Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Listopad 9/10

Připadal jsem já Alanorovi také tak mladičký a zranitelný? Při té myšlence jsem se trochu hořce usmál - pravděpodobně jsem mu připadal spíš jako nemehlo. Alanor byl přísný učitel, který nedal nic zadarmo. To já Kallanovi také dávat nechtěl, avšak byly věci, které jsem po Alanorovi opakovat nehodlal. Naučil mne všemu, co jsem znal, s neskutečnou trpělivostí a za to měl můj neutichající vděk, ale cítil jsem, že ne vždy byl ke mně spravedlivý. Zívl jsem a položil si hlavu na přední tlapy. Slíbil jsem si, že naučím Kallana všemu, co jsem uměl sám a zároveň si zachovám otevřenou mysl, abych se mohl učit i já od něj. Tušil jsem, že byly věci, které bych se od něj mohl přiučit. Stačilo se podívat na jeho otevřenou rozesmátou tvář, abych to věděl.

Listopad 8/10

V posledním světle dne jsem si uvědomil, že přímo vidím Kallanovy otázky na jeho tváři. Míhaly se mu za očima jako stříbrné rybky. "Zítra bude čas na otázky," řekl jsem mu vlídně, než některou z nich stačil položit. "A na další učení. Buď trpělivý. Na všechno máme času dost." Kallan přikývl a široce zívl. "Jen si odpočiň, zítra nás čeká dlouhá cesta." Během pár chvil už můj učedník spokojeně oddechoval. Já však zůstal ještě vzhůru, dýchal jemnou vůni lísek a přemítal, jestli i já byl vážně někdy takový - téměř nepopsaný list, obraz mládí a nezkušenosti, překypující otázkami a nedočkavý, aby už poznal svět, který čeká kolem něj. Asi jsem musel být, a nebylo to ani tak dávno, ale zdálo se to dávno.

Listopad 7/10

"Eladane?" "Hm?" Seděli jsme toho prvního večera v příjemném stínu lískového hájku a připravovali se na pár hodin odpočinku. Už se mi zavíraly oči, když Kallan promluvil. "V tom křoví... Jak jsi věděl, že tam jsem? Byl jsem potichu jako myška." "Nikoliv, funěl jsi jako ježek a chrastil větvičkami jako severní vichřice," sdělil jsem mu a Kallanova tvář okamžitě poklesla ve zklamaném výrazu. "Ale nesmíš to nést příliš těžce, trénoval jsem svoje smysly celý život, abych se nenechal zaskočit," povzbudil jsem ho. "Naučíš to i mně?" "Samozřejmě." "A jak být skutečně nenápadný?" "To také." "A kdy s tím začneme?" "Už jsme začali."

Listopad 6/10

O dva dny později jsem malebné údolí, do kterého jsem vešel sám, opouštěl se svým prvním učněm. Kallan za mnou tlapal jako poslušné kačátko a zářil jako malé sluníčko. "Nemůžu tomu uvěřit," opakoval už nejméně po dvacáté. Tušil jsem, že po pár celodenních pochodech a deštivých dnech ho to prvotní nadšení rychle přejde, ale prozatím si ho nedal vzít a já se upřímně ani tak moc nesnažil. Bylo docela vzácné vidět takovou nefalšovanou radost v často krutém světě, který nás obklopoval. "Kam půjdeme nejdřív?" "K Taranskému pohoří. Víš, kdo tam sídlí?" Kallan se zamyslel. "Je tam, ehm... Garrongův chrám," rozvzpomněl se po krátkém váhání. "Přesně tak." "To je ale pořádný kus cesty." Tentokrát jsem se úsměv potlačit nesnažil. "Ne pro hraničáře."

Listopad 5/10

Když jsem viděl, že nemá, co by dodal, pokračoval jsem: "Neměl jsi důvod Tamuenovi nevěřit, že ne? Je starší a měl by být, teoreticky, rozumnější. Ber to jako poučení, že to ne vždy platí." Kallan sklopil zrak a přikývl, ale když vzhlédl, v očích mu plála nová naděje. "Znamená to tedy, že... Bych mohl jít s vámi?" Přejel jsem mladíka pohledem. Odhadoval jsem, že je mu kolem roku a půl. Byl statný a vypadal silný, z kulaté tváře mu zářila dobrosrdečnost a dobrý humor - jako ostatně většině vlků v tom malém bratrstvu Efalën. "Budeme si o tom muset promluvit s Otcem," řekl jsem. "Já však proti tomu žádné výhrady nemám, pakliže jsi si jistý tím, že to skutečně chceš." "Nechtěl jsem nikdy nic jiného," prohlásil Kallan s rozhodností a vypjal hruď.

Listopad 4/10

Vlk pomalu mrkl. "To je všechno?" Vážně jsem přikývl. Mladý vlk se praštil tlapou do čela. "Ach ne. Ale- Už jsem to jistě stačil zpackat, viďte?" "A co jsi měl zpackat? O nic jsi mne ještě nepožádal," podotkl jsem a dál zachovával kamennou tvář, i když to bylo chvílemi poměrně těžké. "Ale sledoval jsem vás a skočil jsem Tamuenovi na takový hloupý vtip." Rozhodl jsem se, že nebudu vlka dál trápit. Vypadalo to, že ho skutečně trápí možnost, že by jeho šance mohly být beznadějně pohřbeny. "Ty jsi Kallan, viď?" Přikývnutí. "Tak tedy Kallane, ujišťuji tě, že jsi nic nepokazil ani nezpackal. Nezlobím se na tebe a nepošlu tě pryč, dokonce ani nebudu žalovat Otci Představenému, že slídíš v mých stopách, zatímco máš být, pokud vím, s ostatními bratry na výuce." Kdyby se země mohla otevřít a Kallana spolknout, pravděpodobně by to v tu chvíli ocenil, ale neřekl nic. Nesnažil se ani zapírat, čímž v mých očích stoupl.

Listopad 3/10

Neměl jsem ovšem v úmyslu si nic domýšlet, chtěl jsem to slyšet z jeho tlamy. "Jen jsi co?" pobídl jsem ho, aby pokračoval. Stále s klidem, ale zároveň rozhodně. Mladík si povzdechl. "Tedy, vždyť víte, jak to je. Pokud se někdo chce dát do učení k hraničáři, musí ho nejdřív přechytračit. Hádám, že se mi to nepovedlo." Obočí mi vylétlo nahoru. Tohle pravidlo mi zřejmě uniklo. "Kdo ti to pověděl?" "Tedy... Tamuen. Jeden z bratří." Do tváře mladíka se vkradly pochybnosti. "Copak to není pravda?" "Obávám se, že tě Tamuen vodil za čenich," potřásl jsem hlavou. "Stačí udělat něco mnohem jednoduššího." Mladík mne sledoval úzkostlivým pohledem. "A to?" "Požádat ho."

Listopad 2/10

Přemýšlel jsem, zda ho mám nechat, aby svůj plán, ať byl jakýkoliv, dotáhl do konce, avšak nakonec jsem se rozhodl jinak. Bylo zřejmě třeba mu maličko srazit hřebínek. Otočil jsem uši vzad při dalším zapraštění větviček a vyrovnaně promluvil, aniž bych se ohlédl: "Špehování je na většině míst považováno za krajně nevhodné." Z křoví se ozvalo překvapené ticho, které trvalo několik vteřin, než ho nahradilo nové praskání a funění, jak se mladý vlk začal soukat ven. "O-omlouvám se," koktal. Ohlédl jsem se přes rameno a měl co dělat, abych se ubránil pobavenému úsměvu, když jsem viděl, jak se hrabe z křovin, kožich plný lístků a veliké zlaté oči vykulené v nefalšovaných obavách. "Já nechtěl špehovat. Jen jsem-" Máchl neurčitě tlapou, jako bych si měl doplnit konec věty sám.

Listopad 1/10

Stříbrné zraky jsem měl upřené na zajíce. Beze spěchu hopkal lupením a pásl se v chladném jarním ránu. Nízko nad zemí se místy ještě vznášel řídký mlžný opar, který slunce barvilo do zlatava. Očima jsem pozoroval ušáka, ale zbytkem smyslů jsem vnímal toho, kdo pozoroval zase mně. Slyšel jsem ho v křovinách, za sebou a mírně vpravo. Přenášel váhu z tlapy na tlapu a ve snaze zamaskovat svůj dech ještě více funěl. A také jsem cítil jeho pohled, zabodnutý do mých zad, šimral mě mezi lopatkami jako hmyz rejdící v kožichu. Koutek tlamy mi vyjel mírně nahoru. Ne, nebál jsem se tohoto skrytého pozorovatele. Měl jsem velmi dobrou představu o tom, kdo to je. Dokonce i o tom, co bude chtít. Jen mi nebylo jasné, co mělo být výsledkem této jeho hry. Chystal se na mě z křoví vyskočit? Nebo se ke mně připojit, až vyrazím za zajícem? Možná to ani on sám nevěděl.

//Bukový sráz

Vrátit se do starého hvozdu plného mechu už mi netrvalo nijak dlouho. Okolí bylo sice nehostinné, ale lesy zde byly překrásné. Pomalu a tiše, s čenichem nízko u země, jsem našlapoval na měkkém mechu a hledal vývrat, v jehož skrytu jsem nechal Lalii. Měl jsem trochu obavy, aby už mne nečekala, ale když jsem tam došel, stále ještě spala. Pousmál jsem se pro sebe, protáhl si hřbet a lehl si do mechu opodál. Mohl jsem si teď po té obchůzce dopřát chvíli odpočinku.
Potom se nám vydám najít něco k snědku. Nezdá se, že by sem chodila vysoká a nejspíš ani králíci nebo zajíci, ale jeví se to jako hotový ráj ptactva. Takovým bažantem nebo křepelkou bych nepohrdl. Snad ani Lalie by si nestěžovala na takovou pochoutku! Jen jste se museli přenést přes pocit peří šimrajícího vás v tlamě.

//Kamínková pláž

Konečně přišel čas vkročit mezi stromy dalšího lesa. Už od pohledu se dost lišil od toho, ve kterém jsem nechal odpočívat Lalii. Zdál se mladší, i mechu tu bylo méně. Jeho ráz byl o něco hrubší, místy ze země trčely balvany i vysoké skály. Okamžitě se mi tu zalíbilo. Ze všech stromů nejvíce převládaly buky, v šípkových keřích poskakovali ptáci a celkově se zdálo, že zde bude mnohem více života, než v lese pokrytém mechem. Vlčí pachy zde byly jen slabou ozvěnou, ovšem bylo znát, že možná les čas od času někdo navštěvuje či tu někdo přebýval. Teď jsem však v okolí necítil nikoho. Byl jsem tu sám. Kdybychom tu chtěli přečkat zimu, mohlo by to být vhodné místo, usoudil jsem. Našli bychom zde potravu a jistě i úkryt.
Jediné, co se mi trochu nezdálo, byl prudký sráz na jižním okraji lesa. Nechtěl jsem Lalii vystavit zbytečně nebezpečí, ovšem po chvíli obhlížení jsem došel k závěru, že nechám případně na jejím posouzení, jestli by se tu cítila klidná nebo ne. Případně jsme mohli hledat i jinde. Tohle nebyl jediný les v širém okolí. Spokojený s výsledkem své procházky jsem se obrátil a zamířil zpátky severním směrem, do lesa, kde už Lalie možná čekala.

//Ranský les

//Kamenné políčko

Výhled na moře se mi otevíral více a více, jak jsem si hledal cestu mezi balvany. I moje zkušené tlapy se chtěly po vlhkém kamení smekat a tak můj postup nebyl příliš svižný. Nebylo ovšem příliš kam spěchat - Lalie by měla být v lese chvíli sama v pořádku a její vytí jsem nezaslechl, třebaže jsem se pohyboval stále v poměrně blízkém okolí. Byl jsem tedy klidný.
Brzy už se přede mnou ukázal oceán v celé své kráse. Zhluboka jsem se nadechl a zastavil se až v místech, kde vlny dorážely na pobřeží. Pláž byla úplně prázdná a zdálo se, že nebyla příliš hojně navštěvovaná. Svým způsobem jsem tomu rozuměl. Nenalezli byste tu vyhřáté písky ani příjemnou mělčinu ke koupání. Hrubé kamení se tvářilo nepřátelsky, jak cenilo pomyslné tesáky do všech stran. Tahle pláž vás nezvala, abyste na ni vkročili a nechali odpočinout své rozbolavělé kosti. Varovala naopak, že může zranit, kousnout, že odtud by vás moře mohlo strhnout a už vás nikdy nevrátit pevnině. Já však strach neměl, cítil jsem náklonnost k tomuto nemilovanému kusu země, který mi vzdáleně připomínal místo, kde jsem prožil své dětství.
Chvíli jsem jen stál s přivřenýma očima a nechal si ledovou vodou omývat tlapy. Když už jsem je chladem téměř ani necítil, znovu jsem se pohnul. Přeskládal jsem některé kameny na břehu moře, abych vytvořil malý stoleček či oltář. Prostý a skromný, víc však nebylo třeba. Moře brzy skryje všechny stopy po tom, že tu kdy stál. Pomalu jsem brouzdal po pláži. Zanedlouho na plochém kameni ležela barevná mušle, kousek ohlazeného mořského skla a velká ryba, kterou se mi podařilo chytit, třebaže jsem se přitom celý zmáčel. Urovnal jsem své dárky a usadil se se skloněnou hlavou. "Monne, přijmi prosím mé skromné dary jako díky za tvé vedení a ochranu," řekl jsem tiše. "Prosím, bdi nad námi v zimě, která nás čeká. Svou mocí a moudrostí pomoz nám přečkat krušné dny." Má slova byla tišší a tišší, až jsem zbytek své promluvy k bohu moří dokončil pouze v duchu. Věděl jsem ale, že mne může slyšet i tak. Slova, která jsme k bohům poslali, se jim vždy donesla.
Když jsem znovu vzhlédl, vlny se už natahovaly po darech, které jsem zde nechal. Mírně jsem pokývl a s posledním pohledem na moře jsem se zvedl a otočil se. Bylo čas jít dál.

//Bukový sráz

//Tětivový potok

Tato část kraje nepřekypovala zrovna životem. Vládlo tu hlavně kamení. V teplejších obdobích roku by se zde možná daly lovit alespoň ještěrky, avšak dnes jsem v nic podobného doufat nemohl. Z nebe už se začínaly snášet první sněhové vločky, bylo chladno a sezóna plazů už definitivně skončila. Jejich lovu jsem ostatně příliš neholdoval. Byly mrštné a malé, chytit je bylo často víc námahy, než za co skutečně stály. Někdy však vlk neměl na výběr.
Mokré kamení pod tlapkami klouzalo, avšak už se alespoň rozednilo a mlha předešlých dní se rozptýlila, takže viditelnost byla lepší. Blížil jsem se dalšímu lesu, než jsem tam však zamířil, upoutal mou pozornost výhled směrem na západ. Vanula odtamtud vůně moře a viděl jsem záblesky vodní hladiny mezi skalami. Samozřejmě jsem se tedy nejprve vydal právě tam. Byl jsem rád, že jsem se dostal opět tak blízko pobřeží a mohl jsem moře vidět, kdykoliv jsem chtěl. Ani jsem si neuvědomil, jak moc mi chybělo, dokud se tyto okolnosti nezměnily.

//Kamenná pláž

//Rybníček Štěstí přes Rozdrásané údolí

Skrz šumění deště a poryvy studeného větru jsem potůček téměř neslyšel. Všiml jsem si ho, až když jsem byl jen kousek od něj. Vděčný za to, že jsem našel vodu, která se tvářila pitněji, než ta v rybníčku, jsem sklonil hlavu a pořádně se napil. Okolní území byla poměrně nehostinná, ale potok se mi zamlouval. Daly by se zde chytat ryby a voda byla průzračná, jistě i díky kamenitému dnu. O kamení zde skutečně nouze nebyla. O vlky však ano. Kromě okolí smečky jsem nikde necítil čerstvější vlčí pachy. Připadal jsem si, jako bych byl sám na celém světě. Nebyl to pocit, který by mi byl cizí. Dokonce ani nepříjemný. Hraničářský život byl osamělým údělem... Tentokrát jsem měl alespoň útěchu toho, že až dokončím svou obchůzku, vrátím se za Lalií a pak budeme putovat opět společně. Protože potůček byl mělký a já už stejně mokrý, přebrodil jsem ho na druhou stranu, abych se podíval, co tam čeká. Voda byla ledová a já tiše sykl mezi zuby, když se dotkla mého břicha.

//Kamenné políčko

//Rozdrásané údolí

Prošel jsem rákosím až na břeh malého jezírka. Divoký porost vlhkomilných rostlin dosti kontrastoval s bezživotým kameným labyrintem, který jsem nechal za sebou. Rákosí trčelo k obloze, hladinu pokrýval okřehek a voda rybníčku byla prorostlá řasami. Ani jsem neriskoval z vody pít, nevypadala zrovna bezpečně. Střihl jsem ušima, tohle bylo zvláštní zákoutí kraje, kde vlci zřejmě příliš často nepobývali. Jako stín jsem prošel usychajícím rákosím, jehož listy jen tiše zaševelily při pohybu mého těla.
Měl jsem v plánu zamířit k lesu, ovšem už z dálky mne čenich upozornil na to, že se zde nachází území smečky. Své úmysly jsem tedy rychle přehodnotil. Chtěl jsem si o místních smečkách udělat přehled, avšak ne teď. Lalie bude čekat a já se nechtěl zaplétat do hovorů s neznámými vlky. Krom toho bylo neslušné se před zimou vtírat na cizí území. Moc dobře jsem věděl, jak by to vypadalo. Proto jsem les jen obešel a nerušil klid jeho obyvatel.

//Tětivový potok přes Rozdrásané údolí