Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když konečně zmizeli oba vlci z mého zraku, uklidnila jsem se. Koule se rozplynula a zanechala po sobě jen vůni kouře. Mrskla jsem ocasem a olízla si čenich. „Aspoň to už máme z krku, i když bych se ráda nějak zabavila,“ zabručela jsem a protáhla jsem se. Neměla jsme hlad, ani žízeň, ani se mi nechtělo spát. Bylo to takové divné. Bylo to o ničem. Nic mne teď nezajímalo, když jsem přišla o svou zábavu. Chtělo by to najít nového ochrance a zpravit ji o jejích povinnostech a všem co jí její nová pozice přináší. Znovu jsem mrskla ocasem a ležérně jsem si lehla na zem. Přehodila jsem tlapku přes tlapku a hlavu položila na ně. „Kdyby někdo našel Asche pošlete ji ke mně,“ prohodila jsem k Meadow a taky k Lauře, o které jsem, díky magii lesa, která mnou prostupovala, věděla hned, jak se objevila v okolí našeho malého společenstva Bylo mi jedno kdo mi ji sežene a jestli to bude teď nebo až za týden, ale někdo ji ke mně přivede a to bylo všechno co jsem potřebovala.

Podívala jsme se na něj jako by byl malé štěně. „Tvoje výmluvy mne nezajímají!“ vyštěkla jsem na něj tak chladně, že jsem doufala, že se mu to zapíše do mozku a už se nepokusí nijak vzdorovat. „Zrádce je někdo, kdo poruší slib nebo závazek, který dal. A o to horší je to pokud tak učiní vůči někomu komu je povinován sovu loajalitou,“ dodala jsem, abych ho uzemnila ještě víc. „Takže teď mi řekni. Jestli podle téhle definice nejsi zrádce tak co potom jsi?“ Řečnické otázky byly moje specialitka. Obrátila jsem svůj pohled na druhého vlka. „Jdi,“ pověděla jsem mu a vlk má slova nejspíše pochopil (//manipuluju, protože jinak se z tohohle nedostanem a já nebudu mít v brzké době čas, tak to chci urychlit)
Mrskla jsem ocasem a opět se podívala na Nesse. Zavrčela jsem a vedle mojí hlavy se objevila ohnivá koule. „Zmiz, nebo tě zabiju!“ řekla jsem chladně. Meadow byla kousek ode mne, i když bylo jasné že tohohle vlka zvládneme každá sama. Hlavně ať už je konec téhle šaškárny začíná mě bolet z jeho kňučení hlava. A je mi fuk koho štěně to je. Udělám z něj jenom jeden chutnej štěkanátek.

Arcanus a Naxther odešli. Konečně. Meadow prohodila něco o čtení myšlenek. Tak ono malé štěně začalo vystrkovat drápečky a naučilo se motat ostatním v hlavě? Netušila jsem, jaký hlas mají moje myšlenky v hlavách ostatních, ale doufala jsem, že tato věta zněla s tím největším možným pohrdáním. Podívala jsem se na Meadow a zasmála se. Konec konců byla moje beta. Kryla mi teď záda. Možná jsem se v ní opravdu spletla. Švihla jsem ocasem a z tlamy se mi vydralo zavrčení. Tohle byla zábava podle mého gusta.
Naše hračka začala něco pištět. Poslouchala jsem jeho slovům a kývala hlavou, jako by mne to nějak extra zajímalo. Začala jsem se procházet kolem kořisti. Věděla jsem, že tohle je znejistí. Byla to taktika, která fungovala na sto procent. Poslouchala jsem a čekala, dokud nedomluvil. Jeho řeči byly jen kňučení kořisti, která ví, že bojovat jí nepomůže a tím pádem, že je její osud zpečetěn. „ Nejsem pro vás žádnou hrozbou? Nic jsem vám nikdy neudělal? Fňuk…Kecy!“ zavrčela jsem a poslední slovo jsem vyštěkla. „Byl jsi ochránce a odešel jsi z území svojí smečky na dlouho aniž bys to oznámil alfě. Zradil jsi vlastní smečku. Zradil jsi dokonce i vlastní krev. Jsi horší než vyhnanec. Jsi zrádce. A trestem za zradu je smrt,“ řekla jsem to tak chladně. Zastavila jsem se a podívala se vlkovi do očí. „Řeknu to ještě jednou, dám ti náskok, jestli ho nevyužiješ… No řekněme že už tuto nabídku opakovat nebudu,“ vyštěkla jsem a zavrčela s naježeným kožichem, přikrčená a připravená ke skoku.

Rozrazil dveře od svého pokoje, který se stal jeho útočištěm na posledních pár týdnů či měsíců. Jak dlouho tu už přežívá, si nepamatoval. Podíval se do své jeskyně, byla ve velmi hrozném stavu. Na zemi se válely krabice od pizzy, postel se schovala pod hromadou starého prádla a plechovky od piva vyskládané do věže už pomalu dosahovaly výšky okenního parapetu.
Znechuceně nakrčil čelo a pak odhodlaně začal našlapovat mezi zbytky jídla, oblečením a věcmi, které už se nedaly identifikovat. Jeho postup vypadal jako tanec, který tančí blázni v léčebně. Někdy se podivně nakláněl, aby se něčemu vyhnul, jindy balancoval na jedné noze a snažil se neupustit nic z věcí, co nesl. Nakonec dotančil do části místnosti, která byla zatím v jakési čistotě. Bylo to posvátné místo. Pracovní stůl a úhledně srovnané papíry v hromádkách. Jako by tuhle část místnosti spravoval někdo jiný, než zbytek pokoje.
Odhodil věci na zem a sedl si za stůl. Položil ruce na klávesnici psacího stroje a zadíval se do zrcadla, které vyselo nad stolem. Strniště. Šedá očka, která pomalu mizela v bělmu obličeje. Rozcuchané vlasy a připitomělý výraz. Zmačkaná košile přidávala na dojmu nedbalé elegance. Žádný tvor by neměl být přehnaně zahleděný sám do sebe. Sklopil tedy hlavu a začal psát. Věděl přesně, o kom to bude.
Bude to o ní.
Jedině o ní.
Ne, bude to pro ni.
Začátek měl v hlavě, ale teď když ho měl převést na papír, zasekl se. Nevěděl jak začít. Kterou větu použít. Nic se nezdálo dost dobré. Hrát na city? Předstírat že je něčím jiným? Nechtěl lhát. O ní se navíc nedalo lhát. Byla krásná a dokonalá. Čistá, hrdá a vždy perfektní, to jí však někteří nepřejí. Ale co jemu do nich bylo. On věděl jaká je. Jaká je ve skutečnosti uvnitř. Začal psát.
Drahá, Jane.
Ne drahá je moc familiární a to nechtěl.
Ahoj Jane.
Ne nechtěl znít jako jeden z jejích dementních kamarádů, kteří se kolem ní točili jako kolem lahve piva.
Jane.
Ano to je to pravé. Nic formálního, nic familiárního. Prosté a jednoduché. Hrdě se na sebe usmál do zrcadla a pak začal psát.

Už dlouho jsem přemýšlel nad tím, co jsi řekla o tom, že žijeme jen jednou a že všichni jsme jen mouchy v jedné plechovce, které se rozdělí na ty, co vyletí ven a na ty, které se utopí ve sladké limonádě. A já se rozhodl, že budu ta chytrá moucha. Jak jsi navrhovala, že bych měl jet s tebou na ten trip po Evropě. Tak jedu. Řeklas, že chceš jet náhodně. V jeden den se probudit a vypadnout. Tak fajn. Beru to. Zítra v 8:42 a 35 sekund.
New

Otřel si rukou čelo a vytáhnul papír ze stroje. Pak ho elegantně složil a strčil do obálky. Zvedl se, přeskákal přes pokoj a vyšel na chodbu. Obálku strčil pod dveře s číslem 484 a vrátil se zpátky k sobě.
Byl unavený jak kotě a tak zalezl do postele a usnul.

Přišla domů. Byla utahaná. Nechtěla už nic. Nechtěla dělat nic do práce ani nic jiného. Nejlépe sebou plácnout do vany a tam v klidu dýchat teplou vodní páru.
Pokoj byl uklizený jako vždy, jen na zemi ležela obálka. Zvedla ji a přečetla. S podivným úšklebkem si uvědomila, že na tohle čekala poslední tři roky, co se do něj zamilovala. Úšklebek jí z tváře nezmizel ani, když si napustila vanu a zalezla do ní. Voda byla tak krásně teploučká, že se jí zavřely oči a ona usnula. S poslední myšlenkou že nesmí usnout, aby se stihla zabalit, když tak brzo vyráží na cestu.
Zdál se jí zlý sen o poušti, kde nakonec omdlela. Bylo to příšerné, ale naštěstí se s trhnutím probudila. Sny umí být někdy děsivé, ale pořád jsou to jen sny. Zavrtěla hlavou a vylezla z vany. Bylo 8:35. Z noci v horké vodě jí bylo špatně a najednou už se jí tolik nelíbilo, aby někam vypadla. Nechtěla jet pryč. Neměla zaplacené účty. Neměla splacenou hypotéku. Navíc teď když jí šla práce tak dobře.
Nikam nejede. Začala se oblíkat.
8:39. Popadla kabelku a spěchala ke dveřím. Otevřela je a začala zamykat. Najednou se na druhé straně chodby objevil New. Měl na sobě košili a v ruce pracovní tašku. Podívali se na sebe a kývli si na pozdrav. Společně sjeli do přízemí a prošli dveřmi. Jako každý den jí pomohl chytit taxi a pak jeli každý do jiné části města. Realita jim nikdy nepřišla tak krutá a ubíjející jako ten den.

//Věty brané od: Art, Nerssie, Bellray, Wolfganie, Tailla

Arcanus se mezi nás vetřel. Chápala jsem ho, byl už prostě takový. Meadow si vybrala Shaitana a na mě tedy zůstal Ness Výborně! Mrskla jsem ocasem a podívala se na Arca. Tiše jsem zavrčela, ale bylo mi jasné, že jeho to nevyděsí a že se rozhodně nehne, i kdybych se sebe víc rozčilovala. Ness však prohodil k Arcovi něco v tom smyslu, že by měl radši jít. Zazubila jsem se a zastříhala ušima, jako bych byla rozpustilé vlčátko. „Vidíš to Arcu, už i mrtvoly ti říkají, abys šel,“ prohodila jsem nevinným hláskem, který se nehodil k obsahu věty, kterou jsme tímto hlasem prohodila.
Přikrčila jsem se a zavrčela jsem. Naježily se mi chlupy na hřbetu. „Dáme vám náskok,“ prohodila jsem směrem k vlkům a zasmála jsem se trhaným, hrdelním smíchem.
//Omlouvám se že je to tak krátký, ale mám moc věcí do školy a nechci abyste čekali :)

//můžu ti ukousnout ucho? Nebo ocas? Prosím :3 :D

Ness působil, jako že mě vůbec neslyšel, nebo že mě nechtěl slyšet. A ten druhý pobuda na mě ani slůvkem nezareagoval, což mě vytočilo víc než by mělo. To si ze mě dělá srandu! Já mu ukousnu ocas! V duchu jsem pěnila a bylo to na mě znát i na venek. Vrčela jsem a cenila zuby, jako bych se chystala k souboji na život a na smrt. Což vlastně byla pravda, akorát bylo jasné, kdo z nás dvou skončí bez krku v kaluži krve na zemi. A já si byla jistá, že můj šedý kožíšek se obarví do ruda jeho krví. Slyšela jsem Arca, který k nám odběhnul. Nic neříkal, ale v tuhle chvilku to bylo dobře. Meadow, která se k nám přidala, se posadila a působila docela klidně. I její hlas byl klidný. Nax se zachoval jako správný lovec a prohodil něco k Arcovi. Slyšela jsem slova i chápala jejich význam. Neměl by to vidět. Proběhla mi hlavou drastická myšlenka. Mrskla jsem ocasem a podívala se pohledem na Arca. „Běž,“ v mém hlase nebyla ani stopa po tom, že bych s ním hodlala o tomhle rozhodovat. Bylo mi jasné, že až začnu tyhle dva trhat na kousíčky, Arc se do toho bude snažit vmotat a to jsem nechtěla. A maso pro smečku bylo stejně důležité.
Pohledem jsem se podívala na Meadow. Vyber si kterého budeš chtít a pak stačí jen kývnout hlavou. A trhat, chceme co největší škody za co nejmenší čas, takže si s nima moc nehraj. Nečekala jsem na její reakci bylo mi jasné, že mě slyšela. Upřela jsem pohled na Nesse. „Tvá sestra tu není, a nejspíš je to dobře,“ usmála jsem se svým psychopatským úsměvem.

Všechno prostě není takové jaké se na první pohled zdá.

//údolí

Vyběhla jsem z údolí jak namydlený blesk. Bylo mi jasné, že tohle se neobejde bez nějakého toho štěkání a vrčení a na to jsme v tomhle lese byla odborník. Věděla jsem, kde ty dva vlky najdu a ani jsem je nemusela znovu lokalizovat pomocí čichu. Magie lesa byla v tomhle ohledu dokonalá a přesná. Než jsem k nim doběhla zpomalila jsem, abych se vydýchala a uklidnila. Chtěla jsem působit hrozivě, ale taky uspořádaně a elegantně. Už z dálky jsem slyšela jejich hlasy a vypadalo to, že se náramně baví. Rozhodla jsem se zneviditelnit, abych je mohla chvilku nerušeně pozorovat. Zabalila jsem do neviditelného obalu sebe i svůj pach a vykračovala jsem si to více než potichu. Sedla jsem si kousek od nich. „Ale no tak ještě se tu dojetím rozpláču, nad takovým setkáním.“ vyštěkla jsem a přestala jsem používat svou magii, aby mě viděli a bylo jim hned jasné, s kým mají tu čest. Mrskla jsem ocasem a hlasitě mlaskla. „Co tu děláte?!“ Nekřičela jsem, ale v mém hlase bylo slyšet cosi lepkavého a hnusného, co muselo má slova podat jako největší výhružku, která se vám v mozku může uhnízdit.

Všichni někam záhadně zmizeli. Dočistila jsem si svou tlapku a zamyšleně se na ni zahleděla. Teď už mi nepřišla tak hezká, jako před tím, ale pořád byla dokonalá. Mrskla jsem ocasem a stoupla si. Slyšela jsem, jak se ti tři kolem mě o něčem baví. Byla tu Meadow, Arc a náš lovec, jehož příchodu jsme si nevšimla. Měla bych dávat víc pozor na to co se děje kolem mě. Že jsem byla pod podivným kouzlem, jsem si taky nevšimla. Přišlo mi, že všechno je naprosto v pořádku, jen ž se smečka rozeběhla po svých povinnostech. „Neviděl někdo z vás Ashe?“ otázala jsem se a nepřítomným pohledem koukala před sebe. Byla jsem trochu zmatená. Já jí neřekla, ať se za mnou staví kvůli té funkci? Nebyla jsem si tím jistá a tak jsem to nechala být.
Zavrtěla jsem hlavou, abych se trochu proudila z toho podivně malátného stavu a ono to docela pomohlo. Naxther něco říkal o tom, že něco cítí nebo co. Nastražila jsem uši a nasála pach do čenichu, ale nic se ke mně nedoneslo. Přešla jsem tedy ke skále a zkusila se zaměřit na les takhle. Cítila jsem jak mi skrz tlapky do těla proudí magie našeho lesa. Každá větvička, která spadla na zem, každý hopsavý skok zajíce, každé tiché přešlápnutí vlků v lese. To všechno jsem cítila a věděla jsem odkud to přichází a od koho to pochází. Zavrčela jsem a odstoupila od kamene, když jsem zjistila o jaké narušitele se jedná a kde jsou. „Vyřídím to,“ zabručela jsem a běžela jsem dál.

//les

Seděl jsem na jedné z vrchních větví nejvyššího stromu v okolí. Kůra se mi zarývala do rukou a smůla se mi lepila mezi prsty, ale mně to nevadilo. Najednou mi proklouzla jedna větev a já se propadl o pár pater níž, ale zachytil jsem se. Seskočil jsem z posledních metrů dolů na zem a otřel se. Najednou se mi kolem nohou protáhlo cosi chundelatého a černého. Paris byl mým jediným společníkem, už několik měsíců.
Byl jsem konečně doma. Znovu jsem našel civilizaci. Po tvářích mi začaly téct slzy.
Moje tělo vychladlo na zemi pod stromem a mírumilovná smrt mne objala.

Nic mě nezajímalo, bylo mi fuk, co kdo dělá, já si jen olizovala a upravovala svůj kožich. Popravdě jsem neměla ani na nikoho jiného než na sebe náladu. Já byla tou nejdokonalejší věcí, která tu v okolí existovala. Začala bych se s tebou hádat, ale ty jsi nejdokonalejší a nejúžasnější. Samozřejmě hned po mně… Nejsem hned po tobě. Já jsem první! Jsem Elisa první svého jména, nejdokonalejší a nejúžasnější vládkyně tohoto lesa a ty mě budeš poslouchat!... Ale nic nebudu a neřvi na mě! Rozzuřeně jsem zahrabala packou v hlíně a ta se zbarvila do hněda. Poplašeně jsem zakňučela, protože jsem si uvědomila svou chybu. A znovu jsem se pustila do čištění svého kožichu. Byla to těžká a zdlouhavá práce, ale mě to bavilo, protože jsem věděla, že pak budu ještě hezčí a ještě nádhernější, než všichni ostatní. Vždyť to jsem vlastně už teď. Zachychotala jsem se a začala jsem pokračovat v očišťování.

Seděl jsem na jedné z vrchních větví nejvyššího stromu v okolí. Neměl jsem strach ani jsem se neděsil možného pádu, protože jsem byl až moc sebevědomí svým lezeckým uměním, nejistil jsem se. Svěšené nohy se mi komíhaly ve větru, který byl sice ledový, ale mně to nevadilo. Kdybych nemusel, nikdy bych neslezl dolů a jen bych si užíval toho nádherného klidu a míru v korunách. Viděl jsem horu, která vypadala jako by byla tak blizoučko, že bych se po ní mohl natáhnout. Zavrtěl jsem hlavou a začal šplhat ze stromu dolů.
Kůra se mi zarývala do rukou a smůla se mi lepila mezi prsty, ale mně to nevadilo. Najednou mi proklouzla jedna větev a já se propadl o pár pater níž, ale zachytil jsem se. A mohl pokračovat v sestupu. Seskočil jsem z posledních metrů dolů na zem a otřel si zbytky kůry z kalhot. Nebyl jsem moc vybíravý, co se čistoty týkalo. Popadl jsem svůj batoh, který se do teď houpal na jedné z větví, a vyrazil jsem směrem, kde měla být řeka.
Tady dole už nebyl takový chlad a já nasál do nosu vůni lesa. Najednou se mi kolem nohou protáhlo cosi chundelatého a černého. S úsměvem jsem podrbal vlčákův temný kožich. „Comment êtes-vous?“ Vlčák odpověděl štěkotem, který mě přiměl culit se jak sluníčko. „Jo taky se mám dobře, Paris,“ odpověděl jsem psovi, jako by mi snad mohl rozumět. Paris byl kluk, ale když jsme ho našel domníval jsme se, že se jedná o fenku a pojmenoval jsem tedy psa Paris, podle ulice ve které jsem psa našel. Paris byl mým jediným společníkem, už několik měsíců.
Došel jsem se psem k řece a ten se s vrtícím ocasem rozeběhl rovnou do chladivé vody. Došel jsem ke břehu a hodil jsem batoh vedle sebe, abych si naplnil lahve vodou. Převařit ji jsem ani neměl v úmyslu. Voda vypadala čistě a já už věděl, že všechna hygienická opatření, ať jsou sebevíc opodstatněná, jsou zdlouhavé a já na ně nemám čas. Plnil jsem tedy svoje lahve a pes, který se dosud nacházel ve vodě, poskakoval s hlasitým žbluňk.
Sklonil jsem hlavu a věnoval se svojí činnosti. Tahle lahev byla poměrně špinavá a tak jsem jí nejprve musel vypláchnout a zbavit ji všeho možného svinstva, které se na ni dostalo. Pak jsem se pustil do plnění vodou pitnou. Když byla lahev plná, napil jsem se z ní, abych vodu ochutnal. Byla dokonalá. Chladivá a chutná. Lepší než ty hnusy chemické, které jsem pil, ještě když bylo všechno v pořádku. Vzpomněl jsem si na život dřív. Zavrtěl jsem hlavou a zaposlouchal se do okolních zvuků. Něco nebylo v pořádku.
Slyšel jsem podivné chrastění a žádné žblunkání. „Paris!“ špitl jsem a podíval se na psa, který stál uprostřed řeky a větřil. Něco cítil. A to něco se k nám blížilo. Narval jsem lahve zpět do batohu a písknul na psa. Rychle jsem došel k nejbližšímu stromu a schoval jsem se za jeho kmen. Paris si lehnul vedle mě, jako by tušil, že má být potichu a nemá nic dělat. Čekal jsem, kdo se z lesa vynoří. Čekal bych snad všechno, ale tohle opravdu ne.
Její zrzavé vlasy byly zamotané do podivného copu a pár nezbedných pramínků jí tančilo kolem tváří. Došla k řece a obezřetně se rozhlédla, než si klekla a začala pít. Vypadala, jako by se tu vyznala. Ne jako někdo kdo se tu zjevil a neví kde je. Když dopila tak se chvilku cachtala nohama ve vodě u břehu. A to už to Paris nevydržel a rozeběhl se k ní. Dívka se nejprve zděšeně rozeběhla k lesu, ale pak si všimla, že Paris vrtí ocasem. Zastavila se a s hlasitým „Jé!“, začala psa drbat na hlavě a na hřbetě. Paris se svalil na zem, aby mu mohla podrbat břicho.
„Tolik k jeho sebeovládání. Ten by se prodal za drbání na břiše,“ zamumlal jsem si pro sebe a vyrazil jsem za psem. Dívka si mě zprvu nevšimla, ale pak mě zaregistrovala. Zamával jsem na ni a začal se brodit přes řeku. „Nazdárek. Jestli tě ten chlupáč otravuje, stačí říct,“ prohodil jsem vesel. Dívka se na mě nedůvěřivě podívala.
„Kdo seš a co tu chceš?“ otázala se a přestala drbat psa. Měla nádherně oříškové oči a její krásný pohled mne propaloval.
„Jsem Nate. A tohle štěně na zemi je Paris. Byl jsem zrovna na cestě kolem. Ty?“
„Carol,“ vyštěkla to, jako by jí to dělalo velký problém, říct mi své jméno. „Ale já myslela, co děláš tady?“ Důraz na poslední slovo my jasně napověděl, že se ptá na to, jak jsem se tady octl.
„Utíkám, jako snad každej v dnešní době,“ odpověděl jsem vyhýbavě. „I když ty nevypadáš, že bys utíkala.“
Pokrčila rameny a konečně se trochu uvolnila. „Válka je válka. Mě se to netýká, žijeme tu v lese ve společenstvu od začátku války. Od té doby co dopadla první atomovka.“ Říkala to jako pohádku, kterou bych vyprávěl své sestře. „Chci slyšet tvůj příběh.“
Polknul jsem. Nikomu jsem nechtěl říkat svůj příběh, ale co už se dalo dělat. „Než dopadla první atomovka žil jsem v hlavním městě. Při začátku války mě a mou sestru evakuovali. Rodiče asi zemřeli. Sestra vykrvácela, když ji ubodali kvůli kusu chleba, který si vzala z přídělů na víc. Teď tu chodím sám. Jen já a Paris.“
Znovu pokrčila rameny a pak na mne kývla. „Fajn tvůj příběh se mi líbí. Máš štěstí, že máme doma ještě místo. Následuj mne.“ Rozešla se do lesa. Následoval jsem jí s Parisem za zády. Šla rychle a cestu nejspíš znala. Najednou odhrnula větve křoví a já uviděl co je za ním. Byl to ráj. Konečně jsem nalezl to, co jsem dlouhé měsíce hledat. Všude byly stromy plné šťavnatého ovoce. Děti běhaly ve vysoké trávě. Nějaká postarší žena si zpívala a věšela prádlo. Jeden z mužů sekal trávu. Všude byly dřevěné domy. Byl jsem konečně doma. Znovu jsem našel civilizaci. Po tvářích mi začaly téct slzy. Carol kývla, že můžu jít dál.
Moje tělo vychladlo na zemi pod stromem a mírumilovná smrt mne objala.

Ashe mi pochválila tlápky a já se na ni ani nepodívala. "No samozřejmě, že se lesknou. To nemusíš ani říkat ty huso," odsekla jsem, protože snad všem muselo být jasné, že moje drápky jsou ty nejdokonalejší drápky v celém širém kraji. Znechuceně jsem pohodila hlavou, když jsem si všimla, že mám na tlapce kus bahna a hned jsem jej začala čistit. Co se dělo kolem mne jsem moc nevnímala. Slyšela jsem Meadow a Arca, ale o čem se bavili nebo jestli se spolu bavili, mi bylo fuk. Se zájmem jsem se prostě věnovala svým tlapkám. Co kdybych si je nabarvila? Třeba na červenou.. Ne červená je moc drsná, k tak milounkým tlapičkám... a co třeba na růžovou ta sedí k šedé nejlíp. Nadšeně jsem zastříhala ušima z toho geniálního nápadu. Někdo mě zdravil ,ale to mě nezajímalo. Klidně by tu mohlo hořet nebo přijít povodeň, nebo se kolem mě prohnat tornádo a mě by to bylo jedno. Moje tlapky byly to nejdůležitější na celém širém světě a v tuhle chvilku jsem to nehodlala měnit.

//Dotaz dostaneme někdy vysvobození nebo ne? :D

Když jsem domluvila, Arc ještě oznámil, že se Meadow stává betou. Souhlasně jsem kývla hlavou, jelikož vlčice vypadala, že tomu moc nevěří. Jsi si jistá, že tohle byla ta nejlepší volba? Ta vlčice tě nesnáší… Jak nesnáší?! Mě musí všichni milovat?! Nevím kde se to ve mně vzalo, ale najedou jsem byla v nějaké divné náladě. Něco se semnou dělo. Koukni na ty tlapky? No nemá já to ale dokonalé a roztomilé drápky?! Božínku ty jsou úžasný… Ani nepotřebujou upravovat, prostě dokonalý. Zamyšleně jsem si prohlížela svoje tlapky a vůbec jsem nevnímala Amelis, která se malinko složila z toho, že její bratr odešel.
Seskočila jsem z kamene a ani se nepodívala na Arca, nebo na kohokoli jiného. Zamyšleně jsem si sedla na zem a zvedala střídavě jednu a druhou tlapku. S láskou jsem si je prohlížela a nevěnovala moc pozornosti okolí. Olízla jsem si tlapku, abych jí vyčistila kožíšek a ona vypadala co možná nejdokonaleji. Když se vedle mě zjevila Ashe, málem jsem jí nacpala tlapku do tlamy. Nepřijde ti ta tlapa dokonalá?!“ otázala jsem se jí s tím nejvážnějším výrazem. Byla jsem na svou tlapku hrdá, jako na nic jiného.