Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosinec 7/10

Nemuseli jsme alespoň na lov, to bylo nejspíš jediným pozitivem situace. Vražedný kanec měl masa více než dost pro nás pro všechny. Využil jsem příležitosti najíst se do sytosti a pak jsem s pořádným kusem masa zamířil za svým učedníkem, který večeři vynechal a ležel stočený pod břízou poblíž spící vlčice. "V pořádku?" zeptal jsem se ho, i když jsem odpověď znal. "Ani bych neřekl," odpověděl Kallan roztřeseně. Teď teprve, když se zastavil, to na něj všechno doléhalo. "Eladane, to bylo přece... to byla hrůza." "Ano," řekl jsem tiše a posadil se vedle něj. "Ale ty sis vedl skvěle. Nezaváhal jsi ani na chvilku." Kallan se ztrhaně pousmál. "Jo, ale teď se klepu jak osika. Zato ty jsi úplně v klidu." "Nezapomeň, že já už v tom chodím o dost déle, než ty. Když jsem poprvé zažil něco podobného, vyzvracel jsem se z podoby." Kallan na mě pochybovačně hleděl a nejspíš se snažil z mojí kamenné tváře vyčíst nějakou známku po lži.

Prosinec 6/10

Zatímco ji Kallan utěšoval, já jí ošetřil ošklivě rozšklebenou ránu na stehně. Mezitím nám mezi vzlyky vysvětlila, že ten zabitý vlk byl její bratr, že se na ně divočák vyřítil úplně z ničeho nic, dokonce ani nevěděli, že byl poblíž, dokud nevyskočil z křoví jako démon z pekel. Vyklubal se z toho neskutečně dlouhý den, na jehož konci jsme ještě společnými silami hrabali hrob, do něhož jsme uložili k odpočinku Anabellina (jak se vlčice jmenovala) bratra. To nikdy nebyla veselá povinnost. Kallan se ke mně však beze slova připojil, veškeré vtípky i otázky poprvé od našeho setkání odložil stranou. V jeho zarputile soustředěné tváři jsem v tu chvíli spatřil vlka, v něhož dospěje a věděl jsem, že jsem volil dobře, když jsem mu dovolil jít se mnou a učit se hraničářem. Teprve po západu slunce jsme měli konečně chvíli na to si promluvit, protože Anabelle usnula a pro ten den už jsme nemohli udělat nic dalšího.

Prosinec 5/10

Já mezitím kance oběhl a skočil jsem na něj zprava. Zaryl jsem drápy do jeho tuhé kůže a protože jsem neměl kam jinam hryznout, zakousl jsem se mu přímo do ucha. Prase zakvičelo a stočilo se v kruhu, zuřivě se mě přitom snažilo sklepat ze hřbetu. Mladý vlk využil příležitosti a šel praseti po krku, zasadil mu hlubokou, i když ne smrtelnou ránu. V tu chvíli už jsem cítil, že se déle na kanci neudržím, seskočil jsem na zem a začal souboj, který se podobal prapodivnému tanci. Na jeho konci bylo jedno mrtvé prase, několik nepříliš hlubokých šrámů na nás dvou a jedna hystericky plačící vlčice s roztrženou nohou na vrcholku skalky, ze které nám trvalo nějakou tu chvíli ji dostat bezpečně dolů. Sotva stála nohama zase pevně na zemi, vrhla se ke Kallanovi a zabořila mu čelo do srsti na rameni. Vlk ji tlapou přitáhl bez váhání k sobě, držel ji, cosi jí tiše mumlal a já viděl, že se vlčice kousek po kousku uklidňuje. Aspoň tak moc, jak to v dané situaci šlo.

Prosinec 4/10

Proběhli jsme skrze křoví přímo doprostřed hororové scény. Pískově zbarvený vlk ležel na zemi rozpáraný kly mohutného kance, který se momentálně dobýval na druhou přítomnou - vlčici, jíž se podařilo najít dočasný úkryt na vrcholku malé skalky, ovšem zdálo se, že umíněné prase se tam za ní snad každou chvíli vyškrábe. Střelil jsem pohledem po Kallanovi, jak se vyrovnává s tím brutálním pohledem, který se nám naskytl. Tohle, věděl jsem, byl ten moment, který rozhodne o všem.
Mladík nezklamal. Vypadal sice naprosto zhrozeně a vyděšeně - a kdo by nebyl? - ale nezamrznul. Během pár mžiků otočil pohled na mě, připravený poslouchat, co má dělat. "Běž zleva, odlákej ho. Já po něm půjdu z druhé strany," vybídl jsem ho stručně a dali jsme se do pohybu. Kallan hlasitým pokřikem upozornil divočáka na svoji přítomnost a ten se hned zaměřil na cíl, který byl krásně v dosahu jeho klů, pěkně na zemi a ne na žádné hloupé skalce. Přesně jak jsem čekal.

Prosinec 3/10

Bylo to jen pár týdnů poté, co se ke mně připojil. Už jsem ho stačil naučit lecčemu, ale pořád jsme měli před sebou velice dlouhou cestu. Byl jsem spokojený s tím, jaké dělá Kallan pokroky, ale věděl jsem, že opravdový test teprve přijde. Nebyl jsem si jistý tím, co by to mělo být - věděl jsem jenom, že bohové nám do cesty nějakou zkoušku postaví, jako to nakonec udělali vždy. A tak se také stalo.
Odpočívali jsme zrovna na slunné mýtině, Kallan se oplachoval v potoku a já dřímal mezi kopretinami, když mi k uším mi dolehl výkřik. "Kallane, sem!" křikl jsem na svého učně, ale ani jsem nemusel, už se ke mně hnal přes rozkvetlý plácek, oči vytřeštěné. Na nic se neptal, prostě mě beze slova následoval, když jsem se rozběhl směrem, odkud řev přišel. Už z dálky jsem tušil, že nás nečeká nic pěkného. V čenichu mne šimral nezaměnitelný pach krve. Neustávající zoufalé vřeštění mi paradoxně dávalo trochu naděje - kdo měl v sobě dech na tolik křiku, tomu se třeba ještě dalo pomoct.

Prosinec 2/10

Kallan byl jako takové sluníčko sestoupivší na zemi ve vlčí podobě. Jeden by si na první pohled řekl, že se na hraničáře vůbec nehodí. Byla to profese evokující určitou představu - vysoké, štíhlé, větrem ošlehané vlky s vážnými tvářemi, kteří si každé slovo třikrát rozmyslí, než ho vyřknou, jako by šlo o vzácnou měnu. Mnoho z nás takových skutečně bylo. Kallan naopak nebyl ani jednou z těch věcí, nevysoký buclatý vlk, který se rád a snadno smál a s každým se dal do řeči. Dobře jsem však věděl, že ani jedno z toho není důležité. Důležité bylo to, co se skrývalo pod povrchem, to tvrdé jádro, které dokáže přestát těžkosti, zachovat chladnou hlavu pod tlakem, rozumně přemýšlet i ve vyhrocených situacích a nikdy se nevzdat. Přesně tohle můj nový učedník měl. Hluboko uvnitř něj se skrývala pevná ocel a od chvíle, co jsem ji v něm poprvé odhalil, jsem věděl, že to zvládne.

Prosinec 1/10

Myslel jsem, že bude trochu zvláštní zvykat si na putování s Kallanem po dlouhých měsících, které jsem strávil na cestách skoro sám. Krátké chvíle strávené ve vlčí společnosti střídala dlouhá období, kdy jsem kráčel osaměle, kolem sebe ve všech směrech pouze divočinu, jen nad hlavou nekonečné nebe. Kupodivu mi však netrvalo nijak dlouho přijmout přítomnost mladého vlka jako novou normu. Kallan jako by do mých dnů vnesl nové světlo. Vlk asi může být o samotě dlouho jen určitý čas, než se z něj začne stávat morous. Možná se to mně už dít začalo, aniž bych si to uvědomil? Pokud ano, pak mne od takového osudu mladý vlk zachránil. Nemohl se z vás stát morous, když jste měli po boku takovou studnici optimismu a nekonečných otázek. Alespoň já to považoval za nemožné.

Popravdě mě ani nenapadlo se pozastavovat nad tím, že jména Sherkan a Sněženka k sobě úplně neladily. Různé rodiny měly také různé zvyky při pojmenování mláďat. Proto jsem chvíli moc nechápal, proč se náhle Sněženka vytasila s tímto přiznáním jména, které už zřejmě nepoužívala. Moment jsem na ni hleděl lehce zmateně, než jsem se pousmál. "Ach tak. To je také pěkné jméno - ale myslím, že Sněženka se k tobě hodí více," střihl jsem ušima. Vystihovalo ji to pěkně. Nejen její bělostný kožíšek, ale i její veselou povahu, jako příchod jara, který sněženky ohlašovaly.
Dalšími slovy jsem vlčici viditelně zasáhl, ač jsem nic takového neměl v úmyslu. Zastavil jsem se a ohlédl se k ní, viděl jsem, jak rázem bojuje se slzami a až při jejích slovech jsem si byl jistý, že jde o slzy dojetí z nabídnuté pomoci. "Ach, Sněženko, přece vůbec nemáš zač," broukl jsem tiše, přišel k ní blíž a čenichem se jí povzbudivě otřel o ucho. "To je to nejmenší, co můžu udělat." Museli jsme si pomáhat, pokud jsme chtěli, aby ten náš svět k něčemu vypadal. Dávno bychom nejspíš vymřeli, kdybychom se jeden k druhému jen otáčeli zády.
Pak naši pozornost upoutal překrásný vodopád, nyní spíše ledopád. "Myslím, že takhle velký vodopád jsem ještě neviděl nikde, zmrzlý nebo ne," řekl jsem. Na jaře, když byl průtok vody největší, tu musel být takový rachot, že bychom se možná ani neslyšeli, kdybychom si tu chtěli povídat. Ještě nějakou chvíli jsem se kochal pohledem na něj, ale pak už jsem cítil, že se přiblížil čas říct to, co jsem odkládal. "Je mi to líto, ale myslím, že dál už s tebou jít nemůžu. Musím se brzo vrátit ke svojí dceři, aby si nemyslela, že jsem ji tam nechal," řekl jsem s povzdechem, mrzelo mě, že jsme nenašli Sněženčina bratra. Lalie však na mě závisela, alespoň prozatím, a já ji nemohl zklamat.

Běž se podívat na zamrzlé vodopády
//Kaštanový les přes Rozkvetlé louky

Ulevilo se mi víc, než bych možná přiznal, když jsem viděl, že si Sněženka začala dávat více pozor na to, kam šlape. Ach, jak byli místní vlci často bezstarostní a slepí k nebezpečím číhajícím na jejich prahu! Svým způsobem jsem jim to záviděl, znamenalo to, že jejich životy nebyly těžké a plné strastí, ale také mne to chvílemi značně stresovalo. Byl jsem zvyklý na ostražitost a ukázněnost a tady stačila chvíle nepozornosti a-
Potřásl jsem hlavou. Raději na to nemyslet. Vyzvěděl jsem místo toho od Sněženky, jak vlastně její bratr vypadá, abych věděl, koho to přesně hledáme. Nezdálo se, že by měl nějaká přímo výrazná poznávací znamení, ale čistě bílých vlků jsem tady mnoho nepotkával a jméno Sherkan také pomohlo. Sherkan se sestrou Sněženkou byl určitě jenom jeden. "Dobrá. Budu mít oči na stopkách," slíbil jsem a doufal, že bohové těm dvěma dopřejí opětovné setkání.
Před námi se tyčily vodopády, které byly asi nejvzdálenějším místem, na které jsem byl ochoten zajít. Ale mohli jsme určitě doputovat až k nim. Byl to totiž pohled, jaký jsem si v žádném případě nechtěl nechat ujít. "Podívej na to, to je nádhera," vydechl jsem užasle. Mráz čaroval a z vodopádů vykouzlil ledovou sochu tyčící se zdánlivě k nebesům, zářící ve posledních slunečních paprscích krátkého zimního dne jako nějaký maják naděje. Zhluboka jsem nasál do plic studený vzduch, který voněl sněhem, ledem a příslibem dalšího mrazu. "Viděla jsi už něco takového?" Já už párkrát nějakou zamrzlou kaskádku či vodopád viděl, nikdy však ne takto veliký. Bylo to takřka dechberoucí.

//Mahtaë jih

A tak jsme vyrazili, Sněženka radostně poskakovala kolem, až sníh lítal do všech stran. Pousmál jsem se, její radost by jistě dovedla rozzářit i ten nejšedivější den. Nedovedl jsem si však odpustit poznámku - bylo už asi mým životním údělem druhým praskat jejich růžové bubliny. "Pozor na ten sráz. Může to být zrádné, nevíš, kde končí pevná zem." Skutečně bych nerad, aby se bílá vlčice zřítila do hlubiny, ze které by ji už nikdo nikdy nevytáhl. Alespoň živou ne.
Nekráčel jsem nijak závratným tempem, ale ani ne pomalu. Dlouhé nohy mne nesly směrem k severu a Sněženka následovala. Všude kolem nás bylo vidět nadvládu zimy, čerstvý sníh, zafoukané křoví, lesklé rampouchy. Nechtěl jsem zacházet už o moc dál, pokud na jejího bratra nenarazíme, věděl jsem, že se budu muset otočit a buď Sněženku vyslat dál na cestu samotnou nebo její hledání přinejmenším přerušit. Lalii jsem opustit nemohl, to nepřicházelo v úvahu. "Nechceš mi o svém bratru povědět něco víc? Alespoň jak vypadá a jak zní jeho jméno, kdybychom ho nenašli a já ho někde potkal, až se naše cesty rozejdou," otočil jsem se po chvíli mlčení k vlčici.

//Vodopády přes Rozkvetlé louky

"Dobré to vážně je," odsouhlasil jsem Sněžence s úsměvem, když jsem polkl poslední kus zmrzlého masa. "Možná jen trochu příliš studené do tohohle počasí," dodal jsem, ale těžko bych si mohl stěžovat, když jsem měl jídlo bez práce. Tím jsem nikdy nepohrdnul, ať bylo studené nebo ne.
Sněženka brouzdala očima kolem, ovšem po jejím bratrovi tu nebylo ani stopy. "Ne, nezdá se, že by tu někdo byl. Ale ještě kousek vás snad doprovodit mohu," usoudil jsem po krátkém zamyšlení. Lalie by se snad nikam nezatoulala a doufal jsem, že nebudu pryč příliš dlouho. Mělo by to všechno být v pořádku. "Můžeme to zkusit dál kolem řeky směrem k severu," navrhl jsem. Bylo těžké určit nejpravděpodobnější směr, když jsme ani nevěděli, kde Sněženky bratr začal hledat, nebo jestli vůbec, ale držet se řeky mi dávalo smysl. "Kousek odtud ale mizí v rokli, takže to nemůžeme vzít úplně po břehu," upozornil jsem, zatímco jsem zamířil směrem k lesu, který řeka obtékala.

//Kaštanový les

Vyrob si / najdi a ochutnej rybí nanuk.

Vyhlídka toho, že by mohla odhalit svoji budoucnost ve vodě, se Sněžence zalíbila, jak jsem vlastně očekával. Ovšem ani jí se nepodařilo tam zahlédnout nic zvláštního. "To nevadí. Podobná tajemství možná ani nejsou určená k tomu, aby na ně každý nahlížel," řekl jsem s mírným pousmáním. Sněženka mě však začala ujišťovat o tom, že mě jistě čeká zářná budoucnost. "Děkuji," usmál jsem se na ni. "Snad to tak skutečně bude. Věřím, že i vaše budoucnost bude pěkná. Taková, jakou si ji přejete." Svět uměl být někdy krutý, ale dobře jsem věděl, že existuje i štěstí a radost a dobré konce. A přesně to jsem přál veselé Sněžence.
Pozorování vody bílé vlčici dlouho nevydrželo, protože našla něco na břehu. Koukl jsem jí přes rameno, co že to tam vlastně má. "No vážně. Zmrzlá ryba," pokývl jsem hlavou, nic jiného to ani být nemohlo. "Nevidím důvod, proč ne. V mrazu se maso tak rychle nezkazí," řekl jsem a sledoval, jak s tím Sněženka bojovala. Ryba byla zmrzlá úplně do tvrda, ale nakonec se s tím seveřanka nějak poprala. A ještě zbylo i na mě. "Rád to zkusím, děkuji," pokývl jsem jí s vděkem a také se zakousl do zmrzlé ryby. Křoupala mi pod zuby, ale nechutnala špatně. Zmrzlé maso nebylo v mém životě ničím novým, občas musel vlk na cestách vzít za vděk tím, co měl zrovna po tlapce.

Z odrazu na vodní hladině se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce

//Ranský les

A tak jsme se Sněženkou vykročili k okraji lesa, ovšem neobešlo se to ještě bez jedné zastávky. Pozornost bílé vlčice totiž upoutaly rampouchy visící na kameni. "To je vážně pěkné," odsouhlasil jsem a trpělivě čekal, až si s ledem dost vyhraje. Přejížděla po rampouších drápky a naslouchala zvuku, který díky tomu vydávaly, vlastně z toho byla taková zajímavá melodie. Zavrtěl jsem ale hlavou, když nabídla mně, abych to taky zkusil. "Asi vám to raději přenechám," pousmál jsem se. "Nemám příliš hudební sluch. Pro mě je uklidňující třeba takový pohled do vody."
Což jsme mohli hned vyzkoušet, protože řeka už byla před námi. Sice mrzlo, ale ona zamrzlá ještě nebyla. Zastavil jsem se na břehu a podíval se na svůj odraz v její hladině. "Říká se, že je někdy možné na vodní hladině spatřit svou budoucnost," pronesl jsem myšlenku, se kterou jsem se již párkrát setkal. "Mně samotnému se to však ještě nikdy nepoštěstilo." Sledoval jsem chvíli svůj rozvlněný odraz, zdali mi něco neprozradí, ale nedělo se tak. Možná to znamenalo, že zůstanu i v dalším roce stejný, jako jsem byl letos. Nebo jsem jen neměl dostatečnou fantazii, abych z vlnění vody něco vyčetl... A nebo se pán vod Monn zkrátka nerozhodl mi tento náhled dopřát. Ať už to bylo jakkoliv, stát u vody, poslouchat její šum a sledovat drobné vlnky na hladině bylo bez pochyby relaxující.

Sněženka tedy byla opravdu rodilou seveřankou. "To zní vážně pěkně," pousmál jsem se, když mi povídala o tom, jak se jim žilo tam u nich na severu. Nemyslel jsem si ale, že bychom byli zrovna sousedy. "Vyrostl jsem na útesech u Severního moře, v krajích, kde stálo mnoho chrámů zasvěcených bohům. Nevím, zdali vám to zní povědomě. Je ale pravdou, že do krajů věčného sněhu jsem se nikdy nevypravil," poznamenal jsem, bylo možné, že dál na sever ležel právě kraj, kde se narodila Sněženka. Nebylo to pravděpodobné, ale bylo to jistě možné.
Vypadalo to, že vlčici už nebaví zde jen tak sedět. "Hm, víte, neměl bych se odtud příliš vzdalovat," podotkl jsem s ohledem na Lalii. "Můžeme se však zkusit porozhlédnout po okolí, pokud nepůjdeme moc daleko," svolil jsem. Ostatně jsem se sám nabídl, že jí s hledáním bratra pomohu. "Zkusme to třeba tudy, co vy na to?" pokynul jsem jí hlavou a zamířil směrem, kde jsem věděl, že protéká řeka. Jestli ji bratr hledal u vodních toků, proč nezačít právě tam?

//Mahtae jih

Mírně jsem pokrčil rameny, neměl jsem popravdě žádné vysvětlení pro to, proč se tak onen vlk choval. "Ano. Bylo to velice zvláštní, ale zdálo se, že mu to tak vyhovuje," pokrčil jsem malinko rameny, kdo jsem byl, abych ho za to soudil, že ano?
Sněženka se rázem zaradovala, že měla v čemsi pravdu. Její slova o hrdinství jsem si připomněl, až když to zmínila. Musel jsem se krátce zasmát. "Asi záleží, z jakého úhlu se na to díváte," střihl jsem ušima. "Jsem zkrátka vlk, který se snaží udělat správnou věc, kdykoliv to jde. Nevím,zda to ze mně dělá hrdinu, ale hádám, že to už není na mém posouzení." Většina vlků, která se mnou strávila delší čas jistě musela dojít k názoru, že jsem nakonec vlastně docela obyčejný. Alespoň jsem si to myslel.
Rovněž jsem se protáhl, z dlouhého sezení mi už dřevěněly tlapky. "Ach tak, pocházíte ze severních krajů?" zeptal jsem se, její huňatý kožíšek by tomu napovídal, dokonce i její bělostné zbarvení, poskytující maskování na zasněžených pláních. "Také jsem původně z chladnějších krajin, ačkoliv ne úplně ze zemí věčného sněhu," prozradil jsem.