Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Smečkování 13 - 2/2

//Úkryt

Vyplul jsem ze sarumenskýho doupěte na světlo a párkrát zamžoural. V tlamě jsem nesl zbytky z úkrytu. Dva z nich spolehlivě, jenom třetí mi z tlamy jen tak tak visel, abych ho neupustil – držel jsem ho prakticky jenom jedním tesákem. Nechtěl jsem chodit nikam daleko – už jenom kvůli tomu, abych si dneska napotřetí absolutně nevykroutil tlamu, jako předtím při lovu a čištění kožešin. Moje jinak nicnedělající čelisti dneska fakt trpěly a jejich používání mě normálně začínalo bolet. Potřebovaly si odpočinout. Sotva jsem se z úkrytu vyškrábal, popošel jsem jenom asi o patnáct, dvacet metrů. Přišlo mi, že dál opravdu neni potřeba chodit. Půda byla v Sarumenu všude podobná – jestli tu byly nějaký místa, kde by se dalo líp hrabat, tak jsem o nich nevěděl. Nebo jestli tu někde dokonce byly místa, kde se daly zahrabat kosti a maso normálně, nevěděl jsem o nich už vůbec. Jenom jsem věděl, že to chci mít rychle za sebou.
Zastavil jsem se na místě, kusy zbytků jsem pomocí mávnutí hlavou hodil dostatečně daleko před sebe a našteloval jsem se tak, abych mohl poctivě hrabat. Čim dřív to mohlo bejt za mnou, tim líp. Roztáhnul jsem zadní nohy, přikrčil jsem se a začal jsem intenzivně hrabat do země. Nebylo potřeba vyhrabat bůhvíjak hlubokou díru – stačilo, aby se tam zbytky vešly a daly se zaházet hlínou. Nejdřív jsem se pozastavil, abych si oddechnul, ale v tu chvíli byla díra ještě příliš mělká. Po chvíli už to na druhý pokus bylo lepší. Hodil jsem zbytky do jámy a abych neměl stejnou práci i s jejich zahrabáváním, zkusil jsem nejdřív co nejvíc hlíny nabagrovat zpátky tlapkou – měl jsem štěstí, že jsem měl podobný zbarvení jako ta hlína, takže jsem se zas tolik nezamazal. Zbytek jsem tam během minutky následně nahrabal a bylo hotovo. Párkrát jsem místečko naposledy uplácal. Krásná práce.

Smečkování 13 - 1/2

A když už jsem byl v tom… a chystal jsem se ven z úkrytu… pořád se v něm válely zbytky ze zimy. Smečka byla patrně na lovu, asi i víc než jednou, a nikomu se potom přirozeně nechtělo odnášet zbytky jídla někam ven. Nebo… je možná někdo vynášel, ale prostě je nepobral všechny, což bylo docela logický, protože vlk nebyl sysel, aby toho mohl všude kolem tahat tolik. Tak či onak – když jsem teď byl spokojenej, že jsem se trochu najedl, že jsem tak hezky vyčistil ty kožešiny a že se mi povedlo bravurně použít svůj vlastní ocas jako smeták, měl jsem mnohem větší motivaci dělat něco dalšího. Bylo to jako nějaká divná nemoc – příval energie, co jsem neznal, protože jsem za normálních okolností byl prostě jenom líný hovado. Energicky jsem se protáhnul a očima přejel všechny ty zbytky. Bylo jich dost, hlavně drobnějších kůstek a tak, ale ty jsem se pokusil přesunout do rohu už v rámci zametání úkrytu. Teď jsem se nasoustředil spíš na ty větší. Bylo mi jasný, že je asi nepoberu všechny, ale aspoň trochu tomu pomoct šlo. Nechtěli jsme přece, aby nám to smrdělo v úkrytu.
Přistoupil jsem ke zbytkům a očichal jsem je, abych zjistil, že už jsou opravdu nepoužitelný. Bylo tu pár kusů kůže, masa a nějaký kosti. Něco bylo slepený dohromady, něco se válelo kousek po kousku po zemi. Vzal jsem do tlamy jeden větší kus a následně jsem do tlamy opatrně přibral i další, načež jsem třetí už jen tak tak chytil špičákem. Povedlo se mi pobrat kost a dva kusy masa, co tu vyloženě začínaly hnít a překážet. Ujistil jsem se, že to držím dostatečně pevně, a pomalu jsem se chodbičkou vydal zpátky ven do lesa, abych zbytky někam zahrabal.

//Les

Smečkování 5

Jakmile jsem položil kožešiny do úkrytu a ještě chvíli se na svoje dílo pyšně díval jako idiot, došlo mi, že by se docela hodilo, kdyby se to tu aspoň trošičku uklidilo. Aspoň trošičku. Trošilililičku. Sem tam se tu pořád válel bordel z venku, jak sem přes zimu všichni chodili zablácený a mokrý – a tak vůbec! Prostě to nevypadalo dobře. Nebo… ne, že by mi záleželo na tom, jak náš úkryt zrovna vypadal, nebo tak. Nebyl jsem žádnej bůhvíjak čistotnej exot, to vůbec ne. A i kdybych byl, rozhodně bych to nikdy nepřiznal – to by bylo náramně trapný. Čistotnejma vlkama jsem totiž zásadně pohrdal. Spíš mě štvalo, že bych měl v tom bordelu ležet, když už bych se sem přišel vyspat. Nebo že by se to nedejbože naneslo na moje nový exkluzivní kožešiny, co jsem sem přinesl. Takže mě nenapadlo nic lepšího, než se trochu přikrčit a prostě to tu poctivě zamýst ocasem. Jo… přesně tak. Tiše jsem zadoufal, že mě nikdo nevidí, a úkryt jsem v okolí kožešin začal takhle zametat tak, abych všechen bordel aspoň nahrnul do jednoho rohu, nebo přímo pod ty kožešiny. Bylo to docela fyzicky náročný, vzhledem k tomu, že jsem u toho musel bejt tak divně přikrčenej. Musel jsem vypadat, jako že mám nějakou pofidérní chorobu páteře. Nevydržel bych to moc dlouho – ke konci už jsem začal paranoidně přemejšlet, jestli se mi ty záda a zadek takhle nemůžou zaseknout, a jestli mi náhodou nekřupe v páteři. Ale výsledek stál určitě za to. Pyšně jsem se sám pro sebe usmál… na tajňáka. Jakmile jsem uklidil pár metrů čtverečních v úkrytu, z nějakýho důvodu mi přišlo, že jsem si dal celej život dohromady a že všechno perfektně funguje. Boží.

Smečkování 20 - 3/3

//Les

Zapadnul jsem z lesa rovnou do našeho úkrytu. Opravdu dlouho jsem tu nebyl, takže jsem se do něj svým způsobem vlastně těšil. Kožešinu už jsem teď měl zase poctivě v tlamě, přičemž zbytky divočáka jsem vzal s sebou – pro jistotu, kdyby měl někdo zrovna chuť a chtěl si dát, i když už jsme z toho ujedli i já i Marion. Až bych si tu tlamu zase skoro vykroutil a hned po vyklopení jsem si jí musel protáhnout. Maso z divočáka navíc sice asi nebylo nic světobornýho, už vůbec ne jestli byla smečka v poslední době lovit, ale to neznamenalo, že si to někdo nedá k sváče. Mně osobně to při čištění tý kožešiny třeba náramně bodlo. A Marion podle všeho taky. Měl jsem ze sebe radost. A taky jsem byl napapanej, což mi přinášelo ještě větší radost. V samý euforii jsem si prakticky nevšimnul, že se po našich chodbách nese pach Lilith, a pokračoval jsem rovnou tam, kam jsem svoje kožešiny zamýšlel umístit – samozřejmě do velké místnosti, protože jsem se na nich chtěl jako podřadnější člen smečky válet taky. I když jsem nebyl vyloženě kappa, do místností pro Alfy a Bety jsem asi spíš nebyl zvanej – nebo jsem nevěděl, jak to funguje, vzhledem k tomu, že ve starý smečce byli rodiče Alfa pár a nikdy jsem tohle nemusel řešit. Ani jsem si neuměl vzpomenout, jak to v praxi vypadá.
Zaplul jsem do větší místnosti a odložil jsem všechno, co jsem nesl v tlamě – oba kusy kožešiny a zbytky divočáka. Musel jsem se zadumat nad tím, co chci kam umístit a jak to udělám, ale zas tak logisticky náročný to nebylo. Maso z divočáka jsem prostě posunul do jednoho z rohů, aby bylo vidět, ale zase nestálo úplně v cestě. Nechal jsem ho taky ve větší místnosti – tam bylo koneckonců nejvíc místa a ničemu to nepřekáželo. Moc toho z chudáka prasete nezbylo, ale jak už jsem se zmínil – na sváču asi dobrý. Byla škoda jí někomu kdyžtak upírat. Kožešiny jsem následně roztáhnul tak, aby zabíraly co největší prostor. Nebyly zrovna obrovský, ale divočák měl opravdu hustou a štětinatou srst, která mohla v zimě zahřát kohokoliv, kdo by to potřeboval. Třeba mě, hehe. Už jsem se viděl, jak se v nich většinu zimy válim.

Smečkování 16 - 2/2

"Ale tohle je na jih OD Gallirei, jakože úplně dole, jakože úplně na jihu jihu," vysvětlil jsem na svoje poměry ještě docela trpělivě, ale málem už bych si začal podupávat tlapkou, jak mě to vysvětlení vyčerpalo. S touhle vlčicí nebylo vůbec jednoduchý se bavit. Nebo možná bylo, ale asi jedině pro někoho o dost trpělivějšího. Což jsem já nebyl. "Na jihu žiju já a moje rodina, takhle tam vypadaj všichni... jenom ne tak vysoký... ne vždycky," dovysvětlil jsem ještě. Tahle vlčice opravdu nevěděla o světě vůbec nic. Ale nemohl jsem jí to vyčítat - asi nikdy nevytáhla paty z Gallirei. Ještě na to měla čas. I na pochopení spousty jinejch věcí. "Třeba někdy přijdou na návštěvu." Pochyboval jsem ale, že by moji sourozenci náhodou trefili zrovna sem. Bylo to pekelně daleko.
Potom se ale atmosféra zlepšila, jelikož jsem byl pochválen. To se mi náramně líbilo. "Heh... to jsem rád, že jsem víc cool než Thoran," skoro bych se začervenal. Jo, tohle by se mi líbilo poslouchat. I když to od Marion patrně nemělo zas až takovou váhu. "To sedí. Jseš docela ten typ vlčice, co bude mít rád květinkový louky," poznamenal jsem spíš tak trochu suše. Věděl jsem kulový o květinkovejch loukách. Absolutně mě nezajímaly. Ale dovedl jsem si živě představit Marion, jak se v nich vesele válí.
"Byl jsem skoro úplně všude, drahoušku. I za oceánem. Určitě někdy vytáhni paty a zkus to taky. Ale vem si sebou někoho, kdo tě bude bránit. Nějakýho chlapáka. Třeba Thorana," poradil jsem jí, ačkoliv jsem Thorana neznal, a začal jsem se pomalu sbírat na nohy. Bylo potřeba hodit ty kožešiny do úkrytu. "Smečka a Gallirea jsou boží. I divočáci. Jdu hodit tyhle kožešiny do úkrytu, Marion. Ještě se určitě uvidíme," vyloudil jsem ze sebe něco jako úsměv, načež jsem pobral věci a pokýval na pozdrav a pomalu se vydal k úkrytu. Fajn konverzace, ale o pár minut dýl a už bych to nejspíš nedal.

//Úkryt

Smečkování 16 - 1/2

"To je fajn," ušklíbnul jsem se spokojeně nad dalším z jejích horlivých vyprávění - koneckonců jsem se zeptal. Byli na lovu. To bylo fajn. Smečku to sblížilo. "To je teda pravda, že každej musí něco umět. Neužitečný tu nechcem," důležitě jsem přikývnul, i když jsem sám byl většinu času docela lenivý hovado.
"Teda, ty jseš ale pěkně zapálená do toho deltování. Jak dlouho jseš vůbec delta?" A hele - další otázka. Padalo to ze mě dneska skoro samo. Měl jsem nějakou konverzační náladu. Jenom jsem si nebyl jistej, jak dlouho mi to tak ještě může vydržet. Moc dlouho asi ne. Musim pak s těma kožešinama do toho úkrytu, ať je tu nezapomenu a nenechám válet. Navíc mě docela zajímalo, jak dlouho je delta, a vůbec - jestli se ve smečce děly nějaký další organizační změny. To bylo ale na probrání spíš s Darkií nebo s Maple. Na pozdějc. Bůh ví, kolik toho Marion vlastně věděla a kolik ne.
"Já jsem přišel z daleka, z jihu. Proto mám taky tak řídkou srst. Ta zdejší zima mě pěkně vytáčí - ještě že už je to za náma a přichází jaro," konstatoval jsem tak nějak lehce otráveně. "Mám spoustu rodičů a sourozenců. Všichni žijou. Veselá rodina. Jenom daleko na jihu, no," odpověděl jsme prostě. Nic zajímavýho. Jména jsem jí zrovna vykládat nemusel, ale beztak to bylo něco, co za vteřinku zapomene. Tahle vlčice byla jako banka na otázky. Jedinej způsob jak vyhrát bylo jí zavalit víc otázkama, než ona vás. "Ne. A nejsem starej! Jsem štramák, náhodou!" obořil jsem se nakonec, když si dovolila říct, že jsem starej. "Kolik je vlastně tobě, ty nádhero? Jseš o dost větší než si tě pamatuju," stočil jsem radši řeč k ní. Poznámka o tom, že jsem starej, mě lehce rozhodila.

Smečkování 19 - 2/2

Možná, že to bylo lepší, dokud jsem vlčici svoje jméno neprozradil. Sotva jsem to udělal, začala se kolem mě motat jako smeták. To byla vždycky takhle šíleně akční a otravná? Kdybych měl špatnej den, pěkně by to schytala. Naštěstí jsem se měl docela fajn, takže mi trpělivost úspěšně nepřetekla a zvládnul jsem jí neříct nic hnusnýho, a to za celejch těch pár minut, co jsme se bavili. Jenom jsem se na ní přihlouple šklebil a poslouchal, co má na srdci. Oproti diplomatickýmu pokecu s Baghý to byl úplně jinej soudek, ale to nevadilo. Aspoň jsem měl pestrej den.
I když jsem se zprvu leknul a z hrdla by se mi skoro vydralo zavrčení, dokonce jsem vlčici nechal, aby mě objala. Páni - ta byla teda kontaktní. "Taky mám radost, že tě vidim," přitakal jsem. Neznělo to vážně, protože jsem takový věci nebyl zvyklej řikat, ale vlastně to byla tak trochu pravda. Nebo... mi to minimálně bylo fuk. Nebyl jsem žádnej bombónek, abych se s někym kamarádil, ale dokud nebyl nikdo v blízkym okolí, tak jsem drsnýho asi hrát nemusel. Spokojeně jsem se ušklíbnul, když se pustila do masa, co jsem přitáhnul ze severu. Najednou jsem se ohledně sebe cejtil náramně dobře, takže to udělalo radost i mně. "Nejni zač, jenom si dej. Neudus se tim. Jak se má máti?" zajímal jsem se, i když těžko říct, jestli v jejim případě nebyla otázka něco tak trochu nebezpečnýho. Aby se nerozkecala moc.
"No, aby jeden špehoval, musí taky někdy umět držet zobák. Takže záleží, jestli bys něco takovýho uměla," konstatoval jsem celkem diplomatickou odpověď. Tahle vlčice byla asi tak nejmíň vhodnej adept na špióna, ale vysvětlovat jsem jí to nemínil. Navíc jsem sám byl docela amatér.
Načež mi začala vysvětlovat svojí funkci. Pečovatelka - no samozřejmě! Byl jsem hotovej jasnovidec. "No, když jsem odcházel, byl jsem gamma, ale dlouho jsem tu nebyl. Tak už jsem možná jenom delta, nebo tak. Minimálně bych si to zasloužil," zamyslel jsem se nahlas. Ono to bylo koneckonců jedno. Nerespektoval jsem skoro nikoho, ať už jsem byl na jakýkoliv pozici. A v týhle smečce mi to většinou i procházelo. Maple a Darkie byly moc hodný. A Morf taky bejval. "No... většinou jenom... občůrám hranice a... někdy přinesu něco k jídlu," popsal jsem. Bylo to jednoduchý. "Určitě toho tady namakáš víc jak já." Blíž jsem to specifikovat nechtěl, protože jsem to jídlo taky sem tam čórnul někomu jinýmu, protože jsem byl sám línej lovit. No jo - takovej byl život.

smečkování 19 - 1/2

Než jsem se stačil nadát, už jsem v nejbližším okolí nebyl sám. Zatímco jsem čistil kožešinu, někdo se ke mně odkudsi přiblížil. Musel jsem v hlavě hodně zapátrat, jestli tohohle člena smečky nepoznám po pachu. Rozhodně mi to něco říkalo, ale přes paměť, jména a pachy jsem byl totálně marnej - pokud nešlo o někoho, kdo mě vyloženě zajímal, většinou jsem neměl nejmenší páru, s kym se to vlastně bavim. Tenhle pach jsem ale opravdu znal. A když se u mě vlčice objevila, spolehlivě jsem jí poznal podle zbarvení. Marion. Dcera Wolfganie. S divnym zbarvenim, s divnejma ušima... pořád stejná, jenom jsem si jí pamatoval o dost menší. Jako vlče jsem jí tehdá zachránil, když jí Styx někde nechala válet zmrzačenou, jestli jsem se dobře pamatoval. A tak jsem vlastně nevěděl, jestli mám radost, že přišla. Nevěděl jsem, jaká je. Neznal jsem jí. Jenom jako štěně.
"Marion, to jsem já, Duncan!" napomenul jsem jí chraplavě, rádoby dotčeně, když na mě poprvý promluvila. Prej jestli jsem od nás. Jasně že jsem. "Tos byla asi moc malá, když jsem na tebe naposled mluvil," zapřemýšlel jsem následně nahlas a nachvíli se přestal věnovat divočákovi. Budiž jí odpuštěno. Ty kožešiny už byly koneckonců hotový. Bylo to vyřízený. Očima jsem vlčici naznačil, že jestli chce ke svačině kousek masa z divočáka, může si nabídnout. Já už jsem nechtěl... jinak bych jí to nenabízel. "Jenom se z toho nasvač, určitě máš hlad," povzbudil jsem jí překvapivě neutrálně pro případ, že by to nepochopila, protože jsem si jí pamatoval trochu pomalejší. Páni - byl jsem ochota sama!
"Já jsem ochranář... teda... jestli ještě pořád jsem. Poslední dobou pro smečku spíš šmíruju ostatní smečky a tak... ale to nikomu neřikej," zašklebil jsem se na ní spiklenecky, když se začala rejpat v tom, co ve smečce dělám. Bylo koneckonců dobrý se vychválit, že jsem něčim užitečnej. Zvlášť dcerušce od Bety. "Co děláš ty? Jseš už aspoň delta, nebo tak?" zajímal jsem se tak nějak na oko. Neměl jsem důvod bejt dneska nějak mimořádně protivnej a hnusnej... vyjímečně jsem měl přívětivou a povídavou náladu.
A hle! Měla funkci! "Takže co děláš? To bude určitě ňáká pečovatelka, nebo tak," uchechtnul jsem se. Pečovatelky jsem fakt obdivoval. Já osobně fakany nesnášel.

//Ohnivé jezero

Konečně jsem překročil hranice lesa. Už u nich mě do čumáku začala trkat spousta pachů - známejch i neznámejch. Tak to bylo vždycky. Jak jsem sem chodil jednou za uherák, vlci přibejvali a ubejvali. Měnili se. Měl bych se sem vracet častějc. Trávit tu víc času. Tiše jsem zadoufal, že zůstali moji oblíbenci, ale Newlina ani Pippu jsem nikde necejtil. Darkii taky ne. Ale byla tu Maple - aspoň že tak.
Zastavil jsem se kousek za hranicí lesa a konečně jsem divočáka položil. Bolela mě z jeho vlečení čelist, takže jsem si jí musel okamžitě protáhnout. Vypadal jsem u toho jako idiot, takže jsem byl rád, že nikdo neni v bezprostřední blízkosti. Potom jsem si protáhnul i krk a záda - pořádně. Nikdy bych si nepřipustil, že stárnu. Byl jsem... prostě unavenej z lovu. A vůbec - jestli jsem stárnul, Život s tim určitě uměl něco udělat. Spokojeně jsem se usmál na svůj úlovek. Což bylo paradoxní, protože jsem se ho zrovna chystal naprosto zohavit.
Nejdřiv jsem mu víc nahryznul ránu, kterou jsem nechal na krku - tu smrtelnou. Zakousnul jsem se do něj tak, aby mu to srst moc nezohavilo, ale stejně byla trochu zaplácaná od krve. Jinak ten lov udělat nešel. Bylo to teď jediný místo, kde už měl divočák kůži odkrytou, takže bylo snazší ho za ní chytit. Škubavě jsem to z něj začal kolem dokola sundavat. Z tělíčka tekla krev, ale ne tolik, kolik jsem čekal. Divočák byl vůbec zvláštní zvíře. Měl tuhou kůži, tuhou srst - ideální, aby zahřála úkryt na zimu. Byl jsem na sebe náležitě pyšnej.
Z každýho odloupnutýho kousku kůže jsem odhryznul i kus masa - sem tam jsem ho rozžvejkal a rovnou u toho postačil, sem tam jsem divný šlachovitý kusy odložil o kousek vedle. Přišel jsem si jako pan řezník.
Kožešinu se mi nakonec nepovedlo ze zvířete seškubat jako celek - byly to spíš dva větší celky, ale to pro účely zahřátí úkrytu nevadilo. Přece jenom jsem byl pořád preparátor amatér. Nemohlo to bejt napoprvý perfektní. Stačilo, že to je decentní. A že dělám... něco... pro smečku. Doufám, že mě u toho někdo uvidí, pomyslel jsem si škodolibě. To by se totiž náramně hodilo, aby mě někdo viděl makat.

//Midiam přes Středozemku

Chvíli mi trvalo, než jsem přišel na způsob, kterym by se prase dalo táhnout nějak obratně. Když jsem šel popředu, motalo se mi pod nohy a byla jenom otázka času, kdy si totálně nabiju tlamu. Ten nápad mě pomalu začínal štvát. Napadlo mě to v jednom z mejch manickejch stavů, kdy jsem chytil bombovej nápad a upnul se na něj. Když jsem teď táhnul prase přes velkou pláň, už mi to tak bezvadný nepřišlo. To ale nevadilo. Když už jsem ho chytil, musel jsem z toho přece udělat haló - z toho, jak jsem pro smečku náramně užitečnej. Ještě to teda chtělo očistit, ale to už snad nebylo nic. Párkrát jsem to vlky viděl dělat ve svojí rodný smečce.
Nakonec jsem zvolil jinou strategii - otočil jsem se zády a prostě prase táhnul pozadu, když jsem teď stejně šel přes rovnou pláň, kde široko daleko nebylo o co zakopnout. Do Sarumenu už to byl koneckonců jenom kousek. Docela jsem se tam těšil - na to, až se vyvalim někam na sluníčko a budu se prostě jenom povalovat.

//Sarumen

//Borůvkáč přes Zelené nory

Sotva jsem opustil Borůvkáč a nechal Baghý za sebou, bez dalšího čekání jsem se vydal rovnou směrem jižně, abych se přímou čarou co nejdřív dostal k vlastní smečce. Ne, že bych teda patřil k extra zodpovědnejm jedincům, ale pravda byla, že už jsem tam nebyl opravdu dlouho, a že jestli jsem chtěl bejt k něčemu užitečnej, musel jsem ty vysomrovaný informace taky někomu předat. Navíc mě zajímalo, co je novýho... jak se má Darkie s Maple, jestli tam neni Pippa, nebo jestli bych třeba nenarazil na Newlina - jo, toho už jsem taky pěkně dlouho neviděl! A vůbec... byl jsem duchem fakt tulák. Určitě byl čas se ve smečce zastavit.
Abych ale do lesa nechodil s prázdnou, když už jsem se tak dlouho zdržoval jinde, cestou jsem se rozhodnul něco ulovit. Nemuselo to bejt rovnou k jídlu, protože to bych beztak celý sežral sám, než bych to tam dotáhnul, ale určitě se se nám takhle po zimě hodila nějaká nová kožešina... ne jako ty smradlavý, co se válely v úkrytu bůhvíjak dlouho. Navíc tak šlo zabít dvě mouchy jednou ranou - mohl jsem z kořisti přece nejdřív pohodlně ujíst, a třeba pak i trochu nechat spolusmečkovníkům. Těžko ale říct, jestli bych sám stačil na vysokou. Možná na nějakou... menší, nižší vysokou. Jo, v dobrý kondici jsem koneckonců byl, a kdyby ale to zvrtlo, vždycky šla použít magie.
Dal jsem se tedy do intenzivního větření potenciální kořisti. Vítr foukal tak nějak jedním směrem, takže by se mi přirozeně hodilo, kdyby byla kořist proti větru ode mě. To by znamenalo, že o mně neví. Kus se mi po chvíli dokonce zavětřit podařilo - patrně divoký prase, a i když bylo o trochu dál, než jsem čekal, a musel jsem to tak vzít lehkou oklikou. To nevadilo. Byly ideální podmínky na lov. A měl jsem na něj náladu. Divoký prase bylo taky dobrý zvíře, co se kožešiny týkalo - na jídlo nebylo až tak skvělý. A navíc - jestli si dám pozor, to zvíře o mně do poslední chvíle nemuselo vědět. A to bylo co říct - vlk vysokej jak blázen. Na lovy vždycky absolutní postrach.
Jakmile jsem byl dostatečně blízko a objevilo se v mojem zornym poli, dal jsem všechno do sprintu. Byl jsem netrpělivej. Kdybych se v Borůvkáči tak hezky neprotáhnul, možná by to byl moc velkej risk, ale takhle jsem byl v ideální kondici. Doběhnul jsem prase ještě rychlejc než jsem čekal. Měl jsem štěstí. Štětinatý bylo pěkně, ale byl to docela chudák. Do úkrytu to ale stačilo. Agresivně jsem ho srazil k zemi celou vahou, a abych mu to nedělal těžký, zakousnul jsem ho prakticky hned. Zaškubal jsem mu krkem tak, abych krví nezacákal úplně všechno, když ta kožešina měla přijít do úkrytu. A když jsem se ujistil, že je to opravdu mrtvý, prostě jsem ho pořádně popadnul a táhnul. Do smečky to byl kousek.

//OJ přes Středozemku

//kratší, pardon, frčim smečkovat, díky moc za hru!

Jakkoliv se mi to flákání a vykecávání s paní Alfovou zamlouvalo, opravdu už nastal čas se stavit zpátky do smečky, jestli jsem chtěl bejt členem i příští zimu. Bůh ví, co všechno se tam mezitím semlelo. Nechtěl jsem si radši ani představovat, kolik toho budu muset dohnat.
"Joo, já si dycky nějak poradim," zamrkal jsem na Baghý, jako že se může spolehnout, že si všechny svobodný slečny v okolí zvládnu pohlídat sám. Jo - ohledně tohohle jsem zrovna přehled měl. Perfektní přehled. Jakmile se kolem mě začalo pohybovat až moc vlčic, většinou jsem úplně přestal vnímat... všechno kromě nich. Bylo to jako prokletí, nebo nemoc. Ale krásná nemoc.
"Chm... tuhle Rez budu muset určitě poznat. Slyšel jsem toho o ní hodně... hodně na to, že nejspíš neví, že existuju," zamyslel jsem se nahlas, ale to bylo tak celý. Nemělo smysl z čehokoliv vyvozovat nějaký závěry. Věděl jsem jenom to, že se bratříčkuje se Styx. A taky jsem věděl, kdo jí zná. Zajímalo mě, jaká je. Ale spíš jsem hodlal počkat, až mi jí do cesty přivede osud, nebo tak. V tuhle chvíli jsem ani nevěděl, kde hledat tu Styx. A měl bych... měl bych jí někdy navštívit. Teď byl ale čas na smečkový povinnosti. "Kdybych je někde našel, dám ti to pak vědět." Potom už jsem vlčici jen pokýval na pozdrav a vydal se kamsi jihovýchodně, kde sídlila moje smečka.
Baghý jsem následně všecko spolehlivě odkejval a hezky se zvednul a narovnal, abych mohl vyrazit. "Pozdravy vyřídim. Děkuju za všechno, jseš excelentní hostitelka," zazubil jsem se vděčně. Bylo perfektní, že jsem sem měl dovoleno chodit i dál. Oxidovat. To bude mít Wizku náramnou radost. A všichni ostatní členové smečky taky. Za zády se mi ozývalo vytí paní Alfové, jak k sobě volá někoho ze smečky. Prima návštěva.

//Midiam přes Zelené nory

"Jo, je to pěkná mrcha," přitakal jsem. Zdálo se, že vlčice naproti mně má se Smrtí snad ještě horší zkušenosti než já. Já se jí navíc vždycky snažil balit, takže jsem si za to mohl sám. Těžko říct, čím jí asi tak vyprovokovala Baghý... možná ničím - vlčí bohyni toho stačilo opravdu málo, aby se vytočila do ruda. "Já jí rád provokuju... ta návštěva je pak dřív za náma, páč se mě chce rychle zbavit," zazubil jsem se, i když těžko říct, jestli mě kvůli tomu jednou opravdu neprohodí zdí. Zahrával jsem si s ohněm. Ale to jsem koneckonců dělal rád. "Až jednou poznáš tuhle mojí stránku, uvidíš, jak rychle mě poženeš z lesa, pani Alfová," šťouchnul jsem si rovnou i do Baghý. Musela přece vědět, do čeho jde, když jsme si teď tykali a znali jsme se líp!
"Mhm, mohly by šílet ještě o trochu víc... a já z nich míň," povzdechnul jsem si rádoby dramaticky, i když mi veselej tón zůstal. Poslední dobou jsem skrz vlčice a vztahy opravdu neměl nejmenší potuchy, co vlastně dělám... takže žádná velká změna. Určitě bych z Baghý jako z moudřejší duše vymámil nějaký rady, ale už jsem v jejím lese oxidoval dost dlouho a nakecal toho až až. Stačilo, že jsem si v rámci toho zavzpomínal na Styx. Na tu čmáranici, co jsem nechal na kmenu stromu v místech, kde jsme se naposled viděli. Co teď asi dělá? I proto jsem pořádně nastražil uši, když se o ní hnědá rozmluvila. Poctivě jsem přikývnul, protože dobrou pověst naše šedá kamarádka teda určitě neměla. "Něco jsem o Rzi slyšel," zadumal jsem se. Hlavně nad tím, že se mi Styx posledně vytahovala, že si může do svýho milostnýho života započítat i vlčici. Rez. "Ale nebyl jsem si jistej, jestli existuje," doplnil jsem následně. Takže existuje. Tu budu muset poznat. To byla pro můj mozek naprosto vzrušující informace. Až jsem se z toho pomalu zvednul na nohy a začal se akčně protahovat. "No, Baghý, náramně rád jsem tě poznal, máš to tu fajn! O to hůř se mi odchází, ale zase ti tu nechci bezdomačit moc dlouho. Měl bych to pomalu stočit k jihu," zabroukal jsem, když už mi na protažení zbývaly jenom zadní nohy. Než jeden protáhnul takhle dlouhý nohy, docela to trvalo. "Budu rád, když se u nás někdy stavíš, ale moc často doma nejsem. Snad nás zase někdy svede dohromady sám osud," zamrkal jsem šarmantně na okřídlenou a zadoufal, že mi promine, že už se hodlám zapakovat. Dokázal jsem si živě představit, že budu u nás v lese k něčemu potřeba, i když se mi makat zrovna dvakrát nechtělo.

"Asi jo, tolik divnejch bytostí na jedno místě jsem nikde jinde nepotkal," pokýval jsem pobaveně hlavou. A to jsem toho procestoval opravdu dost. Divný vlky, to jo. Divný smečky, divný pravidla... ale nikde tolik divnejch zrůdiček, polobohů a magie. Prostě se to tu nějak koncentrovalo, těžko říct proč. Mně jenom přišlo jako náramný vzrůšo, že jsou součástí toho všeho, aniž bych se víc zamýšlel nad příčinou. Nikdy jsem teda nebyl na magii zrovna expert, nikdy mě nebavilo se v ní nějak extra trénovat, ale stejně to byla psina. Co jsem přišel sem, naučil jsem se toho celkem dost. Bylo to praktický. Zvlášť oheň, když byla zima. Nebo elektřina, když jsem byl línej lovit, ale jak tehdy říkal Morf, lovení s magií prostě nebylo ono. "Jenom Smrt byla posledně mimořádně protivná. Musim tý semetrice přinýst víc drahokamů. Přemejšlel jsem, že jí střelim i tohle," poukázal jsem zastříháním ucha na svojí náramně fešnou náušnici, "ale asi to neudělám. Až moc mi to sekne," zářivě jsem se zazubil. Musel jsem se pochválit. Byl to můj úlovek z toho zvláštního ostrova. Když mi ho Bouře přidělávala na ucho, brečel jsem sice jako malý štěně, ale to už bylo vedlejší. "Jenom jestli mi to nebude chtít zabavit. Máme spolu takovej speciální vztah." Když jsem tam byl naposledy, ta mrcha mě málem prohodila zdí.
Když se hnědá vlčice následně ozvala se jménem Styx, skoro by mi přejel mráz po zádech. Nečekal jsem, že se hned vytasí se známým jménem. Až jsem z toho chytil paranoiu, jestli snad něco netuší. Těknul jsem po ní očima a počkal jsem, jestli k tomu chce něco dodat, nebo jestli už je moje řada, abych reagoval. Naštěstí dodala, že Styx považuje za svojí přítelkyni, a začala se vyptávat. Lehce jsem se zavrtěl. Vlastně jsem nevěděl, co přesně říct, aby to neznělo divně. "Jooo, Styx znám. Známe se dlouho," opáčil jsem neutrálně. Nemusel jsem v hlavě dlouho lovit, kdy jsem jí viděl naposledy - to byl určitě ten náš románek na východě, než jsem odešel hledat původ dýmu. Od tý doby jsem jí nejspíš nepotkal. Ani jsem jí nehledal, protože jsem nevěděl kde. Tvrdila, že z bobřího ostrova se odstěhuje. "Naposledy jsem jí viděl na podzim, ale jsem si docela jistej, že zimu přežila. Ta přežije vždycky všechno," ušklíbnul jsem se. Jestli jí Baghý znala, tak určitě věděla, o čem mluvim. "Jaký zvěsti?" zajímal jsem se následně. Třeba to bylo něco, o čem jsem už věděl.

"To by bylo báječný," ušklíbnul jsem se spokojeně. Tenhle nápad na dobrodrůžo zněl skvěle. Delegace z jihu. Noc pomalu končila. Pršelo, ale zrovna na mojí srsti se bahno naštěstí moc neodráželo. Jak dlouho jsem tu vlastně byl? A kde jsem nechali Wizku? Ještě jednou jsem si změřil vlčici naproti sobě, když jsme teď v klidu seděli. Po tmě toho ale nebylo vidět tolik. Záviděl jsem jí křídla - co já bych se s nima nablbnul, kdybych je měl sám! To byl zrovna možná důvod, proč by mi je Smrt ani žádná jiná kouzelná bytost nikdy neumožnila mít. Koukala by z toho akorát spousta průserů.
Našpicoval jsem uši. Nenarodila se tu, aspoň podle vlastních slov. Vlastně jsem kromě mladší generace znal málokoho, kdo by se na Galliree narodil. Všichni odněkud přivandrovali. Třeba to sem vlky přirozeně magicky táhlo, ale to už by bylo na můj primitivní mozek moc filozofování. "Mhm, taky jsem se na Gallireu vnutil až v průběhu života, ale to jste podle kožichu asi poznala." Původně jsem chtěl říct, že jsem přišel "nedávno", ale nedávno to teda už nebylo. Kdyby tahle říše nebyla dost velká a osídlená a divná na to, aby tu pořád bylo co objevovat, už bych byl dávno v tahu. Na svoje poměry jsem tu byl věčnost.
"Děkuju, perfektní," ušklíbnul jsem se ďábelsky po tom, co mi konečně dovolila jí tykat. "Hej ty, pani Alfová" teda znělo o dost hůř, ale takhle to bylo mnohem lepší. Osobnější. Vykání mi stejně nešlo, a musel jsem se hodně přemlouvat, abych se na něj soustředil. Byl jsem rád, že jsem to zvládnul až doteď. "No a... koho tak z Gallirei ještě znáš, Baghý? Určitě máme nějaký společný známosti, co můžeme drbat," zajiskřilo mi v očích. Jako alfa měla přece určitě spoustu kontaktů. A po Galliree se toulalo hodně velkejch jmen.