Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ještě než mě paní Alfová odvedla kamsi do útrob lesa, naposledy jsem se přes rameno podíval po Tati a opětoval jí pozdrav, mimicky, stejně jako ona předtím náznakem pozdravila mě. Chystala se taky na jídlo, a z jejího pohledu a slov mojemu jednoduchýmu samčímu mozku samozřejmě automaticky přišlo, že by snad chtěla, abych se připojil, což mě zaujalo. Párkrát jsem za sebe tupě zamrkal, ale potom už jsem se radši pohledem začal věnovat cestě pod nohama, abych na náramně důležitý diplomatický cestě nezakopnul a nerozbil si kebuli. Ještě před Baghý, která jako jedna z mála nestačila zjistit, co za všiváka vlastně jsem.
"Opora se hodí vždycky. Naše alfy by vzájemná pomoc určitě zajímala. Nemůžu ale mluvit přímo za ně. Měla byste se u nás taky někdy stavit," přitakal jsem zvesela. Byla to koneckonců doba, co jsem ve smečce nebyl. Bůh ví, jestli náš les ještě stál, jestli třeba neshořel. Cestovatel jsem byl prostě lepší než smečkovej člen. Každej se narodil pro něco jinýho. Já patrně pro tlachání a očumování vlčic, což bylo z mojí strany samozřejmě vyhovující.
"Budu se těšit," zazubil jsem se a těknul jsem po vlčici vedle sebe očima. Byla opravdu menší, o dost menší. Ale beztak jsem byl z nějakýho důvodu přesvědčenej, že by mi nakopala zadek. Určitě nebyla alfa jen tak. Než bych se nadál, ležel bych v mrákotách na zemi, kdybych něco zkusil - z nějakýho důvodu jsem si to prostě uměl představit. Křídla přece neměl kdekdo! Naposledy jsem je viděl u Styx, což mluvilo samo za sebe. "Nejni zač," mlasknul jsem nakonec spokojeně. Tahle dávka drbů patrně stačila, což bylo fajn. Mně bohatě stačilo, že jsem si spřátelil jinou alfu než vlastní, což mi do nedávna přišlo jako nadvlčí úkol. Dlouho se mi nestalo, že by mě někdo přijal jako návštěvu. Dokonce v lese, kde už jsem si jednou stihnul reputaci pokazit - proto jsem měl jediný štěstí, že už tu nešéfoval Blueberry.
Došli jsme společně až kamsi k útočišti. Borůvková smečka to měla zařízený fajn, to jo. Byl to pěknej les. "Ale ne, nebudu vás vyžírat," zamával jsem dramaticky hlavou jako zdvořilost sama, přenesl jsem váhu z jedný půlky těla na druhou a zvědavě jsem se rozhlídnul, než jsem si sednul na zem. Bylo mi řečeno, že se do lesa i nadále dostanu bez problému, což mi vykouzlilo úsměv na tváři. Bylo to prostě hustý... hustý slyšet, hustý o tom mluvit. Bylo to jako VIP vstupenka. "To nebude problém," ujistil jsem okřídlenou krátce k její poslední větě. Měl jsem uši všude. A kde jsem je neměl, tam jsem si ty informace byl ochotnej vymlátit. "Js...te původem gallirejská?" zajímal jsem se. I když se zdálo, že to má hnědá pod palcem, nepřišlo mi, že bych jí znal z dřívějška. Vždycky mi to připomnělo, že v týhle díře už taky na vlastní poměry smrdim celou věčnost.

Než jsem se nadál, následoval jsem paní Alfovou po lese, protože její smečkové povinnosti a počet vlků na hranicích už patrně překročily meze, kdy nad tím může jen tak mávnout tlapkou. Kam se maličká vlčice hnula, tam jsem se za ní s odstupem táhnul jako velkej tmavej stín. Nezavedla mě nikam hluboko, to ne. Šli jsme po hranicích, obkreslovali chůzí teritorium smečky. I tak jsem věděl, že i když mě v lese nechce nechávat vandrovat samotnýho, nějakou důvěru už jsem si získal. Dokonce mě pozvala na jídlo. To se mi náramně líbilo. Přišel jsem si důležitě a čestně jako už dlouho ne... protože jsem koneckonců ostatním často nedával důvod, aby se ke mně chovali slušně. Radši jsem se hašteřil a vyvolával problémy.
Honilo se mi hlavou, co všechno hnědá vlčice říkala, ale rozhodnul jsem se jí nechat vyřídit smečkový záležitosti, než budeme v konverzaci pokračovat. Lesem se ozvalo vytí Blueberryho, až mi z toho přejel mráz po zádech, ale za ním jsme naštěstí nešli. Přišli jsme ke skupince vlčic, kterým mě Baghý představila, až jsem se musel náramně důležitě a pyšně napřímit. Jo... mladý vlčice. Hezký vlčice. S hezkejma kožichama. Cashmere a Tati, jak nakonec vyplynulo z konverzace. Moje pozornost byla rázem tatam. Přestal jsem se věnovat pozorování lesa a začal jsem zvědavě pokukovat po nich, než mi došlo, že jsou možná až moc mladý - jeden ale nikdy nevěděl. Ze zíracího tranzu mě probrala až přítomnost další vlčice, která se chtěla přidat do smečky. Strakatá. Sunstorm. Vlčice, který jsem ukradnul srnu. A nechal jí na smrt na ostrově... a tak vůbec. Jak je možný, že to přežila? Naštěstí nedělala scény a jenom na mě divně zírala. Rozhodnul jsem se prostě a dobře předstírat, že jí neznám. Naštěstí Baghý po chvíli otočila svojí pozornost zpátky ke mně.
Kde jsme to skončili? "Je to dýl, co jsem v našem v lese byl. Strávil jsem hodně času na cestách. Mám tam namířeno hned jak se rozloučíme. Ale zimu jsme zvládli. U nás je vždycky o krapet mírnější. Plus se s nikym nedělíme o lovný území," pokrčil jsem rameny. Kromě podezřele vysoký úmrtnosti přirozenou smrtí se u nás ve smečce nedělo nic dramatickýho a zajímavýho. Byli jsme jako zvláštní samostatná jednotka. Těžko říct, jestli bychom přežili nájezd cizí smečky. Aspoň by ale byla sranda a důvod ke rvačce. "Kdybyste měla diplomatickou cestu do Mechu, rád se přidám," dodal jsem ještě k její předchozí poznámce a spokojeně jsem se ušklíbnul. Já věděl, kde ta smečka je, a byl jsem velkej a děsivej, zatímco ona měla dobrej důvod návštěvy, protože na rozdíl ode mě byla v rámci hierarchie opravdu někdo. Oboustranně výhodnej výlet.
Načež jsem měl ještě dodatečně nějaký vysvětlování ohledně Elisy. "Byla to násilná smrt," shrnul jsem nevzrušeně. Těžko říct, jak velký tajemství bylo, že to udělala Styx. Těžko říct, kde se schovávala teď. I když jsem jí původně dost vyhrožoval, a i když by mi pomoc při jejím dopadení hrála do karet, nic jsem na ní vyzvonit nemínil. Lákalo mě to, ale naše společná historie vždycky převážila. Dokonce i moje prodejnost měla hranice. "Byl jsem v Asgaaru. I trochu hloubš v lese. Ale popravdě těžko říct... neměl jsem příležitost zjistit počet členů, nebo tak," pokrčil jsem rameny znovu. Jestli tam Baghý mínila jít, určitě měla příležitost se toho dozvědět o dost víc než já. Ještě můžu někde najít to asgaarský štěně a vyklepat informace z něj, pomyslel jsem si. Ten fracek mi vyfouknul prvenství při výstupu na jednu velkou horu, která se tyčila na severu. Dlužil jsem mu nakládačku. "Rád se zastavim znovu. Jenom abych neděsil ostatní ze smečky, nebo tak," uchechtnul jsem se. Jo, to teda zastavim. Je to tu samá kost.

Chvíli co chvíli se ozvalo vytí, vždycky odjinud. Sledoval jsem pani Alfovou. Nejdřív nereagovala, ale nakonec zavyla taky. Přišlo mi to kouzelný. Já jsem se toho moc nenavyl. Ani před smrtí mě to nikdy nepokoušelo, a od oživení jsem byl rád, že svůj hlas vůbec mám, takže jsem to nepraktikoval. Nepotřeboval jsem na sebe upozorňovat. Většinou jsem spíš potřeboval nepozorovaně zmizet, nebo něco udělat potají. "V lese to žije," zahlásil jsem uznale a zahoupal jsem tělem ze energicky ze strany na stranu, abych se trochu zahřál. Pořád mi nelezlo do hlavy, jak může taková maličká vlčice řídit celej les. Možná jenom neměla smečku plnou Duncanů, který by musela korigovat. Chudák Darkie.
"Třeba si na to vzpomenete, až se někdy trhnete z lesa k pláži. Neni to tam špatný, ale doporučoval bych to spíš v létě," prohodil jsem. Znal jsem na Gallirei i hezčí místa, ale moře bylo docela fajn. Teda... než se z něj začnou jednoho krásnýho dne valit dvounožci.
Až jsem vlčice zalitoval, když začala sama mluvit. Alfování mi přišlo jako obrovská otrava. Jeden se asi nikdy nehnul z lesa. "Tak to vás budu muset někam vytáhnout," zamrkal jsem na ní lišácky, "znám tady spoustu fajn míst. A spoustu vlků." Což byla pravda. Jenom jsem se možná nepohyboval v kruzích, který by tuhle vlčici zajímaly. Těžko říct. Neznal jsem jí dost dobře.
Zaposlouchal jsem se do jejího povídání. "Mechová, řikáte. Jestli někde nevznikla nějaká nová, tak to bude ta na severu. Byl jsem párkrát u hranic - nahoře u sopky. A podle mě to je poslední smečka, kterou neznám jménem," zamyslel jsem se nahlas. To už jsem teď nejspíš znal jména všech zdejších smeček, jestli jsem počítal správně, a jestli se někde zase nevyloupla nová. Onehdá jsem to s někým počítal. Ale než to jeden oběhnul, všechno bylo vždycky jinak. "Jo, tuhle jsem se s někym bavil o zániku dvou smeček. Ještě ta v bažinách. Ale to už je dýl," přitakal jsem. "Ale zánik smečky, která si za území zvolí bažiny, byl asi otázka času." No - jak se to všechno hezky propojovalo! Ještě že jsem všude strkal nos a všechno jsem věděl. "Poslyšte," posunul jsem se a přišel jsem k Baghý blíž, aby bylo jasný, že jí chci říct něco hodnotnýho. "A jestli to ještě nevíte, alfa z Asgaaru taky natáhla brka. Byl jsem tam nedávno," špitnul jsem. K její smrti jsem toho vlastně věděl překvapivě hodně, ale jméno vraha jsem s paní Alfovou v tuhle chvíli sdílet nehodlal. Tak dobře jsme se ještě neznali - nevěděl jsem, s kym se kamarádíčkuje. A smrt Morfa... to už byly asi příliš starý novinky. Informace o dalším existujícím bohu jsem si pečlivě vyslechnul. Vlčíšek. Slyšel jsem o něm, ale nevěděl jsem, že opravdu hmotně existuje někde na Gallirei. Zajímavý. "Jak jste na tom vlastně s Asgaarem? Bydlíte tak blízko u sebe. Jeden by řek, že z toho kouká buď spojenectví, nebo věčný přetahování o žrádlo. Nebo to funguje?" zajímal jsem se, teď už spíš z osobní zvídavosti. V Asgaaru jsem s výzvědama moc nepochodil. Tahle alfačka se mi líbila. "Alfa z Asgaaru byla před smrtí vyjednávat i u nás na jihu, což už je přece jenom docela daleko," zamyslel jsem se zase nahlas, líně jsem zívnul a švihnul ocasem. Páni - a jakej ze mě byl diplomat a informátor! A to byly tyhle informace jenom špička ledovce.

//Wiz, klidně to pak odmanipuluj tak, že se Wizku Duncan zeptal později, ať to nevypadá, že nečeká na odpověď, nezdvořák

Začal jsem házet ušima ze strany na stranu, když Adiram kousek od nás začal zpívat. I když to bylo vtipný, za celou dobu jsem vlastně nepřišel na to, k čemu je to užitečný. Tohle byl patrně jeden z těch vlků, kterejm se málo topila hlava v jezeře, když byli malí. Nedostatečně ho šikanovali, pomyslel jsem si, jak upoutalo mojí pozornost jeho číslo, a chvíli jsem ho sledoval. To se dá ostatně ještě napravit. Sám pro sebe jsem se ušklíbnul. Mohla to bejt sranda. Navíc si o to docela řikal. Měl jsem chuť do něj nasolit ještě trochu elektřiny, ale měl štěstí, že tohle neni moje území, a že se tu tim pádem sám musim chovat aspoň relativně slušně, jinak by mě vykopli. Nechal jsem ho na pokoji a ještě naposled jsem se otočil zpátky k Wizku, abych zjistil, co si o tom myslí ona.
Baghý vlka následně přijala do smečky. Až takhle snadný to bylo. Jak jsem se do ní vlastně dostal já? Nějakou hroznou lží? Nebo jsem Morfovi něco slíbil? Něco, co skončilo v hlíně společně s nim, když nás opustil. Sarumenská smečka to neměla jednoduchý, ale alfy se očividně měnily úplně všude. Akorát, že Blueberry ještě bačkory nenatáhnul.
Mírně jsem se zašklebil na rozloučenou, když se Adiram konečně odebíral pryč, načež jsem natočil hlavu k Baghý. "No, je to na delší povídání. Možná mi to nebudete věřit," varoval jsem okřídlenou vlčici. Svojí historku jsem koneckonců ještě nevyprávěl, takže jsem to neměl ozkoušený. A moji jediný svědci byli... bůh ví kde. Kam mohla zmizet ta Bouře? Bouře byla jediná z mojí sekce výpravy, kdo to přežil. "Tuhle zimu se mi povedlo se s pár dalšíma vlkama dostat na jeden z těch vzdálenějších ostrovů, co jsou na obzoru, když se díváte na moře ze západní pláže," začal jsem. Možná, že bylo lepší nespecifikovat jak jsme se tam dostali. Nebo to, jak jsem si chtěl naše plavidlo přivlastnit. Nebo to, jak jsem začal ostatní vydírat, že jestli tam najdeme poklad, tak je můj. Ups. "A... tohle bude znít opravdu divně, ale všude po tom ostrově se motaj divný zvířata... na dvou nohách, bez srsti. Maj zbraně a... tak. Většina mojí výpravy už se nevrátila," prohlásil jsem, jako kdyby to byla naprosto běžná a neutrální věc, protože jsem většinu vlčic neznal. Kdybych tam natáhnul bačkory já, málokdo by se nad tim pozastavoval. A že se mi to málem taky povedlo! "Ještě nevíme, co jsou zač, nebo tak. Většinu jejich obydlí jsme zničili buď my, nebo ta dýmová hora, co tam je. Ale jedna věc mě děsí - měli tam plavidla. Víc plavidel. Podle mě jsme všechny zničili a poslední ukradli, ale to neznamená, že je nemůžou postavit znovu," zauvažoval jsem nahlas. A dostat se sem. Vydechnul jsem, ale nebylo na mě znát znepokojení. Měl jsem drama a vzrušení rád. Mermomocí jsem se snažil během vyprávění nemyslet na Lilith. Vůbec jsem si ty myšlenky nechtěl pustit do hlavy. "No, mám toho víc, ale něco za něco, hm?" zazubil jsem se přidrzle na okřídlenou vlčici. Třeba měla taky nějakej drb, nebo nějakou zajímavou informaci. Já jich měl na rozdávání, ale dokud jsem nevěděl, komu je vlastně rozdávám, nechtělo se mi rozdávat všechny.

"To by v tom musela mít prsty magie, aby vám bylo přes šest let," zamračil jsem se a přidrzle mlasknul. Asi jako štěně na svojí oblíbenou pečovatelku ze smečky. Obyčejně mě na zdvořilost nepřišlo, ale když už, stálo to za to. "Mně navíc vykat nemusí...te," doplnil jsem veledůležitě. Zas tak diplomaticky jsem se necejtil. Byl jsem... prostě Duncan. Nějakej podvraťák. Duncan z jihu. Nikdo důležitej. I tak jsem chápal, že informace od Wizku nejsou nic pro moje uši. To znamenalo, že budu muset asi vyklidit pole, i když jsem se chtěl na návštěvě krátce zdržet. Byl jsem prostě rád někde, kde to žilo. Na to byly smečky fajn. Jeden nikdy nevěděl, kdy najde v lesích partičku tuláků. U smečky byla vždycky jistota, že si budete mít s kym pokecat.
"No, vlastně jsem doufal, že můžu sdílet zdejší drby přímo s alfou, ale jestli mě chcete nějakýmu chudákovi přidělit..." pokrčil jsem rameny, "budu se chovat slušně, samozřejmě." Jo, informací jsem měl vždycky dost. Vlastně to bylo to jediný, co jsem měl... většinu času. Našpicoval jsem uši a zpozorněl, když začala Baghý mluvit o dýmu. To se mi náhodou přesně hodilo. "Náhodou vim," napnul jsem se hrdě. "Náhodou jsem u toho byl, takže to bude na delší povídání. To by vás vlastně mohlo zajímat," zalesklo se mi tajemně v očích. Prales. Luky a šípy. A dvounožci. A hora, co pouští dým. A Lilith... Lilith. Jiskra mi z očí na vteřinku zmizela a zaostřil jsem zrak někam do dálky. Kolik dalších vlků výpravu vlastně přežilo, aby o ní mohli vyprávět? Byli jsme tři? Čtyři?
Když jsem se probral z myšlenek, bylo nás tu o jednoho víc. O jednoho víc, než se mi líbilo. I když tohle nebyla moje smečka, důležitě jsem se vytáhnul, což sice v mojem případě nebylo potřeba, ale vypadal jsem pak opravdu velikej. Ať už to byl kdokoliv, rozhodně nebyl alfa, a já měl problém s respektovánim většiny vlků. Hrdlo se mi lehce rozvibrovalo, ale na hlasitější vrčení nakonec nedošlo. Když se vlk představil jako bard a poeta, nejdřív jsem se jeho představení omylem uchechtnul nahlas, ačkoliv jsem to mínil udělat jenom v hlavě. Potom jsem v lehčí panice vyhledal pohled Wizku, která se v tu chvíli už dívala na mě. Nechtěl jsem od jejich alfy dostat čočku, že si dělám srandu z cizáků. Sám jsem byl cizák. Krátce jsem se na Wizku zadíval a nenápadně protočil očima. Neříkala nic, klasicky, ale její pohled někdy vydal za tisíc slov. Bard a poeta, to bude ňákej flákač. Zato já byl rozhodně nejvíc nejpracovitější vlk na světě. Vyloženě bych si umakal tlapky.
Protočil jsem oči ještě víc, když začal Baghý lichotit. Normální lezení do zadku - musel tam bejt až po ocas. Věnoval jsem Wizku šibalskej sleduj pohled, načež jsem Adiramovi do zadku uštědřil lehkou, okem prakticky neviditelnou, i když slyšitelnou ránu elektřinou, aby se konečně přestal klanět. Potřeboval jsem to uhrát tak, že za to nemůžu, takže jsem se prakticky ve vteřině otočil zpátky na Wizku. Tohle jsem miloval. "Co novýho, zlato?" zajímal jsem se jako starej známej, aby měli vedle prostor probrat, co potřebovali. A taky protože... jsme byli starý známý. "Cos celou tu dobu vyváděla? Nějaký nový zážitky? Snad jsi nebyla pořád zalezlá tady," usmál jsem se... poprvý po dlouhý době opravdu upřímně. Snad jenom na vteřinku jsem se následně zmateně zamračil, protože mi přišlo, že odněkud velice slabě čuchám Styx.

"Taky mě těší," prohlásil jsem věcně, zatímco jsem se tak nějak rozhlížel po Baghý, po Wizku, po lese a všeobecně tak nějak kde co lítá, protože jsem moc neuměl udržet pozornost. Ani jsem si vlastně nebyl jistej, proč tu jsem. Dělal jsem si... přehled o Galliree, o smečkách a tak... poznával nový vlky.
"Starý dámě," odfrknul jsem si následně, jako kdyby mi vlčice řekla tu největší kravinu na světě. "Paní Alfová, tak to určitě ne," uchechtnul jsem se. Vždyť tý vlčici mohlo bejt nanejvejš šest, sedm. To by pak musel bejt starej kdekdo, kdyby ona byla měřítko starý dámy. "I tak se za svoje nemístný tykání hluboce omlouvám. Jsem to ale nezdvořák. Wizku by mohla vyprávět," ušklíbnul jsem se krátce šibalsky na tmavo-modroočku, která mi nejspíš nechala spadnout kapku vody na hlavu. Náramně vtipný. Aby ne - tehdy mi s magií vody pěkně nakopala zadek. Bylo to naprosto boží. Očima jsem jí naznačil, že tohle jí ještě oplatim, ale pozornost jsem mezitim otočil zpátky na Baghý. Ten větší vlk se kamsi odebral, před čímž mu ještě alfa představila Wizku. Wizku byla gamma. Dobře pro ní. Byla gamma i dřív? Určitě si to zasloužila, narozdíl ode mě. Akorát tu pečovatelku jsem jí nezáviděl. Já bych musel většinu zdejších vlčat uškrtit.
"Jo, to je asi dobře, to bych vám nezáviděl," zamrmlal jsem stručně při zmínce o Blueberrym, ale na tom teď nesešlo. Kde ten prašivec asi byl? Co se s nim stalo? No... nová alfa se mi každopádně beztak líbila mnohem víc. Bylo to komický. Byla maličkatá, ale šéfovala celýmu lesu. Určitě musela mít autoritu jak blázen. Těžko říct, kdy se tahle změna udála, ale podle další promluvy k Wizku asi relativně nedávno. Mohly to bejt koneckonců tak necelý dvě léta, kdy jsem tu byl naposled já. Z přemýšlení jsem se probral až ve chvíli, kdy se pani Alfová otočila zpátky na mě. Asi tim myslela, že tu zaclánim, takže nemůžou probírat důležitý věci. "Jdu nevhod?" nadhodil jsem hned, abych se o tom ujistil, a odkašlal jsem si. "No, já... jsem ze Sarumenský smečky, z tý na jihu. Jsem její gamma. Znám se tady s Wizku a s pár dalšíma od vás. Chtěl jsem se stavit na návštěvu. Zjistit, jak se vám teď v zimě daří. Co je novýho a... tak," vysvětlil jsem stručně. S něčim podobnym jsem byl koneckonců nedávno Asgaaru, abych pak předal Darkii zprávy o tom, že jejich alfa zemřela. Byl jsem dobrá drbna. Jenom jsem to rád schovával za diplomatický návštěvy. "Navíc jsem šel okolo a přišla mi škoda propásnout příležitost se podívat na starý známý. Tady Wizku jsem neviděl opravdu věčnost," ušklíbnul jsem se šibalsky. "Alfujete sama, jestli se můžu zeptat?" zajímal jsem se následně. To mě fascinovalo, opravdu. Tahle malá vlčice musela bejt nejzajímavější vlk, kterýho jsem za poslední dobu potkal. Měla i křídla a všechno. Hah, boží.

Přišlo mi, že tady na tom sněhu dřepim nejmíň věčnost. Ne, nepokračuj dál do lesa, Duncane. Bude z toho průser. Víš, že tě tady v tý smečce nemaj v oblibě. Protočil jsem očima. Ale ten zákaznickej servis byl prostě příšernej! To tady nefungoval žádnej ochránce, nebo něco takovýho? Jako já v Sarumenu, heh. A kde byl ten červenej pitomec alfák? Nejdřív jsem trpělivě stál, potom seděl, potom ležel, potom znovu seděl a když už mě to opravdu nebavilo, přisednul jsem si k nejbližšímu stromu a začal jsem do něj čmárat klikyháky drápem - tak, jak jsem to měl ve zvyku, když jsem se nudil, nebo když jsem si chtěl označit, že jsem někde byl. Rozhodnul jsem se, že až veledílo dokončim, prostě se zvednu a nakráčim si to rovnou doprostřed tohohle lesa, protože jsem tu opravdu nechtěl zdechnout na nudu.
Naštěstí se někdo stačil objevit dřív. Vlčice. Opravdu malá, okřídlená, hnědo-bílá (a s ní ještě další vlk, //pokud šel Elrend taky). Jen tak tak jsem stihnul vystrčit dráp ze stromu a dělat nenápadnýho. Posbíral jsem se na nohy a poctivě se narovnal. Musel jsem bejt tak o dvě hlavy větší než ona, ne-li o tři. Skoro jsem jí nezaznamenal přicházet, kdyby jí na poslední chvíli neprozradil pach. Tak jde je ten blboun s červenejma nohama? Kde je alfa? Krátce jsem se zahleděl někam za ní, načež jsem sklonil hlavu dolu, abych si vyslechnul, co má na srdci. "Zdravím, cizinče." "I já vás," přitakal jsem co nejvzornějc to šlo, protože jsem se ještě pořád snažil zamaskovat, že jsem jim tady poslední hodinu čmáral drápem po stromech. Nadechnul jsem se čumákem, nasál její pach a dobře si jí prohlídnul. Tuhle vlčici jsem asi nikdy neviděl. Ani necejtil. Nebo jsem se nepamatoval.
Baghý... alfa zdejší smečky. Krátce jsem svraštil čelo. "Al... alfa? Počkat," znepokojeně jsem se rozhlídnul. Byl jsem snad ve špatný smečce? V týhle oblasti jich na sebe přece jenom bylo namačkanejch víc, jestli jsem se dobře pamatoval. Možná jsem tu byl špatně. Ale ne, už jsem tu přece byl. Vypadalo to tu stejně. Nebo... "Ten s červenejma nohama je tvůj partner?" stočil jsem pohled zpátky k vlčici. Byla fakt maličkatá, což bylo náramně vtipný. Díval bych se na ní hodiny. Snad jsem toho pitomce nepřišel strašit do špatný smečky. "Těší mě, paní Alfová. Já, no... já jsem Duncan, přišel jsem kvůli..." nedokončil jsem větu, protože se tu objevil někdo další. Někdo, koho jsem dobře znal. Podle hlasu i podle pachu. Ocas se mi rozmával ze strany na stranu a uši jsem sklopil k hlavě. "Wizku?" Takže jsem očividně byl ve správný smečce. "No to snad ne, tebe jsem neviděl věčnost! Nehledalas mě? To jsem ti nechyběl? Ty mně jo... neuběhne den, kdy bych na tebe nemyslel," zazubil jsem se. Zlatý časy. Vlastně bych se nedivil, kdyby mě nehledala. Možná jsem jí spíš děsil... tim přívalem otázek a tim, že jsem pořád mluvil. Rozhodně jsem ale nehodlal přestávat. "Pardon, kde jsme to skončili?" otočil jsem se v tu ránu zase zpátky na pani Alfovou, kterou jsem kvůli Wizku tak nezdvořile odbyl.

//loterie 12

//Západní Galtavar přes Mahtae

Krajina okolo mě směrem na jih naneštěstí nenabírala jinou podobu. Sněhu bylo pořád stejně, zima byla pořád stejná. S jižanskym kožichem bylo v zimě prostě všechno na houby. Nachvíli jsem okolo sebe po cestě oteplil vzduch, abych se aspoň trochu zahřál, ale nedalo se říct, že by to mělo extra efekt. Možná jsem se prostě jenom potřeboval složit někam do úkrytu a dva měsíce tam přečkat v rámci zimního spánku. Škoda, že vlci neměli zimní spánek. Určitě bych celou dobu chrápal. Milerád.
Než jsem si uvědomil, kde to vlastně jsem a kam jdu, byl už jsem na hranicích smečky. Nedošlo mi, že mi na mojí pouti na jih bude stát v cestě. Byl jsem v ní už tak dávno, že jsem si neuvědomil, kde přesně se nachází. Až první pohled na její hranice mi oživil vzpomínky. Tady je ten protivnej alfa s divnejma nohama, napadlo mě hned. Minule jsem tu snad udělal nějakej průšvih, ale na okolnosti a podrobnosti jsem už zapomněl. Rád jsem dělal bordel všude možně. Až to do sebe zapadalo. A vůbec - nebyla by sranda se tu zase stavit na návštěvu? Vždycky se přece šlo vymluvit na to, že je to návštěva jménem Sarumenu. Jestli jsem ještě pořád ofiko jeho člen, heh.
I když jsem se nezastavil hned na hranicích, kousek za nima už jo. Neměl jsem ve zvyku stát poslušně až úplně na okraji lesa. Plus jsem chtěl do závětří. A navíc mi konflikt dělal dobře, takže jestli by za to na mě někdo chtěl štěkat, tim líp. Spokojeně jsem švihnul ocasem a rozhodnul jsem se tomu dát ze slušnosti pár minutek, než si probojuju cestu hlouběji do lesa. Kecnul jsem si na zadek do sněhu a čekal.

Duncan
Posty:
- 28.1. - 5 postů
- 29.1. - 5 postů
- 20.1. - 2 posty
celkem = 12 lístků

Lindasa
Posty:
- 29.1. - 1 post
- miniakce 4 = 3 lístky
celkem = 4 lístky

//loterie 11

...Akorát jsem tak nějak zapomněl doopravdy odejít. Odehnal jsem od sebe Bouři a v tom zápalu chvíle jsem se s ní ani nestačil pořádně rozloučit. Možná jsem vlastně tak trochu chtěl, aby zůstala. Možná úplně. Ale v tuhle chvíli mi to prostě nepřišlo vhodný a nehrálo mi to do karet. Nevěděl jsem, co se sebou. Co s Lilith, na kterou jsem si chvíli co chvíli vzpomněl. Neuměl jsem si v hlavě srovnat, kam se teda vlastně poděla. Nevěděl jsem, kde jí začít hledat. Tam, kde jsem se po smrti objevil já? A kde to vlastně bylo? Nebo tam, kde naposledy zmizela? Potřeboval jsem si to nějak ujasnit a pročistit si hlavu. Uklidnit se. Jenom jsem nevěděl jak. A vracet se do smečky se mi teď nechtělo. Potřeboval jsem rozptýlení.
Až když jsem skoro úplně zapadal sněhem, povedlo se mi se probrat i psychicky. Rozlepil jsem oči. Bouře byla dávno pryč, sníh dokonce úplně zahladil její stopy. Jako by tu nikdy nebyla. Zadoufal jsem, že neodešla moc daleko, a že se brzo zase potkáme. Potom jsem na ní zapomněl, stejně jako na všechno ostatní, protože jsem měl mizerně línej mozek a nechtělo se mi o ničem přemejšlet. Úplně vygumováno. Prostě jsem se zvednul a vydal jsem se... někam, kousek na jih. Možná jsem se chtěl vzdálit tomuhle mrazu a sněhu, i když jsem nečekal, že to někde v rámci Gallirei bude lepší. Možná tak úplně na jihu v oáze.

//Borůvka přes Mahtae

//loterie 10

A! Vyhrál jsem. Už žádný další cokoliv. Až by mi ta slovní přetahovaná skoro začala chybět, jak rychle najednou skončila. I tak jsem se sám nad sebou spokojeně usmál. Hořká výhra, ale přece výhra. Kolem nás dál přituhovalo a já jsem nepřestával udržovat vzduch okolo nás o něco teplejší, protože už mi ta zima trochu vadila. Možná byl čas se odebrat do úkrytu. Buď do Sarumenu, nebo se nasáčkovat do cizího... to už nehrálo roli, ale hlavně někam. Pochyboval jsem, že to přes noc bude lepší. Třeba se sem něco hnalo. Zůstat na pláni nakonec nebyl tak dobrej nápad.
Probral jsem se, když se Bouře začala zvedat ze země. "Jen aby. To by mohla říct každá kouzelná bludička, že je to všechno její osobností, zatimco ve skutečnosti motá chudákům vlkům hlavy," ušklíbnul jsem se na ní. Když se teď zvedla, a já se zase neuhnul, byli jsme u sebe ještě blíž. Pojď se čumáčkovat, Bouře. Hluboce jsem vydechnul. NE. DOST. Stačilo. Najednou se něco ve mně otočilo, jako kdybych dostal pěstí do čumáku. Výraz se mi povedlo moc nezměnit, ale o něco jsem přece jenom couvnul. Tohle se nehodilo. Ne, vůbec se to nehodilo. Jako kdybych doteď jel na automat... bez přemejšlení. Pitomče pitomá. "Někam už se nasáčkuju," ujistil jsem jí, když jsem dělal ještě jeden krok zpátky. Bezpečná vzdálenost. Osobní prostor. "Uh... měl bych ještě něco zařídit. Něco... musim ještě někam zajít a... tak!" Teď už to zas tak super sebevědomý a přesvědčivý nebylo, ale to se nedalo nic dělat. Prostě a dobře byl čas, abychom se rozešli... pokud možno každej na opačnou stranu. "Rád tě... zas někdy potkám, Bouře," vymámil jsem na obličeji něco, co se podobalo úsměvu, a lehce jsem se uklonil. Odchod. Jo.

//loterie 9

Možná, že teď už se vítr zvedal až trochu moc. Slunce se přehupovalo na druhou stranu oblohy a bylo jasný, že brzo začne padat pod obzor. Dělala se zima. Zkusil jsem chvíli nechat vítr foukat do protisměru, aby se to vyvážilo, ale zdálo se, že se to kvůli tomu jedině horší. Že si poryvy stejně vždycky najdou cestu okolo. Vichr nešel jen tak zkrotit. Rozhodně ne tenhle, zimní. Nevěděl jsem, jakou jinou magii použít, tak jsem kolem nás místo toho aspoň ohřál vzduch, aby se to nějak vyvážilo. Když to pocitově neštípalo do obličeje, nebylo to tak otravný. Dalo se to přežít. I s mym kožichem. Bouře měla mnohem lepší kožich než já. Skoro všichni měli lepší zimní kožich než já. Ale... já měl aspoň magii ohně, takže se to vyvážilo.
"Víc než cokoliv!" zahlásil jsem vítězoslavně a narovnal jsem se. Nic dalšího, lepšího, už určitě beztak nešlo říct. Ta hra mě trochu přestávala bavit, ale stejně jsem mermomocí chtěl mít poslední slovo. Byl jsem chorobně soutěživej. "Ani jedno z toho," zahučel jsem. Asi jsme si dostatečně dobře nerozuměli. "Ale máma by mě profackovala, to jo." Kdyby máti nebyla tak šíleně daleko na jihu, určitě bych chytil pár přes hlavu. A kdyby se dozvěděla všechno, možná by mi tu hlavu i utrhla. Ne, určitě by mi jí utrhla. Ach, moje drahá máti! Jak moc mi někdy chyběla.
Ucuknul jsem, když Bouře zvedla hlavu ze země, aby se naše hlavy nesrazily. Možná jsem opravdu stál moc blízko, ale to rozhodně neznamenalo, že se posunu. "Tomu se mi nechce věřít. Cítím se... skoro očarovaně," zamrkal jsem. Dobře, čas přestat.

//loterie 8

Líně jsem zívnul a zastříhal jsem ušima. To levý jako kdyby bylo o něco těžší než pravý, ale to jsem si nejspíš jenom potřeboval zvyknout na to, že tam mám tu zlatou cetku. Těžko říct... jestli mi to opravdu slušelo, možná by byla škoda jí zkoušet udat u Smrti. Ta stará mrcha by se stejně nenechala moc usmlouvat... ještě by mi jí zabavila, nebo tak něco. Stejně jsem se za ní ale potřeboval zastavit. Spíš jsem se ale na chvíli zamyslel nad tím dvounožcem, kterýmu jsem jí ukradnul. Bylo to opravdová trofej. Opravdová trofej ze souboje. Ne moc vyrovnanýho souboje, ale... on mě chtěl zabít první, takže to vlastně bylo v sebeobraně. Blboun jeden. Já jsem jenom pevně doufal, že si dvounožci v nejbližší době nenajdou cestu na Gallireu, protože budou mít svejch starostí dost.
"Cokoli na světě," uchechtnul jsem se přihlouple, jako kdybych měl vypláchnutej mozek. Takhle jsme si přehazovali slovo "cokoli" tam a zpátky jako míč. Jako idioti. Ale to nevadilo. Hrdě jsem se usmál, když prohlásila, že jsem roztomilej. Skoro bych se začervenal, kdyby něco takovýho šlo. Ach, no nebyla tohle výborná kratochvíle? Miloval jsem zabíjet čas s vlčicema. "Užívej si to, než začnu bejt... neslušnej," zabroukal jsem tajemně, polohlasem. Půlku věty jako kdyby rozfoukal vítr někam po pláni, ale byl jsem u Bouře tak nebezpečně blízko, že to mohla bez problému slyšet. Byli jsme tu široko daleko sami. Uprostřed všeho toho bíla jsem byl jako pěst na oko. Vlčice naproti mně se maskovala o něco líp. "Jestlipak na mě nepoužíváš nějakou magii, Bouře," zajímal jsem se. Přišel jsem si najednou nějak moc uvolněně a přiblble. Snad to bylo únavou. Nebo ti hrabe, blbečku.

//loterie 7

Těžko říct, jestli to bylo tím, že jsme se nacházeli uprostřed pláně a né někde schovaný v lese, ale jak se den posouval dál, začalo trochu foukat. Vítr nám začal čechrat srst a zvedat čerstvě napadanej sníh. Zase jsem vypadal jako vrabčák, ale nechtěl jsem to teď vůbec řešit. Dokud jsme se slyšeli a nebyla nám moc velká zima, neměl jsem potřebu se někam rychle přesouvat kvůli počasí. Spíš už to teď s tím rozděláváním ohně vypadalo míň nadějně, protože bez dřeva a ve větru by se udržoval opravdu těžko. Za pár minut bych se z tý magie složil a usnul. Už tak jsem měl po výletě všeho dost, i když mě naše konverzace udržovala perfektně na nohou. A taky radost z nový cetky, co mi zdobila ucho - to mi dalo energii tak na tři dny dopředu.
"Cokoli," přitakal jsem lišácky, když se Bouře optala. Cokoli. Byl jsem u ní až nehezky blízko, ale to byl bohužel zvláštní zlozvyk, co jsem aplikoval skoro na všechny živý bytosti, co se kolem mě zrovna nacházely. Osobní prostor neexistoval, když jsem byl poblíž. Nakonec z ní vypadlo, že bydlí, kde si zamane. To jsem tak nějak čekal, takže mi udělalo radost, že jsem jí odhadnul. Tulačka. A taky jsem jí to trochu záviděl, protože znělo opravdu dobře to takhle říct. "Doprovodím tě kamkoliv si budeš přát. Jsem ten nejvychovanější chlapec v okolí," zalhal jsem, ale to jí z mojeho pohledu muselo bejt nad slunce jasný. Potom z ní vypadla další otázka. "Uspěl bych, kdyby to tak bylo?" zabroukal jsem, sklopil jsem uši k hlavě a zatvářil jsem se náramně svůdně. Měl bys přestat.

//loterie 6

Jak mě Bouře povzbudila, málem bych tu piruetu snad udělal - kdybych jí uměl. To byl docela zásadní nedostatek. Nádherně slunnej den teda nebyl, ale to vůbec ničemu nevadilo. Hlavně, že nesněžilo. Já jsem se snažil zapomenout na ty hrůzy okolo Lilith a vlčice naproti mně se snad taky chtěla jenom zabavit při dlouhý chvíli, než půjde dál, takže jsme se dobře doplňovali. Velkej plus bylo taky to, že mi prokázala laskavost a pomohla mi. Naposledy jsem se nakroutil a ukázal, ale sebevědomí už jsem měl s novou cetkou tolik, že jsem další chválu nepotřeboval. Byl jsem naprosto opilej představou toho, jak dobře asi vypadám. Představou toho, jak teď můžu dělat všechno, a jak bych teď měl dělat všechno... jenom pro to, abych se nesoustředil na problémy a strasti, abych na ně na chvíli zapomněl.
Dáma by si toho přála. Spokojeně jsem se na ní ušklíbnul. Bejval bych si toho sám nadiktoval tunu, kdyby mi někdo chtěl prokázat laskavost. Třeba byla opravdu vhodnej kandidát na spojence. Už na ostrově mi to tak koneckonců přišlo. Byla s ní sranda! A vůbec! Pomohla mi, takže bylo na místě jí to oplatit. Když vyslovila slovo štramák, jako kdyby se mi do žil vlila pozlacená krev. Štramák. Naprosto boží. "Jestli mě máš za štramáka, tak to může bejt opravdu cokoliv, Bouře," zahlásil jsem bez rozmyslu a svůdně jsem zavlnil obočím. Jo. Na to by mě užilo. "Bouře..." vydechnul jsem. Už jsem se zmínil, jak se mi to jméno líbilo? "Kde teď bydlíš, Bouře?" Ach, a bylo to tady. Slovo "Bouře" už potřetí. Opravdu pěkný jméno. Až mi z toho vynechával mozek.