Příspěvky uživatele

Květen 4/10 - Aranel

Sněhobílá vlčice mírně přikývla a na tváři se jí objevil úsměv, který mi napovídal, že přinejmenším nehovořím úplně z cesty. Musel jsem mířit správným směrem. Sama mi to také vzápětí potvrdila. Nejen, že jsem směřoval správně, dokonce jsem již byl v cíli. Či alespoň natolik v cíli, jak vlk jako já mohl být. Srdce mi v hrudi poskočilo. Tak přece to byla pravda. Ležela přede mnou možnost poznat věci, o kterých se mi prozatím ani nesnilo. "Gallirea, ano, to jméno v některých z těch příběhů zaznělo," pokýval jsem hlavou a pomalu zahoupal ocasem ze strany na stranu.
Bílá vlčice se představila jako Aranel z Borůvkového lesa. "A mé je Eladan. Z Vichřičných útesů, ačkoliv můj domov je spíše na cestách," představil jsem se jí na oplátku a poprvé se mi koutky tlamy lehce pozvedly do úsměvu. "Rád vás poznávám, a děkuji za milé přivítání," dodal jsem ještě a krátce sklonil hlavu.
Aranel ještě poznamenala, že vše, co jsem o zdejším kraji slyšel, bylo pravdivé. Tváří se mi mihnul výraz pobavení. "Vskutku? Pak by slunce mělo vycházet na západě, řeky téct do kopce a hvězdy zářit i za bílého dne," vzhlédl jsem krátce k obloze, která však neprojevovala žádné známky nadpřirozených jevů. Prozatím bylo těžké posoudit, které z pověstí byly pravdivé, avšak ty nejdivočejší z nich jsem mohl zřejmě vyloučit. "Povídá se toho skutečně mnoho. Nepochybuji však, že je tento kraj doopravdy neobyčejný. Rozhodně je velmi krásný, alespoň to málo, co jsem z něj zatím viděl."

Květen 3/10 - Aranel

V nastalé chvíli ticha jsem vysokou elegantní vlčici před sebou přejel pohledem od hlavy k patě. Nemám na mysli nějaké neslušné zírání, avšak bylo vždy dobré vědět, kdo před vámi stojí. Ačkoliv ne vždy byly věci (tím méně vlci) takové, jaké se jeví a zdání může klamat.
Zprvu se navíc nezdálo, že by tohle mělo být nějaké delší setkání, ovšem než jsme si stačili říct sbohem a jít každý zase svojí vlastní cestou, odhodlal jsem se k otázce. Hlavně mne k tomu ponoukla ta stříbrná jemná ozdoba, která se neustále snažila přitáhnout můj pohled.
Bílá vlčice se uvolila odpovědět na moje otázky a já pokývl s vděkem hlavou. "Slýchal jsem na toulkách občas různé zkazky o kraji, který má od zemí, kde jsem se narodil, ležet západním směrem. Říká se, že je to neobyčejná krajina plná magických sil, kde jsou k vidění nejrůznější zvláštní, krásné či kuriózní věci," začal jsem, ovšem neměl jsem v plánu dlouho chodit kolem horké kaše, jak se říká. "Vydal jsem se ji hledat a vy jste po dlouhé době první, koho jsem potkal. Víte, jestli jsem na správné stopě?" zeptal jsem se konečně a odolal pokušení opět těknout očima k přívěsku. Sám o sobě byl dostatečnou stopou, ale pokud jsem se mohl ujistit, bylo by pošetilé tak neučinit.

Květen 2/10 - Aranel

Vlčice nejprve neodpovídala a dle jejího pohledu jsem měl dojem, že si mne všimla právě teď, což už mi samo o sobě bylo dostatečnou odpovědí. Pravděpodobně nemluvila ke mně. Sotva jsem k tomu závěru došel, sněhobílá se vzpamatovala a začala pro změnu hovořit o překot. S lehkým pobavením jsem povytáhl obočí, ale jinak jsem nehnul brvou, ba ani koutky mi necukly. "Rozumím," přikývl jsem vážně, jako bych hovor s rybami provozoval běžně. Což jsem sice neprovozoval, ale věděl jsem z vlastních zkušeností dobře, že jeden se občas chová všelijak, když je sám. Či věří, že je sám.
Každopádně jsem viděl, že se mi podařilo vlčici poněkud vyvést z míry. Neměl jsem to v úmyslu, vrátit se to však již nedalo. "Nerušíte," odtušil jsem. "Popravdě jsem já nechtěl rušit vás, jinak bych alespoň pozdravil a dal o sobě vědět."
Očima jsem zavadil o prazvláštní náhrdelník, který nosila kolem krku. Ještě jsem nikdy neviděl takový šperk a bylo těžké uvěřit, že by ho zvládly vytvořit vlčí tlapy. Ne bez pomoci kouzel, přinejmenším. Pomalu jsem střihl ušima v zamyšlení. Možná. Možná by tato vlčice, která si povídala s rybami, mohla mít alespoň některé z odpovědí, po kterých jsem toužil. "Avšak," promluvil jsem po odmlce, "když už jsme se vzájemně vyrušili, mohl bych se na něco zeptat?"

Květen 1 - Aranel

Další potulky neznámým krajem mne dovedly až k průzračnému jezeru. V téměř klidné hladině se zrcadlila modrá obloha a za svěžího jitra zde panoval příjemný klid. Zamířil jsem ke břehu, abych zahnal žízeň a trochu se osvěžil. A také abych se pokochal výhledem. Občas se mi zastesklo po moři, po modré dáli táhnoucí se, až kam oko dohlédne. Tohle nebylo stejné... avšak byla to pravděpodobně hned ta druhá nejlepší věc.
Povšiml jsem si opodál sněhově bílé vlčice, která postávala nohama na mělčině. Nezamířil jsem za ní, měl jsem dojem, že si také užívá tichého rána a neměl jsem důvod ji rušit, ba ani žádnou zvláštní touhu s někým právě hovořit. Nezlobil bych se, kdyby mne oslovila, ale nevyhledával jsem to. Předpokládal jsem, že si budeme hledět každý svého. Jen jsem jí pokývl na pozdrav, ale nejspíše se ani nedívala mým směrem.
Sklonil jsem hlavu k vodě a začal pít. Byla dobrá a studená. Právě v tu chvíli jsem ale také zaslechl, jak vlčice cosi řekla. Kvůli šplouchání vody těsně u hlavy jsem však nerozuměl, co to bylo. Vzhlédl jsem a olízl si mokrý čenich. "Prosím? Mluvila jste na mne?" zeptal jsem se dostatečně hlasitě na to, aby můj hlas překlenul vzdálenost mezi námi a udělal jsem pár kroků směrem k ní, abychom na sebe nemuseli dále křičet.

//Hadí ocas

Čím blíže jsem byl k horám, tím více vlčích pachů jsem cítil. Stále jsem nikoho nespatřil, nepočítám-li tři vylekané kamzíky, kteří přede mnou prchli do tmy. Hlad mne prozatím netrápil, ale napadlo mě, že už tomu bylo pořádně dlouho, co jsem kamzíka ochutnal. Nebyla ovšem šance, že bych ho ulovil sám. Ne tohle jaro, protáhl jsem s trochou hořkosti tlamu, než jsem se opět v duchu napomenul. Buď rád, že jsi naživu. Zajímavé, tentokrát pro změnu můj vnitřní hlas podezřele připomínal hlas matky představené z chrámu Annan. "Vždyť já jsem," šeptl jsem do houstnoucí tmy a v duchu poděkoval Warremu, že mne ještě ušetřil.
Přesto byla ztráta kondice pro mě poněkud... frustrující. Cítil jsem se dobře a mohl dělat všechno, ale o poznání rychleji jsem se unavil a měl jsem pocit, že ani moje síla není taková, jaká bývala před nemocí. Když však utečete z prahu smrti, nemůžete čekat, že vás to nechá nepoznamenané. Zhluboka jsem se nadechl čerstvého nočního vzduchu, abych si připomněl, co je doopravdy důležité. Pořád jsem byl tady. Na tom ostatním se mohlo pracovat.
Ale dnes už ne. Tlapy mě bolely a přede mnou už se rýsovaly pouze skály a kopce. Dorazil jsem k horám, což bylo mým cílem pro dnešní den. Lézt na ně v noci nemělo cenu, teď byl čas si odpočinout. Zbývalo jen najít nějaké příhodné místo. Noc byla temná, měsíc se schovával za mraky a vykoukl jen občas, tudíž jsem se připravoval na opatrné našlapování a klopýtání po tmě. Štěstí se však na mne usmálo záhy. Narazil jsem u samé paty hor na jeskyni sice malou, ale dostatečně útulnou. Vlastně mnohem lepší místo, než na jakých jsem spal poslední dny. Očichal jsem důkladně její okolí, avšak nezdálo se, že by sloužilo někomu za doupě. Byl jsem dnes jejím jediným návštěvníkem. Vlezl jsem dovnitř a ulehl u zadní stěny, zády ke skále, čelem k východu. Položil jsem si hlavu na přední tlapy, zavřel oči, ale ještě dlouho jsem naslouchal zvukům noci, než jsem skutečně odplul do říše snů.

//Kiërb přes Vřesoviště

Za řekou čekal příjemný malý palouček, který bývá jistě v pozdějších obdobích roku plný kvetoucího vřesu. Nyní se zatím jen zelenal a čím dál jsem pokračoval, tím rozmočenější se půda pod mýma nohama stávala. Pach bláta a snad i rozkladu společně s hlasitým koncertem žabích hlasů mi prozradil, že přede mnou patrně leží nějaké bažiny. Stočil jsem své kroky jinam. Netoužil jsem vypravit se do neznámých mokřadů s nocí na krku.
Náhradní cesta, kterou jsem zvolil, se ukázala být sice pevnější a méně zrádnou, ale o nic veselejší. Zelená tráva a jarní květy prudce ustoupily chladnému šedému kameni. Útvary, které vytvářel, byly fascinující, ovšem velmi rychle se okoukaly. Našlapoval jsem na chladný čedič a snažil se příliš si nepřipouštět tíživou atmosféru, která zde panovala.
Byl jsem přesvědčen, že některá místa si v sobě uchovávala vzpomínky a měla vlastní duše. Vzpomněl jsem si na hájek z počátku svého večerního putování. Jeho duše byla svěží a veselá, zde jako by to bylo právě naopak. Ovšem díky této rozpukané stezce se mi opět otevřel nerušený výhled na temnou siluetu hor. Už bylo těžké ji spatřit proti obloze, na které zůstávala již téměř jen vzpomínka na denní světlo, ale protože jsem ji viděl už dříve, věděl jsem, kam se koukat. Zdálo se, že mne šedý kámen dovede přímo k nim. To byl můj dnešní cíl. Tam jistě naleznu úkryt k bezpečnému přečkání noci.

//Zrcadlové hory

//Kiërb

Šum řeky byl v klidném večeru slyšet už z daleka. Už podle zvuku se muselo jednat o mnohem větší zvíře, než tenoulinký pramínek, který jsem nechal za sebou. Zatímco jsem se k bublání vody přibližoval, zauvažoval jsem, jestli už jsem se přiblížil svému cíli. Posledních pár dní byla krajina sice příjemná na pohled i k chůzi, ale podivně prázdná. Zvěře bylo všude dost, avšak muselo tomu být již nejméně pět dní, co jsem narazil na vlka. Přišlo mi neobvyklé, že v tak bohatých a mírumilovně působících končinách zdánlivě nikdo nežil. Což bylo, pochopitelně, právě tím, na co jsem se musel zaměřit. Kdo hledá neobvyklý kraj, měl by následovat neobvyklé stopy.
Cestou k řece jsem také nezaznamenal žádné stopy nedávné vlčí přítomnosti, ovšem podél břehů už ano. Ve vzduchu se vznášely slábnoucí pachy a v blátě na břehu jsem i v houstnoucím šeru našel pár téměř dokonalých vlčích stop. Z krajů nikoho jsem se vracel zřejmě do obydlených oblastí. Nemohl jsem si být jist tím, že mířím správným směrem, ovšem příliš velké pochybnosti mne nesužovaly. Na západ jsem se nikdy příliš daleko nevydal a pokud byly pověsti pravdivé, potom by mělo být nemožné zabloudit. Jediným, co se lišilo, byly názory na to, jak daleko onen podivný kraj vlastně leží. Ani to však moje srdce netížilo. Daleká pouť mne nemohla odradit.
To, co mne chvílemi hryzalo jako ostrý kamínek mezi polštářky, byla otázka, kde v tomhle širém světe jsou Hyetta a Lalie. Zda bude vůli bohů, abych je ještě nalezl. Ne, že bych je o to málo prosil. Potřásl jsem hlavou. Ještě chvíli kráčej s hlavou v oblacích a vykoupeš se v řece, napomenul jsem sám sebe, ačkoliv hlas v mojí hlavě připomínal spíš ten Alanorův. Jako vždycky, když jsem dělal něco hloupého a uvědomil si to.
Kráčel jsem teď po proudu řeky směrem k tmavému tvaru, který jsem zahlédl. Když jsem přišel blíž, skutečně to bylo tím, jako co to vypadalo. Most z kmenů a kořenů. Tohle musí být práce magie, pomyslel jsem si a srdce mi poskočilo. Inu, když se mi naskytla příhodná cesta na druhý břeh, kdo jsem byl, abych odmítal? Opatrně jsem položil na most nejdřív jen přední tlapy, abych jen tak nesvěřoval život něčemu, co tu mohlo tlít vystavené počasí už dlouhá léta. Dřevo lehce zavrzalo, ale nepovolilo. Vypravil jsem se pomalu na druhou stranu. Uprostřed se pár kusů ztrouchnivělé kůry a dřeva udrolilo a spadlo do vody, ovšem já to zvládl suchou tlapkou. Zajímalo by mě, kdo ten most postavil. Už to muselo být před nějakou dobou, uvažoval jsem, ale dále jsem u řeky neotálel. Blížila se noc, ovšem ještě jsem mohl zvládnout urazit kus cesty.

//Hadí ocas přes Vřesoviště

//z cest

Snášel se už večer, když mne tenký potůček, který jsem následoval, nejprve dovedl do stínu stromů a následně svou vlastní cestu skončil v malém průzračném jezírku na mýtince. Zastavil jsem na jeho břehu a rozhlédl se kolem sebe. I v padajícím šeru jsem viděl, že jsem zabloudil na skutečně velmi malebné místo. Čerstvě vyrostlé listy na stromech tiše šeptaly v mírném vánku. Vzduchem se nesla sladká vůně květů, ale ne tak sladká, aby vás z ní rozbolela hlava. Dokonce i šedé mraky se mi nad hlavou rozestoupily, když jsem vzhlédl k obloze, a vytvořily malé okénko, kterým bylo možno zahlédnout první hvězdu. Matka by řekla, že na nás Niamph mrkla. Koutků tlamy se mi dotkl jemný úsměv, aniž bych si to uvědomil. Culil jsem se, to by řekl zase Kallan.
Přestože však byl lesík krásný, nemínil jsem se zde příliš dlouho zdržovat. Sklonil jsem hlavu k tůňce a osvěžil se pár doušky vody, než jsem vyrazil dál. Cítil jsem se svěží, odpočatý a dnešní večer se mi jevil ideální k tomu urazit ještě kus cesty, než padne příliš hustá tma. Olízl jsem si mokrý čenich, věnoval poslední krátký pohled stříbrně mrkající hvězdě a pokračoval jsem v cestě.

//Kiërb