Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Z odrazu na vodní hladině se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce

//Ranský les

A tak jsme se Sněženkou vykročili k okraji lesa, ovšem neobešlo se to ještě bez jedné zastávky. Pozornost bílé vlčice totiž upoutaly rampouchy visící na kameni. "To je vážně pěkné," odsouhlasil jsem a trpělivě čekal, až si s ledem dost vyhraje. Přejížděla po rampouších drápky a naslouchala zvuku, který díky tomu vydávaly, vlastně z toho byla taková zajímavá melodie. Zavrtěl jsem ale hlavou, když nabídla mně, abych to taky zkusil. "Asi vám to raději přenechám," pousmál jsem se. "Nemám příliš hudební sluch. Pro mě je uklidňující třeba takový pohled do vody."
Což jsme mohli hned vyzkoušet, protože řeka už byla před námi. Sice mrzlo, ale ona zamrzlá ještě nebyla. Zastavil jsem se na břehu a podíval se na svůj odraz v její hladině. "Říká se, že je někdy možné na vodní hladině spatřit svou budoucnost," pronesl jsem myšlenku, se kterou jsem se již párkrát setkal. "Mně samotnému se to však ještě nikdy nepoštěstilo." Sledoval jsem chvíli svůj rozvlněný odraz, zdali mi něco neprozradí, ale nedělo se tak. Možná to znamenalo, že zůstanu i v dalším roce stejný, jako jsem byl letos. Nebo jsem jen neměl dostatečnou fantazii, abych z vlnění vody něco vyčetl... A nebo se pán vod Monn zkrátka nerozhodl mi tento náhled dopřát. Ať už to bylo jakkoliv, stát u vody, poslouchat její šum a sledovat drobné vlnky na hladině bylo bez pochyby relaxující.

Sněženka tedy byla opravdu rodilou seveřankou. "To zní vážně pěkně," pousmál jsem se, když mi povídala o tom, jak se jim žilo tam u nich na severu. Nemyslel jsem si ale, že bychom byli zrovna sousedy. "Vyrostl jsem na útesech u Severního moře, v krajích, kde stálo mnoho chrámů zasvěcených bohům. Nevím, zdali vám to zní povědomě. Je ale pravdou, že do krajů věčného sněhu jsem se nikdy nevypravil," poznamenal jsem, bylo možné, že dál na sever ležel právě kraj, kde se narodila Sněženka. Nebylo to pravděpodobné, ale bylo to jistě možné.
Vypadalo to, že vlčici už nebaví zde jen tak sedět. "Hm, víte, neměl bych se odtud příliš vzdalovat," podotkl jsem s ohledem na Lalii. "Můžeme se však zkusit porozhlédnout po okolí, pokud nepůjdeme moc daleko," svolil jsem. Ostatně jsem se sám nabídl, že jí s hledáním bratra pomohu. "Zkusme to třeba tudy, co vy na to?" pokynul jsem jí hlavou a zamířil směrem, kde jsem věděl, že protéká řeka. Jestli ji bratr hledal u vodních toků, proč nezačít právě tam?

//Mahtae jih

Mírně jsem pokrčil rameny, neměl jsem popravdě žádné vysvětlení pro to, proč se tak onen vlk choval. "Ano. Bylo to velice zvláštní, ale zdálo se, že mu to tak vyhovuje," pokrčil jsem malinko rameny, kdo jsem byl, abych ho za to soudil, že ano?
Sněženka se rázem zaradovala, že měla v čemsi pravdu. Její slova o hrdinství jsem si připomněl, až když to zmínila. Musel jsem se krátce zasmát. "Asi záleží, z jakého úhlu se na to díváte," střihl jsem ušima. "Jsem zkrátka vlk, který se snaží udělat správnou věc, kdykoliv to jde. Nevím,zda to ze mně dělá hrdinu, ale hádám, že to už není na mém posouzení." Většina vlků, která se mnou strávila delší čas jistě musela dojít k názoru, že jsem nakonec vlastně docela obyčejný. Alespoň jsem si to myslel.
Rovněž jsem se protáhl, z dlouhého sezení mi už dřevěněly tlapky. "Ach tak, pocházíte ze severních krajů?" zeptal jsem se, její huňatý kožíšek by tomu napovídal, dokonce i její bělostné zbarvení, poskytující maskování na zasněžených pláních. "Také jsem původně z chladnějších krajin, ačkoliv ne úplně ze zemí věčného sněhu," prozradil jsem.

Vlčice na mě zírala s takovou fascinací, až jsem měl trochu problém skrýt své mírné pobavení. Nebyla rozhodně první a nejspíš ani poslední, v kom mé stručné vyprávění probudilo zájem. Po chvilce se však začala omlouvat. "Nic se neděje," broukl jsem. Žádná konkrétní historka mi však hned na mysl nepřišla. "Nevím ale, co přesně by vás zajímalo. Navštívil jsem vysoká pohoří i prosluněné pláně, pil jsem z mnoha řek a poznal mnoho vlků, z nichž někteří byli skutečně výstřední. Znal jsem třeba jednoho, který mluvil výhradně ve verších. Bylo to svým způsobem obdivuhodné," potřásl jsem hlavou s úsměvem nad tou vzpomínkou. "Často jsem někomu podal pomocnou tlapu a často zase někdo pomáhal mně. Je to těžký život, ale pro toho, kdo má svobodnou a poctivou duši může být také krásný."
Sněženka si pohrávala se sněhovou nadílkou, která už začínala pokrývat zem. Sníh nebyl ještě tak úplně načechraný a hluboký, ale bylo jasné, že zima je tu. "Máte ráda sníh?" pousmál jsem se, když jsem viděl, jak se v něm tlapkami hrabe a na tváři se jí přitom tetelí malý úsměv.

(loterie 2/5)

Sněženčin bratr se sice zatím neukázal, ale snad to opravdu byla jen otázka času. Jistotu jsme bohužel mít nemohli, ale propadat zoufalství by ničemu nepomohlo. Kdyby to trvalo příliš dlouho, byl jsem ochoten ho jít hledat, kdyby o to vlčice stála, ale prozatím to nevypadalo, že by se někam hnala. Mohli jsme tak ještě chvíli zůstat na místě.
Viděl jsem, jak Sněženka větří, když jsem se zmínil o Lalii. Možná ještě spala, nebo možná jen nechtěla přijít blíž, když tu byl i někdo cizí. Tak či tak jsem ji nechtěl rušit a ani do ničeho nutit, takže jsem Sněžence ani neprozratoval, kde je vlastně schovaná. Byla zkrátka poblíž, to bylo nejspíš vše, co potřebovala bělostná vlčice vědět.
Když se dozvěděla o mém tuláckém způsobu života, docela se rozpovídala, jaké má o něm vlastně představy. "Vlastně nejste tak daleko od pravdy - ačkoliv hrdinou bych se asi nenazval. Jsem obyčejný vlk," máchl jsem ocasem. "Ale ano, svobody jsem si vždycky velmi cenil, ačkoliv mám - nebo jsem donedávna měl - i svoje povinnosti. To ovšem jistě neplatí pro všechy tuláky. Já byl ve svém rodném kraji hraničářem, který sbírá informace, předává zprávy mezi chrámy a podobně. Zde taková místa nejsou, ale doufám, že se tu i tak pro mé schopnosti nalezne využití," vyložil jsem Sněžence něco ze své minulosti. Pak jsem se pousmál: "Ano, to opravdu zažil."

Pokývl jsem hlavou. "Pak vás jistě už hledá. Třeba se ukáže každou chvíli," usmál jsem se. Jestli jí to slíbil, pak jí jistě byl skutečně na stopě. Snad byl dost nadaným stopařem, aby ji objevil. Hlavní však bylo, že zůstal nohama pevně na zemi, takže by měl být snad v pořádku a schopen po ní pátrat. "Možná by nejjednodušší bylo začít kolem té řeky. Pokud vás viděl, jak jste tam spadla, nejspíš by vás hledal právě tam," uvažoval jsem. Alespoň já bych to tak udělal, zdálo se to totiž jedině logické.
Nebylo pro ni jistě příjemné poslouchat o tom, jaká nebezpečí mohou číhat na světě, ale přišlo mi důležité, aby si jich byla vědoma. "To rád slyším. Doufám, že narazíte jen na samé přátelské duše a nebude to nakonec potřeba," střihl jsem ušima a pousmál se.
Sněženka se vzápětí celá rozzářila, když slyšela, že jsem svoji rodinu našel. Zamával jsem ocasem, její čirá radost byla roztomilá a taky nakažlivá. "To opravdu je." Nad její druhou otázkou jsem mírně zavrtěl hlavou. "Hyetta - má družka - žije v jedné z místních smeček, kde donedávna žila i naše dcera, avšak nedávno jsem s ní vyrazil na cesty, aby poznala místní kraj. Pokud jde o mne, jsem už dlouhé roky cestovatelem a netoužím zatím po životě smečkového vlka. Tuláctví je drsný život, avšak je to můj úděl."

Vlčice byla hotovým ztělesněním optimismu. Byl jsem rád, že se jí při jejím zážitku s řekou nic hrozného nestalo. "Ještě, že to nebylo nic horšího. Bohové nad vámi drželi ochrannou tlapu," pokývl jsem hlavou. Avšak úplně bez následků ta událost také nebyla. Sněženka totiž v jejím průběhu někde ztratila bratra. "To je mi líto. Vzala ho také řeka nebo zůstal na břehu? Možná bychom ho mohli zkusit najít," navrhl jsem. Bylo otázkou, co se vlastně přesně stalo a kde se její bratr ztratil, ale jistě nezmizel z povrchu zemského. Ačkoliv pokud taky skončil v proudu, nemusel by to být šťastný konec, blesklo mi mimoděk hlavou. Uvažoval jsem zkrátka nad všemi možnostmi.
"Nepovím vám proč, protože důvody mohou být různé, ale někteří vlci druhým nepřejí štěstí, ale naopak jim dělá radost, když mohou ubližovat a bořit nebo si brát to, co jim nepatří." Zdálo se, že vlčice není ještě příliš zběhlá v tom, jak to na světě občas chodí. "Nechci vás strašit. Jen bych nerad, abyste přišla k úhoně, až budete prozkoumávat zdejší krásný kraj," dodal jsem s mírným pousmáním.
"Ano, našel jsem svou dceru a svoji milou. Pokud jde o poznání, i toho se mi dostalo, ale cesta za ním zřejmě nikdy ve vlčím životě nekončí," odpověděl jsem na její otázku.

Zdálo se, že jsem neznámou vlčici dočista vyvedl z míry. Možná pocházela z jiného kraje, kde byli vlci víc kontaktní. Bylo to možné a samozřejmě jsem jí nic nezazlíval. "Nebojte, neprovedla jste nic špatného. Je to jen má osobní preference," ujistil jsem ji vyrovnaným hlasem. Snad si to nevzala nijak osobně.
Představila se mi jako Sněženka. Takové prosté jméno, které se ovšem dokonale hodilo k jejímu bělostnému kožíšku. "Rád vás poznávám," pokývl jsem hlavou, ale ona už mluvila dál. "Řeka vás vyplivla? A jste v pořádku?" přejel jsem ji pohledem od hlavy k patě, jestli není dobitá nebo zraněná. Ze zkušenosti jsem moc dobře věděl, jakou má vodní živel sílu. "Ano, můžete tu skutečně narazit na spoustu přátelských tváří," souhlasil jsem. "Přesto je dobré mít se na pozoru. Ne všichni jsou tak přívětiví, už jsem tu narazil i na vlky, kteří měli nekalé úmysly." Chtěl jsem ji alespoň trošku varovat, setkání s piráty jsem měl stále v živé paměti. Její bezstarostnost byla vlastně roztomilá, avšak nerad bych, aby přišla k úhoně.
"Původně mne do této země přivedla touha po poznání a hledání mých blízkých," prozradil jsem jí. "Ale pokud máte na mysli, co mne přivedlo do tohoto lesa, pak hledám místo, kde bychom já a má dcera mohli přečkat zimu." Lalie momentálně byla před našimi zraky dokonale skrytá, jako by tady ani nebyla, ale pořád jsem si byl vědom její přítomnosti.

Nespal jsem, jen podřimoval a poslouchal, co se děje kolem. Měkké kroky tlapek v mechu jsem zaznamenal, až když byla nově příchozí poměrně blízko. Otevřel jsem oči a spatřil sněhově bílou vlčici, jak si to ke mně kráčí. Vytáhl jsem se do sedu, abych nezdvořile neležel, ale vlčici podobné věci asi netrápily, neb si to namířila přímo vedle mě. "Dobré ráno," popřál jsem jí na oplátku, ale odsunul jsem se o kus dál, abych mezi námi vytvořil větší prostor. "Odpusťte, nechci být hrubý, ale mám kolem sebe raději trochu místa," řekl jsem s klidem - některým vlkům moc nevadilo, když se k nim ostatní lepí, avšak já byl opatrnější. I když vlčice nebezpečně nepůsobila.
"To vskutku ano," pokýval jsem hlavou a pousmál se. "Ještě si ho můžeme užít, než ho sníh úplně zakryje." Už i teď na zemi slabá vrstvička sněhu ležela, ačkoliv se netvářil, že by chtěl zůstat. Pořád na něj bylo příliš teplo, což se však již brzy změní. Vlčice se mezitím natáhla do mechu, opatrnost jejím druhým jménem vskutku nebyla. Ode mne jí naštěstí nebezpečí nehrozilo. "Jmenuji se Eladan," představil jsem se a sledoval ji s mírnou zvědavostí. "Co vás přivádí do těchto končin?"

Listopad 10/10

Než jsem usnul, vynořila se mi v hlavě ještě jedna poslední myšlenka. Jestlipak jsem já Kallanovi připadal tak nedostižný a moudrý, jako mně připadal Alanor, když jsem s ním poprvé vyrazil na cesty? Musel jsem předpokládat, že zřejmě ano. Ostatně jsem viděl, jak kolem mě obloukem obcházel ode dne, co jsem do chrámu vkročil, zcela zjevně mne chtěl oslovit a netušil nejspíš jak. Viděl jsem ten obdiv v jeho očích. Nestoupalo mi to ale do hlavy. Věděl jsem, že mu během pár týdnů zevšedním. Pak už bude vědět, že jsem jen obyčejný vlk, jako všichni ostatní, které zná. Opředenost tajemstvím se rozplyne a zbyde jen realita, která je tak často mnohem fádnější, než naše představy. Zmenším se v jeho očích na svou skutečnou velikost - a budu za to jenom rád.

Listopad 9/10

Připadal jsem já Alanorovi také tak mladičký a zranitelný? Při té myšlence jsem se trochu hořce usmál - pravděpodobně jsem mu připadal spíš jako nemehlo. Alanor byl přísný učitel, který nedal nic zadarmo. To já Kallanovi také dávat nechtěl, avšak byly věci, které jsem po Alanorovi opakovat nehodlal. Naučil mne všemu, co jsem znal, s neskutečnou trpělivostí a za to měl můj neutichající vděk, ale cítil jsem, že ne vždy byl ke mně spravedlivý. Zívl jsem a položil si hlavu na přední tlapy. Slíbil jsem si, že naučím Kallana všemu, co jsem uměl sám a zároveň si zachovám otevřenou mysl, abych se mohl učit i já od něj. Tušil jsem, že byly věci, které bych se od něj mohl přiučit. Stačilo se podívat na jeho otevřenou rozesmátou tvář, abych to věděl.

Listopad 8/10

V posledním světle dne jsem si uvědomil, že přímo vidím Kallanovy otázky na jeho tváři. Míhaly se mu za očima jako stříbrné rybky. "Zítra bude čas na otázky," řekl jsem mu vlídně, než některou z nich stačil položit. "A na další učení. Buď trpělivý. Na všechno máme času dost." Kallan přikývl a široce zívl. "Jen si odpočiň, zítra nás čeká dlouhá cesta." Během pár chvil už můj učedník spokojeně oddechoval. Já však zůstal ještě vzhůru, dýchal jemnou vůni lísek a přemítal, jestli i já byl vážně někdy takový - téměř nepopsaný list, obraz mládí a nezkušenosti, překypující otázkami a nedočkavý, aby už poznal svět, který čeká kolem něj. Asi jsem musel být, a nebylo to ani tak dávno, ale zdálo se to dávno.

Listopad 7/10

"Eladane?" "Hm?" Seděli jsme toho prvního večera v příjemném stínu lískového hájku a připravovali se na pár hodin odpočinku. Už se mi zavíraly oči, když Kallan promluvil. "V tom křoví... Jak jsi věděl, že tam jsem? Byl jsem potichu jako myška." "Nikoliv, funěl jsi jako ježek a chrastil větvičkami jako severní vichřice," sdělil jsem mu a Kallanova tvář okamžitě poklesla ve zklamaném výrazu. "Ale nesmíš to nést příliš těžce, trénoval jsem svoje smysly celý život, abych se nenechal zaskočit," povzbudil jsem ho. "Naučíš to i mně?" "Samozřejmě." "A jak být skutečně nenápadný?" "To také." "A kdy s tím začneme?" "Už jsme začali."

Listopad 6/10

O dva dny později jsem malebné údolí, do kterého jsem vešel sám, opouštěl se svým prvním učněm. Kallan za mnou tlapal jako poslušné kačátko a zářil jako malé sluníčko. "Nemůžu tomu uvěřit," opakoval už nejméně po dvacáté. Tušil jsem, že po pár celodenních pochodech a deštivých dnech ho to prvotní nadšení rychle přejde, ale prozatím si ho nedal vzít a já se upřímně ani tak moc nesnažil. Bylo docela vzácné vidět takovou nefalšovanou radost v často krutém světě, který nás obklopoval. "Kam půjdeme nejdřív?" "K Taranskému pohoří. Víš, kdo tam sídlí?" Kallan se zamyslel. "Je tam, ehm... Garrongův chrám," rozvzpomněl se po krátkém váhání. "Přesně tak." "To je ale pořádný kus cesty." Tentokrát jsem se úsměv potlačit nesnažil. "Ne pro hraničáře."

Listopad 5/10

Když jsem viděl, že nemá, co by dodal, pokračoval jsem: "Neměl jsi důvod Tamuenovi nevěřit, že ne? Je starší a měl by být, teoreticky, rozumnější. Ber to jako poučení, že to ne vždy platí." Kallan sklopil zrak a přikývl, ale když vzhlédl, v očích mu plála nová naděje. "Znamená to tedy, že... Bych mohl jít s vámi?" Přejel jsem mladíka pohledem. Odhadoval jsem, že je mu kolem roku a půl. Byl statný a vypadal silný, z kulaté tváře mu zářila dobrosrdečnost a dobrý humor - jako ostatně většině vlků v tom malém bratrstvu Efalën. "Budeme si o tom muset promluvit s Otcem," řekl jsem. "Já však proti tomu žádné výhrady nemám, pakliže jsi si jistý tím, že to skutečně chceš." "Nechtěl jsem nikdy nic jiného," prohlásil Kallan s rozhodností a vypjal hruď.