Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Meadow vypadala trochu vyděšeně, ale Scrootyho pohrdavý a arogantní postoj mě skoro rozesmál. No není to dokonalý pár… Ale no tak nebuď škodolibá… Když já to mám ráda… Já vím… Chtě nechtě jsem s ní musela souhlasit a to mne přimělo k ledabylému úsměvu, který se však na mé tváři jenom mihnul, než ho vystřídal můj obvyklý ledový pohled stylu „jestli se rozzlobím, budu zlejší než normálně“. Scrooty se naježil jako dikobraz a vycenil zuby. A najednou není takový hrdina, co vás probije proudem a pak si zdrhne, než mu to stačíte vrátit. Bylo mi fuk, jestli mne někdo z nich slyší. Věděla jsem, že Meadow mě slyší určitě, ale já jí hodlala dát jasně najevo, co si o něm myslím.
Scrootyho řeč, na rozdíl od jeho postoje, se snažila být co nejvíc neutrální, jak jen to šlo, což mě naštvalo možná i víc, než kdyby mě rovnou poslal do příslušných míst a já ho mohla zapálit. „Ale no tak nebudeme si tu hrát na něco, co neexistuje,“ odsekla jsem na jeho pozdrav. Neměla jsem chuť se tu s ním vybavovat, můj jediný cíl bylo vykopat ho z území nebo mu ukousnout hlavu, jak jedno tak druhé by mi činilo nebesky slastné potěšení.
Meadow začala tvrdit něco o tom, že ten parazit s fialovým kožichem ji přišel jenom pozdravit a že hned zmizí. Jak dlouho už tu asi je? Scrooty ji však přerušil a pustil se do svého dlouhého monologu na téma „Arcanus a jeho nalezení“. Kdybych ho neznala myslela, bych si, že se snaží provozovat řitní alpinismus, abych ho k Arcovi dotáhla, ale v těch milých slovech byla slyšet jasná dávka odporu. Mrskla jsem ocasem. „Máš pravdu, Arcanus má mnoho povinností, které musí plnit a mnoho povinností, které mu kradou skoro všechen volný čas. Bohužel teď ho na tebe stejně mít nebude.“ Skrz packy, které se dotýkaly kamene pode mnou, jsem nasála magii lesa, abych dokázala lokalizovat Arcovu černou srst. Cítila jsem, že je ve vzdálenější části lesa a že není sám. Měl tam nějaké dva cizí vlky. Přestala jsem se na to soustředit. Trochu mě sice vykolejilo, že je Arc sám se dvěma cizími vlky, ale taky jsem věděla, že o to zvládne. „Právě řeší něco mnohem důležitějšího, takže bych uvítala, kdyby ses otočil a odešel. A ž bude mít Arc čas, pošlu ho za tebou,“ pověděla jsem Scrootymu tak sladkým hlasem, že z něj přímo kapalo pohrdání.
Bylo mi jasné, že on neodejde, ale něco mi tu i přes to nesedělo. Nasála jsem pachy okolí a snažila se definovat, co mi tu nesedí. Mohla bych se zeptat Meadow co tu dělali a ona by mi to určitě řekla, ale chtěla jsem si procvičit svou novou magii. Podívala jsem se Scrootymu do očí a prohnaně se usmála. „Co jste tu dělali? A proč tu vlastně doopravdy jsi?“

Točila jsme se kolem Awnay a nepřestávala jsem vrčet, jako bych ji opravdu chtěla zakousnout. Chvilku působila zmateně a ohlédla se po mně, ale pak si tu chybu uvědomila a podívala se před sebe. Musela být vystresovaná a vyděšená, ale i tak si uvědomovala, co má dělat. Je vidět, že není zas tak hloupá… Určitě z ní vyroste správná vlčice. Pohodila jsem ocasem a zastavila jsem se před Awnay. Přestala jsem vrčet a ježit se. „Takhle to vpadalo, že se nebojíš a že ti vrčení onoho vlka nevadí. Působilas odhodlaně, ale ne povýšenecky a to většinu vlků uklidní,“ řekla jsem jí s úsměvem. Byla jsem na ni pyšná. „Samozřejmě nic není stoprocentní, takže když bude vlk o hodně silnější než ty, bude lepší vzít nohy na ramena,“ dodala jsem a mrkla jsem na ni spiklenecky.
Chtěla jsem se vydat po hranicích dál, ale něco mne zarazilo. Ve vzduchu vysel pach. Byl tu dlouho. Jak jsem ho jen mohla nevnímat?! Byla jsem rozzuřená sama na sebe a taky na všechny vlky v lese. Proč mne nikdo neinformoval?! Cítila jsem tím směrem i Meadow. Podívala jsem se na Awnay. „Cítíš to? Máme tu nezvaného hosta. Půjdu se kouknout, co tu chce. Hlavně se udržuj v bezpečné vzdálenosti, pokud půjdeš za mnou,“ řekla jsem své dceři a v mém tónu bylo schováno, že bych byla raději, kdyby se mnou nešla, ale že jí v tom vyloženě bránit nehodlám.
Rozeběhla jsem se do lesa. Věděla jsem, kde přesně se nachází, jak už podle pachu, který byl starý nějakou tu dobu, tak podle lesa, který mi sám našeptával kam se vydat. Byla to nádhera takhle se proběhnout, i když mě cíl mé cesty nijak nelákal. Jak se sem mohl někdo dostat, aniž bych o tom věděla, mi bylo jasné, to tu nebylo novinkou, ale jak se tu mohl ten neřád vyvalovat tak dlouho, mi unikalo. Přešla jsem z klusu do tichého našlapování a elegantně jsem se proplétala mezi stromy. Použila jsem svou magii neviditelnosti, abych zamaskovala svůj pach i všechny zvuky. Svůj vzhled jsem však nechala viditelný. Když jsem je zahlédla, došla jsem až k nim. Přestala jsem používat magii a můj pach naplnil okolí. Mrskla jsem ocasem a napřímila jsem se. Vrčení nebylo třeba. Upřela jsem na Meadow nechápavý a naštvaný pohled. Zrádce vedle ní jsem sjela ledovým pohledem. „Co tu chce?“ bylo to jediné co jsem řekla. Nic víc mě nezajímalo.

Pokývala jsme hlavou v reakci na její otázku. Její otázka byla poměrně hloupá, a proto jsem na ni nehodlala slovně reagovat. Po chvilce mi, ale došlo, že ona nejspíš nikdy nebyla mimo hranice a že i samotná představa hranic pro ni musí být vzrušující. „Ty jsi ještě nikdy nebyla venku z lesa co?“ otázala jsem se chladně, jako bych se ptala na to, co měla k obědu. Zavrzala jsem zuby a přeskočila padlý kmen stromu. K její hlučnosti jsem se nevyjádřila. Možná že byla potichu, ale moje schopnosti rozlišovat zvuky a pachy se v tomhle lese zvyšovaly. Mrskla jsem ocasem, jak jsem měla ve zvyku a poslouchala její rozpravu o čistém kožichu. „Důležitější věci jistě jsou, ale takhle děláš ostudu mě i svému otci. Jsi naše dcera a podle toho by ses měla chovat a měla bys podle toho i vypadat,“ odsekla jsme jí. Bože mluvím jako moje matka. Uvědomila jsem si a raději jsem zmlkla. Awnay se omluvila a pronesla něco v tom směru, že by jí umytí neuškodilo. „Pokud bude čas, vezmu tě k jezeru. Nebo někoho pošlu, ať tě tam dovede,“ řekla jsme, jako bych chtěla zamluvit to, co jsem řekla před chvilkou.
Došla jsem k hranicím a pomalu se pustila po jejich obvodu. Sem tam jsem se otřela o nějakou větev, kmen stromu nebo křoví, abych roznesla svůj pach po okolí. „I když se ti to možná elíbí musíš vždycky zůstat čistá,“ začala jsem svou lekci společenského chování. „Taky poslouchej. Někdy je lepší poslouchat než mluvit. Vlci na sebe prozradí mnohem víc, než si myslí, když je budeš pozorně poslouchat. Tón jejich hlasu toho prozradí hodně. A taky postoj. Postoj toho řekne mnohem víc. Pokud na tebe někdo vrčí, ještě to neznamená, že je nebezpečný. Nebezpečné to je pokud má naježený kožich cení zuby a hlavu má níž než hřbet,“ vzpomínala jsem na to, co vím. „Taky vnímej pohyby. Pokud kolem tebe někdo krouží, neotáčej hlavu ze strany na stranu, jen by tě to mátlo. Koukej před sebe. Pokud bude chtít zaútočit udělá to, tak jako tak. Když kolem tebe budu třeba takhle kroužit, co uděláš?“ začala jsem kolem Awnay chodit do kolečka a tiše jsem vrčela.

Šla jsem si v klidu lesem a nevnímala jsem moc okolí. Napadlo mě, že bych mohla projít hranice. Nesse jsem nikde necítila, což mě přivádělo na myšlenku, jestli tu vůbec někde pobíhá nebo taky zmizel, jako někteří další členi naší smečky. Možná by se měly zřídit hlídky. Tohle není normální, aby si vlci jen tak mizeli z lesa. Snažila jsem se soustředit na chůzi a nenarazit do žádného stromu zatím co jsme přemýšlela.
Najednou jsem zaslechla podivné zvuky. Bylo mi jasné, že je to Awnay. Byla hlučná jak slon v porcelánu a její pach se šířil všude po okolí. Šeřík a maliny, spojené s vůní jehličí. Mrskla jsem ocasem a zastavila se. Letmým pohledem jsem se ohlédla, abych viděla, jak se ke mně řítí moje dcera. Olízla mi čumák a dala mi květinu. Usmála jsem se na ni, protože jsme ji ráda viděla. „Děkuji Awnay,“ prohodila jsem a tím můj mateřský zájem končil. Stačilo mi vědět, že je živá a zdravá. „ Mám v plánu jít projít hranice,“ odvětila jsem na její dotaz stručně, jelikož jsem neměla na nějaké mluvení náladu a čas. Nevím, prostě jsem asi nebyla ta pravá proto, abych vychovávala vlčata. Mrskla jsem ocasem a zase jsem se rozešla dál. Směrem k hranicím. Bylo mi tak nějak jedno, jestli mne Awnay následuje nebo ne, ale pak jsem si uvědomila, že bych jí mohla naučit nějaké ty základy a tak jsem zpomalila a ohlédla se. „Co kdybych tě naučila nějaké ty základy etikety, než se nám z tebe stane lesní vlčice,“ prohodila jsem a pomalým krokem jsem šla dál. „Nejprve se musíš naučit jak se po lese pohybovat po tichu. Slyšela jsem tě ještě než jsi na mě zavolala. Kdybys chtěla něco ulovit nebo někoho zaskočit a vyřadit, rozhodně by se hodilo pohybovat se potichu a ne jako slon,“ zabručela jsem a snažila jsem se přijít na další věci, co bych jí mohla dát jako cennou radu do života. „A taky by neškodilo kdyby ses umyla. Takhle jsi cítit na hony daleko,“ dodala jsem.

//údolí

Vyšla jsem z údolí a začala se procházet lesem. Nebyla jsem ze situace s Laourou nijak nadšená a popravdě jsem doufala, že ji zase nějakou dobu neuvidím. Byla jsem ze všeho tak moc unavená. Vedro, smečka, nedostatek spánku. Byla jsem dokonce tak moc líná dojít do jeskyně, že jsme se prostě svalila na zem, smotala do klubíčka a usnula. Většinou poznám co je sen až když se probudím, ale teď jsem to nějak vycítila hned. Ležela jsem mezi květinami. Něco bylo špatně, to jsme věděla, ale netušila jsme co. Nemohla jsem se zvednout ze země a tak jsem jenom ležela a sledovala okvětní plátky růže, která rostla hned vedle mojí hlavy. Od středu květu se žilkovitě rozbíhala žlutá, která přecházela do oranžové a krvavě rudé. Bylo to uklidňující. Z dálky jsem slyšela, jak se někde někdo dohaduje. Znělo to spíš jako zábava, než jako opravdová hádka. Na čenich a do srsti mi dopadaly kapky vody, ale já nebyla mokrá. S trhnutím jsem se probudila.
Zhrozila jsem se nad tím, že bylo pravé poledne. Možná jsem spala den, možná dva. Nevěděla jsem to přesně. Se zakňouráním jsem se protáhla a zvedla na všechny čtyři. Oklepala jsem z kožichu všechnu špínu a vydala se náhodným směrem do lesa. Už dlouho jsem neviděla Etneye a Awnay, ale nechtělo se mi je hledat. Pokud mě chtějí vidět, najdou si mě sami. Tolik k mému mateřskému instinktu. Byla jsem si jistá, že běhají někde po lese a to mi ke klidu stačilo. Kličkovala jsem po lese a užívala si chvilky samoty. Byl nádherný den, přímo stvořený k tomu někde se vykoupat. Škoda jen, že všechna jezera baly poměrně daleko. Velké vlčíc jezero muselo být v těchto teplých dnech zaplněné až do posledního místečka. S úsměvem jsem si vzpomněla jak jsem se učila plavat společně s Alicien. Nebo to byl někdo jiný? Bylo to tak dávno, že vzpomínky a tváře se začaly motat jedna přes druhou.

//Protože smečka je tu jenom chvilku a kdybys dobře četla tak si všimneš že v příspěvku je, že to tu "divně smrdí" :D a nač čekat,když tu jediný člen smečky není? :D

//Tak fajn, omlouvám se že tu tak přebíháme, příště se zastavíme a počkáme, ale teď není čas ani nálada :)

Protočila jsem oči v sloup. Jestli je tam nahoře někdo kdo mě slyší. Prosím vás dejte jí aspoň trochu rozumu, aby dokázala ovládat svůj nevychovaný jazyk. Proběhla mi hlavou tichá modlitba. Neměla jsem náladu. Tahle konverzace trvala už moc dlouho a nevím proč, ale něco mi to připomínalo. Takové deja vu. Nebyla jsem si, ale jistá kdy naposledy jsem nějakou podobnou konverzaci vedla. Rozhodně to bylo v klímu…. Nerssie?... Jo. Vlastně jo! No karta se trochu obrátila… Ale tenkrát ten rozhovor by o něčem jiném. Ty jsi přece nefňukala, kvůli tomu, že tě neměla ráda… Slabé slovo. Ona mě nenáviděla, ale tak co. Už je to dávno. Podívala jsem se na Lauru, která se oháněla tím, že nemůžu ustát její názor. Neodpověděla jsem na to a čekala dál, až dopoví co má na srdci.
Mohla bych zneužít svého postavení. Teď ji můžeš poslat kamkoli. Můžeš jí říct, ať obejde desetkrát hranice. Nebo ať vykope támhle díru, pak ji zakope a pak znovu zahrabe a tak pořád dokola, dokud si neuvědomí kde je její místo… Drž tlamu. Už mi z tebe zase začíná třeštit hlava. Když jí zaúkoluju něčím důležitým aspoň něco udělá a přestane otravovat. To je pozitivní… Máš pravdu. Udělej to jak chceš… Ty souhlasíš? Co se stalo?! Bylo to těsně, ale nakonec jsem vyhrála. „Funkci pečovatelky ti brát nehodlám. Co já vím, kdy se bude zase hodit,“ naznačila jsem taktně, že by se tu mohla objevit ještě nějaká vlčata a nepřímo jsem ji i pochválila za to, jak si vedla. „Mezi tím můžeš dohlédnout na ostatní vlky. Pokud vím, jsi delta, takže bys mohla zkontrolovat, jestli Ness plní své povinnosti jakožto ochranář. Můžeš dohlédnout na nováčky, že neprovádí nic, co nemají. Popřípadě zkontrolovat úkryt jestli nepotřebuje nějaké vylepšení a jestli jsou všechny kožešiny suché. Je toho prostě hodně co můžeš dělat, takže si něco vyber, když máš chuť něco dělat,“ řekla jsem zamyšleně a pomalu jsem se zvedla. „Pokud je to všechno.“ Seskákala jsem z kamene a rozeběhla se do lesa za Arcem.

//Asgaarský hvozd

Sledovala jsme Lauru a nemohla jsem tomu, co říkala. Docela dost mě otravovala a to jsem ji do téhle chvíle měla docela ráda. Popravdě rozhodně na tom byla líp než většina členů smečky, u ní jsem si aspoň pamatovala jméno. Na mé tváři se objevil chladný úsměv. Pohrdání ze mě přímo kapalo. Pohledem jsem zabrousila k Arcovi a Naxovi, kteří se snažili nenápadně zdrhnout a Arc nakonec opravdu vyklidil pole, ale nemohla jsem mu to mít za zlé. Nejspíš ho to tady přestalo bavit, jako to přestávalo bavit mě. Jsme si chvilku o samotě moc neužili. Za tohle jsem byla na Lauru a Naxe pořádně naštvaná. Zničili chvilku, kterou jsme s Arcem po dlouhé době měli sami pro sebe.
Když konečně domluvila, mrskla jsem ocasem a pustila se do své řeči. Už jsem neměla náladu to s ní rozebírat, ale chtěla jsem jí pro jednou zavřít tlamu. „Drahoušku, do teď jsem tě měla docela ráda, ale za poslední chvilku si u mě klesla tak nízko, jako snad nikdo.“ Olízla jsem si čumák a nenuceně si přehodila tlapku přes tlapku. Tenhle ležérní postoj dokonale podtrhl to jak jí a jejími problémy pohrdám. „Rodinou se nestaneš automaticky, co se přidáš do smečky. Tahle smečka už sice nějakou dobu funguje, ale nic to nemění na tom, že rodinná pouta se tvoří dlouho. Existují vlci, co mám ráda, existují vlci, s kterými vycházím, a existují vlci, kterými pohrdám. A nejspíš jsme pošahaná a mírně disfunkční rodina, ale takový prostě jsme. Vsadím se, že máš taky v rodokmenu nějakého neoblíbeného člena rodiny. V naší smečkové rodině jsem ten člen, kterého se někteří bojí a nemusí ho já. A pokud se ti to nelíbí, támhle tím směrem jsou hranice,“ řekla jsem jí s klidem, protože na mě si nikdo tlamu otvírat nebude. Kdyby byla mou přítelkyní možná bych její argumenty aspoň zvážila, ale to ona nebyla. Hlasitě jsem mlaskla a sledovala ji svým ohnivým pohledem.

Sledovala jsem střídavě Arca, Lauru a Naxe. Nudila jsem se a musela jsem se přemáhat, abych nezívala, ale za to nejspíše mohlo počasí. Teplý vítr mě prostě nutil ke spánku. Za to měsíc na noční obloze mě přemlouval k nějaké akční činnosti. Oboje by rozhodně bylo lepší než tu tlachat v podstatě o ničem. Podívala jsem se na Arca a pak jsem souhlasně kývla. „Jako lovec jsi třída, to musím uznat i já,“ řekla jsem a olízla si zbytky liščí krve z čenichu. Byla to dobrota a já cítila aspoň nějakou tu slušnost k tomu, abych ocenila jeho výkon. Přeci jen, koho jídlo jíš, toho píseň zpíváš.
Vypadalo to, že vlk nemá problémy, takže mi hned bylo jasné, odkud vítr v téhle konverzaci vane. Podívala jsem se na Lauru, která začala mluvit. Poslouchala jsem ji opravdu pečlivě, a čím víc toho řekla, tím víc jsem se tvářila chladně. Pusť mě na ni ať jí můžu vytrhnout ten drzej jazyk…. Postav se do fronty. Sledovala jsme její zkroušený pohled, který na mě pak odhodlaně upřela, jako by si myslela, že se jí leknu. Takže budem vrčet, kousat a sekat? Prosíííím!... Ne, slovo je nejsilnější zbraň, pamatuješ. Zavrtěla jsem hlavou, protože mi bylo jasné, že se čeká hlavně na moji reakci. „Lauro, mohla bych ti tu lhát.“ A popravdě ti i lhát bude, protože Arc vás má docela rád… Neskákej mi do řeči. Bolí mě z toho hlava!.. Promiň… Ne řekneme jí pravdu, ať se vidí co je zač. „Já jsem taková, jak jsem. Nejsem milá, nejsem hodná, většinou ani nikoho neocením. Jsem sobecká a nafoukaná a dost velký egoista. Jenže taková já prostě jsem. Nejsem sluníčková královna, která tě pochválí za každou prkotinu. Navíc se k tobě nechovám jinak, než jak se chovám ke všem ostatním. A vidíš snad, že by tu někdo za mnou chodil a stěžoval si na to?“ udělala jsem pauzu, abych mohla vést dál svůj monolog. „Ne já tu nikoho nevidím. A není to z toho důvodu, že by ze mě měli respekt. Většina z nich se mě nepokrytě bojí, ale ať. Mě je to jedno. Je mi jedno, že se mě bojí, protože strach z nás dokáže dostat maximum. A to maximum se v případě ohrožení bude hodit.“ Koukala jsem na Lauru klidným pohledem, ani ne milým ani ne povýšeneckým ani ne zlým. Prostě chladným a klidným jako led. „Takže pokud chceš, abych se k tobě chovala líp než k ostatním. Abych k tobě byla milá nebo minimálně ne tak zlá jako k nim. Fajn, klidně budu, ale následky si poneseš sama,“ dořekla jsem, co jsem chtěla. Věděla jsem, že mám pravdu, protože vždycky když někomu nadržujete, kolektiv ho stáhne dolů a rozcupuje ho. „Na milá slova a přátelský úsměvy je tu Arcanus. Ne já,“ dodala jsem vzápětí. Možná to ode mne bylo kruté, ale chtěla pravdu má ji mít.

//Arc se nechává přeskočit :D

Dojedla jsem část lišky, kterou jsem ještě přežvykovala, a mlsně jsme se olízla. Nax mi oponoval, že neřekl nic proti tomu, že by se mu jeho postavení nelíbilo, jen to chtěl slyšet od nás. "To byla jen řečnická poznámka," odvětila jsem mu s klidem. Jeho proslov na mne neudělal vůbec žádný dojem. Druhá část jeho projevu mě trochu zaskočila. Nakrčila jsem nos a doufala, že Arc začne, ale vypadalo to ,že můj partner se rozhodl nechat mluvení na mě. Moje první myšlenka byla neodpovídat, ale najednou jsem byla přehlušená něčím jiným. Já ti nevim, nějak už mě se...Ne prosím teď ne... Hele já mám taky svůj názor tak mě nepřerušuj. Nemám ji ráda a tebe taky ne, proč taky, jste odporní, všichni v tomhle lese jsou... Drž tlamu, bolí mě z toho hlava... A ještě bolet bude. Proč bych se měla chovat hezky k nějaké béžové příšeře? Hmm? Navíc k takové co se snaží všem vlézt do zadku. Ta už snad ani nevylejzá...Mlč!... No a co tak mě uslyší, mě je to naprosto jedno. A víš koho nenávidím nejvíc? Tebe, protože můžeš za všechno. Můžeš za to, že jsem tady. Můžeš za to jen a jen ty...Nech toho nebo tě vypnu... Jo jasně, takhle vyhrožovat. Obě víme, že to neumíš. Nejsi jako byla ona...Jendou to zvládnu a ty zmizíš. Podívala jsem se na Arca a pak na Naxe vedle kterého byla Laura, která nic neříkala. "Nic proti vám nemám a zrovna teď mě bolí hlava, takže nemám náladu na tenhle typ rozhovoru," procedila jsem skrz zuby otráveně. "Prostě jenom nejsem ten typ vlčice co by si s ostatníma lakoval drápky a vlnil srst na noční přespávačce vlčího klubu šťastných partnerek," odsekla jsem nakonec a doufala jsem, že je to umlčí. Hlava mi třeštila a já doufala, že se to uklidní když zkusím nemluvit, nehýbat se a pokud možno i nedýchat.

Měla jsem hlavu položenou vedle Arca. Byla jsem unavená z úbytku energie a tak mi jeho nabídka ke spánku přišla vhod. Než jsem usnula, cítila jsem teplý vánek na srsti, který byl určitě Arcovou prací, ale i když jsem mu chtěla poděkovat, byla jsem moc líná otvírat tlamu. Zavřela jsme oči a zhluboka oddechovala. Někdy mi trvalo celé hodiny, než jsem se propadla do spánku, ale někdy, jako zrovna teď, to byla otázka okamžiku. Moje víčka byla těžká a já za chvilku spokojeně a pravidelně oddechovala.

Ze snu mě vytrhl až podivný pleskavý zvuk, jako když něco narazí o zem. Prudce jsem otevřela oči a zvedla hlavu. Zavrčení se mi vydralo z krku, aniž bych věděla co se děje. Kousek od Arca a mě ležela liška. Všimla jsem si i Naxe, který ji nejspíš hodil. Rozzlobeně jsme zafuněla, protože mě vyděsil. „Zdravím a příště prosím lepší probuzení,“ prohodila jsem směrem k lovci. Arc strčil lišku ke mně a já jen nakrčila čenich. „Nechat ji tady by bylo plýtvání,“ broukla jsem a pustila jsem se do jedné části lišky. Maso bylo dobré, dalo by se říct až vynikající, ale na bažanty nemělo. Snažila jsme se jíst co nejspořádaněji, zatím co oni dva debatovali nad povyšováním. Arc odpověděl Naxovi poměrně krátce a já vycítila, že se mu moc mluvit nechce. Ještě že mě má. Ukecaná jsem dost. Olízla jsem si krvavý čenich. „Jestli se ti, ale tohle postavení nelíbí, stačí říct a mi ti ho klidně vezmeme,“ řekla jsem s přátelským úsměvem, který byl asi tak stejně pravý jako to, že kamínky na mém přívěsku jsou rubíny. Mrskla jsem ocasem a posadila se, abych působila o trochu vyšší. Zaslechla jsem šustění a uviděla Lauru, která se k nám připojila. Jeden je málo, dva jsou pár, tři jsou dav, ale čtyři už je moc… Drž kušnu. Kývla jsem jí na pozdrav.

Takže za 7 dní 4 hodiny a 3 minuty končí akce a jelikož se nikdo nepřihlásil tak slavnostně vyhlašujeme že pokud bude účast mala nebo nulova nebude v létě žádná jiná akce + bude posunuto plánované povyšování na dobu neurčitou. Pokud má někdo nějaký dotaz vzkaz :)
A. a E.

Sledovala jsem, jak si Arc počíná. Když pomocí vody uhasil můj dokonalý oheň trochu te spršky dopadla i na můj kožich, ale mě už to bylo jedno. Byla jsem mokrá už z předešlo útoku. To si dělá srandu.... Seš jak zmoklá slepice... Aspoň že to není vidět. Proběhlo mi hlavou. Zamračeně jsem se dívala na Arca, který mě neviděl. Lehl si na zem a nejspíš byl moc unavený, než aby se bránil dál a tak jakýkoli další boj vzdal. Byla jsem ráda, protože už jsem po ohnivém útoku měla malinko energie. Neviditelnost také vzala za své a já nejprve začala být cítit a pak jako bych se zhmotnila ze vzduchu. Musela jsem nejspíš trochu poblikávat, než magie odezněla a já byla konečně normálně vidět. Podívala jsem se unaveně na Arca. "Sladké vítězství!" vyštěkla jsem a se zívnutím se natáhla na zem kousek od něj. Nechtěla jsem ho namočit, takže jsem zvolila místečko dostatečně daleko, ale zase ne úplně odstrčené od něj, protože jsme si chtěla povídat a být mu dostatečně blízko.
Položila jsem si hlavu na packy a podívala se do Arcových očí. „Copak snad nejsi unavený, Árčí?“ zeptala jsem se posměšně, ale sama jsem se neubránila zívnutí. Nechtěla jsem si ho dobírat, ale pocit vítězství mě naplňoval. „Aspoň už víš, že mě nemáš polívat vodou, jinak skončíš ospalí a unavený,“ prohodila jsem jako by nic a vyplázla na něho jazyk. Byla jsem ráda, že máme chvilku po sebe, kterou mi nikdo nemohl ukrást. Tedy doufala jsem, že nikdo. Ale určitě by bylo hezké potkat někoho a popovídat si…. Škoda je, že v téhle smečce není nikdo dostatečně na úrovni… Spíš nikdo kdo by se tě nebál. Hrdě jsem se pousmála. „Jestli se chceš prospat, tak klidně můžeš,“ řekla jsme k Arcovi a trochu se připlazila k němu.

Moji neviditelnost zřejmě Arc neočekával. Musela jsem se nad tím pousmát a projevila jsem svou magii na maximum. Zakryla jsem svůj pach a doufala jsem, že už mě nestihl zaměřit pomocí myšlenek. Nesmím myslet, nesmím myslet! Sakra. Čím víc jsem si zakazovala myslet, tím víc jsem myslela. Co zkusit myslet na něco jinýho..Ehm… stromy, všude okolo jsou stromy… a tráva a keře a kameny. Začala jsem svou novou myslící taktiku, kterou jsem se snažila Arca oblafnout. Rozeběhl se pryč ode mě a vyskákal po nějakých kamenech. Pustila jsem se za ním, ale dřív než jsem stihla vyskákat nahoru, zjistila jsem, že Arc se už na mne stihl připravit. Okolo byly samé keře a já zaslechla Arcův smích a větu, která mě trochu namíchla, ale moc jsem se bavila na to, abych na něj vrčela nebo štěkala nějaké nesmysly.
Potichu jsem obešla keře, protože mi bylo jasné, že pokud mu začnu odpovídat prozradím svou polohu. Arcův perfekcionismus se projevil v tom, že jeho obraný val neměl snad žádnou slabinu. Byla nevýhoda, že on uměl ovládat tolik magií a já jenom tři. Navíc jednu jsem nemohla použít s kombinaci s druhou. Ale mohla jsem zkusit kombinaci ohně a neviditelnosti, jen jsem si nebyla jistá, jestli by mi to k něčemu bylo. Začala jsem se soustředit a cítila jsem jak má energie pomalu mizí z mého těla a přesouvá se ke keříkům, na kterých se nejprve udělaly jiskřičky a najednou celé křoví začalo hořet. Byla jsem si jistá, že když mě Arc dokázal polít dokáže si poradit i s těmihle plamínky. Kdo se směje naposled, ten se směje nejvíc.

Ležela jsem na zemi a naslouchala Arcovi. Jeho otázka mne nepotěšila, protože jsem na ni neměla odpověď. Nikdo tu nebyl takový, že bych mu svěřila svůj život do pacek a navíc i život svých vlčat nebo dokonce celé smečky. Rozhodně tu bylo pár adeptů, ale ti byly na stejné úrovni a já si nedokázala vybrat. „Možná je na to, přeci jenom brzo,“ prohodila jsem a pohodila jsem líně ocasem. Poslouchala jsem Arcův hlas, který byl tak strašně uklidňující, že jsem se musela držet, abych neusnula. „Já nevím ani co jsem měla včera k večeři, na tož abych si pamatovala, co se stalo před nějakým tím rokem,“ zasmála jsem se, protože jsem neměla ponětí, jestli jsem někdy byla v Narrských kopcích, popravdě jsem ani nevěděla co to Narrské kopce jsou, ale to jsem nechtěla Arcovi přiznat.
Árčí zavrtěl pozadím, kousek od mého čumáku a já měl sto chutí mu tu značku na zadnici opravdu vypálit, ale v čas ucuknul, když mu nejspíš došlo, že bych toho byla opravdu schopná. Prohodil, že jsem příšera z lesa. Nakrčila jsem čenich a nesouhlasně jsme zavrčela. Já nebyl příšera, možná jen příšerka. Možná jsem byla opravdu až moc drsná, ale ta nána si to zasloužila. Přileze si do lesa, jako by se nechumelilo, a ještě mi tu bude vykládat něco o tom, že se omlouvá, za to nedorozumění minule. V mých myšlenkách jsem se zatoulala moc daleko a tak jsem si nevšimla Arcova soustředěného výrazu, který by my napověděl, že používá magii. Náhle na mě něco káplo. Zvedla jsem hlavu, abych uviděla malý mráček, z kterého se na mou hlavu sneslo několik litrů vody. Vyjekla jsem a sledovala Arca, který se smíchem uskočil. Byla jsem celá mokrá a tenhle jeho vtípek mě poměrně dost vytočil. Skočila jsem po něm, ale Arc uhnul a já se jenom rozmázla o zem. „Takže my budeme používat magie? Tak faaajn?,“ broukla jsem s hranou naštvaností a použila jsme svou magii neviditelnosti, abych Arcovi zmizela.