Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosinec 9/10

Udělej něco pro to, aby lesní zvěř snáze přežila zimu.

Einořina svačinka, kterou si před nějakou chvílí vychutnala, v podobě rybího nanuku byla famózní. Oblizovala se ještě pár minut potom a vzdychala nad tím, jak moc to bylo dobré. Určitě si ji někdy v budoucnu dá znova. Teď ale však bylo po svačince a zábava žádná. Co teď?
Polehávala poblíž řeky a přemýšlela nad různýma věcma. Obhlížela okolí a pozorovala všemožný stvoření, které se poblíž pohybovalo beze strachu. Veverky, ptáčci, zkrátka všechno drobné stvoření jí pohostilo svojí společností. Na Einořině výraze se utvořil poklidný úsměv. Jen jediná věc ji v tomhle chyběla, nikde žádná rostlinka. Chyběl ji pohled na barevnou krajinu, kterou do nedávna mohla pozorovat na každém kroku. Chyběla ji i možnost, kdy se jen tak sebrala k nejbližšímu keři a hledala nějaké plody. Snad na každém keři nacházela borůvky, které si mohla sem tam uzobnout. V tom ji něco napadlo. Jak vlastně ta zvířátka, která se nyní kolem ní pohybovala, přežívala zimu? Žádné zvířátko nevypadalo, že by jí to bez problému chtělo říct. Einor se tedy bez váhání zvedla a začala konat. Hmm přemýšlela tiše a rozhlížela se po okolí. Jak by mohla přispět životu, který kolem ní žije? Netrvalo dlouho a malá vlčka šla obhlížet nedaleké stromy. Musí tady přeci růst něco, cokoliv. Zkoumala si tak v poklidu a přitom narážela na drobná zvířátka. „Nebojte se, už du na to,“ pověděla jim tiše a pochodovala dál. Po nějaké chvíli zpozorovala na stromě něco, co sice časem vídala, ale nevěděla co to je. Houbu, která na stromech pobývá. Zkoumala ji zleva zprava, než se nakonec rozhodla ji otestovat předtím, než je nabídne láskyplným živočichům v okolí. Uzobla si kousek a pomalu začala žvýkat. Přitom pohledem směřovala k obloze a měla výraz, jak kdyby přemýšlela nad šachovým tahem. Měla vážně zvláštní chuť, né však špatnou. Bylo to překvapivě dobré na to, že to byla houba. Poklidně kývla hlavou, jak kdyby právě někomu dávala souhlas a pár těchto hub v okolí utrhla. Hodila ještě pohledem po celém jejím okolí a přemýšlela, kam by tyhle houby mohla uložit, pro okolní zvěř. Budou to vůbec jíst? No rozhodně se někdo najde. Našla poblíž strom, který měl velice zdatné kořeny a vytvářeli malou stříšku, pod kterou malá Einor mohla uložit houby pro drobné živočichy. Houba sice rostla volně na stromech, ale malá zvířátka, který nedosáhnou ani dvacet centimetrů nad zem, by se moc nepohostila. Udělala pár kroků vzad, nahodila široký úsměv a s klidem se otočila směrem pryč. Spokojená Einor, hodná Einor.

Prosinec 8/10

Vyrob si / najdi a ochutnej rybí nanuk.

Nic se jí nechtělo v tento den dělat. Pochodovala od jednoho místa ke drůhému a přemýšlela, jak by se mohla zabavit, bez jakékoliv činnosti. Klouzat se po ledě, hrát si ve sněhu- vyžaduje moc pohybu a to se jí dneska fakt nechtělo.
Po dlouhé chvíli, kdy nemohla na nic zajímavého přijít, si kecla na sedinku u řeky a okouněla okolí. Nic ji nepřišlo zajímavé, všechno taky už okoukala a všechno tady už znala. Hluboce se nadechla a pohlédla vzhůru. Dnešek byl sice krásný den, kdy slunce vykouklo i zpoza mraků a chvilkama zahřál Einořin kožich. Všimla si, že řeka má pár míst, kde se led přeci jenom rozhodl nezamrznout. Že by to bylo moc silným proudem? Nebo tam snad byl nějaký teplý proud? Kdo ví.
Při pozorování řeky si malá vlčka všimla něčeho, co v ní vzbudilo zajímavou myšlenku. Je možné, že v tom ledě zamrzlo něco zajímavého? Vlčka se s malým náznakem nadšení zvedla a vydala se po okraji řeky na průzkum. Narazila na větev, kůru a zase větev. Sice se tahle zábava nerovnala například válení ve sněhu, ale nevyžadovalo to nic víc než pomalou chůzi a otevřené oči.
Chvilkama, kdy procházela kolem menších děr s tekoucí vodou, uviděla však něco velice vtipného. Z ledu na okrajích, trčelo něco, co připomínalo ocas ryby. Jéžiši, to snad né, hehe pomyslela si malá vlčka a přistoupila blíže, aby zkontrolovala rybu zblízka. Obešla ji snad ze všech stran a pak ji něco napadlo. Chtěla by, ji okoštovat. To ale vyžadovalo menší snahu, vyškrábat rybu z ledu. Ale čekala ji poté odměna. Váhala jen chvíli a pak se pustila do škrabání. Párkrát vzdychla, pak párkrát hrábla a ryba byla venku na ledě společně s ní. Nyní ji mohla zkoumat z ještě větší blízky. Ryba byla samozřejmě mrtvá, ale celé její tělo bylo uprostřed ledové strusky. Einor přiblížila hlavu, očichala ji a pak párkrát olízla. Pozvedla hlavu a přemýšlela, jaká to byla vlastně chuť. Led, ale malilinkatým kouskem olízla rybu a to se jí velice zamlouvalo. Uchytla ocas rybky a pokračovala dál v lízání. Svačinka byla chutná, jakmile se dostala na její vnitřek. Příjemný nález a příjemná svačinka. Byla to vskutku příjemný zážitek. Už přemýšlela, jak její příběh poví Aithérovi.

Prosinec 7/10 Aithér

Zahraj si s druhým vlkem nějaký vlčí zimní sport - sjezd na bobech

Pokrčila tlamičku, když se Aithér zeptal na její bratry. „Hmm,“ začala pochmurně. „Byl s náma i Quercus, ale… ten se moc nezapojil,“ pak dlouze protočila očima. „On se vlastně vůbec do ničeho moc nezapojuje. No a Arsen, ten se někde na delší dobu úplně ztratil,“ zastavila se a chvilku přemýšlela, kde a jak se Arsen vůbec ztratil. Neměla ale moc chuť hledat v té době Arsena, jelikož se zrovna pokoušela najít taťku. Proto se vlastně Einor chtěla vydat k Ovocné tůni, hlavně kvůli tátovi.
Chviličku trvalo, než Einor spořádala flák masa, ale velice si pochutnávala. Byla s lačným žaludkem už předtím, takže když konečně dojedli, polevila celým tělem jak kdyby vyvalila pupek. „Mm, to bylo dobré,“ pronesla tichým hláskem jen tak tak, aby to Aithér slyšel. Pak se chvilku rozhlížela po okolí, než Aithéra něco napadlo. Přešel kousíček k jedné větší kůře a navrhl, že by s tím mohli sjet kopec. Vlčka nahodila hezký úsměv a i když byla čerstvě najezená, vstala s radostí a šli na kopeček. Nasedávala pomalu, aby se čirou náhodou nevyvrátila a nesjela z kopce jak bez bratra, tak bez bobů z kůry. „Připravena!“ Vydala s nadšením a vyčkávala, než si bratr taky nasedne. Pak se boby začali pomalu rozjíždět a ve chvilce svištěli dolů z kopce. Mžourala očima, aby se jí do očí dostalo co nejméně sněhu a přitom se řechtala z plných plic. Cítila adrenalin, protože věděla, že když se náhodou vyvrátí, bude ji to hodně bolet. Dostávali se pomalu k větší a větší rovině, než se jim boby úplně zastavili. Vlčka poklidně seděla na bobech dále a s úsměvem na tváři se otočila na Aithéra. „ Ještě?!“

Prosinec 6/10 Aithér

Dej si s někým dalším slavnostní večeři *

„Mhm,“ kývla Einor souhlasně s vážným výrazem, že písnička byla vážně famózní. I když se to sotva dalo považovat za jakoukoliv písničku. Spíše jen pár cinknutí do větru. Chtěla ale, aby tomu Aithér věřil, aby vypadala jako pravá virtuózka.
„Jo! Nejdříve jsme s mamkou dávali závody, kdo tam dříve doběhne,“ pronesla nadšeně. „Sice jsem závodila jen já a mamka, ale bylo to fajn,“ dodala už s méně nadšeným výrazem, jelikož jen tak ve dvou to není taková psina. Quercus tam sice ‚byl‘, ale vůbec ho nějaký závod nezajímal. „A měla jsem ovoce z tůně,“ vrátil se jí nadšený výraz přitom, když se chlubila a nahodila další krásný úsměv. „Bylo moc sladké, moc dobré a… moc fajn,“ chtěla zprvu dodat další věci co na tom bylo super, ale už ji došli slova.
Po chvilce zírání do vody a nahlížení do budoucnosti, se Aithér snažil vlčce namluvit, že by v budoucnosti neměla malá Einor štvát velkého bráchu. „Hehe, haha,“ snažila se sarkasticky zareagovat a mávla tlapkou při lehkém zachechtání. Nevěřila tomu ani v nejmenším, ale stejně neplánovala v téhle konverzaci dále pokračovat. Co když má pravdu?
Voda se po chvilce, kdy vhodila Einor šípek, začala více a více zahřívat. Vlčka poslušně seděla a sledovala vodu v ďůlku, když v tom se bratr nabídl, že by si k tomu mohli něco dát. něco dobrého? pomyslela si vlčka ve své hlavičce a s mírným úsměvem sledovala, jak bratr mizí pro nějakou dobrotu. Po chvíli se vrátil s masem, který vypadalo docela chutně. Možná kvůli tomu, že malá vlčka začínala mít hlad. „Souhlasím,“ odpověděla na otázku, že by si taky mohli zasloužit nějakou slavnostní večeři a Aithér začal odtrhávat kousek masa pro Einor. Sledovala spokojeně jak se jídlo chystá a když bratr děkoval za jídlo Životovi, přidala se a snažila se opakovat jeho slova ve stejnou chvíli. „… ó dr-ahý Žívo-te…“ Zaculili se na sebe a pustili se do jídla.

Prosinec 5/10 Aithér

Pokus se připravit nápoj na zahřátí.

„Anó,“ ujistila Aithéra s povýšeneckým úsměvem, že už na rampouchy hrála. „Sice moc žádných písniček neznám, ale nějakou jsem tam nacinkat dokázala, hihi,“ dodala a cítila se jako virtuóz, který dokáže vymyslet písničku z paty. I když to cinkání co předvedla dříve, se dalo těžko srovnávat s jakoukoliv písničkou. Pak pohleděla na Aithéra, když zopakoval jméno, které Einor vyslovila. „Přesně! Tak on,“ vyhrkla ze sebe a přišlo jí, jak kdyby se to jméno vážně tak vyslovovalo, jelikož už vážně zapomněla, jak se ten vlk jmenoval. „Byl s náma, když jsme obhlíželi Ovocnou tůŮůňu,“ upřesnila, kde se zrovna nacházeli a vzpomínala na ovoce, které tam také vyzkoušela. Něco se ji v tom malém mozečku začalo utvářet, ale teď se nyní zahleděla do vody.
Pohlédla na bratra a nebyla si jistá, jestli mu takovou věc může říct. Jestli by se náhodou kouzlo budoucnosti nevyrušilo. „Mmm… viděla jsem něco zajímavého,“ řekla tajemně a nechtěla zacházet do detailů. „Bude to určitě zajímavé,“ dodala a sladce ze zakřenila na bratra. Vypadal, jak kdyby v té vodě taky něco zahlédl. Tiše ho zkoumala když hleděl do vody, jestli nějak změní svůj výraz. „A tys viděl cosi něco?“ Zeptala se zvědavě, i když už tušila, že bude taky mlžit, aby to kouzlo které v tom je, nezmizelo.
Sice teď hleděla do vody, ale nezjišťovala budoucnost. Nyní se jí vrátila myšlenka, která se v jejím mozečku před chvílí vytvořila. Voda se přeci začala zahřívat, když led začal tát. Což by mělo znamenat, že by se z ní dalo vytvořit nějaké pitíčko na zahřátí ne? Pohlédla zpátky na Aithéra a rovnou se zeptala. „Dokážeš tu fódu zahřát více?“ Pak se bez odpovědi zvedla a začala tvořit důlek o kousek vedle. Pak jen vytvořila malinkaté koryto, aby se voda přelila do ďůlku a než se stihla zcela zaplnit, tak koryto zatarasila hlínou. Měla trošku špinavé tlapičky a zemina byla trošku zmrzlejší, ale po chvíli byl ďůlek plný vody. Posadila se vedle ďůlku, kývla pobaveně na Aithéra, jak kdyby mu tento úkol zadával on a stejně se ve vteřině zvedla a šla hledat něco, co by do ďůlku mohla dodat. Cítila se jak stará babča kořenářka. „Hmm. Ah? Hmmm,“ zamyšleně prohledávala okolí, aniž by Aithérovi cokoliv řekla. Pak konečně něco našla. Šípek. Nepřemýšlela moc nad tím, co tady šípek vůbec v zimě dělá, ale rovnou jich pár nabrala a vrátila se k ďůlku. Hodila je všechny dovnitř a vyčkávala, jestli se voda bude teplotně měnit. „To by mělo udělat Vy-ni-ka-jí-cí dryák,“ pověděla vážně a posadila se vedle.

Prosinec 4/10 Aithér
Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce.

Starší bratr se pochechtával, než nakonec připustil, že je Einor silnější. Pak ale dodal docela podpásovku. „Ha-ha-ha,“ pronesla sarkasticky, než jednou nohou dupla, aby ukázala že ji to ‚nenaštvalo‘.
Na otázku, co tady dělal, řekl že hrál na rampouchy. Ono to někoho takhle starýho taky baví? Divila se Einor nad touhle věcí a vzpomněla si, jak to zkoušel při setkání vlků teprve nedávno. „Jojo, já už zkoušela,“ pronesla a pak se na chvilku zamyslela. „ukázal mi to Var-jagar-jaraga,“ dodala ale nedokázala jméno oného vlka správně vyslovit. „Nebo ňák tak,“ utrousila poté, co si nemohla jeho jméno vybavit a potichu se zakřenila.
Přešli kousek k potoku, který byl opodál, mezitím co se bavili a o chvilku později viděla, jak se v ledu začala tvořit kaluž. Zaujatě na to hleděla a pak svůj pohled zaměřila na staršího bratra. Vypadal také zaujatě. Po aktu, kdy se led kompletně rozpustil, vydechl Aithér a vypadal, jak kdyby před chvílí doběhl. „Huh?“ Kvíkla Einor a střídala pohled mezi vodou a bratrem. Chtěla odpovědi, ale nevěděla na co se zeptat. S magií se ještě na tomhle světě moc nesetkala. Přišla blíže k vodě a zahleděla se do ní. Viděla svůj odraz a chviličku ho zkoumala. Trochu se jí odraz ve vodě tvaroval a v některých chvílí to změnilo pohled natolik, že odraz vypadal jako by tam byla dospělá vlčka. Einor začala přemýšlet, že by tohle mohlo něco znamenat. Že by se dalo takhle vyčíst, co bude? Soustředila se na vodu nadále a napadlo jí, že by mohla zjistit, co jí bude čekat v příštím roce. Ale dospělá z ní ještě asi nebude ne? Hmm… co by to ale jinak mohlo znamenat? Třeba – Že budu krásnější? napadlo jí a radostně se pousmála. To bude určitě ono.

Prosinec 3/10 Aithér
Loterie 1

Svalil se na zem s dramatickým výkřikem a Einor spolu s ním. S radostným pochechtávání se po něm válela a velice si to užívala. Na bratrovu žádost o ušetření se malá vlčka pouze zakřenila a hrubějším hlasem zavrněla: „E-eeh“ Napadlo ji, jestli to čirou náhodou nedělá schválně, ale doufala že ne. Přeci jen si taky chtěla vydobýt nějakou tu autoritu. O chvilku později volal o pomoc, no ani té se nedopřál. Široko daleko nebyla ani živáčka, takže téhle bitky se- bohužel- nezúčastní žádní diváci. Svalil ji na zem vedle a pohazovali po sobě lehké množství sněhu do doby, než se postavila. „Vidíš, jsem silnější!“ Prohlásila hrdě po nelítostné bitvě a na tváři měla široký úsměv. Pak se chvilku na bratra jenom dívala a čekala, jestli nebude něco zkoušet provést. Například ji svalit na zem jako odvetu. Nic však neprováděl a pomalu se dostávali do klidu. „Co jsi tady vůbec dělal?“ Zeptala se zvědavě Aithéra a pohlédla směrem, kde ho od něčeho vyrušila sněhovou koulí. Pak se rozhlédla kolem sebe, aby zjistila, jestli se něco kolem neděje a pohlédla zpět na bratra. „Hmm?“ Zeptala se znovu nedočkavě a na tváři měla povýšenecký pohled, i když jen na oko, jelikož vyhrála v silovém souboji.

Prosinec 2/10 Aithér

Vyválej někoho ve sněhu.

Mírný závan větru a pár drobků sněhu ohodil Einor, když kolem její hlavy proletěla sněhová koule. Aithér se neostýchal přidat do sněhového souboje. Asi neměl moc na výběr, když po něm malá vlčka mrskla pár koulí, když nebyl absolutně vůbec připravený. „Heheh,“ kvíkla v průběhu, když se snažila uplácat další a další kouli. „Snadno možná ne, ale určitě vyhraju!“ Zařvala a mrskla další kouli směrem, kde byl starší bratr. Dostala však zásah přímo do tváře. Tenhle zásah sice nebyl moc silný, ale vlčka stihla zavřít obě oči těsně předtím. Na zem se svalila i tak a chvilku ležela beze slov. „Au,“ pronesla po chvíli. „Asi jsi vyhrál,“ dodala hlasitěji a hrudník se ji rapidně nadzvedával, z trochy adrenalinu. Aithér ještě pár koulí po jejím skonání hodil, než vlčka uznala prohru. Přišel k ní po pár vteřinách a Einor ho zkoumavě sledovala. „Nic mi není,“ ujistila Aithéra, že se ji nic vážného nestalo a začala se pomalu zvedat. Těsně předtím, než se plně zvedla, ji napadla celkem záludná věc a zůstala v pozici. „Ale…“ začala větu s krátkou pauzou. „..v tomhle určitě vyhraju!“ Dopověděla větu už skoro ve skoku, když se vrhala na staršího bratra. Tuhle malou vlčku totiž napadlo, že její překvapivý úder o snahu vyválet bratra ve sněhu bude úspěšný. V její hlavě byl útok nesmírně silný a přemýšlela, jestli mu to příliš neublížilo. Pravda však byla, že se Aithér prakticky nehnul a pouze hleděl na snažící se vlčku. „Dopřej… mi… aspoň… tuhle… ehh!“ Řekla vlčka s pauzami, mezitím co z plných sil tlačila na bratra. Nevěděla, jestli Aithéra dostatečně unavila, ale ten se vskutku po chvilce svalil k zemi a Einor se chopila příležitosti do něj dloubat, ve snaze ho vyválet. Na tváři vlčky to však vypadalo, že měl tenhle záludnej trik plnou výhru, jelikož se záškodnicky smála.

Prosinec 1/10 Aithér

Uspořádej s někým dalším koulovačku.

Jen tak si pohrávala s myšlenkami, mezitím co odkopávala hroudky sněhu, aby zjistila, jestli pod nimi nejsou ještě nějaké zdravé rostliny. Nebylo to kdo ví jak urputné hledání, ale když už se vydala na procházku, mohla je přitom sem tam zkontrolovat. Do toho si chvilkama broukla svou oblíbenou písničku. Zahlédla však něco, co bylo oproti krajině kolem úplně jiného zbarvení, skoro až bijící do očí. Kdyby se zrovna v tu chvíli nerozhlídla kolem, tak by si toho možná nevšimla, ale měla zrovna štěstí. To něco totiž bylo zbarvení vlka, kterého už jednou potkala. Její starší bratr, kterému to zbarvení tak obdivovala. Aithýr? Hmm? pozastavila se malá vlčka a chvilku postávala a sledovala, než se skrčila a začala se pomalu přibližovat. Slyšela zvuk, který ji něco připomínal. Ajó, rampouchy. Na ty vlastně před nějakou chvilkou taky hrála při setkání s početnou rodinkou. Asi něáká tradice, kterou tahle rodina provádí každoročně… hraní na rampouchy. Přiblížila se blíže, ale už ubývalo stromů, za který by se mohla schovat, kdyby šla blíže. Einor pokrčila tlamičku a přemýšlela. Jestli ho pozdravit a přidat se k němu, že už umí taky slušný orchestr. Nebo po něm mrsknout sněhovou kouli a koukat, jestli se toho lekne. Volba číslo dvě byla více zábavná.
Nějak splácala sněhovou kouli a vykukovala chvilku zpoza stromu, jestli se pořád zajímal o rampouchy. Vypadal pořád zaujatě. Vlčka se lišácky pousmála a mrskla kouli jeho směrem. Původně mířila na jeho tělo, ale koule měla jiné plány. Ta totiž trefila skupinu rampouchů, který se prakticky roztříštili ihned po zasáhnutí a při dopadu na drobňoučký prach. Ze vzdálenosti, ve které byla Einor, byl ten zvuk už tak nepříjemný. Vyvalila oči a honem se schovala za strom. Nechtěla vykukovat, aby zjistila, jestli na ni Aithér nějak přišel. Minimálně nechtěla být bezbranná, pokud by tomu tak bylo, tak začala vytvářet další koule, aby byla připravená. Co když na ni bude už připravený s kulou? Tahle taktika na ni neplatí. „Hejá!“ Kvíkla v momentu, kdy vykoukla zpoza stromu a mrskla další kouli. Jestli se vůbec do něčeho trefí, jisté nebylo.

Zkus zahrát písničku na rampouchy.

Poslouchala mamčiny slova o tom, že se do ovoce z Ovocné tůně dokáže dostat i samotná Einor. Tedy do některých z nich. Když zmínila, že třeba do melounu by to nejspíše potřebovalo dva, pohlédla Einor krátce na Quercuse. No už stejně bylo pozdě, neměli by chodit do tůně lovit ovoce, tak žádná zkouška nebude. Achjo, pomyslela si Einor a zvažovala, jestli požádá maminku, aby nějaké zkusila ulovit. Na to už bylo ale také pozdě, když se neznámý vlci začali přibližovat.
Ze všeho pozorování a seznamování jí skákaly oči tam a zpět. Nebylo jí to nepříjemné, ale příjemné taky ne. Zpozorovala ale, jak někdo zavolal a ukazoval na rampouchy. Einor pozvedla ušima a sklonila hlavu, aby viděla přes bratre, který seděl vedle ní. Mamka oného vlka předtím nazvala Varjou a ten teď předvedl, že se na ty lesklé věci dá zacinkat. Malou vlčku tohle velice zajímalo. Znělo to hezky. Zůstala v pozici se skloněnou hlavou krátkou chvíli a čekala, jestli na rampouchy budou hrát dále. Rozhodla se kouknout blíže a obešla Quercuse, jen tak tak aby do něj nestrčila. Usadila se kousek před rampouchy a chvilku sledovala, jak Varja drápkem dloube do rampouchů. Po každém cinknutí mírně pozvedla ouškama a když se vlk poté zapojil do konverzace ohledně ztracených dětí, chopila se příležitosti a šla si taky zacinkat. Nejdříve dloubla drápky natolik, že se jeden rampouch rozpadl a prásknul o zem. Zkusila tedy další, už však s menší silou a jediným drápkem. Fungovalo to! Zacinkala párkrát s přestávkami a přitom sledovala rampouch z blízka, jestli se uvnitř něj něco náhodou neděje. Nebyl nijak zvláštní, ale to že vydává takový zvuk zvláštní bylo. Koukla na Varju a krátce se zasmála. „To je dobrý, hehe,“ pověděla, zatím co zvýšila rytmus cinkání. Rozhodla se pak přenechat cinkáním komukoliv, koho by to také zajímalo a posadila se kousek vedle s úsměvem na tváři.
Nadšení z rampouchů po chvíli upadalo a Einor začalo docházet, o čem se dospělí vůbec bavili. Naháněla se Ta Kiwi, kterou chtěla Einor předtím potkat. K tomu všemu, chyběl i Arsen, kterého už taky vlastně nějakou dobu neviděli. Vlčka naslouchala a přemýšlela, kam se asi tak mohli oba podít. Že by se někam vydali i spolu? Co zajímavého našli, když se takovou dobu neobjevili? Netrvalo dlouho a vlčka viděla Kezi, jak něco vylovila z tůně. Celkem svižně prostě něco čapla z vody a vydala se k ostatním, pak pohlédla i na ni a zeptala se, jestli si dají. Einor neváhala ani vteřinu, zvedla zadnici ze země a přicupitala k ní. Předtím chtěla někoho žádat, aby jí vylovil nějaké ovoce z vody a ono ovoce pak přišlo samo. „Jé, dám si, hihi,“ uchechtla se zatímco pádila k ní. Užďobla si kousek z melounu a začala tiše mlaskat. Vážně jí to chutnalo.

- Loterie 1

Malá vlčka se tiše zakřenila nad bratrovou otázkou ohledně slupky. Připadalo ji vtipné se na takovou věc ptát. Zuby jsou přeci jen neuvěřitelně užitečný nástroj. Přestala se ale křenit poté, když ji napadlo, jestli v tom není náhodou nějaký chyták. Třeba je slupka vážně tvrdá i na zuby. Pozvedla ‚obočí‘. „A zvládnu to i já že? Nemusím být… velká dospělá,“ optala se a vyčkávala na mamčinu odpověď společně s bratrem. Maminka už si musí připadat jak zaměstnanec na informacích, když je už nějakou dobu pod palbou otázek svých dětí.
Ovocná tůně nyní začala překypovat životem, když se tu začalo objevovat více vlků. Einor zpozorovala, jak se blíží její starší sestra s křídly. Mezitím se Quercus ještě optal, kdy se bude oteplovat. Hned se ji vybavilo, jak se při krásných slunečních dnech nechala unášet krásou všech rostlin a drobných zvířátek kolem sebe. Teď když se rozhlédla, nebylo i při slunečním svitu moc o co stát. Chtěla by oteplení už teď hned.
Další vlci se začali přibližovat a maminka na ně poukázala. Einor v sedu párkrát zavrtěla ocasem a nahodila lehký úsměv. „Ahoj, hi,“ opětovala pozdrav ihned poté, co se ostatní dostatečně přiblížili. Krátce si všechny prohlídla a upřela svůj pohled na křídla od Kezi. Byla to chvilka, co s ní letěla spolu s bratry, ale tenhle pohled ji jen tak neomrzí. Už byla dostatečně dlouhá doba na to, aby se ji zeptala na další prolet? Asi to bylo moc brzo. Upustila od této myšlenky a dále vyměňovala pohledy mezi ostatními vlky.

Einor krátce odfrkla po rychlém příchodu k Ovocné tůni. Neváhala ani vteřinu a začala se rozhlížet všude kolem. Nevěřila, že takové místo bylo v její blízkosti celou tu dobu, aniž by o tom věděla. Bylo to krásné. Nebylo to sice žádná květinové nebe, ale na pohled a klid v duši to bohatě postačilo.
Po chvilce kochání dorazil i Quercus. Einor se sice lišácky pousmála, jelikož přiběhla jako druhá, ale v hlouby duše i tak věděla, že je mu nějaký závod úplně ukradený. Maminka začala ihned vyzvídat, jestli mu něco není. Vlčka pouze vyměnila pohledy mezi oběma a pár kroků se přiblížila k samotné tůni. Přemýšlela, kde bude její nové místečko, kde by si mohla občas sednout a v klidu přemýšlet, popřípadě podřimovat.
Po chvilce se Einor ohlédla na ostatní a mamka vypadala, jakoby se jim chystala něco říct. Vlčka hodila ještě pohledem po tůni, pak se otočila a přistoupila blíže k nim. Pomalu usedávala a mamka už jim začala vyprávět o tomhle místě. Zmiňovala jakýsi ovoce, podle které je tato tůně pojmenovaná. Einor se hned trošku narovnala a hledala ve vodě něco, co by to ovoce připomínalo. A vážně tam nějaké plavalo. Hmm. Půjdu pro něj potom. pomyslela si malá vlčka. Pak pozvedla uši, když jim mamka pověděla o výlovu ovoce. „Takže se dá jíst?“ Optala se mamky.
Maminka se po odpovědi zvedla a přikázala, aby tu poklidně seděli. Dostali k tomu ještě nějaké kázání o ledu, kterým by mohli propadnout. Einor se bez jakýchkoliv emocí kývla k souhlasu a upřela pohledem k tůni. Téměř ihned začala přemýšlet nad tím, že by se k vodě vydala. Ale hned vedle ní seděl Quercus – očitý svědek, který by ji mohl prásknout. Pohlédla na něj a radši si to rozmyslela. Když se chystala zeptat se bratra, kolik si myslí že tam toho ovoce asi tak je, všimla si nedaleké skupinky jiných vlků. Einor dále posedávala a mžourala očima, aby lépe zaostřila. Netušila, kdo by to mohl být.

Doufala v tom, co řekla maminka. Táta se jistě brzy vrátí. Svraštila tlamičku a koukala na mamku. Brácha taky řekl, že se snad brzo vrátí. Einor nyní koukala do země a uzavřela se nachvíli v myšlenkách. Vrátí se že jo? Určitě jo, musí. usměrňovala sebe sama, jak kdyby se hádala se svým druhým já. Není pochyb ale o tom, že jí táta začal chybět.
Maminka souhlasila s procházkou k tůni. Nic ale předtím neříkala, že by měla být kouzelná. Einor pozvedla uši a nepatrně naklonila hlavičku. Poté co je maminka vyzvala k závodu, neváhala malá vlčka ani vteřinu a po rozběhnutí mamky, vytryskla ihned za ní. Po pár krocích se ohlédla přes rameno, aby zkontrolovala, jestli jí Quercus náhodou nepředbíhá. Ten se naopak o nějaký závod vůbec nezajímal. Nejdříve si Einor myslela, jestli mu náhodou něco není, ale když si všimla, že pomalu pochoduje za nimi, pochopila, že vážně o běh nemá zájem. Běžela tedy za mamkou a s vážnou snahou se snažila k mamce aspoň přiblížit, ale marně. Byla vážně, vážně rychlá. Einor ji za ní v tichosti obdivovala. Mamka je Tak rychlá? pomyslela si v běhu a pak se myšlenkama vrátila k předchozímu tématu. Jak je vůbec kouzelná?

//Ovocná tůň

Maminka pověděla, kam jejich otec šel naposledy. Einořin mozeček si hned začal pohrávat s myšlenkou, že by ho mohla jít hledat, možná i s bratrem? Pohlédla na bratra, zatím co mu jejich maminka dělala jakýsi příčesek na hlavě, ale pak rychle z téhle myšlenky upustila. Když už, tak by šla radši sama. Na otázku ohledně Arsena rovnou i Quercus odpověděl. Mimo les? Neříkal že jde domů? Hmm... pomyslela si Einor ve své hlavičce, otevřela tlamičku že ho upřesní, ale zas a znova upřednostnila mlčení. Třeba si něco řekli, mezitím co byla v keři vykonávat potřebu. Krom toho, že si Einor vlastně ani nevšimla, že je Kezi opustila, dokud nepřišli k mamce.
Vlčka pohlédla směrem, kam jí maminka ukázala, že šla neznámá vlčka. Vlčka přicupitala k mamince a natáhla se, ve snaze vidět přes všemožné křoví a jiné překážky, v domněnce že by mohla zahlédnout i onu neznámou. Pak pohled vystřídala na mamku a svraštila tlamičku. „Aha“ pronesla potichu. Napadlo ji, že by se zeptala, jestli je nebudou následovat. Třeba by potkali i tatínka. Třeba by se s nimi pak i vrátil domů. Obrátila se pohledem k bratrovi, jakoby ho vyzývala, aby něco řekl. Sama nevěděla, co by měl říct, ale aspoň něco, když ona to nedokázala. Do háje s tím. „A půjdeme tam taky? Se… podívat?“ Vyhrkla ze sebe během sekundy, jakoby ty otázky odstranili špunt v jejím hlase. Stále udržovala pohled na mamku. „Hmm?“

Einor se uculila a párkrát přikývla k souhlasu, že by je mohla Kezi vzít někdy znovu na nějaký prolet. Létání se jí zalíbilo. Chtěla by letět znova klidně hned. Maminka pak prozradila, že tu sice čekala celou tu dobu, ale chvilku jí tu dělala společnost nějaká Kiwi. Kiwi? pronesla si ve své hlavičce Einor. Hehe, to je docela vtipné jméno. pak se skoro nepatrně uculila a zamířila blíže k jednomu z keřů. Začala si z ničeho nic pohazovat s větvičkami keře a s každým drcnutím si potichu broukla. Ohlédla se i po bratrovi, jestli si s ní zkusí pinkat taky. Mezitím se Quercus zeptal na tátu. Malá vlčka se pozastavila v blbnutí a pohledem zaměřila mamku a vyčkávala co řekne. Ráda by po dlouhé době viděla taťku.
Po opětovném blbnutí s keřem a chvilkovým poskakováním kolem něj se Einor zeptala na onu neznámou, kterou zmínila maminka. „A kam šla ta… Kiui?“ Jestli vlčku tak zajímala kvůli tomu jménu, nebo kvůli tomu že se s ní mamka bavila, nikdo neví.