Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červen 3/10 - Nickolas

S příchodem rána přišel i déšť. Vítal jsem ho s radostí, tíživé dusno předešlého dne pro mne bylo téměř nesnesitelné. Teď se vzduch příjemně pročistil a teploty poklesly. A trocha letního deště? Tak ta mi vůbec nepřekážela v tom, abych vyrazil na obchůzku okolí. Jenže ač jsem toužil objevovat širší okolí této výjimečné země, cosi mne stále táhlo k velikému jezeru, kde jsem se nedávno rozloučil s Aranel. Jako magnetickou silou jsem tam byl vlečen. Snad se mi stýská po moři, vrtěl jsem nad tím sám hlavou, ale šel jsem, kam mne tlapy nesly, jako vždy. Ještě jednou se pokochat krásou jezera nemohlo uškodit.
Už z dálky jsem slyšel hlasitý zpěv žab, které se z deště radovaly jistě ještě více, než já. Společně s pleskáním deště zde vznikala příjemná, uklidňující melodie přírody. Pomalu jsem kráčel po břehu, ale netrvalo dlouho, než jsem zpozoroval něco zvláštního. Nedaleko na břehu ležel vlk a zasněně se pohupoval. Což nebylo tak podivné. Ovšem... zdálo se, že se ho déšť vůbec netýká. A to myslím doslova. Přišel jsem ještě o kousek blíž, ale jeho kožich se mi stále jevil suchý, jako by z něj voda jen stekla jako z peří kachny.
Přemítal jsem, jestli bych se neměl otočit a zmizet, jako bych tu nikdy ani nebyl. Vlk ležící na břehu si dost možná nepřál být rušen. Přišel jsem však už dost blízko na to, aby mě mohl zpozorovat a neměl jsem obzvláštní zájem vypadat jako naprostý blázen. A tak jsem místo toho přistoupil ještě o něco blíž. Stejně mne tento neobvyklý jev dost zaujal. "Příjemný deštivý den přeji," pozdravil jsem ležícího vlka. Všiml jsem si, že i zem kolem něj je suchá. Byl to velice zvláštní pocit, stát na dešti naproti někomu, kdo jím je zcela nedotčený. Nenápadně (tak nenápadně, jak je možné takovou věc učinit) jsem si tlapou protřel oči, ale přelud to zřejmě nebyl.

Červen 2/10 - Aranel

Cítil jsem, že se naše shledání blíží ke konci. Bylo toho jistě ještě mnoho, co bychom si mohli povědět, ovšem ne v tento den. Nastával čas posunout se zase o kus dále. Ne však předtím, než dořešíme naše záležitosti. "Proti tomu nic nemám," věnoval jsem bílé vlčici mírný úsměv. Zvídavost a zájem jsem rád viděl. Vždyť hlavně díky nim jsme se posunovali vpřed a rozvíjeli se.
Ukázalo se, že Borůvkový les odtud vlastně nijak vzdálený není. Následoval jsem pohledem směr, který Aranel naznačila. Za rozlehlou plání se tyčily hory, z nichž jsem k jezeru přišel a také linie lesů. Najít ten správný by však nemělo být příliš obtížné. Přikývl jsem. "Budu to mít na paměti. Pokusím se k vám zamířit co nejdříve," řekl jsem, nechtěl jsem však činit příliš závazné sliby. Nemohl jsem tušit, co vše by se mi zde mohlo postavit do cesty a zdržet mne.
Aranel se začala protahovat a já naznal, že je čas. "Děkuji vám za všechny užitečné rady a informace," kývl jsem vděčně a také vstal. "Myslím, že je na čase, abych se to vše vydal poznat na vlastní kůži. Ale věřím, že se brzy opět setkáme," máchl jsem ocasem ze strany na stranu. "Nashledanou, Aranel." S lehkou úklonkou jsem se s vlčicí rozloučil a potom už se naše cesty rozcházely. Prozatím.

Běžel jsem za kamzíkem, jak rychle jsem si z kopce jen troufal. Koza byla na nerovném terénu obratná, žila tam přece celý život, ale i já se něco naběhal po skalách. Po prvotním omylu už jsem znovu nezaškobrtl. Přesto teď hodně záviselo na Seilah. Kdyby zaváhala, nejspíš už bychom zvíře nikdy nechytili.
Nezaváhala.
Vyletěla z úkrytu mezi kameny a zvíře prudce změnilo směr. Konečně se mi díky tomu podařilo dostat se blíž, po bok prchající kozy. Bylo ale na čase začít skutečně jednat. Nemohli jsme běžet věčně. Vyčkával jsem na tu správnou příležitost. Ještě ne. Ještě ne... Teď. Koza, vyplašená chňapancem strakaté vlčice, poskočila a zlehka zaškobrtla. Ne moc, ale stačilo to.
Odrazil jsem se a skočil zvířeti na hřbet. Pověsil jsem se jí zuby na krk a táhl ji svou vahou k zemi. Stará koza už rovnováhu neodržela, neohrabaně padla na kolena a snažila se zvednout, ale nehodlal jsem jí to dovolit. "Drž ji," instruoval jsem úsečně Seilah, jakmile jsem si troufl na moment povolit sevření. Hned potom jsem šel vzpouzející se a kopající koze po krku. Měli jsme skoro vyhráno, ale ještě ne úplně.

Červen 1/10 - Aranel

Aranel se už dále na bohy nevyptávala, i když jsem v jejích hluboce modrých očích viděl zamyšlený pohled. Trpělivě jsem počkal, až si to nechá všechno projít hlavou. Uvědomoval jsem si, že jsem toho na ni vysypal poměrně hodně naráz, ale věřil jsem, že to vše bylo srozumitelným způsobem.
Bílá vlčice na mě nakonec měla jistou prosbu. Škoda, že nezastihla Hyettu, ta by její dcerce mohla předat určitě více, než já. Jenomže co by a kdyby ještě nikdy nikomu nepomohlo. Hyetta tu nebyla, tečka. A mně nevadilo věnovat trochu času a podělit se s někým dalším o své vlastní vědomosti. Nebylo by to konec konců poprvé a jistě ani naposledy. Aranel se rozzářila nadšením, ale hned se zase ovládla. Musel jsem se nad tím také trošku pousmát. "Moudrá slova," broukl jsem. Učení skutečně nikdy nekončilo, ať už se vlk vzdělával v jakémkoliv směru.
Zapsal jsem si za uši název Borůvkového lesa, který byl patrně jejich domovem. Pokývl jsem hlavou. "Máte pravdu, že bych se rád nejprve trochu porozhlédl po okolí. Rád ale váš les navštívím, až mne tam cesty zavedou. Leží odtud daleko?" chtěl jsem vyzvědět alespoň přibližný směr, kde bych měl to místo očekávat.

Seilah se nechala slyšet, že ji přizvání k lovu těší. Pouze jsem lehce přikývl a koutky se mi na moment pozvedly do náznaku úsměvu, který ovšem rychle zmizel, jakmile jsem začal promýšlet taktiku. Nepřišel jsem nakonec s ničím příliš rafinovaným ani komplikovaným, avšak to nebylo vždy potřeba. Právě v jednoduchosti byla často krása.
Vlčice pozorně poslouchala a nevznesla ani námitky, ani otázky. Pouze si krátce zopakovala to hlavní a nejdůležitější. Opět jsem přikývl. "A kdyby tam utekla, nech ji. Je lepší být o hladu, než se zlámanou nohou," dodal jsem ještě krátké varování. Potom už jsem se vypravil tiše do kopce a doufal, že první zkušenost Seilah s větším lovem nebude příliš nepříjemná.
Plížil jsem se trávou kolem skal. Nebyla zde tak vysoká, aby mě celého skryla, ani kdy jsem se přikrčil, takže jsem se pokud možno snažil skrývat mezi kamením a za skalami. Vítr mi přál a foukal směrem ke mně, takže můj pach hned nezanesl zvířatům do nozder. Byla to malá skupinka, jen kozel a dvě kozy. Mladší z nich byla viditelně březí, akorát na rozsypání, avšak ta starší vyhlížela zubem času už značně poznamenaná. To bude náš cíl. Připlížil jsem se ještě o něco blíže, zhluboka se nadechl, vydechl, připravil se. Vyslal jsem v duchu krátkou myšlenku k Warremu, aby nám popřál úspěšného lovu a pak už se mé tlapy daly do pohybu.
Zvířata se hned rozprchla do všech stran. Skočil jsem mezi starší kozu a zbytek skupinky, ale přímo do rány kozlu, který mne stačil trknout do stehna. Školácká chyba, blesklo mi hlavou. Nezastavoval jsem. Krev mi netekla, nepřišel jsem k vážnému úrazu, ale vyvedlo mě to z rovnováhy, takže jsem byl pozadu. Běžel jsem z kopce za kozou tak rychle, jak jsem si troufal a cítil to známé rozjaření z lovu, povznesení duše, když mi vítr svištěl kolem uší a tlapy jako by se téměř nedotýkaly země.
Podařilo se mi zkrátit vzdálenost mezi mnou a zvířetem, ale pořád jsem byl dál, než bych rád, když se kamzice přiblížila ke skaliskům, kde se schovávala Seilah. Útok vlčice snad starou kozu zpomalí. "Teď!" vyštěkl jsem stroze na Seilah. Teď, nebo nikdy.

Květen 9/10 - Aranel

Bělostná vlčice se zdála být fixována na představu toho, že bohové mají určité jedno místo, kde přebývají. Což jsem jí neměl nějak za zlé. Bylo možné si tyto otázky vykládat nejrůznějšími způsoby. "Jejich vliv je všude kolem nás, i když je samotné nevidíme," řekl jsem mírně. Když už se bohové někomu zjevili, bylo to dost vzácné a výjimečné. Ojedinělé.
Aranel se dále zajímala, jak se vlastně zjistí, který bůh si koho vybral. "Vlčata to obvykle poznají sama, podle toho, ke kterému bohu je to nejvíce táhne," pronesl jsem stručně. Pak tu samozřejmě byly ještě zkoušky. Ty teprve prokázaly, zdali si dotyčného vybraný bůh skutečně vyvolil. O tohle jsem se ovšem s vlky, kteří to sami nepoznali, dělit nechtěl. Nebylo to nic proti Aranel, byla však tajemství, o nichž se neslušelo šířit na potkání.
Hledání Hyetty a Lalie zde nekončilo, naopak bylo stále ve svých počátcích. Aranel to však ponouklo k další otázce, v níž se možná skrývala i nepřímá žádost o pomoc. "Hyetta je skvělou léčitelkou," řekl jsem. Jak moc znala z léčitelství Lalie jsem netušil. Hyetta ji určitě poučila, ale nemohl jsem to posuzovat na základě domněnek. "Vzhledem k tomu, že nevíme, kde je, však příliš ku pomoci být nemůže." To muselo být samozřejmě vlčici jasné. Nemyslel jsem si, že by ji Hyetta odmítla, ale Aranelina dcera by se mohla dost načekat. Na druhou stranu já nebyl až takový expert, ale aspoň jsem byl přímo zde. A vzhledem ke svým všeobecným znalostem jsem možná mohl být i k užitku. "Já jejích kvalit jistě nedosahuji, ale mám dobrý základ. Poznám běžné byliny a jejich využití. Mohl bych vaší dceři něco ukázat." Už mnohokrát mi znalost bylin pomohla - či někomu, na koho jsem na cestách narazil a považoval jsem své znalosti za uspokojivé. Otázkou bylo, jestli by se s nimi spokojila i Aranel. Či její dcera.

Květen 8/10 - Aranel

Prohlášení Aranel jen potvrdilo to, co jsem už věděl. Zde už žádná Bratrstva ani Sesterstva nesídlila. Bylo vidět, že i bohové jsou zde vnímáni zcela jinak. Obzvlášť mě zaujalo, že Aranel o nich hovořila, jako by žili přímo někde tady, na jednom určeném místě. Měl jsem k tomu své vlastní otázky, nicméně vlčice mne s jejich pokládáním předešla. "Celkem známe sedm bohů," řekl jsem jí. "Avšak bdí nad vlky všude, nejen v našem kraji. Bylo by nejspíš zahlcující je popisovat všechny najednou, avšak například mým patronem je bůh Monn, který je bohem moří a vodstev, porozumění, ticha, ale i neklidu a strachu. Většina vlků si volí jednoho boha, kterému slouží celý život - či si možná bůh spíše volí je," pronesl jsem zamyšleně.
"Chrámy jsou pak místy, která jsou bohům zasvěcená, domovy Bratrstev a Sesterstev. Jsou roztroušené porůznu v kraji a navzájem se od sebe liší, ať už svým zaměřením či posláním. Některé ochraňují blízké stezky, které jsou vlky hojně využívané, v jiných více bují umění léčitelství. Spojuje je však služba bohům. To mají společné."
Prozatím jsem se nepouštěl do dalších detailů, nechtěl jsem Aranel zcela zahltit. Sklonil jsem hlavu k vodní hladině a trochu se napil chladné vody, abych si svlažil hrdlo. Odvykl jsem delším hovorům s ostatními. Nebylo mi to však nepříjemné. Viděl jsem, že se Aranel vyptává ze zvídavosti a touhy poznat nepoznané, což bych někomu odpíral jen nerad.
Mírně jsem se pousmál. "Už tomu tak bude. Nevydržel jsem nikdy příliš dlouho na jednom místě," odsouhlasil jsem. Ne všechna ta dobrodružství byla příjemná, stejně jako ne všechny věci, které jsem viděl na cestách... Ale ani tak bych svůj život nevyměnil za žádný jiný.
Pozorně jsem pak nastražil uši, když jsem se jí ptal na Hyettu a Lalii. Její záporná odpověď mne sice nepotěšila, ale ani nepřekvapila. Bude to chtít více hledání, než se dostanu na správnou stopu. "Nevadí. Pokud tu někde jsou, najdu je," prohlásil jsem beze stínu pochybností. Pevně jsem věřil, že je nám přáno, aby se naše cesty ještě někdy zkřížily.

Naštěstí vlčice nejevila žádné známky toho, že by si ublížila a ani toho, že by se nadále zlobila. Pouze se mírně pousmála a poté pochválila moje jméno. To přimělo ke krátkému pousmání zase mne. "Děkuju. A těší mne," pokývl jsem, protože jsem se vzápětí dozvěděl i to, jaké jméno nosí ona.
Nad mojí otázkou lehce zaváhala, takže jsem hned věděl, že to celé nebude až tak prosté. Prozradila mi, že v lovu mnoho zkušeností nemá. Rovnou mě však neodmítla a vyslovila přání se v této oblasti zlepšovat, takže tu naděje stále byla.
Pokýval jsem zamyšleně hlavou. Kamzíci nebyli tou nejjednodušší volbou pro nezkušeného lovce, ale s trochou opatrnosti a štěstí bychom to snad dokázat mohli. "Zvu, pokud máte zájem," kývl jsem nakonec a zdálo se, že vlčice zájem má. "Tamhle výš na svahu se pasou kamzíci. Ve dvou by pro nás neměl být problém skolit samici, pokud jí nedovolíme uniknout do skal." Tam už bychom neměli šanci kořist dohonit. Rozhlédl jsem se po travnatém svahu, na jehož úpatí jsme stáli a usoudil, že je tu prostoru k manévrování dost. Terén nebyl nejrovnější, ale ani neschůdný.
Chvíli jsem se rozhlížel, větřil a přemýšlel. "Zkusil bych je obejít seshora a nahnat jednu samici k vám," vyslovil jsem po úvaze svůj plán. "Bylo by dobré, kdybyste zůstala čekat asi v půlce svahu, tamhle u těch zubatých skal, kývl jsem hlavou oním směrem. Předpokládal jsem, že by to bylo nejpravděpodobnější místo, kam by nám kamzice mohla zaběhnout. Pokud si tam na ni Seilah počíhá, mělo by ji to odradit. "K těm bych kořist směřoval. Připojila byste se ke mně, jakmile se přiblížíme. Společnými silami bychom ji potom strhli k zemi." Bylo to poměrně prosté - alespoň na vyslovení. Realita bývá často jiná, jak jsem dobře věděl. Zůstal jsem ještě na místě a nechal mladší vlčici prostor pro otázky, pokud nějaké měla. Chtěl jsem, aby bylo všechno jasné, než začneme.

Skrytý ve stínech jsem vyhlížel, zdali se neobjeví nějaká příhodnější kořist pro vlka samotáře, když jsem za sebou zaslechl pohyb. Nastražil jsem uši a ohlédl se, abych viděl, kdo se to ke mně blíží. Chvíli to vypadalo, že mladá vlčice projde kolem bez povšimnutí. Nestačil jsem si ale ani odkašlat, abych ji upozronil na svou přítomnost - už mne zpozorovala a polekaně nadskočila, až se zarazila o skálu na druhé straně. Au.
"Prosím za prominutí, slečno, jste v pořádku?" natáhl jsem k ní čenich a udělal malý krok směrem na světlo, i když jsem se nehrnul do jejího osobního prostoru. Jen jsem chtěl vidět, jestli si neublížila. "Nesnažím se tu nikoho děsit. Skrýval jsem se před zraky zvěře," objasnil jsem, když se do mě pustila. Naštěstí zněl její hlas z pochopitelných důvodů sice nabručeně, ale ne úplně naštvaně.
Vysvětlila, že zkrátka nedávala příliš pozor, kam jde. Kývl jsem hlavou. Komu se to někdy nepřihodilo? "Jsem rád, že se nestalo nic horšího. A ještě jednou se omlouvám," řekl jsem. Stále jsem se snažil tlumit hlas, neb jsem měl pořád naději, že by se mi mohlo povést tu sehnat něco na zub. Třeba by se ke mně chtěla polekaná cizinka připojit. Tedy pokud se již nestačila rozhodnout, že s nějakým podivínem ze stínů nechce mít nic společného. "Jmenuji se Eladan," představil jsem se jí ve snaze navést tohle setkání do trochu příjemnějších kolejí, ovšem hned jsem přešel k věci, protože jsem neměl rád dlouhé obcházení kolem horké kaše: "Povězte, lovíte ráda?"

Květen 7/10 - Aranel

Vlčice mi odsouhlasila pokývnutím, že opravdu mluví o bozích. Dále to ovšem nerozváděla. Uvažoval jsem, jestli se mám ptát. Byl jsem zvědavý, ale zároveň jsem věděl, že ne každý se do tohoto tématu rád pouští. Také se to mohlo dosti zamotat. Rozhodl jsem se to tedy nechat být, ostatně jsem si byl jistý, že i toto tajemství mi nakonec bude odhaleno. Stačilo jen mít trpělivost.
Aranel mi toho doposud pověděla o Galliree hodně, ale teď chtěla slyšet zase něco o mojí domovině. Nevadilo mi se s ní podělit. Bylo to konec konců jedině spravedlivé, nebo ne? Proto jsem se rozpovídal více, než doposud: "Je to pěkný kraj k životu. Rozmanitý, protože se rozkládá na velikém území, takže si tam skoro každý najde místo, které by mu vyhovovalo," začal jsem zvolna, ve vzpomínkách se mi promítaly hory, lesy, říčky a nejrůznější zákoutí, která mne v průběhu let vzala za srdce. "Vlci žijí ve smečkách, rodinách, jako osamělí tuláci či v Sesterstvech a Bratrstvech, která sídlí v chrámech zasvěcených bohům. Možná je to zde podobné?" otázal jsem se, abych případně vlčici nevyprávěl něco, co už sama dobře ví. Nikdy jsem však neslyšel o tom, že by nějaký chrám ležel takto daleko na západě.
"Sám jsem vyrostl na útesech nad severním mořem, ale narodil jsem se v zalesněných kopcích a později jsem při vykonávání povinností hraničáře zcestoval celou zemi křížem krážem," prozradil jsem jí a trochu se pousmál. "To už vám možná částečně napovídá, co mne dovedlo až sem. Toulavé srdce se nespokojí s příběhy, musí samo zjistit, co leží za obzorem."
"A také... někoho hledám." To byla ta druhá polovina pravdy. "Dvě vlčice, které jsou mi velmi drahé a loni zjara cestovaly tímto směrem." Nedělal jsem si příliš velké naděje, že by Aranel na Hyettu s Lalií narazila, věděl jsem, že šance je opravdu maličká. Někdy se ale ukázalo, že i svět je maličký - a zeptat se nebolelo. "Jmenují se Hyetta a Lalie. Nezaslechla jste o nich něco?"

It was my first week traveling the wild lands with Alanor. We walked quite far in only a few days. Although I could still smell the ocean in the breeze if the wind was right, I no longer recognized any of the places we saw. It was finally fully sinking in that my home was left behind and my future lay on strange paths with this stern wolf who I equally liked and feared. My young heart was fluttering excitedly in my chest. It was an adventure! First of many, as I hoped, but there was a lot still left to learn. And learn I did, believe me.
At the end of that first week I lay down after a long day of walking and running and hunting, my body aching all over. I thought I was in great shape, but apparently I was wrong about that. I certainly wasn't just lazing about in Monn's temple - everyone had to do their part and I never tried to dodge my responsibilities - but this was... different. Alanor was training me. Feeling out my limits, maybe. Well, we haven't found those yet, I thought and smiled to myself, already halfway asleep. I can endure much more than he-
I never had a chance to finish that thought. Something heavy landed on my back and crushed me to the ground. I heard a horrible dark growl that made my blood run cold, felt someone's hot breath on my ear. I tried to protect my neck and kicked out my feet, with all my strenght I tried to shake off the unexpected attacker. I was too slow coming out of my doze to move quickly enough, though. Sharp teeth pressed on my throat and my heart nearly stopped for a second... Then they were gone. So was the weight on my back.
I sprung to my feet, ready to defend myself, but there was no need. It was Alanor, a bitter grin on his face. "Horrible. If I really wanted to kill you, you'd be so much dead meat right now. A ranger always needs to stay alert, Eladan. So often there's noone else to watch your back but you alone."
My heart was racing and I felt exceedingly stupid, like I just failed some important test. Words were trying to escape my mouth - I wasn't ready, it wasn't fair, I was nearly asleep - but I kept quiet. They were just excuses, even I knew that. Alanor nodded as if he could clearly see my thought process. Probably he could. "You'll do better next time, kid. I never had an apprentice I haven't 'killed' on the first try." That made me feel a little better. And determined. I never wanted to let him catch me off guard like this ever again.

Jaro se už nachylovalo k létu. Slunce zářilo na blankytné obloze, opíralo se do větví vzrostlých jedlí a zdvihalo z jehličí téměř omamnou vůni. Vůni dětství. Ty dny mi snad nikdy nepřipadaly vzdálenější než teď, když jsem seděl v klidné, stinné části hájku před mohylkou navršenou z bílých říčních kamenů. Pod nimi, přikrytá hlínou, na níž ještě ani nestačila začít růst tráva, odpočívala moje matka.
Přišel jsem příliš pozdě, než abych ji stačil ještě naposledy vidět. Když jsme s Kallanem včera večer dorazili, doznívalo z kopců táhlé teskné vytí mnoha hlasů. Sesterstvo se loučilo s některou ze svých řad. Mé myšlenky se samy od sebe stočily nikoliv k matce, ale k sestře, která zde zůstala a nevypravila se jako Veloria do světa. Alath...
Sotva mi její jméno blesklo poplašeně hlavou, sestra se vynořila před námi z lesa, jako bych ji přivolal. "Eladane!" zajíkla se. Viděl jsem v její tváři překvapení. Také jsem viděl, že se snaží zadržet slzy. "To je zvláštní, že jsi přišel zrovna teď. Máma-" Křečovitě se pokusila polknout knedlík v krku, dál přemáhala pláč a já už se na to nevydržel dívat. Objal jsem ji a ucítil, jak zabořila tvář do mé srsti, její horké slzy na mém rameni. Kallan cosi zamumlal a vytratil se. Znal jsem ho tehdy teprve krátce, už jsem si ho ale stačil oblíbit.
Držel jsem Alath v objetí, dokud se nevybrečela. Potom jsme se prošli lesem a ona mi vyprávěla, už mnohem klidnější, co se stalo. Příliš toho však k vyprávění nebylo. Vesath chřadla už několik měsíců. Rychleji se unavila, ztrácela chuť k jídlu, měla bolesti. Léčitelky jí dovedly ulevit, ale nemohly ji uzdravit. Bylo jí stále méně a méně... Až si nakonec lehla na nejvyšším kopci pod hvězdami a už nevstala. "Už skoro nikam nechodila. Nechci ani myslet na to, jak se jí podařilo vylézt až tam nahoru," vrtěla hlavou sestra.
Na to všechno jsem myslel, když jsem tam seděl a hleděl na ty bílé kameny, na porušenou zeminu a na svazek kopretin , které jsem tam položil a které v horkém jitru už začínaly uvadat. Mé oči byly suché, když jsem slyšel tu novinu i když jsem chodil s Alath pod jedlemi. Ne proto, že bych chtěl. Zkrátka byly. Uvnitř hrudi mi ležel balvan žalu, ale všechen se držel uvnitř, lepkavý a neodbytný. V noci jsem ležel vzhůru, hleděl na hvězdy a poslouchal Kallanovo chrápání. Čekal jsem, že teď už slzy musí přijít. Ale nepřišly. Mé oči zůstaly suché.
Teprve až pohled na ty vadnoucí kopretiny z nějakého důvodu dokázal pohnout tou lepkavou masou v mém nitru. Najednou jsem ji v duchu viděl tak, jako když jsem byl malý, a slyšel, jak mi říká, že je na mě hrdá - a celý svět se rázem rozostřil, jak jsem na něj hleděl přes závoj vody. Sklonil jsem hlavu a plakal tiše. Jak slzy tekly, něco z té tíhy uvnitř braly s sebou. Mrzí mě, že jsme se nestačili rozloučit.
Zničehonic se v bezvětrném dni zvedl poryv větru. Přinesl s sebou bílé a růžové okvětní lístky, celou záplavu, nečekanou jako lavinu. Doširoka jsem rozevřel uslzené oči v němém úžasu. Většina keřů i stromků už přece dávno odkvetla! Někde se však musel skrývat jeden zapomenutý. Květní plátky zakroužily kolem. Posypaly matčin hrob a ulpěly v mém kožichu. Vlahý něžný dotek vánku mi připomínal její pohlazení. "Mami?" hlesl jsem, ale nic dalšího se nestalo. Vítr utichl. Opět jsem byl sám a možná byste si mysleli, že jsem si to celé namluvil. Že jsem byl sám celou dobu. Ale kvítky dál pokrývaly zem kolem a já věděl, co jsem věděl. Byla tu. Přišla mi dát své sbohem.

Květen 6/10 - Aranel

Zavlnil jsem zvolna ocasem, když bílá vlčice mínila, že jistě brzy na vlastní kůži okusím zvláštnosti zdejší země. "Nepochybně," souhlasil jsem. Už teď jsem byl zvědavý na to, co vše zde odhalím. Aranel však mluvila dál a já pozorně našpicoval uši, neb se teď zmínila o nadpozemských bytostech, které mohly vlky obdařit silou magií či dalšími dovednostmi. "Hovoříte o bozích, že?" zeptal jsem se po opatrné úvaze. Neznal jsem žádné bohy, kteří by byli nazývání těmito jmény, ale také jsem věděl, že v různých částech světa se mohou jmenovat různě. Přemýšlel jsem, které dva by Aranel mohla mít na mysli. Život a Smrt... Bohem koloběhu života a smrti byl Warre, ale vlčice mluvila o dvou bytostech. A pouze o dvou. To bylo také zajímavé. Jak se může lišit víra a vnímání bohů jsem vlastně příliš nezvažoval, než jsem se na tuto cestu vydal.
Aranel mi poté popsala, že někteří vlci skutečně dokázali křídel využívat k létání - a nejen křídel, dokonce i magií. "Magii vzduchu v mojí domovině někteří vlci také dokázali ovládat, ale ty ostatní jsou pro mne novinkami. Nemyslím, že se tam vůbec vyskytují, nebo jsou velice vzácné," střihl jsem ušima se zájmem. "Třeba se i mně podaří tu své schopnosti rozvinout. Vím, že jsem jich po matce zrnko zdědil, avšak prozatím se příliš neprojevily," zadoufal jsem. Dar nahlédnout do cizích myslí jsem považoval za jeden z těch vzácnějších a samozřejmě jsem rozuměl tomu, že bylo třeba ho používat zodpovědně. Nebylo mým cílem se přehrabovat v myšlenkách ostatních... Nedalo se ani říci, že bych vyloženě toužil po moci. Kouzla byla zkrátka další z věcí, které jsem chtěl vyzkoušet, další oblastí, kde jsem shledával prostor k rozvoji.

Noc uplynula bez jakéhokoliv incidentu a k ránu jsem se vypravil na menší obhlídku okolí, která byla mnohem plodnější, než bych očekával (//sem časově patří hra u jezera s Aranel). Leccos jsem se od bílé vlčice dozvěděl a také jsem měl o čem přemýšlet.
Když jsem se však k jezeru obrátil zády, táhlo mne to zpět k horám. Den byl slunečný, příjemný a já se ještě nerozhodl, kterým směrem se vydám, abych konečně započal průzkum krajiny, která dle informací od Aranel nosila název Gallirea. Ačkoliv bylo dost možné, že jsem s ním již začal. Nebyl jsem si přesně jistý, kde leží hranice země. Protože počasí bylo příjemné a za denního světla mohl být průzkum hor bezpečnější, než když jsem se sem předtím dotápal v absolutní tmě, proč nezačít právě zde?
Vyrazil jsem po kamenité stezce, která se mi zdála být používána vlky i jinými zvířaty. Rozhodně byla pěkně vyšlapaná. Kráčel jsem stejnou cestou, kterou možná stovky nohou přede mnou a nemusel jsem být právě génius, abych viděl, proč je cesta tak používaná. Prošel jsem mezi dvěma vysokými skalami a octl se na travnatém svahu, u jehož paty se rozlévalo průzračné jezírko.
Panoval tu klid a ticho, ale to nebylo tím, co mne zaujalo ze všeho nejvíc. Měl jsem teď už skutečně hlad a cítil jsem kolem kamzíky. Museli se sem chodit pást a pít. Zůstal jsem stát ve stínu vysokých skal a střihl pomalu ušima. Byl jsem tiše jako myška, ale proč vlastně? Nemá to smysl. Je jedno, jestli je vyplaším, nebo ne, sám žádného neulovím. Pravda. Takže bylo na čase se podívat, co dalšího, pokud něco, se chodí pást na tuhle louku a napájet se k jezírku. S trochou štěstí se tu najde zvíře, které bych mohl skolit i sám. A přece jsem ještě váhal.

Květen 5/10 - Aranel

Slyšel jsem toho vskutku mnoho. Prozatím se však okolní kraje tvářily malebně a poklidně. Zdání však mohlo klamat, jak jsem velmi dobře věděl. Nebylo by moudré nechat se prvními dojmy ukolébat, když jsem neměl nejmenší tušení, co vše mne tu může čekat.
Měl jsem skutečně štěstí, že jsem narazil právě na Aranel. Bílá vlčice byla velmi sdílná a ochotně mi vysvětlovala, co mohu očekávat. Bylo vlastně velice příhodné, že bych se měl odpovědí dočkat právě zde, na břehu velikého jezera. Kráčel jsem po světě pod dohledem boha moří a vod a tak mi tohle připadalo více než správné. V duchu jsem Monnovi poděkoval, avšak poslouchal jsem, co mi vykládá Aranel.
"Tohle místo musí tedy být skutečným ohniskem magie," pokýval jsem hlavou, něco takového jsem už tušil. Občas se na světě dalo narazit na místa, kde se magii více dařilo a vlci jí byli nadanější - ač ne do takové míry, o jaké mluvila Aranel. Má vlastní matka měla dar nahlížení do vlčích myslí, který jsem po ní však podědil v pouze velmi malé míře. Pokud šlo o kouzla, bohové mi příliš nepřáli. Možná se však blížil čas, kdy se to změní.
Aranel mi potvrdila i věc, o níž jsem přemýšlel už delší dobu. Magie dovedla pozměnit i vlčí tělo. Nejen barvy očí a kožichů, ale dokonce i mnohem větší mutace. Věřil jsem, že jsou její slova pravdivá - ale přesto bych rád takovou věc viděl na vlastní oči. "Úžasné. Unesou taková křídla vlka?" nemohl jsem se nezeptat. Na její doporučení jsem jen pokýval hlavou a lehce se pousmál. Čekat nečekané bylo skoro mým životním heslem. Tušil jsem ale, že zde se teprve ukáže, jak moc to skutečně dokážu.