Gallirea - Příspěvky uživatele

Na oko jsem trpělivě vyčkával na odpověď, ale ve mně se to všechno tak nějak vařilo a nemohl jsem si utřídit myšlenky. Nejdřív jsem se sám sebe ptal, jestli tohle vlastně chci. Potom odvedl mou pozornost pták na obloze. Potom mě rozzlobil poryv větru, který mi dal facku do obličeje. Potom mě rozzlobilo ucho Aseti, které splývalo se zdejší krajinou. Vůbec jsem se nemohl soustředit. A navíc mi přišlo, že už to příliš dlouho (asi tak pět minut) nejsem vůbec já. Chtěl jsem zase co nejrychleji kopat do šišek, nadávat, podkopávat vlkům nohy a obtěžovat vlčice.
Do reality mě vrátilo až to, když mi vlk řekl, že ta úklona nebyla vůbec zapotřebí, že jsme vlastně stejní. Prudce jsem se narovnal a vyšvihl jsem ocas i hlavu do vzduchu. Tohle mi udělalo fakt radost, ale nedal jsem to ve výrazu moc znát. "Vážně? To jsem rád, že nemusim. Přijde mi to vlastně hrozně nepřirozený. Otec mě v mládí dost káral, když jsem to nedělal. Byl to hodně konzervativní alfa," vydal jsem ze sebe v mžiku, aniž bych si to nějak lépe rozmyslel. Po zpětném zvážení jsem si ale řekl, že na objasnění situace to stačí. Byl jsem vsechno možný, ale patolízal ne. Jenom chudák týranej v dětství.
Odteď se to vlastně odvíjelo o dost víc v pohodě. Co mi to ta Aseti vykládala o smrti a o vyhnání? Proč? Tenhle vlk moc nevypadá, že by mě chtěl vyhánět nebo zabít. Lehce jsem po ní hodil očima. Stála tam vedle nás.
Mimo jiné se představil jako Morfeus. "Těší mě," řekl jsem spíše ze slušnosti, ale přesvědčivě. A ta smečka se prý jmenuje Saruménská. Proč zrovna tak? Taky prohlásil, že budu nápomocný při lovu, jestli mi to dobře myslí. Přikývl jsem s lehkým úsměvem. Tohle se mi totiž líbilo. Jednak to, že jsem se líbil jemu, a druhak to, že se budu hodit při lovu. Představil jsem si to asi tak, že budu ostatní komandovat a oni budou dělat co říkám. Jiný typ spolupráce by se mi asi moc nelíbil.
To, co nastalo potom, mi ale trochu naježilo chlupy. Morfeus se totiž zeptal Aseti, jestli jsem její dobrý kamarád a jestli za mě ručí. Začal jsem jí v tu chvíli tak trochu hypnotizovat, abych jí dal najevo, že jestli se za mě nepřimluví, udusim jí sněhem. Aseti nejprve řekla, že dobří kamarádi zatím nejsme, a že zaručit se za mě taky nemůže. To mě trošku bodlo u srdce. Na druhou stranu - co bych mohl chtít od vlčice, kterou jsem poslední dva dny chudinku trápil. A jak jinak by měla zamaskovat to, že je do mě bezmezně zamilovaná? Co mě překvapilo bylo nakonec to, když svou řeč završila tím, že bych měl dostat šanci. Šance byla něco, co mi nikdy nikdo nedal. Lehce jsem se na ní uculil. Asi jako spratek, kterému byl odpuštěn nějaký průšvih. Potom jsem se otočil na alfu. Neměl jsem k tomu co víc říct, tak jsem jen lehce přikývnul.

Aseti mi všechno shrnula tak, že je prostě dobrá duše. Jedovatě jsem se usmál a musel jsem přikývnout hlavou. To ona totiž byla. Dobrá duše. Až moc dobrá, možná. A naivní. Ale na druhou stranu mi pomohla. Ale na druhou stranu to byla její volba. Ale na druhou stranu je moc hodná. Ale na druhou stranu je to její blbost. Ale na druhou stranu mě dovedla až sem. Ale na druhou stranu mě vlastně miluje, takže by pro mě určitě udělala cokoliv. Achjo, ty vlčice! Kdo se v nich má pořád vyznat?
Když jsem na Aseti kývl kvůli vlku, na kterého jsme narazili, okamžitě přikývla zpátky. Byl jsem rád, že mezi námi funguje aspoň neverbální komunikace, když ta verbální semtam pokulhávala. Z nějakého důvodu mi dokonce přišlo, že ho zná. Ještě aby ne. Oba jsou cejtit stejnou smečkou. Pozorně jsem těkl pohledem z Aseti na černého. Dokonce ho pozdravila. Stejná smečka, ujistil jsem sám sebe v mysli. To bylo dobré vědět. Moc dobře jsem věděl, že jestli se do té jejich smečky chci dostat, budu si muset hrát na vzorňáka. Těžce jsem polkl, protože mi došlo, že něco takového vůbec neumím.
Vlk byl dobrou chvíli mimo, ale potom mi odpověděl, že už je v pohodě, načež se na mě zamračil. Kdybychom byli v jiné situaci, třeba bych na něj vypláznul jazyk, nebo se zaksichtil, ale teď mi to opravdu nepřišlo vhodné. Když se mi podíval do očí, prostě jsem odvrátil zrak. Neměl jsem náladu se nějak přetahovat o to, kdo to vydrží déle. Po chvilce svou pozornost naštěstí obrátil na Aseti, které se zeptal, jestli se vrací do lesa. V tu chvilku už mi tak nějak došlo, že by to asi mohl být jejich alfa. Vypadal větší, silnější a zajímavější než všichni ostatní, které jsem tu doposud viděl. Věnoval jsem Aseti významný pohled, jako že teď je její chvíle se za mě přimluvit. Což neudělala, ale aspoň mě představila. Vrhl jsem na ní výraz lehkého zklamání. Když po mně sykla, že je to alfa, došlo mi, že je na čase, abych začal taky něco říkat. "Ale to je přece očividné," napomenul jsem jí stejně potichu, jako ona sykla po mně, načež jsem se otočil na černého. "Ano, přesně tak, omluvte naše překvapivé setkání. Měl jsem se představit rovnou a sám. Duncan, jméno mé," lehce jsem se uklonil, abych naznačil svojí podřazenost. Taky jsem si dal dobrý pozor, aby byla moje hlava a ocas níž, než jeho hlava a ocas. Fotr mě totiž něco takovýho učil. Kdyby mi na hlavě mělo vyrůst pár pekelnejch rohů jako trest za přetvářku, určitě by se to stalo teď. Takové věci se ale naštěstí nedějí. A já jsem do tý smečky potřeboval. Potřeboval. Ale bylo mi jasné, že to nebude jen tak. "Moje dobrá kamarádka Aseti mě už upozornila, že se ve vaší smečce nenajde místo pro nikoho, kdo jí nedá nic na oplátku. Můžu říct, že se poměrně rychle učím a docela mi to myslí, jestli se to počítá," shrnul jsem zatím jednoduše. Napadlo mě, že teď bych pro změnu už mohl nechat mluvit toho černého, a taky jsem se nechtěl moc vychloubat, i když je to má oblíbená činnost.

// Ohnivé jezero

Od jezera jsme postoupili zpátky na nějakou volnou pláň. Pod tim sněhem to vypadá všechno stejně.
Aseti mě zase jednou odbyla, že nemá zájem. Podíval jsem se na ní se zvednutým obočím, abych jí dal najevo, že jí nevěřím ani slovo. Samozřejmě, že jsem jí nevěřil ani slovo. Jsem nejatraktivnější a nejnormálnější vlk široko daleko. Jestli nemá zájem teď, začne ho mít v zápětí. "Možná jsi řekla, že nemáš zájem, ale bůh ví, jestli jsi to tak i myslela," pokrčil jsem rameny, abych jí naznačil, že stejně vím, že po mně touží, takže nemusí nic předstírat. Dál jsem tomu odmítal věnovat pozornost. Byla to prostě hotová věc. Uzavřená.
Když jsem Aseti vyčetl všechny své klady a přínos pro její smečku, řekla mi, že nejsem diplomat, ale spíš manipulátor. "Diplomat, manipulátor, každý tomu říká jinak," zazubil jsem se škodolibě. "Že to na tebe neplatí? Ale teď mě bereš tam, kam jsem chtěl, ne? Takže bych naopak řek, že to na tebe zabralo dost dobře," poznamenal jsem významně. Byla to pravda! Jsem vlastně génius.
Zastříhal jsem ušima, krátce nasál zdejší pachy a došlo mi, že tu nejsme sami. Ani jsem se nemusel moc namáhat, abych dalšího přítomného našel. Měl černý kožich, stejně jako já a moje nynější společnice. Pokračoval jsem po boku Aseti v chůzi, až jsme se k vlkovi přiblížili. Něco se mi nezdálo v pořádku. Co s ním je? Jenom tak koukal do prázdna. Věnoval jsem Aseti pohled, abych jí na to upozornil, a pokynul jsem hlavou směrem k němu. Nachvilku jsem si kecnul na zadek a dlouze jsem se podrbal na rameni. Zase mě svědilo jak čert. Do sněhu ze mě vypadlo všelijaké harampádí. Hlína, kamínky i písek. Bože, jsem skládka. Měl jsem se umýt dokud nebylo třicet pod nulou. Potom jsem se nejistě zamračil. Trošku mi vrtalo hlavou, co tady ten vlk dělá. Navíc mi jeho pach napověděl, že je ze stejné smečky jako Aseti. Předstoupil jsem před něj v dostatečné vzdálenosti, narovnal jsem se a odkašlal jsem si, aby ho příliš nepřekvapila moje přítomnost. Zdál se mi trochu mimo. "Hej kámo, jsi v pohodě?" zeptal jsem se nezaujatě. Zase jsem nechtěl, aby to vypadalo, že mu chci pomoct. To jsem určitě nechtěl. Spíš mě to děsilo, jak koukal do prázdna.

//Středozemní pláň

Z té nekonečné pusté pláně jsme se konečně někam posunuli. K jezeru. Tady už jsem byl. Jenom tu bylo o metr sněhu míň. Došlo mi, že jsem tudy už procházel. Vlastně to bylo pár dní zpátky. Teď to tu bylo k nepoznání. Rozhlédl jsem se, ale zaslzenýma očima od prudkého studeného větru jsem sotva viděl. Bylo to k ničemu. Stěží bych poznal, kde přesně je to jezero. Abych tam nespadnul. To by mě musela Aseti resuscitovat. Uchechtnul jsem se při té myšlence. Je pravda, že spadnout do té ledové vody teď, asi bych už nevylezl. Prostě bych tam zdechnul. Po chvilce mi došlo, že touhle dobou bude vlastně jezero stejně zamrzlé. Hlupáku.
Aseti přitakala, že její magie zatím není užitečná. Významně jsem přikývnul. Tohle byla první věc, na které jsem se s ní dokázal shodnout. Její magie byla totiž totálně k prdu. Možná ten oheň nakonec nebude nejvíc neužitečná magie. To by fotr zíral. Po chvilce tiché chůze jsem se zarazil. Po tom, co Aseti zareagovala na mé přiznání, že ovládám magii ohně. Chvilku jsem civěl na její obličej a výraz, protože jsem moc nepochopil to, co říkala. Po chvilce mi to ale došlo. Ona se bojí ohně? Má z něj nějaký trauma? To mi v tuhle chvilku vlastně docela hrálo do karet. Můžu jí s tim vydírat. Při té představě jsem se v duchu uchechtnul, ale řekl jsem si, že využívat toho by bylo trochu moc. "Dobře, vždycky ti to řeknu předem.. jestli se za mě přimluvíš u alfy," řekl jsem s nadsázkou v hlase. Znělo to vlastně trošku výhružně, ale myslel jsem to spíš ze srandy. Bylo mi jasný, že teď musim bejt hodnej, protože do tý smečky potřebuju. Tahle zima se nedá vydržet.
"Sourozenci ani partneři teda nejsme. Ale neřikej mi, že si to tajně nepřeješ," provokativně jsem po ní hodil pohledem. Načež se mě zeptala, v čem jsem dobrý. Ale ne! To je pořád co můžu smečce nabídnout, co můžu smečce nabídnout! Co bych jí jako měl nabízet? To smečka mi má nabídnout jídlo a úkryt a vůbec.. starat se o mě! "Smečce můžu nabídnout to, že v ní bude tak skvělej vlk, jako jsem já!" pozvedl jsem pyšně hlavu, načež jsem jí zase sklonil, protože mi foukalo do obličeje. "No, a když se to vezme kolem a kolem, mám docela dobrý diplomatický schopnosti. Tak třeba - umim se hrozně rychle skamarádit s vlčicema z jinejch smeček. A z tý vaší vlastně taky. Nebo můžu bejt jejich osobní strážce. Jo, nechci se chlubit, ale jsem prakticky superhrdina," prohlásil jsem nezaujatě a pokračoval v chůzi.

//Kopretinová louka

Slunce se za zataženou oblohou začalo pomalu sklánět k obzoru. Tělem mi projela vlna mrazu. Přísahám bohu, že kdybych neměl kožich, všude po těle by byla vidět husí kůže. Vichr mi dal facku nejdřív do levé a potom do pravé tváře. Opravdu mě to už štvalo, tak jsem si popostoupnul tak, aby mi co nejméně foukal do obličeje. Teď mě ale pro změnu zasahoval do celého boku těla a hučel mi v uchu. Stáhl jsem uši k hlavě a vrhl jsem po Aseti nešťastný pohled, jako že už bych docela rád vyrazil někam pryč.
Aseti taky nevypadala, že by se jí to bůhvíjak líbilo. Když jsem se na ní v tom blizardu tak podíval, došlo mi, že už mi nepřijde tak otravná. Ten vítr byl totiž mnohem horší. Rozhodl jsem se tedy, že se nejdřív zaměřím na našeho většího a společného nepřítele, a její přítomnost přetrpím. Prohlásila něco v tom smyslu, že by s větrem ráda něco udělala, ale neví jak. "Aha. To je teda magie vzduchu k ničemu," zabručel jsem. To teda je. Úplně k ničemu! Co si pak má chudák vlk počít v takovejch strašnejch podmínkách? Nechtěl jsem ale vypadat jako slečinka, a tak jsem dělal, že mi to nevadí. Potom se Aseti zeptala na mojí magii. "Já? Magii uhm.. ohně, nebo tak něco. Teda, spíš jí nemám než mám. Narodil jsem se s tim, v rodině mě kvůli tomu nikdo neměl rád. Smutnej příběh, brečim doteďka," pozvedl jsem sarkasticky hlavu k obzoru. Bylo mi to upřímně dost jedno. Jejich ztráta.
Potom mi Aseti řekla, že jdeme do její smečky. Pekelně jsem se usmál. Taky ale řekla, že mě tam jenom vyhodí a dál se o mě nebude starat. To mi moc nehrálo do plánu, protože mi bylo jasné, že jí budu potřebovat. Úsměv mi z tváře zmizel. "Ne, ne! Počkej... alfa mě nikdy nepřijme, protože si všichni z nějakýho důvodu myslej, že jsem hovado. Musíš říct, že jsem tvůj partner! Ano, partner.." ...eh... "...nebo bratr! Vlastně ne, to asi ne.. tak kamarád. Jo, řekneš, že jsme kamarádi!" vyhrknul jsem. Bylo mi vlastně jedno, jestli bude souhlasit nebo ne. Dobře jsem ale věděl, že přidat se do smečky je dobrý nápad. Má to spostu výhod, koneckonců. Jenom jsem prostě nebyl ten typ vlka, kterého by do smečky kdy kdo rozumný přijal.

//Ohnivé jezero

Počasí se horšilo a horšilo. Sníh, zima a vichr už mě začínaly hrozně štvát. Mírně jsem přivřel oči, protože mě z toho prudkého studeného foukání začínaly pěkně slzet. Ať už je léto, ať už je léto, ať už je léto prosím! Přišlo mi, když jsem se nad tím tak zamyslel, že asi nemám až tak hustý kožich jako ostatní zdejší vlci. Možná to byl jen pocit. Možná jenom trpím na zimu. Možná jí vnímám víc než ostatní. Ach bože, kdybych si tak mohl půjčit něčí srst! Zamyslel jsem se, jaké by to bylo pěkné, kdybych mohl někoho stáhnout z kůže a potom se přikrýt do jeho kožichu. Z nějakéh důvodu mi to přišlo jako hrozně vtipná představa.
S Aseti jsme se nějak zasekli na tom rozhovorou o magii. Asi to bylo tím, že jsem to pořád moc nechápal. Bylo mi to vlastně docela jedno. I když je pravda, že jsem si vždycky hrozně přál se naučit zapalovat ocasy a tak. Bylo by fajn umět teň oheň ovládat pořádně. Aseti řekla, že ovládá něco jako vzduch. "Hm," vydal jsem ze sebe jenom. Mojí pozornost pořád odváděl ten vichr, který kolem nás zuřil. "Jestli umíš ovládat vzduch, tak mu laskavě řekni, aby přestal dělat takový naschvály a uklidnil se," zabručel jsem. Myslel jsem to spíš ze srandy, ale řekl jsem to poměrně nabručeně, protože se mi to počasí opravdu nelíbilo.
Ohledně těch dalších dvou vlků mě Aseti hned odradila, že jsou dva, a asi nechtějí být rušeni. Přikývnul jsem, i když mi upřímně bylo úplně jedno, kdo chce a nechce být rušen. Prostě si půjdu tam, kam budu chtít. Je mi jedno, jestli u toho někoho vyrušim. Na mou odpověď ohledně toho, proč chci k nim do smečky, mi navíc řekla, že se svým prohlášením tam moc nepochodím. Nad tím jsem jen pokrčil rameny. A co se stane když nepochodím? Alfa mě chytne za kožich a vyhodí ven? Tak směle do toho! Věnoval jsem jí soustředěný pohled, zatímco pokračovala v řeči. Řekla, že její smečka je kousek odtud, a že si mám rozmyslet, co řeknu, až tam přijdeme. "Počkat počkat počkat!" stáhnul jsem uši ke krku a zvědavě se na ní otočil "Takže tam jdeme? Opravdu tam jdeme?" pozvednul jsem nevěřícně obočí a v hlavě se mi začalo vařit, jestli to vlastně doopravdu chci. Proč ne? Bude sranda. A když bude nějakej průšvih, prostě řeknu, že mě natáhla ona. Na tváři se mi objevil démonický úšklebek, zatímco jsem čekal na odpověď. Koneckonců - být ve smečce by mohlo mít své výhody. Třeba teď, když je taková zatracená zima.

Tenhle den je fakt jedním z nejhorších, jaké jsem kdy zažil. To si můžete znásobit tím, že jsem zažil opravdu hodně špatných dní. Tenhle den je totiž další z mnoha zasněžených. Tucty malých sněhových vloček se na mě snášejí jako dešťové kapky, ale tyhle jsou studené a snad ještě nepříjemnější, pokud něco takového jde. Ten zatracenej sníh je zas úplně všude. To musí jeden utýct na jih, aby se tomu vyhnul? tážu se sám sebe každý další zasněžený den. Trošku sluníčka by vůbec neuškodilo. Tajně si přeju, aby to už všechno konečně roztálo. Tak šup, sluníčko! Tání se ale podle mě ještě zdaleka nechystá. To přijde až tak za měsíc, dva, možná dokonce tři, pokud počítám správně. Tři měsíce! To je patnáct týdnů! Týdnů! Takové pomyšlení mi nedělá vůbec dobře. Tuším, že za tu dobu umrznu, pokud si nenajdu nějaký dobrý úkryt, ve kterém bych mohl přečkat nejlépe celou zimu. To by bylo pěkný. Ty mědvědi si ale žijou, zmetci, že celou zimu spěj. Taky ty ostaní zvířata, který spěj zimnim spánkem. Tak proč nemaj zimní spánek i vlci? To by přece dávalo absolutní smysl. Třeba z toho můžu udělat tradici. Tradiční vlčí zimní spánek! Trošku si postesknu. Třeba si můžu vyrobit nějaký úkryt sám, když žádný jiný není v dohlednu.
Tak se rozodnu jednat. Trošku zacouvám, pokrčím se, skloním hlavu a začnu divoce hrabat tlapkama. Teprve až po pár minutách se dostanu přes širokou vrstvu sněhu a narazím na mokrou hlínu. To se určitě hrozně zamažu, to bude fakt něco. Tou hlínou se ale vůbec nemůžu prokpat. Těžce za sebe zahodím prvních pár hromádek a už v tu chvilku mě to omrzí a kecnu si na zadek. Tohle musí stačit.. Třikrát se otočím a prostě si lehnu do malé jámy, kterou jsem si vykopal, schoulím se do klubíčka a zůstanu ležet. Tak! Teď si konečně užiju zimní spánek, stejně jako ostatní zvířata.

Slunce se pomalu vyšplhalo na samotný vrchol oblohy. Do očí mi silný studený vítr nafouká horní vrstvu závěje, která pokryla celou pláň. Ochladilo se. Nenávidím zimu. Už abych byl někde v teple. Nejlíp než se setmí. Otřásl jsem hlavou, abych dostal prašan z obličeje. Bylo mi jasné, že teploty v noci klesnou ještě mnohem níž.
Aseti přidala nějaký další povídání o magii, nebo co. To bylo něco, co mě na Gallirei od začátku nepřestalo překvapovat. Magie? MAGIE? Jak jako? To myslí ty vrozený magie? Jako moje magie ohně? Nebo ještě něco jinýho? Něco s tou jejich Smrtí? A Životem? Stejně jsem ale nepochopil, co měla nějaká magie společného s tím, co zrovna udělala. Nejistě jsem se zamračil, jako že to nechápu, a že bych potřeboval nějaké dodatečné vysvětlení. "Dobře, tvoje magie.. a co přesně to teda mělo být? To jako, že tvoje magie je schopnost unavit se k smrti? Věř mi, že něco takovýho umim taky, a magický mi to teda vůbec nepřijde," nahodil jsem. Těžko říct, jestli jsem se vlastně snažil pochopit, co mi to tady říkala. Asi ne. Byl jsem myšlenkama všude možně. Sem tam jsem zabrousil pohledem k těm vlkům vedle nás a řekl jsem si, jak by to bylo pěkné, kdybychom se k nim přidali. Hodil jsem očkem zpátky po Aseti, očekávajíc, že pochopí co tím myslím.
Rozhovor ale pokračoval. Zase se začala vyptávat na něco ohledně tý jejich smečky. "Já nevim... nudim se, chci nějakou zábavu, víš?" vyloudil jsem ze sebe. "Docela dlouho jsem teď cestoval sám, tak by mi udělala společnost radost," zazubil jsem se jedovatě, "je mi jedno, jestli to bude tvoje smečka, jakákoliv jiná smečka, nebo támhlety dva vlci," ohlédl jsem se po vlčici a vlkovi, kteří se stále bavili kousek od nás. Pečlivě jsem si je prohlédl a stočil jsem zrak zpět k Aseti. "Tak co, drahoušku, nepřidáme se k nim? Nemám se jich jít zeptat, jestli nevědí, kde ta tvoje smečka je?" zamrkal jsem. Pche, jako kdyby mě zajímalo, jestli chce nebo nechce jít k nim. Půjdu tak i tak. Jenom mě teď zajímalo, jestli půjde Aseti se mnou, nebo se lekne a uteče.

Krátce jsem zavětřil a do nosu mě praštily dva nové pachy. Rozhlédl jsem se po okolí a očima zavadil o dva jedince, podle pachu vlčici a vlka, kteří se postavili kousek od nás a něco probírali. Chvilku jsem na ně zasněně hleděl, protože jsem si byl více než jistý, že jejich konverzace je určitě mnohem zajímavější a záživnější než ta naše. Ta vlčice už mě totiž začínala unavovat. Nudit. Nejdřív odmítla pozvání na rande a teď mě nechce vzít k ní do smečky. Udělala si to vlastně sama. Pomalu jsem otráveně stočil zrak zpátky k ní a nastražil jsem uši. Když jsem jí řekl, ať mi teda ukáže, jak umí létat, reagovala samozřejmě tak, že mi nemá co dokazovat. A taky řekla, že je to její věc. "Jasně, že je to tvoje věc. Jsi blázen a myslíš si, že umíš lítat. Proč by to nebyla tvoje věc? Já tomu nevěřil od začátku. Mně totiž nešplouchá na maják, narozdíl od tebe," prsknu po ní netrpělivě, s lehce dětinským a hašteřivým tónem hlasu, a domýšlivě zvednu hlavu co nejvýš. Vůbec mě vlastně nezajímá, že já jsem tulák a ona smečkový člen. Nic mi po tom není. Kdybych chtěl, nakopal bych jí zadek.
Potom se stalo něco, co jsem ani trochu nepochopil. Aseti vypadala chvilku hrozně soustředěně, načež mi vítr nafoukal do tváře pár sněhových vloček. Oklepal jsem se v obličeji a pozvednul obočí. Moje společnice sebou mezitím plácla do sněhu a začala hrozně těžce dýchat, jako kdyby nemohla popadnout dech. Do toho všeho mi řekla něco v tom smyslu, že tohle nesvedu. "Co jako nesvedu? Lehnout si na zem a předstírat astmatickej záchvat?" naklonil jsem nejistě hlavu na stranu, protože tohle jsem opravdu nepochopil. TO JSOU TADY FAKT VŠICHNI ÚPLNĚ UHOZENÝ? Ohrnul jsem zmateně nos a poslouchal, co mi říká dál. K její smečce mě samozřejmě nasměrovat nechtěla. "Jen počkej, až tvojemu alfovi nabonzuju, jak jsi mně - chudákovi - nepomohla najít cestu k vaší smečce v týhle nepříznivý roční době!" ukončím tohle téma prostou a jednoduchou výhružkou. Výhružky jsou totiž skvělá věc. Hlavně když zaberou.
Potom jsem se ještě jednou otočil k vlčici a vlkovi, kteří něco probírali kousek od nás a popřemýšlel, že bych je zachvilku mohl nějakým svým hereckým výkonem zapojit do hovoru, aby to začalo být o něco zajímavější. Uvidíme. Mezitím po pláni také prošly další dvě vlčice, ale hned zase zmizely za obzorem. Dneska je tady nějak rušno.

Aseti mi po chvilce oznámila, že ona umí také létat. V tu chvilku se mi začaly vařit v hlavě složité výpočty. Před malou chvílí řekla, že to dřív budou vlci létat, než aby začala škemrat.. a teď řeklne, že umí lítat taky? Znamená to, že už začíná škemrat? To jsem nepochopil. Upřel jsem na ní zrak a na tváři se mi objevil takový nejistý úšklebek. "Umíš lítat, jo? Uka," vyzval jsem jí a zatvářil jsem se tak, aby pochopila, že jestli to neudělá, tak jí to nikdo nebude věřit. Tady je totiž asi nějakej otrávenej vzduch. Tady na tý jejich Gallirei podle mě všichni něco čichaj a pak si myslej, že je tu Život a Smrt, že uměj lítat a že je někdo zaklel. Abych byl upřímný, začínalo mě to trošku děsit. Už se moc těším, až potkám nějakýho dalšího pošuka. Šance, že jsem jenom neměl štěstí na dosavadní známosti, byla to jediné, co mě v tuhle chvíli hnalo vpřed a dávalo mi nějakou naději.
Potom jsem našpicoval uši, protože Aseti začala vykládat něco o jejich smečce, což bylo přesně to, co jsem původně chtěl.. dozvědět se víc. Ale vypadlo z ní jen to, že její smečka není pro každého, a že tam nezkušený může přijít k úrazu. Nevím, jestli v tu chvilku zvolila úplně vhodná slova. "Já nejsem nezkušený. Jsem hodně věcí, ale určitě nejsem nezkušený. Jsem si tedy jist, že tvoje smečka bude přesně to pravé pro mě," usmál jsem se. Kdyby jen dala jinou podmínku. Ale nezkušený? Ale prosímtě, jak moc zkušená jsi ty? Jak jako zkušený? "Takže kde že to ta tvoje smečka je? Nebo si jí mám vystopovat sám?" zahučel jsem na ní už mírně otráveně. Jakmile odmítla tři různá moje pozvání na rande, docela pro mě ztratila na hodnotě. Zároveň se mi ale určitě nechtělo to hledat podle stop. Jako obvykle jsem na něco takového byl příliš líný. Kdybych celý život nebyl takhle línej, asi bych se vlastně s ostatníma vlkama bavil výrazně míň.

V pauze při čekání na Asetinu reakci na má (jako vždy) nevhodná slova jsem se krátce zahleděl kamsi do dálky a zamyslel. Co je tohle vlastně za místo? Proč je tu najendou tolik vlků. Gallirea.. proč Gallirea? Proč je tu na sebe nasáčkovanejch tolik smeček? Co ten Život a Smrt? To tu všichni normálně ovládaj magie a tak? Ale hlavně... PROČ JSOU TU VŠICHNI TAK DIVNÝ? Zavrtěl jsem hlavou, abych se probral z myšlenek. Od setkání s Nefret jsem ještě neměl čas se jentak zamyslet. Popravdě jsem to vůbec nepobíral. Ale hádám, že budu asi muset všechno prozkoumat sám. Od toho jsem tu přece byl. To jsem měl tak rád. Svym vlastnim speciálnim způsobem, teda. Hlavou napřed... strčit čumák do toho, do čeho mi nic neni. Jó, to je moje. Vzdechnul jsem. Já se mám tak hrozně moc rád. Kdyby to nebylo zvláštní, asi bych se teď pohladil. Matčino pohlazení mi vlastně čas od času chybělo. Matka mi ze všech chyběla jako jediná. A chyběla mi jenom trochu. Víc bych nikdy nepřiznal. A navíc se tam dřív nebo pozdějc vrátim.
Zpátky do reality. Aseti se rozmluvila. Napnul jsem uši a poslouchal, co se mi chystá říct. Byl jsem teda opravdu zvědavý. Bylo to, že dřív začnou vlci létat, než aby o mě škemrala. "Pokud vím, tak vlci už létají, drahoušku," uculil jsem se na ní sebevědomě, soudě podle toho, jak Nefrit mluvila o všech těch možných kouzelných věcech, které se tu odehrávají. Jo, někdo tu určitě umí létat. Takže čas začít škemrat, holčičko, šup šup. Potom se po mně ohnala, že jako starej panic skončim já, a že mě nebude nikdo chtít. Ehh.. to asi ne. "Jasně, když myslíš," dostal jsem ze sebe s mírnou nadsázkou v hlase. Stačilo mi jí trochu znejistit. Nebo přinejmenším stačilo, abych jako ten nejistý nevypadal já. Já jsem si totiž vždycky jistý. Následovalo něco v tom smyslu, proč do toho tahám alfu. "Pfff, tvůj alfa? Ten mi může klečet u nohou a líbat je, protože to bude to nejlepší, co kdy v životě ochutná! Může být rád, že na mě ještě nenarazil!" namyšleně jsem se vytáhnul na svou nejvyšší možnou výšku. Můžu si ho do toho tahat jak chci.
Se smečkou mi hnědá vlčice moc neporadila, jenom mi začala líčit, jak daleko to je. Mně ale bylo jasné, že tak to nebude. Ne, tady je všechno nasáčkovaný na sobě. "Ále prosímtě! Nekecej. Vsadim se, že je někde za potůčkem. Za lesíkem. Za jezírkem. Kdybych chtěl, můžu si to klidně vyčuchat podle stopy, kterou jsi sem přišla," uchecntnul jsem se, protože jsem si byl jistý, že teď jsem jí přechytračil zase já.

Na mou otázku, jestli je víc protivná ona nebo její alfa mi Aseti odpověděla, že možná obojí. Tady jsou všichni padlý na hlavu, fakt že jo. Doplnila to tím, že se mnou nikdy nepůjde a že pokud si něco zkusím, tak je docela dobrá v boji. Pozvedl jsem obočí a pečlivě jsem si jí prohlédl. Velice pečlivě. Od hlavy přes tělo po packy až k ocasu. Dobrá v boji? Princezno, tebe by se nelekla snad ani ta Nefret, kdybys na ní bafla. A to je to Nefret. Po prohlídnutí jsem došel k jasnému podtrženo-sečteno závěru, že bych to nebyl já, kdo by při souboji nás dvou dostal na čumák. A to se nechci vychloubat. Prostě jsem kluk a ona je holka. Prostě jsem lepší a ona je horší. Prostě jsem frajer a ona je nic. Prostě jsem.. Duncan. Co víc k tomu můžu říct. Není na světě asi nikdo, koho bych měl raději, než sám sebe. A na koho bych se především mohl tak dobře spolehnout. A silně začínám pochybovat, že je v tý celý jejich podělaný na hlavu padlý Galliree jedinej normální vlk, protože zatím je tady každá živá duše exot. Nejdřív to mimino a teď tahle nevidomá, která odolává mojemu nepopíratelnýmu kouzlu! Ještě chvilku a budu to muset jít zkusit jinam.
Co z ní ale vypadlo dál, mi docela vyrazilo dech. Normálně mě odmítla a řekla mi, ať si dám odchod. No fakt! A že vypadám blbě u mrkání, což mě teda trošku urazilo. Dřív, než jsem stihl dát dohromady normální odpověď, mi z toho spadla čelist - poeticky řečeno. Zrovna od ní bych na první pohled nečekal, že na mě vybalí něco takového. "Uh.." vydal jsem ze sebe zaraženě nejdřív, načež jsem se ale hrdinsky narovnal a nasadil jsem svůj klasický nezajímá-mě-to-pohled. "Páni, tady má někdo vyřídilku!" odbyl jsem to nakonec poměrně klidným tónem s lehce pokrčenými rameny. Řekl jsem to uznale, ale na zadek jsem si z toho nesedal. "No, tvoje špatná volba. Ještě budeš škemrat, abych si byl býval něco zkusil," uchechtnul jsem se nakonec mírně zlověstně. "S timhle přístupem totiž umřeš jako stará panna, a už o tebe nebude stát ani ten tvůj alfa. A když už jsme u toho - kde je tvoje smečka, jestli se teda můžu zeptat?" Hlavou mi problesklo, že bych zase mohl udělat nějakou sebevražednou výpravu na cizí smečkové území. To byla koneckonců jedna z mých nejoblíbenějších činností.

//Vtipný je, že ho opravdu pustili na hlavičku :DD Má to v příběhu

Po nějaké době se Nefret rozhodla s pár posledními slovy konečně odejít. Díkybohu! Než ale odešla, vyplázla na mě jazyk a švihla mi sníh do tváře. Zavrtěl jsem jsem hlavou, setřásl sníh a s ledovým klidem jsem si odplivnul do sněhu. Škoda, že se takhle neukázala dřív, frajerka. Ucpal bych jí tu její rozmazlenou malou tlamu sněhem dřív, než by si zkusila něco dalšího. Díval jsem se na Nefretin zadek mizící v dáli. Přišlo mi to celé jako splněný sen. Řekla něco v tom smyslu, že jde hledat bratra. Toho tvojeho bratra bych taky rád viděl.. zajímalo by mě, jestli je stejně hloupě naivní jako ty, nebo je fakt dospělejší, jak jsi říkala. Zamyslel jsem se. A tu povedenou Borůvkovou smečku a její alfy bych taky někdy rád viděl. To musí bejt něco.
Z dlouhosáhlého zasněného přemýšlení mě vytrhlo až mírné zavrčení ozývající se směrem od Aseti. Pořádně jsem napnul uši a otočil jsem hlavu jejím směrem, načež se na mě ošila s tím, že jestli je náklonnost luxus, mám jí nabízet někomu jinému, a hlavně jiným způsobem. To jako že si nezasloužíš luxus? Takhle jsi to myslela? Ale notak! Kdo by mě odmítnul? Jsem neodolatelnej! Potom tomu ještě dala třešínku tím, že nemá zájem, pokud nechci, aby má kožešina nevisela na zdi úkrytu. "Jak jako na zdi úkrytu? Kvůli tvejm alfám, nebo kvůli tobě? To je tvůj alfa takovej protiva? Nebo mi snad vyhrožuješ ty sama?" zvedl jsem obočí a zadíval se přímo na ní. "To mám totiž rád!" přivřel jsem šibalsky oči a s naprostým klidem jsem sledoval, jak se jí ježí srst na hřbetě. Tohle znamení možná pro ostatní vlky něco znamenalo, ale mě to nikdy nezastavilo. Většina znamení mě vlastně nikdy nezastavila. Ne, dělám si co chci a kdy chci. "Ty naježený záda ti fakt seknou!" zkusil jsem ještě jednou naposledy zamrkat, jestli se nechytí na moje šarmantní balící kouzlo.
Na mojí odpověď ohledně Nefret reagovala tak trochu sarkasticky. Asi mi úplně nevěřila. "Mysli si co chceš," pokrčil jsem rameny, "ta malá je pěkná potvora. Díky bohu, že vyklidila pole. Bacha na dcery alf. Vždycky jsou to mrchy.. mluvím z vlastní zkušenosti, chodil jsem asi s pěti takovejma," pochlubil jsem se.

Nefret se samozřejmě šla schovat za Aseti. Že mě to nepřekvapuje. Teda, být Aseti, asi bych se uhnul. To jí není nepříjemný, že jí někdo stojí za zádama? A ještě takovej malej zákeřnej škvor? Významně jsem protočil očima. Od tý doby se se mnou malá nebavila. Asi díky bohu. Místo toho převrátila svou pozornost k Aseti a začala se bavit s ní, zatímco jí Aseti poměrně ochotně odpovídala. A jsi v pasti, kočičko. Klíště je přichycený.
Nastražil jsem ušiska a dával jsem dobrý pozor, jak bude Aseti reagovat na moje pozvání na rande. Je pravda, že tyhle moje výstupy často znamenaly špatné následky, takže jsem byl připravený na všechno. Do toho, skoč po mě a uškrť mě, přemýšlel jsem, zatímco jsem se na hnědou vlčici usmíval. Ona mi nakonec naštěstí jen odpověděla, že si neobjednala seznamku, ale že se mi ozve, až bude chtít. To jsem přesně chtěl slyšet. Koketně jsem zvednul jeden koutek, přivřel jsem oči a mírně jsem se k vlčici přiblížil. Ne však tak, abych narušil její osobní prostor. "Ale ale, takhle rychle mě odmítnout? Abys věděla, kočičko - moje náklonnost je luxus," přiblížil jsem se ještě o kousek, ".. který si může dovolit jen málokdo," hrdě jsem se narovnal. "Tvoje sestra určitě nemůže být nic míň než neodolatelná, pokud je tvá krevní příbuzná!" dodal jsem ještě a zamilovaně jsem na Aseti zamrkal. Jestli do mě není zamilovaná teď, tak už nevím. Touhle dobou většinou padají do kolen. "Takže znovu - já, ty, tvůj smečkovej úkryt... představíš mě alfám?" začal jsem, ale úplně jsem zapomněl, že je tu ještě pořád Nefret. Sama Aseti přerušila všechnu tu romantiku tím, že se zeptala, proč se tady vlastně štěkáme, a že Nefret vypadá že jsem jí ublížil. "Já? Ublížit vlčeti? Fuj, jenom něco takového vyslovím a už mi jezdí mráz po zádech! Já jsem hodnej kluk, opravdu. Malá je jenom trošku citlivá..." zpomalil jsem řeč a výhružně jsem se na Nefret podíval, "..není to tak, princezno?"