Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mahtaë jih přes Rozkvetlé louky

Laliina stopa mne dovedla opravdu až na hranice Asgaarského hvozdu. Zaváhal jsem, zdali mám vkročit až dovnitř a narušovat klid smečky. Nepatřil jsem sem a nebyl jsem s lesem ani tak svázán, jako Lalie a Hyetta. Věděl jsem, že v zimě bude mít smečka plné tlapy práce sama se sebou. Lalie tam však byla a já chtěl vědět, co ji zavedlo zpět sem. Potřeboval jsem se přesvědčit, že je v pořádku. Vkročil jsem tedy po krátké úvaze mezi stromy na okraji lesa a melodickým zavytím dal vědět o svém příchodu, abych se sem nevplížil jako zloděj či špeh.
Hnědý kožíšek dcery jsem spatřil mezi stromy nedaleko. Nebyla sama. Seděla tam se světle pískovým vlkem a o něčem si povídali, jednotlivá slova jsem však nezachytil. Vlk byl cítit asgaarským hvozdem a tak bylo zřejmé, že se jednalo o někoho z místních. Zamířil jsem k nim. "Zdravím vás," pronesl jsem k oběma a k pískovému předvedl menší zdvořilou úklonku, abych dal najevo, že jsem sem nepřišel se žádnými špatnými úmysly. "Odpusť, že jsem se tolik zdržel, Lalie, snad nebyly žádné potíže?" obrátil jsem se nejprve s omluvou k dceři, než jsem přejel pohledem k neznámému. "A vám se omlouvám, že jsem takto vtrhl na území smečky. Jmenuji se Eladan, jsem Laliin otec - následoval jsem její stopu, abych se ujistil, že je v pořádku."

//Vodopády přes Rozkvetlé louky

Našlapoval jsem opatrně po terénu, který nebyl úplně jistý. I na louce to místy pod nohama klouzalo. Narazil jsem tam na stopy vysoké, avšak žádných drobnějších tvorů, které bych zvládl ulovit sám. Rozhlížel jsem se, nenajdu-li alespoň mršinu zvířete, které už si zima vzala, avšak ani v tomto případě se na mě štěstí neusmálo. Nevadí. Byl jsem zvyklý se uskromnit, když bylo třeba. Bohové přejí těm, kteří jsou trpěliví. Věděl jsem, že má šance přijde.
Dorazil jsem k řece a narazil na poměrně čerstvé vlčí stopy. Jen letmé zavětření mi prozradilo, že patří Lalii. Už tu tedy nebyla, vypravila se kamsi dále. Tím směrem ležel Asgaarský hvozd, avšak také spousta jiných míst. Nebylo jisté, jestli se vypravila právě tam. Naštěstí nebylo nic obtížného stopu ve sněhu sledovat, alespoň prozatím ne, a tak jsem ji zkrátka následoval. Však se ukáže, kam si to Lalie namířila.

//Asgaar přes Medvědí jezírka

Se Sněženkou jsem se tedy rozloučil a bylo na čase vypravit se za Lalií. Nechal jsem ji osamotě déle, než by se mi líbilo. Nebyla už sice mrně a měla svůj dar od Monna, avšak ani to nebyla zkušená cestovatelka. Den byl navíc mrazivý, zima stále víc ukazovala svoje ostré zuby a tak už nebylo na místě otálet. Protáhl jsem si hřbet a vypravil se pomalu zpět jižním směrem, kde jsem dceru zanechal.
Doufal jsem, že na mě bude pořád čekat, ale nedalo se vyloučit, že se vypravila někam sama. Možná za mnou nebo možná na průzkum okolí či něco podobného. V každém případě jsem ale doufal, že je v pořádku. Rozhlížel jsem se zároveň kolem, jestli nenarazím na nějaké zvíře, které bych nám mohl ulovit k snědku. V řece jistě byly ryby, avšak nechtěl jsem riskovat máčet se v třeskutých mrazech v ledové vodě řeky. Doufal jsem, že bych na pláních mohl narazit na nějaké menší zvíře, které by se mi podařilo chytit.

//Mahtaë jih přes Rozkvetlé louky

Prosinec 10/10

Nový den však nastal a já byl stále naživu. Co víc, cítil jsem se líp. Ani zdaleka ne dobře, byl jsem tak zesláblý, že bych ze sebe snad ani neshodil těžkou kožešinu, kterou jsem byl přikrytý, ale v hlavě jsem měl konečně jasněji. Dokázal jsem srozumitelně přemýšlet. První, po kom jsem se ptal, byl Kallan - nikoliv Hyetta, ta tu samozřejmě nebyla. Vůbec jsem si nevzpomínal, kolikrát jsem se jí v uplynulých dnech dovolával. A Kallan se objevil, obhlížel mě nejdřív obezřetně, ale pak se usmál a vypadal tak, jako vždycky. "Vypadáš líp." "Taky se tak cítím," hlesl jsem znaveně. "Jsem rád. Vážně. Přišel jsem se vlastně rozloučit. Je čas, abych šel... Jaro je tu, Eladane." A tentokrát jsem to byl já, kdo viděl Kallanovo nadšení, které se snažil skrývat, protože měl dojem, že se nehodí. Ano, trochu jsem mu záviděl. On mohl běžet, zatímco mě čekalo ještě kdoví kolik dní, ba možná týdnů upoutaných na lůžko. "Dej na sebe pozor." "Samozřejmě," střihl ušima. "O mě se neboj. Hlavně ty se koukej uzdravit. A najdi svou rodinu, dobře? Když bohové dají, někde se na stezce potkáme." Usmál jsem se a doufal, že tomu tak skutečně bude. Věděl jsem, že je připravený, ale pouštět ho do světa se zdálo neuvěřitelné. "Šťastnou cestu, Kallane. Bohové tě provázej."

Prosinec 9/10

Navíc to nemohla být pravda. Později jsem ji totiž viděl. Stála v koutku, těsně mimo stříbrný flek měsíčního světla, který se rozléval po podlaze. Neviděl jsem jí do tváře, ale věděl jsem, že to je ona. "Hyetto," zasýpal jsem. "Pojď blíž... Prosím..." Ale ona tam jen stála, půlnoční přízrak, nepohnula se ani o kousek blíž. Nedopřála mi, abych jí mohl pohlédnout do tváře a mě z očí vyhrkly horké slzy, protože jsem v tu chvíli věděl, že zemřu, aniž bych na ni ještě někdy pohlédl, že zemřu ještě než vyjde slunce. Byla to naprostá jistota, kterou jsem cítil. Warre už se chystal vzít mou duši k sobě. Nemohl jsem se přít s boží vůlí, ale přesto jsem ho prosil ještě alespoň o jednu šanci. Ještě alespoň trochu času... Tak jako nejspíš prosí každý, kdo hledí smrti do tváře, bez ohledu na to, kolik šancí a času dostal. "Prosím... prosím..."

Prosinec 8/10

Z následujících dní se stala jedna velká šmouha, v níž bylo všechno sražené dohromady, realita a horečnaté sny kráčely tlapku v tlapce, prolínaly se a můj unavený mozek je od sebe nedokázal rozlišit. Slýchal jsem tlumené hlasy, ale jen těžko jsem je k někomu přiřazoval. Jak je na tom? Bude- Pozor! Kallane, prosím, kolikrát ti mám říkat, ať se nepleteš sestrám pod nohy? Pardon, pardon, seberu to- Jindy ty hlasy mluvily ke mně. Často mi pak strkaly něco pod čenich. Hořké byliny, kousky masa, chladnou vodu... Přijímal jsem poslušně všechno, co mi bylo nabízeno a mezi tvářemi, které se míhaly kolem, jsem vyhlížel tu jednu jedinou, kterou jsem si skutečně přál vidět. "Hyetta... Je tu Hyetta?" "Hyetta odešla loni na jaře, vzpomínáš? Vzpomínáš?" Nevzpomínal jsem si na nic takového. Vůbec ne. Odešla? Proč by měla odcházet...?

Prosinec 7/10

Kallan na mě hleděl s narůstajícím neklidem a já věděl, že se ode mě čeká, že něco udělám nebo řeknu. Popravdě jsem vůbec netušil, co to bude, ale vzal jsem si do své zmatené hlavy, že něco to být musí. Začal jsem se tedy ztěžka hrabat na nohy, ovšem sotva jsem se postavil, celý svět se zhoupl a otočil snad vzhůru nohama. Tlapy se pode mnou podlomily. Z hrozné dálky jsem slyšel Kallanův hlas, který volal o pomoc. Chtěl jsem mu jít na pomoc - vážně chtěl, i když jsem neměl ponětí, co se mu mohlo tak najednou stát, ale problém byl v tom, že všechno šedlo, šedlo, šedlo... Svět se mi vzdaloval a já zase jemu. Z posledních sil jsem se snažil udržet se při vědomí, avšak byl to už předem prohraný boj. Šeď si mě přivlastnila a proměnila se v temnotu, v níž jsem zabloudil a tápal a nějaký čas se zdálo, že vůbec nenajdu cestu ven. Už nikdy.

Prosinec 6/10

Plácl jsem sebou na kožešiny a byl překvapený tím, jak silně na mě únava najednou dolehla. Jako bych se náhle propadl do černých vln oceánu a neměl sil jim vzdorovat. Zavřel jsem oči a ponořil se do neklidného snění. Můj spánek ale nejspíš nebyl příliš klidný. Kdoví, kolik času uběhlo, ale probralo mě - víceméně - pošťouchnutí do ramene a naléhavý hlas: "Eladane? Eladane! Je ti něco?" Zamžoural jsem na Kallana, který nade mnou stál, obličej ustaraně zkřivený. "Nechtěl jsem tě budit, ale... mluvil jsi úplné nesmysly a- a víš co, vůbec nevypadáš dobře," zajíkl se mladík. Nebylo divu, že jsem vypadal hrozně. Cítil jsem se totiž zrovna tak. Tělo se mi neovladatelně třáslo zimnicí a zformulovat si v hlavě rozumnou myšlenku se stalo naprosto nadvlčím úkolem. Vlastní tělo mi připadalo cizí, jako bych si ho jenom půjčoval.

Prosinec 5/10

Toužil jsem protestovat a postavit si hlavu jako paličatý beran, ale kousl jsem se do jazyka. Viděl jsem pravdu ve slovech starší vlčice. Kdybych ji tam neviděl, těžko by se mě tolik dotkla. Uvolil jsem se tedy zůstat ještě alespoň pár dní, ačkoliv už jsem měl toho dne naplánováno vyrazit. Dobře, že jsem to neudělal. Právě toho večera se totiž věci obrátily od špatného k horšímu.
Chvíli po hovoru s matkou představenou jsem si šel na chvíli lehnout do zákoutí, které bylo v těchto měsících vyhrazeno mě a Kallanovi. Musel jsem přiznat alespoň sám sobě, že bych asi daleko nedošel, kdybych skutečně na cesty vyrazil. Byl jsem pořád unavený - a protože jsem byl zvyklý neustále něco dělat, něčím se zabývat, pomáhat tu či tamhle, shledával jsem to neuvěřitelně frustrujícím zážitkem. Teď mě ale bolel celý vlk, aniž bych od rána dělal cokoliv víc, než posedával po chrámu a koukal kolem sebe.

Prosinec 4/10

Kallan si prošel svými pár dny s nudlí u nosu a vytrvale si přitom stěžoval na hořké odvary, avšak za krátko byl jako rybička. Já na tom ale nebyl stejně. Cítil jsem se naopak den ode dne mizerněji. Občasné zakašlání se rychle změnilo v suchý, hrubý kašel, který mnou otřásal každou chvíli a chvílemi to ve mně nepěkně chrastilo. Nalhával jsem si, že to není nic strašného. Že budu moci odejít podle plánu - každým dnem se to musí obrátit k lepšímu. Nechtěl jsem si přiznat, že se budu muset zdržet. Ovšem nebyl jsem v téhle situaci naštěstí tím, kdo měl poslední slovo.
"V žádném případě nikam nepůjdeš," prohlásila matka představená tónem, který nepřipouštěl sebemenší odpor poté, co mě na vlastní oči prohlédla. "Zníš mnohem hůř, než před pár dny a vypadáš strašně. Nepošlu tě na smrt někam do divočiny, Eladane. Zůstaneš tady." "Matko-" "Ne. Pokud nemáš ty dost rozumu na to, abys to viděl, alespoň poslouchej ty, kteří ho mají. Myslím ale, že jsi chytrý dost na to, aby ti to bylo jasné. Takhle nikam jít nemůžeš."

Prosinec 3/10

Nezbývalo mi, než si připomenout své vlastní rady - nehledět příliš daleko vpřed, soustředit se na den, který je právě zde, vytrvat - a čekat. Čas uplyne, tak jako nakonec vždycky. Mrazy pomalu pomíjely, ve vzduchu se začínalo vznášet napjaté očekávání, které se vždy objevovalo na konci zimy. Příchod dalšího jara jako znovuzrození už byl na spadnutí... A právě tehdy jsem se dočkal jedné ze svých nejnáročnějších zkoušek.
Jak nevinně to začalo! Nic horšího než obyčejná rýma, která na konci zimy mezi vlky poletovala hojně. I mezi kněžkami zaznívalo spoustu kýchání a popotahování, ale nebylo to nic, s čím by si neporadily. Stačilo pít léčivé odvary a pár dní se tak nenamáhat a hle, vlci jsou jako noví. Očekával jsem, že se mnou to nebude jiné. Však jsem nestonal celé roky, domníval jsem se možná až příliš domýšlivě, že jsem ze života na útesech a na cestách tak zocelený, že mě jen tak nějaká choroba neskolí. Snad proto mi bylo ukázáno, jak obyčejný a zranitelný ve skutečnosti jsem.

Prosinec 2/10

Viděl jsem, jak mě Kallan pozoruje a kolikrát se pro sebe uculuje. Snažil jsem se před ním svoji nedočkavost skrývat, jak jen se dalo, tvářil jsem se tak vážně a vyrovnaně, jako vždycky, jenže... byl to Kallan. Před ním jste mohli utajit jen málo věcí. Pokud někdy žil vlk, který druhým skutečně viděl do duše, pak to byl právě on. Někdy to bylo až trochu znepokojivé, nebudu lhát. Štěstí bylo v tom, že Kallan byl dobrák skrz naskrz a tak svůj dar vhledu nikdy nevyužíval k tomu, aby druhým uškodil. Ale zatajit před ním něco? To byla prakticky holá nemožnost. Věděl jsem tedy, že mou touhu už vyrazit na cesty vidí a že se jí taky dobře baví. Kolikrát jsem mu tloukl do hlavy, aby byl trpělivý? Že všechno má svůj čas? Dovedl jsem si představit pocit zadostiučinění, který mu přinášelo, když viděl, že ani já nejsem zdaleka tak neotřesitelný, jak se mu mohlo zdát tehdy před měsíci a měsíci, kdy se mnou začal poprvé putovat.

Prosinec 1/10

Zdálo se mi, že je to nejdelší zima v mém životě. Snad jen ta, když jsem byl ještě málem vlčetem a s napětím jsem se těšil na své první cesty jakožto Alanorův učeň, mi připadala delší. Od té doby jsem však nikdy tak napjatě jaro nevyhlížel a jen málokdy jsem měl takový problém ovládnout vlastní nedočkavost. Má trpělivost, vypěstovaná roky disciplíny, byla velká, ne však nekonečná. A jak se váhy zimy přikláněly více a více k jaru, přemýšlel jsem, zdali brzy nenarazím na její hranice. Jestli prostě jednoho dne nevyběhnu z chrámu, neproženu se lesem a nezastavím, dokud mne tlapy ponesou. Samozřejmě bych něco takového doopravdy neudělal - povinnost byla povinnost, slib byl slib, ale nemohu tvrdit, že jsem si to nikdy nepředstavoval.

Prosinec 9/10

Vím, že Kallan tehdy spíš jen vtipkoval, ale mělo to v sobě jistě zrnko pravdy. Časem jsem si zvykl na to, že když jsme byli spolu, vlci - zejména ti vyděšení či zranění - mluvili hlavně na Kallana. Vyzařovala z něj přátelská, uklidňující aura a jeho vlídný obličej jakoby všechny kolem ujišťoval o tom, že všechno bude v pořádku. Někdy jsem mu tu schopnost trošku záviděl, ale věděl jsem, že sám mám zase jiné přednosti. Brzy jsme se oba naučili vnímat ten vzorec. Když chtěli vlci vedení a odpovědi, obraceli se většinou automaticky ke mně, když chtěli útěchu a podporu, gravitovali ke Kallanovi. Byla to dynamika, se kterou jsme se oba sžili a po nějaké době už mi přišla úplně přirozená. Tehdy už se den, kdy se Kallan bude muset vydat na svou vlastní pouť a poskytovat rady stejně jako útěchu, nezadržitelně blížil. Věděl jsem ale, že to zvládne.

Prosinec 8/10

"Ve chvíli, kdy na tom záleželo, jsi se vrhl do akce i přes svůj strach - a vůbec ne bezhlavě, čekal jsi na pokyny, když jsi nevěděl, co dělat. Jsem na tebe hrdý," prohlásil jsem a viděl, jak Kallan znatelně pookřál. Nebyla to zrovna slova, která bych rozhazoval kolem sebe jen tak pro nic za nic, ale po dnešku si mladý vlk pochvalu více než zasloužil. "A dovedl jsi Anabelle uklidnit líp, než bych zvládl já," dodal jsem ještě, načež se mladý vlk zasmál - pěkně od srdce. Ulevilo se mi, když jsem to slyšel. "No, to dá rozum. Jsem mnohem míň děsivý, než ty." Nakrčil jsem čelo, rádoby dotčen. "Já jsem děsivý?" "Hrozně," přitakal Kallan stále se smíchem. "Jeden nikdy neví, co se ti honí hlavou. Já už tě trochu znám, ale nemůžeš se divit náhodným kolemjdoucím, že se zrovna nehrnou s tebou dát do řeči."