Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Odložil jsem zajíce na zem a zjišťoval, jestli si Lalie nezlámala nohu nebo nevyrazila dech, ale to druhé to jistě nebylo, neb ho hned použila k tomu, aby mi odsekla. Lehce jsem povytáhl "obočí", ovšem zdržel jsem se komentáře. Bylo mi jasné, že bych ji tím akorát naštval ještě víc. Jen jsem o něco poodstoupil, aby měla prostor. "To se stane i těm nejlepším z nás," pronesl jsem vyrovnaně a obhlížel její kožich, který byl momentálně celý od lepkavého bláta a mokrého listí. Terén to byl zrádný, jen co je pravda, ale na bláto v srsti se neumíralo. Hlavně, že se jí nic nestalo. "Ale vedla sis dobře. Zajíce jsi mi nahnala přímo do rány," řekl jsem k ní povzbudivě.
Ovšem Lalie ještě zřejmě nebyla připravená oslavovat náš úspěšný lov. Bláto v kožichu jí nedalo pokoje - a komu by se líbilo být mokrý a špinavý? Vztekáním se to ovšem vyřešit nedalo. "Vím. A myslím, že ty to víš taky, když se nad tím zamyslíš," řekl jsem stále s klidem ve snaze navést Laliinu mysl k vyřešení problému, chtěl jsem, aby na to přišla sama. Přišli jsme sem přece přes řeku. Nebyli jsme už tak blízko, abychom stále mohli slyšet její šum, ale nebyla by to k ní příliš daleká cesta. Dcera se mezitím plácala v bahně, které se lepilo a nechtělo ji pustit, tlapky se jí do něj znovu a znovu chytaly. "Lalie. Nadechni se a polez ven pomalu. Pustí tě to, když sebou nebudeš házet. Směrem ke mně už je zem pevnější," nasměroval jsem ji trošku.

Dcera si zvolila svou úlohu v lovu podle vlastního úsudku, který mi zněl rozumně. "Dobrá," broukl jsem tedy. Časem bude potřeba, aby si lov vyzkoušela i z druhé strany a později nejlépe i sama, aby se o sebe mohla postarat, kdyby někde zůstala o samotě, ale na to byl ještě čas. Příležitostí všechno důkladně natrénovat bude jistě ještě mnoho. "Pokud jsi připravená, můžeme se do toho pustit," řekl jsem a když jsem viděl, že Lalie může vyrazit, skrčil jsem se do lesního podrostu opodál a čekal na svoji příležitost. Tma, která se snesla, nám pomáhala skrýt se. Větřil jsem a napínal zrak do noci, abych neztratil přehled o tom, kde se nachází dcera a naše kořist.
Když se ozval šramot z křovin, který značil, že lov začíná, napjal jsem svaly a vyrazil, jakmile se zajíci přiblížili. Chtěl jsem je nejlépe dostat oba. Toho, který ke mně přiběhl nejdřív, jsem v první chvíli jen pochroumal a vrhl se po tom druhém, který se prudce otočil, aby utekl, když spatřil, co se stalo jeho společníkovi. Povedlo se mi ho ovšem dostihnout, než zakličkoval a dostal se mimo dosah. Zraněný zajíc se mezitím sbíral na nohy a rovněž se snažil prchnout, nešlo mu to však nijak rychle. Neměl jsem problém ho chytit a ukrátit mu utrpení. Měli jsme teď dost jídla pro nás pro oba. Warre nám dopřál úspěšného lovu a v duchu jsem mu děkoval.
Zvedl jsem zajíce za uši a rozhlédl se, Lalie totiž spolu se zající nedorazila. Netrvalo mi ovšem dlouho ji najít - ležela na zemi v blátivé kaluži. Přiklusal jsem k ní a pustil naši kořist na zem. "Lalie! Jsi v pořádku?" zeptal jsem se starostlivě s čenichem skloněným k ní, hledal jsem nějaké stopy zranění. Neviděl jsem, jak spadla, v té chvíli jsem byl ještě zaměstnaný zajíci.

Lalie ještě dodala, že její dar od Monna nefunguje stále. Pořád se více musela spoléhat na ostatní smysly, avšak i tak to jistě byla velmi nápomocná schopnost, která jí mohla usnadnit život. Přikývl jsem, uvědomil si, že to nejspíš dělám zbytečně a tak jsem ještě řekl: "Rozumím." Pomalu jsme se propracovávali dále do lesa a já uvažoval, zda bychom tu mohli něco ulovit. Zdálo se, že tu žijí nejrůznější zvířata, ale lovit vysokou mi nepřišlo zrovna moudré. Byli jsme jenom dva a Lalie prohlásila, že lov není úplně její nejsilnější stránkou. "Můžeme to zkusit. Nejdřív s menší kořistí, která není tak nebezpečná," řekl jsem, lovit zajíce nebo ptáky s sebou neslo mnohem menší riziko úrazu. "Bude to chtít trénink, ale věřím, že na to přijdeš," dodal jsem ještě povzbudivě. Umět si obstarat potravu bylo důležité pro každého vlka, ač se některým do cesty stavěly různé překážky. Už teď jsem ale viděl, že je Lalie šikovná a že si jistě poradí.
Znovu jsem zavětřil, zkoumal pachy ve vzduchu. "Myslím, že na kraji lesa se schovává zajíc, možná dva. Cítíš?" zeptal jsem se dcery a počkal, jestli pach také zachytí. "To by mohl být dobrý začátek. Jeden z nás by zajíce vyplašil a nasměroval k tomu druhému, který by ho chytil." Obvykle byl lov zajíce záležitostí jednoho lovce, ale tohle bylo hlavně proto, aby si to mohla Lalie procvičit. "Co by ti vyhovoalo více?" nechal jsem výběr lovecké pozice na ní a další instrukce si ponechal na chvíli, až se rozhodne.

//Mahtaë jih

Pousmál jsem se při jejích slovech. "Přesně tak." Neudivovalo mne, že je o bozích dobře poučená, Hyetta na to jistě dbala. Znovu slyšet ta slova, se kterými jsem vyrostl i já, bylo příjemné. "To je pravda. Ovšem co se s nimi stalo doopravdy, to ví asi jen bohové. Třeba neodešly všechny. Možná některé zůstaly a jen se toulají světem," řekl jsem. Sám jsem žádnou Monnovu následovnici nepotkal - tedy s výjimkou Lalie - ale to neznamenalo, že už na naší straně oceánu žádné nebyly.
Dorazili jsme k řece, která pro mě nebyla příliš vážnou překážkou, ale bylo pro mě otázkou, jak se s podobnými nástrahami vypořádává Lalie. Představit si, jak se orientuji poslepu světem, pro mě nebylo jednoduché a nechtěl jsem ji přehnaně chránit a tím ji utlačovat, ale ani ji zbytečně vystavovat riziku a příliš těžkým výzvám. Bude to chtít nějaký čas. Lalie ovšem vyrazila přes kamení sice rozvážně, ale bez velkého váhání a přeskákala na druhý břeh bez větších problémů. Následoval jsem ji s výrazem překvapení na tváři. Tohle jsem... nečekal.
Když jsme stanuli na druhém břehu, vysvětlila mi, jak se věci mají. O ničem takovém jsem ještě neslyšel, avšak i když to bylo velmi zvláštní a nevšední, věřil jsem tomu. "Rozumím. To je skutečně cenný dar," pronesl jsem užasle. "Monn dovede být skutečně štědrý," dodal jsem ještě. Monn byl poměrně nevyzpytatelným bohem, ale dobře jsem věděl, že věrnosti si cení.
Stanuli jsme v lese, který se už odíval do podzimního hávu. Všude kolem vonělo spadané listí, jírovce, které zde převládaly, byly obsypané plody, jichž se také velké množství povalovalo po zemi. Působilo to jako poklidné, příjemné místo. "Mohli bychom se zkusit podívat po něčem k jídlu," navrhl jsem. Tušil jsem, že se můj žaludek brzy začne ozývat nahlas a rád bych se o něj postaral, než k tomu dojde. "Zkoušela jsi někdy lovit?" Ani to jistě nebyla činnost, která byla snadná, pokud vám nesloužil zrak, ale pokud dokázala překonat řeku po kamenech, neviděl jsem důvod, proč by Lalie neměla zvládnout pomoct při lovu.

Vzpomínám si na něj - na své první léto. Léto slunce, větru, bouří, léto moře a změn, jediné léto, které jsem prožil po boku svých bratrů na útesech nad mořem. Dávno je pryč, ale občas se ve větru zvedne směsice vůní či mi k uším dolehne výkřik racka v té správné tónině a náhle mám na moment pocit, jako bych tam znovu byl, jako bych se přenesl přes propast let zpátky do toho léta...
Stál jsem na skále nad mořem a pohled upíral na záda vlka před sebou. Nebyl o mnoho starší, než já, také mladík samá noha. Na moment zaváhal, zhoupl se v kolenou, skočil a zmizel. Když jsem zaujal jeho místo a nahlédl přes okraj, už plaval dole s ostatními. Zhluboka jsem se nadechl, odrazil se, skočil. Vzduch byl teplý a dusný, voda chladná, až to bralo dech. Studené vlny si s námi hrály. Leckterý dospělý by zaváhal, než by se do nich vrhl. My neváhali. Byli jsme mladí, ale otužilí, otrlí, děti moře pod Monnovým dohledem.
Plavali jsme a pak se vrhali na břeh, unavení, ale spokojení, leželi jsme na kamenech jako mladí tuleni a čekali, až nám slunce a vítr vysuší kožichy. Chlad a vůně deště přilétající k nám na křídlech větru nám už předem říkala, abychom si nezvykali. Nikdo nebyl překvapen, když padly první kapky. Vyskakovali jsme na nohy a klusali po skalách sem a tam, nechávali déšť, aby nám spláchl z kožichů sůl.
Mraky si hrály na obloze, spustily spršku, pak odpluly nad moře, aby opět daly prostor slunci. Bílí racci vylétli znovu nad útesy, haštěřili se a pošťuchovali. Rád jsem je pozoroval. Někdy jsem si představoval, co všechno viděli, co za zprávy by mohli dát o zemích za mořem... "Hej, Eladane." Kam je jejich křídla zanesla, jaké to bylo klouzat po vzdušných proudech jako ryba klouže potokem... "Eladane, my tě tady necháme!" Odběhl jsem s ostatními, vzhůru, vzhůru po svahu. Skákali jsme po kamení a už ani nepřemýšleli o tom, kam naše tlapy dopadnou. Věděly to za nás, samy hledaly ten správný krok.
Po větrném ránu a krátké přeháňce přišlo horké odpoledne, v němž byl vzduch podivně těžký. Vítr po obědě pospával stočený kdesi v puklině skal, nechal úmorné dusno, ať na nás dopadne. Bylo těžké se soustředit na učení, těžké vykonávat své povinnosti. Všude, kam jsem se podíval, jsem viděl bratry, kteří se brodili nehybným vzduchem jako mouchy tuhnoucí pryskyřicí. Doslova jsem cítil, jak vzduch klade odpor, přál jsem si, abychom mohli znovu plavat, ale snažil jsem se poslouchat, co nám jeden ze starších kněží vykládá o stopování... stopování... stopování... "Nespi, Eladane." Ale když jsem s trhnutím zvedl bradu a otevřel oči, viděl jsem všude kolem sebe jen skelné pohledy a klimbající hlavy. Odněkud z dálky se ozvalo zadunění hromu. Zdálo se, že odpoledne nikdy neskončí, že bouřka nikdy nepřijde.
A přece přišla. Slunce už slintalo na obzor a rozpíjelo se v temné modři oceánu, když se přihnaly černé mraky a celé ho zakryly. Stalo se to rychle. Všichni jsme se seběhli schovat do jeskyní. Poslední z bratří už přibíhali mokří, provazy deště crčely z oblohy, vítr kvílel, pobízel vlny, aby šly výš, výš, ještě výš! Sebevražedně se vrhaly proti skalám a sotva se o ně jedna tříštivě rozbila, následovala je další. Moře, které bylo ráno klidné jako beránek, se změnilo v hladovou bestii. Z mračen tak temných, až byla téměř fialová, šlehaly blesky a hromy je následovaly během pár chvil. Všechno bylo divoké, dravé. Vzduch byl plný vzrušení a nebezpečí.
A takové bylo celé to léto. V proměnách byl rytmus, řád uprostřed chaosu. Bouře a po ní ticho. Nádech a výdech. Život...

//Medvědí jezírka

Opatrně jsem našlapoval po břehu jednoho z jezer, všechny smysly v pozoru, aby nás někde nepřekvapil hladový medvěd. Přitom jsem ale poslouchal i Lalii, která si nebyla zcela jistá svojí volbou. "Je to velké rozhodnutí. Mít pochybnosti je normální," řekl jsem klidně. "Avšak pokud jsi prošla jeho obřadem a Monn si tě vyvolil, mělo to tak být." Ne každý obřadem prošel. Monn byl jedním z vrtošivějších bohů. Vzpomínal jsem si na bratry, které si bůh nevyvolil a místo toho odevzali svoje duše moři, už nikdy se znovu nenadechli čistého vzduchu.
"To je... složitější. Já se s nimi nesetkal," odpověděl jsem, když se Lalie tázala na Monnovo sesterstvo. "Jedno malé prý dříve sídlilo nepříliš daleko od našeho bratrstva, na stejném pobřeží. Ovšem pár let předtím, než jsem se narodil, se všechny sestry vytratily. Nezemřely - zdálo se, že zkrátka odešly. Říká se, že možná odpluly přes moře, jistě se to ovšem neví. Byly to tajnůstkářky, tak jako Monnovo bratrstvo." Mírně jsem se zamračil nad tou dávnou záhadou, jejíž řešení ovšem znaly jen vlčice samotné. A ty byly neznámo kde. "Vlčic, které mají za patrona Monna, je sice méně, ale existují. Nejsi sama," broukl jsem.
Mezitím jsme dorazili k lenivé řece, která nám přehrazovala cestu. Za sebou jsme měli medvědí teritorium a terén na tomhle břehu se netvářil úplně příznivě. "Budeme nejspíš muset přes vodu. Je tu ale přechod z kamenů," řekl jsem Lalii a otočil se na ni. Poslepu by to mohlo být náročné překonat, ale prozatím se její krok zdál velice jistý. Nechtěl jsem ji podceňovat. "Řekni, jestli potřebuješ nějak pomoct," nechal jsem to na ní, ostatně ona sama svoje schopnosti znala a dovedla odhadnout nejlíp. Pomalu jsem potom vykročil přes balvany, které vytvářely možná až příliš příhodnou cestu přes proud, než aby tu byly náhodou. Pokud dcera potřebovala nějak asistovat, neváhal jsem tuto pomoc nabídnout.

//Kaštanový les

//Středozemí pláň

S posledním pohledem k lesu, do kterého zmizela Hyetta, jsem vykročil vpřed a Lalie mi byla v patách. S ohledem na to, že neviděla, jsem nechtěl příliš spěchat, ale stejně jako cestou od moře jsem si nevšiml, že by měla nějak zásadní problém mne následovat. Musela už být se svým handicapem dobře sžitá. "Tak tedy alespoň poznáme, co leží tím druhým směrem. Já tam také příliš nezabloudil," broukl jsem a pokýval hlavou - samozřejmě, že nechtěly mířit do míst, kde mohl být terén i podnebí drsnější, dokud byla Lalie malé vlče. Neexistoval důvod, proč se tomu vystavovat. Sám jsem neplánoval, že budeme šplhat po křivolakých horách, mohli jsme navštívit lesy a pláně, kde je riziko menší.
Bylo tomu vskutku tak, patronem Lalie byl rovněž Monn. Dobře jsem si vzpomínal na svůj vlastní obřad, kterým jsem musel projít. Na tlak na hrudi a slanou vodu v krku i čenichu... Ale prošel jsem tou tmou a stejně tak to dokázala ona. Bůh si nás zvolil. "Je to tak," kývl jsem. "Narodil jsem se v chrámu Niamph, ale v sesterstvu jsem samozřejmě zůstat nemohl. Můj otec mne proto odvedl do Monnova chrámu, kde jsem vyrůstal," objasnil jsem Lalii něco málo o svém životě.
Kráčeli jsme kupředu a před námi se leskla vodní hladina. Vlastně hned několik, rozkládala se tam rozlehlá planina plná jezer a tůněk. U jednoho z nich jsem se zastavil a napil se čisté vody. Ne všechna působila tak čistě. A vznášel se tu ve vzduchu pach, který byl poněkud znepokojivý. "Tady bychom se moc zdržovat neměli, cítím medvědy," nakrčil jsem obezřetně čenich. Nevadilo by mi si chytit nějakou rybu, po zážitku s piráty by určitě nebylo špatné se posilnit, ale určitě ne zde. "Radši pojďme, touhle dobou tu budou jistě lovit ve velkém, aby ztloustli před zimním spánkem." Ne, že by vlci byli zrovna na vrcholu medvědího jídelníčku, ale když už by se některý připletl hladovému grizzlymu pod drápy, jistě by nepohrdl.

//Mahtae jih

Rozhodnutí bylo učiněno a nastal opět čas loučení, které však bylo zároveň spojené s novým začátkem. Hlavně pro Lalii, pro kterou se otevíraly dveře k něčemu úplně novému. Vykročit do světa a odpoutat se poprvé od matky a také od smečky a všeho známého vyžadovalo odvahu - i když to bylo něco, po čemž jste třeba toužili z celého srdce. Ale dcera se odhodlala a já byl na ni hrdý. Zachytil jsem Hyettin pohled plný vděku a opětoval jsem ho s mírným úsměvem. Jistě i ona cítila směsici pocitů, která provázela podobné chvíle, avšak tohle naštěstí alespoň nebylo smutné loučení. A ani loučení navždy.
"Oba se vrátíme," broukl jsem, když se Lalie s Hyettou objaly a odstoupily od sebe. Něžně jsem se přitiskl k hnědé vlčici, když se ke mně přivinula. Jemně jsem jí přejel čenichem po tváři, snažil jsem se vstřebat co nejvíc její blízkosti, než si zase dáme sbohem na dobu, kterou nebylo možné předem odhadnout. "Vím," šeptl jsem. "A zase tě najdu. Najdeme," poopravil jsem se a sliboval tím nejen, že se vrátím, ale také že dám na Lalii pozor, ať už nás tlapy donesou kamkoliv. Mírně jsem se pousmál, ač tíha v hrudi nikam nezmizela. Miloval jsem svobodu, nekonečnou pouť, věděl jsem, že bych stěží dovedl žít jinak. Mělo to však svou cenu. Znal jsem ji a dávno ji přijal, což ovšem neznamenalo, že bych otupěl.
Po chvíli, která se zdála opravdu až příliš krátká, se Hyetta odtáhla a už byl opravdu čas jít. "Na viděnou," broukl jsem. "Ať tě bohové opatrují." A pak... Pak byla pryč. Během pár chvilek zašla mezi stromy a brzy se její hnědý kožíšek ztratil z dohledu. Šumění deště a osamělý výkřik ptáka kdesi ve větvích byly na moment jediným zvukem, než se ozvala Lalie, s hlavou stále otočenou směrem, kudy Hyetta odešla. Střihl jsem ušima v krátké úvaze nad tím, jaký směr zvolit. "Mohli bychom se vypravit k severu, než rok příliš postoupí k zimě," usoudil jsem. "Nevím, jak velkou část kraje jste s matkou poznaly, pro mne je zde však nové téměř všechno. Uvidíme, kam nás cesta zavede. A pokud je nějaké místo, které bys ráda navštívila, můžeme ho zkusit najít." S posledním pohledem k lesu jsem se odvrátil a vykročil beze spěchu kolem hranic, probíraje se v hlavě tím, co vše vlčice říkaly. "Vyrozuměl jsem správně, že sis za svého patrona zvolila Monna?" zeptal jsem se, neb jméno boha moří padlo hned několikrát.

//Medvědí jezírka

//Sekvojový les

Kývl jsem na souhlas, jistě ve zdejších lesích, horách a pláních dřímal potenciál k rozvoji a rozšiřování působnosti, i zde mohly časem chrámy vzniknout, mnoho se toho mohlo změnit. Mé vlastní ambice se tímto směrem příliš neubíraly, toužil jsem hlavně poznávat to, co už zde bylo. Nejen krajinu, ale i život místních vlků. A jistě i zde byly nějaké možnosti, jak bych mohl být užitečný, věřil jsem, že nakonec naleznu své místo v řádu věcí, tak jako tomu bylo doma.
Z lesa jsme vyšli na pláň, zatímco Hyetta odpovídala Lalii na její návrh, či otázku. Necítila se k Asgaarské smečce zřejmě vázána, chtěla poznat něco víc. Má být po kom, pomyslel jsem si s mírným pousmáním. Už na to byla dost stará, v tom jsme se s Hyettou shodli - a byla její volba, co si přeje dělat se svým životem. Rád bych poznával okolí v její společnosti a zároveň poznal víc i Lalii samotnou, avšak znamenalo to, že bychom šli bez Hyetty, kterou povinnost vázala k lesu, který se s každým krokem více přibližoval. Takový už byl náš úděl - čas, který jsme mohli strávit společně, byl vzácný. Oba jsme to věděli.
To už jsme stanuli na hranicích lesa a Hyetta se k nám s očekáváním otočila. Nevadilo by mi navštívit smečku, pakliže nepatřila k těm, které nesnesly cizí vlky na území ani jako návštěvníky, ačkoliv bych se jistě nezdržel - ale Lalie prohlásila, že pro ni Agaar už není, čímž bylo rozhodnutí učiněno zřejmě pro nás oba. Otočil jsem se k dceři a sklonil mírně hlavu. To, že neviděla, pro ni viditelně nebylo příliš velkou překážkou a nebylo to překážkou ani pro mě. "Nevidím důvod, proč bys mne měla zatěžovat. Pokud si to přeješ, rád půjdu poznávat tyhle kraje s tebou po boku," řekl jsem a pousmál se na Hyettu, ač mě bolelo u srdce, že se znovu odloučíme tak brzy. Byl to poněkud smutný úsměv, hořkosladký, jako byla velká část mého života. Ale budu vědět, kde ji najdu. Nemusíme si dávat sbohem a nevědět, jestli se ještě někdy uvidíme.

//Mušličková pláž

Vkročili jsme do stínu obrovských stromů, které se příliš často neviděly. Obdivoval jsem mohutné kmeny sekvojí, jimž jsme se hemžili u nohou jako malincí mravenci. Vůbec mi nevadilo, že je naše tempo pozvolné, alespoň jsem měl dost času všechno kolem vstřebat.
Dával jsem ovšem přitom dobrý pozor, co mi Hyetta vypráví o smečce, kde se s Lalií uchytily. "Zdá se to dost pravděpodobné," kývl jsem a střihl ušima. Zdálo se to jako dobré znamení, že zde přebývali i další vlci z našich končin - minimálně jeden, ale mohlo jich být určitě i více. Jistě jsem nebyl jediný, koho zlákaly podivné zkazky o zemi kouzel, avšak bylo otázkou, zda by se zde podobní dobrodruzi zastavili déle či jen prošli a pokračovali dál.
Alfy Asgaarské smečky zněly téměř jako protiklady. Což mohlo být na jednu stranu dobře, na stranu druhou působit rozepře. A dle Hyettina tónu jsem soudil, že je Sionn možná vznětlivý až příliš. Ovšem Hyetta také říkala, že je Arcanův syn. Mohl být ještě mladý a nevybouřený. "Víš, jak to bývá. Někdo najde vyrovnanost až s věkem," potřásl jsem hlavou. Těžko soudit někoho, koho jsem nikdy nepotkal.
Hyetta vykládala dál, o tom, proč se vlastně v Asgaarské smečce zastavily a na jakou další smečku ještě narazily. S tichým brouknutím jsem přikývl, bylo mi jasné, že pro ni i pro Lalii bylo v té chvíli bezpečí smečky tím nejlepším, co si mohly vybrat. "Jsem si celkem jistý, že tu žádné chrámy už nejsou - a pokud ano, pak rozhodně nejsou známé mezi místními." Aranel i Varjargar se na mě dívali, jako bych spadl z měsíce, když jsem se jich na toto téma dotazoval.
Stočil jsem pohled na Lalii, která se po delším mlčení ozvala. Zdálo se, že se chtěla z ochrany smečky trochu vymanit, roztáhnout křídla. Po straně jsem se pousmál. Ovšem zamyšleně jsem naklonil hlavu, když řekla, že místní nejsou nakloněni přijetí bohů. Samozřejmě jsem si stačil povšimnout toho, že zde vlci bohům nepřikládají takovou důležitost a vnímají je od nás velmi odlišně. Přesto mi ale pořád vrtaly hlavou dvě entity, o kterých se zde opakovaně mluvilo. Své otázky jsem si ale prozatím nechal pro sebe, místo toho jsem vyčkával, co Hyetta poví na Laliin návrh. Tajně jsem doufal, že bychom mohli poznávat tento kraj společně, avšak byl jsem si dobře vědom toho, že to nemusí být možné.

//Středozemka

Špička oháňky mi mírně zacukala, přední tlapa mimoděk přerovnávala oblázky. "Myslím, že by se ti líbil," pousmál jsem se na Hyettu, ač teď nebyla nejvhodnější chvíle se rozpovídat více. Pravda byla, že Kallan si rozuměl snad s každým. Krátce jsem zapřemítal, jak se mu asi daří, ale neměl jsem žádné pochybnosti o jeho schopnostech. Kdyby ano, nenechal bych všechno na něm.
Bylo na čase vypravit se k lesu, kde se obě vlčice usadily. Hyetta se o něm rozpovídala a já poslouchal, abych si mohl utvořit obrázek toho, jaká smečka asi je a jak se jim žilo, zatímco jsem o nich nevěděl. Kráčel jsem pomalu po Hyettině boku. Bylo na ní poznat, že je ze zážitku s piráty ještě celá rozbolavělá, vstát a jít však dokázala bez pomoci a tak jsem doufal, že nepůjde o nic, co by odpočinek nespravil. I já na sobě pořád pociťoval následky boje, ale věděl jsem, že to brzy pomine. Hlavní bylo, že jsme unikli z jejich spárů, všichni tři.
Asgaarská smečka, zopakoval jsem si v duchu. "Musejí být rádi, že tě mají," pousmál jsem se, když jsem slyšel výčet všeho, čím se Hyetta ve smečce zabývala. Ne snad, že bych očekával něco jiného, Hyetta vždycky byla pilná vlčice. Zvědavě jsem nastražil uši, když zmínila, že z našich krajů do smečky našel cestu ještě někdo. Než jsem se stačil nadechnout ke slovu o tom, že v Taranském pohoří se nachází Garrongův chrám, předešla mne Lalie. Pokývl jsem hlavou: "Pokud je z Taranského pohoří, pak by tomu mělo skutečně být tak." Navštívil jsem tamní bratrstvo, avšak jméno Parsifal mi nic neříkalo - což nebylo nijak zvláštní, neznal jsem každého a rovněž jsme se ani nemuseli potkat. "Je zajímavé, že jste si našli cestu do té stejné smečky," náhodou jsem to nenazval, neb jsem na ně nevěřil. "Snad se naše cesty někdy zkříží. Na jiného krajana jsem zde zatím nenarazil," řekl jsem, potkával jsem pouze vlky, kteří neměli o naší zemi ani ponětí.
"Jsem rád, že jste si našly své místo," máchl jsem pak ocasem, ulevilo se mi, když jsem věděl, že nestrádaly. "Jaké jsou vaše alfy? Arcanus a Sionn?" ptal jsem se jak Hyetty, tak i Lalie, která se prozatím příliš nevyjadřovala, ač z její poznámky o Garrongovi bylo znát, že pozorně poslouchá. O místních smečkách jsem se chtěl dozvědět co nejvíce, ač jsem nevěřil, že bych se v některé dokázal usadit natrvalo.

//Sekvojový les

Září 3/10 - Varja

"Samozřejmě, že to je dar," pousmál jsem se. Co jiného by to také mohlo být? Prokletí jistě ne, když to vlkovi činilo radost. "Pohnutky bohů nemusíme vždy pochopit, ale pokud vás takto obdaroval, pak k tomu měl důvod." Bohové nedělali věci bezdůvodně, ovšem neodhadoval jsem, proč a zač se Varjargar dočkal tohoto daru. To nebylo moje místo, často mohlo jít o věci, které byly velmi niterné a osobní.
Mírně jsem pokývl hlavou, jen se mi dále potvrzovalo, že se zde vnímání bohů lišilo. Ne, že bych Varju soudil. Připadalo mi to spíše zajímavé a věděl jsem, že bohové bdí nade všemi, ať už je nazývají jakýmikoliv jmény. "I tak by se to možná dalo říci. V mé domovině se na bohy pohlíží jinak, než zde, avšak na slovíčcích konec konců tolik nezáleží. Patron je bůh, který vás vede, kterému vy sloužíte a ke kterému máte ze všech nejblíže," vysvětlil jsem krátce, co jsem tím vlastně myslel, anži bych se snažil Varju příliš poučovat.
Pokýval jsem hlavou. Tohle bylo rozhodně něco, co bylo třeba prozkoumat. Měl bych se zepat Hyetty, jestli o tom něco neví. Přestože mne Varjargar před bohyní spíše varoval, byla to právě ona, kdo ve mně vzbuzoval zvědavost. Nebál jsem se. "Budu to mít na paměti," přikývl jsem ale, aby se vlk nemusel strachovat, že udělám něco hloupého a nepromyšleného.
"Myslel jsem si to," pokývl jsem mírně hlavou a mírně pozvedl koutky tlamy. "Děkuji za všechny odpovědi. Jsem rád, že vím zase o něco více o tomto kraji."

Září 2/10 - Šmarjargar

Zatímco Varjargar mluvil, prohlížel jsem si každou runu, o které zrovna byla řeč. Slyšel jsem už o různých podobných symbolech, avšak sám jsem je nikdy nevyužíval ani jsem neznal nikoho, kdo ano. A ano, na jeho náramku se skutečně nacházela růžice světových směrů. S vážností jsem pokýval hlavou, třebaže Varja zněl poměrně rozjařeně. "Je to čest, dostat od bohů naděleny takové ochranné znaky - a jistě vám i vždy pomohou nalézt ten správný směr, ať už na cestách či v životě." Varjargar tedy zmiňoval především Života, který mu měl nadělit kompas na náramku. "Bůh Život je tedy vaším patronem?" tázal jsem se, z jeho slov se mi to zdálo zřejmé. Možná zde náhled na bohy nebyl tak jiný, jak jsem si myslel, jen jich zde bylo vyznáváno méně?
Oba bohové, které vlk zmínil, měli svá daná místa, kde se zjevovali. Život mi zněl čím dál více jako Warre, ačkoliv jsem si nebyl jist, jestli se dal považovat za přátelského. Bohové byli obvykle povznesení nad záležitosti smrtelníků, ani přátelští, ani nepřátelští, byli zkrátka, inu, božští. Zato Smrt jsem stále zařadit nedovedl. "Rozumím a děkuji. Možná bych ta místa měl také vyhledat," ač doufat, že by se mi mohli bohové také zjevit, se mi zdálo poněkud troufalé. "V této části světa ale už nejsou žádné chrámy, které by byly bohům zasvěceny, že?" Kdyby ano, jistě bychom o nich slyšeli i doma. I Aranel mi potvrzovala, že tu žádné nejsou. Přesto jsem se chtěl ještě jednou ujistit. V chrámu bych se jistě dozvěděl všechny odpovědi.

Září 1/10 - Varja

Žít život ve spárech strachu bylo bezútěšnou, omezující existencí. Varjargar se mnou souhlasil, že není možné podle obav řídit svůj život. Ten jsme museli vzít do tlap jen my sami. Stejně tak přitakal ohledně nebezpečí, které se mohlo skrývat v magii, celkově se zdálo, že se na mnoha věcech shodneme.
Prohlédl jsem si blíže jeho barevný kožich, když už na něj poukázal i sám. Modré flíčky tvořily vzorec, který se zdál být spíše náhodným, ale fialové znaky táhnoucí se po jeho přední noze už byly jiný příběh. "Hodí se k vám, řekl bych. Ty znaky na vaší noze," pokynul jsem k nim čenichem, "mají nějaký význam? Pokud se mohu tak ptát." Nechtěl jsem vyzvídat, ale zvědavý jsem byl, těžko bych to mohl popírat. Získávání informací bylo konec konců jedním z mých úkolů.
Doufal jsem, že se od Varji dozvím odpověď na některé otázky, které mi vrtaly hlavou už od chvíle, co jsem se setkal s Aranel. "Ano, zajímají mě dost. Například kde se vám zjevili - a kdy. A pokud o nich víte i něco více, rád bych slyšel... vlastně všechno," dodal jsem po krátké úvaze. Čím víc mi toho Varja bude ochoten povědět, tím lepší obrázek si dovedu utvořit.

Zabloudil jsem při Hyettiných slovech pohledem k moři, které se tvářilo klidně a mírně jako jehňátko. Jako každý, kdo vyrostl na pobřeží, jsem však dobře znal zrádnost mořských proudů. Ano, Zlompacka teď byl vydán do tlap Monna a ať už bude jeho konec jakýkoliv, doufal jsem, že z našich životů se vytratil nadobro. Jen jsem přikývl, nebylo k tomu již co dodat.
"Ne," potvrdil jsem, tyto kraje už opravdu do mých běžných cest nepatřily. "Slyšel jsem ale o této krajině různé zvěsti. Chtěl jsem se podívat na vlastní oči. A protože to bylo podobným směrem, kudy jste odešly, doufal jsem, že naleznu i vás." Pousmál jsem se, protože teď se mé naděje naplnily a modlitby byly vyslyšeny, ač k tomu setkání došlo za mnohem divočejších okolností, než jsem si kdy představoval. "Mé místo zastoupil můj učeň, takže nemusím spěchat zpět," dodal jsem ještě, zatímco jsem se snažil urovnat si chomáč srsti, který mi neposlušně trčel na přední noze a cítil jsem nesmírné nutkání to napravit. Věděl jsem, že Kallan se své úlohy chopí zodpovědně a se zápalem. Toužil jsem teď odhalit záhady tohoto kraje a přitom pobývat blíže svým milovaným. A kdo ví, možná i v této zemi se mohl hraničář uplatnit? Ovšem v úvahách tímto směrem jsem se prozatím příliš daleko nedostal.
Bylo na čase Lalii objasnit, kdo jsem vlastně zač. A tak jsem to udělal, s doplněním od Hyetty, které jsem věnoval mírný úsměv. Čekal jsem, co Lalie poví na tento vývoj situace, nicméně pokud jsem snad měl v hloubi duše obavy, ukázaly se jako zcela zbytečné. Její reakcí bylo jediné slovo pronesené se stoickým klidem, které však vyjádřilo vše, co bylo potřeba. Viděl jsem, že moji přítomnost přijala a to mi stačilo. Očekával jsem otázky, avšak ty mohly přijít i později. Jednou jsem spokojeně plácl ocasem do jemného písku a pak otázka přece jen přišla, ovšem nebyla mířena na mě. Mírně jsem naklonil hlavu ke straně a položil svou vlastní: "Usídlily jste se poblíž?"