Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Květen 8/10 - Aranel

Prohlášení Aranel jen potvrdilo to, co jsem už věděl. Zde už žádná Bratrstva ani Sesterstva nesídlila. Bylo vidět, že i bohové jsou zde vnímáni zcela jinak. Obzvlášť mě zaujalo, že Aranel o nich hovořila, jako by žili přímo někde tady, na jednom určeném místě. Měl jsem k tomu své vlastní otázky, nicméně vlčice mne s jejich pokládáním předešla. "Celkem známe sedm bohů," řekl jsem jí. "Avšak bdí nad vlky všude, nejen v našem kraji. Bylo by nejspíš zahlcující je popisovat všechny najednou, avšak například mým patronem je bůh Monn, který je bohem moří a vodstev, porozumění, ticha, ale i neklidu a strachu. Většina vlků si volí jednoho boha, kterému slouží celý život - či si možná bůh spíše volí je," pronesl jsem zamyšleně.
"Chrámy jsou pak místy, která jsou bohům zasvěcená, domovy Bratrstev a Sesterstev. Jsou roztroušené porůznu v kraji a navzájem se od sebe liší, ať už svým zaměřením či posláním. Některé ochraňují blízké stezky, které jsou vlky hojně využívané, v jiných více bují umění léčitelství. Spojuje je však služba bohům. To mají společné."
Prozatím jsem se nepouštěl do dalších detailů, nechtěl jsem Aranel zcela zahltit. Sklonil jsem hlavu k vodní hladině a trochu se napil chladné vody, abych si svlažil hrdlo. Odvykl jsem delším hovorům s ostatními. Nebylo mi to však nepříjemné. Viděl jsem, že se Aranel vyptává ze zvídavosti a touhy poznat nepoznané, což bych někomu odpíral jen nerad.
Mírně jsem se pousmál. "Už tomu tak bude. Nevydržel jsem nikdy příliš dlouho na jednom místě," odsouhlasil jsem. Ne všechna ta dobrodružství byla příjemná, stejně jako ne všechny věci, které jsem viděl na cestách... Ale ani tak bych svůj život nevyměnil za žádný jiný.
Pozorně jsem pak nastražil uši, když jsem se jí ptal na Hyettu a Lalii. Její záporná odpověď mne sice nepotěšila, ale ani nepřekvapila. Bude to chtít více hledání, než se dostanu na správnou stopu. "Nevadí. Pokud tu někde jsou, najdu je," prohlásil jsem beze stínu pochybností. Pevně jsem věřil, že je nám přáno, aby se naše cesty ještě někdy zkřížily.

Naštěstí vlčice nejevila žádné známky toho, že by si ublížila a ani toho, že by se nadále zlobila. Pouze se mírně pousmála a poté pochválila moje jméno. To přimělo ke krátkému pousmání zase mne. "Děkuju. A těší mne," pokývl jsem, protože jsem se vzápětí dozvěděl i to, jaké jméno nosí ona.
Nad mojí otázkou lehce zaváhala, takže jsem hned věděl, že to celé nebude až tak prosté. Prozradila mi, že v lovu mnoho zkušeností nemá. Rovnou mě však neodmítla a vyslovila přání se v této oblasti zlepšovat, takže tu naděje stále byla.
Pokýval jsem zamyšleně hlavou. Kamzíci nebyli tou nejjednodušší volbou pro nezkušeného lovce, ale s trochou opatrnosti a štěstí bychom to snad dokázat mohli. "Zvu, pokud máte zájem," kývl jsem nakonec a zdálo se, že vlčice zájem má. "Tamhle výš na svahu se pasou kamzíci. Ve dvou by pro nás neměl být problém skolit samici, pokud jí nedovolíme uniknout do skal." Tam už bychom neměli šanci kořist dohonit. Rozhlédl jsem se po travnatém svahu, na jehož úpatí jsme stáli a usoudil, že je tu prostoru k manévrování dost. Terén nebyl nejrovnější, ale ani neschůdný.
Chvíli jsem se rozhlížel, větřil a přemýšlel. "Zkusil bych je obejít seshora a nahnat jednu samici k vám," vyslovil jsem po úvaze svůj plán. "Bylo by dobré, kdybyste zůstala čekat asi v půlce svahu, tamhle u těch zubatých skal, kývl jsem hlavou oním směrem. Předpokládal jsem, že by to bylo nejpravděpodobnější místo, kam by nám kamzice mohla zaběhnout. Pokud si tam na ni Seilah počíhá, mělo by ji to odradit. "K těm bych kořist směřoval. Připojila byste se ke mně, jakmile se přiblížíme. Společnými silami bychom ji potom strhli k zemi." Bylo to poměrně prosté - alespoň na vyslovení. Realita bývá často jiná, jak jsem dobře věděl. Zůstal jsem ještě na místě a nechal mladší vlčici prostor pro otázky, pokud nějaké měla. Chtěl jsem, aby bylo všechno jasné, než začneme.

Skrytý ve stínech jsem vyhlížel, zdali se neobjeví nějaká příhodnější kořist pro vlka samotáře, když jsem za sebou zaslechl pohyb. Nastražil jsem uši a ohlédl se, abych viděl, kdo se to ke mně blíží. Chvíli to vypadalo, že mladá vlčice projde kolem bez povšimnutí. Nestačil jsem si ale ani odkašlat, abych ji upozronil na svou přítomnost - už mne zpozorovala a polekaně nadskočila, až se zarazila o skálu na druhé straně. Au.
"Prosím za prominutí, slečno, jste v pořádku?" natáhl jsem k ní čenich a udělal malý krok směrem na světlo, i když jsem se nehrnul do jejího osobního prostoru. Jen jsem chtěl vidět, jestli si neublížila. "Nesnažím se tu nikoho děsit. Skrýval jsem se před zraky zvěře," objasnil jsem, když se do mě pustila. Naštěstí zněl její hlas z pochopitelných důvodů sice nabručeně, ale ne úplně naštvaně.
Vysvětlila, že zkrátka nedávala příliš pozor, kam jde. Kývl jsem hlavou. Komu se to někdy nepřihodilo? "Jsem rád, že se nestalo nic horšího. A ještě jednou se omlouvám," řekl jsem. Stále jsem se snažil tlumit hlas, neb jsem měl pořád naději, že by se mi mohlo povést tu sehnat něco na zub. Třeba by se ke mně chtěla polekaná cizinka připojit. Tedy pokud se již nestačila rozhodnout, že s nějakým podivínem ze stínů nechce mít nic společného. "Jmenuji se Eladan," představil jsem se jí ve snaze navést tohle setkání do trochu příjemnějších kolejí, ovšem hned jsem přešel k věci, protože jsem neměl rád dlouhé obcházení kolem horké kaše: "Povězte, lovíte ráda?"

Květen 7/10 - Aranel

Vlčice mi odsouhlasila pokývnutím, že opravdu mluví o bozích. Dále to ovšem nerozváděla. Uvažoval jsem, jestli se mám ptát. Byl jsem zvědavý, ale zároveň jsem věděl, že ne každý se do tohoto tématu rád pouští. Také se to mohlo dosti zamotat. Rozhodl jsem se to tedy nechat být, ostatně jsem si byl jistý, že i toto tajemství mi nakonec bude odhaleno. Stačilo jen mít trpělivost.
Aranel mi toho doposud pověděla o Galliree hodně, ale teď chtěla slyšet zase něco o mojí domovině. Nevadilo mi se s ní podělit. Bylo to konec konců jedině spravedlivé, nebo ne? Proto jsem se rozpovídal více, než doposud: "Je to pěkný kraj k životu. Rozmanitý, protože se rozkládá na velikém území, takže si tam skoro každý najde místo, které by mu vyhovovalo," začal jsem zvolna, ve vzpomínkách se mi promítaly hory, lesy, říčky a nejrůznější zákoutí, která mne v průběhu let vzala za srdce. "Vlci žijí ve smečkách, rodinách, jako osamělí tuláci či v Sesterstvech a Bratrstvech, která sídlí v chrámech zasvěcených bohům. Možná je to zde podobné?" otázal jsem se, abych případně vlčici nevyprávěl něco, co už sama dobře ví. Nikdy jsem však neslyšel o tom, že by nějaký chrám ležel takto daleko na západě.
"Sám jsem vyrostl na útesech nad severním mořem, ale narodil jsem se v zalesněných kopcích a později jsem při vykonávání povinností hraničáře zcestoval celou zemi křížem krážem," prozradil jsem jí a trochu se pousmál. "To už vám možná částečně napovídá, co mne dovedlo až sem. Toulavé srdce se nespokojí s příběhy, musí samo zjistit, co leží za obzorem."
"A také... někoho hledám." To byla ta druhá polovina pravdy. "Dvě vlčice, které jsou mi velmi drahé a loni zjara cestovaly tímto směrem." Nedělal jsem si příliš velké naděje, že by Aranel na Hyettu s Lalií narazila, věděl jsem, že šance je opravdu maličká. Někdy se ale ukázalo, že i svět je maličký - a zeptat se nebolelo. "Jmenují se Hyetta a Lalie. Nezaslechla jste o nich něco?"

It was my first week traveling the wild lands with Alanor. We walked quite far in only a few days. Although I could still smell the ocean in the breeze if the wind was right, I no longer recognized any of the places we saw. It was finally fully sinking in that my home was left behind and my future lay on strange paths with this stern wolf who I equally liked and feared. My young heart was fluttering excitedly in my chest. It was an adventure! First of many, as I hoped, but there was a lot still left to learn. And learn I did, believe me.
At the end of that first week I lay down after a long day of walking and running and hunting, my body aching all over. I thought I was in great shape, but apparently I was wrong about that. I certainly wasn't just lazing about in Monn's temple - everyone had to do their part and I never tried to dodge my responsibilities - but this was... different. Alanor was training me. Feeling out my limits, maybe. Well, we haven't found those yet, I thought and smiled to myself, already halfway asleep. I can endure much more than he-
I never had a chance to finish that thought. Something heavy landed on my back and crushed me to the ground. I heard a horrible dark growl that made my blood run cold, felt someone's hot breath on my ear. I tried to protect my neck and kicked out my feet, with all my strenght I tried to shake off the unexpected attacker. I was too slow coming out of my doze to move quickly enough, though. Sharp teeth pressed on my throat and my heart nearly stopped for a second... Then they were gone. So was the weight on my back.
I sprung to my feet, ready to defend myself, but there was no need. It was Alanor, a bitter grin on his face. "Horrible. If I really wanted to kill you, you'd be so much dead meat right now. A ranger always needs to stay alert, Eladan. So often there's noone else to watch your back but you alone."
My heart was racing and I felt exceedingly stupid, like I just failed some important test. Words were trying to escape my mouth - I wasn't ready, it wasn't fair, I was nearly asleep - but I kept quiet. They were just excuses, even I knew that. Alanor nodded as if he could clearly see my thought process. Probably he could. "You'll do better next time, kid. I never had an apprentice I haven't 'killed' on the first try." That made me feel a little better. And determined. I never wanted to let him catch me off guard like this ever again.

Jaro se už nachylovalo k létu. Slunce zářilo na blankytné obloze, opíralo se do větví vzrostlých jedlí a zdvihalo z jehličí téměř omamnou vůni. Vůni dětství. Ty dny mi snad nikdy nepřipadaly vzdálenější než teď, když jsem seděl v klidné, stinné části hájku před mohylkou navršenou z bílých říčních kamenů. Pod nimi, přikrytá hlínou, na níž ještě ani nestačila začít růst tráva, odpočívala moje matka.
Přišel jsem příliš pozdě, než abych ji stačil ještě naposledy vidět. Když jsme s Kallanem včera večer dorazili, doznívalo z kopců táhlé teskné vytí mnoha hlasů. Sesterstvo se loučilo s některou ze svých řad. Mé myšlenky se samy od sebe stočily nikoliv k matce, ale k sestře, která zde zůstala a nevypravila se jako Veloria do světa. Alath...
Sotva mi její jméno blesklo poplašeně hlavou, sestra se vynořila před námi z lesa, jako bych ji přivolal. "Eladane!" zajíkla se. Viděl jsem v její tváři překvapení. Také jsem viděl, že se snaží zadržet slzy. "To je zvláštní, že jsi přišel zrovna teď. Máma-" Křečovitě se pokusila polknout knedlík v krku, dál přemáhala pláč a já už se na to nevydržel dívat. Objal jsem ji a ucítil, jak zabořila tvář do mé srsti, její horké slzy na mém rameni. Kallan cosi zamumlal a vytratil se. Znal jsem ho tehdy teprve krátce, už jsem si ho ale stačil oblíbit.
Držel jsem Alath v objetí, dokud se nevybrečela. Potom jsme se prošli lesem a ona mi vyprávěla, už mnohem klidnější, co se stalo. Příliš toho však k vyprávění nebylo. Vesath chřadla už několik měsíců. Rychleji se unavila, ztrácela chuť k jídlu, měla bolesti. Léčitelky jí dovedly ulevit, ale nemohly ji uzdravit. Bylo jí stále méně a méně... Až si nakonec lehla na nejvyšším kopci pod hvězdami a už nevstala. "Už skoro nikam nechodila. Nechci ani myslet na to, jak se jí podařilo vylézt až tam nahoru," vrtěla hlavou sestra.
Na to všechno jsem myslel, když jsem tam seděl a hleděl na ty bílé kameny, na porušenou zeminu a na svazek kopretin , které jsem tam položil a které v horkém jitru už začínaly uvadat. Mé oči byly suché, když jsem slyšel tu novinu i když jsem chodil s Alath pod jedlemi. Ne proto, že bych chtěl. Zkrátka byly. Uvnitř hrudi mi ležel balvan žalu, ale všechen se držel uvnitř, lepkavý a neodbytný. V noci jsem ležel vzhůru, hleděl na hvězdy a poslouchal Kallanovo chrápání. Čekal jsem, že teď už slzy musí přijít. Ale nepřišly. Mé oči zůstaly suché.
Teprve až pohled na ty vadnoucí kopretiny z nějakého důvodu dokázal pohnout tou lepkavou masou v mém nitru. Najednou jsem ji v duchu viděl tak, jako když jsem byl malý, a slyšel, jak mi říká, že je na mě hrdá - a celý svět se rázem rozostřil, jak jsem na něj hleděl přes závoj vody. Sklonil jsem hlavu a plakal tiše. Jak slzy tekly, něco z té tíhy uvnitř braly s sebou. Mrzí mě, že jsme se nestačili rozloučit.
Zničehonic se v bezvětrném dni zvedl poryv větru. Přinesl s sebou bílé a růžové okvětní lístky, celou záplavu, nečekanou jako lavinu. Doširoka jsem rozevřel uslzené oči v němém úžasu. Většina keřů i stromků už přece dávno odkvetla! Někde se však musel skrývat jeden zapomenutý. Květní plátky zakroužily kolem. Posypaly matčin hrob a ulpěly v mém kožichu. Vlahý něžný dotek vánku mi připomínal její pohlazení. "Mami?" hlesl jsem, ale nic dalšího se nestalo. Vítr utichl. Opět jsem byl sám a možná byste si mysleli, že jsem si to celé namluvil. Že jsem byl sám celou dobu. Ale kvítky dál pokrývaly zem kolem a já věděl, co jsem věděl. Byla tu. Přišla mi dát své sbohem.

Květen 6/10 - Aranel

Zavlnil jsem zvolna ocasem, když bílá vlčice mínila, že jistě brzy na vlastní kůži okusím zvláštnosti zdejší země. "Nepochybně," souhlasil jsem. Už teď jsem byl zvědavý na to, co vše zde odhalím. Aranel však mluvila dál a já pozorně našpicoval uši, neb se teď zmínila o nadpozemských bytostech, které mohly vlky obdařit silou magií či dalšími dovednostmi. "Hovoříte o bozích, že?" zeptal jsem se po opatrné úvaze. Neznal jsem žádné bohy, kteří by byli nazývání těmito jmény, ale také jsem věděl, že v různých částech světa se mohou jmenovat různě. Přemýšlel jsem, které dva by Aranel mohla mít na mysli. Život a Smrt... Bohem koloběhu života a smrti byl Warre, ale vlčice mluvila o dvou bytostech. A pouze o dvou. To bylo také zajímavé. Jak se může lišit víra a vnímání bohů jsem vlastně příliš nezvažoval, než jsem se na tuto cestu vydal.
Aranel mi poté popsala, že někteří vlci skutečně dokázali křídel využívat k létání - a nejen křídel, dokonce i magií. "Magii vzduchu v mojí domovině někteří vlci také dokázali ovládat, ale ty ostatní jsou pro mne novinkami. Nemyslím, že se tam vůbec vyskytují, nebo jsou velice vzácné," střihl jsem ušima se zájmem. "Třeba se i mně podaří tu své schopnosti rozvinout. Vím, že jsem jich po matce zrnko zdědil, avšak prozatím se příliš neprojevily," zadoufal jsem. Dar nahlédnout do cizích myslí jsem považoval za jeden z těch vzácnějších a samozřejmě jsem rozuměl tomu, že bylo třeba ho používat zodpovědně. Nebylo mým cílem se přehrabovat v myšlenkách ostatních... Nedalo se ani říci, že bych vyloženě toužil po moci. Kouzla byla zkrátka další z věcí, které jsem chtěl vyzkoušet, další oblastí, kde jsem shledával prostor k rozvoji.

Noc uplynula bez jakéhokoliv incidentu a k ránu jsem se vypravil na menší obhlídku okolí, která byla mnohem plodnější, než bych očekával (//sem časově patří hra u jezera s Aranel). Leccos jsem se od bílé vlčice dozvěděl a také jsem měl o čem přemýšlet.
Když jsem se však k jezeru obrátil zády, táhlo mne to zpět k horám. Den byl slunečný, příjemný a já se ještě nerozhodl, kterým směrem se vydám, abych konečně započal průzkum krajiny, která dle informací od Aranel nosila název Gallirea. Ačkoliv bylo dost možné, že jsem s ním již začal. Nebyl jsem si přesně jistý, kde leží hranice země. Protože počasí bylo příjemné a za denního světla mohl být průzkum hor bezpečnější, než když jsem se sem předtím dotápal v absolutní tmě, proč nezačít právě zde?
Vyrazil jsem po kamenité stezce, která se mi zdála být používána vlky i jinými zvířaty. Rozhodně byla pěkně vyšlapaná. Kráčel jsem stejnou cestou, kterou možná stovky nohou přede mnou a nemusel jsem být právě génius, abych viděl, proč je cesta tak používaná. Prošel jsem mezi dvěma vysokými skalami a octl se na travnatém svahu, u jehož paty se rozlévalo průzračné jezírko.
Panoval tu klid a ticho, ale to nebylo tím, co mne zaujalo ze všeho nejvíc. Měl jsem teď už skutečně hlad a cítil jsem kolem kamzíky. Museli se sem chodit pást a pít. Zůstal jsem stát ve stínu vysokých skal a střihl pomalu ušima. Byl jsem tiše jako myška, ale proč vlastně? Nemá to smysl. Je jedno, jestli je vyplaším, nebo ne, sám žádného neulovím. Pravda. Takže bylo na čase se podívat, co dalšího, pokud něco, se chodí pást na tuhle louku a napájet se k jezírku. S trochou štěstí se tu najde zvíře, které bych mohl skolit i sám. A přece jsem ještě váhal.

Květen 5/10 - Aranel

Slyšel jsem toho vskutku mnoho. Prozatím se však okolní kraje tvářily malebně a poklidně. Zdání však mohlo klamat, jak jsem velmi dobře věděl. Nebylo by moudré nechat se prvními dojmy ukolébat, když jsem neměl nejmenší tušení, co vše mne tu může čekat.
Měl jsem skutečně štěstí, že jsem narazil právě na Aranel. Bílá vlčice byla velmi sdílná a ochotně mi vysvětlovala, co mohu očekávat. Bylo vlastně velice příhodné, že bych se měl odpovědí dočkat právě zde, na břehu velikého jezera. Kráčel jsem po světě pod dohledem boha moří a vod a tak mi tohle připadalo více než správné. V duchu jsem Monnovi poděkoval, avšak poslouchal jsem, co mi vykládá Aranel.
"Tohle místo musí tedy být skutečným ohniskem magie," pokýval jsem hlavou, něco takového jsem už tušil. Občas se na světě dalo narazit na místa, kde se magii více dařilo a vlci jí byli nadanější - ač ne do takové míry, o jaké mluvila Aranel. Má vlastní matka měla dar nahlížení do vlčích myslí, který jsem po ní však podědil v pouze velmi malé míře. Pokud šlo o kouzla, bohové mi příliš nepřáli. Možná se však blížil čas, kdy se to změní.
Aranel mi potvrdila i věc, o níž jsem přemýšlel už delší dobu. Magie dovedla pozměnit i vlčí tělo. Nejen barvy očí a kožichů, ale dokonce i mnohem větší mutace. Věřil jsem, že jsou její slova pravdivá - ale přesto bych rád takovou věc viděl na vlastní oči. "Úžasné. Unesou taková křídla vlka?" nemohl jsem se nezeptat. Na její doporučení jsem jen pokýval hlavou a lehce se pousmál. Čekat nečekané bylo skoro mým životním heslem. Tušil jsem ale, že zde se teprve ukáže, jak moc to skutečně dokážu.

Květen 4/10 - Aranel

Sněhobílá vlčice mírně přikývla a na tváři se jí objevil úsměv, který mi napovídal, že přinejmenším nehovořím úplně z cesty. Musel jsem mířit správným směrem. Sama mi to také vzápětí potvrdila. Nejen, že jsem směřoval správně, dokonce jsem již byl v cíli. Či alespoň natolik v cíli, jak vlk jako já mohl být. Srdce mi v hrudi poskočilo. Tak přece to byla pravda. Ležela přede mnou možnost poznat věci, o kterých se mi prozatím ani nesnilo. "Gallirea, ano, to jméno v některých z těch příběhů zaznělo," pokýval jsem hlavou a pomalu zahoupal ocasem ze strany na stranu.
Bílá vlčice se představila jako Aranel z Borůvkového lesa. "A mé je Eladan. Z Vichřičných útesů, ačkoliv můj domov je spíše na cestách," představil jsem se jí na oplátku a poprvé se mi koutky tlamy lehce pozvedly do úsměvu. "Rád vás poznávám, a děkuji za milé přivítání," dodal jsem ještě a krátce sklonil hlavu.
Aranel ještě poznamenala, že vše, co jsem o zdejším kraji slyšel, bylo pravdivé. Tváří se mi mihnul výraz pobavení. "Vskutku? Pak by slunce mělo vycházet na západě, řeky téct do kopce a hvězdy zářit i za bílého dne," vzhlédl jsem krátce k obloze, která však neprojevovala žádné známky nadpřirozených jevů. Prozatím bylo těžké posoudit, které z pověstí byly pravdivé, avšak ty nejdivočejší z nich jsem mohl zřejmě vyloučit. "Povídá se toho skutečně mnoho. Nepochybuji však, že je tento kraj doopravdy neobyčejný. Rozhodně je velmi krásný, alespoň to málo, co jsem z něj zatím viděl."

Květen 3/10 - Aranel

V nastalé chvíli ticha jsem vysokou elegantní vlčici před sebou přejel pohledem od hlavy k patě. Nemám na mysli nějaké neslušné zírání, avšak bylo vždy dobré vědět, kdo před vámi stojí. Ačkoliv ne vždy byly věci (tím méně vlci) takové, jaké se jeví a zdání může klamat.
Zprvu se navíc nezdálo, že by tohle mělo být nějaké delší setkání, ovšem než jsme si stačili říct sbohem a jít každý zase svojí vlastní cestou, odhodlal jsem se k otázce. Hlavně mne k tomu ponoukla ta stříbrná jemná ozdoba, která se neustále snažila přitáhnout můj pohled.
Bílá vlčice se uvolila odpovědět na moje otázky a já pokývl s vděkem hlavou. "Slýchal jsem na toulkách občas různé zkazky o kraji, který má od zemí, kde jsem se narodil, ležet západním směrem. Říká se, že je to neobyčejná krajina plná magických sil, kde jsou k vidění nejrůznější zvláštní, krásné či kuriózní věci," začal jsem, ovšem neměl jsem v plánu dlouho chodit kolem horké kaše, jak se říká. "Vydal jsem se ji hledat a vy jste po dlouhé době první, koho jsem potkal. Víte, jestli jsem na správné stopě?" zeptal jsem se konečně a odolal pokušení opět těknout očima k přívěsku. Sám o sobě byl dostatečnou stopou, ale pokud jsem se mohl ujistit, bylo by pošetilé tak neučinit.

Květen 2/10 - Aranel

Vlčice nejprve neodpovídala a dle jejího pohledu jsem měl dojem, že si mne všimla právě teď, což už mi samo o sobě bylo dostatečnou odpovědí. Pravděpodobně nemluvila ke mně. Sotva jsem k tomu závěru došel, sněhobílá se vzpamatovala a začala pro změnu hovořit o překot. S lehkým pobavením jsem povytáhl obočí, ale jinak jsem nehnul brvou, ba ani koutky mi necukly. "Rozumím," přikývl jsem vážně, jako bych hovor s rybami provozoval běžně. Což jsem sice neprovozoval, ale věděl jsem z vlastních zkušeností dobře, že jeden se občas chová všelijak, když je sám. Či věří, že je sám.
Každopádně jsem viděl, že se mi podařilo vlčici poněkud vyvést z míry. Neměl jsem to v úmyslu, vrátit se to však již nedalo. "Nerušíte," odtušil jsem. "Popravdě jsem já nechtěl rušit vás, jinak bych alespoň pozdravil a dal o sobě vědět."
Očima jsem zavadil o prazvláštní náhrdelník, který nosila kolem krku. Ještě jsem nikdy neviděl takový šperk a bylo těžké uvěřit, že by ho zvládly vytvořit vlčí tlapy. Ne bez pomoci kouzel, přinejmenším. Pomalu jsem střihl ušima v zamyšlení. Možná. Možná by tato vlčice, která si povídala s rybami, mohla mít alespoň některé z odpovědí, po kterých jsem toužil. "Avšak," promluvil jsem po odmlce, "když už jsme se vzájemně vyrušili, mohl bych se na něco zeptat?"

Květen 1 - Aranel

Další potulky neznámým krajem mne dovedly až k průzračnému jezeru. V téměř klidné hladině se zrcadlila modrá obloha a za svěžího jitra zde panoval příjemný klid. Zamířil jsem ke břehu, abych zahnal žízeň a trochu se osvěžil. A také abych se pokochal výhledem. Občas se mi zastesklo po moři, po modré dáli táhnoucí se, až kam oko dohlédne. Tohle nebylo stejné... avšak byla to pravděpodobně hned ta druhá nejlepší věc.
Povšiml jsem si opodál sněhově bílé vlčice, která postávala nohama na mělčině. Nezamířil jsem za ní, měl jsem dojem, že si také užívá tichého rána a neměl jsem důvod ji rušit, ba ani žádnou zvláštní touhu s někým právě hovořit. Nezlobil bych se, kdyby mne oslovila, ale nevyhledával jsem to. Předpokládal jsem, že si budeme hledět každý svého. Jen jsem jí pokývl na pozdrav, ale nejspíše se ani nedívala mým směrem.
Sklonil jsem hlavu k vodě a začal pít. Byla dobrá a studená. Právě v tu chvíli jsem ale také zaslechl, jak vlčice cosi řekla. Kvůli šplouchání vody těsně u hlavy jsem však nerozuměl, co to bylo. Vzhlédl jsem a olízl si mokrý čenich. "Prosím? Mluvila jste na mne?" zeptal jsem se dostatečně hlasitě na to, aby můj hlas překlenul vzdálenost mezi námi a udělal jsem pár kroků směrem k ní, abychom na sebe nemuseli dále křičet.

//Hadí ocas

Čím blíže jsem byl k horám, tím více vlčích pachů jsem cítil. Stále jsem nikoho nespatřil, nepočítám-li tři vylekané kamzíky, kteří přede mnou prchli do tmy. Hlad mne prozatím netrápil, ale napadlo mě, že už tomu bylo pořádně dlouho, co jsem kamzíka ochutnal. Nebyla ovšem šance, že bych ho ulovil sám. Ne tohle jaro, protáhl jsem s trochou hořkosti tlamu, než jsem se opět v duchu napomenul. Buď rád, že jsi naživu. Zajímavé, tentokrát pro změnu můj vnitřní hlas podezřele připomínal hlas matky představené z chrámu Annan. "Vždyť já jsem," šeptl jsem do houstnoucí tmy a v duchu poděkoval Warremu, že mne ještě ušetřil.
Přesto byla ztráta kondice pro mě poněkud... frustrující. Cítil jsem se dobře a mohl dělat všechno, ale o poznání rychleji jsem se unavil a měl jsem pocit, že ani moje síla není taková, jaká bývala před nemocí. Když však utečete z prahu smrti, nemůžete čekat, že vás to nechá nepoznamenané. Zhluboka jsem se nadechl čerstvého nočního vzduchu, abych si připomněl, co je doopravdy důležité. Pořád jsem byl tady. Na tom ostatním se mohlo pracovat.
Ale dnes už ne. Tlapy mě bolely a přede mnou už se rýsovaly pouze skály a kopce. Dorazil jsem k horám, což bylo mým cílem pro dnešní den. Lézt na ně v noci nemělo cenu, teď byl čas si odpočinout. Zbývalo jen najít nějaké příhodné místo. Noc byla temná, měsíc se schovával za mraky a vykoukl jen občas, tudíž jsem se připravoval na opatrné našlapování a klopýtání po tmě. Štěstí se však na mne usmálo záhy. Narazil jsem u samé paty hor na jeskyni sice malou, ale dostatečně útulnou. Vlastně mnohem lepší místo, než na jakých jsem spal poslední dny. Očichal jsem důkladně její okolí, avšak nezdálo se, že by sloužilo někomu za doupě. Byl jsem dnes jejím jediným návštěvníkem. Vlezl jsem dovnitř a ulehl u zadní stěny, zády ke skále, čelem k východu. Položil jsem si hlavu na přední tlapy, zavřel oči, ale ještě dlouho jsem naslouchal zvukům noci, než jsem skutečně odplul do říše snů.

//Kiërb přes Vřesoviště

Za řekou čekal příjemný malý palouček, který bývá jistě v pozdějších obdobích roku plný kvetoucího vřesu. Nyní se zatím jen zelenal a čím dál jsem pokračoval, tím rozmočenější se půda pod mýma nohama stávala. Pach bláta a snad i rozkladu společně s hlasitým koncertem žabích hlasů mi prozradil, že přede mnou patrně leží nějaké bažiny. Stočil jsem své kroky jinam. Netoužil jsem vypravit se do neznámých mokřadů s nocí na krku.
Náhradní cesta, kterou jsem zvolil, se ukázala být sice pevnější a méně zrádnou, ale o nic veselejší. Zelená tráva a jarní květy prudce ustoupily chladnému šedému kameni. Útvary, které vytvářel, byly fascinující, ovšem velmi rychle se okoukaly. Našlapoval jsem na chladný čedič a snažil se příliš si nepřipouštět tíživou atmosféru, která zde panovala.
Byl jsem přesvědčen, že některá místa si v sobě uchovávala vzpomínky a měla vlastní duše. Vzpomněl jsem si na hájek z počátku svého večerního putování. Jeho duše byla svěží a veselá, zde jako by to bylo právě naopak. Ovšem díky této rozpukané stezce se mi opět otevřel nerušený výhled na temnou siluetu hor. Už bylo těžké ji spatřit proti obloze, na které zůstávala již téměř jen vzpomínka na denní světlo, ale protože jsem ji viděl už dříve, věděl jsem, kam se koukat. Zdálo se, že mne šedý kámen dovede přímo k nim. To byl můj dnešní cíl. Tam jistě naleznu úkryt k bezpečnému přečkání noci.

//Zrcadlové hory