Stopař, lovec a věčný cestovatel zocelený roky putování po světě. Tichý vlk s vážnou tváří, kterého možná zahlédnete jen jako nenápadný stín. Pohybuje se sebejistě a bystře sleduje vše, co se kolem šustne – uši se otáčí po každém zvuku, černý čenich je neustále v pozoru. Snadno poznáte, že se jedná o zkušeného vlka, který už v životě leccos zkusil. Který by nepochybně mohl být nebezpečný, kdyby chtěl. Pohled jeho stříbrných očí, který by možná měl mrazit jako ocel, přesto vypráví trochu jiný příběh, než jen o podivínském otlučeném samotáři. Příběh o vlídném srdci, o pochopení a netušených hlubinách skrývajících se v duši tohoto tuláka-hraničáře.
Eladan se odmalička učil sebeovládání, odvaze a trpělivosti, což jsou vlastnosti, které z něj vnímavější vlci mohou vycítit už při krátkém setkání. Vyzařuje z něj sebevědomý klid a tichá autorita. Sám se sebou je v míru, dobře zná své přednosti i slabosti a je si jistý svým vlastním místem ve světě. Nejedná se o vlka nikterak společenského, větším sešlostem se obvykle raději vyhýbá, pokud může. Přesto se ostatních zcela nestraní. Samota mu nevadí, ale příjemnou společnost na cestách či jen ke krátkému hovoru vždy ocení. Nutno ovšem říci, že Eladan sám od sebe příliš upovídaný není, pokud jej zrovna nepopadne chuť vyprávět nějaký příběh. Svá slova vždy váží, neboť ví, že mohou být užitečnými nástroji i nebezpečnýmo zbraněmi. Pokud nemá pocit, že může něčím podstatným přispět, spokojí se raději s mlčením.
Na svých cestách nasbíral mnoho zkušeností a bohatě se poučil nejen o tom, co je ve světě krásné a pozoruhodné, ale i o jeho ošklivějších stránkách. Získal tím poněkud melancholický náhled na svět okolo. Nezanevřel však na něj a na vlky v něm. Vždy se snaží zachovat svou mysl a srdce otevřené. Svět je krutý, ale to neznamená, že i my musíme být takoví.
Nevystupuje přímo vřele, spíš byste ho možná nazvali studeným čumákem, vzhledem k tomu že jde o často strohého, zádumčivého a málomluvného vlka. Nečekejte raději, že si s ním užijete kdovíjakou legraci. Nedělá to vždy úplně záměrně, ale obvykle bývá spíše tím, kdo ostatním praská jejich bubliny a sundavá růžové brýle. Žádný zářivý sluneční paprsek, a přesto se leckdy vyplatí mít ho na blízku. Jeho laskavost je spíše tichá a nenápadná, než zářivá a všeobjímající, ale nemůže být o ní pochyb. Ať přijde kamkoliv, neváhá podat pomocnou tlapu či chránit ty, kteří to sami nedovedou. O to málo, co na světě má, se vždy rád podělí a nabídne pochopení, vlídné slovo či pevné objetí, když je ho třeba.
Ovšem jemnost se v tomto vlku snoubí s tvrdostí. Zatracuje bezdůvodnou krutost, ale dovede být přísný. Nebojí se vycenit zuby, k boji se ale uchyluje, až když nevidí jinou cestu. Neštítí se poukázat na nepříjemné pravdy, před kterými by bylo tak lákavé se schovat. Přísný je také sám na sebe, nepatří k těm, kteří kážou tak a činí onak. Necítí potřebu se nutně stavět do vůdčí role, pokud však je třeba, převezme otěže situace a je schopen druhé usměrnit i vést. V krizových chvílích si zachovává chladnou hlavu. Obavy dává málokdy najevo, už odmalička se učil pracovat s vlastním strachem a zkrotit jej, aby nepracoval proti němu, ale s ním.
Jedná se o vlka houževnatého a odolného, ať už duševně či fyzicky. Nezávislý je možná až příliš, je pro něj snadné zapomenout, že i on může žádat o pomoc či sdílet svoji strast. Poradit si dokáže v kdejaké šlamastyce, samostatnost byla vždy stěžejní pro jeho přežití na cestách. Díky svým zkušenostem se vyzná ve zvěři i rostlinstvu, ví, kde co najít a jak to využít. O svoje znalosti se s ostatními rád podělí a sám zároveň nevynechá žádnou příležitost přiučit se něčemu novému.
Připoutat se trvale pouze k jednomu místu mu je zatěžko. Se svou touhou po poznání a vrozenou tuláckou náturou se vždy cítil lépe v neustálém pohybu na cestách. Byla mu nadělena zvláštní kombinace toulavé duše a věrného srdce. Získat si ho může trvat déle, ale pokud miluje, pak věrně a oddaně. Nikdy nezapomíná na místa, která nechal dávno za sebou ani na vlky, kteří mu byli blízcí a už je třeba nikdy nespatří. Střípky vzpomínek sbírá a drží si ve svém srdci stejně pečlivě, jako vědomosti o světě.

Můj příběh začal vysoko v kopcích ve stínu prastarých jedlí. Narodil jsem se tam ve světlé noře společně se svými dvěma sestrami, Alath a Velorií. Matka byla kněžkou v chrámu bohyně Niamph, který však mým domovem nebyl na dlouho. V Sesterstvu pro mne jakožto pro samce nebylo místo. Z dětství mám dnes již pouze mlhavé vzpomínky na sestry a matku, její vlídné stříbrné oči a měkký hlas, kterým nám před spaním zpívala a vyprávěla.
Sotva jsem byl dost starý, abych onu pouť zvládl podstoupit, přišel pro mne otec, aby mne odvedl do míst mnohem drsnějších, než byl jedlový háj a vysoké, avšak mírumilovné kopečky. Mířili jsme na příkré skály nad severním mořem, do chrámu boha Monn, kde jsem měl vyrůstat, učit se a posílit řady Bratrstva, pakliže si i já zvolím Monn za svého patrona. Svazek mých rodičů nebyl zrozen z čisté lásky, nýbrž plánovaně z potřeby přivést na svět novou krev. Jakkoliv chladně to může vlčím uším znít, neměl jsem nikdy dojem, že jsem nemilován či využíván a v těch pár krátkých dnech mezi otcovým příchodem a naším společným odchodem, které jsme strávili všichni pospolu, jsem mezi rodiči nevycítil nic, než soulad a přátelství.
Loučení s matkou, sestrami i rodnými kopci dotýkajícími se téměř hvězd bylo smutné, avšak byl jsem na něj od začátku svého života připravován. Chápal jsem, že to takto být musí. S otcem na cestě bylo navíc málo času stýskat si. Mé vlčecí zraky lačně hltaly všechno nové, co jsem kolem sebe viděl a k otci jsem vzhlížel s neskrývaným obdivem. Elanai byl hraničář, věčný cestovatel, vážný, tichý vlk. Tehdy, když jsem byl ještě docela malý, jsem měl pocit, že zná úplně všechno na světě. S nesmírnou trpělivostí mi vše ukazoval a už tehdy mne začínal vyučovat všemu důležitému, co musí vlk znát. Od chrámu Niamph to byl k moři kus cesty a tak jsem měl šanci poznat spoustu neznámých věcí.
Setkali jsme se dokonce i s dalším hraničářem. Otec se s ním hned pustil do řeči, zdáli se být dobrými přáteli. Já stál mlčky po jeho boku a tak snaživě špicoval uši, aby mi neušlo jediné slovo, že mi div neupadly. Vlk se zjizvenou tváří voněl dálkami a ve tváři měl vepsány příběhy, které jen čekaly na to, až je vysloví. Varoval nás před medvědy, kteří se pomalu přesunovali do oblastí, kde se s nimi vlci dříve nesetkávali a vyměňovali si s otcem i jiné zkazky o tom, co na cestách viděli. Za zvuku jejich tlumeného hovoru jsem nakonec usnul a ráno už byl ten druhý pryč. Nedovedl jsem však na to setkání přestat myslet dlouhé dny. Myslím, že už tehdy byl můj osud zpečetěn. Chtěl jsem vyrůst a být přesně jako otec a přesně jako ten neznámý hraničář, vidět vše a putovat daleko. Samozřejmě, spousta malých vlků to chce. Jen z toho časem vyrostou. Jak jste již možná uhodli, to se mně nestalo. Jenže to bych předbíhal.
V chrámu Bratrstva nad mořem se mnou otec pár dní zůstal, než mne tam zanechal, neb jsem byl ještě příliš malý, než abych s ním mohl vyrazit na skutečnou pouť. Kdysi i on vyrůstal na těchto útesech a zasvětil svůj život bohu moří. Stýskalo se mi po něm, když odešel, samozřejmě, že ano, ale opět jsem na to neměl mnoho času. Čekala mne těžká škola. Usilovně jsem se snažil držet krok i se staršími bratry. Nebyl jsem toho jara jediným vlčetem v Bratrstvu, avšak byl jsem z nich nejmladší, což však neznamenalo žádné úlevy. Nepsané pravidlo kraje bylo ve své krutosti velmi prosté – kdo se učí pomalu, rychle umírá. Já se učil rychle. Pohyb po zrádných křivolakých stezkách nad mořem se stal brzy mou druhou přirozeností. Skály bez ustání bičoval silný vítr a přinášel s sebou vůni soli, rybiny a spršky studené vodní tříště. Všechny stromy rostoucí na skalách se zohýbaly pod jeho nápory, ale jen málokdy se stalo, že by se některý z nich vyvrátil. Byly houževnaté, tvrdé a odolné, jejich kořeny hluboké a pevné. A my, žijící v jejich stínu, jsme byli také takoví. Miloval jsem hrubou krásu krajiny i vlky kolem sebe, život, který měl řád a smysl a já v něm měl své pevné místo. Přesto občas, když jsem usínal, jsem si vzpomněl na krátkou pouť s otcem a zachvátil mne takový hlad a touha, které se sotva daly vydržet. Chtěl jsem poznat víc. V srdci jsem silněji a silněji cítil, že chrám nebude mým domovem navždy.
Krátce po prvním sněhu se objevil ve skalách hraničář. Byl to ten, kterého jsem potkal s otcem na cestách, zjizvený Alanor. Zůstal s námi celou zimu, během které jsem s ním mnohokrát hovořil, ale ještě častokrát jsem pouze fascinovaně naslouchal, když vyprávěl on. Otec té zimy nepřišel. Cesty ho zavedly neznámo kam a já si dělal starosti. Alanor mne však uklidňoval. „Znám Elanaie roky. Ať se zatoulal kamkoliv, vrátí se. Však uvidíš.“ Stejně jsem však neměl stání. Nedočkavě jsem vyhlížel první náznaky jara, které do našich končin přicházelo tak neochotně. Nepoznané dálky mne volaly a cítil jsem, že právě toto je mým posláním. Zjara po svých prvních narozeninách jsem prošel obřadem, při němž jsem navždy provázal svůj život s bohem Monn. Krátce poté jsem dal celému Bratrstvu a chrámu na skalách sbohem a odešel s Alanorem do nepoznaných krajů. Ještě několikrát v životě tam mé kroky zabloudily, ale nikdy už jsem se nezdržel déle, než pár dní. Přesto dodnes nosím v srdci strmé útesy, vůni soli, hučení příboje a tváře bratrů. Vzpomínky na jediné místo, které jsem kdy mohl skutečně nazývat domovem.
Na cestách mne čekala další výuka. Znal jsem toho z chrámu již mnoho, ale zdaleka ne dost. Vlk se nepřestává učit nikdy, tím méně hraničář, kterým jsem se doufal stát. Musel jsem zocelit své tělo a zbystřit smysly, naučit se pořádně dívat a nejen poslouchat, ale skutečně naslouchat. Rozeznávat stopy, hlasy, byliny i pachy. Prát se, lovit i pomáhat. Chránit ty, kteří to nezvládli sami. Ještě jsem ani pořádně neodrostl vlčecím letům a rychle jsem pochopil, proč se mne někteří zkušenější z bratrů snažili přesvědčit, abych s odchodem počkal. Jenže dychtivost mládí nesnesla odkladu a i přesto, že jsem často ulehal k odpočinku celý utahaný a rozbolavělý, nikdy jsem své volby nelitoval. Mé srdce bylo naplněno. Konečně jsem byl přesně tam, kde jsem být měl.
Většinu prvního roku jsem strávil s Alanorem a čas od času i s jinými hraničáři, pokud jsme na ně narazili, aby mi mohli předat svou moudrost. Později, když už jsem skutečně dospěl a nasbíral vlastní zkušenosti, jsem ale častěji putoval o samotě, která mi málokdy překážela. Byl jsem zvyklý na ticho, které, jak jsem dobře věděl z časů strávených v chrámu, bylo mocné a léčivé. Procestoval jsem širé kraje a předával zprávy o dění ve světě mezi chrámy, jak bylo mým úkolem. Tlapy mne zavedly i do Sesterstva Niamph, kde ve stínu jedlí stále žila jedna ze sester i matka, jejíž čenich začínal už prokvétat stříbrem, avšak stále zářila zdravím a životem. Byla radostí bez sebe, že mne vidí a z očí jí koukala velká hrdost. Také s otcem jsem se znovu krátce shledal. Měl kožich vybledlý od slunce a vyprávěl mi neuvěřitelné zkazky o krajích daleko na jihu. Zažil jsem toho mnoho, více, než by se vešlo do tohoto vyprávění. Během roku jsem cestoval a své zimy vždy trávil v chrámu bohyně Annan v malebném listnatém hájku. Sestry neměly dovoleno se mnou mluvit a k porušení ono pravidla vskutku téměř nedocházelo. Až dokud nepřišla ta osudová zima, samozřejmě.
Všiml jsem si Hyetty už při svých předešlých návštěvách Sesterstva. Toho roku však mezi námi vykvetlo cosi nového a krásného. Najednou se začala kolem nás dvou přicházet velká spousta krajně podezřelých náhod. Kdykoliv jsem hovořil s matkou představenou, hnědý kožíšek Hyetty bylo možné najít někde v pozadí. Já se zase stal skutečným mistrem v hledání výmluv, proč se potloukat kolem, když ona zrovna plnila své povinnosti. Pár spiklenecky šeptaných slov, zatímco jsme se někde míjeli, nám přestalo brzy stačit, zákaz nezákaz. Pokud jste se někdy snažili poručit srdci, které zahořelo láskou, pak jistě víte, o čem mluvím. Začali jsme se po večerech scházet v ústraní. Zimní noci byly dlouhé a během nich jsme si toho stačili mnoho povědět. Cit mezi námi byl ryzí a skutečný, jenže čas stál proti nám. Zjara se musela Hyetta vypravit do světa a mne čekaly vlastní povinnosti. Poslední noci, kterou jsme mohli strávit spolu, jsme se nechali volně unášet láskou, než jsme si brzy ráno museli říct sbohem. Ne však navždy. Takový jsem dal Hyettě slib.
Bohové naše cesty kratičce svedli znovu dohromady jen o několik lun později, zcela nečekaně. Stromy se přede mnou rozestoupily a tam stála má Hyetta, krásná jako slunce samo. Jeden druhého jsme sevřeli v objetí, srdce mi plesalo radostí, že ji znovu vidím. A co teprve, když mi prozradila, že jsem otcem? Měli jsme dcerku, Lalii, která se zrovna myla u potoka. Stěží jsem se ubránil slzám štěstí. Nedovedl jsem si představit, že bych je teď měl opustit. Jak jsem je mohl nechat samotné bloudit širou divočinou? Chtěl jsem zůstat s nimi. Hyetta mne však přesvědčila, tak, jak to uměla jenom ona. Nemohli jsme jen tak zahodit své povinnosti, samozřejmě. Čekalo mne proto další loučení. Tohle však bylo nejtěžší ze všech.
Na odchodu jsem se chtěl ještě zastavit u říčky, ke které odešla Lalie, abych ji alespoň zahlédl. Povyk, smích a nářek mi už zdálky napověděly, že něco není v pořádku. Natáhl jsem krok a spatřil svou dceru – hned jsem ji poznal – jak ji trápí tlupa sotva odrostlých vlčat. Smáli se a strkali jí hlavu pod hladinu, snad by ji byli utopili. Vrhl jsem se mezi ně a nebylo pro mě ničím těžkým vyprášit kožichy těm, kteří považovali krutost a zábavu za jedno a totéž. Zahnal jsem je na útěk, až zůstala na břehu jen Lalie. Zmáčená a pocuchaná, ale jinak v pořádku. „Běž za matkou, maličká.“ To bylo vše, co jsem jí pověděl. Přál jsem si, aby toho bylo více. Rozum mi však napovídal, abych nepletl vlčeti hlavu řečmi, když jsem neměl zůstat. Co dobrého by to přineslo? S těžkostí jsem se od nich odvrátil a odešel, ale zanechal s nimi kousek svého srdce.
Rok, který následoval, byl dlouhý a těžký. Řada nešťastných událostí otřásla kraji, které jsem tak dobře znal a proto jsme měli práce nad hlavu. Strávil jsem mnoho času s mladým Kallanem, zvídavým vlkem s dobráckou kulatou tváří, na které po většinu času nosil optimistický úsměv. Nebyl to ale žádný prosťáček. Hluboko v něm se skrýval střípek tvrdé oceli a rychle jsem nabyl jistoty, že mezi hraničáře zapadne. Učil jsem ho tak, jako kdysi Alanor učil mne. Myslel jsem kvůli tomu na Hyettu a Lalii ještě více. Kde byly, jak se jim vedlo? Jak velká už musela Lalie být a kolik už toho znala? Neměl jsem nejmenší pochybnosti o Hyettině schopnosti se o ně obě postarat. Byla to velmi schopná vlčice. Chyběla mi však. Chyběly mi obě.
„Kdo je to?“ zeptal se mne jednou znenadání Kallan a v očích mu pobaveně jiskřilo. Zlehka jsem naklonil hlavu ke straně a čekal, až bude pokračovat. „Na někoho myslíš. Už párkrát jsem tě nachytal. Když myslíš, že se nikdo nedívá- no, culíš se.“ „Culím se?“ To mne upřímně vyvedlo z míry. Nebyl jsem si vědom toho, že bych se někdy culil. „Lépe to popsat neumím. Vypadáš pak mnohem mladší,“ zasmál se a já se musel smát s ním, jistě, že jeho mládí jsem musel připadat jako stoletý dub zkroucený starobou! „Ale jindy to zase vypadá, že jsi duchem tisíc mil daleko a něčím se tam hluboko uvnitř trápíš,“ doplnil Kallan rázem mnohem vážněji. Nedovedl jsem nejspíš skrývat svá tajemství tak obratně, jak jsem si myslel. Přinejmenším ne před bystrými hraničářskými zraky - dokonce ani těmi mladých učedníků, jako byl Kallan. Pověděl jsem mu nakonec o Hyettě a o naší dceři a pocítil jsem úlevu, když jsem svou starost sdílel s někým druhým. Zapomínal jsem, jak dobře to často funguje. "Půjdeš je hledat?" "Slíbil jsem to. Najdu je," kývl jsem hlavou. "Tak brzy, jak to jen půjde." Jak se rok pomalu chýlil ke svému konci a blížil se čas zamířit ke chrámu Annan, rozhodl jsem se, že tak učiním, sotva přijde jaro. Kallan mne mohl zastoupit, tehdy už bude připraven. Musel jsem je alespoň vidět. Přesvědčit se, že jsou v pořádku.
I zima byla krušná, mrazy tuhé a zvěře málo. Dalo se to očekávat. Poslední náročná zkouška onoho krušného roku, jak jsem doufal. Lepší časy byly jistě zase na spadnutí. Trpělivě jsem je vyhlížel, a také příchod jara, ačkoliv má trpělivost té zimy nesahala příliš hluboko pod povrch. Cítil jsem se podobně, jako svou první zimu v Monnově chrámu, kdy mi každý další zasněžený den připadal nekonečný. Nenacházel jsem pod holými větvemi listnáčů takový klid, jako dříve. Přistihl jsem se, jak mezi kněžkami mimoděk vyhlížím Hyettu a začínal jsem toužit i po tom navštívit další nepoznané kraje, kam má tlapa dosud nevkročila. Začínal jsem rozumět tomu, jaké neodolatelné nutkání přimělo kdysi otce k daleké cestě na jih. Zaměstnával jsem nás s Kallanem lovem v okolí, jak jen to šlo. Činnost, na níž bylo třeba se soustředit, mi vždy pomáhala zkrotit neklid v duši, pokud se tam usadil. Nebylo třeba se chovat pošetile, věděl jsem, že je potřeba jen vytrvat. Jaro nakonec přijít musí, jak už je zákonem přírody.
Trvalo mu však dlouho, než od zimy převzalo žezlo. Bránila se, držela, nakonec však polevila. Sněhy začaly tát, z rampouchů kapalo a vykoukly první sněženky. Jenže já z chrámu nevyrazil. Ba dokonce ani ty první sněženky jsem neviděl. Nebylo nic podivného na tom, že konec zimy byl plný posmrkování a pokašlávání. Nic, o co by se kdokoliv musel příliš strachovat a s čím by si běžné bylinky a trocha odpočinku během pár dnů neporadily. Sám jsem býval nemocný zřídka a možná jsem si na oné skutečnosti začal zakládat až příliš. Připomínky, že nikdo není nezdolný, se mi dostalo právě toho jara. Pofrkávání se změnilo v pokašlávání, to v drsný kašel a během několika krátkých dní jsem lehl s horečkami a ležel v nich dlouho, bojujíc s neduhem, který mne tak nečekaně a rychle skolil. Kdybych už vyrazil na svoji pouť a onemocněl v divočině, nejspíš bych vám teď tento příběh nevyprávěl. V chrámu Annan jsem byl v nejlepších tlapách, a přesto nepochybuji o tom, že se o mě v nejtemnějších chvílích otřela smrt.
Nebyl však ještě čas, aby Warre povolal moji duši. Vyškrábal jsem se s vypětím sil z temných hlubin zpět ke světlu. Když mi bylo dovoleno vstát, sníh už byl pryč. Stejně tak Kallan. Chtěl jsem jít také, měl jsem zpoždění, ale matka představená mě nepustila. Ke všemu mě ještě zcela odzbrojila - od první chvíle, kdy jsem ji poznal, to dovedla vskutku bravurně. "Opravdu myslíš, že když cestou za ní znovu onemocníš a zahyneš, prospěješ tím něčemu?" Nevzpomínal jsem si, že bych se před ní o Hyettě jen slůvkem zmínil, ale nesnížil jsem se k tomu, abych hrál hloupého a ptal se, koho má na mysli. Jen bych urážel inteligenci nás obou. "Pověděl vám to Kallan, nebo to víte od začátku?" "Pověděl jsi mi toho dost sám," pravila Matka a zdála se pobavená mým narůstajícím zmatením. "Nedivím se, že si nevzpomínáš, ale pořád ses po ní ptal. Nemysli si ale, že jsem neměla svá podezření už dřív." Tak to tedy bylo. Co máme v srdci, nedovedeme utajit navždy. A zemřít kdesi na neznámých stezkách slabostí vskutku nebylo koncem, po kterém bych toužil. Zůstal jsem ještě nějaký čas v chrámu a dopřál svému tělu čas k zotavení, než jsem konečně vyrazil. Tehdy už bylo jaro dávno v plném proudu, listnatý hájek pučel a bujel životem a zelení. Nikdy dřív jsem ho tak neviděl a byl jsem navzdory všemu rád, že jsem měl šanci tu krásu spatřit. Nevěděl jsem totiž, jestli se do těch končin ještě kdy vrátím. Neměl jsem důvod věřit, že odcházím navždy, avšak v nitru se mi plíživě rozléval pocit nevysvětlitelné melancholie, když jsem chrámu dával své sbohem. Cosi uvnitř mne možná vědělo více, než jsem si uvědomoval.
Ať to mělo být jakkoliv, svou cestu jsem si zvolil a konečně, konečně jsem na ni vyrážel. Později, než jsem plánoval, avšak na tom jsem nemohl nic změnit. Sotva jsem vykročil, všechen klid jako by se mi navrátil. Cítil jsem se opět být sám sebou a překážky, které se mi celý předešlý rok stavěly do cesty, náhle jako by se vytratily. Muselo to znamenat, že je ten pravý čas jít. Stopy Hyetty a Lalie už samozřejmě čas nenávratně smazal. Místo, kde jsme se naposledy viděli, jsem však našel snadno a od Hyetty jsem věděl přibližný směr, kterým se vypravily. Tam jsem se tedy vydal i já. Směřoval jsem do krajů, o nichž jsem slyšel jen zvláštní a místy téměř neuvěřitelné zkazky. Přišla chvíle na vlastní oči se přesvědčit o pravdě. A bude-li taková vůle bohů, i nalézt ty, po nichž mé srdce tolik toužilo.