Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zatímco jsem se přívětivě usmíval na nově příchozí vlčici, Nefret mi pořád vykládala něco o zlých a hodných vlcích, pokládala další hloupé otázky a byla ukázkovým příkladem toho, co nesnáším - vlčata. Pronesla i něco v tom smyslu, že kdybych někoho bil, byl bych strašný, a jak moc je něco takového zlé a dělají to zlí vlci. A že by všichni na světě měli být dobří. Pousmál jsem se. To tak! Holka, ty vůbec nevíš, s kým se to tady vlastně bavíš. Nasoptěle jsem se na ní otočil, sklopil jsem uši a věnoval jsem jí dlouhý pohled. "Jó, sorry, vůbec jsem neposlouchal, co jsi teď říkala. Mohla bys to celý zopakovat?" rádoby lítostivě jsem naklonil hlavu na stranu. "Ale počkat, ne, neopakuj to, vlastně mě to nezajímá," odfrknul jsem si. Už jsem toho měl pokrk. Byla tak naivní! Došla mi trpělivost být hodný. Nebyl jsem takový. Nebyl jsem hodný. Nikdy jsem nebyl hodný. Nikdy ani nebudu hodný. Jsem prostě zlej protiva. A mám se tak rád. Jestli teď začne brečet, utrhnu si uši z hlavy a zakopu je pod zem.
V tom všem jsem si vzpomněl, že tu vlastně nejsme sami dva. Třetí vlčice nám vylíčila, že má smečku kousek a jen prochází. Další smečka? Kolik jich tu jako je? Co na tomhle place vlci viděj? Nějak jsem to celé nepobral. Ale chytil jsem, že se jmenuje Aseti. To se asi představila proto, že jí Nefret hned vnutila, jak se jmenuje ona. Skvěle. Možná, že se teď princeznička škvrně přilepí na Aseti, a já si budu moct jít vlastní cestou. Už jsem začal přemýšlet, že bych to otočil a odešel, ale Aseti se ráčila optat, co tu děláme my, a jak se jmenuji já. "Co tady děláme? Eh, no..." zamyslel jsem se. Co to tady vlastně sakra dělám? "..já nevím. Nudíme se?" vypadlo ze mě nakonec. "Ale už mě to nabaví. Pojďme s tím něco udělat.." hodil jsem na Aseti neodolatelný pohled, "..jdeš na rande? Pojď, zmizíme odsud, co říkáš?" mrknul jsem na ní. A když už v tom budem, můžeš mi ulovit něco k jídlu, když to princezna Nefret neudělala. Večeři nechám na tobě. Ušklíbnul jsem se sám pro sebe. "Duncan, jméno mé!" vyhrkl jsem ze sebe hrdě o pár chvil později. "A tvojí sestru jsem neviděl. Kdybych viděl někoho podobně neodolatelného jako jsi ty, určitě bych si to pamatoval."

Sněží. Sníh je úplně všude. Slizká bílá peřina přikryla celou krajinu. Sakra, to už je jako zase zima? Sníh jsem nikdy neměl rád. Samozřejmě mi tedy nedělá vůbec radost, že ho musím vídat každý rok, a už je to tady zase. Soptím vzteky. Snažit se ho jakkoliv odstranit překvapivě vůbec nemá smysl. Sranda by byla, kdybych lépe ovládal svou magii ohně a mohl bych ho aspoň nechat roztát. Skutečně jsem na tom s magií ohně bohužel velice bídně a neumím vlastně nic.
Slavit zimu mi všeobecně přijde jako největší hloupost pod sluncem! Samozřejmě mám mnohem radši jaro a léto. S podzimem už je to horší, protože na podzim pořád prší, a déšť rozhodně neprospívá mému krásnému černému kožichu. Sladký jarní vánek je naproti tomu podle mě jedna z nejpříjemnějších věcí, kterou může vlk zažít. Slunečná smečka, moje rodná smečka, žila na území, kde skoro nikdy nesněžilo. Skoro. Sedm až deset dní v roce něco málo napadlo, ale jinak vůbec nic. Sladké zlaté časy ve Slunečné smečce. Slunce, teplo a nekonečné vyvádění průšvihů. Sakra, jak moc mi to chybí!
Seděl jsem v té bílé studené břečce a přemýšlel tak dlouho, až jsem se nakonec musel zvednout. Studil mě z toho totiž zadek. S nachlazením bych to moc daleko nedotáhl. Sedmnáct stupňů, Ježíšku, to si přeju k Vánocům! Samozřejmě, že něco takové je nesplnitelné. Salám... stačit mi bude i salám. Stačí dalších pár chvilek přemýšlení nad salámem a ozve se i moje břicho. Sežral bych celou turistickou výpravu. Škoda, že poblíž žádná není. Skutečně začínám mít hlad. Sranda skončila. Seženu si radši něco k jídlu. Sebevědomě se zvednu a rozhlédnu se po okolí. Setřesu ze sebe všechen sníh, protože už mi opravdu leze krkem. Široko daleko ale nevidím žádné další známky života. Sakryš, co všechno musí vlk udělat pro to, aby se tu najedl? Snažit se? Snažení, na to teď nemám náladu. Stejně jako kdykoliv jindy. Seru na to.

Konečně Nefret přestala brečet a začala se mračit. Mnohem lepší. Takhle to aspoň nevypadá, že jsem jí sebral lízátko, kdyby šel někdo kolem. Zadíval jsem se na ní, jak se tak mračila a říkala něco, co mě vůbec nezajímalo. No, vyřídilku má... a hezká bude jednou taky. To bude ale překvapení, až se jí za dva roky vrátim do života. Uchechtnul jsem se sám pro sebe a konečně začal aspoň trochu vnímat, co mi to vlastně říká. "No, jestli se na to cejtíš, tak mě pro mě za mě zmlať," naparovačně jsem se narovnal, abych jí dal najevo, že stejně ustojím každou ránu, kterou mi takovejhle vlčecí prcek může dát, "já se bránit nebudu." Co bys mi ty asi tak mohla udělat?
Ještě chvilku jsem jí poslouchal, než jsem nastražil uši znovu. Jedna věc se mi na tom totiž nelíbila. "Já a zle? Cože? Co jsem ti jako udělal? Málem umřel, protože nevěříš na zoubkovou vílu? To ty jsi byla zlá na mě, princezno," uraženě jsem se zamračil a hodil jsem hlavou do strany, protože jsem vycítil, že už tu nejsme sami. To neni moc dobrý.
Netrvalo dlouho a na obzoru jsme našel tmavě zbarvenou vlčici. Normální... dospělou... vlčici. Světlo haleluja. Těknul jsem hlavou po Nefret a pečlivě si ji prohlédnul, dumajíc nad tím, jak bude reagovat. Hlavně nebreč, hlavně nebreč.. a nežaluj. Bože, jestli cekne, potopim jí hlavou do sněhu.
Po chvilce přišla vlčice dostatečně blízko, abychom si ji mohli prohlédnout. Byla opravdu hezká. Až na to, že nemá ucho. Když ale přišla blíž, došlo mi, že ho v té zasněžené krajině jen nevidím, protože je bílé. Nakonec nás i pozdravila. Narovnal jsem se a natočil jsem se tak, abych na ní viděl pořádně. "No ahoj," zamilovaně jsem jí opětoval její pozdrav a usmál jsem se na ní, abych aspoň na chvilku vypadal slušně a mile... než mě Nefret nabonzuje. "Copak vás k nám přivedlo, slečno?" naklonil jsem hlavu na stranu, jako že mě to opravdu zajímá.

Ta malá mi vůbec na nic neodpověděla. Na nic. Ani na jedinou věc. Ale no tak, před chvilkou se ještě nemohla zastavit v mluvení a teď bude najednou zticha? Chvilku jsem na ní jenom pohoršeně zíral, jako že mě to vůbec nezajímá. Tak dost. Můžu odejít. Tohle nemám zapotřebí. Jsem snad nějaká chůva? Chůva pro mimina? Ne, to teda rozhodně ne. A vůbec, proč si jí nehlídaj její vlastní rodiče, když jsou na světě tak zlý a ohavný vlci, jako jsem já-
Z myšlení mě vytrhlo až to, když mě ta malá praštila. Normálně mi dala tlapkou. Zavrčel jsem a napřáhnul jsem se, že jí to oplatím, ale v sekundě mi zase rychle došlo, že je to ještě vlče, a dal jsem tlapu pomalu zpátky na zem. A v tom začala brečet. Normálně brečet! Prostě se rozbrečela. Jako mimino! Vždyť to je mimino! "Ehh.. hele jo.. přestaň s tím, přestaň brečet," vyloudil jsem ze sebe nejistě. Doteď jsem se s ničím takovým nesetkal. Tedy - ano, ale to bylo v mé staré smečce. Tam jsem si mohl dělat co jsem chtěl a strašit vlčata jak jsem chtěl. Tohle vlče bylo cizí. Bůh ví, kde byly její rodiče.
A vůbec mi neodpověděla! Byla prostě uražená. "A dost.. stačí, konec srandy," řekl jsem nejistě. Ježišikriste.. co s tim? Co teď? Rozhlédl jsem se, že bych snad mohl utéct. Kdybych jí tu prostě nechal, nic by se přece nestalo.. ..jenom by to vykvákala svejm rodičům, a ty by si mě dřív nebo pozdějc našli... Polknul jsem naprázdno. Proč já. Narovnal jsem se, že to tedy naposled zkusím, a nasadil jsem velice přesvědčivý pohled. "Ale no tak, princezny přece nepláčou. A už vůbec ne dcery alf. Ty přece nakopou všem zlejm vlkům zadek, ne? To si to necháš líbit? Co, necháš si to líbit? Uznáš prohru?" snažil jsem se jí vyhecovat, aby mi to nějak vrátila. Pochybuju, že tady je jakákoliv jiná šance, že bych jí mohl zase očůrat. Překvapivě totiž není úplně hloupá.

Spadnout na zem a hrát mrtvého byl jeden z nejlepších nápadů, který jsem za dlouhou dobu dostal. Aspoň tedy zezačátku. Moc jsem totiž nedomyslel následky. Když ta malá začala panikařit, musel jsem se sám sebe zeptat, co jsem vlastně čekal, když jsem to udělal. Ach bože, proč já? Proč mě vlastně napadlo, že hledat vlky by byl dobrej nápad? Jak jsem tak ležel, málem jsem se plácnul packou do hlavy, ale došlo mi, že jelikož jsem teď mrtvý, tak něco takového udělat nemůžu. Hledat vlky je dobrej nápad, ale nesměj to bejt vlčata. Neznatelně jsem pootevřel oko, abych mohl zkontrolovat, co ta malá dělá. Nejdřív začala křičet. Pan Duncan? Uchechtnul jsem se v mysli. To zní tak důstojně.. proč mi tak neříkají všichni? Zamyslel jsem se, jestli by nebylo fajn se tak odteď představovat. Pan Duncan. Král Duncan. Borec Duncan. Tvrďák Duncan. Frajer Duncan. Jeho veličenstvo Duncan. Jeho svátost Duncan. Jeho převýsostná výsost Duncan. Jeho jasnost.. Duncan.
Všechna sranda přestala, když se ta malá ještě ke všemu rozplakala. To ne... nenene, přestaň řvát, přesťan.. ještě přijdou ty tvoji povedený rodiče. Ještě jednou jsem pootevřel oko.
Ale ne... ona do mě.. začala šťouchat.. čumákem. Tedy, nejdřív čumákem a potom i tlapkama, zatímco začala křičet o pomoct. Nejenom, že mě to příšerně, ale příšerně lechtalo, ale ještě mě bolely uši z toho, jak řvala. "Hmmmmmmpfff... pffffffffff!" Neudržel jsem se a vyprsknul jsem. Tohle nebylo fér! Hrozně to lochtalo a nemohl jsem se nijak bránit. "Ehhh...hehehhehee!" Zakroutil jsem se do podivné křeče tak, aby se mě už nemohla dotýkat na krku, kde mi to bylo nejvíc nepříjemné. V tu chvilku mi ale došlo, že jsem se prozradil SAKRA DUNCANE, TAKHLE MRTVOLA NEVYPADÁ! Lehce jsem vyjeknul, nastražil jsem pokrčené uši a během vteřiny jsem stál na nohou. "Ale no tak, krucinál, přestaň přece řvát, vždyť žiju!" řekl jsem s ledovým klidem v hlase. Normálně bych asi křičel, ale pořád to bylo vlče. A s těmi se musí jemně. A navíc mě tak trochu prokoukla. Malá potvora. A to znamenalo vymyslet kompletně novou lež.
"Jenom se mi udělalo nějak mdlo při pomyšlení na tu Smrt, víš?" prohlédl jsem si Nefret přísně, jakože to myslím smrtelně vážně. A vzpomněl jsem si na to, že než jsem lehnul, vlastně mi položila dost dalších hloupých otázek. "Ne - Smrt není jenom jedna. Ne - magická vlčí říse není jen jedna. Ne - tvých rodičů se nebojím. Ano - zoubková víla teda existuje," zavrčel jsem, protože zoubková víla pro mě byla svatá, když jsem byl malý, "a vůbec, vždyť jsi nikdy neopustila zdejší kraj, princezno! Víš prachnic o tom, jak to vypadá a funguje mimo něj. A svět je zlý místo, protože... cože? Naomi? Říkala jsi nevlastní sestra? A je starší? Je hezká?" začal jsem se zajímat, když se rozpovídala o své sestře a ostatních členech smečky. Tak to mi to zní jako o moc lepší nápad než předtím.

"No mají tě rádi, protože ti dali takové krásné jméno, přece!" ujel mi trošku nepříjemný tón, který jsem se pokusil okamžitě zamést falešným přívětivým úsměvem. Páni, to vlče mi opravdu dávalo zabrat. Musím říct, že jakkoliv leváckej jsem, nikdy bych neublížil vlčeti. To se přece nedělá. To jde úplně proti všemu. Ale byla by to opravdu sranda, strčit ho třeba do sněhu... hlavou napřed.. a vymáchat.. mu.. v něm... tlamu. Zasnil jsem se. Ale tohle byla ještě ke všemu holka. A holkám se neubližuje, přece. Další nudná zásada. Ale tyhle jsem dodržoval. Holkám a vlčatům se prostě neubližuje. Tedy - ne fyzicky. Psychicky asi ano. Tedy - holkám. Vlčatům radši asi ani to. Tam jde o to, že bych potom měl výčitky svědomí, výčitky svědomí jsou nepříjemné a jediný, komu bych tím uškodil, bych tak ve finále vlastně byl já. Jsem opravdu myslitel, pochválil jsem se.
Ale teď tu byl důležitější byznys, protože se mě ta malá i přes mojí dokonalou lež stále pokoušela natáhnout k její smečce. Bože, ať už s tím přestane. Koukal jsem se jí přímo do očí, když mi to všechno říkala. A usmíval se. A vnitřně plakal. Bože, já nechci k tobě do smečky prostě, ty jedno mládě od škvora.
"Život a Smrt?" vypísknul jsem pobaveně, když začala mluvit o čárách a kouzlech. "Život... a Smrt?" moje pobavení vyústilo v krátký záchvat smíchu. Na chvilku mi to přišlo vůči té malé až nezdvořilé, tak jsem se mírně natočil do strany, abych se mohl dochechtat. A když jsem to vydýchal, otočil jsem se zpátky. "Ehm.. jasně, Život a Smrt. To je něco, jako zoubková víla, ne? Jasně, Život a Smrt.. to jsou frajeři," vydechnul jsem naposledy a změnil svůj pohled na o poznání vážnější. Došlo mi, že když už jsme v tom, můžu toho zase využít. "No, to Smrt mě zaklela, vlasně. Jo, byla to Smrt.. protože.. eh.. jsem byl u ní doma a... no.. jo, no, prostě jsem jí urazil.. jsem totiž hroznej darebák, víš?" nakloním hlavu provinile na stranu. "Ona by to zjistila, kdybych se byť jen přiblížil k hranicím území smečky! Našla by si mě, víš? Našla.. s těma svejma obrovskýma spárama.. chytila by mě a... a .... a..." zakončil jsem to velice dramaticky, prudce a sípavě jsem se nadechnul, načež jsem sebou praštil do sněhu a hrál mrtvého. Věřím, že nic jiného už na tu malou nezabere. Já prostě nechci do tvý podělaný smečky, princezno. A teď mi přines jídlo.

Čím víc ta malá mluvila, tím víc se mi zdálo, že se do toho začínám zamotávat. A ne přesně tak, jak bych chtěl. Musím říct, že mě buďto přechytračila, nebo je hloupoučká a má prostě jen štěstí. Věřím v možnost dva. "Jasně, dobrý večer," pronesl jsem asi takovým tónem, jako by mi ta slova zkysla v tlamě a pohlédl jsem na oblohu. Stmívá se. Super, ještě větší zima, tuhle celou situaci mi byl čert dlužnej.
Po malé chvilce vypnutí jsem lehce zavrtěl hlavou a zpozorněl, když se ten malej škvor představil. "Nefret?" To je ale opravdu hrozný. Kdo tomu chudáčkovi dal takový jméno? Vždyť to zní jako zvuk, kterej někdo vydal když zvracel. "To tě rodiče musejí mít rádi," sarkasticky jsem se usmál. Vlčata naštěstí takové věci nechápou. A už vůbec ne tenhle ztracenej případ. To musí být opravdu povedenej alfa pár. Achjo, chudák malá. To už by na tom byla líp, kdybych si jí vzal domů já. A ještě takhle ztracená v pustině. Fuj! Pomyslím si, že tak hnusné jméno by mi nedali ani moji rodiče, a to mě nikdo v rodině neměl nikdy rád. Možná je to důvod, proč je sama. Možná jí tu nechali naschvál.
Teď ale nastal větší problém. Ta malá mě snad opravdu chtěla vzít k nim do smečky. Moc dobře jsem si uvědomil, že to je něco, co se nemůže stát. Mentálně dospělí vlci většinou poznají, že nejsem zrovna dobrá duše. Natož alfa pár. To by byl ale průser. "Podívej, princezno. Já nikdy nesmím vstoupit na území smečky, víš? Mám to zakázané," na oko povzdechnu. Tohle nestačí.. přemejšlej, Duncane, přemejšlej! "..protože eh.. protože jsem začarovaný, ano! Tedy, permanentně, chápeš? Nesmím vstoupit na území smečky celý měsíc, protože... eh.. bych se rozplynul a navždy zmizel. A to nechci. Teda, určitě ne! A ty to taky nechceš. Teď jsme kamarádi, viď? Ale mám takový hlad!" Prostě mi, princezničko, sežen něco k jídlu, nebo tě udusim sněhem. Začínal jsem si pomalu ale jistě připadat jako chůva, a to se mi moc nelíbilo. Kdyby mě někdo viděl se takhle bavit s vlčetem, úplně by mi to zkazilo reputaci. Dělám to čistě pro manipulativní účely.
"A kde je ten tvůj bratr asi teď?" nastražím po chvilce uši. Další pracovní síla na chycení něčeho k snědku? Ach ne, timhle tempem si budu muset za chvilku něco ulovit sám! Hloupý vlčata!

Chvilku jsem čekal, co z malé vlčice vypadne, ale když a mě spustila velice hlasitým pozdravem, syknul jsem, zatvářil se prudce nešťastně a sklopil uši dozadu, snažíc se preventovat další poškození sluchu. Dobrý den? Dobrý? "Dobrý den? No - když myslíš!" protočil jsem očima. Jestli jí přišel dobrý, tak mně rozhodně ne. A ne, že by to nějak zlepšila, což jsem původně tak trochu očekávál. Já hlupák. Měl jsem utíkat hned jak mi došlo, že je to vlče! Zachvíli jsem bohužel poznal, že i otázku o tom, jestli se ztratila, jsem měl vypustit. Následovala totiž sáhodlouhá historka o tom, jak se sem vlastně dostala, proč je sama a výčet celého jejího rodokmenu. Pár věcí mě na tom zarazilo. Gallirea? Takže tam se teď nacházím? To je nějaká vlčí země? Ježiš, to je ale pěkně debilní jméno! Co to vůbec znamená? Pro jistotu jsem si veškeré otázky nechal pro sebe. Myslím, že kdybych se na to zeptal princezny mluvničky, asi by se už nezastavila. To teď budeme muset preventovat.
To, co řekla dál, mi ale opravdu rozsvítilo oči. "A-Alfa pár? Smečka? Jídlo? No ne! Teda, máš pravdu, ten den už začíná být dobrý," lišácky jsem se pousmál a v duchu jsem si mnul tlapky, jak z ní vymámím jídlo a pak zmizím. Musím to ale udělat chytře. K tomu mi nahrály další dvě otázky, které mi položila.
Trošku jsem se přiblížil a důvěrně se jí podíval do očí. Tak důvěrně, jak jsem jen mohl. "Ano, ano, mám veliký hlad! Víš, pocházím z daleké, daleké smečky a už jsem z dlouhé cesty velice unavený," zatvářil jsem se tak vyřízeně, jak jsem jen mohl. Normálně vůbec nejsem tak dobrý herec, ale hlad vždy udělá své. "Jmenuju se Duncan, a ty, princezno?" narovnal jsem se a přívětivě jsem se usmál. Ten úsměv byl ta nejodpornější křeč, jakou kdy můj obličej zažil. No - koneckonců... jednou bude dospělá, hezká, a ještě je to dcera alf. Musim si k ní vybudovat vztah předem.
"No víš, myslím, že by se tvým rodičům nelíbilo, kdybych jim jen tak vlezl do úkrytu, víš? To se nesmí.." ...o tom už něco bohužel vím.. "..ehm... no.... taak.. třeba bys mi tam mohla doběhnout a něco mi přinést, nemyslíš? A nebo - jestli si chceš ušetřit cestu - neumíš třeba lovit? Co? Aspoň zajíce? Nenaučili tě tatínek s maminkou něco takovýho? Nechtěla bys mi to ukázat? Eh... jo.. já bych si něco ulovil sám, ale.. jsem velice slabý, ano. A navíc ... eh.. mám taky.. poraněnou tlapu!" vykopl jsem pravou packou před sebe a bezvládně ji upustil do sněhu, "vidíš?"
V duchu jsem se musel smát, jaký by to byl průšvih, kdyby mě tu viděl nějaký další dospělý vlk. Asi bych musel tvrdit, že je to moje dcera.

//Ohnivé jezero

Po chvilce úmorného šlapání nyní už poměrně vyšší vrstvou sněhu zaregistruji nějaké další pachy. Tentokrát jich je víc. Všechny jsou čerstvé. Prolínají se mezi sebou a překrývají se. Některé jdou spolu, některé jinou cestou. Jde mi z toho hlava kolem ještě dřív, než se v tom stihnu zorientovat. To musela bejt nějaká párty.
Vytáhnu svojí velkou těžkou hlavu ze sněhu a oklepu se. Zasvědí mě rameno, a tak se těžce posadím na zadek a začnu se škrábat. Kromě sněhu, vody a ledu ze mě vypadne i všelijaký jiný bordel, a tak si řeknu, že už by bylo docela na čase se nějak očistit a umýt. Ale ne, kašlu na to. Nechci se přece nastydnout! Teď není vůbec čas na koupání. Z myšlenky, že bych musel v této roční době vlézt do vody, mi jezdí mráz po zádech. To se určitě nestane.
Jakmile mě rameno přestane svědit, podrbu se pro jistotu ještě na tom druhém. Jeden nikdy neví. A když už jsem v tom, rovnou zacouvám k nejbližší vypelichané křovině a pořádně si o ní podrbu záda a zadek. Doufám, že mě někdo vidí, pomyslím si. Vlastně by mi vůbec nevadilo kdyby jo. Mám ze svého nechutného já obrovskou radost a požitek. Mám se moc rád.
Ze vší té radosti mě vytrhne až poznání, že tu opravdu nejsem sám. Odněkud se ozve odkašlání. Zarazím se a namáhavě se pomalu postavím do pozoru. Rozhlédnu se po krajině a ani nemusím dál větřit, abych našel zdroj toho zvuku. Sedí kousek ode mě. Je to vlčice. Na první pohled moc hezky zbarvená, ale vypadá to, že je nějaká taková... malá, mladá. Ach jo.
Narovnám se, oklepu od vší té špíny a sněhu a vyrazím bez přemýšlení rovnou k ní. Když jsem u ní, přísně si jí změřím pohledem. Opravdu to není dospělý vlk. Napadne mě, že by tu někde mohla mít rodiče, ale je mi to docela jedno. Je to první vlk, kterého po dlouhé době vidím.
"Ehhh.. nazdar, škvrně," začnu se značným zklamáním v hlase. Docela mě mrzí, že je to prakticky ještě vlče. Nemám vlčata rád. Ani trochu. Jsou otravná a neužitečná. "Copak, ztratila ses rodičům?" plynule změním tón hlasu na o poznání milejší, falešnou notu. "Nemáš tady někde nějaký úkryt? Nejlépe s jídlem? Co normálně jíš? Kde bereš jídlo?" začnu se zvídavě vyptávat po tom, co mi krátce zakručí v břiše. Něco bych si ulovil, ale jsem na to příliš líný. A když tak přemýšlím, s touhle malou vlčicí bohužel nemůžu mít jiné úmysly, než ji využít na něco takového, jako je shánění jídla. Tak se ukaž, škvore malej.

//Ronherský potok

Jeden z mnoha dalších nudných potoků střídá jedno z mnoha dalších nudných jezer. Přijde mi, že se krajina pod sněhem vůbec nemění. Jediná nová věc je těch pár vlčích pachů, které jsem ale po dosažení jezera ztratil stejně rychle, jak jsem je na jihu u potoka před chvilkou našel. Z tohohle můžu bohužel vinit jedině sebe. Což je škoda. Kdyby tu byl někdo jiný, dal bych to pravděpodobně za vinu jemu. Zastavím se, abych se ujistil, jestli jsem opravdu tak nemožný. Ukáže se, že ano. Pachy od potoka pravděpodobně vedly úplně jinam než sem. To neni fér! Ten hloupej sníh je všechny přikryl! Jsem rád, že z toho můžu obvinit aspoň počasí. Pár pachů tady je, ale jsou opravdu hodně staré a slabé. Kdybych je chtěl vystopovat, zajisté by se mi to nepovedlo. A navíc se mi ani nechce. Vzdávám to.
Nachvíli si sednu na zadek, ale po chvilce mě začne studit a musím se zase zvednout. Teď už mi všechno přijde opravdu k vzteku. Rozhodnu se nakopnout sníh. Uklidí mě to. Nakopnu ho ještě jendou a ušklíbnu se. Mám toho tak akorát dost. Je čas nakopat nějaký zadky, a ne jenom sníh. Rozhlédnu se ještě jednou. Čerstvá bílá sněhová nadílka bohužel skutečně všechno přykryla. Veškeré stopy. Všechno je to pryč.
Rozhodnu se cestovat ještě kousek na sever s tím, že když tam nikoho nepotkám, prostě se zkusím vrátit zpátky k potoku a půjdu na východ nebo na západ odtamtud. Duncane, jsi opravdu stratég. Nevím, co se na tobě otci nelíbilo. Musím se pochválit, jak mi to dneska myslí. Jsem prakticky génius.

//Středozemní pláň

// Minulost

Další nudnej potok, další nudnej potok, další nudnej potok. Další nudná louka, další nudnej les. Další nudný klacky na zemi, další nudný kamení. Další nudný ptáci na obloze. Další nudnej den, další nudnej měsíc. A další nudnej rok za rohem.
Nakopávám kamínek a s dětskou radostí sleduji, jak dopadá a proráží tenkou ledovou vrstvu, která pokryla zdejší potok. Pobaví mě to a usměju se. Pokračuji klidným krokem dál. Abych řekl pravdu, už mě to moc nebaví. Dlouho jsem nikoho nepotkal. Jakmile najdu další kamínek, kopnu do něj zase. Jsem tak jednoduchej a předvídatelnej. Zasměju se sám sobě, načež se polekaně ošiju. To už jsem tak osaměl? Tak moc, že teď budu urážet sám sebe? Svižně se rozhlédnu po okolí a zavětřím. Do nosu mě praští nejen pach několika zde žijících drobných živočichů (které bych mohl ulovit, kdybych měl náladu a nebyl líneý), ale také vlků. Konečně! Nemůžu se dočkat, až někoho potkám! Něco mi na tom ale nehraje. Je jich hrozně moc. Po dlouhé době, kdy jsem nepotkal ani jednoho jediného, jich najednou cítím několik. A ty pachy jsou docela intenzivní. Pár čerstvých, pár starých, ale je jich opravdu hodně. To se mi zas až tak moc nelíbí. Vlky bych sice rád potkal, ale jenom abych některého z nich naštval a odešel. Nepotřebuju jich k životu zas až tolik. Nemám je vlastně vůbec rád. Jenom se čas od času rád ujistím, že existují.
Tady je nějaká vyšší hustota zalidnění. Mírně přidám do kroku a vydám se podél potoka na sever, kam se většina ze zdejších pachů line. Tohle bude ještě zajímavý.

//Ohnivé jezero