Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// 4. BOD

Jakmile jsem do vlčice narazil, zareagovala vrčením. To se mi moc nelíbilo. To já bych měl bejt vytočenej, že mi stojíš v cestě, ty nádhero. Potom se zeptala, jestli je to vážně ona, kdo by si měl dávat pozor na cestu. Jo, kdo jinej asi? Vidíš tady nějakýho jinýho překažeče? Když jsem se ale krátce nedbale omluvil, docela se uklidla.
Tady jsem měl konečně čas si jí aspoň trochu prohlédnout. Abych řekl pravdu, docela mě děsila. Její temně černé tělo završoval pár krvavě rudých očí. To se mi líbilo. Ve finále jsem měl nejradši vlky, kteří po sobě nenechají jentak šlapat. Takový vlci se totiž hrozně snadno naštvou. A to na tom byla největší sranda.
A potom se konečně zeptala, kdo jsem. Viditelně jsem se uvolnil a zatvářil jsem se jako nejdůležitější vlk na světě. "Duncan, Bůh, jeho veličenstvo, nejhezčí vlk v Sarumenu... říkej tomu, jak chceš," cynicky jsem na ní zamrkal a tlama se mi stočila do lehkého úsměvu. Samozřejmě následovala i otázka, co se tu dělo. "No... z vody vylez obrovskej had," začal jsem, ale hned na to jsem se zarazil. Vůbec mi to nešlo přes jazyk. "A... prostě jsme mu nakopali prdel... já nevim, zeptej se někoho jinýho, já z toho mám psychický trauma a snažim se to vytěsnit," pokrčil jsem nedbale rameny. Vůbec mě to nevzrušovalo. Byl jsem líný to vysvětlovat. Byl jsem líný dělat cokoliv. Ale když už jsem do ní narazil, asi byla slušnost odpovědět. Bylo by zvláštní jentak odejít. Zapřemýšlel jsem, jestli by nestálo za to jí povyprávět o tom, jak jsem ho nakopal do nosu. Jsem opravdovej hrdina. Možná později.
"A teď ty. Kde jsi byla, zlatíčko? Co? Copak sis nevšimla, že se les otřásá v základech? Nebo jsi prostě normální a vzala jsi nohy na ramena?" rýpnul jsem si do ní. Chtěl jsem se pobavit. Chtěl jsem nějaký drama. A tak jsem začal čeřit vodu. Koneckonců jsem si to mohl dovolit, když už jsem teď byl členem smečky. A ta vlčice mi přišla poměrně rozumná. Zajímalo mě, jestli se nechá rozhodit.

Sadol som si do jamy, ktorú som si sám vykopal, keď som pred chvilou kopal do snehu, a starostlivo som čarovného zajaca počúval. No to je neuveritelne! Zajac plní prania! Takového som vždy chcel potkať! Ale myslel som si, že prania plní ryby... aspoň som to tak vždy počul. Spomenul som si na všetky príbehy o zlatej rybe. Nevadi, asi je to biely zajac. Už som si pečlivo premyslel, aká priania si budem priať. Nedočkavo som na neho pozeral ako malé vlče. On len sediel a pozeral na mňa. Už ma to začínalo štvat. Začal som sa mračiť a on sa taky začal mračiť. Postavil som sa na nohy a on sa taky postavil. Už som to nevydržal. "No tak, zajaci! Začni ma počuvať a plnit moje priania! Tak čo bude?" vyprskol som po ňom vztekle. Zrazu zajac zastrihal ušami a usmial sa. "Prvé prianie splnené! Počúvam ťa. Aké sú ďalšie dve?" zachechtal sa. "Cože?" zavrčal som naštvane. "To už bolo ono?" bol som vzteky be z seba. On ma podvedol! Zajac se dalej jen smial. "Tak to nie! Koukej mi teraz splnit dalšie pranie a počúvaj dobre čo hovorím!" nakázal som mu. Ušiak sa začal smiat ešte viac. "Druhé pranie splnené! Počúvam ťa! Tak aké bude to posledné?" smial sa, div sa nezadusil. Tak teraz mi došla trpelivosť! Mal som chuť po ňom skočiť a zožrat ho. "Strať sa mi z očí, ty jedna tučná biela potvoro!" vykrikol som a hned nato som si zanadával, aký som vlastne idiot. "Tvoje posledné prianie je mi tedy rozkazom!" Zajac sa začal smiat ako blázon a potom zastreihal ušami a zmizel. Raz som mrkol a bol preč! Duncan, ty jeden idiot! Mohol si mat všetko na svete. Posraný zajac! Beznádejne som zaboril hlavu do snehu. To ma zabij.

// 3. BOD
// Už nemám vůbec přehled o pořadí, tak taky utíkám :D

Přesně jak jsem předpověděl - had to nevydržel a odešel stejně rychle jako přišel. Akorát neupadnul, nerozpadnul se, neexplodoval... prostě se proměnil na vodu a roztek se. Trapný. Protočil jsem nad tim všim očima. "To byla šaškárna," brouknul jsem si pro sebe a pohodil jsem hlavou. Rozhlédl jsem se, abych zhodnotil stav lesa. Zdálo se, že se všechno dává do pořádku. Že se všechno jentak samo od sebe uklízí. Totální šaškárna. Tajně jsem zadoufal, že se nikdy nikdo ze smečky nezmíní o tom, že jsem u tohohle byl. A dokonce pomáhal. Na druhou stranu se mi líbil fakt, že jsem nakopal do nosu obřího hada. To se bude zpátky doma vyprávět opravdu dobře. Všichni mě budou milovat. Usmál jsem se při představě otcova pohledu, až mu jednou něco takového řeknu, jestli se vrátím domů. Jestli. Potom jsem se rozhlédl po ostatních. Někdo se zotavoval, někdo utíkal za partnerem a někdo utíkal úplně pryč. Vznikl tu takový malý chaos. To jsem měl rád. To se mi líbilo. Konečně chvilka klidu, kdy po mně nikdo nic nechce.
Můj obyčejně otrávený a znuděný výraz se zkroutil do lehkého zlomyslného úsměvu. Teď se jenom schovat do úkrytu a zjistit, jestli je tam něco, co se dá žrát. Povzneseně jsem zvedl hlavu i ocas a začal jsem si to kráčet prvním směrem, který mi přišel správný. Vůbec jsem nevěděl, jestli je. A jak jsem tak kráčel, zamilován sám do sebe, narazil jsem náhle do něčeho tvrdého a... chlupatého? "Co to... koukej na cestu!" vyprsknul jsem otráveně, aniž bych se pořádně podíval, do koho jsem to vlastně narazil. Chyba. Jakmile jsem mírně zacouval a prohlédl si svojí oběť, stála přede mnou černá vlčice s jasně rudýma očima. Nebyl jsem idiot, aby mi nedošlo, že je taky zdejší. Sakra! "Ježiš, promiň. Jsem celej vedle z toho, co se tady teď dělo... fakt úlet," řekl jsem stroze a už už jsem chtěl bez ohlížení pokračovat dál v cestě, nakračujíc pravou nohou, ale vtom mi došlo, že by se mi mohla hodit. Potřeboval jsem ukázat, kde je ten jejich smečkový úkryt. A tak jsem se zarazil. "Nekoukal jsem pod nohy," ještě jednou jsem k ní pronesl, tentokrát o poznání upřímněji. Nekoukal, protože mi bylo úplně jedno, jestli někoho srazim nebo ne. Je pravda, že to byla vlastně moje chyba. I když bych to nikdy neuznal. Než jsem se začal představovat a všechno to okolo, radši jsem jí dal nachvilku prostor k mluvě, protože jsem vůbec neuměl odhadnout, jak zareaguje.

// Já děkuju, akce byla skvělá!:)

// 2. BOD

Vysoko nad zemí se mi naramně líbilo. Měl jsem rozhled a nikdo na mě nedosáhnul, aby mě mohl komandovat. Jenom jsem všechny ty usmrkance hezky pozoroval, jak si hrajou s hadem. A když jsem si všimnul, jak mu ten šedivý vlk leze do tlamy, byl jsem více než rád, že jsem se vzdálil a už s tím nemám nic společného. Jen ať si ho sežere. O idiota míň nebo víc. Bohužel to vypadalo, že mu Morfeus nějak zablokoval tlamu, takže ho had spolknout nemohl. V tuhle chvilku jsem se přistihnul, že vlastně možná fandim víc tomu hadovi, než vlastní smečce. Chudák.
Zdálo se, že šedá vlčice s divnou věcí na rameni se přidala k šedému vlkovi a do tlamy se vydali oba. "Šup do pece, Jeníčku a Mařenko... vy sebevrazi," špitnul jsem si pro sebe při tom pohledu. Tady, desítky metrů nad zemí, mě stejně nikdo slyšet nemohl. Mírně jsem se uchechtnul a zadíval se nad prostor pod sebou. Byla to opravdu výška. Doufám, že mi to lítání zůstane. To je fakt jízda. Po krátkém zamyšlení mi ale došlo, že by nemuselo, a proto jsem se radši začal pomalu snášet dolu na zem.
Nejbezpečnějším místem jsem nakonec uznal pozici vedle vlčice, která se mi na začátku tohohle všeho představila. Jakto říkala.. Maple? Poslední metr nad zemí jsem přestal magii používat a seskočil jsem kousek vedle ní. Had vypadal, že mele z posledního. Přišlo mi, že se každou chvilkou svalí k zemi. Už toho na něj bylo moc. "Je čas se vrátit do pekla. Za pár let tě tam doženu," prohlásil jsem k němu nezaujatým tónem, kochajíc se tou nádherou. Had hořel a krvácel a teklo z něj všechno možný a byla to prostě úžasná nechuťárna. Fujky. Potom jsem převedl pozornost na Maple, která teď už ležela na zemi vedle mě. "Žiješ?" optal jsem se spíš objektivně než starostlivě, a naznačil jsem jí, že kdyby chtěla pomoct vstát, tak uvidím, co se dá dělat. Vlčice byly vlastně jediná složka společnosti, ke které jsem se kdy snažil chovat aspoň trochu pěkně. Nebo jsem před nimi předstíral, že se chovám pěkně. Potom jsem očima hodil zpátky k hadovi a byl jsem připraven se přikrčit, abych neupadl, až se celá ta obluda svalí k zemi.

//Teď to vidim, hanba mi, to ta koncentrace na slovenštinu :D Dík.

Jáma, kterou jsem si vykopal, se nakonec ukázala jako nedostatečně pohodlná pro zimní spánek. Ježišikriste, to je ale hrozně nepohodlný! Jeden by tak nepřežil ani tejden, natož tři měsíce. Jak to ty medvědi jako dělaj, že vydržej celou zimu ležet na jednom místě? Jestli si vzpomínám, dlouho jsem žádného medvěda nepotkal. Ještě že tak, naposledy to bylo hrozné! Jako malý jsem je vyloženě vyhledával a potom jsem se s nimi chtěl prát. Jelito už od mala, klasika.
Jestli jsem někdy nevynikal ještě v něčem kromě přemýšlení, tak je to shánění jídla. Jídlo vždycky někdo sehnal za mě. Jsem snad nějakej exot, abych si sháněl jídlo sám, když ho za mě můžou sehnat ostatní? Jenže teď tu nebyl nikdo, koho bych k tomu mohl ukecat, a začínal jsem mít hlad. Juknul jsem se doleva, doprava, nahoru, dolu, pod sebe, za sebe, před sebe i kolem dokola, ale nikde ani živáčka. Jiní živočichové tu prostě nebyli. Ježiši, naposledy jsem jedl tak před týdnem! Jíst se má přece mnohem častěji! Ještě se divím, že mám takový hlad. Jenomže kde je něco, co bych mohl ulovit? Jakkoliv dobře a kamkoliv jsem se koukal, neviděl jsem vůbec nic, co by se dalo sníst nebo ulovit. Je na čase začíst jíst kamení. Ježiš, to jsem to ale dotáhl. Jistě je tady i nějaká jiná možnost.
Jevilo se mi to jako neřešitelná situace, ale potom jsem sklonil hlavu a zavětřil. Juchů, určitě jsou tu hraboši! Jiná možnost už tu asi nebyla, a tak jsem se dal do hrabání. Jáma se stále zvětšovala a zvětšivala, až jsem v ní skoro celý stál. Jílovitá půda mi odlítala zpod pacek a dopadala kamsi daleko za mě. Jako blázen jsem hrabal dál a dál, dokud jsem nenarazil na malý tunýlek, který musela určitě udělat nějaká podzemní potvůrka. Ještě párkrát jsem do něj rýpnul a konečně narazil na jakéhosi hraboše, nebo co to vlastně bylo. Juchavě jsem se uculil, okamžitě jsem po něm chňapnul a slupnul ho. Jako malinu. Jémine, to je ta nejlepší svačinka, co jsem kdy měl.

// Lol, vůbec netušim co to poslední tři příspěvky dělám :D

// Jo, někdy mě to psaní za něj až bolí :Dd Jinak moc díky, tohle mi udělalo radost!:)

Byl jsem vždy zvyklý na pomalý styl života. Někam popojít.. něco říct.. nějak se zaksichtit.. konec. Žádný zběsilý nesmyslný běhání okolo obřího hada.
Uprostřed toho všeho jsem si všiml, jak mu po hřbetě běhá nějaký další smečkový vlk. Co je to za idiota? Chvilku jsem jenom nevěřícně mrkal. A dost. Tady jsou prostě všichni uhozený. Čas zmizet. Ohlédl jsem se za sebe. Cesta byla volná. Uteč, Duncane. A nikdy se nevracej. Chvilku jsem váhavě přešlapoval a zraky těkal po ostatních členech, jestli mě nikdo nepozoruje. Obrovskej had. Magie. Jasně. Všichni jsou tu padlý na hlavu. Ještě jednou jsem se otočil do lesa a zase zpátky. BUM!
Ani jsem se nestačil rozkoukat a vedle mě ležel obrovský hadí ocas, který mě odděloval od ostatních. Země se otřásla. Had se zjevně zaměřil na mě a alfu, protože jsme ho naštvali nejvíc, ale než jsem se stihl otočit, Morfeus byl na jeho ocasu. Na otázku, kdo z nás půjde první, tedy byla jasná odpověď. Já, polknul jsem nasucho. "Ty...ty půjdeš první," zahlásil jsem směrem k potvoře, abych na venek pořád vypadal drsně. Aby nikdo nevytušil, že vlastně vůbec nevím, co teď budu dělat. Hned na to se přede mnou otevřela obrovská hadí tlama. Dál už jsem nic moc nevnímal, protože jsem prostě zavřel oči. "Andělíčku na měsíčku, opatruj mi mou dušičku, opratruj ji ve dne v noci, všichni jsou tu hrozný cvoci. Zadek, ten mi opatruj, andělíčku, strážce můj," odříkal jsem potichu s trpce zavřenýma očima, připraven na to, že mě každou chvíli sežere had. Stejně to za to nestálo...ale byl jsem hezkej, je mě škoda.
Otevřel jsem oči. Otevřel jsem oči a byl jsem... pět metrů nad zemí! Vyjeknul jsem, když jsem pohleděl na tu propast pode mnou. To jsem udělal já? Myslí jsem se zkusil posunout dopředu a... šlo to! "Checheeee," zasmál jsem se a rozhodl jsem se toho okamžitě využít. Nalítnul jsem k němu a začal jsem ho packama kopat pěkně do nozder, protože to bylo po zásahu ostatních členů smečky asi tak poslední zdravé místo, které mu mohlo zůstat. "Tu...máš...ty...jeden...velkej....šupinatej...hajzle," proložil jsem každý kopanec slovem, a když mě z toho začaly bolet nožičky, prostě jsem vyletěl výš, plivnul jsem mu do obličeje a vzdálil jsem se. Umim lítat! Páni! Adios, srábci! Duncan už musí letět. Vyletěl jsem co nejvýš nad celou tu scenérii a bedlivě jsem všechno pozoroval, čekajíc, jak se situace vyvine. No, nemůžou říct, že jsem nepomoh. A teď odpočinek.

//Haha oops, moc se omlouvám každýmu slovákovi co to bude muset číst :D

Zimu som z celého srdca nenávidel! Packy sa mi borili do mokreho nechutneho sneha a bolo mi z toho všetkého nanič! Toľko ma to studilo! Už aby to všetko koniečně roztialo. Už aby bolo léto Začal som uprostřed lúky do sneha kopať, pretože už ma fakt hrozne štval. Kopal som veľa agresívne a rýchle, až som si nevšimol, že sa k niečomu blížím. A najednou som nakopol niečo o moc ťazšieho a chlpatějšího než bol sneh. Čo to? Nejaká velká snehová chlpatá gulička odletela od mojej packy ako futbalový mieč. Bola celá biela, takže sa mi zase hneď strátila, keď po niekolika metroch dopadla späť na zem. Huh? Opatrne som sa priblížil k diere, ktorú gule urobila do snehu ako nejaký meteorit. Nakukol som dovnitr a.. vtom ma niečo veľkou silou uderilo do brady a ja som musol zacúvať a sadnúť si na zadok. A v tom som to uvidel. Z tej diery vyskočil velky biely chlpatý tučný zajac. Pri pohladu na nej sa mi začali zbiehať sliny. Asi si toho všimol.
Pozeráš sa mi za na zadok? spýtal sa ma výhružne a zadupal nožičkou. To som nečekal. Naklonil som nechápavo hlavu na stranu. "Eh, nie .. ja som len.." vykoktal som zo seba, pretože mi tato situácia nedávala vobec zmysel. Hned nato ma ale ušiak prerušil, tentoraz hlasnejším dupaním. "To ma vobec nezaujíma, vlku!" vyprskol na mňa, "som čarovný zajac, plním priania, ale ty si ma jen tak nakopol do zadku!"
"Uhhh.. prepáč," ospravedlnil som sa, pretože som samozrejme chcel, aby mi splnil moje pranie. Ušiak sa chvilku mračil, ale potom prestal. No, dobre. Ale nesmieš ma zožrať! Ani sa mi pozerať na zadok! predložil mi podmienky. Prikývol som prikývol som a čakal, čo bude ďalej. Chcel som si priať hromadu jedla, večnu slavu a .. léto.

//Pokračovanie nabudúce

Jak jsem to tak všechno sledoval, zdálo se mi, že nějaké magické útoky mých nových smečkových kolegů toho hada absolutně nezajímaly. Vnitřně jsem se tomu musel trošku zasmát, přišlo mi to celé jako špatný vtip. Já jsem nedělal nic. Zevloval jsem. Mračil jsem se, jako kdybych se chystal něco udělat. Ale nechystal. To oni v týhle divný říši žijou tak dlouho, ne já. Budou vědět, jak to vyřešit. Trpce jsem se rozhlédl po ostatních. Aspoň se tak tvářej, pomyslel jsem si, prohlížejíc si jejich odhodlané výrazy. Pro ně tenhle les znamenal mnohem víc než pro mě. Já jsem zrovna přišel. Ale došlo mi, že se musim aspoň tvářit, že něco dělám, jinak bude zle.. žádnej úkryt a jídlo zadarmo.
Nějaká další smečková vlčice vyslovila moje jméno, což mě probralo z myšlenek a otočil jsem se na ní. Byla taková černo-šedá. Na rameni měla nějakou divnou věc, od které jsem se rozhodl držet dál, protože mi přišla opravdu pochybná a zvláštní. Chvilku jsem na to civěl, než jsem jí začal pořádně vnímat. Každopádně jsem pochytil něco v tom smyslu, že jsem si na přidání do smečky vybral špatný den. "Hm," přitakal jsem kysele, znechuceně hledíc na tu slizskou gigantickou anomálii. Idiote! Přijít o den pozdějc, nemusel by ses párat s žádnym obrovskym hadem. A vůbec, kdybych přišel zítra, třeba už by tu nebyl nikdo naživu. Teď tady chcípnu taky. "Možná přišel se mnou," napadlo mě nahlas k její další poznámce, že neví, co tady ta zrůda dělá. Vůbec bych se nedivil. Na poznámku, že doufá, že jim pomůžu, jsem už nijak nereagoval. Sliby chyby. Nebyl jsem týmový hráč. Spíš mě štvalo, že nás šikanuje had, což ze mě dělalo až druhého největšího šikanátora v tomhle lese. To neni dobrej začátek, moje reputace půjde do hajzlu.
Mezitím se začala hromadně probírat strategie. Ostatní probírali hlavně použití magie a tak. Musím říct, že obrovskýmu hadovi jsem samozřejmě nakopat zadek chtěl - kdo o sobě může říct, že se mu něco takovýho povedlo? -, ale bohužel jsem sám žádnou dobře neovládal. Když hnědá vlčice prohlásila, ať se každý zapojí, lehce jsem vydechl a začal přemýšlet. Ona po něm začala sypat šípy z ohně. Nestačil jsem se divit. "Můžu ho na chvilku zabavit, řekl jsem důrazně, i když lehce nezaujatě. "Naštvanej už stejně je, teď se jenom musíme dostat blíž k jeho zadku, abysme ho mohli nakopat, ne? Víc zranitelnej bude z boku," vysvětlil jsem. Vlastně mě vůbec nezajímalo, co mi na to kdo odpoví. Nepotřeboval jsem ničí souhlas. Už jsem se totiž rozhodnul. Navíc na nějakou strategii nebyl čas. Oni měli magie a já jsem si hrozně moc chtěl udělat legraci z obrovskýho hada.
Ten netvor se ve finále představil jako Arthel. Pobaveně jsem vyprsknul a moje pozornost se stočila zpátky k němu. "Jakže? Kartel?" naklonil jsem hlavu na stranu, teď už spíš s výrazem 'chci z tebe udělat debila' než 'tvoje jméno mi přijde vtipný'. Proč se tu všichni jmenujou tak blbě? Mezitím jsem předstoupil blíž k němu. Do dostatečné vzdálenosti, abych mohl vzít nohy na ramena, ale blíž než byli všichni ostatní. "Tak co bude, ty obří špageto? " zeptal jsem se provokativně, zatímco jsem ho začal obcházet ve velkém oblouku po směru hodinových ručiček. Naznačil jsem ostatním, že když otočí hlavu na mě, budou mu moct jít po krku, kde by mohl být zranitelný. "Proč chceš zrovna tenhle les? Vždyť se ti tady vůbec nebude líbit! Vždyť se ani neprotáhneš mezi stromama, ty tlustá bečko! " zavolal jsem na něj tak, aby to slyšel, zatímco jsem pokračoval v plížení dokolečka, až jsem byl skoro v pravém úhlu od ostatních z jeho pohledu. Bože, jestli mě zabije, doufám, že je v pekle hodně pěknejch vlčic.

// Kopretinová louka

Po boku Aseti jsem vešel do toho lesa, o kterém mi povídal Morfeus. Ano, určitě to byl tenhle les. Popis by seděl. A skrz naskrz to smrdí smečkou. Nemusel jsem vlastně ani větřit. Při pomyšlení na to, že jsem teď členem smečky...já! Členem smečky! No prostě se mi zdálo, že buď musím být opravdu dobrý herec, nebo musí být můj nový alfa alfa trochu mimo. Možná jsme ho zastihli v nesprávnou chvilku. Nebo jsem prostě jenom zvyklej na jiný podmínky. Nabyl jsem nového, přesvědčivého domění, že si asi vlastně odteď můžu dělat co chci. Vším tím sebevědomím jsem dal pyšně hlavu nahoru, načež jsem lehce zakopnul o první kořen, který se mi vmotal pod nohy. Ale ustál jsem to! Pitomej kořen! Hodil jsem okem po Aseti, doufajíc, že to neviděla.
Než jsem se ale nadál, byla pryč. Prostě mi frnkla! Nejdřív teda něco řekla, ale to jsem vůbec neposlouchal. Kde sakra je? Zaostřil jsem a kousek před sebou jsem našel její zadek, který mi zrovna mizel mezi stromy. Rozběhl jsem se za ní. Blázen! Jestli se jí ztratim, nabonzuju to alfovi! Doběhl jsem jí až ve chvíli, kdy se zastavila. To už mě představovala nějaké její kamarádce. "Ženská bláznivá, proč tak ženeš?" vyprsknul jsem ze všeho nejdřív vyčerpaně po Aseti, zatímco jsem lapal po dechu. Neutíkal jsem ani nepamatuju! Až potom jsem se otočil na její kamarádku. "Duncan, čau," zahučel jsem při výdechu k hnědé vlčici, i když to podle mě teď bylo to poslední, co by jí zajímalo. Něco tu totiž nehrálo. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Vlci. Jeden, dva, tři, čtyři, pět? No to mě.. Sotva jsem nabral dech a už toho na mě zase bylo moc. Ale pak jsem zaostřil ještě něco horšího. Uprostřed toho všeho, před těmi vlky, leželo na zemi něco, co vypadalo jako obrovský.. had? A ještě byl.. svázaný kořeny? "Co to proboha je? To je tady jako vždycky, nebo jenom dneska?" optal jsem se znechuceně tak nějak do vzduchu, přinejhorším tedy směrem k Aseti, protože jsem neměl absolutní tušení, o co to vlastně jde. To je fakt skvělej první den ve smečce! To má bejt nějakej vtip? Znepokojeně jsem si změřil všechny okolo a čekal, co se bude dít dál. Sakra, nejradší bych byl v úkrytu a spal.

// Já opožděně prosím taktéž, čerstvě mě přijali:)

Moc díky!:) Tohle jsem nečekala :D

Přes zataženou oblohu se marně prodíralo zanedbatelné měsíční světlo a krajinu kolem nás posedla absolutní tma. Ochladilo se ještě o pár dalších stupňů. Pocítil jsem další vlnu mrazu projíždějící mým tělem. Mokrý studený sníh, ve kterém jsme všichni po tlapky stáli, mi začínal připadat jako neúnosný faktor zdejšího prostředí. Vyrůstal jsem o dost více na jihu. Ne, že bych neměl tělo přizpůsobené zimě, ale prostě se mi nelíbila. Připadala mi nepřirozená a protivná. Ať už to skončí, ať už je teplo.
V rozhovoru panovalo krátké ticho, které přerušil hlas černého vlka. Málem bych zapomněl jeho jméno. Morfeus! Jména mi vždy sem tam naskakovala a zase vypadávala. Byla mi vlastně všeobecně ukradená a s oblibou jsem je zapomínal. Tak nějak jsem ale usoudil, že jméno Morfeus bych si zapamatovat měl. Oznámil mi něco o jejich lese. Došlo mi, že asi myslí ten smečkový. Mluvil o kořenech, nástrahách, mlze a jedovaté vodě. Protože jsem věděl, že touha nakopnout pár šišek mě stejně dřív nebo později přepadne, snažil jsem se ta varování pouštět jedním uchem dovnitř a druhým ven. To určitě brzo pocejtim, řekl jsem si v souvislosti s tím, že mi to les může oplatit, když se k němu nebudu chovat hezky. Přikývl jsem, jakože to beru na vědomí. Byl jsem na to vlastně docela zvědavý. Tahle celá magická vlčí země mi nedávala vůbec smysl. Přišlo mi, že se tu koncentruje až moc divnejch věcí a vlků na jednom místě. A to jsem to ještě zdaleka neviděl všechno.
Co mě zajímalo o ráz víc bylo to, když mě Morfeus přivítal ve jejich smečce. "Děkuju moc. Určitě nebudeš litovat," ujistil jsem ho s téměř kamenně důležitým výrazem. Dalo by se spíš říct, že už mi z té zimy zamrzly všechny mimické svaly. A také jsem byl moc unavený na to, abych projevil nějaké emoce.. a navíc mi přišlo, že by na ně stejně nikdo nebyl zvědavý. "Mlhy se nemůžu dočkat. Myslim, že se jí budu moc líbit," usmál jsem se po jeho dalších slovech. Řekl bych to víc chvástavě, ale popravdě jsem vůbec nevěděl, o co vlastně jde. Jak jako mlha? Pošlu Aseti první, aby mi vysekala cestu! Potom už jsem stočil zrak přímo k ní, protože dostala od alfy za úkol mě doprovodit. No ne, jsem členem první den a už mám i garde. Tahle celá smečka-věc se mi začínala dost zamlouvat. Teď už jsem tolik nepochyboval. Jednak mi přišlo, že si teď můžu dělat co chci, ale hlavně... úkryt! A jídlo!
Když mě Aseti pobídla, ať jdu s ní, bez váhání jsem se dal do pohybu. Přišlo mi, že už jsem snad musel přimrznout k zemi. A taky jsem se těšil na všechny svoje nový smečkový kolegy. Ty budou mít radost. Aseti mi řekla něco v tom smyslu, ať si dám pozor, kam šlapu. "Jasně, že dám, nejsem idiot. Spíš ty se koukej pod nohy.. vim, je to těžký.. spustit oči ze mě. Ale musíš se na chvilku ovládnout," začal jsem jí znova provokovat. Jestli mě něco bavilo nejvíc na světě, byla to určitě provokace.

//Sarumen