Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//VVJ

Chvilku jsem nakvašeně ťapal směrem k lesu, až jsem za sebou po chvilce uslyšel kroky. Stačilo jedno ohlédnutí přes rameno a šly na mě mrákoty. Vlčice mě pronásledovala. Nachvilku mi blesklo hlavou, že to by mohl být můj konec. Zabije mě? Dokonce mě napadlo, že by vlčice mohla být Smrtí samotnou. Koneckonců jsem Smrt na vlastní oči ještě neviděl, a ani nikoho, kdo by mi dokázal silou vůle způsobit křeče.
Když to však přestalo vypadat, že mě jde zabít, spokojeně jsem se ušklíbnul. Určitě nebyla první ani poslední vlčicí, která mi řekla, že jsem krysák. Ta přezdívka se mi líbila. Vlastně mi seděla.
"Ne kotě, nevzdávám se rychle, spíš jsem dost línej. V jednu chvíli se prostě přestanu snažit. Na většinu vlčic to zabere a ještě se připlazej..." vysvětlil jsem svou praktickou strategii, načež jsem si vlčici změřil a vítězně se usmál, "... jako třeba ty." Býval bych do ní zlověstně drcnul, ale to by bylo moc přátelské, a já jsem jí chtěl ještě chvíli znervózňovat a štvát, než se staneme přáteli. Navíc jsem se po tomto prohlášení tak trochu bál fyzického útoku na svou osobu, takže jsem to radši vypustil.
"Takhle se mi líbíš, Lennie," významně jsem jí pochválil a naznačil jí, že si nedovede ani představit, co by ostatní dali za mou pozornost. Byla to tak trochu pravda, vzhledem k tomu, že jsem nikdy ničemu pozornost nevěnoval. Moje pozornost byla drahá věc. Prakticky se nedala vyčíslit.
A když už jsme u toho - pozornost jsem nevěnoval ani momentární změně počasí, která nabírala na intenzitě, čím víc jsme se blížili za hranice lesa. Zarazil jsem se až ve chvíli, kdy mě vlčice ňafla do nohy. A je to tady! Je to příšera a sežere mě! V rychlosti jsem se ohlédl, abych zjistil, proč to udělala. Kousla mě jen jemně a malinko. "Cože? Tohle si nech na předehru, ženská," vyhrkl jsem ze sebe, než jsem si stačil uvědomit, co se děje. A když jsem si to uvědomil, bylo už pozdě. Lennie mě zvládala celou dobu tak rozptylovat, až jsem si nevšiml něčeho, čeho ona ano. Jen kousek od nás se lesem prodíralo obrovské tornádo. "O ou." Správným krokem by teď samozřejmě bylo otočit se a utíkat, ale já jsem zmateně zamžoural, nevěříc vlastním očím, a udělal jsem ještě jeden malý krůček vpřed. Totálně mi to ale podmetlo tlapku a už jsem se sunul po zemi. Chvilku jsem se kutálel po ose tornáda a snažil se zachytit čehokoliv nehybného, až se mi to povedlo u jednoho kořene. Pořádně jsem do něj zaryl zuby a kromě hlavy teď vlálo prakticky celé mé tělo ve vzduchu. "Jfem ok... supel koržen," ujistil jsem vlčici co nejhlasitěji, aby věděla, že ROZHODNĚ nepotřebuji pomoc a že má utíkat. Nějak tak jsem doufal, že tornádo zachvíli zeslábne a zmizí.

Pomalu jsem se postavil, podíval se na oblohu a nechal se polechtat větrem. Dělo se něco zvláštního. Přísahal bych, že slunce ještě před chvílí vycházelo, že byl skoro bílý den, ale nyní se zase dělala větší a větší tma, až nám začalo mizet za obzorem. Nastala noc. Tohle mě znervóznilo. Co jsem v těhlech divnejch krajinách, tak mám pocit, že halucinuju. Někdy mě to dokonce celé přivádělo k myšlenkám, že mám nějaký psychický problém, nebo jsem třeba už umřel a tohle je peklo. V životě se mi nestalo tolik divnejch věcí najednou. Ale to bylo asi tím místem. Když si vzpomenu na obřího hada v Sarumenu, je to všechno vlastně docela sranda.
"Neboj," usmál jsem se sarkasticky, když mi vlčice naznačila, že se mám vrátit na jih. Nesnášel jsem zimu a byly tam hezčí holky, takže jsem to určitě plánoval. Na druhou stranu - já jsem nikdy nic neplánoval. Dělal jsem, co se mi zrovna chtělo.
Pobaveně jsem se uchechtnul, když vlčice poprvé použila moje jméno. Ona se ani nepředstavila. Ta je ale nevychovaná, pomyslel jsem si naschvál tak, aby to slyšela, jakkoliv už to s těmi myšlenkami dělala.
A potom zase přišly kecy o tom, že mám odejít. To už se mi nechtělo poslouchat. V tomhle byla docela vytrvalá. Ale bavilo mě jí otravovat jen do doby, dokud to neřekla potřetí. "Víš co? Jak chceš, princezno. Vůbec se nedivim, že jsi věčně sama. Tohle nemám vůbec zapotřebí. Co by za to jiný dali, aby se mnou mohli trávit čas. Ale ty jsi očividně úplně mimo a neni s tebou žádná sranda. Užij si věčnou samotu!" odplivnul jsem si klidně, když jsem se k ní otáčel zády. A protože jsem čekal nějaký z těch jejích magických triků, přidal jsem do kroku zpět k místu, odkud jsme přišli. Aspoň jsem konečně věděl, kde se nachází Smrt.

//Jedlový pás

Po chvilce kopání do kamenů jsem se vklidu usadil na kraji jezera a nezaujatě se rozhlížel. Napadlo mě, jestli rozhovor časem nabere jiné obrátky, než tohle rýpání, ale ve finále mi to vlastně nevadilo. Děsně rád jsem trávil čas zbytečnýma věcma a rozhovorama, který nikam nevedou. Bavilo mě zkoumat ostatní vlky a jejich reakce. A tahle vlčice mi zrovna přišla taková... rezignovaná. Zatím. Měl jsem pocit, že by s ní později mohla začít být aspoň zábava, ale asi to chtělo ještě chvilku. Prohlédl jsem si jí ještě jednou, když jsem přemýšlel nad tím, jaký přístup zvolím v budoucích momentech.
"To máš pravdu, z jihu jsem přišel a můžu potvrdit, že je tam spoustu křehkejch holek," přitakal jsem. Je teda pravda, že ve zdejších končinách byly vlčice tak nějak... samostatnější, emancipovanější... drsnější? Viz moje nová kamarádka. Aspoň jsem s ní v bezpečí. Třeba mi pak uloví něco k jídlu, pomyslel jsem si pobaveně.
Pak mě zničehonic rozbolelo celé tělo. Křečovitě jsem přivřel oči a narovnal se. Vlčice mi do hlavy poslala jakousi myšlenku, aby mi dala najevo, že je to její práce. Ale to by nemusela. Já už jsem dávno zjistil, že je tu každej druhej magickej a pošahanej. "Na jazyk? Vůbec jsem to neřek nahlas!" ohradil jsem se podrážděně, hned jak mě to začalo bolet. "Nemůžu přece ovlivnit to, co si myslim!" doplnil jsem se a zkusil jsem naschvál přemýšlet Ta vlčice je ale úžasná, to mě fakt rajcuje, když se takhle hezky cachtá v tom jezírku, ta musí bejt určitě zároveň i hrozně chytrá a vtipná, wow! Pár sekund mi to šlo, ale potom jsem zase ztratil pozornost.
"Balení vlčic už mě nebaví, mám jich po okolí rozbalenejch až až, ale díky, že si děláš starost," ujistil jsem jí, načež jsem protočil oči nad její poznámkou, že jsem se ani nepředstavil. "Duncan. Dobře si to zapamatuj, ať víš, který jméno volat ze spaní."

//Jedlový pás

"Rádo se stalo," mlasknul jsem důležitě, když sarkasticky poděkovala. Potom jsem se jen zařadil vedle ní a cestou jsem si jí bezostyšně prohlížel. Šla teda opravdu zvláštně, jak lehce kulhala, ale to se dalo překousnout. Nejvíc mě vzrušovala představa, že by se jí přede mnou hůř utíkalo, takže se mě teoreticky nemůže zbavit.
"Máš pravdu, jsem beznadějnej romantik," vydechl jsem trpce a upřímně se na ní zadíval. "Nejvíc mě bolelo opouštět tvojí kamarádku Smrt. Brečela, že mám ještě zůstat aspoň jednu noc, ale už jsem byl úplně zničený a unavený... byla to hrozná dračice," zakroutil jsem hlavou. "A já jsem spíš na citlivý křehký holky, chápeš." Nevím, jestli tohle byla pravda, ale musel jsem si nějakým způsobem obhájit čest.
Potom jsem naslouchal čemusi o jejím partnerovi, na kterého jsem se před chvílí zeptal. Zamyslel jsem se, že jestli svého vlka opustila před lety, tak je nejspíš od té doby sama. Chudák malá. Určitě jí z toho hrabe. Musí bejt strašně osamělá. Biologický hodinky tikaj... Ale nad tím jsem teď nechtěl přemýšlet. I když jsem byl ještě před rokem prakticky vlče, tohle mě docela znervózňovalo.
Na její poznámku o vlčatech jsem jen uznale přikývl. Tady jsem nemohl nesouhlasit. Vlčata jsou podle mě vlastně dobrá jenom ke strašení a nauce sprostých slov. Potom přišla otázka, proč tu jsem já.
"Někdy se najim, někdy vyspim, někdy si popovídám. Mně je to celkem fuk, kde jsem. Srandu můžeš najít kdekoliv, stačí mít představivost," vysvětlil jsem, zatímco jsem nakopával šutry do jezera tak, aby nepřistály na ní. Tvářil jsem se, že je mi celej rozhovor těžce jedno. Ve skutečnosti mě to ale docela bavilo.

"Vobličej, ksicht, držka. Na některý vlky se prostě podíváš a hned víš, kterej název použít," objasnil jsem, když se mě vlčice pokusila opravit. Neměl jsem nikdy moc rád, když mě někdo opravuje, ale jí jsem to odpustil. Prozatím. Kdybych chtěl říct obličej, tak řeknu obličej, ale poslední dobou jsou všichni spíš takový... vobličeje.
Po chvilce se vlčice začala tak nějak navážet do mě, což jsem docela čekal. Pokrčil jsem rameny a usmál se. "To je součást mojí strategie, že si mě žádná nechce nechat. To by pak jinak bylo o dost těžší je všechny opouštět," zamával jsem pobaveně ocasem. Byla to vlastně pravda. Bylo dobře, že se mnou nikdy nikdo nevydržel, protože mě taky všichni rychle omrzí.
Načež jsem našpicoval uši a sledoval jí, jak odchází a uráží mě. Měla u toho nějaké řeči, že jde k jezeru. Tuhle informaci mi vlastně vůbec nemusela říkat, ale řekla, z čehož jsem usoudil, že nebude problém, když jí ještě chvilku budu otravovat. Koneckonců jsem si nikdy nenechal diktovat, kam mám jít nebo kde mám zůstat.
"To je dobře, že si kamarádku vyzvedne její vlk. Co tvůj vlk, jaktože tě nebránil, když ti někdo dodělával nohu?" rýpnul jsem do ní, když jsem si všimnul, že kulhá. "Asi máš někde i děti, co? Proč nejsi doma? Co tady vymejšlíš, jestli se smim tak blbě ptát? Ještě zraněná," prolomil jsem za chůze chvilkové ticho. Byla mi vlastně jedno jak odpověď tak i následky, jen jsem byl radši, když se mluvilo. A rád jsem se poslouchal.

//VVJ

Zdálo se, že vlčici moje přítomnost nijak nenadchla. Ani neráčila zvednout zadek ze země, jen tam tak seděla. Aspoň jsem si jí stačil trochu prohlédnout. Jazykem jsem si lehce přejel zuby, jestli tam někde nezůstal kousek veverky, zatímco ona prohlásila, že mám pro strach uděláno, když jsem se s ní začal bavit. Uznale jsem nahnul hlavu a upřel na ní zrak. Kožich jsem si teda zrovna ušpinit nechtěl, už vůbec ne od vlčice. "Pročpakto? Měl bych zmizet? Jsi nějaká bludička? Nebo máš za krkem schovanou druhou hlavu? ušklíbnul jsem se pobaveně, načež jsem zvážněl. "No doufám, že ne, to by bylo fakt nechutný. Škoda pěknýho vobličeje. Ale to je koneckonců i když je vlčice hloupá... nebo tlustá... nebo hnusně zbarvená... což taky nejsi," prohlídnul jsem si jí pro jistotu ještě jednou. Bylo teda docela šero, ale hnusná ani tlustá nebyla. Možná o něco starší než já, ale to jsem neuměl moc odhadnout.
Pak se začala ptát na nějakou vlčici. Napnul jsem uši. "Kéžby. Podle popisu docela můj typ. Ale bohužel ne," prohodil jsem jakoby nic, přičemž zase zafoukal protivítr a já si po čichu troufl odhadnout, že vlčice je součástí nějaké smečky. Byli z ní cítit nějací další vlci. Kolik tu těch smeček může bejt? "Takže co? Prostě tady dřepíš a čekáš, až tě kamarádka vyzvedne z písečku, abyste spolu mohly zpátky domů?" Obešel jsem strom, posadil se a lehce se o něj opřel.

//Cerový háj

Slunce se vyšplhalo nad obzor a přestala být taková zima, jaká byla v noci. Z jednoho lesíku jsem se přesunul rovnou do druhého. Uznale jsem se podivil tomu, jak jsou oba typově absolutně rozdílné, i když jsou hned vedle sebe. Tento byl o ráz temnější. Nejsem moc nadšenec do přírody, ale tohle mě zrovínka docela zaujalo. A i když jsem před chvílí sežral veverku vcelku, začal mě znovu přepadat hlad. V břiše mi zakručelo a ošklivě jsem se zamračil, načež jsem se uráčil zavětřit, jestli se okolo zrovna něco nevyskytuje.
V jednu chvíli jsem chytil protivítr a zachytil jsem vlčí pach. Musel jsem se na chvilku zamyslet, jestli se teď chci s někým bavit. Byl jsem zrovna protivnej a hladovej. Ale ve finále mě stejně vždycky nejvíc bavilo dělat bordel a nadávat takže jsem se rozhodl, že zkusím štěstí. Podle pachu to byla vlčice. Přidal jsem do kroku, dokud jsem jí neměl v zorném poli. Seděla na porostu. Přiblížil jsem se a opřel jsem se ramenem o strom, takže jsem za ním byl napůl schovaný. Prohlédl jsem si jí jako kořist. Jako kdybych jí chtěl sežrat. Měl jsem hlad. Aby to ale nepůsobilo zvláštně, odkašlal jsem si a pustil se do řeči, neměníc výraz v tváři.
"Ale ale, co to, že se slečna toulá při rozbřesku sama po takovém temném lese?" položil jsem velice tajemně otázku, načež jsem zpoza stromu vylezl a opřel se v celé své kráse o jiný. "Ty musíš mít určitě pro strach uděláno. To je dobře. Jeden nikdy neví, na koho narazí," zauvažoval jsem nahlas. Řekl jsem to spíš tak, jako kdyby to bylo něco vtipného, načež jsem se o strom opřel ještě víc, abych jí vyloženě ukázal, kdo je tady frajer a chlap. Byl jsem z nějakýho důvodu jako vždycky přesvědčenej, že se jí ze mě úplně podloměj kolena.

//Středozemní propadlina

Z propadliny jsem proběhnul rovnou do lesíka plného cedrů. Začal jsem se proplétat mezi kořeny, stromy a větvemi. Dnes to bylo obzvlášť hardocre, vzhledem k tomu, že tu hurikán také natropil nějaké ty škody. Pár větví se válelo na zemi a pár bylo zaseknutých v korunách. Zdálo se, že si toho všimly i veverky, které byly po ránu ve velkém nastoupené na svých stromech a kontrolovaly situaci. Nemám je rád. Potvory zrzavý. Nevěřim ničemu zrzavýmu. Napadlo mě, jak by to bylo fajn, kdyby některá z těch potvor spadla a já jí tak mohl zakousnout a sežrat tak aspoň něco málo. A jako kdyby mě někdo nahoře poslouchal - jedna z nich seděla přímo na zemi kousek přede mnou. Něco tam štrachala, zády ke mně, a protože se mi pro jednou povedlo být dostatečně potichu, stačil jsem jí zakousnout. Ostatní ji ani nevarovaly.
Snědl jsem jí prakticky jako jednohubku. Nebylo to nic. Ale pořád lepší než... vůbec nic?
Napojil jsem se na pěšinu, přeskákal pár spadaných větví a pokračoval v cestě co nejrychleji, aby mě ostatní veverky nestačily ukamenovat šiškama. Háj postupně přecházel v další pláň a potom zase v les.

//Jedlový pás

//Vyhlídka

Cestou jsem si konečně stihnul odskočit na malou, a tak se mi pokračovalo o něco veseleji, když pominu, že jsem měl pořád docela dost velký hlad. A když mám hlad, tak mě to dřív nebo pozdějc vždycky pořádně vytočí, což bych nikomu nepřál, ale široko daleko jsem naštěstí zatím nikoho nezahlédl.
Pokračoval jsem klidným krokem dál, dokud jsem nenarazil na propadlinu. Zařadil jsem se vedle ní a šel jsem po její levé straně, přemýšlejíc nad tím, co by se asi tak stalo, kdybych tam žuchnul. Ty představy mě přiměly udělat si menší odstup, načež jsem do propadliny kopnul malý kamínek. Jenom tak pro jistotu. A taky rád kopu do věcí. Usmál jsem se sám pro sebe.
Vítr mě párkrát šlehnul po obličeji, ale nebylo to zdaleka tak hrozné jako to, co se dělo včera. Vlastně mě spíš jemně pohladil. Kolem však byly jasně vidět stopy a následky toho, co včera vyváděl. To byl totální hurikán! Pohlédl jsem na oblohu, abych zjistil, jestli se to třeba nemůže vrátit, ale zrovna svítalo a mraky se na obzoru lehce trhaly. Bylo docela příjemné ráno. Přidal jsem do kroku a cestou jen tak z recesu nakopal do propadliny všechno, co mi přišlo pod nohy.

//Cedrový háj

Nevím, jednou za čas mě chytne takovej pocit, že už stagnuju na jednom místě moc dlouho. Že už to prostě přestává bejt to pravý ořechový. Že už jsem se dlouho nedošel vyčůrat a něco nesnědl, že už mě od toho stání bolej nohy. Přesně tak jsem se cítil i teď. Vlčice Lethia, moje nynější společnice, byla opravdu krásná, to se musí nechat, ale udělala se nějaká zima a na mě přišla lehká podzimní deprese, takže hrozilo, že bych na ní nebyl zrovna nejmilejší, a to jsem v tuhle chvíli nechtěl.
"Krásná Lethio, už tady s tebou nemůžu dál být, mám nějaké smečkové povinnosti a dlouho jsem se tam nevokázal, však víš... nic to nemění na tom rande v jeskyni, které uskutečníme hned jak si tě znovu najdu," postavil jsem jí svým výrokem tak trochu před hotovou věc a sladce jsem se usmál, načež jsem se otočil k odchodu, nečekajíc na odpověď. Ne proto, že bych jí snad nechtěl slyšet, ale hlavně proto, že jsem se fakt potřeboval vyčůrat a něčeho najíst. Jsem agresivní, když mám hlad. Jak jsem tak ťapal pryč, tak mi došlo, že vlastně ani nevím, kudy se jde zpět k mému smečkovému lesu. Nebyl jsem tam tak dlouho, že jsem úplně zapomněl, kde je! A ta jsem prostě pomalu pokračoval na severozápad, doufajíc v zázrak.

//Středozemní propadlina

If I was to say what I really don't like - out of all the things that I don't goddamn like, it gotta be those ugly ass squirrels. Those annoying red creatures! Now that autumn's here, they are happily climbin' the trees, collectin' all the hazelnuts and walnuts and whatever-the-hell-nuts like they own the place. But guess what - that's not how life works - hell no. You can't just simply collect a bit of food and then just like goddamn sleep for the whole winter. Lying around at their ugly small tree houses with these goddamn nuts. I could do that too! That's not how life works. It's unfair. Anyone could do that!
Thoughts of murder have attacked me as I was sitting on the cold ground full of fallen leaves. Cold wind slapped my face a few times, took the leaves, then left the meadow and ran into the forest that I just laid my eyes on. Good for him! Go and hide, for a tragedy is about to happen. When I narrowed my eyes, I saw a movement on one of those lonely trees at forest's border. I believe that it was a beech, but I ain't no tree-o-logist to say that. It didn't matter anyway.
What mattered is that there was a squirrel on the goddamn tree. That's probably what made me hate the tree just as much as I hate these red demons. I stood up and slowly walked all the way to the forest border to have a better look. And there she was - calmly stuffing the hole in the tree she called home, paying no attention to me. My stomach growled and I softly growled too. "Justice must be established," I whispered as I was making a few steps back. This bitch won't even manage to realize what's happening. I smiled a bit, but then I banished the smile to concentrate better. Three... two... one... go! I tensed all my muscles and started running towards the tree as fast as I could. When I got close enough, I jumped and put all my strength into hitting the tree with my front paws. The tree shaked - just as I wanted - and then bursted so my paw got stuck inside - just as I neither expected nor planned. I hissed in pain and quickly looked up to check if I succeeded, but something hit my face and I hissed once more. It was a nut. I swear she threw it at me! I shaked the tree once more, hoping for her to fall off.

//Mám v plánu po tomto cliffhangeru samozřejmě pokračovat, takže TO BE CONTINUED

„Já? Kdepak, já jsem se nehádal, já jsem di-sku-to-val. Nemůžu za to, že ho to vytočilo,“ pokrčil jsem rameny nad otázkou, kterou mi Lethia po odchodu Etneye položila. Samozřejmě jsem za to nemohl. Ale udělalo mi radost, že se naštval a odešel. To byl vlastně můj záměr. Koště jedno šedivý. Až na něj příště narazim, tak mu vyškrábu ty jeho hezký oči.
Potom přešla řeč na Života a Smrt. Lethia samozřejmě věděla ještě větší kulový než já. Zdálo se, že do Gallirei přišla nedávno, stejně jako já. Ale nabídla mi, že by mi je mohla pomoct najít. Jemně jsem se usmál. „S tím si teď, drahoušku, vůbec nelam hlavu. Když někoho potkáme, prostě se zeptáme,“ rozhodl jsem za nás oba. Života a Smrt jsem si opravdu přál potkat, ale nemuselo to být hned. „Ale pokud vím… tak tu teď nikdo není… jen my dva,“ uculil jsem se a oplatil jí jemné šťouchnutí packou, načež jsem se posunul a dal hlavu blíž k té její, abych mohl mluvit víc tajemně a potichu. Bavilo mě jí přivádět do rozpaků. „A já zrovna nikam nespěchám. Ty jo?“ zajímal jsem se, aniž bych odvrátil oči od těch jejích, zatímco mi první kapky deště ze zatažené oblohy začaly stékat po obličeji.
Než bych se však dočkal odpovědi, rozpršelo se silněji. Zdálo se, že se k nám valí opravdová bouřka. Hluboce jsem vydechl a zvedl jsem hlavu k obloze, načež jsem stočil zrak zpět ke své společnici. „Nevím jak ty, ale já se jdu schovat,“ provokativně jsem se o ní otřel ramenem, když jsem jí obcházel směrem k jeskyním, kde jsem se ještě otočil, abych zjistil, jestli půjde za mnou.

//Zrcadlové jeskyně

//*Ujídá popcorn a objímá Ashe kolem ramene* yooo padesát odstínů - vlčí edice, pojď mi hop

//Lomítka! >:c :D Fal-

//Bože, jak já žiju pro tuhle hru :D

//Nesmějte se mi, prosím :D

HODNOCENÍ:
1.místo: 6 - za mě jasná topovka - je to pěkně napínavý
2. místo: 9 - tady mě pobavily sudy :D
3. místo: 4 - salám ftw :D

MÝCH PÁR TIPŮ:
- 7 je Riveneth
- 5 je Therion
- 4 je Lennie
- 1 je Awnay
- 3 je Elisa
- 6 je Severka
- 9 je Awarak
- 8 je Tadaro