Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Provrčel jsem spíše pobaveně celou dobu, během které Etney mluvil. Za celou tu dobu jsem mu ani jednou neuhnul očima. Kousnu ho do prdele? Nekousnu ho do prdele? Kdo ví? Necháme se překvapit. A potom to konečně přišlo! Rozhodl se odejít. Úlevně jsem uvolnil celé tělo a rozhlédl jsem se po obloze, abych se ujistil, jaká je denní doba, a kolik času jsem tu už ztatil handrkováním. Štěstí, že handrkování miluju. "Běž, než tě kousnu do prdele, ty nádhero! Až se příště setkáme, už nebudu takovej ňufánek," osočil jsem se a plivnul jsem za ním tak, že mu to dopadlo hned za zadní tlapky. Byl jsem o něco mladší než on, ale byl jsem si jistý, že až ho příště potkám, přeperu ho jako nic. Dokonce jsem si to v hlavě předem naplánoval jako cíl. Jo - rvaní už mi teda pěkně chybělo. Stočil jsem zrak k vlčici. Byl jsem ve finále lehce zklamán, že už mi teď zbyla jenom ona, protože jsem měl zrovna chuť se prát. A s holkama se neperu. A tak byl čas na jedinou věc, kterou umím kromě rvaček - oslňování vlčic.
"To byl ale otrava, co?" zahlásil jsem zprvu nepřítomně, stále hledíc za mizícím zadkem Etneye. "Nu - když už jsme tu konečně sami dva - nevíš náhodou, kde se nacházejí Život a Smrt? Musím se k nim co nejrychleji dostat, ale bohužel nevím, kudy se tam jde," stočil jsem zrak prosebně ke své společnici. Uměl jsem být slušný, když jsem to zrovna nutně potřeboval. A k Životu a Smrti jsem sakra nutně potřeboval. "Omlouvám se, jestli tě naše hádka nějak vyvedla z míry, ale..." prostě hrozně miluju se hádat... "nelíbilo se mi, jak se k tobě choval," ujistil jsem ji s velice významným výrazem v tváři. Herectví mi vždy šlo na jedničku. "Záleží mi totiž na tom, abys byla v bezpečí," dodal jsem a nenápadně jsem vypjal hruď, abych vypadal větší. Vý-bor-ně, Duncane, musel jsem se v mysli pochválit, jak jsem z toho všeho vybruslil.

//Také pardon, nevšimla jsem si postu - kdyžtak mě kopej :D

// Miláčci, děkuju vám za chválu a odcházejte asi jak chcete! :)

// *horlivě tleská*
Já věděla, že to bude luxusní! :D

// OUJÉ!
Krásná akce, s Duncanem půjdu na Divokou pláž co nejdřív, děkujeme! :)

// ZASADIL MRKEV.... NÉÉÉÉ :Ddddddd

//Ale jóóóó :D To je přeci hantýrka parkouristů, kterou jsem pochytila od mladšího bráchy. :D Mně se tohle nikdy (naštěstí) nepovedlo, ale už jsem například dokázala ze salta přistát a "udělat řízek". Fal

// To nee :Dd To odteď použíám!

//Jak je ctěná libost, taky jsem si to slovní spojení oblíbila. :B

// Hele, Lethio, budeš nějak psát, nebo ne? :D Já chápu, že časový možnosti přes léto moc nejsou, ale potřebuju Duncana odmontovat z místa, jsem tady za poslední měsíc a půl snad na dvou příspěvcích, a to mi prostě nestačí :( Omlouvám se... mám ho nechat zmizet?

// Já mám nejvíc čas první dva tejdny teď, takže by bylo fajn toho stihnout co nejvíc, ale i pak to nějak dám... brzký uzdravení, ať jde o cokoliv :)
Na příspěvek se těšim! :D

// Mohl by někdo prosím zase nakopat Skylieth? :D

Když vlk začal o tom, že jsem vylezl z nějaké díry na rozkládání mrtvol, našpicoval jsem uši a soustředěně se zamračil. "To ses vlastně, miláčku, docela trefil," skočil jsem mu do řeči a začal jsem se k němu plíživě krůček po krůčku přibližovat. "Vylezl jsem z pukliny v zemi, z podsvětí, ze samotného pekla, kde na samém vrcholu seznamu zlobivejch rozmazlenejch prašivejch děcek visí tvoje jméno. A můžu tě ujistit, že až přijde za rok čas, konečně dostaneš infarkt a světu se všeobecně uleví, pak to budu já, kdo bude z tvojeho tlustýho špekatýho zadku odřezávat kousky do polívky, kterou dostane jako předkrm dábel sám," prsknu mu do obličeje, když už jsem jenom kousínek od něj. "Ještě jednou na mě vyceníš zuby a bude to naposled, co je budeš mít. A přestaň se brát tolik vážně, bolí mě to, když vidím všechnu tu mylnou sebereflexi. Až ti dojde, že jsi nicka, bude ti mnohem líp," dončil jsem s uchechtnutím výchovné kázání k vlku, který byl dost možná i starší než já, a zase jsem se vrátil na svou pozici.
Vlčice už ho mezitím samozřejmě také prokoukla, a bránila mě, když řekla, že jí monžá chce využít spíš on, než já. Významně jsem kývnul a dál už jsem nic moc nevymýšlel. Měla pravdu a tím to haslo. Kecy šedivého jsem ignoroval, abych z toho nedostal nějaký zánět do mozku, a kecy vlčice jsem ignoroval taky, protože nás chtěla usmiřovat, což v tuto chvíli bylo naprosto nemožné a i kdyby to bylo možné, já bych to určitě nectěl. Měl jsem spíš chuť se rvát. Měl jsem chuť někoho pořádně přiškrtit. Párkrát jsem během rozhovoru dokonce pomyslel na to, co by se asi stalo, kdybych po vlku prostě skočil, urval mu obě uši a poslal je jeho matce a otci jako vzkaz, že si ho měli líp vychovat. Jediné, co mi v tom bránilo, byla přítomnost slečny.
Když nám oznámila, že jsme na sebe oba oškliví a měli bychom se usmířit a jít pro kamzíka všichni, zašklebil jsem se, jako kdybych měl v mordě kus citrónu. "Kamzík? Ten bude i s tou urvanou nohou dávno na druhém konci Gallirei. Dohadujeme se tu o ničem tak dlouho, že jsem úplně ztratil pojem o čase," zavrčel jsem lehce jentak do vzduchu. Celý moje snažení bylo najednou k ničemu. A došlo mi, že vlastně nevím, proč se o přítomnou vlčici snažím tak dlouho. Neměl jsem z toho vůbec nic. A vůbec - už mě to nebavilo!
"Buď půjdeš, krásná Lethio, se mnou, nebo půjdeš s ním. Nemám na tohle čas, mám důležité poslání, a pokud se mnou nejdeš ty, musím cestou ještě sehnat někoho, kdo mi s tím pomůže, když ty ne. Nemám čas se tady zahazovat s nějakou rozmazlenou nulou. Musel bych mu brzy urvat ocas a přilepit mu ho na hlavu, a to není něco, co by měla slečna vidět," kývl jsem k ní. Měla teď na výběr - jít se mnou a zažít nejlepší chvilky života, nebo jít s šedivým a být pitomá. Žádná střední cesta nebyla, a já jsem se pokusil zatvářit naléhavě, i když mi to v tuhle chvilku už bylo dost jedno.

// AWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWW
Jsem jediná, kdo by ho chtěl hrozně moc pomazlit? :D

// Miláčkové, až budu na řadě, kopejte mě ve vzkazu nebo na asku, dneska jsem se přistihla, že už to tu ani nekontroluju, jak dlouho jsem nepsala :D

// Kopejte, kdo můžete, kdyby to bylo dneska, ještě stihnu post. Jinak až v neděli :D

Ze spánku mě během jeho dlouhého trvání nezvládlo vytrhnout vůbec nic. Za celý den a noc jsem se neprobudil, jen jsem tak ležel v trávě a tvrdě chrápal. Zabalenému klubíčku chlupů, kterým jsem se pro tuto chvíli stal, unikl dokonce i rozbřesk dalšího dne. Zelenavá tráva mě sem tam zalechtala, jak se sklonila pod silou větru. Zlenivěl jsem za posledních pár let natolik, že to se mnou však ani nehlo. Zamrzl jsem ve stejné pozici asi na dva dny.
Zničehonic můj spánek narušil sen. Zvláštní sen - asi nejzvláštnější, jaký jsem kdy zažil. Zdálo se mi, že jsem se ocitl na nějakém divném místě. Za kožich se mi začal krást chlad, a já najednou stál v nějaké sněžné pustině. Zima, neuvěřitelná zima a nic víc. Zmrzlá půda mě řezala do polštářků. Zář na obloze musela zjevně představovat slunce pod hustou vrstvou mraků. Zvláštní, že ani nesnežilo. Zívnul jsem, ale než jsem stačil zavřít tlamu, ztratil jsem rovnováhu. Země se pode mnou jako kdyby propadla, a já jsem padal volným pádem. Zalil mě ledový pot, a já jsem kolem sebe začal hrabat packama. Žádné hrabání ale nepomohlo. Zář vyhasla daleko nade mnou a já jsem padal tmou. Zachvíli se tunel stočil do roviny. Zavrtěl jsem sebou a ocitl se na velkém tobogánu.
Zelenavé světlo mě po pár chvílich upozornilo na to, že se blížím ke konci tunelu. Zaostřil jsem před sebou travnatý palouk, na který mě to také po chvilce vyplivlo. Zděšeně jsem vyskočil na nohy a ohlédl jsem se, abych zjistil, co to celé mělo znamenat. Ztuhnul mi z toho úsměv na tváři. Zdálo se, že je to obrvský pták. Znal jsem spoustu druhů ptáků, tohle mi vzdáleně připomínalo havrana. Zběsile se po mě vrhnul, ještě než jsem stačil si ho prohlédnout. Zamrkal jsem a než jsem se stačil pohnout, havran mě propíchl zobákem. Zobák měl překvapivě ostrý a úzký. Zděšeně jsem si prohlédl, jak mě propichuje skrz naskrz. Zvedl mě takhle do vzduchu a otevřel tlamu. Zadní část mého těla se oddělila od té přední a obě dopadly na zem. Zvedl jsem se jak nejrychleji to šlo. Zjištil jsem, že mám jen dvě nohy, a své druhé dvě nohy jsem zahlédl o kus dál. "Zůstaň! Zastav!" zavolal jsem na svůj zadek, který si to trajdal někam jinam. Zmizel mi však za obzorem, než jsem se stačil rozkoukat. Zlá ptačí bestie!
Zničehonic jsem se s úlekem probral ve svém vyšlapaném polním pelechu. Zatřásl jsem se hrůzou, jak byl můj sen opravdový. Zdá se, že je čas vstávat.

//Nikam nespěchej, hlavně ať je líp:)

//A neni to poprvý :D