Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Odpověděl mi otázkou, což jsem moc v oblibě neměla, ale tak co se dalo dělat, rozhodně jsem neměla v plánu dávat mu přednášku na téma: Na otázku se neodpovídá otázkou. „Meadow i Laura by si to zasloužili, navíc by nebyl Nax na všechno sám, když opustíme les,“ prohodila jsem. „Což mě přivádí k tomu, že v brzké době by to chtělo rozhodnout o betách. Vlčata už vyrostla a já nemám v plánu strávit celé léto v lese,“ dodala jsem rozhodně a mrskla jsem ocasem o zem. Byla jsem rozhodnutá vydat se do hor a chtěla jsem tak učinit co nejdřív, ale rozhodně jsem nechtěla nechávat všechno jenom na Arcovi. „Až budeme moct pryč, zaběhnu si do hor a ty bys mohl vzít vlčata ke kaskádám, jak jsi o tom mluvil,“ navrhla jsem klidně a položila si hlavu na tlapky.
Najednou v mé blízkosti začala růst kytka, která mě polechtala na čumáku. Hravě jsem po ní chňapla. Když na ní vyrostl květ, který se mi začal motat kolem ucha, potlačila jsem zavrčení. Neměla jsem cetky ráda ani tu, co jsem měla na krku, jsem nemusela, ale vzhledem k okolnostem, za kterých jsem ji získala, jsem se jí nemohla zabavit. Kytka se zahákla za moje ucho a Arc odseknul stonek. Usmála jsem se na něj. „Kdybych se nebála, že mě pak zakousneš, vypálila bych ti třeba na zadek nějakou značku, abychom si byli kvit,“ řekla jsem až moc sladkým tónem. Podívala jsem se Arcovi do očí. Byla jsem ráda, že je tady a že nám nic nebrání v laškování a nic nedělání. Zívla jsem a natáhla tlapky před sebe, abych se protáhla. Byly špinavé a srst na nich zacuchaná. Musím vypadat jako nějaká příšera z lesa. Snažila jsem si rozpomenout, kdy naposledy se mého těla dotkla voda jinak než deštěm, ale nijak jsem si nemohla takový okamžik vybavit

„Parysa,“ odvětila jsem na jeho otázku a pohledem zkoumala okolí. Když promluvil, obrátila jsem pohled Arca a čekala jsem, co mi poví. Jeho slova o přijetí nového člena smečky mne mírně přeskočila, jelikož on nebyl jedním z těch co někoho jen tak přijmou do smečky. Proč tak učinil, však zahrnul do svých dalších slov. „To chápu, ale doufám, že Ashe ví, že když ho sem dotáhla, ručí za něj a taky ponese odpovědnost za všechno, co tu udělá,“ řekla jsem rozhodně, jelikož mi bylo jasné, že na tohle Arc nepomyslel. Mrskla jsem znuděně ocasem. Věc ohledně vlčice, která se sem vrátila, jsem nehodlala komentovat. Její jméno jsem si vlastně ani nestihla zapamatovat. Znovu jsem mrskla ocasem. Tohle vedro bylo hrozné a nepřirozené. Byla jsem ráda za svůj kožíšek, který nebyl černý a tak mi nebylo tak zle, jak muselo být Arcovi. „Konečně. Aspoň už se o ně nemusíme starat dvacet čtyři sedm,“ podotkla jsem, i když mi byl trochu smutně, že vyrostly tak rychle. Naštěstí převládalo mé nadšení z toho, že už je můžu nechat na pospas lesu a oni se o sebe postarají. Zamyslela jsem se nad tou otázkou, která přišla poměrně nečekaně. „Já nevím, kdy se projevuje magie,“ zašeptala jsem do větru, který na chvilku rozbořil dusno.
Poslouchala jsem Arca, který přešel od vlčat k postům ve smečce. „Nevím koho povýšit,“ řekla jsem poměrně znuděně. Tohle mě na alfování bavilo nejméně. Na takové taktické myšlení tu byl Arc. Měl přehled o tom co, kdo a jak dělá. Co si kdo zaslouží. Laura poměrně dost pracuje a něco dělá. Amelis. Meadow. Netroufla jsem si ani odhadovat a tak jsem spíš počkala na to jak se k celé věci vyjádří Arc. Jeho slova o vodě jsem nekomentovala, jelikož já vodu neměla moc v lásce, ale bylo mi jasné, že on se musí v kožichu vařit.

//Les

Pomalu jsem seběhla do údolí a elegantně jsem se posadila vedle kamenů, které jsme používali jako stupínek, pro rozhlašování a ohlašování různých věcí. Tohle údolí jsem měla na celém lese nejraději. Úkryt byl hezký, les taky, ale tohle místo bylo něčím jiné. Něčím magické. Sjela jsem do lehu a čekala jsem než ke mně dojde Arc. Jenom jsem se nadzvedla a olízla mu čelist zespodu, abych naznačila jak moc mi chyběl. „Tak moc mi ten klid chyběl,“ povzdechla jsem si, když jsem si uvědomila že jsme po docela dlouhé době zase sami spolu. Nebylo nic příjemnějšího než možnost odpočinku. Nikdo už se nemusel starat o vlčata, nikdo už se nemusel starat o smečku. Teď jsem tu byla jenom já a Arc a bylo to to nejlepší, co mohlo být. Někdy mi tyhle ty chvilky chyběly, ale jindy jsem si říkala, že bych si jich tolik nevážila, kdybych byla s Arcem pořád.
„Arčí, mám menší novinku. Přijala jsem jednu vlčici, ale jenom na zkušební dobu, takže se í můžeme klidně zbavit,“ oznámila jsem mu hned, abych měla tyhle povinnosti co nejrychleji z krku a mohla se věnovat jenom jemu. „A jinou vlčici jsem zase vyhnala, už jedou jsem ji odsud vyhodila a teď se vrátila. Ale snad už sem ani nepáchne,“ dodala jsem s úšklebkem. Švihla jsem ocasem jak jsem měla ve zvyku. Rozvalila jsem se na bok a spokojeně jsem oddechovala. Určitě toho měl taky dost co říct a tak jsem mu chtěla nechat prostor, aby se mohl ke všem věcem vyjádřit než začnu zase mluvit. I když jsem měla zavřené oči pečlivě jsem poslouchala. Se zavřenýma očima se mi lépe přemýšlelo

Podívala jsem se na Parysu a sjela ji pohledem. Nevěděla jsme proč, ale něco mi na ní nesedělo. Je to jenom blbej pocit, to nic není. Mrskla jsem ocasem a vyslechla si její otázku. „Smečka sídlí pouze v lese. Nemáme žádná další území, už tak máme moc práce s tímhle, mít ještě jedno…“ nechala jsem větu záměrně nedokončenou a doufala, že si zvládne domyslet, co jsem tím vlastně chtěla naznačit. Laura se okamžitě akčně nabídla, že ukáže nové poločlence úkryt, u čehož jsem být nemusela. „Pokud bys měla další problém, najdi si mě nebo se někoho zeptej,“ řekla jsem chladně. Kývnutím hlavy jsem se rozloučila s Laurou a jejím bratrem a odběhla jsem pryč.
Byla jsem unavená a trochu jsme měla strach, že pokud se budu ještě chvilku zdržovat poblíž hranic, mohl by se odněkud vynořit další vlk, co by žádal o místo. Zvedla jsem čenich k nebi a zavětřila. Arcovu vůni jsem našla jednoduše a ani jsme se nemusela nějak extra snažit. Pomalým krokem jsem se vydala jeho směrem. Našlapovala jsem zlehka a pomalu. Nebylo kam se hnát, věděla jsem, že Arc mi nikam neuteče. Když jsem uviděla jeho černý kožich, napadlo mě, že bychom se mohli jít podívat někam kde je míň vlků. Napadlo mne jen jedno místo, kam skoro nikdo nechodí. Počkala jsme, než se otočí vítr, aby zavál můj pach k Arcovi a pak jsem se pomalu rozeběhla k údolí. Arc nebyl hlupák, takže mu muselo dojít, že má běžet za mnou. Nechtěla jsem se zdržovat nějakým vysvětlováním, prostě jsem si jenom chtěla užít společnou chvilku s ním a nechtěla jsem ztrácet čas.

//Údolí

Pach Laury a jejího bratra si byly tak podobné, že jsem si ho nevšimla. Popravdě jsem byla docela dost zažraná do řešení problému s vlčicemi. Teď když jsem však čekala na jejich rozhodnutí, postřehla jsem i přítomnost vlka. Jen jsem ho přejela pohledem a dál jsem si ho nevšímala. Laura tu vyčkávala se mnou, i když její asistence nebyla vůbec potřeba. Neilynn se po mých slovech otočila a odkráčela pryč. Sledovala jsem Parysu, která se nejprve chtěla vydat za ní, ale nakonec si to rozmyslela a zůstala s tím, že mou nabídku bere. Kývla jsem hlavou. „Dobrá tedy. Vítej v Asgaarské smečce. Jsi tu jen na zkušební dobu, takže musíš poslouchat každého člena smečky, dokud se z tebe nestane právoplatný člen, pak už se budeš řídit hierarchii,“ začala jsem mluvit klidným hlasem. „Sebe ti představovat nemusím, takže se přesuneme dál. Tahle béžová vytáhlá vlčice se jmenuje Laura a je zdejší deltou. Vlk vedle ní je její praštěný bratr. Máme tu ještě gamu, což je Lauřin partner Nax a další delty, které určitě poznáš. Zbytek obyvatel jsou kappy, až na Kishana ten je omegou, ale na toho tu nejspíš nenarazíš, už nějaký ten pátek tu nebyl. Smečkový úkryt najdeš tam tím směrem,“ kývla jsem hlavou směrem kde jsem věděla, že je úkryt. „Je poměrně dost skrytý, takže bys ho mohla minout a bude lepší, když se někoho zeptáš, jestli ti neukáže cestu, aby ses neztratila a někde se nezranila,“ dodala jsem. „Chceš se ještě na něco zeptat?“ očekávala jsem nějaký ten dotaz, přeci jen přišla do nové smečky nové rodiny a určitě ji něco zajímalo. Sedla jsem si na zem a sledovala vlčici, která se zdála poměrně silná. Skvěle třasořitky tu nepotřebujeme. Zamyšleně jsem se podívala i na pár jizev co jsem viděla, ale nijak jsem je nekomentovala. Každý ve smečce měl svá malá tajemství a já byla přesvědčena, že se je dřív nebo později dozvím.

Cítila jsem Lauru ještě dřív, než se objevila vedle mě. Nechtěla jsem, aby chodila, ale když už tu byla, tak co jsem s ní měla dělat. Pohodila jsem ocasem a sledovala jsem jak se tak vlčice, kterou jsem znala. Cokoliv co mohla nebo chtěla říct, by jí u mě plusové body rozhodně nepřidalo, ale to jí nejspíš nedocházelo. Hloupému napověz, blbého trkni. Pomyslela jsem si a podívala jsem se na tu druhou, která se teď pustila do vyprávění svého příběhu. Nechala jsem je domluvit, než jsem se sama pustila do řeči. Naklonila jsem hlavu na stranu a sledovala jsme se zájmem obě dvě. „Lauro jaký maso máš nejradši, to s šedým nebo béžovým kožichem?“ otázala jsem se Laury, která stála za mnou. Nechtěla jsem nahánět strach, jen mě prostě tahle otázka napadla a tak jsem se zeptala.
„No,“ mlaskla jsem a narovnala jsem se. Pořád jsem však obě dvě obezřetně sledovala. „Dvě menší místečka? To jako vážně?“ otázala jsem se řečnicky a nečekala jsem odpověď. „Místo je prostě místo a tahle smečka má skoro všechny obsazené. Navíc tu máme strašnou soustu vlčic a popravdě já nemám babinec ráda,“ zabručela jsem, i když mi bylo jasné, že v lese je zastoupení obou pohlaví poměrně vyrovnané. Mrskla jsem znovu ocasem, jak jsem měla ve zvyku, když jsem byla podrážděná a pak jsem se obrátila na tu, co se představila jako Parysa. „Chybovat je vlčí, odpouštět boží. Má tedy smůlu, že já nejsem Bůh,“ odvětila jsem na její promluvu o tom, jak toho ta druhá upřímně lituje. Když jsem je tak sledovala a všímala jsem si každého jejich pohybu, bylo mi jasné, že jsou dobré kamarádky a podle slov opravdu chtěli do smečky. V hlavě se mi zrodil dokonalý plán. „Tak fajn. Mohla bych to zkusit na zkoušku. Možná na třeba měsíc, než bych se úplně rozhodla o přijetí nebo ne. Nemůžu si sem přece pustit každého, to byste měly chápat,“ zanotovala jsem s úšklebkem. „Ale na zkoušku vás nevezmu obě. Ty se mi nelíbíš a nemám proč brát tě do smečky. Já nezapomínám a neodpouštím,“ řekla jsem Neilynn. Pak jsem se otočila na Parysu. „Pokud o to místo na zkoušku stojíš je tvoje. Rozhodni se rychle nemám na to celý den,“ dodala jsem směrem k ní a zajímalo mě, co bude následovat. Vyhraje jejich přátelství, nebo možnost najít si novou smečku a rodinu?

Nakonec jsem se rozhodla změnit směr a do jeskyně se ještě nevydat, jelikož jsem zaslechla něco, co mé plány drasticky změnilo. Zaslechla jsem hlas, který byl mému sluchu známý. Byla to Ashe. První mou myšlenkou bylo, jestli se vlčici něco nestalo a nepotřebuje pomoc. Když se však ozvalo druhé zavytí byla jsem rozhodnutá běžet k ní a zjistit co se děje. Hlas cizince či cizinky přicházel z jednoho místa. Rozeběhla jsem se tím směrem, ale najednou jsem uslyšela další hlasy. Další vytí. A ani jeden z těch hlasů jsem nepoznávala, což bylo něco, co mě děsilo mnohem víc. Jestli Ashe vyje tak je v pohodě, nebylo to nijak rychlé nebo trhané vytí. Spíš upozornění na to že je zpátky a že je s někým… To počká. Teď musím vyřešit ty dvě cizí vytí. Proběhlo mi hlavou a já si rychle uvědomila co je mou prioritou. Změnila jsem směr a vyrazila za nezvanými hosty.
Ucítila jsem ty dvě ještě dříve, než jsem je viděla. Jedna z nich mi byla naprosto neznámá, ale druhou jsem znala. Byla jsem si jistá, že už jsem ji jednou z našeho území vyhodila. Přešla jsem z běhu do pomalého poklusu a nakonec do klidného a elegantního kroku. Mrskla jsem ocasem a skrčila hlavu do výše lopatek. Se zavrčením jsem došla až k vlčicím. „Co tu chceš?! Nevyjádřila jsem se minule jasně?!“ zavrčela jsem na ně a srst na krku se mi naježila. Nepamatovala jsem si, proč jsem vlčici minule vyhodila, ale určitě jsem k tomu měla dobrý důvod a to mi stačilo k tomu, abych k ní zaujala nepřátelský postoj. Pohledem jsem přejela z jedné na druhou a v mých očích byl jasně znát hněv a rezervovanost. Zacvakala jsem čelistí. Kousni je! Zabij je! Ukousni jim hlavy! Slyšela jsem ten cizí hlas v hlavě a znovu jsem zavrčela.

Šla jsem za Arcem a Awnay a užívala si chvilkového klidu, který les nabízel. Vlčice přede mnou pajdala a já si pomalu uvědomovala, že už není zase tak malinká jako bývala dřív. Vyrostla na můj vkus až moc rychle a já měla sto chutí popadnout nějakou větev a mlátit jí do hlavy aby se trochu smrskla. Ano velmi logický nápad. Její plán s odpočinkem se mi líbil. Už dlouho jsem sama nespala, ale měla jsem výčitky pokaždé, když jsem si utrhla kus času pro sebe. Smečka byla přednější než všechno ostatní a na mne už začala doléhat plná síla únavy z přetížení. Už chápu, proč má každá smečka betu. Tahle myšlenka byla neřízená objevila se mi v hlavě jen tak. Zamyšleně jsem zvedla hlavu a zastavila se. Už jsme byly u jeskyně a Arc s Awnay zamířili dovnitř. Sedla jsem si na zem a přemýšlela nad tím co jsem právě objevila. Byl to geniální plán, ale já sama ho nemohla provést.
Smečka už je tu skoro rok a mi pořád nemáme bety. Nemáme kromě Naxe ani jinou gammu, což taky není nijak slavné. Musíme to s Arcem probrat. Navíc teď když vlčata dospěla by to chtělo někoho kdo by nás mohl zastupovat. Bylo mi jasné, že otázka ohledně postavení ve smečce nemá řešení a tak jsem doufala, že Arc na něco přijde. Zvedla jsem se a zamířila za nimi do jeskyně.

//Siccumské jeskyně

Laura mne ujistila, že se nic nedělo a že Awnay se chovala více než slušně a mile. Pohlédla jsem na svou dceru, která se právě bavila s Arcem. „Díky, že ses o ni postarala,“ prohodila jsem k Lauře, i když jsem se na ni nedívala. Obrátila jsem pohled zpátky a vlčici si prohlédla. Vypadala unaveně. „Běž si odpočinout, mi už to zvládneme,“ řekla jsem jí. Ještě se tu z nedostatku spánku složí. Proběhlo mi hlavou. Arcanus navrhl Awnay procházku po světě. Zamyšleně jsem naklonila hlavu na stranu a sledovala, jak se Arc trochu zamyslel a najednou se mi jeho hlas ozval v hlavě. Kývla jsme mírně hlavou, že mu rozumím.
Awnay však nesouhlasila a chtěla se jít vyspat do jeskyně za bratrem. Arc mi navrhl, ať jdu s nimi, že si stejně musí jít popovídat s Naxem. Zamyslela jsem se nad jeho nabídkou jít s nimi. Rozhodně bych ráda potkala zase svého syna, ale nechtěla jsem potkat vlky v jeskyni. Nakonec jsem se rozhodla. „Možná vás doprovodím k jeskyni a pak půjdu,“ řekla jsem a na Arcovu pobídku jsem se rozešla směrem k jeskyním.

Nakrčila jsem nesouhlasně nos, ale co jsem mohla dělat Arcanus měl pravdu. Měla bych jim aspoň trošku důvěřovat. Uvědomila jsem si a potichu naslouchala Arcovi a jeho uklidňujícímu hlasu, který mne ubezpečoval, že se svou magií by zvládnul číst myšlenky vlkům z lesa i na delší vzdálenost. „Ale taky by tě to stálo hodně sil a to bychom nikam nedošli,“ oponovala jsem mu, ale v duchu jsem byla ráda, že aspoň můžeme odejít někdy z lesa. Snažila jsem si vybavit ten pocit, když jsem cítila svěží vzduch a kapky rosy mi chladily tlapky. „Nevím… ještě si to promyslím, ale kdybych někam šla, dám ti vědět,“ řekla jsem s klidem a pomalu jsem se rozešla za Arcem, který mne vedl lesem.
Nevěděla jsem kde Awnay a Laura jsou a neměla jsem ani v plánu se nějak zvlášť soustředit, abych je našla. Jediné v co jsem doufala, bylo, že jsou obě v pořádku. I když co by se mohlo stát na lovu. Mrskla jsem ocasem a pomalu kráčela v Arcovích šlépějích. Když jsem uviděla béžový kožich a hebký kožíšek Awnay, trochu jsem si oddechla. Arc se hned začal Awnay vyptávat. Já spíš upřela svou pozornost na Lauru. „Doufám, že nedělala problémy,“ podotkla jsem a zamyšleně se porozhlédla po okolí.

Oplatila jsem Arcovi jeho úsměv a spiklenecky na něj mrkla. Když se otázal na Lighta byla jsem si chvilku nejistá. „Takový bílý… možná trochu do šediva,“ řekla jsem nejistě, protože jsem si vůbec nebyla jistá tím, jak vlk vypadal, nebo jakou měl barvu očí. „Buď rád, že jsem si vzpomněla aspoň na jeho jméno,“ dodala jsem v sebeobraně, že jsme přijala do smečky někoho o kom ani nevím, jak pořádně vypadá. Zamyšleně jsem naslouchala Arcovi a nechala ho domluvit, než jsem se mohla pustit do své výpovědi na toto téma. „Ale nejsme si jistá, jestli jeden by to tu zvládnul, my jsme na to dva a řekla bych, že nevíme kam dřív skočit,“ prohodila jsem rázně. „Nebo spíš já,“ dodala jsem trochu skromněji a po tišeji. „Není to tak, že bych Naxovi a jeho schopnostem nevěřila, ale pořád…. Prostě… jako… já nevím, mám divný pocit z toho nechat ho tu na tu skvadru samotného, i když pravda máme čtyři gamy, ale nejsem si jistá, jestli by mu pomohly, kdyby se sem někdo přihnal,“ rozvedla jsem trochu svoje myšlenky, aby nedošlo k nějakému omylu.
Arc začal zamyšleně snít o místech, na kterých byl a na která by rád vzal i vlčata sebou a já jen zamyšleně poslouchala. Nebyla jsem si jistá, jestli i já někdy navštívila ono místo, které tak zaujatě popisoval. Přitiskla jsem se k němu a se zavřenýma očima naslouchala jeho hlasu. „Hmm… jak chceš,“ broukla jsem trochu rozmrzele, protože se mi nechtělo vstávat a jít hledat Awnay, která byla s Laurou. Prostě nemám mateřský pud, to je všechno. Proběhlo mi hlavou. Otevřela jsem pomalu oči a neochotně se posadila. „A kde je najdeme?“ otázala jsem se a pomalu se postavila.

Meadow odešla pryč a já se mohla plně věnovat Arcovi. Který mi řekl, že mám Lauře říct, když se mi něco nebude líbit. „Jenže já si myslela, že by tě to naštvalo,“ řekla jsem zachmuřeně a sklopila pohled k zemi na svoje packy. Arc pak podotkl něco k mým myšlenkám. „Jenže to pořád neřeší můj druhý problém,“ odvětila jsem na něj a vyplázla jsem na černého vlka jazyk. Čumákem jsem strčila do Arca a chvilku si nechala hlavu schovanou v jeho kožichu. Je tu tak krásně. Pomyslela jsme si a pohodila ocasem, než jsem se od Arco odtáhla. Byla jsem ráda, že ho mám a nechtěla jsem, aby odešel nebo aby tahle chvilka skončila, ale bylo mi jasné, že Arc se nebude chtít jen tak válet. No nezvedla jsem se ze země a zůstávala jsme na svém místečku.
Myšlenkami jsem byla trochu jinde. Co asi dělá Etney? A jak si vede Awnay na lovu? Jestli se jí něco stane tak za to Laura zaplatí. Hlavou mi prolétaly různé myšlenky a mě z toho začínala bolet hlava. Snažila jsem si ji vyčistit pohledem na nebe, ale přes stromy jsem na něj neviděla. „Půjdeme se někdy projít? Podívat se do hor jako dřív?“ zeptala jsem se Arca. „Chtěla bych vidět celý kraj a hvězdy… Škoda, že tu vždycky musí někdo z nás zůsta.“

Sledovala jsem Arca a Meadow jsem úplně vypustila z hlavy. Bylo to ode mě nezdvořilé? Ano, ale byla jsem prostě ráda, že ho tu mám při sobě a že si můžu jeho přítomnost náležitě užít, než mi zase zmizí někde v lese. „Neviděla jsem ho. Asi zmizel. Vlci se tu ztrácí poměrně snadno. Dark Moon už se taky neobjevil od té doby, co mě vedl k úkrytu. Tenhle les prostě pohlcuje vlky,“řekla jsem zamyšleně a trochu mě to samotnou vyděsilo. Rozhlédla jsem se, ale větve stromů vypadaly jako vždycky. Rozhodně ne víc nepřátelsky a rozhodně se nenakláněly, že by nás chtěly rozdrtit nebo pohltit. Arc začal protestovat proti tomu, že jsem Awnay pustila na lov. „Mě to nevykládej, já ji chtěla učit základy etikety, ale Laura že to prý není důležité a že lov je důležitější a blá, blá, blá. Začíná mi lézt krkem,“ zabručela jsem si poslední větu jen pro sebe, protože Arcovi by se nelíbila. „Mám ji ráda, ale poslední dobou mi přijde, že si až moc vyskakuje,“ dodala jsem pro případ, že by mě Arc zaslechnul.
Zamyšleně jsem se podívala na Meadow, kerá konečně odpověděla na Arcovu otázku a taky řekla, že už nejspíš půjde. „Arc právě řekl, že hranice obešel, takže není nutné je znovu obcházet,“ řekla jsem s klidem. „Navíc na to je tu ochránce, jako delta by sis měla užívat a nechat drobnosti na těch pod sebou nebo aspoň těm, kterým ta práce náleží,“ dodala jsem, ale jinak jsem tu Meadow nedržela, jestli chtěla jít mohla jít. Taky jsem chtěla Arcovi odpovědět na otázky ohledně plánů. Měla jsem v plánu celýho tě pomazat medem a pak ho z tebe slízat, ale mám pár problémů. Nemůžu najít med a navíc nechci mít na jazyku ty tvoje chlupy. Pomyslela jsem si a doufala, že mě Arc slyšel. Nevím proč, ale měla jsem trochu hříšnou náladu.

Na mou otázku odvětila slovy, že žádné novinky nemá. Smutně jsem sklopila hlavu, protože jako každá správná vlčice jsem z jisté části svého bytí potřebovala k životu drby a v naší smečce jich bylo pomálu. Než jsem však stihla nechat své myšlenky vzdálit se, vytrhla mne z nich Meadow svou ne moc taktní otázkou. Mluví jako by si myslela, že jsme blázen. Odfrkla jsem si. „Poslouchám les. Díky těm kamenům dokážu přesně určit, kde jsou vlci. Jestli jim tluče srdce. Dokonce dokážu rozpoznat i kdo přesně to je,“ odvětila jsem jí trochu zaskočeně, že o tomhle nic neví. „A neptej se mě, jak to funguje. Nejspíš to patří k magii lesa,“ dodala jsem, než mne stačila zavalit dalšími dotazy ohledně téhle schopnosti. Nebyla jsem si jistá, jestli ji mají všichni, ale já s Arcem jsme ji měli a tak bylo logické, aby ji měla celá smečka. Většinou smečka má všechno co má Alfa, ne?
Než jsem to stihla pořádně promyslet všimla jsem si černého kožichu a vlka, který vyslovil moje jméno. Arc se ke mně rozeběhl a já se jen tak tak stihla postavit, než zabořil čenich do mé srsti. Vdechovala jsem jeho nádhernou vůni a doufala, že to není sen a že se nerozplyne. Když se odtáhnul olízla jsem mu čenich. Tak moc mi na něm záleželo a tak moc mi chyběl, když byl pryč. Ptal se jak se máme a na vlčata. Meadow nejspíš nechala mluvení na mě a tak jsem se zamyslela. „Máme se v celku dobře. Odpočaté a připravené na nové zážitky, které tento les může nabídnout,“ odvětila jsem s úsměvem. „Přijala jsem do smečky nového člena. Než na mě začneš vyskakovat, že je les plný, nech mě vysvětlit ti, že tento vlk v nejlepších letech, je ztraceným a dávným přítelem Meadow a já si myslela, že budeš rád když tu i ona bude mít nějaké pořádné přátele, než jen tebe,“ řekla jsem menší řeč na téma novinky. „Navíc se teď o tebe nebudu muset tolik dělit,“ dodala jsem a mrskla ocasem. Úsměv, kterým jsem Arca obdařila byl nevinnost sama. „Laura je s Awnay na lovu a Etney prý spí v jeskyni s Naxem,“ prohodila jsem s nezájmem.

Sledovala jsem Meadow, která tvrdila, že ví, o čem mluvím, ale já o tom nebyla celkem přesvědčena. No neměla jsem náladu o tom dál diskutovat a tak jsem to vzala za uzavřenou věc. Nasála jsem do čenichu vzduch a doufala jsem, že ucítím Arca. Tak moc mi chyběl. Neviděla jsme ho už několik dnů a opravdu jsem z toho byla nervózní. Co když se mu něco stalo? Co když je někde zraněný a nikdo mu nepřichází na pomoc?... Zkus sonar…Co?... Sonar, šutr, poslouchej. Tenhle nápad byl brilantní. Pomalu jsem se zvedla a došla jsem k malému kamenu, který ležel na zemi. Lehla jsem si na zem a položila ucho ke kameni. Chvilku jsem poslouchala. Nádech a výdech. Nádech a výdech. Doufala jsem, že něco vycítím, ale musela jsem se nejdřív uklidnit. Zavřela jsem oči a poddala se pocitům, které ke mně šli. Cítila jsem Lauru a Awnay. Cítila jsem Nesse a Lighta, který byl při něm. Dokonce jsem cítila i stádo, které se páslo v lese. Arca jsem ucítila taky, ale než jsem ho stihla lokalizovat, spojení s lesem se přerušilo. Otevřela jsem oči a zavrtěla hlavou. Pomalu jsem si sedla a vrátila svou pozornost k Meadow. Ted když jsem věděla, kde je Arc byla jsem o něco klidnější. „A nemáš nějaké novinky? Už dlouho jsem nebyla z lesa,“ otázala jsem se, protože mě zajímalo co nového se děje v kraji.