Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Einor se si v chůzi poskakovala s nadšením. Zažila vskutku zajímavý výlet a byla už o trochu lehčí po vykonání… potřeby. Mířili si to přímo k mamce, která byla opodál a vyhlížela je. Einor byla zprvu překvapena, že jsou už přímo u mamky. Myslela si, že budou muset přejít snad přes celý les, aby mamku našli, ale naštěstí ne. „Ahoj!“ Pozdravila s úsměvem a skončila s poskakováním až před mamkou. „Mě se to móc líbilo. Hehe, dala bych si to klidně znova.“ Pronesla a s úsměvem pohlédla na Quercuse. Možná se někdy domluví a zkusí požádat Kezi znovu, někdy. Einor z ničeho nic zavětřila nějaký jiný pach. Trochu se zasekla a začala ňufat nosánkem ve větru. Nic k tomu neřekla a jelikož nikoho dalšího neviděla, tak tomu nevěnovala až takovou pozornost. „A tys tu čekala celou dobu?“ Optala se mamky a mírně naklonila hlavičku. Vlčka byla zvědavá, jestli tady kvůli nim musela mamka vystát důlek. Začalo jí být líto mamky.

Poté co všichni souhlasili s odletem směrem domů, Kezi polevila křídly a začali mířit dolů téměř ihned. Einor nahlížela přes Quercuse, kde by měla být jejich přistávací plocha. Pořád jí bylo trochu nepříjemně, potom co se před Kezi ztrapnila, ale těšila se až přistanou. Starší sestra přistála i se svými pasažéry velice ladně. První seskočil Quercus a Einor ihned za ním. Sice se jí trošku motali nohy, ale po pár krůčkách už to bylo zase ok. Hleděla směrem nahoru a dávala si dohromady, jak ty stromy vypadaly z výšky. Starší sestra pověděla, že kdyby se jim zachtělo jít se znovu proletět, mají přijít. Einor navodila široký úsměv a rychle kývla několikrát za sebou k souhlasu. „Dobjá. Příště těším se.“ Pronesla Einor nadšeně a vrátila se ke sledování stromů. „Děkujeme za pjolet.“ Poděkovala, když jí poděkovali i ostatní. Z nenadání se jeden z bratrů, Arsen, rozhodl jít domů. Bez váhání se obrátil a mířil směrem od nich. Drzost. Ani se nezeptal, jestli s ním chce někdo jít taky. Einor jen tiše stála a sledovala jeho odchod, když v tom se Quercus optal, jestli půjdou zpátky za mamkou. Vlčka se rychle ohlédla na Quercuse, kývla na souhlas a přistoupila blíže k bratrovi. Výraz se jí ale velice rychle změnil a uvědomila si, že se jí chtělo strašně čůrat. Teď to začalo být více než akutní.

Nebylo by to ono, kdyby se neobjevila nějaká ukázka toho, že Kezi dokáže letět i rychleji. Malá Einor se zprvu lekla zrychlení, ale jak už se pak držela rychlost, tak vlčka zase trochu polevila úchop. Velice se ji tenhle prolet zaliboval. Teď chtěla ta křídla ještě více, než když je viděla na zemi. Kochala se všemi směry, ale dolů se koukla jenom párkrát. Nebylo ji zrovna moc dobře v letu koukat dolů.
Mhm… hlavně abych se nepočůrala já. Řekla si Einor po Arsenově upozornění mířeno na Kezi, protože se jí začalo pomalu chtít čůrat. Nevěděla, jestli to zavinilo to létání, nebo to prostě přišlo z ničeho nic, jen doufala, že to nebude zachvilu akutní- nechtěla všem zkazit prolet.
To však nemělo dlouhého trvání a Kezi se zeptala, jestli chtějí zpátky. „Ehh, né. Ještě ne,“ řekla Einor a docela toho litovala. Chtěla ze sebe dělat frajerku, že to létání zvládá levou zadní. Bratři však tuhle myšlenku nesdíleli a byli by radši za návrat domů. Einor se nachvilku zarazila, protože to od bratrů nečekala. Rozhodla se tedy k hlasování většiny. „Tak jo, můžeme dolů.. domů no,“ pronesla a přejel ji mrazivý pot po zádech. Jestli to bylo kvůli tomu, že se ji chtělo čůrat, nebo že musela před Kezi vypadat teď hloupě, ani ona sama neví.

Maminka pronesla poslední větu starší sestře, ale to už Einor byla hlavou někde jinde. Poté, co všichni nastoupili a vyčkávali na odlet, Einořino srdce začalo bušit jako o závod. Nevěděla, co přesně očekávat. Jak moc se má držet? Když jen nepatrně povolí, sletí ihned? Bude mít Keziah šanci ji chytit, kdyby Einor spadla? Všechny tyhle otázky ji před vzlétnutím napadaly. Keziah se optala, jestli jsou připraveni, ale i když je na svých zádech neviděla, tak Einor přikývla. Na otázky už bylo pozdě, když starší sestra hodila křídly a z nenadání byli nad zemí. Einor se jen s vyděšeným výrazem ohlédla po mamce a s dalším máchnutím křídly už letěli vzhůru. Snažila se svými tlapkami držel vší silou a když viděla jak jsou o nad stromy, vyšlo z ní pouhé: „Aaah!“ Lehce zakřičela ale i tak měla úsměv na tváři. Obavy se ji vytratili, když viděla ten nádherný výhled. Páni… Já chci taky křídla. říkala si tak v hlavě a začala vytvářet plán, jak by je mohla získat. Zatím s plánem moc daleko nebyla, ale vždycky se někde musí začít.
Prohlížela si okolí a neostýchala se zeptat bratrů: „Nebojíte se? Heheh.“ Optala se bratrů a pak se zvláštním smíchem hleděla do dálky. Nelíbilo se jí zrovna v téhle situaci ohlížet dozadu, ale Arsen byl podezřele ticho. Einor si s tím ale moc hlavu nelámala… možná byl jen strachy bez sebe. A Quercus před ní, naopak přesně to, co Einor očekávala, byl ticho a všechno pozoroval.
Pak se Kezi zeptala, jak jsou na tom a dodala, že po rozhlédnutí, by mohli zrychlit. „Noo.“ Začala Einor a hluboce se nadechla. „Možná zrychlit jenom… trošku?“ Podala s dostatečnou hlasitostí, aby Quercus před ní neohluchnul a se stejně šíleným smíchem se dívala do dálky.

Hodila koutkem, když ji maminka ujistila, že nikdo nebude nucen si s nikým hrát. Cítila se hned lépe a zvažovala, že by to vlastně nemuselo být tak strašné jít navštívit maličké. V Einořiných představách bylo nepřijatelné, kdyby ji někdo hodil mezi několik cizích prcků a následně ji tam nechal. Nenechala si však tuhle myšlenku vsugerovat dále, jelikož věděla, že by ji maminka nikde takhle nenechala.
Otupěle zírala na křídla Keziah a dle popisování si tvořila v hlavě obrázek, jak asi Kezi vypadala jako malá s těmi křídly. To jako byli takhle velké když… Začala a téměř ihned tuhle myšlenku zahodila. Spojila si dvě a dvě dohromady. Mamka přeci komentovala, že ta křídla rostou s ní. Hmm. Takže zase Život, heh. Pomyslela si a trochu zamžourala očima, když se dozvěděla, že Kezi má křídla nejspíše od Života. To musí být dobrý chábr. Více důvodů k tomu, aby se s ním skamarádila.
Poté co se Kezi připravila na nástup všech přítomných, se chvilku nic nedělo. Nikdo nechtěl asi být první. Einor jen rychle zkoukla oba bratry, když v tom se Quercus odvážil. Vlčka ho jen zaujatě sledovala, jak nasedá. Koukla poté na Arsena, který ji kývnutím vybídl, aby šla jako druhá. Doufala, že bude mít možnost, sedět jako poslední. Mít někoho za zády ji nedělalo moc dobře, ale když to bude její bratříček, tak se to dá vydržet. Vzchopila se a začala nastupovat jako druhý pasažér. Každý její krůček a pohyb dělala pečlivě pomalu, aby Keziah nijak neublížila a aby ji nevnutila myšlenku, že jsou nějak těžcí. Přeci jenom nechtěla, aby to Kezi nějak odvolala.

Sledovala a naslouchala konverzaci mezi mamkou a Arsenem. Nechtěla se do toho vůbec plést, ale sem tam se jí na tvářičce objevil šibalský úsměv. Když ale přišlo na smutnější téma, kdy vlčata pochopila mamčin odchod jako definitivní věc, maminka olízla Einor čumáček a snažila se ji utěšit. Té z toho moc do zpěvu nebylo a posmrkla na sucho. „Mmm.“ Broukla, aby dala mamce najevo, že jí věří. „Ale nebudeme si s něma muset… nuceně hrát, že ne?“ Zeptala se pro jistotu, že by došlo na nějaké nucení navazovat větší kontakt, než by Einor skutečně chtěla. Nic o nich nevěděla a nebyla si jistá, jestli ji kterýkoliv z nich sedne. Snad to nebudou nějaký zaprděnci. Pomyslela si.
Keziah se potom rozhodla trošku zapózovat svými křídly. Na Einor to ovšem zapůsobilo a nevěřícně pootevřela tlamičku. Křídla sice neměli Einořinu oblíbenou barvu, ale působili na ni zvláštně a tajemně, že se nemohla ubránit touze se přiblížit. Sklonila hlavičku a začala se pomaličku přibližovat. Přitom stříhala pohledem mezi oběma křídly a když se přiblížila dostatečně blízko, její touhu nahradila další touha… sáhnout si. Nejistě se dívala Keziah do tváře a nevěděla, jestli se ji má zeptat, nebo to rovnou udělat. Zabralo ji to nějakou chvilku, když v tom ji přerušila otázka od Kezi. Proletět?! Einořin duch skoro až vyskočil z jejího těla a ona sama hleděla nevěřícně na Kezi. Počkala, až se její bratři přihlásí, protože ji bylo jasný, že tuhle nabídku neodmítnou ani za zlatý prase. „Jó! Proletím se taky.“ Řekla a snažila se nedat příliš najevo, že se na to těší. Ohlédla se na ostatní a hlavně na mamku, jakou bude mít reakci. Ta jim prolet schválila. Nyní už Einor vyčkávala na nástup.

Máma se pustila do kárání bratra Arsena, aby mluvil více slušně a aby nenazýval další vlky takhle nevhodně. Bohužel pro Einor, Arsenův popis staršího bratra se jí vryl do hlavy a nedokáže si Varju teď představit jinak, než jako barevnou duhu co má hlavu, ocas a nohy. Poslouchala dál jejich konverzaci, ve které se Arsen ptal, kdo se o nás mladý bude starat, když se jejich maminka půjde starat o nějaké jiné mladé. Mamka byla pomocná tlapka, což nutí aby takové věci občas dělala. Einor však nebyla tak chápavá a držela se pocitu, že by se mamka šla vážně starat o jiné vlčata na nějakou delší dobu a na ně by zapomněla. Nahodila vskutku smutný výraz, když se jí na to Arsen vyptával a hleděla na mamku v očekávání, co odpoví.
Předtím když se Aithéra zeptala na množství pokladu co ukořistili, cítila nadšení. Teď cítila zklamání, když dostala odpověď od Aithéra, který sám nevěděl, kolik toho v té truhle vůbec bylo. Sklonila mírně hlavičku a pokrčila koutkem. Hm… já určitě najdu ňáký větší poklad. Říkala si tak ve své hlavičce, když v tom uslyšela zajímavý zvuk. Slyšela náhlé zašustění listů a z ničeho nic se zvedl vítr. Při jejím pochodování za Arsenem, se na vteřinku zastavila a dříve než se stihla rozhlédnout, všimla si něčeho velkého … křídla?! Leknutím poskočila a zůstala v pozici připravenou na rychlí útěk. V jejím podání by to sice moc rychlé nebylo, ale aspoň nějaký útěk by to byl. Chvilku hleděla a leknutí uvadalo. Byl to vlk, který je téměř ihned pozdravil. Máma ji oslovila jako Kezi. Byla to sestra, o které jim mamka říkala? Netrvalo dlouho a mamka jim tuhle otázku osvětlila a představila ji jako starší sestru Keziah. Einor se uklidnila a uvolnila se z pozice, kdy byla připravená rychle zmizet. „Já jsem Einor, hehe.“ Představila se a trapně se uchechtla. Přitom stála na stejné pozici a sledovala, jak onu Kezi obkružoval Arsen. Tentokrát se Einor nechtěla moc přibližovat. Oproti Aithérovi, kterého šla koumat hnedka, se ji při pohledu na Keziah moc nechtělo blíže. Z troše vzdálenosti to bylo lepší.

Nevěděla, co si má z toho Aithérova mrknutí vzít, tak se jen při otáčení mile zazubila. Pak se Einor zastavila, podívala se s vytřeštěními oči na svého druhého bratra a nebyla si jistá, jestli se náhodou nepřibližuje k dalšímu nemocnému nějakým virem. Po vteřině ji ale došlo, že si Arsen nemohl odpustit trošku přehnanější napodobení nejstaršího bratra. Nejprve se tiše zakřenila, ale pak se ohlédla po mamce a bylo jí jasné, že by mohla mít nějaké kázání o jejich chování. Pokračovala v cupitání k Arsenovi a přitom se zubila stranou, kterou by mamka nemusela vidět a pak mírně zakroutila hlavou.
Poslouchala poté další užitečné informace, které by mohli mladým pomoci do budoucna. Lépe řečeno, na kterého kšeftaře si dávat větší pozor. Nemohla si nevšimnout, že vedle ní slyšela tiché okřiknutí Arsena. Malá vlčka si nebyla úplně jistá, koho tak potichu okřikuje. Ohlédla se pod jeho tlamičkou na jeho druhou stranu, ale nikoho dalšího neviděla. Huh? Pomyslela si přitom, když se s úsměvem pak křenil na mamku. Nepřítomně se malá vlčka zahleděla do prázdna a přehrávala si, co mohla asi tak vynechat v konverzaci. Pak mamka dodala, že Život má rád květiny. Einor s nakloněním hlavičky zpozorněla a začala přemýšlet nad tím, že by Život mohl být její nový kamarád. Sama moc milovala květiny… To by se dalo nějak vykoumat ne? Aby Život byl její nový chábr.
Nad touhle myšlenkou se ale moc dlouho nezdržovala, když nejstarší bratr Aithér začal vyprávět, co všechno se v jeho dobrodružství dělo. Einor se s nastraženými uši soustředila na celé vyprávění s pootevřenou tlamičkou a chvilkami doprovázené hlasitými nádechy. Pak se při menší prodlevě odhodlala na otázku: „A toho pokladu bylo kolik moc?“ optala se a po odpovědi Aithér pokračoval. V hlavě si přitom malá Einor představovala celou výpravu jako živou pohádku. To by bylo fajn, zažít takovou výpjavu. Pomyslela si mezitím, co bratrovi chválila výpravu i maminka těsně předtím, než začala monolog o hierarchii smečky. Einor se pomalu začala kroutit ve svém sedu, protože ji už to sezení moc nebavilo, ale bylo ji jasné, že by měla dávat pozor na to, co říká jejich mamka. Po chvilce se ale prostě musela zvednout. Začala se procházet za Arsenem a aby si mamka nemyslela, že se Einor nesoustředí na to co říká, nespustila ze své mamky oči. Přitom mamku i obdivovala za to, jak dlouho dokáže věci vysvětlovat. „No… a nějaké Omegy tu sou u nás?“ Zeptala se zvědavá Einor, protože by ji zajímalo, komu by mohla ona rozkazovat. Po stručnější odpovědi pak Arsen pokračoval v tázání.

Mamka jim vysvětlovala, co magie vůbec je a jak funguje. Zároveň jim osvětlila, u koho se dá zlepšovat a opečovávat ty mazané magie- né však zadarmo. Malá Einor si ve své malé hlavičce snažila nepřetržitě uspořádávat veškeré informace, které by se ji mohli do budoucna hodit. Představovala si, jak by jednotlivá magie mohla asi tak fungovat, ale kdykoliv se ztratila v myšlenkách, skoro se ztratila v konverzaci. Na pohled jí to možná bylo vidět na očích, jak se sem tam zakoukala do nějakého místa, ale po chvilce se otřepala a poslouchala vzorně dál- teda pokud do sebe zrovna s Arsenem nedrcali. To se svým snažíc pronikavým pohledem zkoumala Arsena, jestli ji nějak provokuje, nebo co ho postihlo za záchvat.
Aranel se rozpovídala na Einořinu otázku ohledně znaků. Mluvila i o… křídlech? Einor nyní přepadal další amok otázek, který se snažila utěsnit, aby se zase nemusela omlouvat. Amok byl však silný a když se Einor nadechovala pro vychrstnutí otázek, přiklusal do jejich kroužku další vlk, který je všechny vítal už z dálky. Mamka zahlásila jméno oného vlka a Einor se nevěřícně ohlédla. Byl to Ten vlk, kvůli kterému chrstla tolik otázek. Plný energie doklusal k nim a na řadu přišla hned Einor. Jakmile se přivítali s mamkou, malá a koumavá vlčka se začala přibližovat k nejstaršímu bratrovi. Zamžourala očima, aby lépe zaostřila jeho znaky na kožichu. Bylo jí v tu chvíli úplně jedno, že by mohla vypadat jako nějaký predátor zkoumajíc svoji kořist, nebo jako nevědomí retard. Vyvedl ji však z jejího zkoumání nejstarší bratr, který chtěl poznat jejich jména. Přitom si ale furt odkašlával a Einor začalo vrtat hlavou, jestli si to dělá jejich opovržením, nebo je nějak infikovaný nějakým virem, který se může šířit. Vlčka se zastavila v plížení a vteřinku jenom sledovala vlka svýma jantarovýma očima. „Einor… Tady.“ Zahlásila své jméno hned po Arsenovi a rozhodla se, že se k němu možná nechce momentálně moc přibližovat. Mamka se ho na onu nemoc začala vyptávat. Einor se tedy obrátila a s pozvednutím ‚obočí‘ pohlédla na Arsena. Přicupitala zase vzorně na místo, kde před chvílí seděla a znovu si usedla.

Nemohla přeslechnout, jak její bratr Quercus komentuje ty vysoké ‚věci‘. Einor zprvu pohlédla pouze očima vzhůru a až poté co zjistila, jaká to je podívaná, zvedla hlavu s pootevřenou tlamičkou. Blížil se západ sluníčka a mezi korunami stromů to vytvářelo skvostnou podívanou. Poslední sluneční paprsky prosvítaly skrze listy, které tvořili krásnou mozaiku. Einor se tímhle pohledem kochala natolik, že přeslechla pár věcí z konverzace. Přemýšlela nad tím, jaká to musí být podívaná tam nahoře v koruně stromu a vymýšlela dlouhodobý plán, jak se nahoru dostat.
Když se dostala z transu, kdy hleděla nevědomě vzhůru, snažila se přijít na to, kam konverzace pokročila. Sklonila hlavinku a střídavým pohledem přejížděla mezi dalšími třemi vlky. Povídalo se o tajemství skryté magie. Pak Aranel popisovala nejstaršího bratra. Einor si tyhle informace střádala do své informační krabičky a snažila se tyhle věci zapamatovat. Třeba když toho dotyčného brzy potká, může si zahrát na frajerku, že takového vlka ihned poznala. Maminka se poté zmínila o modrých znacích. Znaky?! Pomyslela si Einor téměř ihned a snažila se představit, jak takové ‚znaky‘ asi vypadají. Poté, co se jí moc nepovedla představa, chtěla vědět víc… ihned. „Jaké znaky? Jako na kožíšku? Nebo šnad jakožé mimo kožíšek? … A barefné? Wow!“ Vyhrkla tolik otázek a přitom dělala různé pohyby, při kterých mírně drcla i do sedícího Arsena vedle ní. Po ukončení jejím katastrofálním projevu se vyjeveně rozhlížela a doufala, že nikomu neskočila doprostřed věty. Pak se začala pomalu uklidňovat a znovu si usedávat. Sklonila mírně hlavičku a skromně se omluvila: „Omouvám se.“

Když mamka odpovídala na Einořinu otázku, kolik jejím sourozencům vůbec je, tak malá vlčka pomalu klesala do sedu. Naslouchala a snažila se zapamatovat, kteří z nich jsou jak starý. Přemýšlela nad takovou věcí hlouběji, protože chtěla přijít na to, kdo z nich byl mohl být její nejlepšejší chábr. Poté, co Aranel plně odpověděla na otázku se Einor zmohla na pouhé „Wow.“ Jako reakci na to, o kolik jsou starší její nejstarší sourozenci. S mírným ‚svraštěním‘ obočí se pozastavila a začala přemýšlet, kolik je vůbec jejich matce let? Asi hodně, ale otázku ji překazil Arsen, který se k ní směle přiblížil a začal si snad utvářet ďolík, aby se mohl posadit. Když do Einor nepatrně žduchnul bokem, tak se malá vlčka mírným cuknutím odtáhla. Celou dobu ho sledovala, ale neřekla ani slovo. Otřel o ní poté čumákem a Einor jako uštěpačná frajerka do něj drcla provokativně ramenem, aby se oba začali soustředit na to, co říkala matka.
Na Arsenovu reakci, že nemá být Arminius tak podezřelý, se Einor lehce zachechtala. Podezřelý bratr, hehé. pomyslela si těsně předtím, než ze sebe setřepala obavy, že by ji chtěl někdo ukrást. Nerada by byla unesena, sotva začala poznávat svět.
Naslouchala jejich konverzaci, aniž by měla nějaké nutkání se přidat, když v tom uslyšela otázku ohledně magie. Nastražila uši a trochu více se narovnala. Magie byla jedna z věcí, co ji hodně zajímala. Sice ne tak moc, jako třeba její nadšení do rostlin, ale chtěla by se o magii dozvědět více.

Einor se ihned po položení před úkryt začala rozkoukávat. Čumáček ji kmital, jak se snažila porozumět různým pachům a s očima dokořán sledovala, jak se každý keřík a listy stromů hýbou ve větru. Neměla na tváři žádný výraz, ale velice se kochala tím, co viděla.
Mezitím naslouchala Aranel, která ji a jejímu bratrovi Quercusovi vysvětlovala, co to je za místo. Einor při rozhlížení občas koukla na mamku, ale hned poté zase uhnula pohledem jinam a zkoumala dál. Aranel kousek popošla ke zvláštním keřům, na kterých rostli zajímavé kulaté věci. Dozvěděli se od ní, že to jsou borůvky a podle nich je vlastně pojmenován tenhle les, jejich domov. Einor s nakloněnou hlavou tiše sledovala, i když jim jejich matka řekla, že je můžou ochutnat. V hlavě si totiž představovala, jestli v tomhle lese nerostou ještě větší takovýto bobule. Nebo se tyhle ještě desetinásobně zvětší? Přestala se věnovat svému okolí a chvilku se zavrtala mezi dva keříky, aby prozkoumala, jestli tam už nerostou ty veliké.
Aranel je po nějaké chvíli všechny svolala k sobě. Einor byla zrovna ve vedení, kdy se snažila dopadnout motýla a vyhrát nad Quercusem. Hodila pohledem k Aranel, pak zpátky na Quercuse a očima dávala najevo, že příště mu dá co proto. Pak se otočila a rozešla se směrem k matce. Do této chvíle nijak nevnímala své okolí a nevšimla si, že tam stojí i jejich další sourozenec. Měla by si dávat větší pozor na své okolí.
Přišla blíže se střídavým pohledem na Aranel, pak i na Arsena očekávala, co jim matka poví. Začala s tím, kolik sourozenců ještě vlastně je. Pověděla hned první tři, kterými byli Arminius, Siberia a Keziah. Einor s nadšením naslouchala a věřila, že se s nimi velmi brzy setká. Chtěla by poznat svoje bratry a sestry a těší se na to. Pak jim ovšem začala Aranel vyprávět i o dalších sourozencích, z jiného… domova? Začalo se to v Einořině hlavičce trošku zasukovávat. Ale když se matka zeptala, jestli jim je vše jasné, tak Einor schopně pokývala hlavou na vyjádření souhlasu- hned desetkrát. Měla na jazyku jen jednu otázku: „A koik jim vastně je roků?“ Zeptala se a navodila lehký úsměv na tváři.
Postřehla poté kousek konverzace mezi Aranel a Arsenem. Zaznělo tam, že je někdo zlej a krade děti. Einor se nejistě skoro naježila a nastražila uši. Rovnou jim neohrabaně skočila do konverzace: „Kdo… že krade?“ Optala se a vyjeveně na ně zírala. Chtěla to zjistit, aby věděla, před kým se má začít schovávat.

Einor dostala od maminky pozdrav olíznutím čumáčku. Vlčka zamrkala, aby ji mamka neolízla i otevřené oko a když pocítila lehké zalechtání, tak se Einor něžně zachechtala. „Dobré áno, hihi,“ špitla vlčka předtím, než ji bratrův ocásek upoutal pozornost.
Při nenásilném žvýkání ocásku a sledování okolí si Einor nevšimla, že se bratr chystal do protiútoku. Náhle se vrhnul po jejím oušku a začal se tvořit chuchvalec dvou vlčat, s tlapkou sem a tlapkou tam. Bratrovo kousání do jejího ucha sice nebolelo, ale byl to přeci jenom útok na její majetek. „Aaa-aa“ Zakvíkla vlčka, přitom kdy se předními tlapy snažila bránit ouška a zároveň odtáhnout útočníka. Napadlo ji pouze jedno východisko a tím byla omluva. Když se mu omluvím, třeba toho nechá. Že jo? Ptala se Einor sebe sama ve své hlavě. Jejich škádlení sice vypadalo vyrovnaně, ale její uch byl momentálně v tlamě nepřítele. „Fajn, fájn! Omouván se, omouvám!“ kvíkla zběsile a doufala, že tyhle muka ihned skončí.
Mezitím se maminka vydala k východu. Když se vracela zpátky, tak vlčka uslyšela sice tišší, ale přitom i děsivý zadunění. Zeptala se tiše mamky: „Co to byo?“ pak velmi pomalu skláněla hlavičku níže.

1
Ještě se jí ani žádné sníky nemohli zdát, ale ve spánku si maličká Einor i tak pomrkávala se zavřenýma očima. Netrvalo dlouho a maličká se začala probouzet. Pomaličku rozlepovala očička a po chvilce měla své jantarové kukadla dokořán. Začala se rozhlížet. Byla zmatená. Koumala pelech, na kterém ležela. Ale vypadalo to, že tu leží i další. Ohlédla se a první koho si všimla byla Aranel. Její překrásná máma, která byla čistě bílého zbarvení. Ta jí s úsměvem na tváři pohled opětovala a chvilku na sebe jenom hleděli. Einor si ji pak rychle prohlédla a přitom si všimla, že se vedle ní pohnulo i něco dalšího. Začala hledět směrem, kde se jí zdál pohyb. Byl tam její další sourozenec. Nijak nedbala jeho přítomnosti, protože si už všimla toho, co se pořád hýbalo- bratrův ocas. Dlouho neváhala a s trochou námahy se začala zvedat. Úkrok dopředu, pak jeden krok zpátky, zaměřila se na svou kořist a provedla výpad. Obejmula ocas předními tlapy a bezbolestně se do něj zakousla. Zastavila se a chvilku přemýšlela. Bolí to toho druhého vůbec? Zkousnula ocas podruhé a sledovala reakci. Pořád nic. Pokračovala tedy s chutí dále a převalila se na bok. Sama nevěděla, jestli ji ocas chutnal, ale bavilo ji to.