouho a dojde jí energie, na jakoukoli práci s magií.

Věděla jsem, že to pro ni nebude nejjednodušší, ale taky jsem věděla, že když začne od těžkého, ostatní pro ni bude hračka. Sledoval jsem plamen, který se na chvilku zvětšil. Plameny poporostly o několik centimetrů a pak zase zmizely. Takže základy pro ovládání ohně má, teď jen jak to podpořit… Mohla bys po ní hodit ohnivou kouli a sledovat co udělá… na takové úrovni, jakou teď má, bych ji zapálila a ona by si toho nestihla ani všimnout. Mrskla jsem ocasem a podívala se na béžovou vlčici. Měla zase zavřené oči a snažila se v myšlenkách představit, jak se plameny zvětšují. „Oheň není jako voda. Není to tak, že si něco přeješ, představíš a ono se to stane,“ řekla jsem klidně. „Musíš oheň přinutit, aby si myslel, že on sám chce povyrůst, že to on sám se chce zvětšit,“ radila jsem jí. „Musíš mít myšlenku, která není, chci, aby se oheň zvětšil, ale která je spíš jako, oheň se zvětšil. Ber to jako fakt. Ne jako něco co chceš, aby se stalo, ale jako něco co se prostě děje, i když to neuvidíš, v myšlenkách to musíš mít.“ Doufala jsem, že moje rady jí aspoň trochu pomůžou. Věděla jsem, že tohle jí sebere strašně moc energie, ale nehodlala jsem jí to říkat. Chtěla jsem, aby na to přišla sama. By si sama řekla, že už je to přes její možnosti a že už víc nemůže. Zamyšleně jsem sledovala jak vlčici tak oheň před ní.

Sledovala jsem Meadow, která mi odpovídala na moje otázky. Fajn takže nic neumí. Shrnula jsem si to, jelikož když sama nevěděla, jak moc oheň ovládá, musela jsem předpokládat, že hon neovládá vůbec. Zamyslela jsem se nad tím, čím by se dalo začít. „Popravdě si nejsem úplně jistá, jestli ti svůj oheň můžu nějak půjčit. Co já vím tak ovládat cizí oheň nejde. Jediné, co by šlo, by bylo, kdybychom našly nějaký přírodní oheň. Například oheň z blesku. Můžu zkusit vyčarovat oheň a pak se ho vzdát, ale nevím, jestli to bude fungovat,“ prohodila jsem zamyšleně a při své promluvě jsem pohledem hledala v lese nějaký kus klacku, který bych mohla použít jako výukový materiál. Našla jsem kousek od nás docela ucházející větvičku.
Pomalu jsem k ní došla a přitáhla jsem ji doprostřed mýtiny. Tak fajn to by šlo. Co dál, mohla bych zkusit oprostit se od ohně a nechat ji s ním pracovat…. Jo to by šlo. Moje myšlenkové pochody byly trochu zbrklé, ale já nehodlala dělat dlouhé průtahy. Rozhodně jsem ji do toho chtěla hodit a doufat, že bude umět plavat. Taková výuka šokem. Ani jsem se nemusela moc soustředit, aby větev vzplála. Byla suchá, takže to bylo jednoduché jako ukousnout kus masa. Přestat ho ovládat bylo trochu těžší. Musela jsem se soustředit, abych prostě vypla svou magii a nechala jen oheň, který stravoval větev. Nebyla jsem si jistá, že to funguje, ale po chvilce už jsem necítila žádný úbytek energie. „Tak fajn začneme s něčím jednoduchým,“ řekla jsem s klidem a podívala se na Meadow. „Zkus ten plamen zvednout,“ vybídla jsem ji a čekala jsem, jak zareaguje. Rozhodně to nebylo nic jednoduchého, ale zase to nebylo ani nic extra složitého, co by nemohl vlk s ohněm zvládnout.

//Siccumské jeskyně

Vynořila jsem se do světla lesa. Bylo odpoledne podle toho, jak svítilo slunce a po dešti nebylo ani vidu ani slechu. Aspoň že tak bude se nám pracovat o poznání lépe. Prohodila jsem a pomalým krokem jsme zamířila k údolí, ale pak mi došlo, že by bylo moc nebezpečné rozdělávat oheň tam a učit nezkušenou vlčici, když by se tam kdykoli mohli přihnat navrátilci z lovu. Zastavila jsem se tedy na menší mýtince mezi jeskyní a údolím. Mýtina nebyla veliká, ale byla akorát, abych při nejhorším mohla ochránit les. Sedla jsem si na zem a počkala jsem, až dorazí Meadow, která mi byla v patách.
„Tak jo, budu tě učit magii, tak jak mě to naučila moje učitelka.“ I když Sireně se nemůžu rovnat. „První pravidlo oheň je jedním z nejnebezpečnějších elementů. Dokáže sice zahřát, ale mnohem častěji se využívá jako zbraň. Druhé pravidlo. Nikdy se nesnaž manipulovat s cizím ohněm. Stejně se ti to nepovede a ubere ti to moc síly. A poslední, ale nezbytné pravidlo, když už oheň rozděláš, musíš mít dostatek sil, abys ho uhasila.“Zamyšleně jsem se na ni podívala a prohlédla jsem si ji od tlapek až k čumáku, abych si byla jistá, že mne poslouchá. No i kdyby neposlouchala dřív nebo později by jí všechny tyhle informace došly… chci předejít tomu, že by zapálila les… no a co jestli to neudělá ona jedno z vlčat určitě až dostanou magii…Já doufám, že získají od Arca myšlenky, to by bylo bezpečnější… ale neříkej, že by se ti nelíbilo kdyby měli i něco po tobě. Zavrtěla jsem hlavou a zaměřila jsem se na výuku. „Teď mi řekni, jestli jsi už někdy svůj oheň ovládala? A pokud ano tak co si s ním zvládla, zvětšit ho, zmenšit ho. Rozdělala jsi ho sama nebo jsi už nějaký našla?“ vyzvídala jsem, abych mohla určit co všechno po ní můžu chtít a na co je moc slabá.