Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ranský les

Počasí bylo ponuré a nepříjemné. Po západu slunce se do dešťových přeháněk přimísily i sněhové vločky a pohybovat se venku na odhalené kamenité pláni nebylo příjemné ani v nejmenším. Trochu jsem zalitoval, že jsem nezůstal v útulné prohloubenině pod padlým stromem s Lalií. Ale jen trochu. Nepříznivé počasí nikdy nebylo něčím, čeho bych se zalekl. V porovnání s neutuchajícím větrem a věčnými dešti na severním pobřeží bylo tohle ještě umírněné počasí.
Alespoň jsem si nemusel dělat starosti s blátem pod tlapami, neb tady žádné nebylo. Opatrně jsem našlapoval po rozpraskaném kamenitém povrchu, který nebyl ani příjemný, ani bezpečný. Údolí se zdálo být zcela bez života, nejspíše jsem byl jedinou živou duší široko daleko. Příliš jsem se nedivil. Neviděl jsem kolem sebe mnoho věcí, které by dávaly vlkům či jiné zvěři důvod se tu zdržovat. A pokud šlo o přežívání zimy, tohle místo nám zřejmě pomoci nemohlo.
Vyskočil jsem na jeden z větších balvanů a rozhlédl se. Nedaleko přede mnou pod náporem deště šplouchalo malé jezírko a o něco dál jsem tušil temný stín, který znamenal další les. Rozhodl jsem se vydat se tím směrem. Stále jsem doufal, že bychom mohli nalézt lepší místo k přečkání zimy, než byl lesík, který jsem nechal za sebou.

//Rybníček Štěstí

//Mahtaë jih

Jak jsme vyrazili od řeky, mlha se postupně rozptýlila, avšak počasí jako celek se moc nezlepšilo. Pršelo a zem byla rozmáčená. Šel jsem pomalu, aby si ani jeden z nás na zrádném terénu nenatloukl a snažil jsem se vybírat co nejjistější cestu - avšak ve světě, který se proměnil v jedno velké blátivé kluziště, to příliš dobře nešlo.
Když jsme vkročili pod stromy nejbližšího lesa, staly se podmínky alespoň o něco snesitelnějšími. Pod tlapami jsme měli hlavně mech, který byl sice plný vody, ale tolik neklouzal. Staré stromy se tu proplétaly a tvořily nejrůznější zákoutí a skrýše. "Myslím, že zde bychom nějakou skrýš najít mohli," prohlásil jsem nadějně a nasál do čenichu vůni mokrého mechu a starého dřeva. Sklonil jsem hlavu k zemi a rozhlížel se u kořenů, pařezů a pod padlými kmeny. Nebylo třeba nic luxusního, jen zákoutí, kam bychom oba mohli složit hlavu.
"Tohle vypadá dobře," zastavil jsem se u díry v zemi pod spadlým kmenem zlomeného stromu. Začenichal jsem kolem. "Na zimu musíme najít něco lepšího, ale jako dočasný úkryt by to mělo být dostačující," řekl jsem - prohlubeň v zemi byla sice chráněná před deštěm díky větvím stromu, ale v zimě by dovnitř patrně sněžilo a také před mrazem bychom tu neunikli. Když jsem ale slezl dolů, uznal jsem, že to je poměrně útulné místečko.
"Šel bych se trochu porozhlédnout po okolí, možná i sehnat něco zub," řekl jsem po chvíli. Lalie ale vypadala, že by si raději chvíli odpočinula. "Budu se pohybovat v okolí, když zavyješ, uslyším tě," máchl jsem ocasem a vylezl z prohlubně ven. Chtěl jsem se podívat, jak to vypadá na okolních územích a jestli bychom nenalezli lepší místo k přečkání zimy.

//Rozdrásané údolí

Obestřela nás mlha, která byla typickým podzimním jevem, avšak Lalie se z ní zdála být poměrně nesvá. Nebylo divu, zvuk se v mlze nesl úplně jinak. "Jen klid. Je to jen mlha. Když je takhle hustá, hodně mění zvuky i pachy v okolí," řekl jsem klidně, když sebou cukla a přisunula se blíž ke mně. Chvíli jsem poslouchal, ale nezdálo se, že by se k nám někdo blížil. Ostatně, kdo by chtěl cestovat v takových podmínkách?
Lalie nadnesla myšlenku, že Smrt žádnou bohyní není. "Zdá se to pravděpodobné. Časem bych ji ale rád navštívil a ověřil si to na vlastní oči, místní vlci na božstva zřejmě pohlížejí úplně jinak." Při zmínce o magiích jsem automaticky pokýval hlavou, než jsem se znovu přistihl a uvědomil si, že mě Lalie nevidí. "Ano, magie je zde mnohem silnější. Dokonce se prý vyskytují i různé tělesné změny, jako křídla nebo paroží. Už jsem se tu setkal s vlky, kteří měli opravdu mocné dary, avšak zacházeli s nimi zodpovědně. Ačkoliv ne všichni budou takoví," povzdechl jsem si. Bohužel, kde byla moc, tam se našli i tací, kteří ji zneužívali.
Do Warreho svatyně se skutečně Hyetta s Lalií vypravily, ovšem protože byla Lalie tehdy pouhým vlčetem, mnoho si z toho nepamatovala. "To vůbec nevadí," řekl jsem. "Časem se tam můžeme vypravit znovu, pokud si to budeš přát. Třeba se dozvíme něco zajímavého." Nebylo až tak zvláštní, že ze všech bohů se tu nejvíc uchytil právě Warre. Život a smrt byly stejné všude, stejně jako lov, jednalo se o věci, které byly vlkům blízké a snadno pochopitelné.
"Bylo by dobré si před zimou najít nějaký úkryt a trochu ho zařídit," usoudil jsem. Byl jsem zvyklý zimy trávit v chrámu, ovšem letos nás nic takového nečekalo. "Můžeme se porozhlédnout kolem. Jsem si jistý, že se nějaké příhodné místo najde, pokud nebudeme pátrat přímo po luxusu." Což jsem neměl v plánu. Na cestách se vlk musí spokojit s málem. Pomalu jsem vstal a protáhl se. Mlha byla hustá a snášela se noc. "Můžeme vyrazit, ale pomalu. V té mlze toho moc nevidím ani já," pronesl jsem a opatrně vykročil směrem od řeky.

//Ranský les

Najedli jsme se v klidu a tichosti. Dokonce se zvedl i teplý vánek, který nám počechral kožichy a vysušil i ten můj, který byl stále navlhlý. S vděkem jsem se pousmál nad touto laskavostí od bohů, ovšem krátce nato se začala všude kolem nás zvedat hustá mlha, ve které se skrylo celé okolí. Brzy jsem viděl jen Lalii a kousek trávy kolem nás. Les jako by neexistoval a jediným důkazem o blízkosti řeky zůstalo její klokotání přes kameny, které v mlze znělo, jako že přichází z mnohem větší dálky. Takový už byl podzim... Proměnlivý a nevyzpytatelný.
Lalie mezitím promluvila o něčem, co mne samotného zajímalo. Šmikl jsem ušima. "Ano, už jsem slyšel o Životovi, domníval jsem se, že by to mohl být Warre," kývl jsem. Byl jsem rád, že si má domněnka potvrdila. "Byly jste se tam podívat? Vlci mi říkali, že tam s ním hovořili." Sám jsem se tam ještě nevypravil, ačkoliv jsem to měl v plánu, ale třeba to Hyetta s Lalií už stihly.
Ovšem co se týkalo místního pojetí bohů, spíše než Warre neboli Život mi byla záhadou ona bohyně, o které se tu také šuškalo. Varjargar mi o ní povídal, ale stále jsem si nebyl jistý, jak ji zařadit. "Slyšel jsem ale také o druhé entitě, která by naopak měla sídlit na severu - o bohyni, které místní říkají Smrt. Přisuzují jí krutost a chamtivost, ačkoliv prý vždy plní své sliby. Ani její svatyni jsem zatím nenavštívil, ale zdá se mi to... zvláštní." Ten popis neseděl k žádné bohyni, kterou jsem znal, avšak pohnutky bohů byly často vykládány jako kruté.

//Kaštanový les

Vyšli jsme se zajíci v tlamách z lesa opět k řece. Od vody se zvedal chlad a bylo jasné, že voda bude pořádně studená. Vypadala však také čistě a proud nebyl natolik prudký, aby to bylo nebezpečné. Musel jsem se lehce pousmát - dali jsme si předtím tolik práce, abychom se nenamočili, ale nevyhnuli jsme se tomu. Pouze jsme to odložili, jak už to tak bývá. Lalie se hned vydala opláchnout si ze sebe bláto. Odložil jsem si svého zajíce vedle toho jejího a vešel do vody o něco výš proti proudu, abych si opláchl zablácené tlapky a celkově se trošku uvedl do lepšího stavu.
Zhluboka jsem se nadechl v očekávání chladu vody, která v tomto směru vážně nezklamala. Studená voda pro mě ale nebyla překážkou už od útlého mládí, kdy jsem se s bratry máchal v chladných vodách severního moře. Opláchl jsem si tlapy i tvář, po očku jsem sledoval střídavě Lalii a naši kořist, jestli se nám ji někdo nesnaží sebrat. Nikdo se však neukázal, na tomhle kousku břehu jsme byli sami. Nakonec jsem se vytáhl zpátky na břeh, otřepal se od hlavy až po špičku ocasu a přitáhl si k sobě svého zajíce. "Dobrou chuť," oplatil jsem Lalii přání a zakousl se do ušáka. Jedl jsem beze spěchu a užíval si, že se nemusím pro jednou nikam hnát ani se strachovat, ačkoliv na pozoru jsem se měl stále - uši mi škubaly sem tam po různých zvucích kolem řeky a čenich zkoumal okolní pachy, aniž bych o tom vůbec přemýšlel.
Nakonec mi ze zajíce nezbylo téměř nic. Olízl jsem si špinavý čenich a krev, která se mi dostala na nohy (zajímavé, že jakkoliv slušně jsem se snažil jíst, stejně jsem si kožich vždycky aspoň trochu ušpinil), než jsem se natáhl na břehu, abych si chvíli odpočinul. Stejně nebylo zdravé se někam hnát s plným žaludkem. Všiml jsem si, že Laliin kožich už je skoro suchý. Zajímavé, můj byl pořád navlhlý.

Lalie se zhluboka nadechla, vydechla a pomalu se vyhrabala z bláta. "Jinak nám ale popřál úspěšného lovu. Je to jen otázka, než se se svým novým darem sžiješ," řekl jsem povzbudivě, až na ono nepříliš vydařené zakončení si vedla velmi dobře. Ovšem opakování a procvičování byl jediný způsob, kterým se vlk mohl v lovu zdokonalit - třebaže to nebylo vždy zrovna zábavné.
Nechal jsem ji, aby se rozvzpomněla, kudy jsme šli. "Svého si klidně ponesu," postrčil jsem tedy dceři jejího zajíce, když se nabídla, že kořist vezme, sám jsem svého ušáka zvedl za uši a vykročil za ní směrem k řece. Nechával jsem hledání směru tentokrát na Lalii. S plnou tlamou se mluvilo špatně a stejně jsem se mlčení nebránil. Rozhlížel jsem se kolem, po barevném listí, kterého už se spousta válela na zemi a vydávalo specifickou podzimní vůni. Cítil jsem i divoká prasata někde hlouběji mezi stromy, ptáci šramotili v křovinách a ozobávali z nich zralé bobule. Dnes se podzim tvářil téměř idylicky, ale blížila se zima a v duchu jsem uvažoval nad tím, kde ji asi přečkáme. Pohodlí chrámu Annan nás v žádném případě nečekalo, avšak zvládneme si poradit i jinak. Věděl jsem to.

//Mahtae jih

Odložil jsem zajíce na zem a zjišťoval, jestli si Lalie nezlámala nohu nebo nevyrazila dech, ale to druhé to jistě nebylo, neb ho hned použila k tomu, aby mi odsekla. Lehce jsem povytáhl "obočí", ovšem zdržel jsem se komentáře. Bylo mi jasné, že bych ji tím akorát naštval ještě víc. Jen jsem o něco poodstoupil, aby měla prostor. "To se stane i těm nejlepším z nás," pronesl jsem vyrovnaně a obhlížel její kožich, který byl momentálně celý od lepkavého bláta a mokrého listí. Terén to byl zrádný, jen co je pravda, ale na bláto v srsti se neumíralo. Hlavně, že se jí nic nestalo. "Ale vedla sis dobře. Zajíce jsi mi nahnala přímo do rány," řekl jsem k ní povzbudivě.
Ovšem Lalie ještě zřejmě nebyla připravená oslavovat náš úspěšný lov. Bláto v kožichu jí nedalo pokoje - a komu by se líbilo být mokrý a špinavý? Vztekáním se to ovšem vyřešit nedalo. "Vím. A myslím, že ty to víš taky, když se nad tím zamyslíš," řekl jsem stále s klidem ve snaze navést Laliinu mysl k vyřešení problému, chtěl jsem, aby na to přišla sama. Přišli jsme sem přece přes řeku. Nebyli jsme už tak blízko, abychom stále mohli slyšet její šum, ale nebyla by to k ní příliš daleká cesta. Dcera se mezitím plácala v bahně, které se lepilo a nechtělo ji pustit, tlapky se jí do něj znovu a znovu chytaly. "Lalie. Nadechni se a polez ven pomalu. Pustí tě to, když sebou nebudeš házet. Směrem ke mně už je zem pevnější," nasměroval jsem ji trošku.

Dcera si zvolila svou úlohu v lovu podle vlastního úsudku, který mi zněl rozumně. "Dobrá," broukl jsem tedy. Časem bude potřeba, aby si lov vyzkoušela i z druhé strany a později nejlépe i sama, aby se o sebe mohla postarat, kdyby někde zůstala o samotě, ale na to byl ještě čas. Příležitostí všechno důkladně natrénovat bude jistě ještě mnoho. "Pokud jsi připravená, můžeme se do toho pustit," řekl jsem a když jsem viděl, že Lalie může vyrazit, skrčil jsem se do lesního podrostu opodál a čekal na svoji příležitost. Tma, která se snesla, nám pomáhala skrýt se. Větřil jsem a napínal zrak do noci, abych neztratil přehled o tom, kde se nachází dcera a naše kořist.
Když se ozval šramot z křovin, který značil, že lov začíná, napjal jsem svaly a vyrazil, jakmile se zajíci přiblížili. Chtěl jsem je nejlépe dostat oba. Toho, který ke mně přiběhl nejdřív, jsem v první chvíli jen pochroumal a vrhl se po tom druhém, který se prudce otočil, aby utekl, když spatřil, co se stalo jeho společníkovi. Povedlo se mi ho ovšem dostihnout, než zakličkoval a dostal se mimo dosah. Zraněný zajíc se mezitím sbíral na nohy a rovněž se snažil prchnout, nešlo mu to však nijak rychle. Neměl jsem problém ho chytit a ukrátit mu utrpení. Měli jsme teď dost jídla pro nás pro oba. Warre nám dopřál úspěšného lovu a v duchu jsem mu děkoval.
Zvedl jsem zajíce za uši a rozhlédl se, Lalie totiž spolu se zající nedorazila. Netrvalo mi ovšem dlouho ji najít - ležela na zemi v blátivé kaluži. Přiklusal jsem k ní a pustil naši kořist na zem. "Lalie! Jsi v pořádku?" zeptal jsem se starostlivě s čenichem skloněným k ní, hledal jsem nějaké stopy zranění. Neviděl jsem, jak spadla, v té chvíli jsem byl ještě zaměstnaný zajíci.

Lalie ještě dodala, že její dar od Monna nefunguje stále. Pořád se více musela spoléhat na ostatní smysly, avšak i tak to jistě byla velmi nápomocná schopnost, která jí mohla usnadnit život. Přikývl jsem, uvědomil si, že to nejspíš dělám zbytečně a tak jsem ještě řekl: "Rozumím." Pomalu jsme se propracovávali dále do lesa a já uvažoval, zda bychom tu mohli něco ulovit. Zdálo se, že tu žijí nejrůznější zvířata, ale lovit vysokou mi nepřišlo zrovna moudré. Byli jsme jenom dva a Lalie prohlásila, že lov není úplně její nejsilnější stránkou. "Můžeme to zkusit. Nejdřív s menší kořistí, která není tak nebezpečná," řekl jsem, lovit zajíce nebo ptáky s sebou neslo mnohem menší riziko úrazu. "Bude to chtít trénink, ale věřím, že na to přijdeš," dodal jsem ještě povzbudivě. Umět si obstarat potravu bylo důležité pro každého vlka, ač se některým do cesty stavěly různé překážky. Už teď jsem ale viděl, že je Lalie šikovná a že si jistě poradí.
Znovu jsem zavětřil, zkoumal pachy ve vzduchu. "Myslím, že na kraji lesa se schovává zajíc, možná dva. Cítíš?" zeptal jsem se dcery a počkal, jestli pach také zachytí. "To by mohl být dobrý začátek. Jeden z nás by zajíce vyplašil a nasměroval k tomu druhému, který by ho chytil." Obvykle byl lov zajíce záležitostí jednoho lovce, ale tohle bylo hlavně proto, aby si to mohla Lalie procvičit. "Co by ti vyhovoalo více?" nechal jsem výběr lovecké pozice na ní a další instrukce si ponechal na chvíli, až se rozhodne.

//Mahtaë jih

Pousmál jsem se při jejích slovech. "Přesně tak." Neudivovalo mne, že je o bozích dobře poučená, Hyetta na to jistě dbala. Znovu slyšet ta slova, se kterými jsem vyrostl i já, bylo příjemné. "To je pravda. Ovšem co se s nimi stalo doopravdy, to ví asi jen bohové. Třeba neodešly všechny. Možná některé zůstaly a jen se toulají světem," řekl jsem. Sám jsem žádnou Monnovu následovnici nepotkal - tedy s výjimkou Lalie - ale to neznamenalo, že už na naší straně oceánu žádné nebyly.
Dorazili jsme k řece, která pro mě nebyla příliš vážnou překážkou, ale bylo pro mě otázkou, jak se s podobnými nástrahami vypořádává Lalie. Představit si, jak se orientuji poslepu světem, pro mě nebylo jednoduché a nechtěl jsem ji přehnaně chránit a tím ji utlačovat, ale ani ji zbytečně vystavovat riziku a příliš těžkým výzvám. Bude to chtít nějaký čas. Lalie ovšem vyrazila přes kamení sice rozvážně, ale bez velkého váhání a přeskákala na druhý břeh bez větších problémů. Následoval jsem ji s výrazem překvapení na tváři. Tohle jsem... nečekal.
Když jsme stanuli na druhém břehu, vysvětlila mi, jak se věci mají. O ničem takovém jsem ještě neslyšel, avšak i když to bylo velmi zvláštní a nevšední, věřil jsem tomu. "Rozumím. To je skutečně cenný dar," pronesl jsem užasle. "Monn dovede být skutečně štědrý," dodal jsem ještě. Monn byl poměrně nevyzpytatelným bohem, ale dobře jsem věděl, že věrnosti si cení.
Stanuli jsme v lese, který se už odíval do podzimního hávu. Všude kolem vonělo spadané listí, jírovce, které zde převládaly, byly obsypané plody, jichž se také velké množství povalovalo po zemi. Působilo to jako poklidné, příjemné místo. "Mohli bychom se zkusit podívat po něčem k jídlu," navrhl jsem. Tušil jsem, že se můj žaludek brzy začne ozývat nahlas a rád bych se o něj postaral, než k tomu dojde. "Zkoušela jsi někdy lovit?" Ani to jistě nebyla činnost, která byla snadná, pokud vám nesloužil zrak, ale pokud dokázala překonat řeku po kamenech, neviděl jsem důvod, proč by Lalie neměla zvládnout pomoct při lovu.

Vzpomínám si na něj - na své první léto. Léto slunce, větru, bouří, léto moře a změn, jediné léto, které jsem prožil po boku svých bratrů na útesech nad mořem. Dávno je pryč, ale občas se ve větru zvedne směsice vůní či mi k uším dolehne výkřik racka v té správné tónině a náhle mám na moment pocit, jako bych tam znovu byl, jako bych se přenesl přes propast let zpátky do toho léta...
Stál jsem na skále nad mořem a pohled upíral na záda vlka před sebou. Nebyl o mnoho starší, než já, také mladík samá noha. Na moment zaváhal, zhoupl se v kolenou, skočil a zmizel. Když jsem zaujal jeho místo a nahlédl přes okraj, už plaval dole s ostatními. Zhluboka jsem se nadechl, odrazil se, skočil. Vzduch byl teplý a dusný, voda chladná, až to bralo dech. Studené vlny si s námi hrály. Leckterý dospělý by zaváhal, než by se do nich vrhl. My neváhali. Byli jsme mladí, ale otužilí, otrlí, děti moře pod Monnovým dohledem.
Plavali jsme a pak se vrhali na břeh, unavení, ale spokojení, leželi jsme na kamenech jako mladí tuleni a čekali, až nám slunce a vítr vysuší kožichy. Chlad a vůně deště přilétající k nám na křídlech větru nám už předem říkala, abychom si nezvykali. Nikdo nebyl překvapen, když padly první kapky. Vyskakovali jsme na nohy a klusali po skalách sem a tam, nechávali déšť, aby nám spláchl z kožichů sůl.
Mraky si hrály na obloze, spustily spršku, pak odpluly nad moře, aby opět daly prostor slunci. Bílí racci vylétli znovu nad útesy, haštěřili se a pošťuchovali. Rád jsem je pozoroval. Někdy jsem si představoval, co všechno viděli, co za zprávy by mohli dát o zemích za mořem... "Hej, Eladane." Kam je jejich křídla zanesla, jaké to bylo klouzat po vzdušných proudech jako ryba klouže potokem... "Eladane, my tě tady necháme!" Odběhl jsem s ostatními, vzhůru, vzhůru po svahu. Skákali jsme po kamení a už ani nepřemýšleli o tom, kam naše tlapy dopadnou. Věděly to za nás, samy hledaly ten správný krok.
Po větrném ránu a krátké přeháňce přišlo horké odpoledne, v němž byl vzduch podivně těžký. Vítr po obědě pospával stočený kdesi v puklině skal, nechal úmorné dusno, ať na nás dopadne. Bylo těžké se soustředit na učení, těžké vykonávat své povinnosti. Všude, kam jsem se podíval, jsem viděl bratry, kteří se brodili nehybným vzduchem jako mouchy tuhnoucí pryskyřicí. Doslova jsem cítil, jak vzduch klade odpor, přál jsem si, abychom mohli znovu plavat, ale snažil jsem se poslouchat, co nám jeden ze starších kněží vykládá o stopování... stopování... stopování... "Nespi, Eladane." Ale když jsem s trhnutím zvedl bradu a otevřel oči, viděl jsem všude kolem sebe jen skelné pohledy a klimbající hlavy. Odněkud z dálky se ozvalo zadunění hromu. Zdálo se, že odpoledne nikdy neskončí, že bouřka nikdy nepřijde.
A přece přišla. Slunce už slintalo na obzor a rozpíjelo se v temné modři oceánu, když se přihnaly černé mraky a celé ho zakryly. Stalo se to rychle. Všichni jsme se seběhli schovat do jeskyní. Poslední z bratří už přibíhali mokří, provazy deště crčely z oblohy, vítr kvílel, pobízel vlny, aby šly výš, výš, ještě výš! Sebevražedně se vrhaly proti skalám a sotva se o ně jedna tříštivě rozbila, následovala je další. Moře, které bylo ráno klidné jako beránek, se změnilo v hladovou bestii. Z mračen tak temných, až byla téměř fialová, šlehaly blesky a hromy je následovaly během pár chvil. Všechno bylo divoké, dravé. Vzduch byl plný vzrušení a nebezpečí.
A takové bylo celé to léto. V proměnách byl rytmus, řád uprostřed chaosu. Bouře a po ní ticho. Nádech a výdech. Život...

//Medvědí jezírka

Opatrně jsem našlapoval po břehu jednoho z jezer, všechny smysly v pozoru, aby nás někde nepřekvapil hladový medvěd. Přitom jsem ale poslouchal i Lalii, která si nebyla zcela jistá svojí volbou. "Je to velké rozhodnutí. Mít pochybnosti je normální," řekl jsem klidně. "Avšak pokud jsi prošla jeho obřadem a Monn si tě vyvolil, mělo to tak být." Ne každý obřadem prošel. Monn byl jedním z vrtošivějších bohů. Vzpomínal jsem si na bratry, které si bůh nevyvolil a místo toho odevzali svoje duše moři, už nikdy se znovu nenadechli čistého vzduchu.
"To je... složitější. Já se s nimi nesetkal," odpověděl jsem, když se Lalie tázala na Monnovo sesterstvo. "Jedno malé prý dříve sídlilo nepříliš daleko od našeho bratrstva, na stejném pobřeží. Ovšem pár let předtím, než jsem se narodil, se všechny sestry vytratily. Nezemřely - zdálo se, že zkrátka odešly. Říká se, že možná odpluly přes moře, jistě se to ovšem neví. Byly to tajnůstkářky, tak jako Monnovo bratrstvo." Mírně jsem se zamračil nad tou dávnou záhadou, jejíž řešení ovšem znaly jen vlčice samotné. A ty byly neznámo kde. "Vlčic, které mají za patrona Monna, je sice méně, ale existují. Nejsi sama," broukl jsem.
Mezitím jsme dorazili k lenivé řece, která nám přehrazovala cestu. Za sebou jsme měli medvědí teritorium a terén na tomhle břehu se netvářil úplně příznivě. "Budeme nejspíš muset přes vodu. Je tu ale přechod z kamenů," řekl jsem Lalii a otočil se na ni. Poslepu by to mohlo být náročné překonat, ale prozatím se její krok zdál velice jistý. Nechtěl jsem ji podceňovat. "Řekni, jestli potřebuješ nějak pomoct," nechal jsem to na ní, ostatně ona sama svoje schopnosti znala a dovedla odhadnout nejlíp. Pomalu jsem potom vykročil přes balvany, které vytvářely možná až příliš příhodnou cestu přes proud, než aby tu byly náhodou. Pokud dcera potřebovala nějak asistovat, neváhal jsem tuto pomoc nabídnout.

//Kaštanový les

//Středozemí pláň

S posledním pohledem k lesu, do kterého zmizela Hyetta, jsem vykročil vpřed a Lalie mi byla v patách. S ohledem na to, že neviděla, jsem nechtěl příliš spěchat, ale stejně jako cestou od moře jsem si nevšiml, že by měla nějak zásadní problém mne následovat. Musela už být se svým handicapem dobře sžitá. "Tak tedy alespoň poznáme, co leží tím druhým směrem. Já tam také příliš nezabloudil," broukl jsem a pokýval hlavou - samozřejmě, že nechtěly mířit do míst, kde mohl být terén i podnebí drsnější, dokud byla Lalie malé vlče. Neexistoval důvod, proč se tomu vystavovat. Sám jsem neplánoval, že budeme šplhat po křivolakých horách, mohli jsme navštívit lesy a pláně, kde je riziko menší.
Bylo tomu vskutku tak, patronem Lalie byl rovněž Monn. Dobře jsem si vzpomínal na svůj vlastní obřad, kterým jsem musel projít. Na tlak na hrudi a slanou vodu v krku i čenichu... Ale prošel jsem tou tmou a stejně tak to dokázala ona. Bůh si nás zvolil. "Je to tak," kývl jsem. "Narodil jsem se v chrámu Niamph, ale v sesterstvu jsem samozřejmě zůstat nemohl. Můj otec mne proto odvedl do Monnova chrámu, kde jsem vyrůstal," objasnil jsem Lalii něco málo o svém životě.
Kráčeli jsme kupředu a před námi se leskla vodní hladina. Vlastně hned několik, rozkládala se tam rozlehlá planina plná jezer a tůněk. U jednoho z nich jsem se zastavil a napil se čisté vody. Ne všechna působila tak čistě. A vznášel se tu ve vzduchu pach, který byl poněkud znepokojivý. "Tady bychom se moc zdržovat neměli, cítím medvědy," nakrčil jsem obezřetně čenich. Nevadilo by mi si chytit nějakou rybu, po zážitku s piráty by určitě nebylo špatné se posilnit, ale určitě ne zde. "Radši pojďme, touhle dobou tu budou jistě lovit ve velkém, aby ztloustli před zimním spánkem." Ne, že by vlci byli zrovna na vrcholu medvědího jídelníčku, ale když už by se některý připletl hladovému grizzlymu pod drápy, jistě by nepohrdl.

//Mahtae jih

Rozhodnutí bylo učiněno a nastal opět čas loučení, které však bylo zároveň spojené s novým začátkem. Hlavně pro Lalii, pro kterou se otevíraly dveře k něčemu úplně novému. Vykročit do světa a odpoutat se poprvé od matky a také od smečky a všeho známého vyžadovalo odvahu - i když to bylo něco, po čemž jste třeba toužili z celého srdce. Ale dcera se odhodlala a já byl na ni hrdý. Zachytil jsem Hyettin pohled plný vděku a opětoval jsem ho s mírným úsměvem. Jistě i ona cítila směsici pocitů, která provázela podobné chvíle, avšak tohle naštěstí alespoň nebylo smutné loučení. A ani loučení navždy.
"Oba se vrátíme," broukl jsem, když se Lalie s Hyettou objaly a odstoupily od sebe. Něžně jsem se přitiskl k hnědé vlčici, když se ke mně přivinula. Jemně jsem jí přejel čenichem po tváři, snažil jsem se vstřebat co nejvíc její blízkosti, než si zase dáme sbohem na dobu, kterou nebylo možné předem odhadnout. "Vím," šeptl jsem. "A zase tě najdu. Najdeme," poopravil jsem se a sliboval tím nejen, že se vrátím, ale také že dám na Lalii pozor, ať už nás tlapy donesou kamkoliv. Mírně jsem se pousmál, ač tíha v hrudi nikam nezmizela. Miloval jsem svobodu, nekonečnou pouť, věděl jsem, že bych stěží dovedl žít jinak. Mělo to však svou cenu. Znal jsem ji a dávno ji přijal, což ovšem neznamenalo, že bych otupěl.
Po chvíli, která se zdála opravdu až příliš krátká, se Hyetta odtáhla a už byl opravdu čas jít. "Na viděnou," broukl jsem. "Ať tě bohové opatrují." A pak... Pak byla pryč. Během pár chvilek zašla mezi stromy a brzy se její hnědý kožíšek ztratil z dohledu. Šumění deště a osamělý výkřik ptáka kdesi ve větvích byly na moment jediným zvukem, než se ozvala Lalie, s hlavou stále otočenou směrem, kudy Hyetta odešla. Střihl jsem ušima v krátké úvaze nad tím, jaký směr zvolit. "Mohli bychom se vypravit k severu, než rok příliš postoupí k zimě," usoudil jsem. "Nevím, jak velkou část kraje jste s matkou poznaly, pro mne je zde však nové téměř všechno. Uvidíme, kam nás cesta zavede. A pokud je nějaké místo, které bys ráda navštívila, můžeme ho zkusit najít." S posledním pohledem k lesu jsem se odvrátil a vykročil beze spěchu kolem hranic, probíraje se v hlavě tím, co vše vlčice říkaly. "Vyrozuměl jsem správně, že sis za svého patrona zvolila Monna?" zeptal jsem se, neb jméno boha moří padlo hned několikrát.

//Medvědí jezírka

//Sekvojový les

Kývl jsem na souhlas, jistě ve zdejších lesích, horách a pláních dřímal potenciál k rozvoji a rozšiřování působnosti, i zde mohly časem chrámy vzniknout, mnoho se toho mohlo změnit. Mé vlastní ambice se tímto směrem příliš neubíraly, toužil jsem hlavně poznávat to, co už zde bylo. Nejen krajinu, ale i život místních vlků. A jistě i zde byly nějaké možnosti, jak bych mohl být užitečný, věřil jsem, že nakonec naleznu své místo v řádu věcí, tak jako tomu bylo doma.
Z lesa jsme vyšli na pláň, zatímco Hyetta odpovídala Lalii na její návrh, či otázku. Necítila se k Asgaarské smečce zřejmě vázána, chtěla poznat něco víc. Má být po kom, pomyslel jsem si s mírným pousmáním. Už na to byla dost stará, v tom jsme se s Hyettou shodli - a byla její volba, co si přeje dělat se svým životem. Rád bych poznával okolí v její společnosti a zároveň poznal víc i Lalii samotnou, avšak znamenalo to, že bychom šli bez Hyetty, kterou povinnost vázala k lesu, který se s každým krokem více přibližoval. Takový už byl náš úděl - čas, který jsme mohli strávit společně, byl vzácný. Oba jsme to věděli.
To už jsme stanuli na hranicích lesa a Hyetta se k nám s očekáváním otočila. Nevadilo by mi navštívit smečku, pakliže nepatřila k těm, které nesnesly cizí vlky na území ani jako návštěvníky, ačkoliv bych se jistě nezdržel - ale Lalie prohlásila, že pro ni Agaar už není, čímž bylo rozhodnutí učiněno zřejmě pro nás oba. Otočil jsem se k dceři a sklonil mírně hlavu. To, že neviděla, pro ni viditelně nebylo příliš velkou překážkou a nebylo to překážkou ani pro mě. "Nevidím důvod, proč bys mne měla zatěžovat. Pokud si to přeješ, rád půjdu poznávat tyhle kraje s tebou po boku," řekl jsem a pousmál se na Hyettu, ač mě bolelo u srdce, že se znovu odloučíme tak brzy. Byl to poněkud smutný úsměv, hořkosladký, jako byla velká část mého života. Ale budu vědět, kde ji najdu. Nemusíme si dávat sbohem a nevědět, jestli se ještě někdy uvidíme.