Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben 2/10 - Meeka

Úcta k dospělým se zřejmě v tomto kraji vlčatům příliš nevštěpovala. Nebyl jsem tu však od toho, abych vychovával zdejší omladinu, ačkoliv ochránit ji před zřetelným nebezpečím jsem považoval za součást svých povinností. "Dobrá, ale pohnout se taky nemůžeš," poukázal jsem na fakt, který se nedal popřít, protože jsme ho oba měli přímo před očima. "Takže aspoň tohle napravíme." Nakonec zdviženou tlapu položila, ale prozatím se moc nepohnula. "Teď zkus vytáhnout tuhle," nabádal jsem ji, aby zvedla tlapu, kterou jsem se pokoušel uvolnit. Mazlavé bahno chňapalo i po mých nohou, ale já měl aspoň dost síly, abych se z něj osvobodil. "Ještě pár kroků a bude to."
Mohl jsem tušit, že zrovna tahle divoženka se nemůže dočkat, až bude dospělá a samostatná, i když zatím byla sotva lučnímu koníkovi po kolena. "Neboj, dočkáš se, ale všechno má svůj čas." Vzpomínal jsem si, že jsem sám těžko snášel podobné poučky od dospělých, bylo těžké to skousnout a smířit se s realitou, že nemůžu hned všechno a že je spousta věcí, které jsou a roky budou mimo můj dosah. "To ano, ale nemyslí to zle. Jen nechtějí, abys přišla k úhoně," řekl jsem. Byl jsem si jistý, že všichni zahrnují i mne.

//Asgaar

Opustil jsem les v uvolněném tempu v naději, že se Hyetta ještě na poslední chvíli vynoří mezi stromy. Byl bych na ni ještě čekal, avšak nechtěl jsem Arcanuse dále obírat o čas. Smečka si jistě vyžadovala jeho pozornost a nemohl jen celé dny vysedávat s cizincem na hranicích. 
Počasí bylo všelijaké, chvílemi pršelo, chvílemi zase vykouklo slunce. Jaro dovádělo a nemohlo se rozhodnout, jaké vlastně chce být. Kráčel jsem zvolna směrem, kde začínala rozlehlá jezerní oblast, když jsem z lesa za sebou zachytil ozvěnu vytí. Natočil jsem uši tím směrem. Mohla to být Hyetta? Znělo mi to jako její hlas, ovšem také to mohly být pouze moje vlastní přání, která barvila realitu do jiných odstínů. Ať to bylo jakkoliv, rozhodl jsem se, že chvíli vyčkat ničemu neublíží.
Zastavil jsem na břehu nejbližšího jezera a zavětřil, vzpomínal jsem si, že jsem tady v okolí cítil před nějakým časem medvědy. I teď tu byl jejich pach ve vzduchu slabě cítit, ale ne příliš blízko. Drželi se pravděpodobně o něco dál od území smečky, čehož jsem se rozhodl využít, zatímco jsem čekal. Postavil jsem se předníma nohama do vody a zahleděl se pod hladinu, jestli neuvidím nějakou pěknou rybu. Dál od břehu se míhaly jejich tmavé stíny, ale prozatím žádná nepřiplula blíž. Prozatím. A tak jsem tam stál hned ve dvojím očekávání - zdali se z lesa vynoří Hyetta a zdali některá z ryb bude tak neopatrná, aby skončila v mé tlamě.

Duben 1/10 - Meeka

Umíněná vlčice byla zřejmě odhodlaná dělat si věci po svém a zůstat v ledové vodě. Snažit se to celé opakovat znovu by pravděpodobně bylo pouhým plýtváním dechem. Nebo... že by se nehnula, protože to nešlo? Teprve až když sebou začala škubat sem tam ve snaze osvobodit tlapu ze sevření bahna jsem si uvědomil, že ji možná rozměklé dno chytilo a nechce pustit. "To jsi měla říct rovnou, že jsi se zasekla," povzdechl jsem si, nikoliv nevlídně. Měl jsem si toho sám všimnout dřív. "Počkej, dej tu nohu sem," nasměroval jsem ji. Sice asi znovu zapadne, ale snad o něco blíž ke břehu. Začal jsem vlastní tlapou z bahna dolovat její druhou přední, aby se mohla aspoň o krok posunout.
"Jsem," odvětil jsem s mírným pousmáním. "Ale moje dcera už je dospělá a vydala se na pouť po světě." Bylo zvláštní na to myslet a představovat si ji tam někde v širém světě, ale už to tak skutečně bylo. Jen jsem doufal, že si poradí. A že se ještě někdy setkáme.

Věnoval jsem postaršímu vlkovi mírný úsměv. Ano, teď už si mohl dát celou rodinu dohromady. Ne však příliš na dlouho, protože Lalie mířila do neznámých krajů a ani já nepočítal s tím, že bych se tu déle zdržel. Chtěl jsem si pouze promluvit s Hyettou. Prozatím jsem však mlčel a nechal Arcanuse, aby se také rozloučil s vlky, kteří jeho smečku opouštěli. Ah, je to jeho syn? Hyetta zmiňovala, že Parsifal pochází z našich končin, z Taranských hor, kde sídlí Garongovo bratrstvo. Ovšem jak se zdálo, rodinu našel zde, v této zemi kouzel. Nemusel jsem si tedy ani představovat, jak se Arcanus cítí, když ho vidí odcházet. Cítil jsem to také, konec konců.
Nějakou chvíli jsme mlčky hleděli za svými dětmi - ale ty už žádnými mláďaty nebyly, byli dospělí a vydali se budovat své vlastní životy. Možná se ještě vrátí... A možná také ne. Srdce jsem měl těžké, avšak věděl jsem, že takový už je řád života. "Poradí si," broukl jsem k černému vlku s mírným úsměvem. "A my také. Nakonec." S tím se Arcanus pustil do volání Hyetty, ovšem jeho zavytí hnědou vlčici přilákat nedovedlo, ačkoliv jsme čekali poměrně dlouho. Pozorně jsem poslouchal, avšak nezaslechl jsem ani křupnutí větvičky pod její tlapkou. Ani její pach se mi nezdál o mnoho zřetelnější.
"Zdá se, že nemá čas. A já vás nechci déle zdržovat," pokývl jsem alfě. Věděl jsem, že má jistě i další povinnosti, než sedět s tulákem na hranicích území. "Pokud vám to nevadí, zastavím se tu později." Byl jsem připraven přijmout i odpověď, že bych se tu znovu ukazovat neměl, ale příliš jsem ji neočekával. Nezdálo se, že by měl vlk nějaké výtky k tomu, že zde jsem. "Kdybyste ji potkal, byl byste tak laskav a vzkázal jí, že mám v plánu prozkoumat pobřeží v severní části kraje? Byl bych vám velmi vděčný. Kdyby mne chtěla najít dřív, než se sem vrátím, pravděpodobně budu někde tam." Pakliže Arcanus souhlasil, ještě jsem mu poděkoval, než jsem definitivně zvedl kotvy i já. "Děkuji za váš čas. Kéž vás i vaši smečku bohové ochraňují," pokývl jsem mu na rozloučenou a vypravil se pomalým krokem z lesa ven.

//Medvědí jezírka

Březen 3/10 - Meeka

Nezdálo se, že by moje slova padala zrovna na úrodnou půdu. Vlčí slečna nespokojeně mručela a koulela očima, ovšem tím jsem se odradit nenechal. Zkrátka a jednoduše jsem neměl v úmyslu ji nechat utopit se nebo zmrznout, i když k tomu zřejmě byla odhodlaná. "Určitě ti tak připadá, ale vážně je na koupání ještě dost brzo," odvětil jsem, když se mě snažila přesvědčit, že voda je vlastně úplně vlažná a příjemná. "Během chvíle můžeš nastydnout a pak budeš mít s průzkumem okolí konec klidně po zbytek jara. Když vydržíš ještě pár týdnů, oteplí se a potom se můžeš s rodiči jít koupat už bez obav."
Ovšem přesvědčit tuhle mladou dámu byl vážně tvrdý oříšek. Doufal jsem, že se tu rodiče objeví brzy, nechtěl jsem tahat z vody něčí vlče silou, ale pokud to jinak nepůjde, co mi zbyde? "Samozřejmě, ale táta tu teď není," poukázal jsem na onu skutečnost. Možná jí to dovolil, možná ne, ale dokud jsem byl v okolí jediný dospělý, pociťoval jsem za její bezpečí zodpovědnost. "Až přijde, bude to na něm, ale do té doby bych radši, kdybys počkala na pevné zemi. Voda je zrádná a sama bys do ní zkrátka zatím neměla." S tím jsem se posunul blíž, abych ji trochu popostrčil směrem ke břehu.

Březen 2/10 - Meeka

Vlčí slečna se naštěstí dál do vody nehrnula. Nenapadlo mě, že by to mohlo mít cosi společného s tím, že dál nemůže, jen jsem si oddechl, že poslechla. Koutky tlamy mi mírně zacukaly, když se do odpovědi pustila s přímostí, která byla vlastní snad pouze vlčatům. "Dospělí už povětšinou umí plavat a odhadnout lépe svoje síly, takže ano," opáčil jsem. "Pro vlčata je voda zrádnější - a navíc bych řekl, že je na koupání pořád ještě dost studená, nemyslíš?" Byla pravda, že mě to tolik nepřišlo, voda mě na tlapách studila, ale byl jsem na to zvyklý. Jenže ona byla o mnoho menší a určitě ne tak otužilá.
Uklidnilo mě, když prohlásila, že jsou jí rodiče v patách. Znovu jsem se ohlédl, ale prozatím se neblížili. "Dobrá. Určitě bude lepší, když na ně počkáš na břehu," pokoušel jsem se malou objevitelku nasměrovat zpátky na pevnou zem. Určitě i jejím rodičům by to dopřálo více klidu, kdyby svého potomka nenašli pomalu do půl těla potopeného v ledové vodě.

Březen 1/10 - Meeka

Od mého posledního výletu k jezeru uplynulo už dost času, ale teď mne k němu cesta opět zavedla. Užíval jsem si vůni jara ve vzduchu a příjemné počasí, které konečně nahradilo krutou zimu. Také jsem se ale rozhlížel, zda nenarazím na nějakou společnost. Zvykl jsem si už na to, že zde obvykle na někoho narazím, jezero se zdálo být vyhledávaným místem k setkáním.
Zprvu se zdálo, že budu mít ranní jezero jen sám pro sebe. Nestěžoval jsem si, i to pro mě byla příjemná možnost. Až po chvíli, kdy jsem se jen beze spěchu procházel a kochal, jsem zaslechl opodál jakési šplouchání. Obezřetně jsem obešel trs rákosí a spatřil... vlče. Malou uhlově černou vlčí slečnu, která v každém případě vypadala až moc mladá na to, aby se někde potulovala sama, natožpak v okolí vody. Plácala se v bahně u břehu, naštěstí se jí ještě nepovedlo propracovat někam do hloubky.
"Pozor, dál nechoď," zvolal jsem a natáhl krok, přímo před vlčici, abych jí zamezil v cestě dál. Ta v mých představách mohla skončit jedině hroznou tragédií. "Tohle není zrovna nejvhodnější místo pro mladou dámu. Kde jsi nechala rodiče?" směřovala moje otázka zrovna k nim. Očima jsem projel okolí, ale nikoho jsem neviděl. Ztratila se jim?

Lalie byla v pořádku, na srdci toho však měla více. Vyposlechl jsem si ji a moje vlastní srdce při jejích slovech ztěžklo, třebaže jsem rozuměl její touze se vypravit dále do světa. Ach, jak jsem jí rozuměl! A tak jsem spolkl slova, kterými bych ji přemlouval k tomu, aby zůstala. "Věřím, že cestu najdeš a mnohému se na ní přiučíš," řekl jsem tiše. "Monn nad tebou bude bdít." Přejel jsem pohledem k pískovému vlku, který musel být jistě Parsifal, o kterém mi Hyetta už něco málo naznačila. "Má dcera s vámi jistě bude v dobrých tlapách," řekl jsem. Pak jsem svou dceru krátce objal na rozloučenou. Tak krátký čas jsme spolu strávili, ani jsem neměl šanci ji poznat, zjistit, co všechno má ráda a co jí jde... Avšak i přes bolest v srdci jsem zůstával rozumný. Tohle byla její cesta a mohla si ji zvolit. Držet ji by přineslo jen mrzení.
Než jsem se stačil s Lalií úplně rozloučit, z lesa se vynořil postarší černý vlk. Vůně lesa z něj byla cítit mimořádně silně a tak jsem uhodl, že jeho pozice bude vysoká, ještě než to sám řekl. "Zdravím vás, pane Arcanusi, a omlouvám se, že jsem takhle vtrhl do vašeho lesa," omluvil jsem se a lehce sklonil hlavu, abych dal najevo, že tu nehodlám činit potíže. "Jsem Eladan, hraničář ve službách boha Monna. Přišel jsem za svojí dcerou, Lalií," pokynul jsem k ní hlavou. Věděl jsem, že se tu už ani jeden z vlků příliš nezdrží, ale nechal jsem Arcanuse, aby se s nimi rozloučil sám a po svém. "Je zde Hyetta?" zeptal jsem se ho po chvíli. "Rád bych mluvil i s ní." Jinými slovy, rozhodně by měla vědět, že naše dcera odchází do světa.

//Mahtaë jih přes Rozkvetlé louky

Laliina stopa mne dovedla opravdu až na hranice Asgaarského hvozdu. Zaváhal jsem, zdali mám vkročit až dovnitř a narušovat klid smečky. Nepatřil jsem sem a nebyl jsem s lesem ani tak svázán, jako Lalie a Hyetta. Věděl jsem, že v zimě bude mít smečka plné tlapy práce sama se sebou. Lalie tam však byla a já chtěl vědět, co ji zavedlo zpět sem. Potřeboval jsem se přesvědčit, že je v pořádku. Vkročil jsem tedy po krátké úvaze mezi stromy na okraji lesa a melodickým zavytím dal vědět o svém příchodu, abych se sem nevplížil jako zloděj či špeh.
Hnědý kožíšek dcery jsem spatřil mezi stromy nedaleko. Nebyla sama. Seděla tam se světle pískovým vlkem a o něčem si povídali, jednotlivá slova jsem však nezachytil. Vlk byl cítit asgaarským hvozdem a tak bylo zřejmé, že se jednalo o někoho z místních. Zamířil jsem k nim. "Zdravím vás," pronesl jsem k oběma a k pískovému předvedl menší zdvořilou úklonku, abych dal najevo, že jsem sem nepřišel se žádnými špatnými úmysly. "Odpusť, že jsem se tolik zdržel, Lalie, snad nebyly žádné potíže?" obrátil jsem se nejprve s omluvou k dceři, než jsem přejel pohledem k neznámému. "A vám se omlouvám, že jsem takto vtrhl na území smečky. Jmenuji se Eladan, jsem Laliin otec - následoval jsem její stopu, abych se ujistil, že je v pořádku."

//Vodopády přes Rozkvetlé louky

Našlapoval jsem opatrně po terénu, který nebyl úplně jistý. I na louce to místy pod nohama klouzalo. Narazil jsem tam na stopy vysoké, avšak žádných drobnějších tvorů, které bych zvládl ulovit sám. Rozhlížel jsem se, nenajdu-li alespoň mršinu zvířete, které už si zima vzala, avšak ani v tomto případě se na mě štěstí neusmálo. Nevadí. Byl jsem zvyklý se uskromnit, když bylo třeba. Bohové přejí těm, kteří jsou trpěliví. Věděl jsem, že má šance přijde.
Dorazil jsem k řece a narazil na poměrně čerstvé vlčí stopy. Jen letmé zavětření mi prozradilo, že patří Lalii. Už tu tedy nebyla, vypravila se kamsi dále. Tím směrem ležel Asgaarský hvozd, avšak také spousta jiných míst. Nebylo jisté, jestli se vypravila právě tam. Naštěstí nebylo nic obtížného stopu ve sněhu sledovat, alespoň prozatím ne, a tak jsem ji zkrátka následoval. Však se ukáže, kam si to Lalie namířila.

//Asgaar přes Medvědí jezírka

Se Sněženkou jsem se tedy rozloučil a bylo na čase vypravit se za Lalií. Nechal jsem ji osamotě déle, než by se mi líbilo. Nebyla už sice mrně a měla svůj dar od Monna, avšak ani to nebyla zkušená cestovatelka. Den byl navíc mrazivý, zima stále víc ukazovala svoje ostré zuby a tak už nebylo na místě otálet. Protáhl jsem si hřbet a vypravil se pomalu zpět jižním směrem, kde jsem dceru zanechal.
Doufal jsem, že na mě bude pořád čekat, ale nedalo se vyloučit, že se vypravila někam sama. Možná za mnou nebo možná na průzkum okolí či něco podobného. V každém případě jsem ale doufal, že je v pořádku. Rozhlížel jsem se zároveň kolem, jestli nenarazím na nějaké zvíře, které bych nám mohl ulovit k snědku. V řece jistě byly ryby, avšak nechtěl jsem riskovat máčet se v třeskutých mrazech v ledové vodě řeky. Doufal jsem, že bych na pláních mohl narazit na nějaké menší zvíře, které by se mi podařilo chytit.

//Mahtaë jih přes Rozkvetlé louky

Prosinec 10/10

Nový den však nastal a já byl stále naživu. Co víc, cítil jsem se líp. Ani zdaleka ne dobře, byl jsem tak zesláblý, že bych ze sebe snad ani neshodil těžkou kožešinu, kterou jsem byl přikrytý, ale v hlavě jsem měl konečně jasněji. Dokázal jsem srozumitelně přemýšlet. První, po kom jsem se ptal, byl Kallan - nikoliv Hyetta, ta tu samozřejmě nebyla. Vůbec jsem si nevzpomínal, kolikrát jsem se jí v uplynulých dnech dovolával. A Kallan se objevil, obhlížel mě nejdřív obezřetně, ale pak se usmál a vypadal tak, jako vždycky. "Vypadáš líp." "Taky se tak cítím," hlesl jsem znaveně. "Jsem rád. Vážně. Přišel jsem se vlastně rozloučit. Je čas, abych šel... Jaro je tu, Eladane." A tentokrát jsem to byl já, kdo viděl Kallanovo nadšení, které se snažil skrývat, protože měl dojem, že se nehodí. Ano, trochu jsem mu záviděl. On mohl běžet, zatímco mě čekalo ještě kdoví kolik dní, ba možná týdnů upoutaných na lůžko. "Dej na sebe pozor." "Samozřejmě," střihl ušima. "O mě se neboj. Hlavně ty se koukej uzdravit. A najdi svou rodinu, dobře? Když bohové dají, někde se na stezce potkáme." Usmál jsem se a doufal, že tomu tak skutečně bude. Věděl jsem, že je připravený, ale pouštět ho do světa se zdálo neuvěřitelné. "Šťastnou cestu, Kallane. Bohové tě provázej."

Prosinec 9/10

Navíc to nemohla být pravda. Později jsem ji totiž viděl. Stála v koutku, těsně mimo stříbrný flek měsíčního světla, který se rozléval po podlaze. Neviděl jsem jí do tváře, ale věděl jsem, že to je ona. "Hyetto," zasýpal jsem. "Pojď blíž... Prosím..." Ale ona tam jen stála, půlnoční přízrak, nepohnula se ani o kousek blíž. Nedopřála mi, abych jí mohl pohlédnout do tváře a mě z očí vyhrkly horké slzy, protože jsem v tu chvíli věděl, že zemřu, aniž bych na ni ještě někdy pohlédl, že zemřu ještě než vyjde slunce. Byla to naprostá jistota, kterou jsem cítil. Warre už se chystal vzít mou duši k sobě. Nemohl jsem se přít s boží vůlí, ale přesto jsem ho prosil ještě alespoň o jednu šanci. Ještě alespoň trochu času... Tak jako nejspíš prosí každý, kdo hledí smrti do tváře, bez ohledu na to, kolik šancí a času dostal. "Prosím... prosím..."

Prosinec 8/10

Z následujících dní se stala jedna velká šmouha, v níž bylo všechno sražené dohromady, realita a horečnaté sny kráčely tlapku v tlapce, prolínaly se a můj unavený mozek je od sebe nedokázal rozlišit. Slýchal jsem tlumené hlasy, ale jen těžko jsem je k někomu přiřazoval. Jak je na tom? Bude- Pozor! Kallane, prosím, kolikrát ti mám říkat, ať se nepleteš sestrám pod nohy? Pardon, pardon, seberu to- Jindy ty hlasy mluvily ke mně. Často mi pak strkaly něco pod čenich. Hořké byliny, kousky masa, chladnou vodu... Přijímal jsem poslušně všechno, co mi bylo nabízeno a mezi tvářemi, které se míhaly kolem, jsem vyhlížel tu jednu jedinou, kterou jsem si skutečně přál vidět. "Hyetta... Je tu Hyetta?" "Hyetta odešla loni na jaře, vzpomínáš? Vzpomínáš?" Nevzpomínal jsem si na nic takového. Vůbec ne. Odešla? Proč by měla odcházet...?

Prosinec 7/10

Kallan na mě hleděl s narůstajícím neklidem a já věděl, že se ode mě čeká, že něco udělám nebo řeknu. Popravdě jsem vůbec netušil, co to bude, ale vzal jsem si do své zmatené hlavy, že něco to být musí. Začal jsem se tedy ztěžka hrabat na nohy, ovšem sotva jsem se postavil, celý svět se zhoupl a otočil snad vzhůru nohama. Tlapy se pode mnou podlomily. Z hrozné dálky jsem slyšel Kallanův hlas, který volal o pomoc. Chtěl jsem mu jít na pomoc - vážně chtěl, i když jsem neměl ponětí, co se mu mohlo tak najednou stát, ale problém byl v tom, že všechno šedlo, šedlo, šedlo... Svět se mi vzdaloval a já zase jemu. Z posledních sil jsem se snažil udržet se při vědomí, avšak byl to už předem prohraný boj. Šeď si mě přivlastnila a proměnila se v temnotu, v níž jsem zabloudil a tápal a nějaký čas se zdálo, že vůbec nenajdu cestu ven. Už nikdy.