Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosinec 6/10

Plácl jsem sebou na kožešiny a byl překvapený tím, jak silně na mě únava najednou dolehla. Jako bych se náhle propadl do černých vln oceánu a neměl sil jim vzdorovat. Zavřel jsem oči a ponořil se do neklidného snění. Můj spánek ale nejspíš nebyl příliš klidný. Kdoví, kolik času uběhlo, ale probralo mě - víceméně - pošťouchnutí do ramene a naléhavý hlas: "Eladane? Eladane! Je ti něco?" Zamžoural jsem na Kallana, který nade mnou stál, obličej ustaraně zkřivený. "Nechtěl jsem tě budit, ale... mluvil jsi úplné nesmysly a- a víš co, vůbec nevypadáš dobře," zajíkl se mladík. Nebylo divu, že jsem vypadal hrozně. Cítil jsem se totiž zrovna tak. Tělo se mi neovladatelně třáslo zimnicí a zformulovat si v hlavě rozumnou myšlenku se stalo naprosto nadvlčím úkolem. Vlastní tělo mi připadalo cizí, jako bych si ho jenom půjčoval.

Prosinec 5/10

Toužil jsem protestovat a postavit si hlavu jako paličatý beran, ale kousl jsem se do jazyka. Viděl jsem pravdu ve slovech starší vlčice. Kdybych ji tam neviděl, těžko by se mě tolik dotkla. Uvolil jsem se tedy zůstat ještě alespoň pár dní, ačkoliv už jsem měl toho dne naplánováno vyrazit. Dobře, že jsem to neudělal. Právě toho večera se totiž věci obrátily od špatného k horšímu.
Chvíli po hovoru s matkou představenou jsem si šel na chvíli lehnout do zákoutí, které bylo v těchto měsících vyhrazeno mě a Kallanovi. Musel jsem přiznat alespoň sám sobě, že bych asi daleko nedošel, kdybych skutečně na cesty vyrazil. Byl jsem pořád unavený - a protože jsem byl zvyklý neustále něco dělat, něčím se zabývat, pomáhat tu či tamhle, shledával jsem to neuvěřitelně frustrujícím zážitkem. Teď mě ale bolel celý vlk, aniž bych od rána dělal cokoliv víc, než posedával po chrámu a koukal kolem sebe.

Prosinec 4/10

Kallan si prošel svými pár dny s nudlí u nosu a vytrvale si přitom stěžoval na hořké odvary, avšak za krátko byl jako rybička. Já na tom ale nebyl stejně. Cítil jsem se naopak den ode dne mizerněji. Občasné zakašlání se rychle změnilo v suchý, hrubý kašel, který mnou otřásal každou chvíli a chvílemi to ve mně nepěkně chrastilo. Nalhával jsem si, že to není nic strašného. Že budu moci odejít podle plánu - každým dnem se to musí obrátit k lepšímu. Nechtěl jsem si přiznat, že se budu muset zdržet. Ovšem nebyl jsem v téhle situaci naštěstí tím, kdo měl poslední slovo.
"V žádném případě nikam nepůjdeš," prohlásila matka představená tónem, který nepřipouštěl sebemenší odpor poté, co mě na vlastní oči prohlédla. "Zníš mnohem hůř, než před pár dny a vypadáš strašně. Nepošlu tě na smrt někam do divočiny, Eladane. Zůstaneš tady." "Matko-" "Ne. Pokud nemáš ty dost rozumu na to, abys to viděl, alespoň poslouchej ty, kteří ho mají. Myslím ale, že jsi chytrý dost na to, aby ti to bylo jasné. Takhle nikam jít nemůžeš."

Prosinec 3/10

Nezbývalo mi, než si připomenout své vlastní rady - nehledět příliš daleko vpřed, soustředit se na den, který je právě zde, vytrvat - a čekat. Čas uplyne, tak jako nakonec vždycky. Mrazy pomalu pomíjely, ve vzduchu se začínalo vznášet napjaté očekávání, které se vždy objevovalo na konci zimy. Příchod dalšího jara jako znovuzrození už byl na spadnutí... A právě tehdy jsem se dočkal jedné ze svých nejnáročnějších zkoušek.
Jak nevinně to začalo! Nic horšího než obyčejná rýma, která na konci zimy mezi vlky poletovala hojně. I mezi kněžkami zaznívalo spoustu kýchání a popotahování, ale nebylo to nic, s čím by si neporadily. Stačilo pít léčivé odvary a pár dní se tak nenamáhat a hle, vlci jsou jako noví. Očekával jsem, že se mnou to nebude jiné. Však jsem nestonal celé roky, domníval jsem se možná až příliš domýšlivě, že jsem ze života na útesech a na cestách tak zocelený, že mě jen tak nějaká choroba neskolí. Snad proto mi bylo ukázáno, jak obyčejný a zranitelný ve skutečnosti jsem.

Prosinec 2/10

Viděl jsem, jak mě Kallan pozoruje a kolikrát se pro sebe uculuje. Snažil jsem se před ním svoji nedočkavost skrývat, jak jen se dalo, tvářil jsem se tak vážně a vyrovnaně, jako vždycky, jenže... byl to Kallan. Před ním jste mohli utajit jen málo věcí. Pokud někdy žil vlk, který druhým skutečně viděl do duše, pak to byl právě on. Někdy to bylo až trochu znepokojivé, nebudu lhát. Štěstí bylo v tom, že Kallan byl dobrák skrz naskrz a tak svůj dar vhledu nikdy nevyužíval k tomu, aby druhým uškodil. Ale zatajit před ním něco? To byla prakticky holá nemožnost. Věděl jsem tedy, že mou touhu už vyrazit na cesty vidí a že se jí taky dobře baví. Kolikrát jsem mu tloukl do hlavy, aby byl trpělivý? Že všechno má svůj čas? Dovedl jsem si představit pocit zadostiučinění, který mu přinášelo, když viděl, že ani já nejsem zdaleka tak neotřesitelný, jak se mu mohlo zdát tehdy před měsíci a měsíci, kdy se mnou začal poprvé putovat.

Prosinec 1/10

Zdálo se mi, že je to nejdelší zima v mém životě. Snad jen ta, když jsem byl ještě málem vlčetem a s napětím jsem se těšil na své první cesty jakožto Alanorův učeň, mi připadala delší. Od té doby jsem však nikdy tak napjatě jaro nevyhlížel a jen málokdy jsem měl takový problém ovládnout vlastní nedočkavost. Má trpělivost, vypěstovaná roky disciplíny, byla velká, ne však nekonečná. A jak se váhy zimy přikláněly více a více k jaru, přemýšlel jsem, zdali brzy nenarazím na její hranice. Jestli prostě jednoho dne nevyběhnu z chrámu, neproženu se lesem a nezastavím, dokud mne tlapy ponesou. Samozřejmě bych něco takového doopravdy neudělal - povinnost byla povinnost, slib byl slib, ale nemohu tvrdit, že jsem si to nikdy nepředstavoval.

Prosinec 9/10

Vím, že Kallan tehdy spíš jen vtipkoval, ale mělo to v sobě jistě zrnko pravdy. Časem jsem si zvykl na to, že když jsme byli spolu, vlci - zejména ti vyděšení či zranění - mluvili hlavně na Kallana. Vyzařovala z něj přátelská, uklidňující aura a jeho vlídný obličej jakoby všechny kolem ujišťoval o tom, že všechno bude v pořádku. Někdy jsem mu tu schopnost trošku záviděl, ale věděl jsem, že sám mám zase jiné přednosti. Brzy jsme se oba naučili vnímat ten vzorec. Když chtěli vlci vedení a odpovědi, obraceli se většinou automaticky ke mně, když chtěli útěchu a podporu, gravitovali ke Kallanovi. Byla to dynamika, se kterou jsme se oba sžili a po nějaké době už mi přišla úplně přirozená. Tehdy už se den, kdy se Kallan bude muset vydat na svou vlastní pouť a poskytovat rady stejně jako útěchu, nezadržitelně blížil. Věděl jsem ale, že to zvládne.

Prosinec 8/10

"Ve chvíli, kdy na tom záleželo, jsi se vrhl do akce i přes svůj strach - a vůbec ne bezhlavě, čekal jsi na pokyny, když jsi nevěděl, co dělat. Jsem na tebe hrdý," prohlásil jsem a viděl, jak Kallan znatelně pookřál. Nebyla to zrovna slova, která bych rozhazoval kolem sebe jen tak pro nic za nic, ale po dnešku si mladý vlk pochvalu více než zasloužil. "A dovedl jsi Anabelle uklidnit líp, než bych zvládl já," dodal jsem ještě, načež se mladý vlk zasmál - pěkně od srdce. Ulevilo se mi, když jsem to slyšel. "No, to dá rozum. Jsem mnohem míň děsivý, než ty." Nakrčil jsem čelo, rádoby dotčen. "Já jsem děsivý?" "Hrozně," přitakal Kallan stále se smíchem. "Jeden nikdy neví, co se ti honí hlavou. Já už tě trochu znám, ale nemůžeš se divit náhodným kolemjdoucím, že se zrovna nehrnou s tebou dát do řeči."

Prosinec 7/10

Nemuseli jsme alespoň na lov, to bylo nejspíš jediným pozitivem situace. Vražedný kanec měl masa více než dost pro nás pro všechny. Využil jsem příležitosti najíst se do sytosti a pak jsem s pořádným kusem masa zamířil za svým učedníkem, který večeři vynechal a ležel stočený pod břízou poblíž spící vlčice. "V pořádku?" zeptal jsem se ho, i když jsem odpověď znal. "Ani bych neřekl," odpověděl Kallan roztřeseně. Teď teprve, když se zastavil, to na něj všechno doléhalo. "Eladane, to bylo přece... to byla hrůza." "Ano," řekl jsem tiše a posadil se vedle něj. "Ale ty sis vedl skvěle. Nezaváhal jsi ani na chvilku." Kallan se ztrhaně pousmál. "Jo, ale teď se klepu jak osika. Zato ty jsi úplně v klidu." "Nezapomeň, že já už v tom chodím o dost déle, než ty. Když jsem poprvé zažil něco podobného, vyzvracel jsem se z podoby." Kallan na mě pochybovačně hleděl a nejspíš se snažil z mojí kamenné tváře vyčíst nějakou známku po lži.

Prosinec 6/10

Zatímco ji Kallan utěšoval, já jí ošetřil ošklivě rozšklebenou ránu na stehně. Mezitím nám mezi vzlyky vysvětlila, že ten zabitý vlk byl její bratr, že se na ně divočák vyřítil úplně z ničeho nic, dokonce ani nevěděli, že byl poblíž, dokud nevyskočil z křoví jako démon z pekel. Vyklubal se z toho neskutečně dlouhý den, na jehož konci jsme ještě společnými silami hrabali hrob, do něhož jsme uložili k odpočinku Anabellina (jak se vlčice jmenovala) bratra. To nikdy nebyla veselá povinnost. Kallan se ke mně však beze slova připojil, veškeré vtípky i otázky poprvé od našeho setkání odložil stranou. V jeho zarputile soustředěné tváři jsem v tu chvíli spatřil vlka, v něhož dospěje a věděl jsem, že jsem volil dobře, když jsem mu dovolil jít se mnou a učit se hraničářem. Teprve po západu slunce jsme měli konečně chvíli na to si promluvit, protože Anabelle usnula a pro ten den už jsme nemohli udělat nic dalšího.

Prosinec 5/10

Já mezitím kance oběhl a skočil jsem na něj zprava. Zaryl jsem drápy do jeho tuhé kůže a protože jsem neměl kam jinam hryznout, zakousl jsem se mu přímo do ucha. Prase zakvičelo a stočilo se v kruhu, zuřivě se mě přitom snažilo sklepat ze hřbetu. Mladý vlk využil příležitosti a šel praseti po krku, zasadil mu hlubokou, i když ne smrtelnou ránu. V tu chvíli už jsem cítil, že se déle na kanci neudržím, seskočil jsem na zem a začal souboj, který se podobal prapodivnému tanci. Na jeho konci bylo jedno mrtvé prase, několik nepříliš hlubokých šrámů na nás dvou a jedna hystericky plačící vlčice s roztrženou nohou na vrcholku skalky, ze které nám trvalo nějakou tu chvíli ji dostat bezpečně dolů. Sotva stála nohama zase pevně na zemi, vrhla se ke Kallanovi a zabořila mu čelo do srsti na rameni. Vlk ji tlapou přitáhl bez váhání k sobě, držel ji, cosi jí tiše mumlal a já viděl, že se vlčice kousek po kousku uklidňuje. Aspoň tak moc, jak to v dané situaci šlo.

Prosinec 4/10

Proběhli jsme skrze křoví přímo doprostřed hororové scény. Pískově zbarvený vlk ležel na zemi rozpáraný kly mohutného kance, který se momentálně dobýval na druhou přítomnou - vlčici, jíž se podařilo najít dočasný úkryt na vrcholku malé skalky, ovšem zdálo se, že umíněné prase se tam za ní snad každou chvíli vyškrábe. Střelil jsem pohledem po Kallanovi, jak se vyrovnává s tím brutálním pohledem, který se nám naskytl. Tohle, věděl jsem, byl ten moment, který rozhodne o všem.
Mladík nezklamal. Vypadal sice naprosto zhrozeně a vyděšeně - a kdo by nebyl? - ale nezamrznul. Během pár mžiků otočil pohled na mě, připravený poslouchat, co má dělat. "Běž zleva, odlákej ho. Já po něm půjdu z druhé strany," vybídl jsem ho stručně a dali jsme se do pohybu. Kallan hlasitým pokřikem upozornil divočáka na svoji přítomnost a ten se hned zaměřil na cíl, který byl krásně v dosahu jeho klů, pěkně na zemi a ne na žádné hloupé skalce. Přesně jak jsem čekal.

Prosinec 3/10

Bylo to jen pár týdnů poté, co se ke mně připojil. Už jsem ho stačil naučit lecčemu, ale pořád jsme měli před sebou velice dlouhou cestu. Byl jsem spokojený s tím, jaké dělá Kallan pokroky, ale věděl jsem, že opravdový test teprve přijde. Nebyl jsem si jistý tím, co by to mělo být - věděl jsem jenom, že bohové nám do cesty nějakou zkoušku postaví, jako to nakonec udělali vždy. A tak se také stalo.
Odpočívali jsme zrovna na slunné mýtině, Kallan se oplachoval v potoku a já dřímal mezi kopretinami, když mi k uším mi dolehl výkřik. "Kallane, sem!" křikl jsem na svého učně, ale ani jsem nemusel, už se ke mně hnal přes rozkvetlý plácek, oči vytřeštěné. Na nic se neptal, prostě mě beze slova následoval, když jsem se rozběhl směrem, odkud řev přišel. Už z dálky jsem tušil, že nás nečeká nic pěkného. V čenichu mne šimral nezaměnitelný pach krve. Neustávající zoufalé vřeštění mi paradoxně dávalo trochu naděje - kdo měl v sobě dech na tolik křiku, tomu se třeba ještě dalo pomoct.

Prosinec 2/10

Kallan byl jako takové sluníčko sestoupivší na zemi ve vlčí podobě. Jeden by si na první pohled řekl, že se na hraničáře vůbec nehodí. Byla to profese evokující určitou představu - vysoké, štíhlé, větrem ošlehané vlky s vážnými tvářemi, kteří si každé slovo třikrát rozmyslí, než ho vyřknou, jako by šlo o vzácnou měnu. Mnoho z nás takových skutečně bylo. Kallan naopak nebyl ani jednou z těch věcí, nevysoký buclatý vlk, který se rád a snadno smál a s každým se dal do řeči. Dobře jsem však věděl, že ani jedno z toho není důležité. Důležité bylo to, co se skrývalo pod povrchem, to tvrdé jádro, které dokáže přestát těžkosti, zachovat chladnou hlavu pod tlakem, rozumně přemýšlet i ve vyhrocených situacích a nikdy se nevzdat. Přesně tohle můj nový učedník měl. Hluboko uvnitř něj se skrývala pevná ocel a od chvíle, co jsem ji v něm poprvé odhalil, jsem věděl, že to zvládne.

Prosinec 1/10

Myslel jsem, že bude trochu zvláštní zvykat si na putování s Kallanem po dlouhých měsících, které jsem strávil na cestách skoro sám. Krátké chvíle strávené ve vlčí společnosti střídala dlouhá období, kdy jsem kráčel osaměle, kolem sebe ve všech směrech pouze divočinu, jen nad hlavou nekonečné nebe. Kupodivu mi však netrvalo nijak dlouho přijmout přítomnost mladého vlka jako novou normu. Kallan jako by do mých dnů vnesl nové světlo. Vlk asi může být o samotě dlouho jen určitý čas, než se z něj začne stávat morous. Možná se to mně už dít začalo, aniž bych si to uvědomil? Pokud ano, pak mne od takového osudu mladý vlk zachránil. Nemohl se z vás stát morous, když jste měli po boku takovou studnici optimismu a nekonečných otázek. Alespoň já to považoval za nemožné.