Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zabloudil jsem při Hyettiných slovech pohledem k moři, které se tvářilo klidně a mírně jako jehňátko. Jako každý, kdo vyrostl na pobřeží, jsem však dobře znal zrádnost mořských proudů. Ano, Zlompacka teď byl vydán do tlap Monna a ať už bude jeho konec jakýkoliv, doufal jsem, že z našich životů se vytratil nadobro. Jen jsem přikývl, nebylo k tomu již co dodat.
"Ne," potvrdil jsem, tyto kraje už opravdu do mých běžných cest nepatřily. "Slyšel jsem ale o této krajině různé zvěsti. Chtěl jsem se podívat na vlastní oči. A protože to bylo podobným směrem, kudy jste odešly, doufal jsem, že naleznu i vás." Pousmál jsem se, protože teď se mé naděje naplnily a modlitby byly vyslyšeny, ač k tomu setkání došlo za mnohem divočejších okolností, než jsem si kdy představoval. "Mé místo zastoupil můj učeň, takže nemusím spěchat zpět," dodal jsem ještě, zatímco jsem se snažil urovnat si chomáč srsti, který mi neposlušně trčel na přední noze a cítil jsem nesmírné nutkání to napravit. Věděl jsem, že Kallan se své úlohy chopí zodpovědně a se zápalem. Toužil jsem teď odhalit záhady tohoto kraje a přitom pobývat blíže svým milovaným. A kdo ví, možná i v této zemi se mohl hraničář uplatnit? Ovšem v úvahách tímto směrem jsem se prozatím příliš daleko nedostal.
Bylo na čase Lalii objasnit, kdo jsem vlastně zač. A tak jsem to udělal, s doplněním od Hyetty, které jsem věnoval mírný úsměv. Čekal jsem, co Lalie poví na tento vývoj situace, nicméně pokud jsem snad měl v hloubi duše obavy, ukázaly se jako zcela zbytečné. Její reakcí bylo jediné slovo pronesené se stoickým klidem, které však vyjádřilo vše, co bylo potřeba. Viděl jsem, že moji přítomnost přijala a to mi stačilo. Očekával jsem otázky, avšak ty mohly přijít i později. Jednou jsem spokojeně plácl ocasem do jemného písku a pak otázka přece jen přišla, ovšem nebyla mířena na mě. Mírně jsem naklonil hlavu ke straně a položil svou vlastní: "Usídlily jste se poblíž?"

Srpen 8/10 - Varjargar

"Samozřejmě, že může být nebezpečné. Jako moře samo," opáčil jsem s klidem. S mořem jsem se cítil hluboce spjatý, ovšem dělat si o něm iluze nebylo zdravé. Bůh moří si cenil odvahy, ovšem lehkovážnost často nepromíjel. "Stejně tak může být i krásné. Zrovna jako hory či lesy. Opatrnost je na místě," pousmál jsem se mírně, "ale nesmíme nechat obavy, aby řídily naše životy." Každopádně, vzhledem k jeho nastávající životní situaci jsem nevěřil, že by měl v blízké době čas na výlety po plážích.
"Ovšem vypořádat se s bezohlednými vlky je snazší, než se postavit magickým jevům," cvakl jsem zuby. Iluzi jste nemohli vzít do zubů. Pobudu ano. Nebyl jsem rváč, ale byl jsem také realista. Občas jiné řešení nezůstalo, ač s piráty to bohužel tak snadné nebylo. Bylo jich příliš mnoho, než aby se dali zahnat. "Nemyslím si nicméně, že by se měli v dohledné době vrátit. Odpluli," objasnil jsem jednoduše.
Poslouchal jsem Varjův výklad o magických jevech s neskrývaným zájmem. Už jsem věděl, že magii se zde dařilo a dary od bohů tu v tomto směru byly mnohem rozmanitější, než v mojí domovině. Aranel mi povídala o vlčici s křídly, Varjargar zase o tykadélcích, která narostly jeho partnerce. "To je velmi zajímavý dar," zauvažoval jsem. Neznělo to o nic neuvěřitelněji, než křídla, ovšem bylo to nepochybně více... nečekané, řekněme.
Ovšem moji pozornost si především získal jeho příběh o mořské plavbě. Vlci, kteří měli přístup k mořským plavidlům, zde zřejmě tak vzácní nebyli. Polštářky tlap mě šimraly, jak se chtěly vypravit na pobřeží a zjisti, zdali není v dohledu ochotný lodivod, který by po modrých vlnách svezl i mne. Přiměl jsem se ale vrátit do přítomnosti. Varja se sice svému zážitku smál, ale moje tvář zůstala vážná. Nepřišlo mi to jako dvakrát úsměvná historka. "Zdá se, že vám byl bůh moří nakloněn," pronesl jsem automaticky.
Uši se mi nastražily znovu, když padla ta jména, tedy Život a Smrt. I Aranel se o nich zmínila, ovšem mnoho jsem se o nich nedozvěděl. Nazývala je bohy, ovšem z toho, co mi pověděla, jsem si nebyl zcela jist, o které by mohlo jít. "Život" mohlo být jiné jméno pro Warreho, ale bohyně Smrt? A skutečně byli v této části světa ostatní bohové tak zapomenuti, jak se mohlo zdát? "Vy jste se tedy s nimi již setkal?" začal jsem opatrně v naději, že se od vlka dozvím více.

Srpen 7/10 - Varjargar

Samozřejmě, že to setkání nikterak příjemné nebylo. Ovšem mírně jsem zavrtěl hlavou, když Varjargar mluvil dále. "Neřekl bych, že je to důvod ochudit se o blízkost moře - pokud o ni tedy stojíte. Podobná věc se ostatně může přihodit kdekoliv," řekl jsem. Schovávat se ve strachu před světem nebylo řešením. "A neřekl bych, že s tím měla co dočinění magie. Šlo zkrátka o vlky, kteří..." Co vlastně chtěli? Toť otázka. Zlompackovy motivy jsem stále plně nepochopil. "Kteří věří, že si mohou brát, co si zamanou," dokončil jsem nakonec po krátké odmlce. "Avšak pokud se chcete podělit o nějaký zajímavý zážitek s magií, jsem jedno ucho," vybídl jsem vlka. V tomto směru mé vědomosti pokulhávaly a chtěl jsem se poučit.
"Jistě budete skvělý otec," pousmál jsem se a doufal, že bohové budou Varjově rodině nakloněni. Působil vskutku sympaticky.
"Vydám se tam, jakmile mne tlapy zanesou někam poblíž. Ostatně jsem to slíbil," ujistil jsem Varjargara o tom, že se tam jistě někdy zastavím, abych se přesvědčil na vlastní oči, ačkoliv jsem nepředpokládal, že bych se zdržel déle.
Vysvětlil mi, že se tu zřejmě s nově příchozími vlky setkává poměrně často. "Nedivím se. Okolím se tradují o místní zemi různé pověsti, jistě sem zabloudí spousta zvědavých duší." Škubl jsem pobavaně špičkou ocasu a pousmál se. "Jistě ne. Ale zdá se mi, že vlci, kteří zde stráví delší dobu na sobě často mají nějaké znamení magie. Jako vy," poukázal jsem na jeho pestrý kožíšek a nezvyklé ozdoby, které by vlčí tlapy vytvořit jen tak nedokázaly.

Hyetta se pochopitelně zajímala o to, co se stalo, že piráti odpluli. "Ti dva na pláži bývali dřív ze Zlompackovy posádky, jenže od něj zběhli a on se jim chtěl pomstít. Alespoň myslím," dodal jsem s mírným zaváháním. Ne všemu, co se mezi piráty událo, jsem rozuměl. "Snad kvůli tomu chtěl nás? Abychom mu pomohli vykonat pomstu? Jednoho z nich Zlompacka zabil a druhého jsem zahnal, s Laliinou pomocí," neopomněl jsem připsat zásluhy i dceři. "Potom admirál mapu zkrátka spálil a dal pokyn k odplutí." Byla to hodně zkrácená verze událostí, avšak nemyslel jsem si, že jsem vynechal něco podstatného, ačkoliv to tak znělo. Nedávalo to příliš smysl.
Pomalu jsme se vypravili k řece. Šel jsem po boku vyčerpané Hyetty, abych jí mohl pomoci, kdyby zakolísala. "Ne, ani v nejdivočejších snech jsem si to nepředstavoval takhle," střihl jsem ušima. "Ale jsem rád, že mě k vám bohové dovedli. Ani nevíš, jak moc." Stříbrným okem jsem loupl po Lalii. Nemyslel jsem, že si na mě a naše jediné setkání pamatuje, ale už byl nejvyšší čas jí pravdu odhalit a přestat ji zbytečně mást. Jistě nám teď bude dopřáno pár chvil klidu.
Usadil jsem se s úlevou na břehu řeky a stejně jako Hyetta jsem ze sebe začal oplachovat krev a všemožnou špínu. Pohled jsem ale záhy otočil k Lalii. "Už jsem ji našel," broukl jsem k ní. Tlapou jsem bezmyšlenkovitě urovnal oblázky, které se tam povalovaly v písku, jak jsem si zároveň v hlavě rovnal slova. "Nebyla zrovna nejlepší chvíle ti to povědět s piráty za patami, ale tebe a Hyettu už jsem hledal nějaký čas. Jsem... tvůj otec," řekl jsem pomalu, aniž bych příliš chodil kolem horké kaše. Uvědomil jsem si, že Laliinu reakci očekávám s jistým napětím a přiměl se uvolnit zaťaté svaly. Tušil jsem, že to pro ni bude zvláštní, byl jsem prakticky cizinec, který nakráčel do jejího života. I já měl otce, který se v mém životě objevoval a mizel, alespoň jsem ho však znal odmalička. Tohle byla poněkud odlišná situace. Lehce jsem nakrčil čelo, jak jsem hleděl dceři do tváře. Ty modravé jiskřičky v očích... měla je tam vždycky?

Srpen 6/10 - Varja

Zamyšleně jsem nad slovy vlka naklonil hlavu. Vůbec nikoho? Nepochyboval jsem o pravdivosti jeho slov, uvažoval jsem však, zda má vlk pouze neskutečné štěstí či je jen velmi přátelsky naladěný. Přišlo mi totiž nejen nepravděpodobné, ale takřka nemožné, aby existoval na světě kraj, v němž nežijí vůbec žádní nepříjemní vlci. Dokonce ani vlci, se kterými se jeden zkrátka nepohodne. "Zřejmě si umíte vybrat společnost," řekl jsem nakonec a vážněji dodal: "Přesto se vyplatí mít se na pozoru. Na pobřeží jsem se setkal s vlky, kteří nebyli zdejší, zato nepříjemní a nebezpeční až až." Nemohl jsem si pomoci, abych Varjargara trochu nevaroval. Vřítit se po hlavě do vážných problémů mohlo být až příliš jednoduché, pokud jste viděli všechny kolem jako skvělé kamarády. Ne, že bych si tohle myslel o něm, ale... Jistota je jistota.
Pokývl jsem bez váhání hlavou. "Samozřejmě. Jako vaše vlčata budou dělat samou radost vám," dodal jsem, aniž bych nějak více rozebíral,, jak se to s naší rodinou vlastně mělo. Věci nebyly tak prosté a byl jsem rád, že se Varjargar příliš nevyptával.
"Podle toho, jak o ní hovoří její členi, to skutečně musí být dobře fungující smečka," usoudil jsem. I Aranel o Borůvkové smečce mluvila pochvalně. "Slíbil jsem Aranel, že les navštívím, jen jsem k tomu zatím neměl příležitost, ale musím říct, že živíte moji zvědavost," cukl jsem koutky a vyslechl si Varjovy úvahy ohledně mé osoby. Kývl jsem, asi jsem chápal, jak na to přišel. "Nepletete. Dorazil jsem teprve zjara," objasnil jsem. "Zřejmě to je poznat." Byla pravda, že jsem v porovnání s mnoha zdejšími obyvateli, Varjargara nevyjímaje, vyhlížel tak obyčejně, jak se jen dalo. Což mi upřímně vyhovovalo. Teď jsem ale krátce zauvažoval, jestli ve zdejších končinách být nenápadný neznamená pravý opak.

Srpen 5/10 - Varja

Varjargarova reakce mě lehce pobavila. Jistě nechtěl naznačovat, že vypadám jako odrbaný poutník, ale jeho slova tak částečně vyzněla. Ještě, že jsem neměl ve zvyku se urazit kvůli podobným malichernostem. "Je takový, jako většina příběhů vlčího života, řekl bych," usoudil jsem po chvíli zamyšlení. Někomu by možná připadal zajímavý, někomu zase nesnesitelně nudný. Byly v něm chvíle dobrodružství i dlouhá období zcela obyčejného života. "Prozatím jsem nakloněn tomu věřit," kývl jsem hlavou, neboť většina vlků, které jsem zde poznal, působila přátelsky. S výjimkou pirátů, kteří však nebyli tak úplně zdejší. Místní se zdáli uvolnění a poměrně důvěřiví. Bylo vidět, že se zde nežije ve stínu nějakého velkého nebezpečí.
Ač byl seveřan v podstatě cizinec, štěstí jsem mu přál. Bylo vidět, že si daru, který mu byl dopřán, váží. "Mám dceru," odvětil jsem s lehkým úsměvem, spokojen s vědomím, že jsou Hyetta s Lalií v pořádku. Ač jsem věděl, že to jinak být nemohlo, stejně mě mrzel všechen ten společný čas, o který jsme přišli.
Střihl jsem ušima při zaznění jména Borůvková smečka, neboť jsem ho poznával. "Vím, kde leží," kývl jsem. "Nenavštívil jsem ji, ale setkal jsem se s jednou vaší členkou. Aranel." Bylo to nedaleko místa, kde jsme právě stáli. Jeho další úvaha však byla zvláštní. Nebyla nepravdivá - na území Gallirei jsem území žádné smečky nenavštívil, ale nevěděl jsem, jak k tomu závěru došel. "Z čeho tak soudíte?"

Konečně byla Hyetta volná a konečně jsme byli všichi tři pospolu. V bezpečí a asi v takovém pořádku, v jakém jsme vzhledem k okolnostem být mohli. Nechal jsem Lalii, ať se poobjímá s Hyettou a v duchu děkoval bohům, že na nás dali pozor a dopřáli nám se znovu shledat. "Jsem rád, že jste obě v pořádku," hlesl jsem a otřel se čenichem o Hyettinu tvář. Lehce jsem jí přitom narovnal rozčepýřenou srst, což byl v té chvíli detail vskutku nepodstatný, avšak nemohl jsem ho z nepochopitelného nutkání nechat jen tak.
Netoužil jsem po ničem víc, než si lehnout do písku vedle Hyetty, vychutnávat si její blízkost a dopřát svému rozbolavělému, unavenému tělu odpočinku, ale když jsem viděl naše kožichy ulepené od krve a Hyettinu snahu se uvést jakž takž do pořádku, zatoužil jsem po lepším místu ke zotavování. Bloudění po pláži mi naštěstí dalo informace i o jiných věcech, než o pohybu pirátů. "Zvládla bys kousek jít?" zeptal jsem se Hyetty. "Nedaleko odtud se do moře vlévá řeka, mohli bychom si tam omýt rány a odpočinout si ve větším pohodlí. A popovídat si, v klidu," směřoval jsem další slova hlavně k Lalii, která stála stranou a které jsem nestačil vysvětlit vůbec nic. Ne, že bychom k tomu měli příležitost, ale teď jsem jí - jim oběma - chtěl říct všechno a pak si poslechnout, co zažily, zatímco jsme se neviděli.
Sklopil jsem zrak k Hyettě, rozhodnutí, zda se teď chce namáhat s přesunem jsem nechal na ní, vždyť jsem viděl, jak je unavená a zesláblá. Byl jsem ale připraven jí poskytnout oporu, kdyby potřebovala.

Hledat stopy na pláži, kterou pošlapala celá horda dupajících pirátů, byl úkol přinejmenším nelehký. Navíc jsem měl problém udržet pozornost, neustále jsem si tlapou neklidně rovnal trčící chomáč chlupů za uchem. Notak. Soustřeď se. Hyetta však musela být někde poblíž. Snažil jsem se zachytit její pach, ale než se mi to podařilo, ozvala se Lalie. Zvedl jsem hlavu od země a pohlédl na ni, mírně zmaten. Nevěděl jsem, jak to ví, avšak promluvila s jistotou a vypadalo to, že ví, kam běží. Neptal jsem se. Jen jsem natáhl své dlouhé nohy, abych ji dohnal, mírně kulhavě, neboť jsem začínal cítit místo, kde mě můj protivník v boji podrápal na rameni. Cestou ke křovinám už mě zašimral v čenichu známý pach. Lalie měla pravdu.
Prolezl jsem křovím za světlou špičkou dceřina ocásku a spatřil Hyettu. Byla opět v provazech, svázaná a odhozená tady jako kus hadru. Jsou jako divá zvěř, zaskřípal jsem zuby a věděl, že jsem v první řadě nikdy neměl nic takového dopustit. Lalie už se ochomýtala kolem vlčice a vyzvídala, zda je v pořádku a začala se dobývat na provazy. "Jenom klid," pronesl jsem vlastně k oběma - a možná i sám k sobě - a sklonil se, abych Lalii pomohl Hyettu osvobodit. Byla dobitá a od krve, ale naživu. Nechtěl jsem si představovat, co jí piráti provedli. Doufal jsem jen, že to nebylo příliš strašlivé. Vzal jsem do zubů provaz kolem jejích zadních nohou a začal uzel hryzat a uvolňovat, dokud se mi nepodařilo ho dostatečně rozvolnit.

"Co to tady smrdí?" "Nejspíš zdechlina." "A čeho?" "Hádám, že jelena." "A proč smrdí?" "Inu, když zůstane tělo ležet-" "To je nudaaa. Kam šel Kallan?" "Musel si odskočit." "Na malou nebo na velkou?" "Netroufám si hádat." "A kdy se vrátí?" Excelentní otázka. Kallan odešel už před nějakou tou chvílí a já teď s vlčetem osaměl. Nedivil jsem se svému učni, že zatoužil po klidu. Ač se mi srdce svíralo nad osudem tohoto osiřelého dítka, sotva se jí jazýček rozvázal, ukázalo se, že ticho i klid před ní v hrůze prchají. "Určitě už brzo." "To doufám. Kallan je lepší," informovala mne s upřímností. Au.
"Jsem rád, že sis ho oblíbila." "Ty ho rád nemáš?" "Jistě, že mám." "Tak proč jsi rád, že ho mám ráda já?" Pomalu jsem mrkl. "Cožpak ho nemůžeme mít rádi oba? Kallana tím nijak neubyde." "Ale kdybys ho měl fakt rád, nechtěl by ses o něj dělit!" Krátce jsem se pozastavil nad tím, jaký to vlastně pohled na svět jí předali rodiče, než jsem zavrtěl hlavou: "Jak by k tomu chudák přišel, aby-"
Ovšem mohl jsem si svá moudra strčit za klobouk. "Ta zdechlina faaakt děsně smrdí," postěžovala si opět vlčice. "Elin, skákat takhle ostatním do řeči je krajně neslušné." "Já vím, to už jsi říkal, ale že mám pravdu?" "Jistě." Na moment nastalo ticho. Slyšel jsem zpívat ptáky, zurčet potůček a naprosto žádné známky toho, že by se můj učedník vracel. Lehce jsem si povzdechl. Když mi zrak opět klesl k vlčeti, zjistil jsem s úlekem, že jí v očích stojí slzy.
"Copak se děje?" Elin popotáhla. "Moji rodiče taky takhle smrdí?" Sklopil jsem bradu. Na Elin jsme narazili před třemi dny. Tiskla se k potrhanému tělu své matky. Otec ležel před nimi, jak se je snažil bránit vlastním tělem. Před medvědem se uchránila akorát Elin, dost malá na to, aby se vmáčkla do skrýše pod kořeny stromu. "Pohřbili jsme je. Uložili jsme jejich těla k odpočinku." "Ale tam v hlíně... Tam v hlíně takhle smrdí! I když to nikdo necítí, že?" Malá vlčice byla možná až příliš chytrá pro své vlastní dobro. Tiše jsem povzdechl. "Každé tělo se nakonec rozloží, když už ho duše neobývá." Chtěl jsem pokračovat, ale Elin se nadechla z plných plic a spustila usedavý nářek. Slzy se vyřinuly jako vodopád - a Kallan si vybral právě tuhle chvíli, aby se vynořil z křoví s párem králíků v tlamě.
"Hola, nač ten povyk?" zeptal se, jen co svou kořist upustil na zem. Elin se k němu vrhla a zlatavý vlk ji k sobě tlapou přivinul. "Eladan už je na mě zase zlej," zafňukala mu do kožíšku. Kallan po mě vrhl zvědavý pohled přes její záda. Pokrčil jsem mírně rameny. "Vážně? Co vyvedl tentokrát?" "Říkal, že moji rodiče smrdí a... a že tě nemá rád a že radši ani nechce hádat, co jsi šel dělat!" Viděl jsem, že se Kallan kouše zevnitř do tváře. Tenhle vlk byl vždycky jen krůček od záchvatu smíchu a bojoval s tím i teď. Držel se obdivuhodně. "Víš, Elin, to se mi nějak nezdá. Jsi si jistá, že to povídal přesně takhle?" "No... Přesně ne," fňuklo vlče a ohlédlo se na mě. "A víš, co jsem ti povídal? Že máš poslouchat, co ostatní říkají a ne si to domýšlet?" "Mhm." "Eladan tím určitě nic zlého nemyslel. Že?" "Samozřejmě, že ne, a jestli jsem ti ublížil, pak se hluboce omlouvám," pronesl jsem a přistrčil jí králíka. "Radši se pojď najíst, když byl Kallan tak hodný a ulovil pro nás." "Tak jo. Dík," pousmála se na Kallana. "A pak si se mnou zahraješ? Mám novou hru. Jmenuje se 'co to smrdí'."

Srpen 5/10 - Varjargar

Lehce jsem střihl ušima, když mne huňatý vlk ujišťoval, že si jistě zvyknu. "Nepochybuji. Zvládl jsem si v životě zvyknout už na leccos," pronesl jsem, prošel jsem už různá místa, mírnější i drsná. "Zde se to skutečně zatím jeví poměrně přívětivé, ačkoliv zde nejsem dlouho." Čas ovšem letěl, rychleji, než se mohlo zdát. Nebylo tomu již pár dní, nýbrž pár měsíců, co jsem sem přišel. Tři úplňky, počítal-li jsem správně.
Nevyzvídal jsem, co je důvodem vlkovy dobré nálady. Pokud mi to bude chtít říct, počítal jsem s tím, že mi to zkrátka poví - a nespletl jsem se. "Tak to vám moc gratuluji a přeji, ať je všechno v pořádku," máchl jsem ocasem a obdařil Varjargara prvním opravdovým úsměvem. "Taková věc je skutečné požehnání." Vlk byl sice naprostý cizinec, ale přesto jsem doufal, že bohové na jeho družku i potomky dohlédnou. Sám jsem ucítil to staré zklamání či možná provinilost nad tím, co vše jsem v tomto směru zmeškal. I když jsem věděl, že to jinak být nemohlo.
Vystoupil jsem z vody na břeh a otřepal se, dával jsem přitom pozor, abych nepokropil svého společníka. "Žijete tedy v některé ze smeček poblíž?" Teď už jsem malinko vyzvídal, ano. Ale staré zvyky se zapomínají těžko a chtěl jsem se dozvědět něco víc o smečkách kolem. Pokud tedy Varja a jeho družka nebyli tuláky.

F3: 6) Napiš závěr celé scény. (Použij slova spojená s koncem – např. popel, dým, ticho.)

S úlevou jsem vydechl, když Lalie řekla, že se jí nic nestalo. "Ochraňoval nás oba," opáčil jsem krátce s náznakem úsměvu. Snad ochránil i Hyettu. Okrajem mysli jsem zauvažoval, zdali je Monn i Lalie patronem či jestli zmínila právě jeho kvůli naší blízkosti k moři, ale pro tu chvíli jsem o tom nedumal příliš hluboce. Bude nám snad dopřán čas si všechno povědět. Jen, co budeme zase všichni pohromadě.
Došli jsme až do pirátského tábora, kde už panoval ruch a shon, jak piráti spěchali, aby se nalodili. S rostoucím neklidem jsem mezi pobíhajícími vlky hledal Hyettu... a nenacházel. "Ta hnědá vlčice, kam jste ji poslali?" pokusil jsem se zeptat kulhavého vlka, který procházel kolem, ale ani se po mně neohlédl. Jako bychom byli vzduch. Během pár chvil už byli piráti na lodi a odráželi od pobřeží.
Zůstali jsme stát v mokrém písku. Sledoval jsem, jak se loď vzdaluje a představoval jsem si, jak to asi vypadá z její paluby. Jak se mi dva zmenšujeme a zmenšujeme, až jsme jako dva mravenci, pak jako zrnka písku, jak nakonec zmizí i náznak země a zůstane jen nedozírná modrá dálava. Na pláž padlo ticho, po předchozím shonu téměř dusivé. Vítr vanoucí od moře přesýval písek a smazával stopy, které po pirátech zůstaly. Slané vlny olizovaly pobřeží.
Byl konec. A Hyetta nikde.
Srdce se mi sevřelo. Nebyla s nimi, nevlekli ji na loď. Musí tu někde být. "Já vím. Můžeme ji hledat společně. Byla tady, v táboře, než odjeli a určitě ji nebrali s sebou," pokud ji nenaložili na loď, když jsi byl pryč, když ses otočil zády, pokoušely se o mně pochybnosti, ale nenechal jsem je, aby ve mně hlodaly. Že by byla Hyetta nadobro pryč bylo až poslední možností. "Projděme pobřeží. Možná se jí podařilo jim uniknout," navrhl jsem a s čenichem skloněným u země jsem pomalu vykročil, nedbaje na únavu ani na poraněné rameno. To všechno mohlo počkat.

F3: 5) Zeptej se, zda byl poklad vůbec někdy skutečný – nebo jestli to byla celou dobu past. (Vlož do postu 5 slov, která by mohla být pirátským heslem.)

Souboj skončil tak rychle a nečekaně, jako i začal. Zlompacka, starý mořský vlk, zatřepal jedním z bývalých pirátů jako kusem hadru a když to spatřil ten, se kterým jsem se potýkal já, vzal do zaječích. Nechal jsem ho běžet. Druhý vlk už nevstal. Měl tu zůstat a až se zvedne příliv, patrně se stát potravou pro ryby. Bylo zbytečné zemřít kvůli tak malichernému sporu a doufal jsem, že alespoň jeho duše nalezne klid.
"V pořádku?" směřovala má první slova k Lalii, kterou jsem viděl dostat dělovou ránu do hlavy. Držela se ale na nohou a zdálo se, že se jí nic vážného nestalo. Mě po těle štípalo pár šrámů a na levém rameni se mi kožich lepil krví, ovšem k žádné horší úhoně jsem nepřišel. Bylo to štěstí a děkoval jsem v duchu Monnovi, že na nás dohlédl. Také jsme mohli skončit jako vykuchané ryby v písku.
Zlompacka přiložil k mapě pochodeň. Neubránil jsem se bodnutí lítosti, byla to krásná práce, kterou bylo škoda pálit. Byl bych si ji rád prostudoval blíže. Jednooký kapitán se však beze slova otočil a vedl nás směrem k táboru. Rozvrzaná kocábka houpající se na vlnách to místo označovala dobře. Vypravili jsme se za ním, Lalie se držela po mém boku a já byl rád, že jsem ji našel a že se jí nic nestalo. Chtěla vědět, kde je Hyetta a jestli vůbec nějaký poklad kdy existoval. Pochybuji. Vyhlížel jsem Hyettin hnědý kožíšek v místech, kde jsem ji viděl naposled, ale zatím jsem ji nezahlédl. "Rozumím tomu dobře, že žádný poklad neexistoval, že ano? Jen jste potřebovali někoho, kdo by za vás odvedl špinavou práci." Troufalé, možná, ale vycítil jsem ve Zlompackově náladě zvláštní změnu. Zdál se být spíše melancholický a zřejmě už mu bylo jedno, co bude dál. I já byl s touhle bandou hotový. Hledal jsem pohledem Hyettu. Už musela být blízko.

F3: 4) Vrhni se do boje! (Vlož do postu tři detaily, které by naznačily vnitřní konflikt – třeba pohyb uší, zatažené drápy, neklid v břiše…)

Veškerý zdravý rozum a civilizované řešení sporů letělo z okna. Zatínal jsem zuby, nechtěl jsem se rvát, ale v tomhle bude už jsem neviděl jiné východisko. Bylo na čase to konečně skončit. Jakmile se druzí dva vlci pohnuli proti nám, vrhl jsem se proti nim. Nechtěl jsem, aby měli příležitost ublížit Lalii. Musel jsem se snažit, abych ovládl svůj dech. Nervy pracovaly, ať jsem chtěl, nebo ne.
Jak tomu bylo ve většíně rvaček, i tahle, jakmile vypukla, byla nesmírně chaotická. V hrudi jsem cítil nepříjemné pnutí, nic na této situaci se mi nelíbilo. Uštědřil jsem důkladný kousanec jednomu z vlků a málem ho povalil, když mne Laliin výkřik upozornil na další nebezpečí. Tak tak jsem díky tomu stačil ustát nečekaný útok ze strany. Zlompacka se mlátil s prvním z vlků, zatímco se já snažil vypořádat s tím druhým. Pár šrámu jsem získal, pár jich zase rozdal. Nekousal jsem tak silně, jak bych mohl. Nechtěl jsem vlka zabít.
Koutkem oka jsem spatřil, jak Lalie schytala zásah. Trvalo mi moc dlouho ze sebe setřást svého soka, než abych tomu zabránil a Zlompackovi evidentně bylo úplně jedno, jestli někdo z nás přijde k úrazu. Vrhl jsem se dceři na pomoc, avšak celý tenhle chaotický, krvavý střet už se tak či tak chýlil ke svému konci. Vlci byli jen dva a neměli tolik sil. Bylo jasné, že nemají šanci.

F3: 3) Přidej se na Zlompackovu stranu. (Použij přímou řeč tří postav: Zlompacky, cizího vlka, sebe.)

Co se chystali cizí vlci odpovědět, to už se nejspíš nikdy nedozvíme. Za našimi zády totiž zaburácel hlas kapitána pirátů. "To jsem si mohl myslet," mlaskl, nezněl příliš překvapeně. Cožpak celou dobu čekal, že to budou bývalí členové jeho posádky? Blýskl jsem po něm pohledem. "Nemohl jste rovnou naznačit, co víte?" zeptal jsem se stále ještě s klidem, ovšem má skálopevná trpělivost byla velmi těžce zkoušená. Nikdo, vůbec nikdo z těchto vlků nebyl schopen komunikovat jako rozumná bytost a začínalo to být velmi, velmi frustrující.
Bývalí piráti se otočili na nás, na mě a na Lalii. Cítil jsem, jak atmosféra houstne, jako by bylo ovzduší nabité elektřinou. Tohle se nepodaří vyřešit po dobrém. Napjal jsem svaly v těle. Nelíbilo se mi, že v tom, co přijde, bude zapletená i Lalie.
"Notak? Vyber si stranu, suchozemská kryso," ozval se jeden z bývalých pirátů a já tiše zavrčel. Couvl jsem směrem ke Zlompackovi. Nezamlouvala se mi ani jedna ze stran, ale Hyetta byla pořád někde s jeho piráty a navíc se k němu připojila i Lalie. Tím bylo rozhodnuto. "Zůstaň blízko u mě, pokusím se ti je držet od těla," šeptl jsem dceři do ucha a připravil se na boj, kterému se nedalo vyhnout.

Srpen 3/10 - Varja

Že pochází z jiného klimatu, než jaký tu momentálně panoval, bylo na vlkovi vidět na první pohled. Jeho huňatý, hustý kožich se opravdu nejevil vhodný do letních veder. "Také jsem se narodil v poněkud drsnějších podmínkách, ač možná ne v tak chladných, jako vy, takže tomu rozumím," pokývl jsem hlavou, horko mi nevyhovovalo, avšak můj hrubý kožich byl přece jen o něco všestrannější.
Seveřan skutečně jen zářil. Culil se. Ani nemusel říkat, že je šťastný, bylo to z něj poznat na míle daleko. "To vám přeji, ať už je důvodem toho štěstí cokoliv," máchl jsem ocasem - na světě bylo příliš mnoho trápení, bylo příjemné tedy potkat někoho, komu se daří dobře a ke všemu se nestydí to dávat najevo.
Přestože si zřejmě užíval poklidu u jezera a svého vlastního štěstí, vlk prohlásil, že mu nevadí, když tu budeme společně. Nevadilo to ani mně, tudíž jsem nijak nespěchal zase pryč. "Rád tu s vámi chvíli pobudu," odpověděl jsem a udělal ještě krok do vody, až mi sahala skoro po hřbet. "Já jsem Eladan. Potěšení je na mé straně," pokývl jsem mu a v duchu si zopakoval jeho jméno, abych si ho zapamatoval. Varjargar.