Příspěvky uživatele

//Kiërb

Šum řeky byl v klidném večeru slyšet už z daleka. Už podle zvuku se muselo jednat o mnohem větší zvíře, než tenoulinký pramínek, který jsem nechal za sebou. Zatímco jsem se k bublání vody přibližoval, zauvažoval jsem, jestli už jsem se přiblížil svému cíli. Posledních pár dní byla krajina sice příjemná na pohled i k chůzi, ale podivně prázdná. Zvěře bylo všude dost, avšak muselo tomu být již nejméně pět dní, co jsem narazil na vlka. Přišlo mi neobvyklé, že v tak bohatých a mírumilovně působících končinách zdánlivě nikdo nežil. Což bylo, pochopitelně, právě tím, na co jsem se musel zaměřit. Kdo hledá neobvyklý kraj, měl by následovat neobvyklé stopy.
Cestou k řece jsem také nezaznamenal žádné stopy nedávné vlčí přítomnosti, ovšem podél břehů už ano. Ve vzduchu se vznášely slábnoucí pachy a v blátě na břehu jsem i v houstnoucím šeru našel pár téměř dokonalých vlčích stop. Z krajů nikoho jsem se vracel zřejmě do obydlených oblastí. Nemohl jsem si být jist tím, že mířím správným směrem, ovšem příliš velké pochybnosti mne nesužovaly. Na západ jsem se nikdy příliš daleko nevydal a pokud byly pověsti pravdivé, potom by mělo být nemožné zabloudit. Jediným, co se lišilo, byly názory na to, jak daleko onen podivný kraj vlastně leží. Ani to však moje srdce netížilo. Daleká pouť mne nemohla odradit.
To, co mne chvílemi hryzalo jako ostrý kamínek mezi polštářky, byla otázka, kde v tomhle širém světe jsou Hyetta a Lalie. Zda bude vůli bohů, abych je ještě nalezl. Ne, že bych je o to málo prosil. Potřásl jsem hlavou. Ještě chvíli kráčej s hlavou v oblacích a vykoupeš se v řece, napomenul jsem sám sebe, ačkoliv hlas v mojí hlavě připomínal spíš ten Alanorův. Jako vždycky, když jsem dělal něco hloupého a uvědomil si to.
Kráčel jsem teď po proudu řeky směrem k tmavému tvaru, který jsem zahlédl. Když jsem přišel blíž, skutečně to bylo tím, jako co to vypadalo. Most z kmenů a kořenů. Tohle musí být práce magie, pomyslel jsem si a srdce mi poskočilo. Inu, když se mi naskytla příhodná cesta na druhý břeh, kdo jsem byl, abych odmítal? Opatrně jsem položil na most nejdřív jen přední tlapy, abych jen tak nesvěřoval život něčemu, co tu mohlo tlít vystavené počasí už dlouhá léta. Dřevo lehce zavrzalo, ale nepovolilo. Vypravil jsem se pomalu na druhou stranu. Uprostřed se pár kusů ztrouchnivělé kůry a dřeva udrolilo a spadlo do vody, ovšem já to zvládl suchou tlapkou. Zajímalo by mě, kdo ten most postavil. Už to muselo být před nějakou dobou, uvažoval jsem, ale dále jsem u řeky neotálel. Blížila se noc, ovšem ještě jsem mohl zvládnout urazit kus cesty.

//Hadí ocas přes Vřesoviště

//z cest

Snášel se už večer, když mne tenký potůček, který jsem následoval, nejprve dovedl do stínu stromů a následně svou vlastní cestu skončil v malém průzračném jezírku na mýtince. Zastavil jsem na jeho břehu a rozhlédl se kolem sebe. I v padajícím šeru jsem viděl, že jsem zabloudil na skutečně velmi malebné místo. Čerstvě vyrostlé listy na stromech tiše šeptaly v mírném vánku. Vzduchem se nesla sladká vůně květů, ale ne tak sladká, aby vás z ní rozbolela hlava. Dokonce i šedé mraky se mi nad hlavou rozestoupily, když jsem vzhlédl k obloze, a vytvořily malé okénko, kterým bylo možno zahlédnout první hvězdu. Matka by řekla, že na nás Niamph mrkla. Koutků tlamy se mi dotkl jemný úsměv, aniž bych si to uvědomil. Culil jsem se, to by řekl zase Kallan.
Přestože však byl lesík krásný, nemínil jsem se zde příliš dlouho zdržovat. Sklonil jsem hlavu k tůňce a osvěžil se pár doušky vody, než jsem vyrazil dál. Cítil jsem se svěží, odpočatý a dnešní večer se mi jevil ideální k tomu urazit ještě kus cesty, než padne příliš hustá tma. Olízl jsem si mokrý čenich, věnoval poslední krátký pohled stříbrně mrkající hvězdě a pokračoval jsem v cestě.

//Kiërb