Nebylo to poprvé, co se mě vlče snažilo přesvědčit o své dospělosti a zkušenosti. Snad každý si tím musel projít, tou touhou dokázat světu, že už toho spoustu ví a zná, že není jen nějaké hloupé pískle, které musí ostatní hlídat a opatrovat. Nevymlouval jsem jí to tedy, aspoň ne příliš tvrdě. "Ano, to se říká," kývl jsem, když prohlásila, že všechny cesty vedou domů. "Nakonec tě tam snad zavede i ten tvůj." Opravdu jsem v to doufal, ale prozatím nebylo vůbec jasné, kde vůbec začít s hledáním jejího domova.
Přejel jsem pohledem svůj kožich, který mi nikdy příliš zajímavý nepřišel. Ne, že by mě to trápilo. Měl barvu kůry a barvu půdy a barvu spadaného listí a suchého jehličí. Dobrý kožich, pokud jste se chtěli udržet v lesích z dohledu. "Děkuju. Máš pravdu, že běhat docela umím, bohové mi nadělili dost dlouhé nohy. Třeba si někdy dáme závod spolu a uvidíme, kdo je rychlejší," cukl mi lehce koutek. "Ale prozatím to musíme odložit." Chtěl jsem Raghnil dostat do Asgaaru co nejdříve.
Naštěstí svolila, že se mnou půjde. "Ano, vím to moc dobře a jsem rád, že ty to víš taky. Oba určitě budeme klidnější, když půjdeme spolu," řekl jsem a pomalu vykročil do těch zrádných a zlých lesů, přemýšleje o nejlepší cestě skrz. Raghnil se opravdu dost rozpovídala a já poslouchal každé slovo, ač v odpověď jsem toho až tolik neříkal. Neměl jsem to úplně ve zvyku. "Bylo by mi ctí je poznat," řekl jsem a snažil se nemyslet na to, jaká je asi šance, že ji skutečně znovu najdou. Nebylo to nemožné, to jsem věděl... Ale příliš pravděpodobné taky ne. "Myslím, že se ti tam bude líbit. Tamní vlci jsou moc milí," řekl jsem. Arcanus působil jako moudrý a laskavý vůdce, který by jistě nenechal vlče v nesnázích. A Hyetta by se už vůbec k opuštěnému mláděti neobrátila zády. Věřil jsem, že tam Raghnil bude v dobrých tlapkách, alespoň než přijdeme na to, co dál nebo dokud se neobjeví její rodina.
"A nějakého šikovného lovce by určitě uvítali," pokýval jsem hlavou a nakračoval obezřetně mezi kořeny a propletenými větvemi, pohledem jsem neustále vlče kontroloval, zda jde za mnou a nemá potíže. Terén se stával náročnějším, jak jsme se blížili k horám, ale byla to ta nejrychlejší cesta. "Teď půjdeme do kopce a místy bude cesta možná strmá. Drž se těsně za mnou a dávej pozor, kam kladeš tlapky, dobrá?" upozornil jsem ji. Vybíral jsem nám co nejschůdnější trasu, ale hory byly hory. Jeden si nikdy nemohl být jistý.
//Zrcadlové hory
Potlačil jsem úsměv, který se mi cpal do koutků tlamy, když jsem pozoroval tu malou odhodlanou bojovnici. "No dobrá. Jen jsem chtěl říct, že kdybys ten strach někdy náhodou měla nebo se přihodilo, že nevíš, co dělat, není žádná ostuda požádat o pomoc." Nebojácné vlče mohlo přijít snadno k úhoně - snad i snáz, než to opatrné. Jakožto vlk, který rovněž vyrostl z nebojácného vlčete, jsem pociťoval zodpovědnost za bezpečnost téhle pískové hrdinky.
Řeč o matce jí nebyla příjemná. Viděl jsem, jak jí padaly uši, jak škubala hlavou. Byl jsem zvyklý si všímat drobností a tyhle mi v žádném případě neutekly. Nemohl jsem vědět, co přesně se přihodilo, v srdci jsem však neměl žádné pochybnosti o tom, že něco to být muselo. Navzdory tomu, že se mě snažila ze všech sil přesvědčit, že je všechno v pořádku a rodiče o ní vědí. Bohužel jsem se stále necítil kdovíjak přesvědčený o pravdivosti jejích slov. Obzvlášť, když začala směr k domovu ukazovat všude možně. "Takže vlastně pořád nevíme, kudy se vydat," řekl jsem pokud možno co nejjemnějším tónem. Nechtěl jsem, aby si postavila hlavu, protože jsem ji nařkl z toho, že něco neví, ale museli jsme se pohnout vpřed. Nemohli jsme tu zůstat trčet.
Pokývl jsem hlavou, lehce pobaven jejím úžasem nad mým způsobem života. "Vlastně ano. Takové je moje poslání. Občas přespím na tom stejném místě víc dní za sebou, ale je to spíš výjimka, než pravidlo." Nebyl to život pro každého, ale já si jiný už ani neuměl představit.
Konečně jsem se dozvěděl jméno malé vlčice, které znělo Raghnil. Byla na něj patřičně hrdá. Tváří se mi mihl letmý úsměv. "Máš pravdu, je to silné jméno. Pro bojovnici nebo dobrodružku," střihl jsem uchem a přemýšlel, co se stalo její matce, že o ní nedovedla pořádně mluvit. Co se stalo s její rodinou. Kde byla, proč pro ni ještě nepřišli. Mohla se jenom ztratit, mohlo se ale také stát něco ještě horšího. Rychle jsem se ale rozhodl, že páčit to z Raghnil teď hned by nejspíš nebylo příliš produktivní.
"Dobrá, ale sama musíš uznat, že tady nemůžeme zůstat trčet. Nemohu tě zde nechat samotnou a ani tě vodit s sebou po cestách," řekl jsem, bylo až moc způsobů, jakými by Raghnil mohla přijít k úhoně, obzvlášť, když jsem měl původně namířeno na útesy. Nemohl jsem si to vzít na svědomí. "Ale vím o místě, kde bys mohla na čas zůstat," dospěl jsem k rozhodnutí. "Není to daleko, takže když tví rodiče vědí, kde jsi, určitě by tě tam našli." Přestával jsem věřit tomu, že se tu každou chvíli objeví, ovšem nemínil jsem to Raghnil vpálit do tváře.
"Dávám si na ně pozor," kývl jsem, když vlče poznamenalo, že oči mám obě. Občas jsem se tomu sám divil, s tím, jakými situacemi jsem prošel, ale nějak se mi podařilo si je uchránit.
Teď mi ale především vrtalo hlavou, co si počít s touhle malou dobrodružkou. Byla tu sama, žádný opatrovník, který by jí byl v patách, se neobjevil. Její slova se mě sice snažila přesvědčit o opaku, avšak jen mě utvrzovala v tom, že písková vlčice se vskutku zatoulala. Nebo utekla. "Každý se někdy bojí," broukl jsem polohlasem. "Stach je tím, co nás chrání. Není proč se za něj stydět." Zdálo se, že je odhodlaná nepřiznat nic z toho, co se jí přihodilo. Skrývala to přede mnou, nebo i před sebou samotnou? "Ale přece jen by tě hledat mohla," podotkl jsem. "I když nejsi ztracená, možná si to neuvědomila. Měli bychom ji alespoň zkusit najít. Nebo ti najít bezpečné místo, kde na ni můžeš počkat," řekl jsem. Nemohl jsem ji vláčet s sebou po cestách, ale mohl jsem jí pomoci vrátit se domů. Pokud aspoň trochu věděla, kde domov je.
Tlumeně jsem se zasmál. "Já nemám žádný stálý domov, tak se snad ani nemohu ztratit. Ale zní to, že i ty už jsi toho zcestovala hodně," dodal jsem uznale. Kde byly ty časy, kdy i mně vzdálenost mezi lesy a horami připadala jako celý svět! "Pamatuješ si i směr, odkud jsi přišla, nebo alespoň nějaká místa poblíž tvého domova?" Nevěřil jsem ani na vteřinu, že není ztracená. Snažila se působit dospěle a moudře, ale pořád byla jen malé vlčátko, ze kterého přímo sálala nervozita. "Oh. Ani jsem se nepředstavil. Jmenuji se Eladan," představil jsem se. "A jak říkají tobě, velká cestovatelko?"
Se zatajeným dechem jsem sledoval, jak se vlče natahuje k pírku. Prohlížela si ho nejprve poněkud skepticky, ale nakonec ho vzala na milost. Ulehčeně jsem si vydechl. "Skoro," opáčil jsem pobaveně a snažil se tvářit pokud možno co nejvíc neškodně, když mě přejížděla zkoumavým pohledem - ačkoliv jsem měl obavy, že můj větrem a roky ošlehaný obličej nikdy nebude působit dojmem nevinnosti a hřejivého bezpečí.
"Přinejmenším bych se pokusil. Klidně i bez básničky, pokud se ti tolik líbí," řekl jsem, ale bylo na čase se trochu vrátit do reality. Tahle vlčí slečna byla konec konců vlče bez dozoru a tak jsme si tu nemohli celý den povídat říkanky a hrát si s peřím. A šiškami, nezapomínejme na šišky, protože tu jsem jako cenný dar vzápětí obdržel já. "Děkuji," prohlásil jsem s naprostou vážností a prohlížel si šišku, jako bych něco podobného viděl prve. "Budu ji opatrovat jako oko v hlavě," slíbil jsem a zamotal si ji do kožichu, abych ji neztratil. Nebo aspoň ne hned.
"Ale než půjdeme hledat další peříčka nebo cokoliv dalšího, musím se zeptat - nezatoulala ses? Tyhle lesy nejsou moc bezpečné pro malé slečny jako ty, když se potulují o samotě." Sklonil jsem mírně hlavu. "Jestli ses ztratila, můžu ti pomoct najít cestu zpátky." Jistě musela mít někde nějaký domov. A pokud ne... Pak to nebude první opuštěné mládě, které ti zkřížilo cestu, nebo ano?
Vejce skutečně stále... spinkalo. To byl jistě jeden ze způsobů, kterými se jeho katastrofální a nezvratný stav dal nazvat. "Je mi líto," střihl jsem smutně uchem. Tohle se napravit nedalo, avšak písková slečna to ještě nebyla připravená vzdát. "No dobrá, tak do toho," vybídl jsem ji, aby to tedy zkusila ještě sama.
Zatímco vlče recitovalo svoji jarní básničku, nekoukal jsem na vejce, ale rozhlížel jsem se kolem, jestli neuvidím něco, co by mohlo být když už ne důstojnou náhradou, pak alespoň něčím pěkným, co by slečnu od její ztráty rozptýlilo. Na žádné vejce mi zrak nepadl, ale v křovině opodál jsem spatřil velké černé pírko, které házelo modravé a zelenkavé odlesky. Nejspíš ještě nedávno bylo součástí stračího ocasu.
Vytáhl jsem ho z větvoví zrovna, když vlčice dobásnila a shledala, že na vejce to nemělo žádný vliv. "Možná ne. Ale spíš bych řekl, že už je moc rozbité, než aby se dalo zachránit. Bohužel. Přesto ale," pronesl jsem povzbudivě a zvedl stračí pírko v tlamě, "si taková pěkná báseň zaslouží nějakou odměnu." S tím jsem se sklonil a položil jí blýskavé pírko k nohám. Nebyl to zrovna zlatý poklad... ale když jsem byl malý, dokázal jsem se nadchnout pro leccos. Mohl jsem jen doufat, že je na tom tahle vlčice podobně.
Skoro jsem začínal doufat, že se mi povedlo vlče přesvědčit, abychom se vydali hledat nové vajíčko (ještě abychom tak nějaké našli!), ale bohužel. To, co nyní nebylo ničím víc než spoustou malých střípků skořápky a kaluží slizu, bylo nejspíš pro vlčí slečnu mnohem důležitější, než se zdálo. Věděl jsem dobře, že se vlčata můžou upnout k lecčemus. "Rozumím," pokýval jsem chápavě hlavou. "Mrzí mě, že jsi o něj přišla."
Vlče se rozpláclo na zemi jako naprosté ztělesnění smutku. Přemýšlel jsem, čím bych odvedl její pozornost od té naprosté katastrofy, ale ona s něčím přišla jako první. "Zazpívat? Hmm. Mohu se pokusit." Zahleděl jsem se na trosky vejce, kterým už by nepomohlo vůbec nic. "Možná to budeme muset zkusit oba. A... nerad bych, aby sis dělala moc velké naděje. Obávám se, že tady vajíčku už možná nepomůžeme." Ale třeba vymýšlení básniček aspoň vlče přivede na jiné myšlenky, ne?
Přemýšlel jsem o nějaké básničce či písni, která by se hodila k příležitosti kříšení vejce (kam jsem to až dopracoval?), avšak vybavovala se mi jenom říkanka z jarních slavností během mých vlčecích let: "Přišlo jaro, slunce svítí, kolem bují jarní kvítí. Tráva raší pod horami, ptáci tiše štebetají, vlci zimou ošlehaní dárky vzájemně si dají." Načež jsme se samozřejmě začali vzájemně obdarovávat. Hm. Možná bych vážně mohl zkusit pro mladou vlčí slečnu něco najít? Síla slova na vajíčko moc nezafungovala a pořád leželo rozpláclé na zemi. Nemluvě o jejím kožichu.
S hlavou opřenou o strom jsem málem upadl do dřímoty, avšak náhlý šramot a hluk mě rychle vrhly zase zpátky do reality. Otevřel jsem oči právě včas, abych spatřil pískově zbarvené vlče, jak se žene za vajíčkem. Než jsem vůbec stačil otevřít tlamu, už bylo pozdě. Malá vlčice zakopla o vlastní nohy a už se krkolomným akrobatickým cvikem řítila k zemi. Hlasitý křupanec, který se ozval, mě pěkně vylekal. Přiskočil jsem k vlčeti blíž a naštěstí hned spatřil, že to, co křuplo, nebyla jedna z jejích kostí, nýbrž to vajíčko, které to celé způsobilo.
"Hopla. Jsi v pořádku?" naklonil jsem se k vlčí slečně, která seděla nehybně na zemi, pravděpodobně otřesená svým zážitkem. Neviděl jsem, že by jí někde tekla krev, ale klidně si mohla pořádně natlouct. Každopádně během chvíle spustila pořádný povyk. "Ah, ne, počkej, to nic. Určitě nebude až tak zle," snažil jsem se ji utěšit. Jednomu by až srdce usedalo nad tím uplakaným stvořením, celým ulepeným od rozkřáplého vejce. "Bolest tě přejde, kožich si umyješ a možná i nové vajíčko by se našlo," prohlásil jsem optimisticky, vzhledem k tomu, že vejci bez dozoru se to zde dnes jen hemžilo.
Duben 3/10 - Meeka
"Tvůj táta by tě jistě radši našel živou a zdravou," pokračoval jsem zarytě ve svém snažení ji vyhrabat z bahna a dostat na břeh, "než nachlazenou, nebo, bohové chraň, utopenou." A začínal jsem trochu pochybovat o tom, že se její táta z ničeho nic vynoří za obzorem. Trvalo mu to nějak dlouho. Možná jí rodiče nebyli až tak těsně v patách, jak si myslela nebo tvrdila. "Možná by bylo jednodušší jít mu naproti," navrhl jsem. "Odkud jsi sem přišla?"
Bahno čvachtalo a mlaskalo, ale tak nějak krůček po krůčku jsme se blížili zase pevné zemi. I můj vlastní kožich byl teď zapatlaný mazlavým blátem, s čímž se bohužel nedalo moc dělat. "Hm, ještě pár úplňků to nejspíš potrvá," přejel jsem vlčí slečnu pohledem a snažil se odhadnout její věk. "Až aspoň takhle povyrosteš," vyprostil jsem se zamlaskáním z bláta přední tlapu a naznačil ve vzduchu výšku. Chápal jsem její frustraci s tím být držená na krátkém vodítku. "Já vím. Je to nuda a otrava, ale je to pro tvoje vlastní dobro. Ve světě je spousta nástrah - hladová zvířata, která tě můžou sežrat, vlci, kteří by ti mohli chtít ublížit... Třeba i obyčejné bahno, do kterého se můžeš chytit," poukázal jsem na naši momentální situaci. Která se snad chýlila ke svému vyřešení. "Ještě krok, tamhle už to vypadá docela pevně."
//Mahtaë sever
Nezdálo se mi moc pravděpodobné, že by kuře zabloudilo až tak daleko do lesa. Dospěl jsem k názoru, že se zřejmě jednalo o jedno ze zdejších kouzel. Země byla magií zcela přeplněná a obyčejný smrtelník nemohl počítat s tím, že porozumí všem jejím projevům. Zašel jsem pouze mezi první stromy lesa a poohlížel se kolem. Napůl jsem čekal, že spatřím další barevná vajíčka či králíky nesoucí košík, ale les působil poklidně a žádné další nevysvětlitelné jevy jsem neviděl. To bylo všechno. Takže - zpátky k tomu, co jsem dělal předtím. Ale než jsem se obrátil, abych se vypravil na cestu k útesům, zaposlouchal jsem se ještě na krátkou chvíli do šumu stromů a nadechl se vůně jehličí. Měl jsem rád prastaré hvozdy, jako byl tento. Moudrost a příběhy se skrývaly pod kůrou každého stromu. Kdyby jen vlk věděl, jak jim naslouchat... Co všechno by nám mohly prozradit? S přivřenýma očima jsem přiložil ucho ke kmeni nejbližšího smrku a snažil se poslouchat, ale jako obvykle jsem neslyšel nic jiného, než šum krve v uších.
//Vodopády přes Rozkvetlé louky
Spěchal jsem za kuřetem, po kterém však vážně nezůstalo ani stopy. Přeběhl jsem celou louku, prošmejdil ji křížem krážem, ale nenašel jsem ani jediné pírko. Jak to vůbec bylo možné? Přišlo mi nemožné, aby tak miniaturní ptáček byl tak zatraceně rychlý, ale už tomu tak nejspíš bylo. Nebo to celé bylo jenom přelud? Tomu jsem ale ve skutečnosti nevěřil. Celé to bylo velice reálné.
Pokoušel jsem se podivného opeřence znovu najít ještě nějakou chvíli, ale neměl jsem úspěch. Možná to bylo kouzelné kuře... Stejně jako velikonoční králík, kterého jsem málem ulovil. Na louce jsem ho vyhlížel, jestli nechce náhodou pomoct posbírat rozkutálená vajíčka, ale i on se vypařil. Duch velikonoc možná mizel stejně tak rychle, jako přišel. Nevěděl jsem o nich dost, abych věděl, kdy a jak se přesně oslavují. Zůstal jsem jen se spoustou otázek a o kus dál od svého cíle. Ještě se zkusím podívat támhle v lese, pomyslel jsem si s pohledem upřeným za řeku, ač jsem netušil, proč by moje kuře mělo být zrovna tam.
//Východní hvozd
Dlouhou dobu to, co se dělo dál, bylo naprosto nic. Ale než jsem stačil sám sebe přesvědčit o tom, že se mi to jenom zdálo, vajíčko se pohnulo a zakřupalo znovu. Tentokrát z něj vykoukl malý zobáček. Rozhlédl jsem se rychle kolem, jestli nespatřím nějaké ptačí rodiče, co si já počnu s ptáčetem, avšak v okolí nebylo k vidění ani pírko. Zdálo se, že si zkrátka budeme muset nějak poradit. Skořápka křupala a drala se z ní ven žlutá pírka. Ale nejen žlutá... I modrá, zelená, růžová. Papoušek? Mohl to vážně být malý papoušek? Ale kde by se tu vzal?
Zíral jsem na vejce s nepokrytou fascinací, až se ozvalo poslední křupnutí a skořápka se prostě rozpadla. Kuře, které se vykulilo ven, bylo úplně suché a celé barevně puntíkaté. Byl jsem si docela jistý, že takhle to obyčejně nefunguje. Vlastně jsem začínal přemýšlet nad tím, zdali se do místních jezer nedostaly nějaké halucinogenní látky. Kuře se otřepalo, zapípalo a než bych řekl "skořápka", rozběhlo se pryč. "Počkej," zvolal jsem, nechtěje nechat mládě na pospas osudu (ať už bylo vyhalucinované nebo ne) a svižně jsem se rozběhl za ním. Jenže už jsem ho nenašel. Ať jsem hledal jakkoliv, kuře nikde nebylo. Nezůstalo po něm ani stopy, ale vysnít jsem si to taky nemohl. V kožichu na břiše jsem měl pořád zaseklé kousky skořápky. A navíc jsem věřil svým smyslům. "Dnes si bohové vážně přichystali prazvláštní úkazy," zavrtěl jsem hlavou. Tohle byla zřejmě cena za život v magické krajině - občas si budete chtě nechtě připadat jako blázni. Nechtěl jsem to ale nechat jen tak být a tak jsem po krátkém přemýšlení vyrazil směrem, kam kuře zmizelo.
//Mahtae sever přes Rozkvetlé louky
//Rozkvetlé louky
Hučení vodopádu mě už z dálky ujišťovalo o tom, že jdu správným směrem. Čas od času jsem se ohlédl přes rameno, abych se ujistil, že za mnou velikonoční králíček neběží a něco ještě nechce (třeba mi vyprášit kožich za to, že se nějaké z vajíček rozbilo při pádu), avšak byl jsem nadále sám. Ale nudit jsem se ani v nejmenším neměl. Přede mnou v trávě náhle problesklo cosi fialového. Naklonil jsem zvědavě hlavu. Nevypadalo to jako květina. Přišel jsem opatrně blíž a spatřil, že to je další vejce. Už už jsem ho bral do tlamy, že se otočím a odnesu ho králíkovi, který ho nepochybně ztratil, když tu jsem zaslechl tichounké "křup". Naklonil jsem se blíž a spatřil ve skořápce drobnou puklinku. "Ty se líhneš!" zvolal jsem a lehl si k vajíčku. Nebyl jsem žádný expert, žádné vejce jsem nikdy neklubal, ale měl jsem nějakou základní představu. Zachumlal jsem si vajíčko do srsti na břiše a soustředěně na něj hleděl v očekávání, co se bude dít dál.
//Medvědí jezírka přes Mahtaë
Prošel jsem jezerní oblast po jejím samém okraji a dával dobrý pozor, do jakého křoví lezu, aby na mě z něj nevykoukl zuřivý medvěd. Nic takového se však nepřihodilo. Chlupáči se nejspíš zdržovali kolem jezer, lovili ryby a jeden vlk, který jen procházel kolem, je příliš nezajímal. Nebo nade mnou bohové drželi ochrannou tlapu. Tak či tak, vyklouzl jsem ze zrádného teritoria bez úhony a octl se u řeky. Ta uháněla překotným jarním tempem, sněhy z hor ji napájely a dodávaly jí na síle. Břehy byly pošlapané a ve vzduchu se vznášel silný pach zvířat, která jsem po chvíli identifikoval jako bobry. Zvláštní, potřásl jsem hlavou, ale v tuhle chvíli už jsem tady žádné hlodavce s plochými ocasy neviděl. Překonal jsem tedy rozvodněný tok po balvanech, které vystupovaly z koryta.
Na druhém břehu mne čekala louka, která už jarně rozkvétala. Kvítí hrálo všemožnými barvami. V čenichu mne až zašimralo z přehršle pylu, který můj příchod rozvířil do vzduchu. "Hep... hep... hepšá!" Hromový zvuk mého kýchnutí vyplašil nějaké drobné zvíře z vysoké trávy. Zareagoval jsem zcela automaticky. Vrhl jsem se tím směrem na dlouhých nohou, dostihl jsem králíka bez větších problémů (což jsem považoval za lehce podivné) a chňapl po něm. "Hej! Koukej mě pustit!" zakvílel králík v mém sevření, což mě překvapilo natolik, že jsem ho skutečně upustil.
Přitom jsem spatřil důvod, proč běžel tak pomalu. Přední tlapou svíral košík, který byl plný barevných vajíček. Tedy, původně. Po mém útoku se válela všude možně po zemi. "Omlouvám se," vypravil jsem ze sebe mírně zaraženě, ale bylo zřejmé, že jsem zkřížil cestu nějaké mytické bytosti. Vzal jsem do tlamy jedno z vajíček, že je králíkovi pomůžu posbírat, ale on mě podrážděně plácl tlapou po čumáku. "Nechej to, já sám! Nechci to mýt oslintaný." Opět jsem tedy vejce pustil na zem. "Je mi to vážně-" "Nojo, nojo. Já ti to odpouštím, máš kliku, že jsi nezkazil celé Velikonoce. Tak už radši běž," komandoval mě králík a já byl z toho tak zmaten, že jsem skutečně raději šel. Co jiného jsem vlastně mohl dělat? O oslavách Velikonoc jsem na cestách něco zaslechl, avšak sám jsem se jich nikdy neúčastnil. Teď jsem ale zřejmě zavítal do jednoho z koutů světa, kde se praktikují. Škoda, že jsem králíka naštval a nemohl se ho zeptat na podrobnosti... Ale třeba narazím na někoho, kdo bude vědět víc.
//Vodopády
Vyčkával jsem, avšak Hyetta se neobjevila a žádné další zavytí se také neozvalo. Nejspíše se tedy jednalo pouze o přání, které si má mysl promítla do reality. Chňapl jsem po jedné vypasené rybě, vytáhl ji na břeh a dal se do jídla. Děkuji ti, Warre, za tuto kořist, neopomněl jsem v duchu poděkovat. Po dlouhé hladové zimě mi přišel vhod každý kus pořádné potravy. Nebyl jsem nikdy zrovna tlouštík, ale momentálně jen hustá srst zakrývala fakt, že mi začínají vylézat žebra a to skutečně nebyl ideální stav. Krajina se však zelenala, jaro bylo v samém rozpuku a tak jsem se nebál, že bych měl nadále strádat.
Když jsem dojedl, dopřál jsem si krátkou chvíli odpočinku, ale neotálel jsem moc dlouho. Chtěl jsem se vypravit do míst, která mě zajímala od doby, co jsem se v jejich blízkosti octl se Sněženkou. Tehdy jsem ale neměl šanci onu část krajiny příliš prozkoumat. Teď jsem to měl v plánu napravit a už nebylo proč otálet.
//Rozkvetlé louky přes Řeku Mahtaë

(mušle, křišťály, drahokamy)