Gallirea - Příspěvky uživatele

1. západ
2. les
3. měsíc
4. černá
5. orel
6. levá
7. D
8. A
9. E
10. A
11. D
12. F
13. F
14. F
15. B

Výsledek: ZMIJOZEL
Věta: Nikdy nepodceňujte možnosti, které vám skrývá historie a její tajemství.

Už nebyl čas se vracet k debatě nad mojí ozdobou. Kdybych měl trochu vůle, normálně bych to Lilith všechno oplatil, jako vždycky, ale dneska prostě nějak… nebyl ten den. Možná jsem se jenom čertil kvůli Kenaiovi. Muselo se jí nechat, že tim mě úplně vykolejila, jestli to byl záměr. Očima jsem jí naznačil, že jí taky vidim náramně rád, ale v zápalu momentu už jsem neměl čas jí to sdělit jinak. Epicentrum mojeho zájmu byli najednou dva další vlci, co jsme potkali. Chtěl jsem problémy. Ne každej den se totiž poštěstilo, že bych byl v právu dát někomu nakládačku. Navíc běžel čas, než nás tu najde alfa. Nebo nedejbože třeba Wolfganie.
Sklopil jsem uši k hlavě, když začal Stříbrňák horlivě zdravit. Tou vervou mi trochu připomínal Adirama, co jsem ho nedávno potkal v Borůvce. I ten ode mě při první příležitosti schytal nemilosrdnou ránu do zadele, protože jsem tyhle hlučný typy neměl rád. Hlučnej jsem měl právo bejt jenom já. Nikdo jinej. Srst mi problikla a ocas se povýšeně zvednul ještě o něco víc. Dal jsem mu aspoň krátce šanci ze sebe vyloudit, co má na srdci. Mladší vlk, Star, se mezitim začal představovat a žvatlat nějaký nesmysly, co mě ani v nejmenšim nezajímaly - hlavní bylo, že patřil do smečky. Jakmile k němu Stříbrňák zvednul tlapu, impulzivně jsem mu uštědřil první krátkou elektrickou ránu. Vzduchem to zapraskalo a on mohl cítit, jak se mu krátce a silně proškubla svaly. Tenhle vlk měl smůlu, že jsem ho našel dřív než alfa. A že byla magie elektřiny nebezpečně návyková. Zarazil jsem se až ve chvíli, když se z jeho tlamy ozvalo slovo Maple. Odtušil jsem, že jestli je to nějakej její známej, asi z tohohle bude pěknej průser, ale byl jsem bohužel ve fázi, kdy už se mi přestávat nechtělo. Cizí utrpení mi dělalo radost. „Naše alfa tu nejni vod toho, aby ti pomáhala s alergií,“ ušklíbnul jsem se a nasolil jsem do něj toho proudu ještě o něco víc než předtim… ještě víc, ještě trochu víc, jenom tak, aby se mu v křeči podlomily přední tlapy, aby si musel na chvíli přidřepnout k zemi... prostě a dobře aby ho to pěkně bolelo. Čim víc se síla proudu zvedala, tim zvědavější jsem byl, jak daleko můžu ještě zajít, než sebou vlk úplně sekne, nebo mu vybouchne hlava, nebo tak něco. Přistoupil jsem k němu, abych si pořádně zblízka prohlídnul, jak to vypadá, když na někoho tolik proudu působí. Soustředil jsem se, takže Starovi jsem odpovídat nehodlal - jestli měl aspoň dvě mozkový buňky, muselo mu dojít, že je to elektřina. „Zmizneš vocaď, až se mi bude chtít,“ opravil jsem Stříbrňáka a sklonil jsem k němu hlavu, abych si ho zkoumavě prohlídnul zblízka. Kdybych polevil a umožnil mu se pohnout, skoro by měl možnost mě rafnout do čumáku. „Vítej v Sarumenu, cucáku,“ zabručel jsem skoro šeptem, než jsem nechal sílu elektřiny polevit tak, aby mohl aspoň mluvit a pohybovat se. Potom jsem jí nechal odeznít úplně. Hlavu jsem zvednul a o pár kroků poodešel. Zády k němu, bezstarostně. Tohle mě přestávalo bavit. Navíc mě zajímal i ten mladší, takže jsem se rozhodnul nechat cizáka chvíli oddychnout. Otočil jsem se na Stara. „Alfy by určitě neměly radost, že taháš tuláky takhle hluboko do lesa. Ještě jednou vymyslíš takovou krávovinu a přelámu ti hnáty do protisměru,“ skočil jsem mu do řeči, aby bylo jasno, a odplivnul jsem si směrm zpátky do lesa. Použití magie mě vyčerpalo, a chtěl jsem nabrat sílu na případný druhý kolo. Plus jsem nevěděl, co s vetřelcem teď. I pro to se ale dalo najít řešení. „Tak co myslíš, květinko?“ změnil jsem najednou tón a usmál jsem se na Lilith jako sluníčko. „Co s nim uděláme teď? Máš jako nováček právo si vybrat. Podpálíme mu ocas? Zvednem ho do vzduchu?“ přimotal jsem se ke svojí společnici blíž. Zubil jsem se od ucha k uchu. „Stačí říct,“ zašeptal jsem, když jsem byl úplně zpátky u ní, a ohlídnul jsem se na Stříbrňáka pobaveně přes rameno. Jo... příjemný ránko na mýtině.

//Sarumen

"Je to zlato... a Smrt je prodejná. Líbí se jí všechno, co se leskne, ne?" pokrčil jsem rameny. Stejně jsem si to spíš mínil nechat. Po dalších slovech Lilith jsem se na ní ale dotčeně otočil a splácnul uši k hlavě. "Tobě... se to nelíbí," prohlásil jsem nevěřícně a přimhouřil oči. Takže paninka vyleze z hrobu barevná a ozdobená a najednou jí přijdeš obyčejnej. Jestli jsem se doteď cejtil jako frajer vlk, bylo to pryč. Teď jsem byl prostě jenom vlk. A s blbou náladou. Na další otázku už jsem radši ani neodpovídal, aby bylo tohle téma co nejrychlejc pryč a moje křehký ego to nějak přežilo. "Jo, Bouře," doplnil jsem nakonec záhadně, abych jí aspoň zasadil důstojnej zpětnej úder, když už nic jinýho. To měla za toho Kenaie.
Bída ale nepřestávala. Od otázky, kde je můj harém, se Lilith plynuje přesunula k tomu, že vlastně žádnej nemám, a že jsem na houby ochránce, a že mám patrně nějakej vroubek u Maple, a že Kenai je super partie. Všechno to patrně byla pravda, což to dělalo ještě mnohem horší. Byla tu pár dní, a už teď to byla víc její smečka než moje. Vyhrála. Do hlavy se mi navalilo teplo, takže jsem znovu přesunul pohled někam před sebe, aby nebylo nic poznat. "Dneska to bereš zvostra," vydechnul jsem jenom nakonec, jako kdybych byl unavenej po prohranym souboji. Protože to tak trochu bylo.

//Belial a Star

Víc jsem se k tomu vyjadřovat nehodlal - hlavně kvůli tomu, že jsme se mezitím dostali ke dvojici vlků, která mě... tak nějak zaujala. Minimálně to bylo dobrý odvedení pozornosti od toho, co jsme zrovna probírali. Jeden dřepěl zadejchaně u stromu. Naježil jsem se až po ocas, jako kdyby nestačilo, že jsem o hlavu vyšší než normální vlk, ale tvářil jsem se pořád stejně, až jsme k nim nakonec došli. Měl jsem náladu na problémy. O to víc teď, když mi Lilith dala takovou čočku, že bych se na sebe nebyl schopnej podívat ani v odrazu na jezeře. Potřeboval jsem se na někom vybít.
Byli opravdu dva - světlej fakan a stříbrnej dospělák. Neznal jsem ani jednoho, ale už od pohledu bych je strčil do kapsy oba. Navíc se o něčem hašteřili, takže to vypadalo slibně. "Co tady vymejšlíte, pitomci?" zakrákoral jsem. Už z tónu šlo poznat, že aktivně vyhledávám problém. Beztak to mohli bejt buď nováčci, nebo tuláci. Ze střípku toho, co prohlásil ten mladší, mi přišlo, že nováček je on, a ten druhej tulák. Slovní spojení "naše území" by tomu docela nasvědčovalo. Obě kategorie byly v hierarchii pode mnou, což pro mě osobně znamenalo, že s nima můžu zacházet jak chci. Navíc se chovali podezřele. A divně čuměli. A vypadali. Prostě jsem měl náladu jim oběma nabančit ksicht... jen tak, pro radost. "Proč tady takhle blbě dřepíš?" zaměřil jsem se primárně na toho staršího, protože vlčeti uměl dát čočku každej. Ten dostane přes tlamu, až když mě začne štvát. Stál jsem dost blízko, svaly jsem měl napnutý a magii připřavenou, až mi srst sem tam potichu zapraskala. Nechtěl jsem, aby mi někam zdrhli, než si trochu užiju. "Nepřijde mi, že bys měl co pohledávat tak daleko za hranicema," zhodnotil jsem a pomalu zákeřně přejel ocasem ze strany na stranu. Takhle se mi vlk sám naservíroval až do míst, kde ho nikdo nezachrání, a ani nebude chtít zachránit, protože byl hluboko na cizim území. Stačil jeden prudkej pohyb. Mínil jsem ho usmažit zaživa - nebo jsem se tak minimálně velice přesvědčivě tvářil, abych při tý příležitosti rovnou vyděsi i Lilith.

Mimovolně se mi naježily chlupy všude na těle, když se mi do čumáku nahrnulo pár pachů, o kterých jsem neregistroval, že by patřily na naše území. Měl jsem zmatek v tom, kdo je náš člen a kdo ne, ale tohle už bylo podezřelý. Budu muset promluvit s alfama a nějak se v tom zorientovat. Tak nějak se mě zmocnil neklid - nebo snad touha po špetce dramatu. Otočil jsem se na Lilith, ale nebyla to ona, na kom bych se zrovna teď potřeboval vybouřit. Spíš jsem si mínil najít jinou oběť, případně Lilith zneužít jako spolušikanátora.
"Chtěl jsem to střelit u Smrti, ale asi si to nechám," dovětil jsem ještě k náušnici. Navíc by to byla škoda - byl jsem s ní mnohem větší frajer. "Bouře mi prokousla ucho, aby to tam šlo dát. Skrz naskrz," pochlubil jsem se ještě. Že jsem u toho fňukal jako malá holka, jsem samozřejmě zmínit nehodlal - pevně jsem doufal, že to je jenom mezi mnou a Bouří. "Možná takovou magii
mám... jenom mi už přes rok věříš, že ne," ušklíbnul jsem se samolibě. Na naše první setkání jsem si samozřejmě velice dobře pamatoval. Byla to psina.
"To se Jenně nedivim," rejpnul jsem si. Můj názor byl samozřejmě takovej, že lízt do cizí smečky a vyvalovat se tam v úkrytu je naprosto v pořádku a super zábavný, ale pro účely debaty jsem rád tvrdil pravej opak toho, co moje společnice. Až potom řekla, že jí zachránila Maple. Nedivil jsem se, že zrovna Maple to přišlo v pořádku. Byla hodná, mně samotnýmu taky tolerovala prakticky všechno, stejně jako Darkie. V jiný smečce bych dostal přes tlamu, kdybych se jim vyvaloval v úkrytu. A taky... jsem samozřejmě nebyl promrzlá vlčice v nesnázích, ale parchant, co by jim tam přišel čmajznout jídlo, nebo tak něco.
K jejím dalším slovům jsem se škodolibě uchechtnul. Představa, jak vlče nahání Jennu, byla opravdu náramně zábavná. "Dobře jí tak, rašpli. Příště za ní pošli Marion, ta jí zas umluví k smrti. Bacha na ní, až jí potkáš... radši se moc nevyptávej" poznamenal jsem, lehce se naklánějíc k Lilith, abych jí tuhle radu dal potichu - pro případ, že by Marion byla někde v okolí. "Ale asi se s ní stejně budeš muset začít kámošit, páč je to ségra miláčka Kenaie," otočil jsem se na ní konečně a věnoval jsem jí úsměv od ucha k uchu, aby jí bylo jasný, že jsem se přes to přenesl, ačkoliv jsem se přes to rozhodně nepřenesl. Celou tu rodinu mi byl čert dlužnej. Najednou mě náramně lákala představa Kenaiovi nějak skrytě ublížit - třeba mu dát ránu do zadku, jako Adiramovi.
Pokračovali jsme v chůzi kamsi do středu lesa, až jsme se přiblížili k mýtině.

//Mýtina

I když už jsem s fyzickým otravováním Lilith a opíráním se do jejího boku přestal, její výhružky, že mi ukousne ucho, to ve mně tak nějak probudily znovu. "To je náramně sexy představa. Jenom ne to s ozdobou," zaúpěl jsem a začal jsem jí zlehounka narušovat osobní prostor znovu, protože mě náramně zajímalo, jestli pak opravdu přijde trest. Navíc mě bavilo ostatním narušovat osobní prostor... a využívat toho, že jsem větší. Potom jsem toho ale nechal... pro dobro obou stran.
"No, taky jsem věděl kulový po tom, co jsem umřel. Vždyť... to víš, potkal jsem tě tehdy poprvý," připomněl jsem jí trochu vážnějším a starostlivějším tónem. "Kdybys chtěla, převyprávim ti, co se stalo. Je to ale na dýl. A neni to tolik veselý povídání," usoudil jsem. Těžko říct, jestli to bylo dobrý konverzační téma. Přinejmenšim bylo náročný, čemuž jsem se chtěl jako bezstarostnej lenoch vyhnout, ale tady jsem byl ochotnej udělat vyjímku. Lilith mi byla dostatečně drahá, abych to pro ní udělal.
Tlumeně jsem vyprsknul smíchy u jejích dalších slov o Jenně. "Jenna mi nic neudělala, ale hrůza z ní jde. To ty zníš, jako že tě chtěla vyčoudit z lesa," pobaveně jsem se ušklíbnul. Jennu jsem vlastně dost dlouho neviděl - patrně vlastní vinou, jako většinu smečky. Až na vyjímky mi to ale bylo dost ukradený. Moc mě nezajímalo, co dělaj.
"Fajnovej vlk... Kenai," zkusil jsem přes zuby protáhnout normálně, ale spíš to znělo, jako kdyby se mi navalovalo. Upřel jsem zrak do jednoho bodu před sebe, a tam jsem se urputně a soustředěně koukal. Kenai. Zrovna Kenai. Ze všech vlků. Ucítil jsem na sobě pohled Lilith, ale neuhnul jsem, abych se podíval na ní. Koukal jsem pořád rovně. Nám oběma. Po jejích dalších slovech jsem se snažil už vůbec nehejbat s ničim na obličeji. Zabiju ho. A zakopu někde tady v lese. Nikdo si ani nevšimne, že zmizel. "Mhmmm," odsouhlasil jsem nakonec táhle, "to je hezký. To je dobře, že jsi v pořádku," doplnil jsem ještě, abych zněl co nejvíc vyrovnaně, ale lezlo to ze mě dost pomalu a namáhavě. Kde je Kenai asi teď? Hlavou se mi honilo úplně všechno. Ta představa, ksicht toho vlka i to, že mě to tolik šokuje. A štve. A taky to, že je ještě pořátd možný, že to na mě Lilith jenom hraje, aby pozorovala mojí reakci, takže jsem pohled ani teď neodpoutával od toho jednoho bodu za čumákem, kterej jsem posledních pár minut prázdně skenoval. Změň téma, pobídnul jsem sám sebe, ale z tlamy se mi vyjímečně impulzivně nevyvalilo vůbec nic.

//Ohnivé jezero

Než jsem se nadál, byl jsem zpátky. I s vejcem. Těžko říct, co to vlastně bylo zač. Opatrně jsem ho posunul v tlamě tak, abych ho nerozkousnul, a jakmile jsem překročil hranice lesa, schoval jsem ho hezky do dutiny jednoho ze stromů, kde jsem ho přikryl bordelem, aby ho nikdo nenašel a nečmajznul... tak, jako jsem ho před chvilkou čmajznul já. Beztak to byl nějakej zvláštní poklad. Byl jsem rád, že jsem to našel. Hah. Třeba se z toho vyklube zlatá husa. Spíš to ale byl nějakej nesmyslnej výstřelek, kterejch byla Gallirea plná. No nic. Zpátky k Lilith. Měli jsme toho ještě hodně co probrat. O to víc mě překvapilo, když jsem svojí společnici nenašel tam, kde jsem jí nechal. Zmateně jsem se zamračil, jestli jsem na správnym místě, ale naše pachy tu rezonovaly ještě teď - aby ne! Byl jsem pryč jenom pár minut.
Stejně zamračeně jsem se tedy vydal po stopě vlčici, která si možná myslela, že mi uteče, ale neměla šanci, protože jakkoliv špatnej lovec jsem byl, čich mi pořád fungoval, jako každýmu normálnímu vlkovi. "Kam si jako myslíš, že zdrháš? Teď jsme kolegové, takže se mi neschováš," začal jsem jí náramně žertovně vyhrožovat, když jsem jí našel, a hezky jsem se k ní bokem přilísal ještě za chůze, abych jí naschvál trochu rozhodil nohy, protože jsem byl o dost větší a těžší. Nevšimnul jsem si, že je něco špatně - asi jako každej samec. Všimnul jsem si jenom toho, že někam jdeme. "Na tom ostrově jsme byli spolu, přece," připomenul jsem následně, vracejíc se k tomu, co jsme probírali, než jsem odskočil pro to vejce, "ale je celkem normální, že si to nepamatuješ. Třeba se ti to vrátí časem." Sklopil jsem uši k hlavě.
"Mám z Jenny hrůzu. Asi jí neznám dost dobře," uchechtnul jsem se, když se o ní Lilith zmínila. Takže s ní už měla tu čest. Chudák. Spíš tý další větě jsem nerozumněl Divoké? Komu? Sám pro sebe jsem se zamračil. Radši jsem se snad ani ale nechtěl doptávat, co má na mysli, i když se mi to absolutně nespojilo.
"Tak to je dobře! Vždycky, když mám na výběr, je z toho akorát průser," uchechtnul jsem se znovu, ale úsměv mi zmrznul, když začala namodralá vysvětlovat, jak se sem dostala. Mírně jsem se od ní odtáhnul a věnoval jí podezíravej pohled. "S... s Kenaiem?" Chvíli mi trvalo, než jsem si ho vůbec zařadil... ale jo, věděl jsem, kdo to je. Ten šedivák. Syn Wolfganie, bratr Marion. Ten, co byl na lovu srny se Sunstorm, než jsem jí ukradnul. Blboun. Tichá voda... "Tak Kenai. Ještě, že tu pro tebe Kenai byl. Ještě, že tak," zaplácal jsem ticho co nejvíc slovama, aby... prostě nebylo ticho, a trochu jsem chůzi zpomalil. Stejně jsme neměli kam jít. Byl tu jenom les... les, les, úkryt, mýtina a znovu les. Kde jsem byl já? Flákal jsem se v Borůvce. A předtim s Bouří. A potom... jsem uklízel úkryt. "Takže jsi byla... v úkrytu... s Kenaiem," zrekapituloval jsem si to pro sebe nahlas a přimhouřil oči. Celou tu dobu. To já jsem chtěl Lilith ukázat náš úkryt. Teď už jsem jí skoro neměl co ukazovat! Možná tak mýtinu.

//Sarumen

Vysprintoval jsem z lesa a zamířil rovnou k jezeru, kam mě intuice a čich táhnuly. Těžko říct, co přesně mě sem přilákalo. Snad to byl pach něčeho zvláštního. Popsal bych to skoro jako kořist... snadnou kořist. Jako kdybych běžel za něčím k snědku. Tenhle pach byl ale ještě silnější. Bylo to beztak nějaký další pochybný kouzlo, co si pro nás Gallirea připravila. Zalapal jsem po dechu. K jezeru už mi zbýval jenom kousek. Nechtěl jsem Lilith nechávat samotnou v lese ani o minutu dýl, než bylo nutný. Objevila se koneckonců po dlouhý době, a opravdu mi chyběla.
Jen tak tak jsem se zabrzdil, abych tu zvláštní věc v trávě nerozšmelcoval. Vajíčko? Je to vajíčko? To byla ale pakárna. Hluboce jsem se párkrát nadechnul a vydechnul. Kdybych chtěl vejce, šel bych přece vykrást nějaký hnízdo. Tohle ale nebylo jen tak obyčejný vajíčko. Tvářilo se tak nějak... barevně, jedovatě. Určitě bylo speciální. Už proto jsem ho - jako správnej sběratel/zloděj - musel mít. Bůh ví, kdy se taková věc mohla hodit. Nabral jsem ho teda opatrně do tlamy a šupajdil i s kořistí zpátky do lesa, aniž bych se při tom zamyslel nad tim, že to třeba může někomu patřit, nebo že to může bejt otrávený, začarovaný, nebo tak. Většinou jsem nepřemejšlel moc dopředu.

//Sarumen

//Eeeh pardon, běžim pro vejce k Ohnivýmu, ale hned se vrátim - příští svůj post klidně odmanipuluj tak, že se Dušan už po pár minutách vrací do lesa, a hned na tebe zase navážu :))

"Ukradnul jsem to už na tom ostrově," vysvětlil jsem stručně a hezky zastříhal uchem, když si Lilith konečně všimla mojí náušnice a toho, jakej jsem fešák. No proto. I tak mě teď ale výrazně převyšovala, co se stylu týkalo.
Těžko říct, jak moc moje následné naléhání namodralou vlčici dojalo, ale zaměřila se spíš na to, jestli jsem uklízel. Možná, že na to koneckonců nebylo co jinýho říct. Vydechnul jsem a protočil očima. "Jo... nikomu to neřikej," poradil jsem jí výhružně. Nechtěl jsem, aby si kdokoliv zvykal na to, že budu cokoliv uklízet. Nebo aby někdo vůbec věděl, že takový věci dělám. Vlastně ani nevim, proč jsem to řikal Lilith! Snad abych odvedl pozornost od toho, že mi opravdu chyběla, a že jsem se o ní opravdu bál. "V naší smečce to s vlčicema neni tak horký," doplnil jsem ještě. A byla to pravda. Koho jsem měl v Sarumenu balit na nějaký uklízení? Když už tu vlčice nebyly na holky, byly buď zadaný, nebo moc mladý, nebo Marion, nebo Jenna. Možná proto jsem se skoro pořád zdržoval mimo smečku.
Spíš mě ale zaujalo, co dalšího z Lilith vylezlo. "Mám na výběr?" zabručel jsem neochotně. Opravdu mi nevadilo, že se do smečky přidala, ale mohla to se mnou aspoň probrat, nebo mě upozornit. Představa, že by tu půl roku žila, a já se za celou tu dobu neobjevil doma, byla docela na houby. Navíc to teď byla naše smečka, ne moje smečka. Teď jsme všechno sdíleli... úkryt, lovy, kolegy. Všechno. "Poflakovala... cože? Jak ses sem dostala?" zamračil jsem se zmateně. "Tak to jsem tam asi uklízel po tobě," stáhnul jsem uši k hlavě a vyplazenej jazyk jí oplatil. Co tim chtěla jako říct, že jsem asi moc dobře neuklízel? A vůbec! Toho bordelu, co jsem vypakoval z úkrytu!
Už už jsem se nadechoval, že ještě zachytračim, ale vloudil se mi do čumáku zvláštní pach. Nebylo to daleko. A nedalo se to popsat. Intuice mi ale řikala, že bych to měl jít zkontrolovat. "Hned se vrátim," zamrkal jsem omluvně na Lilith. Plánoval jsem se opravdu do pár minut vrátit, a nechtěl jsem chudáka vlčici nutit tam sprintovat se mnou - určitě byla ještě unavená.

//Ohnivý jezero

Přestal jsem nachvíli věnovat oči Lilith a nedbale jsem se rozhlídnul, jestli se kolem nás nenachází ještě někdo. No - Maple tu podle pachu určitě běhala okolo a značkovala. Kde je asi Darkie? Jestli byla v lese, její pach mi až doteď unikal. Ani Newlin tu nebyl. Ani Pippa - to už byla ale normální praxe. Jestli pořád patřila do smečky, musela tu trávit ještě míň času než já. Tu budu taky muset najít. Teď ale nebyl čas tohle všechno řešit - to byly problémy budoucího Duncana.
"Ani nevíš, hm," přitakal jsem lehce jedovatě, načež jsem se hezky usmál, stále si nestoudně prohlížejíc vlčici naproti sobě, protože jsem jí takovou parádu náramně záviděl, a ona ani nevěděla, jak k ní přišla. Když jsem umřel já, nic takovýho jsem nedostal. Nemělo ale smysl se v tom šťourat - vodou jsem stejně nevládnul, a neměl jsem tu magii rád, abych se pyšnil takovou ozdobou. Lilith to ale náramně slušelo - vypadala teď opravdu magicky.
S jejími dalšími slovy mi úsměv ale zvadnul. Došlo mi, že jestli pod tou hladinou opravdu zemřela, nejspíš si musela projít tím samým co já, nebo něčím podobným. Tu hrůzu jsem si nechtěl ani představovat. Znovu jsem si začal vyčítat, že jsem tomu nedokázal zabránit... a že jsem tehdy nezabil toho pitomce, co jí vyhodil z loďky, aby si tim musel projít taky. "Ne, nedokážu, a už mi to nikdy nedělej," prohodil jsem najednou naprosto vážně, podíval jsem se jí do očí a narovnal jsem se. "Poslední tejdny se mi nezdálo o ničem jinym než o tom, co se stalo. Mám to pořád před sebou. Uklízel jsem v úkrytu, Lilith... uklízel! Já!" vyhrknul jsem dramaticky a očima jsem uhnul někam do lesa. "Jenom abych nachvíli myslel na něco jinýho než na to, že jsi zmizela pod hladinou," vrátil jsem se pohledem k ní. Vyčítal jsem jí ale něco, za co nemohla. Vlastně jsem nevěděl, na koho se mám zlobit. Bylo to hrozný. "Ani nevíš, jak se mi ulevilo, že jsi zpátky," vypadlo ze mě nakonec, posunul jsem se blíž a krátce jsem se otřel hlavou o její krk, abych jí konečně přivítal. Na takovýhle řeči mě normálně neužilo, ale stejně jsme byli sami, a Lilith už mě znala moc dobře na to, aby věděla, že mám i tajnou citlivou stránku.
Dost ale bylo sentimentu. Hned na to přišel další šok. Znovu jsem se odtáhnul. "Ty... ty ses mi nastěhovala do smečky? Do mojí smečky? Ty?" vyhrknul jsem. Kdy to jako stihla? Mluvila s alfama? Vždyť jsem byl celou dobu tady! Nestačil jsem se divit. A ani to se mnou neprobrala předem! Určitě mě chtěla nějak vyšachovat. Nemohl jsem dopustit, aby nade mnou vyhrála. Aby nedej bože třeba získala lepší postavení, protože já byl náramně soutěživej.
Odkašlal jsem si. "Kdy... se tohle stalo?" snažil jsem se změnit tón, aby zněl dost seriózně a vyrovnaně, ale vůbec mi to nešlo. Neuměl jsem si v hlavě porovnat, co to pro nás znamená, že teď budeme kolegové.

V Sarumenu se udělal docela hezkej den. Měl jsem chuť se znovu pečlivě protáhnout a stoupnout si tak, aby mě sluníčko pořádně hřálo, ale jakmile jsem se opřel o strom a dostal se do týhle drsňácký pozice, už nebylo cesty zpět. Musel jsem tak ještě chvíli zůstat, aby to mělo efekt. Sám jsem ale moc dobře věděl, že to moc dlouho nevydržim.
Než se chudák vlčice, kterou jsem tak nehezky přepadnul, stačila rozkoukat a zareagovat, zrakem jsem jí sjel od hlavy až k patám. Srst a drápky jí teď ladily s očima. Vypadala úžasně - rozhodně mnohem líp, než jak jsem po smrti vypadal já. A od tý doby jsem se - kromě pár kil navíc a kromě naušice - vlastně asi nezměnil.
"Sekne ti to," vylítlo mi z tlamy tak nějak automaticky, načež jsem pohledu na ní spokojeně věnoval ještě pár vteřin, než jsem ho z předstíraný slušnosti aspoň krátce odvrátil. Rád jsem zíral. Věděla to. Znala mě. Teda... jestli byla skutečná, a jestli to opravdu nebyl přelud.
Její reakce mě ale utvrdila v tom, že to asi bude skutečná Lilith. Taková, jakou si jí pamatuju. "Soutěživá až za hrob," odtušil jsem pobaveně a ušklíbnul jsem se. Tyhle vtípky se třeba ještě nehodily, ale smrt by po tak dlouhé době stejně neměla být prvním tématem, které budeme probírat. Všechno mělo svůj čas. Hlavní bylo, že byla v pořádku.
Lehce jsem se ramenem odrazil do stromu, švihnul jsem ocasem, aby se přestal takhle mimovolně vrtět, a vypravil jsem se k ní. S mýma dlouhýma nohama mi stačilo pár kroků k tomu, abych se nebezpečně přiblížil. "Nechalas mě tu... bez dozoru," špitnul jsem vyčítavě, když už jsem byl prakticky u ní. Zajel jsem hlavou někam vedle její hlavy, abych zkontroloval, jestli se někde nezranila... ale když jsem zjistil, že je nejspíš všechno v pořádku, stejně jsem takhle chvíli zůstal, abych měl záminku pořádně nasát její vůni. Ocas se mi zhoupnul ze strany na stranu... a pak jsem se lehce odtáhnul.
"Jako ochránce bych vás měl vyprovodit, mladá dámo," začal jsem náramně přehrávat, "nebo jste tu snad i kvůli někomu jinému, než kvůli naší alfě?" Zaprvý jsem z ní Maple cejtil - musela odejít teprv před chviličkou. Zadruhý jsem samozřejmě chtěl slyšet svoje jméno, aby mi to udělalo dobře na ego. Zatřetí jsem chtěl vědět, jak se sem dostala... a kdy... a tak vůbec.

Jak se udělalo hezky a začalo svítit sluníčko, moje tělo se znaveně rozhodlo odezvdat půdě lesa. Protože jsem se dobře nažral, a protože se udělalo opravdu teplo, netrvalo dlouho, složil jsem se do prostoru pod kořeny a usnul… doufajíc, že jsem dost velkej a nápadnej na to, aby tam o mě nikdo nezakopnul. Ve finále jsem ale spal tak tvrdě, že by mě to nejspíš vůbec nevzbudilo, a že by mi to bylo vlastně fuk. Těžko říct, jestli jsem se následně začal probouzet proto, že jsem se na zemi válel až moc dlouho, nebo z nějakýho jinýho důvodu - třeba z toho, že se mi do čumáku vloudil docela přesvědčivě silnej pach Maple, která se musela procházet někde po okolí a značkovat. No jo. Značkování. Napadlo mě, jestli bych jí neměl pomoct, ale momentálně jsem měl až moc práce s tim, abych se sám zvednul ze země. Jak jsem se z ní nohu po noze škrábal, chvíli co chvíli jsem se pečlivě protáhnul, aby mě to vstávání tolik nebolelo. Ležel jsem na zemi přece jenom dlouho, a tady v lese na hlíně to nebylo jako někde na paloučku na trávě, nebo v úkrytu na kožešině.
Nedbale jsem si oklepal srst, což ze mě udělalo ještě většího vrabce, a pomalu jsem se vydal na průzkum lesa. Ne, že bych si ho potřeboval extra prohlížet, protože to už jsem od návratu jednou udělal... spíš jsem chtěl zjistit, kdo všechno tu je. A co dneska dělaj. Nudil jsem se a chtěl jsem z někoho patřičně vysát energii. Minul jsem ale dost cizích pachů. Budu si muset udělat přehled o tom, kdo všechno se přidal. Třeba o tom něco ví Ukecaná Marion. Takhle brzo po probuzení jsem s ní ale rozhovor absolvovat nechtěl. To by bylo nebezpečný pro oba. Načež mě jeden pach obzvlášť překvapil. No... to je slabý slovo. Než si můj mozek o velikosti hrášku vůbec uvědomil, o koho jde, jenom mě to lehce znepokojilo. Svaly se mi napnuly a automaticky jsem zamířil tím směrem, abych zjistil která bije. Ale jakmile mi došlo, že je to pach Lilith... Lilith, jejíž zmizení pod vodní hladinou jsem ještě teď měl před očima kdykoliv jsem je zavřel... musel jsem se na chvíli zastavit a rozmrkat se, jestli se mi to náhodou nezdá. To snad...
Znovu jsem se dal do chůze, tentokrát o dost rychleji. Blížil jsem se. Promotal jsem se skrz posledních pár stromů a už jsem jí měl prakticky na dohled - jako siluetu v dálce. Nezpomaloval jsem. Něco tu ale nehrálo. Vlčice celá tak nějak namodrale zářila. V ranním šeru s mýma rozespalýma očima mi přišlo, že mi opravdu musí hrabat. Lilith docela určitě zmizela pod vodní hladinou a už se nevynořila. Viděl jsem to na vlastní oči, a ne sám! A jestli jsem se pamatoval dobře, nebyla modrá. Když už jsem plánoval, že se zastavím, aby si mě nemohla všimnout hned zfleku, pod tlapou mě ale zradil klacek a hlasitě křupnul. Teď už bylo plížení k ničemu. Je to nějaká bludička. To mě ale neplašilo. Já rád těžil ze všech situací... i kdyby tohle neměla bejt opravdová Lilith, a byl by to jenom sen nebo trik někoho, kdo ovládá magii halucinací, přece to neznamenalo, že se nemůžu pobavit. "Že mi vlčice samy lezou až do úkrytu, na to jsem zvyklej," opřel jsem se ramenem náramně svůdně o strom, "ale že by kvůli mně nějaká dokonce vstala z hrobu?" zkusil jsem se tvářit náramně nad věcí, ale ocas se mi už teď rozkmital ze strany na stranu. Představa, že by to vážně byla pravá Lilith, moje Lilith, byla bohužel až moc lákavá na to, aby to moje herecký schopnosti zakryly. Můj mozek začal velice rychle předbíhat a rozlila se po něm naivní radost, což jsem - pro případ, že by to byl jenom přelud - přesně nechtěl, ale nedalo se nic dělat. Byla to chemická reakce. Nemínil jsem jí ale osobní prostor narušovat hned. Chtěl jsem jí dát pár vteřin na rozkoukání. A sobě taky. Pár vteřin... víc ne.

Ahojky, díky moc za akci - tahle mi fakt přišla jako skvělej nápad, hezky to všechny popostrčilo se v rámci smeček sblížit :))

Za Duncana bych poprosila o:
- 3% do síly

a za 19 bodů:
- 5 bodů = 23 drahokamů
- 5 bodů = 23 drahokamů
- 5 bodů = 23 drahokamů
- 2 body = 8 drahokamů
- 2 body = 8 drahokamů
- CELKEM = 85 drahokamů

Smečkování 1

Ano, správně – ani klacky a větve, co se válely všude možně po lese, se mi vůbec nechtěly líbit. Kusy dřeva. Ono to bylo docela jedno, že se po tom lese válej, vlastně tam i patřily, ale taky se mohlo stát, že o ně někdo zakopne, že jo. A kdo měl nejdelší nohy v lese? Já! A kdo si pod ně tim pádem moc dobře neviděl? No já. A kdo si je tim pádem mohl s největší pravděpodobností ze všech zlomit, když se úplně všude budou válet větve, co nezvládly zimní nápor nepříznivého počasí? No já, přece. A co bych asi tak dělal, kdybych si zlomil nohu? Byl bych úplně nepoužitelnej a znevýhodněnej chudák marod, na kterýho by nikdo nebyl zvědavej. Takže nebyl čas na další flákání, ačkoliv bych se za normálních okolností náramně rád flákal. Teď ale ne – teď jsem se snažil zachránit svoje členství ve smečce, až mi z toho pomalu začínalo hrabat. Pustil jsem se do pečlivýho sbírání větví. Hezky jsem bral do tlamy jednu po druhý a odklízel jsem je buď na společný hromádky, nebo na místa, kde tolik nepřekážely, jako třeba vyloženě podél stromů, nebo do míst, kudy stejně normálně nikdo nechodil – okolo houštin a tak. Snažil jsem se zbavit hlavně těch, co se válely na vyšlapaných smečkových pěšinkách, takže u nich fakt hrozilo, že si někdo rozbije čumák – to bylo hlavní. Byla to docela dřina, ale taky jsem si to mohl kdykoliv rozmyslet, protože to bylo něco, co jsem dělal z vlastní iniciativy. Jako kdyby do mě něco vjelo – normální Duncan by totiž nikdy v životě sám od sebe neuklízel. Dneska jsem měl nějakej zvláštní příval energie a motivace, takže jsem ho musel využít a aspoň chvíli předstírat, že pro smečku něco dělám.

Smečkování 2

Byl jsem v absolutní uklízecí a smečkovací ráži. Jako kdybych se svojí smečce zničehonic snažil vynahradit to, že jsem tu tak dlouhou dobu nebyl – jako kdybych se zoufale snažil, aby mě Maple nebo Darkie náhodou nevyhodily, ačkoliv to byly nejhodnější alfačky na světě. Nebo jsem možná jenom měl nějakou zvláštní manickou epizodu. Nebo snad horečku? Protože kdo kdy viděl Duncana uklízet? Možná jsem chtěl mít jenom sobeckej pocit, že pro smečku něco dělám, abych se ohledně sebe cítil lépe. Tak či onak jsem teď prostě a jednoduše nemohl polevit. Ne. Už mě bilo do očí úplně všechno. I lišejníky, co se jen tak přidrzle válely po našem lese. S tím se muselo něco udělat. Aniž bych se nad tím jakkoliv zamýšlel, začal jsem je prostě hlava nehlava sbírat a škubat ze země, aby se to tu všude jen tak neválelo, když už toho bylo tolik. Jo – jarní úklid! Jako kdyby mi hráblo. Chodil jsem hezky ze strany na stranu, cik cak jsem procházel náš les, a jakmile jsem někde narazil na lišejníky, okamžitě jsem se jal jejich sbírání a uklízení. Nejevilo se to sice jako extra prospěšná a užitečná práce, ale to mi vůbec nevadilo. Pro mě bylo hlavně důležitý, že vůbec něco dělám, a že se ohledně toho můžu cejtit patřičně hrdej sám na sebe. To bylo klíčový. Takhle jsem byl minimálně ten nejvíc nejdůležitější člen smečky – aspoň ve svojí vlastní hlavě.
Postupně jsem zpomalil chůzi a už sběrem lišejníků spíš jen tak prokládal procházku po lese. Nemohl jsem to přece zase úplně přehánět. Musel jsem si taky odpočinout. I když… jakmile jsem byl hotovej s lišejníkama, do očí mě praštila další věc, co se jen tak přidrzle válela po lese.

Smečkování 4

Teď, když byla kožešina umístěna do pelechu, doupě poklizeno a zbytky poctivě zahrabány dostatečně hluboko do země, zamyslel jsem se, jestli je tu ještě něco, co bych snad měl udělat. Když už jsem se Marion tak hezky pochlubil, jak tady kontroluju a očůrávám hranice, možná bylo na čase to fakt udělat. Možná ne nutně značkovat, protože les byl ještě stále docela jasně označkovaný od Maple, jak mě brzo trklo do čumáku, ale minimálně se projít po okolí mi mohlo jedině prospět – označkovat les jsem mohl pozdějc, když se mi do toho bude chtít. Zatím jsem na sebe nechtěl zas tolik upozorňovat. Bylo lepší, když se ostatní členové o mojí přítomnosti dozvědí jinak, než tak, že rovnou občůrám les. A vytí jsem nikdy neměl rád, takže to taky nepřicházelo v úvahu. A stejně jsem v sobě po tý svačině a dlouhym dřepění v Borůvkovym lese a vykecávání se s Baghý měl ještě celkem dost energie, kterou jsem musel nějak vyčerpat. Procházka a kontrola hranic byla asi ideální.
Vydal jsem se od úkrytu přímou linkou k jedné z hranic lesa – ne k té východní, od které jsem od Ohnivého jezera původně přišel, ale k té přímo na opačné straně – na západě, kde se někde v dálce za stromy žlutě zrcadlila poušť. Přišlo mi, že když už se do našeho lesa někdo žene, je to sice většinou ze severu a nebo ze západu, ale zas až takovej expert jsem nebyl. Víc ohnisek a smeček bylo každopádně tamtím směrem – Borůvka a Asgaar minimálně. Svižně jsem se promotal mezi řadou stromů a zanedlouho jsem byl u hranic. Odtamtud jsem to mohl vzít přímou linkou hezky dokola a opsat tak náš les. Nemusel jsem nad ničím moc extra přemýšlet. Pach Maple byl ještě pořád všude okolo – podle všeho si při posledním značkování dala záležet. Zvednul jsem hlavu a pečlivě jsem zavětřil, jestli neucítím tu Pippu, nebo aspoň Newlina, ale po ani jednom z nich v tuhle chvíli nebyly ani památky. To byla škoda. Takovou Pippu bych třeba opravdu rád viděl. Dost mi chyběla, mrcha jedna.
Pokračoval jsem v obcházení hranic našeho lesa tak nějak proti směru hodinových ručiček a dal jsem si pozor, abych znovu nenarazil na Marion – ne snad proto, že by mi extrémně vadilo jí potkat znovu, ale prostě a dobře proto, že jsme se už rozloučili, a že by bylo trapný se s ní teď muset znovu bavit. Nebo mi to aspoň trapný přišlo – ona by nad tim tak asi nepřemejšlela, jak jsem jí znal. Naštěstí jsem šel víc po vnějšku, takže se mi povedlo celkem úspěšně nepotkat prakticky nikoho. Pár míst jsem namátkou očichal, ale všude byla pořád cítit Maple. Prakticky se nemohlo stát, že by si nějakej cizinec myslel, že tu smečka není. A kdyby jo, pěkně bych mu namlátil čumák.