Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Srpen 1/10 - Varjargar

Neviděl jsem už nic zvláštního na tom, že mé kroky opět skončily u břehů velkého jezera. Neustále jsem sem byl přitahován a nevzdoroval jsem té touze, neboť to bylo místo malebné na pohled, které navíc přálo zajímavým setkáním. Nedivil jsem se, že jsou sem lákáni i jiní vlci. Jezero nebylo skryté, přístup k němu byl snadný, voda překypovala rybami a břehy zase klidnými kouty k odpočinku. Já sem přišel s úmyslem se osvěžit ve vodě a trochu si zaplavat. Občas bylo třeba ze sebe smýt prach cest a plavání bylo zdaleka nejlepším způsobem, jak protáhnout své tělo za horkých letních dnů.
Přišel jsem k vodě blíže a všiml si vlka, který polehával na břehu opodál. Lehce jsem se pozastavil nad výraznými barvami, které zářily v jeho huňatém kožichu, ovšem už jsem si začínal zvykat, jak se tu věci mají. Modravý Nickolas mne připravil na to, že zde budou jistě pobíhat i další prazvláštně zbarvení vlci. "Dobré ráno," pozdravil jsem slušně ležícího vlka a vešel do vody, až jsem v ní stál po břicho. Nesnažil jsem se za každou cenu navázat hovor, ale ani jsem se nesnažil cizinci nějak vyhnout. Jen jsem se mu nepletl do bezprostřední blízkosti, kdyby si snad nepřál být rušen - zdál se být totiž ztracen v myšlenkách. Těch šťastných, soudě z jeho výrazu.

F2: 6) Vydej se na místo a popiš, co najdeš. (Vlož 2 detaily, které naznačují přítomnost druhých vlků, ale nic konkrétního – např. otisk, rozhrabaný písek, zlomenou větev.)

Vydal jsem se určeným směrem, sám, ačkoliv jsem si nebyl jistý, jestli mě někteří z pirátů skrytě nepozorují. Neviděl jsem je ani necítil jejich přítomnost, ale jistotu jsem neměl. Mocný Monne, prosím, ukaž mi cestu, která nás odtud vyvede. Nedovol, abychom zůstali ztracení, prosil jsem v duchu a doufal, že přijde nějaká rada či znamení. Již tolikrát mi bůh moří poskytl pomoc... ale jeho vůle byla nevyzpytatelná jako samotný oceán.
Větřil jsem, všechny smysly v pozoru. Opět jsem se snažil zpozorovat Lalii a opět se mi to nepodařilo. Nebylo po ní ani stopy. Kam ji mohli schovat? Neublížili jí? Srst v zátylku se mi naježila, ale zhluboka jsem se nadechl a přiměl se ke klidu. Přiměl se přemýšlet. Je možné, že už s piráty ani není. Mohlo se jí podařit vyklouznout nebo narazila na ty druhé. Což mohla být myšlenka děsivá nebo povzbudivá, podle toho, co ti druzí vlci byli zač.
Zastavil jsem se krátce nad místem, kde byla suchá tráva rostoucí mezi skalami polámaná. Někdo tu chodil, přešlapoval, některá stébla byla rozdupaná na maličké kousíčky. Zlompacka měl pravdu, něco tu skutečně bylo. S nervy napjatými k prasknutí, připraven se bránit při prvním náznaku nebezpečí jsem obezřetně pokračoval dál. Nebylo pochyb o tom, že se tu někdo pohyboval. Stopy po chůzi byly v písku stále zřetelné, ač je vítr jistě zase brzy skryje. Prozatím tu však stopa byla... Mohl bych ji následovat, kdybych chtěl. Zastavil jsem se v krátké úvaze. Jít dál a zkusit hledat pomoc u neznámých? Jít zpět a spoléhat se na pirátskou čest? Rozcestí.

F2: 5) Řekni Zlompackovi, co se stalo. (Vlož do postu tři lži – ale nesmí být jasné, které to jsou.)

Nás pirátský společník nás odvedl zpátky k admirálovi, který už náš návrat netrpělivě očekával. Hned na nás uhodil s otázkou, co jsme viděli a co se stalo. Pevně jsem se rozhodl, že nic nevyzradím, avšak něco jsem říct musel. Otevřeně lhát a vymýšlet si jsem nechtěl, dokonce ani před vlky, jako byli tito, avšak říct celou pravdu by nás v tuhle chvíli mohlo přijít draho. Opatrně jsem proto volil slova.
"Na pláži je klid," prohlásil jsem. Svým způsobem to i pravda byla, špehové (či kdo vlastně byli) se sice neschovávali nejlépe, ovšem klid okolí vůbec nenarušovali. "Neviděli jsme žádnou další loď a vlastně nic, co by naznačovalo, že sem nedávno někdo připlul. Žádné stopy po nepřátelích." Jistě - žádné stopy, jen nepřátelé samotní.
Domníval jsem se, že jsem řekl víc než dost, i když jsem vlastně neřekl vůbec nic, ale Zlompackovi to zřejmě stále nestačilo. Mračil se a čekal na něco víc, něco dalšího. "Nemám, co dalšího bych k tomu dodal," prohlásil jsem pevně. Jistě toho bylo víc, co bych dodat mohl, ovšem nechtěl jsem. Pirát nevypadal vůbec spokojeně, což se dalo čekat. Zamžoural jsem očima po Hyettě, co k tomu poví ona, ovšem to už se Zlompacka vecpal mezi nás a vyslal mě prozkoumat jiný kus pláže. "Chci jít s Hyettou," ozval jsem se, poněkud alarmován tím, že by nás měli oddělit od sebe všechny, ale kapitán pirátů evidentně chtěl přesně tohle. Musí vědět, že když nás rozdělí, neutečeme. Připoutá nás takhle k sobě... Vyšel jsem tedy po pláži sám a s těžkým srdcem.

F2) 4: Rozhodni se, jestli informace předáš Zlompackovi – nebo si ji necháš pro sebe. (Post napiš jako vnitřní monolog)

Co jsou vlastně zač? Neviděli jsme žádné plavidlo, na kterém by se sem dostali. Možná kotví jinde a už se tu pohybují nějakou dobu, ale mohli by být i místní. Strážci pokladu? Strážci pobřeží? Stejná cháska, jako piráti, jen více sehraná? Kéž bychom se mohli spolehnout na to, že když kují pikle proti pirátům, budou zároveň na straně naší! Zmatek boje by nám mohl dát šanci, ale nebylo by zrovna milé octnout se mezi kladivem a kovadlinou a nechat se v něm rozdrtit.
Ovšem ke střetu dojde nejspíš tak jako tak. Nakonec. Moment překvapení by mohl rozhodnout o všem. Pokud je ohlásíme pirátům, dáme jim tím výhodu a možná si získáme Zlompackovu důvěru - ačkoliv je na pováženou, jakou cenu taková důvěra vlastně má. Pokud to zatajíme, pravděpodobně dostanou výhodu tihle neznámí vlci. Nevíme, co od nich čekat, víme jedině, že z nich mají Zlompacka s piráty strach. A ne malý. Mohli by překazit jeho plány a tím nás toho problému zbavit. Vsadíme si na to? Víme, že od pirátů nic dobrého čekat nemůžeme. Snaží se nás jen využít. Co můžeme čekat od těch druhých nevíme vůbec. Snad se v tom ale skrývá větší naděje.
Zachytil jsem Hyettin tázavý pohled a zlehka, téměř neznatelně zavrtěl hlavou. Neříkal bych nic. Alespoň ne hned.

F2: 3) Popiš, co přesně jsi viděl a jak tomu snažíš porozumět. (Každý odstavec napiš v jiném čase (minulost, přítomnost, budoucnost – použij všechny tři)

Ač se to zdálo k nevíře, dosáhli jsme jistého pokroku. I sám Zlompacka musel uznat, že jsme mu svázaní nebyli k ničemu a tak pobídl ostatní, aby nás provazů zbavili. Konečně! Začal jsem si rozhýbávat ztuhlé končetiny a mírně krčil čenich, jak se mi do nich s mravenčením navracel cit. Sledoval jsem, jak je na tom Hyetta, ovšem nestačil jsem jí ani nic špitnout, piráti měli naspěch a už nás mladý, nemytý jedinec postrkoval dál po pláži, abychom tedy zahájili naši průzkumnou misi.
Zkoumat pochopitelně budu, ovšem svojí prioritou neučiním průzkum pro Zlompacku. Rozhlížet se budu především po Lalii a také po únikové cestě pro nás všechny. Zabývat se spory pirátských skupin se nestane něčím, co budu toužit provozovat. Utečeme a potom konečně budeme moci být pospolu. Zvládneme to jistě co nejdříve.
Krok za krokem jdeme po pláži a podaří se mi dostat po bok Hyetty, zatímco je náš rozšklebený doprovod zaujatý něčím jiným. "Zatím ne," zavrtím hlavou s mírným povzdechem. Snažím se uvažovat, kam jen ji mohli schovat, ale nevidím na pláži vůbec nic zvláštního. Prozatím. "Já vím, ale stále tu je naděje," pokouším se ji povzbudit, neb vidím, že tohle pro ni není nikterak jednoduché. I mé srdce těžkne, avšak snažím se nedat nic najevo. "Musíme být silní. Lalie není daleko," šeptnu s jistotou, neboť nevěřím, že je část pirátů už kdesi za horami. Zlompacka chce mít všechno pod dohledem.
A tu jsem to spatřil. Opodál na pláži postávali dva opláštění vlci, kteří mezi naše věznitele jistě nepatřili. Nezdálo se, že by si jich náš doprovod všiml. Zůstal jsem zticha, jen jsem šťouchl čenichem do Hyetty, abych upoutal její pozornost a kývl jsem směrem k vlkům, kteří pozorovali tábor a vedli mezi sebou tajnou znakovou řeč. Teď jsme věděli něco, co naši věznitelé ne. Ale co si s tím počít? To vyžadovalo promýšlení.

F2: 2) Vymysli plán, jak můžeš Zlompackovi pomoct proti neznámým vlkům. (Použij 3 přirovnání týkající se kostí nebo ptáků)

Nezdálo se, že by tu byla jiná šance, než se připojit k pirátům, alespoň prozatím. Při první možné příležitosti jsem hodlal frnknout jako vlaštovička i s vlčicemi, ale tušil jsem, že to Zlompacka musí vědět. Byl bystřejší, než ti ostatní. Sice už mu zbývalo jen jedno, zato však bylo plné dravčího lesku, jako oko jestřába.
Bohužel byl stále dosti skoupý na informace. Buď skutečně nevěděl, kdo ti vlci jsou, nebo to jen nechtěl říci. Pokud vážně netušil... K čemu byl potom všechen ten rozruch? "Možná není třeba se děsit," pronesl jsem po chvíli úvah. "Pokud je skutečně neznáte, možná, že jsou tu jen náhodou. Nemusí ani tušit nic o tom pokladu. Chtělo by to zjistit, co mají za lubem, než začneme ztrácet hlavu." Pobíhat kolem jako bezhlavá kuřata snad ještě nikdy nikomu nepomohlo.
Jít na výzvědy by mi nevadilo, hlavně proto, že by to byla ideální šance porozhlédnout se i po Lalii. Byl v tom ale háček, na který poukázala Hyetta. Průzkumníci v poutech příliš užiteční nebyli. A vypadalo to, že o tom admirál skutečně uvažuje. Snad se konečně přiblížila chvíle našeho alespoň částečného osvobození.

F2: 1) Napiš, jak na tu nabídku reaguješ. (Použij minimálně dvě věty, které vyzní jako ironie nebo provokace – ale Zlompacku nenaštvi)

Opravdu tu panoval hrozný humbuk. Hyetta se ozvala s komentářem, který byl možná zbytečným popíchnutím, na druhou stranu se s ním těžko dalo přít. "A s takovouhle přepluli moře," zamrmlal jsem si pod vousy. Jeden by čekal, že takováhla chaotická sebranka ztroskotá na první mělčině, ale možná byli při řízení svého plavidla disciplinovanější a teď jen k naší smůle upouštěli páru.
Rozruch, který vznikl, nám však hrál do karet. Doufal jsem, že naše stěstí vydrží, protože provazy už se začínaly citelně uvolňovat. Bohužel však totální zmatek nevydržel tak dlouho, aby nám to posloužilo. Kapitán k sobě přivolal pozornost všech a mé tušení, že mezi nimi přece jen nějaký pořádek panuje, se potvrdilo. Zlompacka měl mezi piráty autoritu, která se nedala zpochybnit.
Jen, co utišil své podřízené, zaměřilo se jeho jediné oko na nás. Začal nám činit nabídky a snažil se nás přetáhnout na svou stranu. Mé nitro se proti něčemu takovému okamžitě vzepřelo. Nechtěl jsem mít nic společného s touto sortou vlků. "Ani netoužím být jedním z vás," pronesl jsem zamračeně. "Natožpak po pokladu. Přeji si jen bezpečí pro mé blízké." Tohle se nás netýkalo, byli jsme do toho zataženi proti vlastní vůli, aniž by nám vůbec vysvětlili, co od nás původně chtěli.
Ale Zlompackův pohled mluvil jasně a cítil jsem, jak se ve mně duše svírá - bezpečí? To si můžeme vydobýt jedině spoluprácí s nimi. Možná. Pokud přitom všichni nezahyneme nebo pokud nás na konci nezradí. Já s Hyettou bychom možná v některé nestřežené chvíli prchnout mohli, ale nemohli jsme opustit Lalii. Piráti to zahráli chytře, když nás rozdělili. Pojistili se. Zachytil jsem Hyetty pohled. Už i ona si uvědomila, že momentálně nemáme příliš na výběr?

F1: 6) Napiš, jak reaguješ na výkřik o nepříteli. (V každé větě použij sloveso, které naznačuje rychlý pohyb nebo akci.)

Běhal jsem očima po mapě, ze které jsem usoudil, že bych se mohl dozvědět víc, než od vlků, kteří skoro vypadali, že se umí jen prát, smát a pošklebovat. Bohužel jsem z ní nemohl vyrvat žádné vědomosti, které by nám pomohly teď a tady. I když kdoví, třeba by tentokrát admirál odpověděl, nicméně než se k tomu dostal, vtrhl do našeho hovoru (můžeme-li to tak nazývat) hlasitý lomoz.
Pohyb na pláži upoutal pozornost všech a naši věznitelé jančili a hulákali. Možná, že nebyli jediní, kdo se hnali za pokladem. Ovšem mě v tu chvíli svitla naděje na záchranu, po které bychom měli skočit. Vrhl jsem pohledem po Hyettě, které jsem v očích četl úplně to samé, na co jsem myslel i já. Nepřátelé našich nepřátel nemuseli nutně být naši přátelé, vůbec bych se nedivil, kdyby byli podobného ražení, ovšem zatímco se spolu budou pošťuchovat, mohli jsme uniknout.
Kývl jsem hlavou a znovu, když její tlamu němě opustilo jméno naší dcery. Samozřejmě jsme nemohli Lalii odhodit. Netušil jsem, kam ji odvlekli, ale nemělo by být snad nemožné ji nalézt. Blýskl jsem očima k provazům, které nás poutaly. Začal jsem sebou pokud možno nenápadně vrtět ve snaze si osvobodit aspoň některé z končetin a Hyettě jsem naznačil, aby se pokusila o totéž. Kdybychom si je začali navzájem přehryzávat a trhat, nejspíš by to přitáhlo až příliš velkou pozornost.

F1: 5) Popiš, jak vypadá mapa a co tě na ní zaujalo. (Použij alespoň dvě metafory, ale žádná z nich nesmí obsahovat slovo „poklad“.)

Sice to trvalo opravdu dlouho, ale shromáždění vlků kolem nás se nakonec přece jen pohnulo. Dokonce o kousek ustoupili, neboť kapitán odněkud přinesl zvláštní cár kůže. Stejně jako Hyetta jsem se dal nemotorným způsobem do pohybu, abych se podíval, o co tu vlastně jde. Netrvalo mi příliš dlouho uvědomit si, že jde o okno do světa. Navzdory situaci ve mně mapa probudila zvědavost. Krajina na ní byla načrtnutá jednoduše, ale jasně a srozumitelně. Přejel jsem pohledem trasy řek a hřbety hor, věnoval jsem přitom krátkou úvahu tomu, jaký cestovatel asi mapu vytvořil a kde mu byl konec. Pořád mi to ovšem neosvětlovalo, k čemu jsme tu byli důležití my. Mapu mají. Neumějí v ní snad číst? Částečně se mi podařilo zorientovat. Poznával jsem velké jezero a přilehlé hory, kde jsme lovili se Seilah. Asi tak před sto lety, jak se mi zdálo.
Předpokládal jsem, že jde o mapu k nalezení zlata, ale zřejmě jsem se spletl. Měla být klíčem k ovládnutí celého kraje. Nikoliv bohatství, ale hlad po moci je hnal kupředu. Hyetta k tomu byla dost skeptická a já se jí nedivil, neb jsem se sám cítil podobně. Nakrčil jsem čenich a vycenil špičky zubů, když ji jeden z pirátů začal okřikovat. "Má pravdu, tady byste si mohli ukousnout větší sousto, než tušíte." Z toho, co jsem se prozatím o Galliree doslechl, jsem věděl, že má svá vlastní tajemství a je tu skutečně uložena velká moc - ale mohl by ji nějaký smrtelník skutečně ovládnout? Jenže piráti se upřímně míněnému varování jen smáli, z hrdel se jim draly papouščí skřeky a div, že jim i slzy netekly. Věnoval jsem Hyettě značně útrpný pohled, kam jsme to dopracovali? "Mohli bychom už slyšet, co to má společného s námi?" pokoušel jsem se nadále vyzvědět, ač to bylo cvičením v marnosti. Mluvit do dubu by bylo produktivnější.

F1: 4)Zkus vymyslet, jak se dostat z téhle kaše. (Všechny věty piš s pocitem nejistoty a strachu.)

Nedalo se říci, že bych propadal panice a beznaději, ovšem ostré zoubky nejistoty zahlodaly v mých útrobách. Chtěl jsem odtud v prvé řadě dostat vlčice, s touhle cháskou však nebyla žádná řeč a bál jsem se, že lepší už to nebude. Nebyli ani moc výjimeční svou krutostí a neomaleností, avšak srst se mi ježila z toho, jak strašlivě, nečekaně silní byli - a jak zjevně hloupí, když nám ani nechtěli říct, co od nás požadují. Síla jdoucí tlapu v tlapě s hloupostí byla nebezpečnou kombinací a naši situaci to činilo ještě nejistější. Nedalo se dopředu odhadnout, co udělají, mohlo to být cokoliv.
Halekání jednoho z vlků mi dolehlo k uším a přimělo mě stáhnout uši vzad, protože jsem se obával, co by Hyettě s Lalií mohli provést. Odpovídat na výhružku jsem však považoval za plýtvání dechem, nesměl jsem se nechat vyprovokovat, podlehnout emocím a hlavně ne strachu. Zachovat klid bylo klíčové a přesto jsem cítil, že ten můj je otřesen.
Zhluboka jsem se nadechl a pomalu vypustil vzduch skrze sevřené zuby. Prosil jsem v duchu Monna o pomoc, jakoukoliv. Zároveň jsem se snažil přijít s nějakým plánem, ale co udělat, když jsme se nemohli hnout a vyjednávání nevedlo k ničemu? Znovu jsem zhluboka natáhl vzduch do plic ve snaze najít rovnováhu - klid, dívej se, pozoruj, čekej a až přijde čas, nezaváhej. Hyetta znovu položila tu zásadní otázku a já s napětím očekával, zda se tentokrát posuneme dál.

F1: 3) Napiš dialog mezi tebou a Admirálem, kde zkoušíš vyjednávat nebo mu vzdorovat. (Použij otázky, rozkazy a krátké věty.)

Veškerý odpor se zdál být pouze marným plýtváním silami. Prozatím. Všichni tři jsme skončili v provazech a v moci mořských vlků, jejichž záměry jsem tušil, že se brzy dozvíme. Se sevřenými čelistmi jsem sledoval všechno. Viděl jsem, že Lalii odvlekli kamsi stranou... a Hyetty výkřik mi prozradil, že to viděla i ona. Zkroutil jsem krk, abych na ni viděl. Snažil jsem se ji povzbudit alespoň pohledem. Dostaneme se z toho. Musíme.
Admirálovo mohutné tělo mi však rychle výhled zastínilo. Přikročil k Hyettě a počal se vyptávat. Začal jsem se v provazech lehce kroutit a snažit se přijít na to, jestli bych se z nich nemohl vymotat, zatímco je kapitán zaměstnaný jinde, ovšem jeden z jeho pobočníků si na mě rychle došlápl. Doslova. Přišlápl mě k zemi. Zavrčel jsem, ale to bylo všechno, co jsem svedl. Nemohl jsem se hnout.
Hyetty rozhovor s vůdcem vlků se nevyvíjel nejlíp. Když se vzduchem blýsklo ostří, už jsem nevydržel mlčet. "Ne! Počkejte!" vyštěkl jsem. "Ha! Chceš být další na řadě? Nemůžeš se dočkat?" otočila se pozornost admirála ke mně. Jeho jediné oko se nebezpečně blýskalo. "Co chcete vědět? Mohu povědět hodně," prohlásil jsem, nemaje nejmenší tušení, co přesně by mohli piráti chtít slyšet. "Ale nechte ji. Je obě." "Hele ho! Hrdina!" odfrkl si vlk, až mi sliny z jeho nechutné tlamy skončily na čumáku. "Neslyšel jsi? Krysy tu nerozkazujou!" Tak trochu jsem kopanec letící mým směrem čekal, takže jsem aspoň stihl zatnout svaly. Stiskl jsem zuby a ani necekl, třebaže jsem to pocítil. Nerad jsem to přiznával, ale prozatím mě nenapadlo, jak se z téhle kaše prokousat ven. Bez toho, aby se piráti vyjádřili, co chtějí vědět, se nikam zřejmě nedostaneme.

F1: 2) Popiš, jak jsi padl do zajetí. V každé větě musí být alespoň jedno sloveso pohybu.

Vysmeknout se z pevného sevření vlkových tlap se zdálo být nemožné. Ačkoliv jsem se vzpouzel ze všech sil a kroutil sebou, jak jen to šlo, dosáhl jsem snad jedině toho, že jsem vypadal jako žížala chycená v zobáku hladového kosa. Viděl jsem už také, že ani Hyettě s Lalií se nepovedlo utéct, byli jsme v kruhu nepřátel chycení všichni, aniž bych jen trochu rozuměl tomu, proč a o co tu jde. Ještě jednou jsem se vzepřel a ze všech sil vykopl zadníma proti kapitánově břichu, ale cítil jsem se, jako bych kopal do kmenu stromu. Přinejmenším to způsobilo stejný efekt, neměl jsem pocit, že by vlk byť i jen nadskočil.
Docílil jsem ovšem toho, že se v jeho očích mihl ještě hlubší vztek, než doposud. Stačilo mu zavrčet rozkaz a už se přihnali další dva. Chopili se mě a vlekli mě po písku kdoví kam, stejně, jako vlčice, na které jsem viděl, když jsem vykroutil hlavu do strany. Oháněl jsem se zuby po všem, co se hnulo a chuť krve na jazyku vypovídala o tom, že jsem se párkrát i trefil, ovšem absolutně to k ničemu nevedlo. Mozek mi bežel na plné obrátky. Chtěli nás zajmout, ne zabít, aspoň ne hned, což znamenalo, že i když jsme teď byli v situaci, která zdála být bezvýchodná, šance uprchnout by se mohla objevit později. Přesto mi tuhla krev v žilách nad tím, jak snadno se jim podařilo nás uhnat do své moci.

F1: 1) Braň se! (Vlož do postu čtyři taktické pojmy např.: krytí, útok zezadu, ústup, moment překvapení)

Nestačil jsem po pláži ani doběhnout k Hyettě, když se mi uši náhle natočily k podivnému rámusu. Mořské vlny donesly ke břehu koráb, ze kterého se začali vyloďovat vlci. Lalie zmizela v houštině na břehu, až nebezpečně blízko místa, kde právě do písku skákala ta prapodivná sebranka. Hřbet se mi naježil sám od sebe. Tohle nevypadalo dobře. A proč jsme si jich nevšimli dřív? Proč jsem si jich já nevšiml dřív?
Hyetta mi proklouzla jako mlha, naše kožichy se o sebe sotva otřely a už s výkřikem Laliina jména mizela v křovinách. Byl jsem jí v patách, tiše jsem se přikrčil pod nízko rostoucí větve, uši našpicované, očima jsem přejížděl okolí. Zdálo se, že bychom zde měli být před zraky vlků skryti, přesto jsem ale v žádném případě nechtěl, aby se tu Hyetta s Lalií zdržovaly. Musely zmizet - a já taky, ale hodlal jsem jim aspoň zajistit náskok. Otevřel jsem tlamu. Říct jsem však už nic nestačil.
Můj pohled se totiž v tu chvíli střetl s jediným okem vysokého vlka s tropickým ptákem na rameni, které si nás neomylně našlo mezi větvemi. Okamžitě nás rozkázal zajmout a sám se vrhl přímým výpadem na Lalii. Bílý blesk vzteku mi projel celým tělem. Ne. Ne, když jsem tady já. S vyceněnými zuby jsem se pustil proti němu, ovšem z boku využil momentu překvapení další z mořských vlků a pokusil se mi podrazit nohy. Neúspěšně, byl jako kost a kůže a zoufalé zakvílení dcery mi akorát přilévalo do žil dalšího odhodlání. Přesto se mu povedlo mě zdržet. Zakolísal jsem a musel provést úhybný manévr, aby se mu nepovedlo do mě zakousnout. S touhle prašivou lasičkou jsem se zdržovat nechtěl, měl jsem oči jen pro toho padoucha, který mezitím pustil Lalii a teď se zřejmě plánoval pustit do Hyetty.
"Utečte, hned!" štěkl jsem na vlčice, než jsem plnou silou naboural do jednookého kapitána. Odvedení pozornosti od vlčic bylo úspěšné. Na moment jsme se oba překulili do písku, zuby zacvakaly, lítaly chlupy, ale Zlompacka získal rychle převahu. S ušima přitisknutýma těsně k hlavě jsem vykopl zadníma a pokusil se ho ze sebe shodit. Vlk měl ale sílu jako býk. A kruh jeho kumpánů se kolem nás stahoval. Stačily Hyetta s Lalií proklouznout pryč? Muselo by to být neskutečně těsné... Srdce mi tlouklo až v krku, ale k panice jsem měl daleko. Ta by ničemu nepomohla. Bylo potřeba si zachovat chladnou hlavu - jen tak jsme mohli mít naději, že se z téhle kaše dostaneme.

Červenec 1/10 - Nickolas

Bylo vidět, že modravý vlk se svou mocí nakládá zodpovědně, což bylo povzbuzující. Měl jsem trochu obavy z toho, jak to bude v zemi plné magie vše vypadat a fungovat, ovšem pokud všichni stejně dobře jako Nickolas věděli, že existují jisté hranice, možná jsem si mohl oddechnout. Samozřejmě, pokud by si každý hrál s magií, jak jen ho napadne, žádná země by tu nejspíš už nebyla.
Nadaný mág se viditelně zamyslel. Trpělivě jsem mlčel a vyčkával, nechal jsem ho uvažovat a snad i shromáždit dostatečné soustředění k vykonání kouzla. Pozorně jsem ale špicoval uši a držel oči otevřené, aby mi nic neuteklo. Očekával jsem něco malého, nezapomeňte. To, s čím Nickolas nakonec přišel, bych pravděpodobně nepřehlédl, ani kdybych během čekání podřimoval.
Hladina vody se rozvířila a voda se začala zvedat. Stálo mě značnou sílu vůle, abych o krok neucouvl. Jistě to bylo vše pod kontrolou... že ano? Nejprve vznikl z vody sloup, ovšem měnil stále tvar, až před námi stanula podobizna vlčího těla, tvořená výhradně vodou z jezera. Nedokázal jsem dělat nic jiného, než zírat. Poslouchat pohádky a příběhy o magických silách byla jedna věc, spatřit to však na vlastní oči bylo cosi zcela jiného. Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem uvažoval, co by taková moc mohla dokázat, kdyby se octla v tlapách nesprávného vlka. Kouzlo však netrvalo dlouho. Vodní socha po své krátké existenci šplouchla zpátky, odkud přišla. Jen, co se vlny uklidní, nezůstane po ní ani stopa.
Modravý kouzelník se na mě zazubil a já si uvědomil, že mám tlamu stále lehce pootevřenou. S klapnutím zubů jsem si vrátil čelist na místo a oplatil mu úsměv. "Pakliže tohle bylo malé, raději bych nechtěl vidět, co se stane, když své schopnosti využijete naplno," máchl jsem ocasem a zkoumavě si vlka prohlížel. Zdál se mi krapet zadýchaný, avšak taková kouzla jistě nebyla jen procházkou po mechové mýtince. Co vše bylo třeba? Dokonalé soustředění, železná vůle, pilné studium? Magie byly darem od bohů, zvládnout je však vlk musel sám. "Děkuji, že jste byl ochoten, opravdu jsem nic podobného nikdy v životě neviděl."
Zaváhal jsem, zda být dále zvědavý. Zdali by další otázky nebyly přehnanou vlezlostí. Nickolas ale vypadal jako někdo, kdo se předvádí rád a jakožto někdo, kdo zase rád pozoroval a dozvídal se jsem to považoval za dobrou kombinaci. "Trvalo vám dlouho dostat se se svým uměním na takovou úroveň? Jistě to nemůže být snadné."

//Delta

Pod tlapami mi zaskřípal písek a stanul jsem na krásné pláži omývané nekonečně modrým mořem. Zhluboka jsem natáhl do plic slaný vzduch, zaposlouchal se do šumění vln, do hašteření mořských ptáků, kteří se přetahovali o rybu. Moře. Ať jsem šel kamkoliv a poznal jakékoliv divy světa, stejně mé srdce navždy patřilo právě jemu. Tady se zdálo o tolik krotší, než severní oceán pod naším chrámem, ale nebylo kvůli tomu o nic méně krásné. Obzvlášť, když do něj právě klesalo oranžové slunce.
Chvíli jsem jen stál na písku a kochal se výhledem, než jsem vykročil dopředu k vodě. Tak daleko jsem však nedošel. Sotva po pár krocích jsem se opět zastavil a přimhouřil oči. O kus dál na pláži jsem spatřil dvě vzdálené postavičky. Seděly tam spolu, dívaly se na moře, jejich stíny se ve světle zapadajícího slunce natahovaly daleko po písku. Mohl to být kdokoliv. Jakékoliv dvě vlčice. Ale nebyly. Věděl jsem to ve chvíli, kdy mi na ně padl zrak. Nemohlo to být nijak jinak, samozřejmě. Nemohl jsem je nalézt na žádném jiném místě, než na mořském břehu. Tak jako moře byl i Monn bohem vrtkavým, uměl být však i vlídný. Dovedl mne sem. K nim. Snad žádný vlk nemohl být vděčnější, než já v tu chvíli.
Srdce se mi v hrudi proměnilo přesně v takového bílého racka, jací kroužili nad mořem. Zatlouklo křídly, jako by se chtělo probít ven ze svého vězení, které mu v jeho vděčnosti, úlevě a radosti bylo náhle příliš malé. Známý Hyettin pach mě zašimral v čenichu, ale ani jsem to nepotřeboval, protože jsem věděl. "Hyetto!" zvolal jsem zvučně. "Lalie!" Tlapy se mi daly do pohybu, aniž bych si uvědomoval, že jsem jim k tomu dal povel. Natáhl jsem krok do svižného poklusu a každým krokem dlouhých nohou ukrajoval z té poslední vzdálenosti, která nás ještě dělila.