Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mušličková pláž

Vkročili jsme do stínu obrovských stromů, které se příliš často neviděly. Obdivoval jsem mohutné kmeny sekvojí, jimž jsme se hemžili u nohou jako malincí mravenci. Vůbec mi nevadilo, že je naše tempo pozvolné, alespoň jsem měl dost času všechno kolem vstřebat.
Dával jsem ovšem přitom dobrý pozor, co mi Hyetta vypráví o smečce, kde se s Lalií uchytily. "Zdá se to dost pravděpodobné," kývl jsem a střihl ušima. Zdálo se to jako dobré znamení, že zde přebývali i další vlci z našich končin - minimálně jeden, ale mohlo jich být určitě i více. Jistě jsem nebyl jediný, koho zlákaly podivné zkazky o zemi kouzel, avšak bylo otázkou, zda by se zde podobní dobrodruzi zastavili déle či jen prošli a pokračovali dál.
Alfy Asgaarské smečky zněly téměř jako protiklady. Což mohlo být na jednu stranu dobře, na stranu druhou působit rozepře. A dle Hyettina tónu jsem soudil, že je Sionn možná vznětlivý až příliš. Ovšem Hyetta také říkala, že je Arcanův syn. Mohl být ještě mladý a nevybouřený. "Víš, jak to bývá. Někdo najde vyrovnanost až s věkem," potřásl jsem hlavou. Těžko soudit někoho, koho jsem nikdy nepotkal.
Hyetta vykládala dál, o tom, proč se vlastně v Asgaarské smečce zastavily a na jakou další smečku ještě narazily. S tichým brouknutím jsem přikývl, bylo mi jasné, že pro ni i pro Lalii bylo v té chvíli bezpečí smečky tím nejlepším, co si mohly vybrat. "Jsem si celkem jistý, že tu žádné chrámy už nejsou - a pokud ano, pak rozhodně nejsou známé mezi místními." Aranel i Varjargar se na mě dívali, jako bych spadl z měsíce, když jsem se jich na toto téma dotazoval.
Stočil jsem pohled na Lalii, která se po delším mlčení ozvala. Zdálo se, že se chtěla z ochrany smečky trochu vymanit, roztáhnout křídla. Po straně jsem se pousmál. Ovšem zamyšleně jsem naklonil hlavu, když řekla, že místní nejsou nakloněni přijetí bohů. Samozřejmě jsem si stačil povšimnout toho, že zde vlci bohům nepřikládají takovou důležitost a vnímají je od nás velmi odlišně. Přesto mi ale pořád vrtaly hlavou dvě entity, o kterých se zde opakovaně mluvilo. Své otázky jsem si ale prozatím nechal pro sebe, místo toho jsem vyčkával, co Hyetta poví na Laliin návrh. Tajně jsem doufal, že bychom mohli poznávat tento kraj společně, avšak byl jsem si dobře vědom toho, že to nemusí být možné.

//Středozemka

Špička oháňky mi mírně zacukala, přední tlapa mimoděk přerovnávala oblázky. "Myslím, že by se ti líbil," pousmál jsem se na Hyettu, ač teď nebyla nejvhodnější chvíle se rozpovídat více. Pravda byla, že Kallan si rozuměl snad s každým. Krátce jsem zapřemítal, jak se mu asi daří, ale neměl jsem žádné pochybnosti o jeho schopnostech. Kdyby ano, nenechal bych všechno na něm.
Bylo na čase vypravit se k lesu, kde se obě vlčice usadily. Hyetta se o něm rozpovídala a já poslouchal, abych si mohl utvořit obrázek toho, jaká smečka asi je a jak se jim žilo, zatímco jsem o nich nevěděl. Kráčel jsem pomalu po Hyettině boku. Bylo na ní poznat, že je ze zážitku s piráty ještě celá rozbolavělá, vstát a jít však dokázala bez pomoci a tak jsem doufal, že nepůjde o nic, co by odpočinek nespravil. I já na sobě pořád pociťoval následky boje, ale věděl jsem, že to brzy pomine. Hlavní bylo, že jsme unikli z jejich spárů, všichni tři.
Asgaarská smečka, zopakoval jsem si v duchu. "Musejí být rádi, že tě mají," pousmál jsem se, když jsem slyšel výčet všeho, čím se Hyetta ve smečce zabývala. Ne snad, že bych očekával něco jiného, Hyetta vždycky byla pilná vlčice. Zvědavě jsem nastražil uši, když zmínila, že z našich krajů do smečky našel cestu ještě někdo. Než jsem se stačil nadechnout ke slovu o tom, že v Taranském pohoří se nachází Garrongův chrám, předešla mne Lalie. Pokývl jsem hlavou: "Pokud je z Taranského pohoří, pak by tomu mělo skutečně být tak." Navštívil jsem tamní bratrstvo, avšak jméno Parsifal mi nic neříkalo - což nebylo nijak zvláštní, neznal jsem každého a rovněž jsme se ani nemuseli potkat. "Je zajímavé, že jste si našli cestu do té stejné smečky," náhodou jsem to nenazval, neb jsem na ně nevěřil. "Snad se naše cesty někdy zkříží. Na jiného krajana jsem zde zatím nenarazil," řekl jsem, potkával jsem pouze vlky, kteří neměli o naší zemi ani ponětí.
"Jsem rád, že jste si našly své místo," máchl jsem pak ocasem, ulevilo se mi, když jsem věděl, že nestrádaly. "Jaké jsou vaše alfy? Arcanus a Sionn?" ptal jsem se jak Hyetty, tak i Lalie, která se prozatím příliš nevyjadřovala, ač z její poznámky o Garrongovi bylo znát, že pozorně poslouchá. O místních smečkách jsem se chtěl dozvědět co nejvíce, ač jsem nevěřil, že bych se v některé dokázal usadit natrvalo.

//Sekvojový les

Září 3/10 - Varja

"Samozřejmě, že to je dar," pousmál jsem se. Co jiného by to také mohlo být? Prokletí jistě ne, když to vlkovi činilo radost. "Pohnutky bohů nemusíme vždy pochopit, ale pokud vás takto obdaroval, pak k tomu měl důvod." Bohové nedělali věci bezdůvodně, ovšem neodhadoval jsem, proč a zač se Varjargar dočkal tohoto daru. To nebylo moje místo, často mohlo jít o věci, které byly velmi niterné a osobní.
Mírně jsem pokývl hlavou, jen se mi dále potvrzovalo, že se zde vnímání bohů lišilo. Ne, že bych Varju soudil. Připadalo mi to spíše zajímavé a věděl jsem, že bohové bdí nade všemi, ať už je nazývají jakýmikoliv jmény. "I tak by se to možná dalo říci. V mé domovině se na bohy pohlíží jinak, než zde, avšak na slovíčcích konec konců tolik nezáleží. Patron je bůh, který vás vede, kterému vy sloužíte a ke kterému máte ze všech nejblíže," vysvětlil jsem krátce, co jsem tím vlastně myslel, anži bych se snažil Varju příliš poučovat.
Pokýval jsem hlavou. Tohle bylo rozhodně něco, co bylo třeba prozkoumat. Měl bych se zepat Hyetty, jestli o tom něco neví. Přestože mne Varjargar před bohyní spíše varoval, byla to právě ona, kdo ve mně vzbuzoval zvědavost. Nebál jsem se. "Budu to mít na paměti," přikývl jsem ale, aby se vlk nemusel strachovat, že udělám něco hloupého a nepromyšleného.
"Myslel jsem si to," pokývl jsem mírně hlavou a mírně pozvedl koutky tlamy. "Děkuji za všechny odpovědi. Jsem rád, že vím zase o něco více o tomto kraji."

Září 2/10 - Šmarjargar

Zatímco Varjargar mluvil, prohlížel jsem si každou runu, o které zrovna byla řeč. Slyšel jsem už o různých podobných symbolech, avšak sám jsem je nikdy nevyužíval ani jsem neznal nikoho, kdo ano. A ano, na jeho náramku se skutečně nacházela růžice světových směrů. S vážností jsem pokýval hlavou, třebaže Varja zněl poměrně rozjařeně. "Je to čest, dostat od bohů naděleny takové ochranné znaky - a jistě vám i vždy pomohou nalézt ten správný směr, ať už na cestách či v životě." Varjargar tedy zmiňoval především Života, který mu měl nadělit kompas na náramku. "Bůh Život je tedy vaším patronem?" tázal jsem se, z jeho slov se mi to zdálo zřejmé. Možná zde náhled na bohy nebyl tak jiný, jak jsem si myslel, jen jich zde bylo vyznáváno méně?
Oba bohové, které vlk zmínil, měli svá daná místa, kde se zjevovali. Život mi zněl čím dál více jako Warre, ačkoliv jsem si nebyl jist, jestli se dal považovat za přátelského. Bohové byli obvykle povznesení nad záležitosti smrtelníků, ani přátelští, ani nepřátelští, byli zkrátka, inu, božští. Zato Smrt jsem stále zařadit nedovedl. "Rozumím a děkuji. Možná bych ta místa měl také vyhledat," ač doufat, že by se mi mohli bohové také zjevit, se mi zdálo poněkud troufalé. "V této části světa ale už nejsou žádné chrámy, které by byly bohům zasvěceny, že?" Kdyby ano, jistě bychom o nich slyšeli i doma. I Aranel mi potvrzovala, že tu žádné nejsou. Přesto jsem se chtěl ještě jednou ujistit. V chrámu bych se jistě dozvěděl všechny odpovědi.

Září 1/10 - Varja

Žít život ve spárech strachu bylo bezútěšnou, omezující existencí. Varjargar se mnou souhlasil, že není možné podle obav řídit svůj život. Ten jsme museli vzít do tlap jen my sami. Stejně tak přitakal ohledně nebezpečí, které se mohlo skrývat v magii, celkově se zdálo, že se na mnoha věcech shodneme.
Prohlédl jsem si blíže jeho barevný kožich, když už na něj poukázal i sám. Modré flíčky tvořily vzorec, který se zdál být spíše náhodným, ale fialové znaky táhnoucí se po jeho přední noze už byly jiný příběh. "Hodí se k vám, řekl bych. Ty znaky na vaší noze," pokynul jsem k nim čenichem, "mají nějaký význam? Pokud se mohu tak ptát." Nechtěl jsem vyzvídat, ale zvědavý jsem byl, těžko bych to mohl popírat. Získávání informací bylo konec konců jedním z mých úkolů.
Doufal jsem, že se od Varji dozvím odpověď na některé otázky, které mi vrtaly hlavou už od chvíle, co jsem se setkal s Aranel. "Ano, zajímají mě dost. Například kde se vám zjevili - a kdy. A pokud o nich víte i něco více, rád bych slyšel... vlastně všechno," dodal jsem po krátké úvaze. Čím víc mi toho Varja bude ochoten povědět, tím lepší obrázek si dovedu utvořit.

Zabloudil jsem při Hyettiných slovech pohledem k moři, které se tvářilo klidně a mírně jako jehňátko. Jako každý, kdo vyrostl na pobřeží, jsem však dobře znal zrádnost mořských proudů. Ano, Zlompacka teď byl vydán do tlap Monna a ať už bude jeho konec jakýkoliv, doufal jsem, že z našich životů se vytratil nadobro. Jen jsem přikývl, nebylo k tomu již co dodat.
"Ne," potvrdil jsem, tyto kraje už opravdu do mých běžných cest nepatřily. "Slyšel jsem ale o této krajině různé zvěsti. Chtěl jsem se podívat na vlastní oči. A protože to bylo podobným směrem, kudy jste odešly, doufal jsem, že naleznu i vás." Pousmál jsem se, protože teď se mé naděje naplnily a modlitby byly vyslyšeny, ač k tomu setkání došlo za mnohem divočejších okolností, než jsem si kdy představoval. "Mé místo zastoupil můj učeň, takže nemusím spěchat zpět," dodal jsem ještě, zatímco jsem se snažil urovnat si chomáč srsti, který mi neposlušně trčel na přední noze a cítil jsem nesmírné nutkání to napravit. Věděl jsem, že Kallan se své úlohy chopí zodpovědně a se zápalem. Toužil jsem teď odhalit záhady tohoto kraje a přitom pobývat blíže svým milovaným. A kdo ví, možná i v této zemi se mohl hraničář uplatnit? Ovšem v úvahách tímto směrem jsem se prozatím příliš daleko nedostal.
Bylo na čase Lalii objasnit, kdo jsem vlastně zač. A tak jsem to udělal, s doplněním od Hyetty, které jsem věnoval mírný úsměv. Čekal jsem, co Lalie poví na tento vývoj situace, nicméně pokud jsem snad měl v hloubi duše obavy, ukázaly se jako zcela zbytečné. Její reakcí bylo jediné slovo pronesené se stoickým klidem, které však vyjádřilo vše, co bylo potřeba. Viděl jsem, že moji přítomnost přijala a to mi stačilo. Očekával jsem otázky, avšak ty mohly přijít i později. Jednou jsem spokojeně plácl ocasem do jemného písku a pak otázka přece jen přišla, ovšem nebyla mířena na mě. Mírně jsem naklonil hlavu ke straně a položil svou vlastní: "Usídlily jste se poblíž?"

Srpen 8/10 - Varjargar

"Samozřejmě, že může být nebezpečné. Jako moře samo," opáčil jsem s klidem. S mořem jsem se cítil hluboce spjatý, ovšem dělat si o něm iluze nebylo zdravé. Bůh moří si cenil odvahy, ovšem lehkovážnost často nepromíjel. "Stejně tak může být i krásné. Zrovna jako hory či lesy. Opatrnost je na místě," pousmál jsem se mírně, "ale nesmíme nechat obavy, aby řídily naše životy." Každopádně, vzhledem k jeho nastávající životní situaci jsem nevěřil, že by měl v blízké době čas na výlety po plážích.
"Ovšem vypořádat se s bezohlednými vlky je snazší, než se postavit magickým jevům," cvakl jsem zuby. Iluzi jste nemohli vzít do zubů. Pobudu ano. Nebyl jsem rváč, ale byl jsem také realista. Občas jiné řešení nezůstalo, ač s piráty to bohužel tak snadné nebylo. Bylo jich příliš mnoho, než aby se dali zahnat. "Nemyslím si nicméně, že by se měli v dohledné době vrátit. Odpluli," objasnil jsem jednoduše.
Poslouchal jsem Varjův výklad o magických jevech s neskrývaným zájmem. Už jsem věděl, že magii se zde dařilo a dary od bohů tu v tomto směru byly mnohem rozmanitější, než v mojí domovině. Aranel mi povídala o vlčici s křídly, Varjargar zase o tykadélcích, která narostly jeho partnerce. "To je velmi zajímavý dar," zauvažoval jsem. Neznělo to o nic neuvěřitelněji, než křídla, ovšem bylo to nepochybně více... nečekané, řekněme.
Ovšem moji pozornost si především získal jeho příběh o mořské plavbě. Vlci, kteří měli přístup k mořským plavidlům, zde zřejmě tak vzácní nebyli. Polštářky tlap mě šimraly, jak se chtěly vypravit na pobřeží a zjisti, zdali není v dohledu ochotný lodivod, který by po modrých vlnách svezl i mne. Přiměl jsem se ale vrátit do přítomnosti. Varja se sice svému zážitku smál, ale moje tvář zůstala vážná. Nepřišlo mi to jako dvakrát úsměvná historka. "Zdá se, že vám byl bůh moří nakloněn," pronesl jsem automaticky.
Uši se mi nastražily znovu, když padla ta jména, tedy Život a Smrt. I Aranel se o nich zmínila, ovšem mnoho jsem se o nich nedozvěděl. Nazývala je bohy, ovšem z toho, co mi pověděla, jsem si nebyl zcela jist, o které by mohlo jít. "Život" mohlo být jiné jméno pro Warreho, ale bohyně Smrt? A skutečně byli v této části světa ostatní bohové tak zapomenuti, jak se mohlo zdát? "Vy jste se tedy s nimi již setkal?" začal jsem opatrně v naději, že se od vlka dozvím více.

Srpen 7/10 - Varjargar

Samozřejmě, že to setkání nikterak příjemné nebylo. Ovšem mírně jsem zavrtěl hlavou, když Varjargar mluvil dále. "Neřekl bych, že je to důvod ochudit se o blízkost moře - pokud o ni tedy stojíte. Podobná věc se ostatně může přihodit kdekoliv," řekl jsem. Schovávat se ve strachu před světem nebylo řešením. "A neřekl bych, že s tím měla co dočinění magie. Šlo zkrátka o vlky, kteří..." Co vlastně chtěli? Toť otázka. Zlompackovy motivy jsem stále plně nepochopil. "Kteří věří, že si mohou brát, co si zamanou," dokončil jsem nakonec po krátké odmlce. "Avšak pokud se chcete podělit o nějaký zajímavý zážitek s magií, jsem jedno ucho," vybídl jsem vlka. V tomto směru mé vědomosti pokulhávaly a chtěl jsem se poučit.
"Jistě budete skvělý otec," pousmál jsem se a doufal, že bohové budou Varjově rodině nakloněni. Působil vskutku sympaticky.
"Vydám se tam, jakmile mne tlapy zanesou někam poblíž. Ostatně jsem to slíbil," ujistil jsem Varjargara o tom, že se tam jistě někdy zastavím, abych se přesvědčil na vlastní oči, ačkoliv jsem nepředpokládal, že bych se zdržel déle.
Vysvětlil mi, že se tu zřejmě s nově příchozími vlky setkává poměrně často. "Nedivím se. Okolím se tradují o místní zemi různé pověsti, jistě sem zabloudí spousta zvědavých duší." Škubl jsem pobavaně špičkou ocasu a pousmál se. "Jistě ne. Ale zdá se mi, že vlci, kteří zde stráví delší dobu na sobě často mají nějaké znamení magie. Jako vy," poukázal jsem na jeho pestrý kožíšek a nezvyklé ozdoby, které by vlčí tlapy vytvořit jen tak nedokázaly.

Hyetta se pochopitelně zajímala o to, co se stalo, že piráti odpluli. "Ti dva na pláži bývali dřív ze Zlompackovy posádky, jenže od něj zběhli a on se jim chtěl pomstít. Alespoň myslím," dodal jsem s mírným zaváháním. Ne všemu, co se mezi piráty událo, jsem rozuměl. "Snad kvůli tomu chtěl nás? Abychom mu pomohli vykonat pomstu? Jednoho z nich Zlompacka zabil a druhého jsem zahnal, s Laliinou pomocí," neopomněl jsem připsat zásluhy i dceři. "Potom admirál mapu zkrátka spálil a dal pokyn k odplutí." Byla to hodně zkrácená verze událostí, avšak nemyslel jsem si, že jsem vynechal něco podstatného, ačkoliv to tak znělo. Nedávalo to příliš smysl.
Pomalu jsme se vypravili k řece. Šel jsem po boku vyčerpané Hyetty, abych jí mohl pomoci, kdyby zakolísala. "Ne, ani v nejdivočejších snech jsem si to nepředstavoval takhle," střihl jsem ušima. "Ale jsem rád, že mě k vám bohové dovedli. Ani nevíš, jak moc." Stříbrným okem jsem loupl po Lalii. Nemyslel jsem, že si na mě a naše jediné setkání pamatuje, ale už byl nejvyšší čas jí pravdu odhalit a přestat ji zbytečně mást. Jistě nám teď bude dopřáno pár chvil klidu.
Usadil jsem se s úlevou na břehu řeky a stejně jako Hyetta jsem ze sebe začal oplachovat krev a všemožnou špínu. Pohled jsem ale záhy otočil k Lalii. "Už jsem ji našel," broukl jsem k ní. Tlapou jsem bezmyšlenkovitě urovnal oblázky, které se tam povalovaly v písku, jak jsem si zároveň v hlavě rovnal slova. "Nebyla zrovna nejlepší chvíle ti to povědět s piráty za patami, ale tebe a Hyettu už jsem hledal nějaký čas. Jsem... tvůj otec," řekl jsem pomalu, aniž bych příliš chodil kolem horké kaše. Uvědomil jsem si, že Laliinu reakci očekávám s jistým napětím a přiměl se uvolnit zaťaté svaly. Tušil jsem, že to pro ni bude zvláštní, byl jsem prakticky cizinec, který nakráčel do jejího života. I já měl otce, který se v mém životě objevoval a mizel, alespoň jsem ho však znal odmalička. Tohle byla poněkud odlišná situace. Lehce jsem nakrčil čelo, jak jsem hleděl dceři do tváře. Ty modravé jiskřičky v očích... měla je tam vždycky?

Srpen 6/10 - Varja

Zamyšleně jsem nad slovy vlka naklonil hlavu. Vůbec nikoho? Nepochyboval jsem o pravdivosti jeho slov, uvažoval jsem však, zda má vlk pouze neskutečné štěstí či je jen velmi přátelsky naladěný. Přišlo mi totiž nejen nepravděpodobné, ale takřka nemožné, aby existoval na světě kraj, v němž nežijí vůbec žádní nepříjemní vlci. Dokonce ani vlci, se kterými se jeden zkrátka nepohodne. "Zřejmě si umíte vybrat společnost," řekl jsem nakonec a vážněji dodal: "Přesto se vyplatí mít se na pozoru. Na pobřeží jsem se setkal s vlky, kteří nebyli zdejší, zato nepříjemní a nebezpeční až až." Nemohl jsem si pomoci, abych Varjargara trochu nevaroval. Vřítit se po hlavě do vážných problémů mohlo být až příliš jednoduché, pokud jste viděli všechny kolem jako skvělé kamarády. Ne, že bych si tohle myslel o něm, ale... Jistota je jistota.
Pokývl jsem bez váhání hlavou. "Samozřejmě. Jako vaše vlčata budou dělat samou radost vám," dodal jsem, aniž bych nějak více rozebíral,, jak se to s naší rodinou vlastně mělo. Věci nebyly tak prosté a byl jsem rád, že se Varjargar příliš nevyptával.
"Podle toho, jak o ní hovoří její členi, to skutečně musí být dobře fungující smečka," usoudil jsem. I Aranel o Borůvkové smečce mluvila pochvalně. "Slíbil jsem Aranel, že les navštívím, jen jsem k tomu zatím neměl příležitost, ale musím říct, že živíte moji zvědavost," cukl jsem koutky a vyslechl si Varjovy úvahy ohledně mé osoby. Kývl jsem, asi jsem chápal, jak na to přišel. "Nepletete. Dorazil jsem teprve zjara," objasnil jsem. "Zřejmě to je poznat." Byla pravda, že jsem v porovnání s mnoha zdejšími obyvateli, Varjargara nevyjímaje, vyhlížel tak obyčejně, jak se jen dalo. Což mi upřímně vyhovovalo. Teď jsem ale krátce zauvažoval, jestli ve zdejších končinách být nenápadný neznamená pravý opak.

Srpen 5/10 - Varja

Varjargarova reakce mě lehce pobavila. Jistě nechtěl naznačovat, že vypadám jako odrbaný poutník, ale jeho slova tak částečně vyzněla. Ještě, že jsem neměl ve zvyku se urazit kvůli podobným malichernostem. "Je takový, jako většina příběhů vlčího života, řekl bych," usoudil jsem po chvíli zamyšlení. Někomu by možná připadal zajímavý, někomu zase nesnesitelně nudný. Byly v něm chvíle dobrodružství i dlouhá období zcela obyčejného života. "Prozatím jsem nakloněn tomu věřit," kývl jsem hlavou, neboť většina vlků, které jsem zde poznal, působila přátelsky. S výjimkou pirátů, kteří však nebyli tak úplně zdejší. Místní se zdáli uvolnění a poměrně důvěřiví. Bylo vidět, že se zde nežije ve stínu nějakého velkého nebezpečí.
Ač byl seveřan v podstatě cizinec, štěstí jsem mu přál. Bylo vidět, že si daru, který mu byl dopřán, váží. "Mám dceru," odvětil jsem s lehkým úsměvem, spokojen s vědomím, že jsou Hyetta s Lalií v pořádku. Ač jsem věděl, že to jinak být nemohlo, stejně mě mrzel všechen ten společný čas, o který jsme přišli.
Střihl jsem ušima při zaznění jména Borůvková smečka, neboť jsem ho poznával. "Vím, kde leží," kývl jsem. "Nenavštívil jsem ji, ale setkal jsem se s jednou vaší členkou. Aranel." Bylo to nedaleko místa, kde jsme právě stáli. Jeho další úvaha však byla zvláštní. Nebyla nepravdivá - na území Gallirei jsem území žádné smečky nenavštívil, ale nevěděl jsem, jak k tomu závěru došel. "Z čeho tak soudíte?"

Konečně byla Hyetta volná a konečně jsme byli všichi tři pospolu. V bezpečí a asi v takovém pořádku, v jakém jsme vzhledem k okolnostem být mohli. Nechal jsem Lalii, ať se poobjímá s Hyettou a v duchu děkoval bohům, že na nás dali pozor a dopřáli nám se znovu shledat. "Jsem rád, že jste obě v pořádku," hlesl jsem a otřel se čenichem o Hyettinu tvář. Lehce jsem jí přitom narovnal rozčepýřenou srst, což byl v té chvíli detail vskutku nepodstatný, avšak nemohl jsem ho z nepochopitelného nutkání nechat jen tak.
Netoužil jsem po ničem víc, než si lehnout do písku vedle Hyetty, vychutnávat si její blízkost a dopřát svému rozbolavělému, unavenému tělu odpočinku, ale když jsem viděl naše kožichy ulepené od krve a Hyettinu snahu se uvést jakž takž do pořádku, zatoužil jsem po lepším místu ke zotavování. Bloudění po pláži mi naštěstí dalo informace i o jiných věcech, než o pohybu pirátů. "Zvládla bys kousek jít?" zeptal jsem se Hyetty. "Nedaleko odtud se do moře vlévá řeka, mohli bychom si tam omýt rány a odpočinout si ve větším pohodlí. A popovídat si, v klidu," směřoval jsem další slova hlavně k Lalii, která stála stranou a které jsem nestačil vysvětlit vůbec nic. Ne, že bychom k tomu měli příležitost, ale teď jsem jí - jim oběma - chtěl říct všechno a pak si poslechnout, co zažily, zatímco jsme se neviděli.
Sklopil jsem zrak k Hyettě, rozhodnutí, zda se teď chce namáhat s přesunem jsem nechal na ní, vždyť jsem viděl, jak je unavená a zesláblá. Byl jsem ale připraven jí poskytnout oporu, kdyby potřebovala.

Hledat stopy na pláži, kterou pošlapala celá horda dupajících pirátů, byl úkol přinejmenším nelehký. Navíc jsem měl problém udržet pozornost, neustále jsem si tlapou neklidně rovnal trčící chomáč chlupů za uchem. Notak. Soustřeď se. Hyetta však musela být někde poblíž. Snažil jsem se zachytit její pach, ale než se mi to podařilo, ozvala se Lalie. Zvedl jsem hlavu od země a pohlédl na ni, mírně zmaten. Nevěděl jsem, jak to ví, avšak promluvila s jistotou a vypadalo to, že ví, kam běží. Neptal jsem se. Jen jsem natáhl své dlouhé nohy, abych ji dohnal, mírně kulhavě, neboť jsem začínal cítit místo, kde mě můj protivník v boji podrápal na rameni. Cestou ke křovinám už mě zašimral v čenichu známý pach. Lalie měla pravdu.
Prolezl jsem křovím za světlou špičkou dceřina ocásku a spatřil Hyettu. Byla opět v provazech, svázaná a odhozená tady jako kus hadru. Jsou jako divá zvěř, zaskřípal jsem zuby a věděl, že jsem v první řadě nikdy neměl nic takového dopustit. Lalie už se ochomýtala kolem vlčice a vyzvídala, zda je v pořádku a začala se dobývat na provazy. "Jenom klid," pronesl jsem vlastně k oběma - a možná i sám k sobě - a sklonil se, abych Lalii pomohl Hyettu osvobodit. Byla dobitá a od krve, ale naživu. Nechtěl jsem si představovat, co jí piráti provedli. Doufal jsem jen, že to nebylo příliš strašlivé. Vzal jsem do zubů provaz kolem jejích zadních nohou a začal uzel hryzat a uvolňovat, dokud se mi nepodařilo ho dostatečně rozvolnit.

"Co to tady smrdí?" "Nejspíš zdechlina." "A čeho?" "Hádám, že jelena." "A proč smrdí?" "Inu, když zůstane tělo ležet-" "To je nudaaa. Kam šel Kallan?" "Musel si odskočit." "Na malou nebo na velkou?" "Netroufám si hádat." "A kdy se vrátí?" Excelentní otázka. Kallan odešel už před nějakou tou chvílí a já teď s vlčetem osaměl. Nedivil jsem se svému učni, že zatoužil po klidu. Ač se mi srdce svíralo nad osudem tohoto osiřelého dítka, sotva se jí jazýček rozvázal, ukázalo se, že ticho i klid před ní v hrůze prchají. "Určitě už brzo." "To doufám. Kallan je lepší," informovala mne s upřímností. Au.
"Jsem rád, že sis ho oblíbila." "Ty ho rád nemáš?" "Jistě, že mám." "Tak proč jsi rád, že ho mám ráda já?" Pomalu jsem mrkl. "Cožpak ho nemůžeme mít rádi oba? Kallana tím nijak neubyde." "Ale kdybys ho měl fakt rád, nechtěl by ses o něj dělit!" Krátce jsem se pozastavil nad tím, jaký to vlastně pohled na svět jí předali rodiče, než jsem zavrtěl hlavou: "Jak by k tomu chudák přišel, aby-"
Ovšem mohl jsem si svá moudra strčit za klobouk. "Ta zdechlina faaakt děsně smrdí," postěžovala si opět vlčice. "Elin, skákat takhle ostatním do řeči je krajně neslušné." "Já vím, to už jsi říkal, ale že mám pravdu?" "Jistě." Na moment nastalo ticho. Slyšel jsem zpívat ptáky, zurčet potůček a naprosto žádné známky toho, že by se můj učedník vracel. Lehce jsem si povzdechl. Když mi zrak opět klesl k vlčeti, zjistil jsem s úlekem, že jí v očích stojí slzy.
"Copak se děje?" Elin popotáhla. "Moji rodiče taky takhle smrdí?" Sklopil jsem bradu. Na Elin jsme narazili před třemi dny. Tiskla se k potrhanému tělu své matky. Otec ležel před nimi, jak se je snažil bránit vlastním tělem. Před medvědem se uchránila akorát Elin, dost malá na to, aby se vmáčkla do skrýše pod kořeny stromu. "Pohřbili jsme je. Uložili jsme jejich těla k odpočinku." "Ale tam v hlíně... Tam v hlíně takhle smrdí! I když to nikdo necítí, že?" Malá vlčice byla možná až příliš chytrá pro své vlastní dobro. Tiše jsem povzdechl. "Každé tělo se nakonec rozloží, když už ho duše neobývá." Chtěl jsem pokračovat, ale Elin se nadechla z plných plic a spustila usedavý nářek. Slzy se vyřinuly jako vodopád - a Kallan si vybral právě tuhle chvíli, aby se vynořil z křoví s párem králíků v tlamě.
"Hola, nač ten povyk?" zeptal se, jen co svou kořist upustil na zem. Elin se k němu vrhla a zlatavý vlk ji k sobě tlapou přivinul. "Eladan už je na mě zase zlej," zafňukala mu do kožíšku. Kallan po mě vrhl zvědavý pohled přes její záda. Pokrčil jsem mírně rameny. "Vážně? Co vyvedl tentokrát?" "Říkal, že moji rodiče smrdí a... a že tě nemá rád a že radši ani nechce hádat, co jsi šel dělat!" Viděl jsem, že se Kallan kouše zevnitř do tváře. Tenhle vlk byl vždycky jen krůček od záchvatu smíchu a bojoval s tím i teď. Držel se obdivuhodně. "Víš, Elin, to se mi nějak nezdá. Jsi si jistá, že to povídal přesně takhle?" "No... Přesně ne," fňuklo vlče a ohlédlo se na mě. "A víš, co jsem ti povídal? Že máš poslouchat, co ostatní říkají a ne si to domýšlet?" "Mhm." "Eladan tím určitě nic zlého nemyslel. Že?" "Samozřejmě, že ne, a jestli jsem ti ublížil, pak se hluboce omlouvám," pronesl jsem a přistrčil jí králíka. "Radši se pojď najíst, když byl Kallan tak hodný a ulovil pro nás." "Tak jo. Dík," pousmála se na Kallana. "A pak si se mnou zahraješ? Mám novou hru. Jmenuje se 'co to smrdí'."

Srpen 5/10 - Varjargar

Lehce jsem střihl ušima, když mne huňatý vlk ujišťoval, že si jistě zvyknu. "Nepochybuji. Zvládl jsem si v životě zvyknout už na leccos," pronesl jsem, prošel jsem už různá místa, mírnější i drsná. "Zde se to skutečně zatím jeví poměrně přívětivé, ačkoliv zde nejsem dlouho." Čas ovšem letěl, rychleji, než se mohlo zdát. Nebylo tomu již pár dní, nýbrž pár měsíců, co jsem sem přišel. Tři úplňky, počítal-li jsem správně.
Nevyzvídal jsem, co je důvodem vlkovy dobré nálady. Pokud mi to bude chtít říct, počítal jsem s tím, že mi to zkrátka poví - a nespletl jsem se. "Tak to vám moc gratuluji a přeji, ať je všechno v pořádku," máchl jsem ocasem a obdařil Varjargara prvním opravdovým úsměvem. "Taková věc je skutečné požehnání." Vlk byl sice naprostý cizinec, ale přesto jsem doufal, že bohové na jeho družku i potomky dohlédnou. Sám jsem ucítil to staré zklamání či možná provinilost nad tím, co vše jsem v tomto směru zmeškal. I když jsem věděl, že to jinak být nemohlo.
Vystoupil jsem z vody na břeh a otřepal se, dával jsem přitom pozor, abych nepokropil svého společníka. "Žijete tedy v některé ze smeček poblíž?" Teď už jsem malinko vyzvídal, ano. Ale staré zvyky se zapomínají těžko a chtěl jsem se dozvědět něco víc o smečkách kolem. Pokud tedy Varja a jeho družka nebyli tuláky.