Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Listopad 4/10

Vlk pomalu mrkl. "To je všechno?" Vážně jsem přikývl. Mladý vlk se praštil tlapou do čela. "Ach ne. Ale- Už jsem to jistě stačil zpackat, viďte?" "A co jsi měl zpackat? O nic jsi mne ještě nepožádal," podotkl jsem a dál zachovával kamennou tvář, i když to bylo chvílemi poměrně těžké. "Ale sledoval jsem vás a skočil jsem Tamuenovi na takový hloupý vtip." Rozhodl jsem se, že nebudu vlka dál trápit. Vypadalo to, že ho skutečně trápí možnost, že by jeho šance mohly být beznadějně pohřbeny. "Ty jsi Kallan, viď?" Přikývnutí. "Tak tedy Kallane, ujišťuji tě, že jsi nic nepokazil ani nezpackal. Nezlobím se na tebe a nepošlu tě pryč, dokonce ani nebudu žalovat Otci Představenému, že slídíš v mých stopách, zatímco máš být, pokud vím, s ostatními bratry na výuce." Kdyby se země mohla otevřít a Kallana spolknout, pravděpodobně by to v tu chvíli ocenil, ale neřekl nic. Nesnažil se ani zapírat, čímž v mých očích stoupl.

Listopad 3/10

Neměl jsem ovšem v úmyslu si nic domýšlet, chtěl jsem to slyšet z jeho tlamy. "Jen jsi co?" pobídl jsem ho, aby pokračoval. Stále s klidem, ale zároveň rozhodně. Mladík si povzdechl. "Tedy, vždyť víte, jak to je. Pokud se někdo chce dát do učení k hraničáři, musí ho nejdřív přechytračit. Hádám, že se mi to nepovedlo." Obočí mi vylétlo nahoru. Tohle pravidlo mi zřejmě uniklo. "Kdo ti to pověděl?" "Tedy... Tamuen. Jeden z bratří." Do tváře mladíka se vkradly pochybnosti. "Copak to není pravda?" "Obávám se, že tě Tamuen vodil za čenich," potřásl jsem hlavou. "Stačí udělat něco mnohem jednoduššího." Mladík mne sledoval úzkostlivým pohledem. "A to?" "Požádat ho."

Listopad 2/10

Přemýšlel jsem, zda ho mám nechat, aby svůj plán, ať byl jakýkoliv, dotáhl do konce, avšak nakonec jsem se rozhodl jinak. Bylo zřejmě třeba mu maličko srazit hřebínek. Otočil jsem uši vzad při dalším zapraštění větviček a vyrovnaně promluvil, aniž bych se ohlédl: "Špehování je na většině míst považováno za krajně nevhodné." Z křoví se ozvalo překvapené ticho, které trvalo několik vteřin, než ho nahradilo nové praskání a funění, jak se mladý vlk začal soukat ven. "O-omlouvám se," koktal. Ohlédl jsem se přes rameno a měl co dělat, abych se ubránil pobavenému úsměvu, když jsem viděl, jak se hrabe z křovin, kožich plný lístků a veliké zlaté oči vykulené v nefalšovaných obavách. "Já nechtěl špehovat. Jen jsem-" Máchl neurčitě tlapou, jako bych si měl doplnit konec věty sám.

Listopad 1/10

Stříbrné zraky jsem měl upřené na zajíce. Beze spěchu hopkal lupením a pásl se v chladném jarním ránu. Nízko nad zemí se místy ještě vznášel řídký mlžný opar, který slunce barvilo do zlatava. Očima jsem pozoroval ušáka, ale zbytkem smyslů jsem vnímal toho, kdo pozoroval zase mně. Slyšel jsem ho v křovinách, za sebou a mírně vpravo. Přenášel váhu z tlapy na tlapu a ve snaze zamaskovat svůj dech ještě více funěl. A také jsem cítil jeho pohled, zabodnutý do mých zad, šimral mě mezi lopatkami jako hmyz rejdící v kožichu. Koutek tlamy mi vyjel mírně nahoru. Ne, nebál jsem se tohoto skrytého pozorovatele. Měl jsem velmi dobrou představu o tom, kdo to je. Dokonce i o tom, co bude chtít. Jen mi nebylo jasné, co mělo být výsledkem této jeho hry. Chystal se na mě z křoví vyskočit? Nebo se ke mně připojit, až vyrazím za zajícem? Možná to ani on sám nevěděl.

//Bukový sráz

Vrátit se do starého hvozdu plného mechu už mi netrvalo nijak dlouho. Okolí bylo sice nehostinné, ale lesy zde byly překrásné. Pomalu a tiše, s čenichem nízko u země, jsem našlapoval na měkkém mechu a hledal vývrat, v jehož skrytu jsem nechal Lalii. Měl jsem trochu obavy, aby už mne nečekala, ale když jsem tam došel, stále ještě spala. Pousmál jsem se pro sebe, protáhl si hřbet a lehl si do mechu opodál. Mohl jsem si teď po té obchůzce dopřát chvíli odpočinku.
Potom se nám vydám najít něco k snědku. Nezdá se, že by sem chodila vysoká a nejspíš ani králíci nebo zajíci, ale jeví se to jako hotový ráj ptactva. Takovým bažantem nebo křepelkou bych nepohrdl. Snad ani Lalie by si nestěžovala na takovou pochoutku! Jen jste se museli přenést přes pocit peří šimrajícího vás v tlamě.

//Kamínková pláž

Konečně přišel čas vkročit mezi stromy dalšího lesa. Už od pohledu se dost lišil od toho, ve kterém jsem nechal odpočívat Lalii. Zdál se mladší, i mechu tu bylo méně. Jeho ráz byl o něco hrubší, místy ze země trčely balvany i vysoké skály. Okamžitě se mi tu zalíbilo. Ze všech stromů nejvíce převládaly buky, v šípkových keřích poskakovali ptáci a celkově se zdálo, že zde bude mnohem více života, než v lese pokrytém mechem. Vlčí pachy zde byly jen slabou ozvěnou, ovšem bylo znát, že možná les čas od času někdo navštěvuje či tu někdo přebýval. Teď jsem však v okolí necítil nikoho. Byl jsem tu sám. Kdybychom tu chtěli přečkat zimu, mohlo by to být vhodné místo, usoudil jsem. Našli bychom zde potravu a jistě i úkryt.
Jediné, co se mi trochu nezdálo, byl prudký sráz na jižním okraji lesa. Nechtěl jsem Lalii vystavit zbytečně nebezpečí, ovšem po chvíli obhlížení jsem došel k závěru, že nechám případně na jejím posouzení, jestli by se tu cítila klidná nebo ne. Případně jsme mohli hledat i jinde. Tohle nebyl jediný les v širém okolí. Spokojený s výsledkem své procházky jsem se obrátil a zamířil zpátky severním směrem, do lesa, kde už Lalie možná čekala.

//Ranský les

//Kamenné políčko

Výhled na moře se mi otevíral více a více, jak jsem si hledal cestu mezi balvany. I moje zkušené tlapy se chtěly po vlhkém kamení smekat a tak můj postup nebyl příliš svižný. Nebylo ovšem příliš kam spěchat - Lalie by měla být v lese chvíli sama v pořádku a její vytí jsem nezaslechl, třebaže jsem se pohyboval stále v poměrně blízkém okolí. Byl jsem tedy klidný.
Brzy už se přede mnou ukázal oceán v celé své kráse. Zhluboka jsem se nadechl a zastavil se až v místech, kde vlny dorážely na pobřeží. Pláž byla úplně prázdná a zdálo se, že nebyla příliš hojně navštěvovaná. Svým způsobem jsem tomu rozuměl. Nenalezli byste tu vyhřáté písky ani příjemnou mělčinu ke koupání. Hrubé kamení se tvářilo nepřátelsky, jak cenilo pomyslné tesáky do všech stran. Tahle pláž vás nezvala, abyste na ni vkročili a nechali odpočinout své rozbolavělé kosti. Varovala naopak, že může zranit, kousnout, že odtud by vás moře mohlo strhnout a už vás nikdy nevrátit pevnině. Já však strach neměl, cítil jsem náklonnost k tomuto nemilovanému kusu země, který mi vzdáleně připomínal místo, kde jsem prožil své dětství.
Chvíli jsem jen stál s přivřenýma očima a nechal si ledovou vodou omývat tlapy. Když už jsem je chladem téměř ani necítil, znovu jsem se pohnul. Přeskládal jsem některé kameny na břehu moře, abych vytvořil malý stoleček či oltář. Prostý a skromný, víc však nebylo třeba. Moře brzy skryje všechny stopy po tom, že tu kdy stál. Pomalu jsem brouzdal po pláži. Zanedlouho na plochém kameni ležela barevná mušle, kousek ohlazeného mořského skla a velká ryba, kterou se mi podařilo chytit, třebaže jsem se přitom celý zmáčel. Urovnal jsem své dárky a usadil se se skloněnou hlavou. "Monne, přijmi prosím mé skromné dary jako díky za tvé vedení a ochranu," řekl jsem tiše. "Prosím, bdi nad námi v zimě, která nás čeká. Svou mocí a moudrostí pomoz nám přečkat krušné dny." Má slova byla tišší a tišší, až jsem zbytek své promluvy k bohu moří dokončil pouze v duchu. Věděl jsem ale, že mne může slyšet i tak. Slova, která jsme k bohům poslali, se jim vždy donesla.
Když jsem znovu vzhlédl, vlny se už natahovaly po darech, které jsem zde nechal. Mírně jsem pokývl a s posledním pohledem na moře jsem se zvedl a otočil se. Bylo čas jít dál.

//Bukový sráz

//Tětivový potok

Tato část kraje nepřekypovala zrovna životem. Vládlo tu hlavně kamení. V teplejších obdobích roku by se zde možná daly lovit alespoň ještěrky, avšak dnes jsem v nic podobného doufat nemohl. Z nebe už se začínaly snášet první sněhové vločky, bylo chladno a sezóna plazů už definitivně skončila. Jejich lovu jsem ostatně příliš neholdoval. Byly mrštné a malé, chytit je bylo často víc námahy, než za co skutečně stály. Někdy však vlk neměl na výběr.
Mokré kamení pod tlapkami klouzalo, avšak už se alespoň rozednilo a mlha předešlých dní se rozptýlila, takže viditelnost byla lepší. Blížil jsem se dalšímu lesu, než jsem tam však zamířil, upoutal mou pozornost výhled směrem na západ. Vanula odtamtud vůně moře a viděl jsem záblesky vodní hladiny mezi skalami. Samozřejmě jsem se tedy nejprve vydal právě tam. Byl jsem rád, že jsem se dostal opět tak blízko pobřeží a mohl jsem moře vidět, kdykoliv jsem chtěl. Ani jsem si neuvědomil, jak moc mi chybělo, dokud se tyto okolnosti nezměnily.

//Kamenná pláž

//Rybníček Štěstí přes Rozdrásané údolí

Skrz šumění deště a poryvy studeného větru jsem potůček téměř neslyšel. Všiml jsem si ho, až když jsem byl jen kousek od něj. Vděčný za to, že jsem našel vodu, která se tvářila pitněji, než ta v rybníčku, jsem sklonil hlavu a pořádně se napil. Okolní území byla poměrně nehostinná, ale potok se mi zamlouval. Daly by se zde chytat ryby a voda byla průzračná, jistě i díky kamenitému dnu. O kamení zde skutečně nouze nebyla. O vlky však ano. Kromě okolí smečky jsem nikde necítil čerstvější vlčí pachy. Připadal jsem si, jako bych byl sám na celém světě. Nebyl to pocit, který by mi byl cizí. Dokonce ani nepříjemný. Hraničářský život byl osamělým údělem... Tentokrát jsem měl alespoň útěchu toho, že až dokončím svou obchůzku, vrátím se za Lalií a pak budeme putovat opět společně. Protože potůček byl mělký a já už stejně mokrý, přebrodil jsem ho na druhou stranu, abych se podíval, co tam čeká. Voda byla ledová a já tiše sykl mezi zuby, když se dotkla mého břicha.

//Kamenné políčko

//Rozdrásané údolí

Prošel jsem rákosím až na břeh malého jezírka. Divoký porost vlhkomilných rostlin dosti kontrastoval s bezživotým kameným labyrintem, který jsem nechal za sebou. Rákosí trčelo k obloze, hladinu pokrýval okřehek a voda rybníčku byla prorostlá řasami. Ani jsem neriskoval z vody pít, nevypadala zrovna bezpečně. Střihl jsem ušima, tohle bylo zvláštní zákoutí kraje, kde vlci zřejmě příliš často nepobývali. Jako stín jsem prošel usychajícím rákosím, jehož listy jen tiše zaševelily při pohybu mého těla.
Měl jsem v plánu zamířit k lesu, ovšem už z dálky mne čenich upozornil na to, že se zde nachází území smečky. Své úmysly jsem tedy rychle přehodnotil. Chtěl jsem si o místních smečkách udělat přehled, avšak ne teď. Lalie bude čekat a já se nechtěl zaplétat do hovorů s neznámými vlky. Krom toho bylo neslušné se před zimou vtírat na cizí území. Moc dobře jsem věděl, jak by to vypadalo. Proto jsem les jen obešel a nerušil klid jeho obyvatel.

//Tětivový potok přes Rozdrásané údolí

//Ranský les

Počasí bylo ponuré a nepříjemné. Po západu slunce se do dešťových přeháněk přimísily i sněhové vločky a pohybovat se venku na odhalené kamenité pláni nebylo příjemné ani v nejmenším. Trochu jsem zalitoval, že jsem nezůstal v útulné prohloubenině pod padlým stromem s Lalií. Ale jen trochu. Nepříznivé počasí nikdy nebylo něčím, čeho bych se zalekl. V porovnání s neutuchajícím větrem a věčnými dešti na severním pobřeží bylo tohle ještě umírněné počasí.
Alespoň jsem si nemusel dělat starosti s blátem pod tlapami, neb tady žádné nebylo. Opatrně jsem našlapoval po rozpraskaném kamenitém povrchu, který nebyl ani příjemný, ani bezpečný. Údolí se zdálo být zcela bez života, nejspíše jsem byl jedinou živou duší široko daleko. Příliš jsem se nedivil. Neviděl jsem kolem sebe mnoho věcí, které by dávaly vlkům či jiné zvěři důvod se tu zdržovat. A pokud šlo o přežívání zimy, tohle místo nám zřejmě pomoci nemohlo.
Vyskočil jsem na jeden z větších balvanů a rozhlédl se. Nedaleko přede mnou pod náporem deště šplouchalo malé jezírko a o něco dál jsem tušil temný stín, který znamenal další les. Rozhodl jsem se vydat se tím směrem. Stále jsem doufal, že bychom mohli nalézt lepší místo k přečkání zimy, než byl lesík, který jsem nechal za sebou.

//Rybníček Štěstí

//Mahtaë jih

Jak jsme vyrazili od řeky, mlha se postupně rozptýlila, avšak počasí jako celek se moc nezlepšilo. Pršelo a zem byla rozmáčená. Šel jsem pomalu, aby si ani jeden z nás na zrádném terénu nenatloukl a snažil jsem se vybírat co nejjistější cestu - avšak ve světě, který se proměnil v jedno velké blátivé kluziště, to příliš dobře nešlo.
Když jsme vkročili pod stromy nejbližšího lesa, staly se podmínky alespoň o něco snesitelnějšími. Pod tlapami jsme měli hlavně mech, který byl sice plný vody, ale tolik neklouzal. Staré stromy se tu proplétaly a tvořily nejrůznější zákoutí a skrýše. "Myslím, že zde bychom nějakou skrýš najít mohli," prohlásil jsem nadějně a nasál do čenichu vůni mokrého mechu a starého dřeva. Sklonil jsem hlavu k zemi a rozhlížel se u kořenů, pařezů a pod padlými kmeny. Nebylo třeba nic luxusního, jen zákoutí, kam bychom oba mohli složit hlavu.
"Tohle vypadá dobře," zastavil jsem se u díry v zemi pod spadlým kmenem zlomeného stromu. Začenichal jsem kolem. "Na zimu musíme najít něco lepšího, ale jako dočasný úkryt by to mělo být dostačující," řekl jsem - prohlubeň v zemi byla sice chráněná před deštěm díky větvím stromu, ale v zimě by dovnitř patrně sněžilo a také před mrazem bychom tu neunikli. Když jsem ale slezl dolů, uznal jsem, že to je poměrně útulné místečko.
"Šel bych se trochu porozhlédnout po okolí, možná i sehnat něco zub," řekl jsem po chvíli. Lalie ale vypadala, že by si raději chvíli odpočinula. "Budu se pohybovat v okolí, když zavyješ, uslyším tě," máchl jsem ocasem a vylezl z prohlubně ven. Chtěl jsem se podívat, jak to vypadá na okolních územích a jestli bychom nenalezli lepší místo k přečkání zimy.

//Rozdrásané údolí

Obestřela nás mlha, která byla typickým podzimním jevem, avšak Lalie se z ní zdála být poměrně nesvá. Nebylo divu, zvuk se v mlze nesl úplně jinak. "Jen klid. Je to jen mlha. Když je takhle hustá, hodně mění zvuky i pachy v okolí," řekl jsem klidně, když sebou cukla a přisunula se blíž ke mně. Chvíli jsem poslouchal, ale nezdálo se, že by se k nám někdo blížil. Ostatně, kdo by chtěl cestovat v takových podmínkách?
Lalie nadnesla myšlenku, že Smrt žádnou bohyní není. "Zdá se to pravděpodobné. Časem bych ji ale rád navštívil a ověřil si to na vlastní oči, místní vlci na božstva zřejmě pohlížejí úplně jinak." Při zmínce o magiích jsem automaticky pokýval hlavou, než jsem se znovu přistihl a uvědomil si, že mě Lalie nevidí. "Ano, magie je zde mnohem silnější. Dokonce se prý vyskytují i různé tělesné změny, jako křídla nebo paroží. Už jsem se tu setkal s vlky, kteří měli opravdu mocné dary, avšak zacházeli s nimi zodpovědně. Ačkoliv ne všichni budou takoví," povzdechl jsem si. Bohužel, kde byla moc, tam se našli i tací, kteří ji zneužívali.
Do Warreho svatyně se skutečně Hyetta s Lalií vypravily, ovšem protože byla Lalie tehdy pouhým vlčetem, mnoho si z toho nepamatovala. "To vůbec nevadí," řekl jsem. "Časem se tam můžeme vypravit znovu, pokud si to budeš přát. Třeba se dozvíme něco zajímavého." Nebylo až tak zvláštní, že ze všech bohů se tu nejvíc uchytil právě Warre. Život a smrt byly stejné všude, stejně jako lov, jednalo se o věci, které byly vlkům blízké a snadno pochopitelné.
"Bylo by dobré si před zimou najít nějaký úkryt a trochu ho zařídit," usoudil jsem. Byl jsem zvyklý zimy trávit v chrámu, ovšem letos nás nic takového nečekalo. "Můžeme se porozhlédnout kolem. Jsem si jistý, že se nějaké příhodné místo najde, pokud nebudeme pátrat přímo po luxusu." Což jsem neměl v plánu. Na cestách se vlk musí spokojit s málem. Pomalu jsem vstal a protáhl se. Mlha byla hustá a snášela se noc. "Můžeme vyrazit, ale pomalu. V té mlze toho moc nevidím ani já," pronesl jsem a opatrně vykročil směrem od řeky.

//Ranský les

Najedli jsme se v klidu a tichosti. Dokonce se zvedl i teplý vánek, který nám počechral kožichy a vysušil i ten můj, který byl stále navlhlý. S vděkem jsem se pousmál nad touto laskavostí od bohů, ovšem krátce nato se začala všude kolem nás zvedat hustá mlha, ve které se skrylo celé okolí. Brzy jsem viděl jen Lalii a kousek trávy kolem nás. Les jako by neexistoval a jediným důkazem o blízkosti řeky zůstalo její klokotání přes kameny, které v mlze znělo, jako že přichází z mnohem větší dálky. Takový už byl podzim... Proměnlivý a nevyzpytatelný.
Lalie mezitím promluvila o něčem, co mne samotného zajímalo. Šmikl jsem ušima. "Ano, už jsem slyšel o Životovi, domníval jsem se, že by to mohl být Warre," kývl jsem. Byl jsem rád, že si má domněnka potvrdila. "Byly jste se tam podívat? Vlci mi říkali, že tam s ním hovořili." Sám jsem se tam ještě nevypravil, ačkoliv jsem to měl v plánu, ale třeba to Hyetta s Lalií už stihly.
Ovšem co se týkalo místního pojetí bohů, spíše než Warre neboli Život mi byla záhadou ona bohyně, o které se tu také šuškalo. Varjargar mi o ní povídal, ale stále jsem si nebyl jistý, jak ji zařadit. "Slyšel jsem ale také o druhé entitě, která by naopak měla sídlit na severu - o bohyni, které místní říkají Smrt. Přisuzují jí krutost a chamtivost, ačkoliv prý vždy plní své sliby. Ani její svatyni jsem zatím nenavštívil, ale zdá se mi to... zvláštní." Ten popis neseděl k žádné bohyni, kterou jsem znal, avšak pohnutky bohů byly často vykládány jako kruté.

//Kaštanový les

Vyšli jsme se zajíci v tlamách z lesa opět k řece. Od vody se zvedal chlad a bylo jasné, že voda bude pořádně studená. Vypadala však také čistě a proud nebyl natolik prudký, aby to bylo nebezpečné. Musel jsem se lehce pousmát - dali jsme si předtím tolik práce, abychom se nenamočili, ale nevyhnuli jsme se tomu. Pouze jsme to odložili, jak už to tak bývá. Lalie se hned vydala opláchnout si ze sebe bláto. Odložil jsem si svého zajíce vedle toho jejího a vešel do vody o něco výš proti proudu, abych si opláchl zablácené tlapky a celkově se trošku uvedl do lepšího stavu.
Zhluboka jsem se nadechl v očekávání chladu vody, která v tomto směru vážně nezklamala. Studená voda pro mě ale nebyla překážkou už od útlého mládí, kdy jsem se s bratry máchal v chladných vodách severního moře. Opláchl jsem si tlapy i tvář, po očku jsem sledoval střídavě Lalii a naši kořist, jestli se nám ji někdo nesnaží sebrat. Nikdo se však neukázal, na tomhle kousku břehu jsme byli sami. Nakonec jsem se vytáhl zpátky na břeh, otřepal se od hlavy až po špičku ocasu a přitáhl si k sobě svého zajíce. "Dobrou chuť," oplatil jsem Lalii přání a zakousl se do ušáka. Jedl jsem beze spěchu a užíval si, že se nemusím pro jednou nikam hnát ani se strachovat, ačkoliv na pozoru jsem se měl stále - uši mi škubaly sem tam po různých zvucích kolem řeky a čenich zkoumal okolní pachy, aniž bych o tom vůbec přemýšlel.
Nakonec mi ze zajíce nezbylo téměř nic. Olízl jsem si špinavý čenich a krev, která se mi dostala na nohy (zajímavé, že jakkoliv slušně jsem se snažil jíst, stejně jsem si kožich vždycky aspoň trochu ušpinil), než jsem se natáhl na břehu, abych si chvíli odpočinul. Stejně nebylo zdravé se někam hnát s plným žaludkem. Všiml jsem si, že Laliin kožich už je skoro suchý. Zajímavé, můj byl pořád navlhlý.