Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červenec 1/10 - Nickolas

Bylo vidět, že modravý vlk se svou mocí nakládá zodpovědně, což bylo povzbuzující. Měl jsem trochu obavy z toho, jak to bude v zemi plné magie vše vypadat a fungovat, ovšem pokud všichni stejně dobře jako Nickolas věděli, že existují jisté hranice, možná jsem si mohl oddechnout. Samozřejmě, pokud by si každý hrál s magií, jak jen ho napadne, žádná země by tu nejspíš už nebyla.
Nadaný mág se viditelně zamyslel. Trpělivě jsem mlčel a vyčkával, nechal jsem ho uvažovat a snad i shromáždit dostatečné soustředění k vykonání kouzla. Pozorně jsem ale špicoval uši a držel oči otevřené, aby mi nic neuteklo. Očekával jsem něco malého, nezapomeňte. To, s čím Nickolas nakonec přišel, bych pravděpodobně nepřehlédl, ani kdybych během čekání podřimoval.
Hladina vody se rozvířila a voda se začala zvedat. Stálo mě značnou sílu vůle, abych o krok neucouvl. Jistě to bylo vše pod kontrolou... že ano? Nejprve vznikl z vody sloup, ovšem měnil stále tvar, až před námi stanula podobizna vlčího těla, tvořená výhradně vodou z jezera. Nedokázal jsem dělat nic jiného, než zírat. Poslouchat pohádky a příběhy o magických silách byla jedna věc, spatřit to však na vlastní oči bylo cosi zcela jiného. Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem uvažoval, co by taková moc mohla dokázat, kdyby se octla v tlapách nesprávného vlka. Kouzlo však netrvalo dlouho. Vodní socha po své krátké existenci šplouchla zpátky, odkud přišla. Jen, co se vlny uklidní, nezůstane po ní ani stopa.
Modravý kouzelník se na mě zazubil a já si uvědomil, že mám tlamu stále lehce pootevřenou. S klapnutím zubů jsem si vrátil čelist na místo a oplatil mu úsměv. "Pakliže tohle bylo malé, raději bych nechtěl vidět, co se stane, když své schopnosti využijete naplno," máchl jsem ocasem a zkoumavě si vlka prohlížel. Zdál se mi krapet zadýchaný, avšak taková kouzla jistě nebyla jen procházkou po mechové mýtince. Co vše bylo třeba? Dokonalé soustředění, železná vůle, pilné studium? Magie byly darem od bohů, zvládnout je však vlk musel sám. "Děkuji, že jste byl ochoten, opravdu jsem nic podobného nikdy v životě neviděl."
Zaváhal jsem, zda být dále zvědavý. Zdali by další otázky nebyly přehnanou vlezlostí. Nickolas ale vypadal jako někdo, kdo se předvádí rád a jakožto někdo, kdo zase rád pozoroval a dozvídal se jsem to považoval za dobrou kombinaci. "Trvalo vám dlouho dostat se se svým uměním na takovou úroveň? Jistě to nemůže být snadné."

//Delta

Pod tlapami mi zaskřípal písek a stanul jsem na krásné pláži omývané nekonečně modrým mořem. Zhluboka jsem natáhl do plic slaný vzduch, zaposlouchal se do šumění vln, do hašteření mořských ptáků, kteří se přetahovali o rybu. Moře. Ať jsem šel kamkoliv a poznal jakékoliv divy světa, stejně mé srdce navždy patřilo právě jemu. Tady se zdálo o tolik krotší, než severní oceán pod naším chrámem, ale nebylo kvůli tomu o nic méně krásné. Obzvlášť, když do něj právě klesalo oranžové slunce.
Chvíli jsem jen stál na písku a kochal se výhledem, než jsem vykročil dopředu k vodě. Tak daleko jsem však nedošel. Sotva po pár krocích jsem se opět zastavil a přimhouřil oči. O kus dál na pláži jsem spatřil dvě vzdálené postavičky. Seděly tam spolu, dívaly se na moře, jejich stíny se ve světle zapadajícího slunce natahovaly daleko po písku. Mohl to být kdokoliv. Jakékoliv dvě vlčice. Ale nebyly. Věděl jsem to ve chvíli, kdy mi na ně padl zrak. Nemohlo to být nijak jinak, samozřejmě. Nemohl jsem je nalézt na žádném jiném místě, než na mořském břehu. Tak jako moře byl i Monn bohem vrtkavým, uměl být však i vlídný. Dovedl mne sem. K nim. Snad žádný vlk nemohl být vděčnější, než já v tu chvíli.
Srdce se mi v hrudi proměnilo přesně v takového bílého racka, jací kroužili nad mořem. Zatlouklo křídly, jako by se chtělo probít ven ze svého vězení, které mu v jeho vděčnosti, úlevě a radosti bylo náhle příliš malé. Známý Hyettin pach mě zašimral v čenichu, ale ani jsem to nepotřeboval, protože jsem věděl. "Hyetto!" zvolal jsem zvučně. "Lalie!" Tlapy se mi daly do pohybu, aniž bych si uvědomoval, že jsem jim k tomu dal povel. Natáhl jsem krok do svižného poklusu a každým krokem dlouhých nohou ukrajoval z té poslední vzdálenosti, která nás ještě dělila.

//Mahtaë sever přes jih

Řeka klopýtala přes kamení a já ji následoval. Míjel jsem v krajině zajímavá místa, ovšem ještě jsem nechtěl vodní tok opustit. Naděje, že by mne mohla řeka dovést k moři, byla pravděpodobně bláhová. Jistě, každý vodní tok si k němu svou cestu najde, tak či onak, mohl bych však jít ještě hodně, hodně dlouho, než bych k němu dorazil. Prozatím mne však nohy ještě příliš nebolely, v letním dni zbývala ještě spousta světla a směr podél řeky byl směr jako každý jiný. Šlo se mi s ní dobře a tak jsem nepociťoval příliš touhu se od ní odklonit. Častokrát už mne voda zavedla právě tam, kde jsem chtěl být. Nebo měl.
A kde bych teď chtěl být? Nemusel jsem příliš usilovně přemýšlet, obraz zlatých očí se mi v mysli vynořil tak jasně, jako by Hyetta stála přede mnou. Chtěl bych být s ní a s Lalií. Alespoň se ujistit, že jsou v pořádku. Byly však v této zemi? Z toho, co jsem zatím viděl, by se jim mohla líbit. Jistě by tu Hyetta nalezla pěkné místo, kde založit oltář pro Annan...
Ztratil jsem se v myšlenkách na poměrně dlouho dobu, nicméně náhle jsem se zarazil. Koryto řeky už se delší dobu rozšiřovalo, ovšem mou pozornost upoutalo to, co jsem viděl před sebou. Na obzoru se netyčily hory, ba ani tam nečekaly další lesy. Přede mnou leželo moře. Poryv větru s sebou přinesl jeho vůni a křik racků. Srdce mi poskočilo a rázem jsem zapomněl na to, že se o mě začínala pokoušet únava a chtěl jsem jít hledat úkryt na noc. Nerozběhl jsem se, přidal jsem však do kroku. Chtěl jsem k moři dojít, ještě než slunce zapadne.

//Mušličková pláž

//Zrcadlové hory

Pomalu jsem sestupoval cestičkami v horách. Zvolna, s příjemně plným žaludkem a před sebou jen nepoznanými dálkami jsem neměl ve vlahém večeru důvod k chvatu. Prohlížel jsem si okolí a sledoval všechno, co se kolem šustlo. Lov se Seilah jsem si užil, ovšem jakmile jsem od ní odešel, vklouzl jsem do samoty zcela přirozeně. Padla mi jako vlastní kožich, a proč ne? Byla pláštěm, který mne zahaloval ze všech nejčastěji.
Napadlo mě, jestli jsem neměl s sebou vzít kus kamzíka, ovšem kam bych ho nesl? Nebyly tu žádné chrámy, které bych mohl obdarovat, ba ani o smečkách jsem nevěděl. Zdálo se navíc, že tento kraj nouzí zvěře netrpí. Prozatím se vše jevilo až prazvláštně idylické. Očekával jsem možná více... chaosu v zemi, která měla překypovat magií. Přestože jsem však vyhlížel známky čehokoliv neobvyklého, neviděl jsem nic. Jen krásný kraj a poklidný večer prosycený ptačími písněmi a sladkou vůní léta. A není to snad to největší kouzlo ze všech?
Když jsem vpředu zaslechl hučení řeky, zamířil jsem k ní bez váhání. V místě, kde břeh nebyl příliš strmý, jsem sestoupil do vody a opláchl ze sebe zbytky kozí krve i všechen prach cest. Uhasil jsem chladnou vodou i žízeň a když jsem z toku o kus dále opět vystoupil na pevnou zem, cítil jsem se jako nový vlk. Důkladně jsem se otřepal a nechal paprsky zapadajícího slunce, aby mne sušily, zatímco jsem si dál hledal cestu po břehu. Rozhodl jsem se, že nechám řeku, aby mne vedla. Ať už běží kamkoliv, jistě mě zavede dál do srdce kraje.

//Delta přes Mahtaë jih

Sledoval jsem zkoumavě Seilah, zda nedošla během lovu k nějaké úhoně. Neušlo mi, že tiše zaskučela, když se zvedala na nohy, ovšem na pohled se nezdála být vážněji zraněná. Nějakému tomu šrámu se při lovu zkrátka vyhýbá jen stěží. Pohled na ulovenou kozu mne však ujišťoval, že naše námaha nebyla marná. "Každý někde začíná a bez tvojí pomoci bych kamzíka neulovil úplně stejně, jako ty bez mojí," odvětil jsem s klidem, když se vlčice snažila přehodit zásluhy na mě.
Zkontroloval jsem si zadní nohu, která však byla nanejvýš lehce potlučená. "Nápodobně," broukl jsem prostě a přenechal Seilah první výběr podílu na naší kořisti. Po chvíli jsem se k ní připojil a nějakou dobu panovalo mezi námi mlčení, jak jsme oba hodovali. Delší dobu jsem už nelovil nic většího, než zajíce, a tak mi kamzík vskutku přišel k duhu. Podle toho, jak blaženě strakatá vlčice po mém boku působila jsem soudil, že je na tom podobně.
Když jsem měl dost, uložil jsem se do trávy a olízl si čumák ušpiněný od krve. Zahleděl jsem se na Seilah a párkrát zvolna máchl oháňkou. "I mě těší, že naše setkání nakonec dopadlo v přátelském duchu. A pokud jsem ti mohl být nějak nápomocen, těší mě to dvojnásobně." Přivřel jsem spokojeně oči, pro tu chvíli mi nic nechybělo. Jen ten hlodavý pocit uvnitř se začínal opět ozývat. Ten háček, který byl odmalička zaseknutý v mojí duši. Dál, dál, podívat se, co je za dalším kopcem. "Myslím, že je na čase, abych se vydal dál," řekl jsem po chvíli, kdy už mi trochu slehlo. "Rád jsem tě poznal, třeba se naše cesty ještě zkříží," vyhoupl jsem se zlehka na nohy a otřepal se. "Zatím se měj dobře. A bohové tě ochraňuj," popřál jsem vlčici automaticky, pokývl jí hlavou v lehké úklonce a jakmile jsme se rozloučili, vydal jsem se svou vlastní cestou, která tentokrát už vedla z hor dolů.

//Mahtaë sever

Červen 6/10 - Nickolas

Bylo tomu už dlouho, co jsem viděl něco skutečně nového a neokoukaného, něco, co by mne upřímně ohromilo. Proto jsem si ten moment náležitě vychutnával. Zdálo se, že Nickolas je na tom podobně, ačkoliv jemu zřejmě spíše svědčila pozornost a chvála. Inu, když už někdo vynaložil čas a úsilí k tomu, aby se v něčem zdokonalil, proč by za to také neměl být náležitě oceněn?
Doufal jsem, že bude vlk ve věcech magie sdílný. Můj zájem byl totiž zcela nehraný a upřímný. Zvláště, když se zdálo, že Nickolasovo umění se vztahuje na vodu. Byl snad rovněž v přízni boha moří, tak jako já? Nezeptal jsem se ale. Přinejmenším ne teď. Z hovoru s Aranel jsem věděl, že bohové jsou zde vnímáni jinak, než jsem zvyklý.
Místo toho jsem se zajímal o rozsah Nickolasových dovedností. Mínil, že není zrovna zanedbatelný, ovšem hned mě upozornil, co bych po něm neměl chtít. S hrobově vážným výrazem jsem zavrtěl hlavou: "Nežádal bych po vás nic takového. Zahrávat si s řádem samotné přírody jen tak z rozmaru je nebezpečné, máte pravdu." Hrozby požárů jsem si užil dost během loňského převelice suchého léta. A ani v nejmenším mne nenapadlo chtít zastavit déšť. "Kdybyste však mohl předvést něco malého, co nikoho neohrozí, byl bych vám velice vděčný. Příliš jsem se s kouzly nikdy nesetkal. Jde o prostou zvědavost," přiznal jsem se bez mučení. Zvědavost a touha po poznání, ale nebyly téměř jedno a totéž? Šly přinejmenším tlapku v tlapce.

Červen 5/10 - Nickolas

Neměl jsem pocit, že by má slova padala na úrodnou půdu. Nevložil bych tlapu do ohně ani za to, že je vlk všechna slyšel. Či vnímal. Než jsem se nadál, už by mě odváděl někam pryč, ovšem k tomu jsem se takto snadno zlákat nenechal. Vlka s modrým kožíškem jsem tím patrně poněkud zmátl, možná byl zvyklý, že ho ostatní následují. Jeho rázná energie k tomu vskutku sváděla, ovšem já byl raději svým vlastním pánem.
Poukázal jsem na skutečnost, která mě nejvíce zaujala, totiž na jeho suchý kožich uprostřed deštivého dne. Černobílý vlk se nad tím celý rozzářil a jeho další slova se přihnala jako náhlý příliv. Jeden aby si dával pozor, jinak by se v nich mohl utopit. Vzdal jsem snahu do jeho monologu nějak zasahovat, jen jsem se zdvořilým úsměvem trpělivě poslouchal, co má na srdci. Někteří vlci se zkrátka rádi poslouchali a vypadalo to, že tenhle se obzvlášť potřebuje vymluvit. Prazvláštní jedinec, ale jeho kouzelnické nadání jsem zpochybnit nemohl.
Nadechoval jsem se, že se představím, ale než jsem to stačil, vlk se po mě natahoval tlapou. Automaticky jsem o krok couvl a mírně ohrnul horní pysk, avšak v jeho gestu nic nepřátelského nebylo. Poněkud napjatě jsem tedy zapřel tlapy do země, zůstal stát na místě a mimoděk mhouřil oči, netuše, co čekat. Nestalo se nic. Aspoň jsem si to zpočátku myslel. Rychle mi to však došlo. "Ah?" Sice jsem byl mokrý jako vydra, ale další déšť už na mě nepadal. Odpuzoval jsem jeho kapky stejně, jako Nickolas. S úžasem jsem sledoval, jak se neškodně rozstřikují všude kolem a otočil jsem se pomalu kolem vlastní osy. Zažil jsem už leccos, ale kouzlo jsem měl na sobě poprvé a srdce mi bušilo vzrušením jako malému vlčeti, které poprvé pohlíží z vyhlídky na velikost světa pod sebou.
"To... opravdu je velmi působivé," kývl jsem uznale, ačkoliv Nickolas neváhal pochválit se sám. Viditelně měl ve své schopnosti důvěru a byl na ně hrdý, čemuž jsem plně rozuměl. Sám jsem na něj hleděl s určitým obdivem, neboť v mém rodném kraji byli vlci takto nadaní magií poměrně vzácní. "Musíte být se svou magií skvěle spjatý. Dovedete poroučet vodě i jinak?" zeptal jsem se, neb mi přišlo, že je Nickolas z kouzel poměrně nadšený a tak by mohl být i sdílný a trochu mne poučit.

Skutáleli jsme se s kozou k zemi. Teď už nebyl prostor na nic jiného, než prostý boj. Držel jsem zvíře za krk a musel doufat, že si Seilah vzadu poradí. Nebyli jsme žádným sehraným týmem, dva ciznici náhodně svedení dohromady, ale přesto jsem jí musel věřit. Přehmátl jsem, tesáky konečně našly to správné místo. Krev vystříkla mnohem silnějším proudem, zaplnila mi tlamu, ale nepouštěl jsem. Ne, dokud jsem v kořisti stále cítil život. Její pohyby se zpomalovaly, chyběla jim síla a brzy i plynulost. Ještě sebou párkrát škubla. Pak ticho. Bylo po všem.
Uvolnil jsem křečovitý stisk čelistí a vstal na nohy. Bylo pro mě trochu šokem zjistit, že se mi lehce třesou. A o kolik jsem byl zadýchanější, než bych byl dřív? Moje kondice v žádném případě nebyla taková, jaká bývala. Spěšně jsem se však z této úvahy oklepal a našel pohledem Seilah. "Dobrá práce," pokývl jsem uznale hlavou beze stop předchozí strohosti. Tváří se mi mihnul i rychlý úsměv. Na nezkušeného lovce si skutečně vedla moc dobře. "Všechno v pořádku?" ujišťoval jsem se ještě, nevšiml jsem si, že by schytala nějaký šrám, ale také jsem nemusel vidět všechno. Sám jsem si důkladně protáhl zadní nohu, do jejíhož stehna mě zasáhl kozlí trkanec. Mohlo to být mnohem horší. Patrně jsem vyvázl s pouhou modřinou.
Pokynul jsem strakaté vlčici hlavou k bezvládně ležící koze. "Dáma první," vyzval jsem ji, aby si vybrala, který kousek ji nejvíce lákal. Mezitím jsem přivřel oči a sklonil hlavu, v duchu jsem poděkoval Warremu, že nám popřál úspěšného lovu.

Červen 4/10 - Nickolas

Abych byl upřímný, nejspíš bych se od toho prazvláštního výjevu nedovedl jen tak otočit bez povšimnutí. Suchý vlk v dešti, který si zpíval se žábami. Byl jsem toho názoru, že už mě jen tak něco nepřekvapí, ovšem nad tímto jsem se přinejmenším pozastavil.
Soudě podle kníknutí, které vlku vyšlo z hrdla, jsem ho nejspíš vylekal. "Odpusťte, že ruším," začal jsem, ale to už se vlk stačil vzpamatovat a informoval mne, že prší. Jako bych si toho mohl nevšimnout. "Jistě," odsouhlasil jsem to, byl to fakt, který se nedal popřít, že? "Ač se zdá, že vás se to příliš netýká," poukázal jsem na jeho suchý kožich, chtěl jsem o tom vědět více, ovšem černobílý vlk měl zřejmě jiné plány. Mimochodem, nebyl jen černobílý, ale také s modrým nádechem. Což divy nikdy neskončí?
"Děkuji za starost, ale-" Ovšem na konec své věty jsem se nedostal. Vlk s nadšením vybafnul, že mě sem jistě přivábila jeho píseň, kterou předváděl společně se žabami. Měl jsem před sebou poněkud zvláštního jedince, o tom nebylo pochyb. "Neměl jsem v úmyslu odposlouchávat," podařilo se mi vložit do hovoru alespoň jednu vlastní větu, nicméně myšlenku jsem nedokončil.
Ani jsem nevěděl, jak se to stalo, ale rázem jsme snad byli na odchodu? "Počkejte moment, já nemám v úmyslu nikam odcházet. Zrovna jsem přišel," upozornil jsem vlka a doufal, že nevypadám tak zmateně, jak jsem se na chvíli cítil. Rychle se mi podařilo zase najít pevnou zem pod tlapami, ale bylo vidno, že ve společnosti tohoto vlka se budu muset mít na pozoru. Ne snad před nebezpečím, avšak zdálo se mi, že je modravý cizinec jako spěchající říční proud. Kam až by mě mohl strhnout? "Chtěl jsem se podívat k jezeru," chopil jsem se rychle příležitosti promluvit. "Ale narazil jsem na vás a zaujal mne váš deštěm zcela nedotčený kožich. Jen jsem zatoužil prohlédnout si podobné kouzlo zblízka. Je to kouzlo, že ano?"

Červen 3/10 - Nickolas

S příchodem rána přišel i déšť. Vítal jsem ho s radostí, tíživé dusno předešlého dne pro mne bylo téměř nesnesitelné. Teď se vzduch příjemně pročistil a teploty poklesly. A trocha letního deště? Tak ta mi vůbec nepřekážela v tom, abych vyrazil na obchůzku okolí. Jenže ač jsem toužil objevovat širší okolí této výjimečné země, cosi mne stále táhlo k velikému jezeru, kde jsem se nedávno rozloučil s Aranel. Jako magnetickou silou jsem tam byl vlečen. Snad se mi stýská po moři, vrtěl jsem nad tím sám hlavou, ale šel jsem, kam mne tlapy nesly, jako vždy. Ještě jednou se pokochat krásou jezera nemohlo uškodit.
Už z dálky jsem slyšel hlasitý zpěv žab, které se z deště radovaly jistě ještě více, než já. Společně s pleskáním deště zde vznikala příjemná, uklidňující melodie přírody. Pomalu jsem kráčel po břehu, ale netrvalo dlouho, než jsem zpozoroval něco zvláštního. Nedaleko na břehu ležel vlk a zasněně se pohupoval. Což nebylo tak podivné. Ovšem... zdálo se, že se ho déšť vůbec netýká. A to myslím doslova. Přišel jsem ještě o kousek blíž, ale jeho kožich se mi stále jevil suchý, jako by z něj voda jen stekla jako z peří kachny.
Přemítal jsem, jestli bych se neměl otočit a zmizet, jako bych tu nikdy ani nebyl. Vlk ležící na břehu si dost možná nepřál být rušen. Přišel jsem však už dost blízko na to, aby mě mohl zpozorovat a neměl jsem obzvláštní zájem vypadat jako naprostý blázen. A tak jsem místo toho přistoupil ještě o něco blíž. Stejně mne tento neobvyklý jev dost zaujal. "Příjemný deštivý den přeji," pozdravil jsem ležícího vlka. Všiml jsem si, že i zem kolem něj je suchá. Byl to velice zvláštní pocit, stát na dešti naproti někomu, kdo jím je zcela nedotčený. Nenápadně (tak nenápadně, jak je možné takovou věc učinit) jsem si tlapou protřel oči, ale přelud to zřejmě nebyl.

Červen 2/10 - Aranel

Cítil jsem, že se naše shledání blíží ke konci. Bylo toho jistě ještě mnoho, co bychom si mohli povědět, ovšem ne v tento den. Nastával čas posunout se zase o kus dále. Ne však předtím, než dořešíme naše záležitosti. "Proti tomu nic nemám," věnoval jsem bílé vlčici mírný úsměv. Zvídavost a zájem jsem rád viděl. Vždyť hlavně díky nim jsme se posunovali vpřed a rozvíjeli se.
Ukázalo se, že Borůvkový les odtud vlastně nijak vzdálený není. Následoval jsem pohledem směr, který Aranel naznačila. Za rozlehlou plání se tyčily hory, z nichž jsem k jezeru přišel a také linie lesů. Najít ten správný by však nemělo být příliš obtížné. Přikývl jsem. "Budu to mít na paměti. Pokusím se k vám zamířit co nejdříve," řekl jsem, nechtěl jsem však činit příliš závazné sliby. Nemohl jsem tušit, co vše by se mi zde mohlo postavit do cesty a zdržet mne.
Aranel se začala protahovat a já naznal, že je čas. "Děkuji vám za všechny užitečné rady a informace," kývl jsem vděčně a také vstal. "Myslím, že je na čase, abych se to vše vydal poznat na vlastní kůži. Ale věřím, že se brzy opět setkáme," máchl jsem ocasem ze strany na stranu. "Nashledanou, Aranel." S lehkou úklonkou jsem se s vlčicí rozloučil a potom už se naše cesty rozcházely. Prozatím.

Běžel jsem za kamzíkem, jak rychle jsem si z kopce jen troufal. Koza byla na nerovném terénu obratná, žila tam přece celý život, ale i já se něco naběhal po skalách. Po prvotním omylu už jsem znovu nezaškobrtl. Přesto teď hodně záviselo na Seilah. Kdyby zaváhala, nejspíš už bychom zvíře nikdy nechytili.
Nezaváhala.
Vyletěla z úkrytu mezi kameny a zvíře prudce změnilo směr. Konečně se mi díky tomu podařilo dostat se blíž, po bok prchající kozy. Bylo ale na čase začít skutečně jednat. Nemohli jsme běžet věčně. Vyčkával jsem na tu správnou příležitost. Ještě ne. Ještě ne... Teď. Koza, vyplašená chňapancem strakaté vlčice, poskočila a zlehka zaškobrtla. Ne moc, ale stačilo to.
Odrazil jsem se a skočil zvířeti na hřbet. Pověsil jsem se jí zuby na krk a táhl ji svou vahou k zemi. Stará koza už rovnováhu neodržela, neohrabaně padla na kolena a snažila se zvednout, ale nehodlal jsem jí to dovolit. "Drž ji," instruoval jsem úsečně Seilah, jakmile jsem si troufl na moment povolit sevření. Hned potom jsem šel vzpouzející se a kopající koze po krku. Měli jsme skoro vyhráno, ale ještě ne úplně.

Červen 1/10 - Aranel

Aranel se už dále na bohy nevyptávala, i když jsem v jejích hluboce modrých očích viděl zamyšlený pohled. Trpělivě jsem počkal, až si to nechá všechno projít hlavou. Uvědomoval jsem si, že jsem toho na ni vysypal poměrně hodně naráz, ale věřil jsem, že to vše bylo srozumitelným způsobem.
Bílá vlčice na mě nakonec měla jistou prosbu. Škoda, že nezastihla Hyettu, ta by její dcerce mohla předat určitě více, než já. Jenomže co by a kdyby ještě nikdy nikomu nepomohlo. Hyetta tu nebyla, tečka. A mně nevadilo věnovat trochu času a podělit se s někým dalším o své vlastní vědomosti. Nebylo by to konec konců poprvé a jistě ani naposledy. Aranel se rozzářila nadšením, ale hned se zase ovládla. Musel jsem se nad tím také trošku pousmát. "Moudrá slova," broukl jsem. Učení skutečně nikdy nekončilo, ať už se vlk vzdělával v jakémkoliv směru.
Zapsal jsem si za uši název Borůvkového lesa, který byl patrně jejich domovem. Pokývl jsem hlavou. "Máte pravdu, že bych se rád nejprve trochu porozhlédl po okolí. Rád ale váš les navštívím, až mne tam cesty zavedou. Leží odtud daleko?" chtěl jsem vyzvědět alespoň přibližný směr, kde bych měl to místo očekávat.

Seilah se nechala slyšet, že ji přizvání k lovu těší. Pouze jsem lehce přikývl a koutky se mi na moment pozvedly do náznaku úsměvu, který ovšem rychle zmizel, jakmile jsem začal promýšlet taktiku. Nepřišel jsem nakonec s ničím příliš rafinovaným ani komplikovaným, avšak to nebylo vždy potřeba. Právě v jednoduchosti byla často krása.
Vlčice pozorně poslouchala a nevznesla ani námitky, ani otázky. Pouze si krátce zopakovala to hlavní a nejdůležitější. Opět jsem přikývl. "A kdyby tam utekla, nech ji. Je lepší být o hladu, než se zlámanou nohou," dodal jsem ještě krátké varování. Potom už jsem se vypravil tiše do kopce a doufal, že první zkušenost Seilah s větším lovem nebude příliš nepříjemná.
Plížil jsem se trávou kolem skal. Nebyla zde tak vysoká, aby mě celého skryla, ani kdy jsem se přikrčil, takže jsem se pokud možno snažil skrývat mezi kamením a za skalami. Vítr mi přál a foukal směrem ke mně, takže můj pach hned nezanesl zvířatům do nozder. Byla to malá skupinka, jen kozel a dvě kozy. Mladší z nich byla viditelně březí, akorát na rozsypání, avšak ta starší vyhlížela zubem času už značně poznamenaná. To bude náš cíl. Připlížil jsem se ještě o něco blíže, zhluboka se nadechl, vydechl, připravil se. Vyslal jsem v duchu krátkou myšlenku k Warremu, aby nám popřál úspěšného lovu a pak už se mé tlapy daly do pohybu.
Zvířata se hned rozprchla do všech stran. Skočil jsem mezi starší kozu a zbytek skupinky, ale přímo do rány kozlu, který mne stačil trknout do stehna. Školácká chyba, blesklo mi hlavou. Nezastavoval jsem. Krev mi netekla, nepřišel jsem k vážnému úrazu, ale vyvedlo mě to z rovnováhy, takže jsem byl pozadu. Běžel jsem z kopce za kozou tak rychle, jak jsem si troufal a cítil to známé rozjaření z lovu, povznesení duše, když mi vítr svištěl kolem uší a tlapy jako by se téměř nedotýkaly země.
Podařilo se mi zkrátit vzdálenost mezi mnou a zvířetem, ale pořád jsem byl dál, než bych rád, když se kamzice přiblížila ke skaliskům, kde se schovávala Seilah. Útok vlčice snad starou kozu zpomalí. "Teď!" vyštěkl jsem stroze na Seilah. Teď, nebo nikdy.

Květen 9/10 - Aranel

Bělostná vlčice se zdála být fixována na představu toho, že bohové mají určité jedno místo, kde přebývají. Což jsem jí neměl nějak za zlé. Bylo možné si tyto otázky vykládat nejrůznějšími způsoby. "Jejich vliv je všude kolem nás, i když je samotné nevidíme," řekl jsem mírně. Když už se bohové někomu zjevili, bylo to dost vzácné a výjimečné. Ojedinělé.
Aranel se dále zajímala, jak se vlastně zjistí, který bůh si koho vybral. "Vlčata to obvykle poznají sama, podle toho, ke kterému bohu je to nejvíce táhne," pronesl jsem stručně. Pak tu samozřejmě byly ještě zkoušky. Ty teprve prokázaly, zdali si dotyčného vybraný bůh skutečně vyvolil. O tohle jsem se ovšem s vlky, kteří to sami nepoznali, dělit nechtěl. Nebylo to nic proti Aranel, byla však tajemství, o nichž se neslušelo šířit na potkání.
Hledání Hyetty a Lalie zde nekončilo, naopak bylo stále ve svých počátcích. Aranel to však ponouklo k další otázce, v níž se možná skrývala i nepřímá žádost o pomoc. "Hyetta je skvělou léčitelkou," řekl jsem. Jak moc znala z léčitelství Lalie jsem netušil. Hyetta ji určitě poučila, ale nemohl jsem to posuzovat na základě domněnek. "Vzhledem k tomu, že nevíme, kde je, však příliš ku pomoci být nemůže." To muselo být samozřejmě vlčici jasné. Nemyslel jsem si, že by ji Hyetta odmítla, ale Aranelina dcera by se mohla dost načekat. Na druhou stranu já nebyl až takový expert, ale aspoň jsem byl přímo zde. A vzhledem ke svým všeobecným znalostem jsem možná mohl být i k užitku. "Já jejích kvalit jistě nedosahuji, ale mám dobrý základ. Poznám běžné byliny a jejich využití. Mohl bych vaší dceři něco ukázat." Už mnohokrát mi znalost bylin pomohla - či někomu, na koho jsem na cestách narazil a považoval jsem své znalosti za uspokojivé. Otázkou bylo, jestli by se s nimi spokojila i Aranel. Či její dcera.