Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Jsi chycená

//Edit Sav - ja viem, nečítam tak rýchlo, neopravujem post tak rýchlo, už to je ;)

// Duncan: Jojo, vyznělo to ode mě tak útočně, bylo mi to jasný, jenom pro sichr :D Sorry

//Tulipánka (přes Houštiny)

Sotva jsem se vrátil na Elysejská pole, ucítil jsem, že se nám tu někde probrala nová čarodějnice. To se mi teda nelíbilo. Musel jsem jí s okamžitou platností chytit. Rozběhl - tedy rozlétl - jsem se vstříc tmavě hnědému vlku s tmavě modrým kloboukem a zelenýma čmárnanicema po nohách. "Jenom počkej, ty jeden černokněžníku," zahulákal jsem, doufajíc, že se mu strachem ze mě třeba podlomí nohy, nebo tak něco. Když už jsem byl dostatečně blízko, nadběhnul jsem si z boku, abych ho mohl prostoupit pořádně, aby mu to způsobilo šok. Získal jsem tak moment překvapení. Mezitím ho stihla chytit Lennie, ale to mi nevadilo. Potom už jsem na nic nečekal a čarovlkem jsem prostě proskočil skrz naskrz. S takovýma věcma jsem se nemazal. K čarovlkům jsem cítil náramnou nenávist z nějakého zvláštního důvodu. Věnoval jsem Lennie letmý úsměv, jak jsem z vlka vyskočil a teď stál uprostřed pole v celé své duchovské kráse.

//Vysoká strž (přes Studánky)

//Myslím, že jí nesmí chytit dvakrát po sobě... já před tebou teď znovu chytila Cynthiu... snad je to ok :DD Chytila jsem Cynthiu - tebe - Cynthiu - tebe... :D

//Elysejská pole (přes Houštiny)

Po cestě jsem kousek za čarodějnckým územím znovu spatřil čarodějnici, kterou jsem chytil před necelým dnem. Byla to ta světlejší, s namodralým kloboukem. Neubránil jsem se spokojenému úšklebku, když jsem jí před sebou takhle znovu viděl. Myslela sis, že mi znovu utečeš? Božíčku - jaký já byl škodolibý duch. Byl jsem dokonce horší, než když jsem byl ve své normální podobě. Trošku jsem jí předehnal, aby si mě stačila všimnout. ”Zdravíčko, krásotinko,” brouknul jsem směrem k ní, načež jsem skrz ní znovu nemilosrdně prostoupil. Nemohl jsem si pomoct. Bylo to jako nějaká zvláštní závislost, ale tolik mě to bavilo! ”Opravdu se za to omlouvám, nějak se dnes neovládám,” zamrkal jsem na ní roztomile, aby se na mě moc nezlobila. Byla to docela hezká vlčice. Až škoda, že jsme byli znepřátelené druhy. Chvilku jsem si jí prohlížel zmrzlou a potom jsem se zase otočil a hleděl si svého, cestou na čarodějnické území.

//Elysejská pole (přes Houštiny)

// Tulipánová louka přes Houštiny

Po cestě během letu vedle Lennie mě najednou přepadla lehce filosofická otázka. Když jsem teď duch, musím ještě žrát, nebo jsem nesmrtelný, takže teoreticky vzato nemusím? Vždyť skrz mě to jídlo propadne! A když budu chtít něco ulovit, tak to nebudu moct ani chytit! Tohle pro mě byla docela zásadní věc, protože jsem sice měl hrozně rád jídlo a jeho konzumaci, ale na druhou stranu jsem byl vždycky děsně líný si ho ulovit. Takže jsem se ani nemohl rozhodnout, pro kterou z těch možností bych byl. Zrovna tahle otázka mi utkvěla v hlavě. Zvláštní je, že i přes veškerou tu zvědavost jsem byl až moc líný na to, abych to zkusil zjistit a něco ulovit. I když… možná by nebylo tak složité něco ulovit v této podobě. Odložil jsem si to v hlavě do šuplíčku “na později” a bezstarostně jsem dál plachtil zdejší krajinou. Podzimní vítr mi cuchal průhlednou srst, jak jsem se tak vznášel a otíral se o zdejší povrch, přičemž jím sem tam mé duchovské packy procházely. Tohle byla na celém duchařství ta největší legrace, procházet věcma.
Jak jsem tak přemýšlel, vůbec mi nedošlo, že jsem se cestou oddělil od Lennie. Sakra... to budou příště zase problémy.

//Tulipánová louka (přes Houštiny)

Netrvalo dlouho a kdesi za sebou jsem uslyšel zvláštní zvuk. Něco jako kdyby svištělo vzduchem. Nějak takhle jsem jako duch šustil já, a tak jsem usoudil, že to bude další duch. Když už se to hodně přiblížilo, líně jsem se ohlédl a na malou chvilku jsem letěl pozadu. Byla to Lennie. Křikla na mě, kam se tak ženu, tak jsem ochotně zpomalil, ale zatvářil jsem se u toho, jako že mě tím obtěžuje. Zrovna mě to létání totiž začalo bavit.
"Jen aby," poznamenal jsem podezíravě ze srandy, když mi řekla, že za tohle nemůže. Pravda, že nedávalo smysl, aby byla duch taky - proč by měnila sama sebe? "U tebe si jeden nikdy nemůže bejt jistej," pošťouchnul jsem jí.
Jak jsem se tak s Lennie bavil, vycítil jsem najednou nečekané nebezpečí. Něco mi prostě říkalo, že se blíží pohroma. Zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe a svraštil jsem čelo. Nic jsem neviděl, ale… atmosféra houstla a mé instinkty mi tak nějak říkaly, že bych měl zmiznout. ”Měl bych už jít. Něco mi nepřijde v pohodě. Cejtim takový divný… mravenčení,” oznámil jsem své společnici ledabyle. Neuměl jsem to nějak tak vysvětlit, asi jsem se prostě chtěl vrátit do čarodějnického doupěte, kde jsem si přišel nejbezpečněji. Bylo mi dost fuk, jestli vlčice půjde se mnou, nebo zůstane na místě. No - vlastně by mi bylo pohodlnější, kdyby šla se mnou. Co jsem byl duch, byl jsem takový nejistý. Možná jsem se… až bál? Kdykoliv jsem zavřel oči, viděl jsem z nějakého důvodu kostlivce.

//Elysejská pole (přes Houštiny)

//Ježčí mýtina

Tohle se mi líbilo. Jen tak jsem letěl světem a nemusel si s ničím dělat starost. Navzdory všem nezodpovězeným otázkám k mé nově nabyté duchovské podobě se mi ten stav docela líbil. Napadlo mě, jaké by to asi bylo, kdybych se v tomto stavu ukázal ve své smečce. Možná to udělám. Usmál jsem se při té představě, jak přede mnou s hrůzou utíká má vlastní smečka. I když těžko říct, jestli by vůbec utíkali. V Gallirei bylo koneckonců možné úplně všechno. Už jsem tu stihl zažít brutálně obrovského hada, zmalované barevné vlky s náhrdelníky a jinými cetkami, hypnózu, čtení myšlenek… a teď tohle. Když jsem si to tak porovnal v hlavě, být duchem vlastně ještě nebylo tak hrozné. Na druhou stranu to byla první věc, která se mě týkala takhle direktně… prostě - já jsem byl ten duch. Asi po sto padesáté jsem nevěřícně zkontroloval své průhledné tlapky, které se pode mnou jen tak vznášely nad zemí. Pro tak líného vlka jako jsem já byl tohle ideální způsob dopravy.
Tadz na louce jsem se nakonec rozhodl si lehnout a odpočinout, abych nabral síly po lovu čarodějnic.

//Tulipánová louka (přes Říční eso)

Zanedlouho jsem dohnal Lennie i čarodějnici. Lennie mi už z dálky hned zase zmizela za obzorem, ale čarodějnice zůstala stát na místě jako přikovaná. Došlo mi, že jí Lennie už zamrazila. Nahlas jsem se tomu zachechtal. Byl jsem jako malý kluk. Ale proč jsem měl najednou takovou potřebu chytat čarodějnice? Proč jsem vlastně byl duch? Jistě, měl jsem z toho radost, ale co s tím budu dělat do budoucna? Dá se to nějak odčarovat? Lennie bude určitě vědět. Ale ne, to už by se třeba přece sama odčarovala zase do normálu. Nebo jí to taky baví, bejt duchem? Nedivil bych se. Mě to totiž bavilo šíleně. Hezky jsem si nadletěl na stranu, abych skrz tmavou čarodějnici s fialovým kloboukem mohl prolétnout řádně a rychle. Potom jsem skrz ní hezky pěkně prolétl z jedné strany na druhou. Byla to docela zbabělost a ne až taková zábava, prolétat čarodějnicí, která už je zamrzlá, ale z nějakého důvodu mi to přišlo jako nutnost.
Potom jsem se otočil zpět o sto osmdesát stupňů a vydal se zpět tam, odkud jsem přišel.

//Tulipánová louka (přes Říční eso)

//Elysejská pole (přes Houštiny)

Být duchem se mi po cestě za čarodějnicí zamlouvalo čím dál tím víc. Letěl jsem si v klidu pár centrimetrů nad zemí a kochal se krásnými výhledy. Mohl jsem si dělat všechno co jsem chtěl. Jenom mě víc a víc začínalo napadat, jestli mě vlastně někdo uvidí, nebo jestli jsem neviditelný. Bylo by docela depresivní, kdyby ne. Vlastně by to bylo hrozný… šílený… to snad ne! Začal jsem panikařit. To bych potom musel spáchat sebevraždu. Ale počkat! Vždyť se přece nemůžu zabít, jestli už jsem duch! Jsem mrtvej? Počkat, vždyť jsem neumřel! Takhle mě určitě zaklela Lennie. Já to věděl, že je to čarodějnice! Na mé teorii nesedělo snad jenom to, že Lennie v tom byla se mnou. Na vlastní oči jsem viděl, jak se také mění na ducha a pak ve své duchovské poloze leží vedle mě. Lennie si čarodějnice nejspíš také všimla a teď přede mnou měla malý náskok.

//Ježčí mýtina (přes Říční eso)

Jenom jsem si tak vklidu duchovsky ležel na zemi a rozjímal, přemýšlejíc nad tím, jaká je to legrace, prolétat čarodějnicemi. Po chvíli se ke mně přidala i Lennie. Jen tak si vedle mě lehla. Prohlédl jsem si jí. Také vypadala jako duch. Usmál jsem se nad tou zvláštní situací. Přišlo mi komické, jak vedle sebe jen tak ležíme jako dva duchové. Ale nic jsem neříkal. Nechtěl jsem našima hádkama a popichovánim kazit tu hezoučkou idylku. Normálně bych panikařil a vyváděl, ale teď mi to tak nějak nevadilo. Zažíval jsem euforii z toho prolétnutí skrz chudinky vlčice. Teď jsem měl totiž naprosto božský výhled. Dvě zmražené čarodějnice, přímo přede mnou. Čas od času jsem se tomu ještě jednou znovu uchechtnul a zbytek jsem času jsem spíš tak polehávala pochrupoval. Být duchem je únavné. Všechno to... strašení a tak.
Když jsem se po chvilce probral z chvilkového spánku, něco mi nesedělo. Jedna z mých zmražených čarodějnic... byla fuč! Jak si vůbec dovolovala se takhle vypařit? Ještě jsem si ani pořádně neužil srandu! Tak to se mi tedy ani trochu nelíbilo. Okamžitě jsem se zvednul a vypravil se za ní, abych si tu zábavu užil ještě jednou.

//Tulipánová louka přes Houštiny

// Beru to tak, že Kaleo a Cynthia už de facto vyrazily a proměnily se, takže je můžu chytit. Ostatní se příspěvkem nemusí vzrušovat :D

//Zarostlý les (přes Zubří vysočinu)

Jak jsem se tak vznášel okolím, konečně jsem narazil na ty proklaté čarodějnice. V okolí bylo spoustu pomatenců, ale mě zaujaly hlavně dvě z nich. Byla to opravdu zvláštní stvoření. Byli to vlastně vlci v čarodějnickém klobouku… no, prostě čarodějnice. Z nějakého důvodu jsem měl potřebu na ně vymyslet nějakou neplechu. Najednou mě zavalila obrovská vlna rozjívení z mé momentální duchovské podoby a vítězoslavně jsem se zachechtal. Chechtal jsem se upřímně a nahlas, až mi z toho čas od času došel dech. První chudinkou čarodějnicí (Cynthia) jsem nemilosrdně prolétl skrz naskrz, načež jsem bez dalšího zdržování klesl zpět k zemi a pokračoval jsem ve svém vzdušeném dobrodružství, než jsem si všiml druhé čarodějnice. Druhá čarodějnice (Kaleo) ode mě schytala úplně to samé, jen tak od cesty. Prolétnul jsem skrz ní. Dokonce jsem při tom udělal piruetu a chechtal jsem se jako pomatený. Přišlo mi náramně legrační prolétat skrz ostatní vlky, kteří teď byli čarodějnice - také vám to přijde parádně uhozené? Cestou o kousek dál jsem se jen ohlédl zpět za čarodějnice, které tam teď stály celé zmrzlé. Napadlo mě, jaká by to byla sranda, kdyby tak zůstaly na furt, což mě přimělo zůstat na území ještě o chvilku déle a sledovat situaci. Nikam jsem se jako duch zrovna nechystal.

//Neprobádaný les (přes řeku Kierb)

Absolutně jsem netušil, kam to běžím. No - vlastně bych měl říct letím. Tentokrát jsem se totiž vůbec nemusel unavovat chůzí, ani během. Nemusel jsem se ani dotýkat země. Prostě jsem se vznášel. Letěl jsem jako o závod. Hnal mě jakýsi zvláštní pud. Byl jsem duch! Wow! Takže jsem chcípnul? Jsem mrtvej? Co se to stalo? Viděj mě ostatní? Musim někoho najít a zkusit si to! Zamával jsem packama a sledoval je jako malej kluk. Ani jsem nekoukal na cestu. Nemusel jsem. Vším jsem prostě proletěl. Stromama, kamenama, zvířatama, rostlinama. Bylo to parádní. Náramně se mi to líbilo. Chechtal jsem se, když jsem čelem napřed rychle prolétával dalším a dalším stromem před sebou. Napadlo mě, jaká by to byla legrace, kdybych se najednou zhmotnil a narazil si kebuli. Při téhle rychlosti by mě to vlastně pravděpodobně zabilo. To mě teď ale nezajímalo. Náramně jsem si užíval. Takhle dlouho už jsem se dlouho nepobavil.

//Elysejská pole (přes Zubří vysočinu)

V jednu chvilku už mi přišlo, že z toho všeho dostanu tik. Všichni okolo blábolili nějaké nesmysly a do toho ta divná věc pořád houkala. Přišel jsem si jako v blázinci. Dostal jsem nutkavý pocit odsud zmizet, ale na to jsem byl až příliš zvědavý, jestli se z toho něco vyklube. A tak jsem jen stál a blbě koukal. To byla taková moje signature-činnost.
Z myšlenek mě vytrhla až Lennie, která mě kousla do ucha. Lekl jsem se, co mi to dělá, a tak jsem se po ní náznakově ohnal, načež se ozvalo cvaknutí zubů na prázdno. Nevím, jestli mě víc bolelo tohle, nebo to, že mě kousla. Odplivnul jsem si na zem a lehce zavrčel.
”Sakraženská! Stejně by tě to oslovení neštvalo, kdybys neměla hluboko uvnitř vítr z toho, že je to pravda,” zachytračil jsem prostřednictvím psychologického okénka a hrdě jsem se nadmul, předstírajíc, že mě nebolí zuby z toho, jak jsem s nima drsňácky cvaknul.
Potom jsem napnul uši, když konečně mluvila o své kamarádce. Nebudu vám lhát, že jméno Severka se mi doopravdy líbilo. Bylo nezvyklé a hezky znělo. Lennie mě však okamžitě poučila, že její kamarádka Severka je zadaná. Protočil jsem očima. To přece nebyla vůbec žádná pohlavní choroba, že je zadaná! Stějně to říkáš proto, že na mě máš zálusk sama, pošťouchnul jsem Lennie myšlenkami. Instinktivně jsem se skoro až přikrčil, jak moc jsem se bál, že za to na mě zase sešle nějakou hroznou čarodějnickou kletbu. A potom jsem se radši zasoustředil na její kamarádku.
”Těší mě, já jsem Duncan,” zdvořile jsem se tedy Severce představil a pokoukl po Lennie, abych jí provokativně naznačil, co se chystám udělat. ”To je opravdu krásné jméno, Severka,” naklonil jsem se koketně blíž k tmavě šedé vlčici. Mít vedle sebe nějakou pevnou věc, býval bych se o ní opřel. ”Musíš se jistě jmenovat podle té hvězdy na obloze,” zapřemýšlel jsem nahlas. ”Ale ta není ani zdaleka tak oslnivá a okouzlující jako ty, to bych...” nedořekl jsem, protože se mi najednou udělalo… tak nějak špatně. Přišel jsem si menší, pak větší, pak široký a pak úzký. Přišlo mi, že mi cosi projíždí celým tělem, zaplavuje mě to a pak to zase teče ven. Napadlo mě, že za to určitě může Lennie, ale ta na tom byla stejně. Najednou byla celá průhledná. Kouknul jsem se na své packy. Také jsem byl. Rozhlédl jsem se v panice kolem a než jsem stihl cokoliv udělat, Lennie byla tatam. Cosi uvnitř mě také nutilo se neprodleně vypařit. Nedávalo mi to smysl, ale prostě jsem musel. ”Musím běžet,” vyhrkl jsem směrem k Severce, aniž bych jí dal možnost se jakkoliv vyjádřit. Teď jsem měl jiné starosti.

// Zarostlý les (přes řeku Kiërb)

// Jedlový pás (přes VVJ)

Lennie celou cestu už nic neříkala. To se mi vůbec nelíbilo. Párkrát jsem naschvál nahlas odkašlal. Neměl jsem rád dlouhé trapné ticho. A než aby mi zase odposlouchávala myšlenky a týrala mě za ně, začal jsem si pro jistotu stěžovat nahlas. "Když jsem tě poznal, bejvala s tebou větší sranda, babizno," zabručel jsem nespokojeně, měříc si jí pichlavým pohledem. Poznal jsem jí samozřejmě včera, ale to vůbec nevadilo. Přišlo mi, že by s ní časem mohla začít bejt sranda. A prostě se mi nelíbilo, že nic neříká. Neměl jsem dostatek pozornosti. To jsem mohl taky cestovat sám. Bylo by stejný ticho a nikdo by vedle mě nesmrděl. Přišlo mi, že stačilo 24 hodin a už jsme jako starej nudnej manželskej pár, kterej někdo kdysi dávno donutil k sňatku. Vlčice si se mnou mohla vytírat zadek jak chtěla, to mi nevadilo, ale že bude mlčet? To teda ne!
Dorazili jsme k nějaké další vlčici a po chvilce přišla ještě jedna vlčice s vlkem. Všichni zírali na nějakou holografickou tykev, která vydávala zvuky. Zamžoural jsem a zamrkal, jestli mě nešálí zrak, ale už jsem se vlastně vůbec ničemu nedivil. To je tady v zemi uhozenců normální, ne? Rozhlédl jsem se po ostatních. Vypadali zmateně. To mě teda docela rozhořčilo, protože jsem doufal, že mi někdo aspoň vysvětlí, o co tady jde.
Tmavě šedá vlčice s velkou jizvou se hned jala ptát Lennie, co se tady děje. Ta mezitím chytračila, že je to iluze. No to doufám. Zaujatě jsem si tmavě šedou cizinku změřil mezitím, co se za mnou Lennie schovala. "Drahoušku, oslovuj mě prosím pravým jménem, ne příjmením," navrhnul jsem s ledovým klidem, tváříc se velice ochranářsky. Lennie měla jediné štěstí, že jsem měl zrovna svatouškovskou náladu. Byla to otázka času, než se ze mě zase stane hovado. "A koukej mě seznámit s kamarádkou," syknul jsem spiklenecky a žďuchnul do ní zadní tlapkou, jak se tak za mnou krčila, nespouštějíc oči z cizí vlčice. Také tu nejspíš žila dlouho. Měla totiž nějakou magickou věc na krku. Po chvilce jsem usoudil, že ona i Lennie musí být nějaké zdejší čarodějnice, a s těma je samozřejmě fajn bejt za dobře, takže jsem taktizoval. Pro jistotu...

Jakmile se tornádo o kousek posunulo, plácnul jsem sebou na zem a pustil se kořene, který mě zachránil před spolknutím tím hrozným větrným úkazem. Docela mě to vyčerpalo, ale vlčice mě zase hned urgovala k nějaké aktivitě. Zamračil jsem se, protože se mi teď zrovna líbilo ležet. Docela mě celé to ohrožení života vyčerpalo. Neochotně jsem zabručel a začal jsem se sbírat, zatímco ona zahlásila cosi o tom, že půjdeme tornádo pronásledovat. "Nejsem magor. Nebudu pronásledovat věc, která je tisíckrát větší než já. Dvakrát? Ano. Třikrát? To se dá... ale tisíckrát? To je tim, že tě to málem nezabilo, že si zbaběle utekla, a teď chytáš roupy, ale já málem natáh bačkory, jestli sis, zlatíčko, nevšimla," dokončil jsem monolog a ohlédl jsem se na své tělo, jestli mě to nějak nepoškodilo. Naštěstí ne. Jizvy byly na svém místě a žádná nepřebývala.
Vlčice se mezitím vydala směrem k tornádu a já za ní, i když jsem se zprvu tak trochu loudal, aby šla kus přede mnou. Nepřišlo mi to bezpečné.
"Ne, ne, ne a ano," odvětil jsem ledabyle na její následující otázky o tom, co mohu nabídnout. Moc toho nebylo a já to věděl a byl jsem s tím v pohodě a v klidu, ale dřív nebo pozdějc se vždycky bůhvíproč zjevil někdo s takovejma otázkama. "Mám spoustu jinejch kvalit. Tohle jsou samý pitomosti, který k životu nepotřebuješ. Kromě toho medvěda. Já moc nevim, co je důležitý pro vás, přešlechtěný kouzelný vlky ze země nezemě." Teď ze mě tak trochu mluvila mladická rozmazlenost, ale bylo mi to docela jedno. Vlčice vypadala normálně, ale přecijen tu taky určitě žila značně dýl než já.
Její další poznámka mě zaujala o ráz víc. Zlověstně jsem přikývl. Přežil jsem tornádo! To bude ten hajzl Etney čumět, až ho zase potkám. Můžu mu to vyprávět mezitím, co mu budu cpát do krku jeho vlastní ocas. Vzpomněl jsem si nějakým způsobem na svého dávného nepřítele.
"No, většinu jizev mi udělali vlci. Tu na čenichu? To byl alfa jedný... smečky, kterou jsem potkal na útěku z domova... nebo to byla ta na zadku? Ne, určitě tahle. Byl to takovej bručoun, nevim, proč to udělal," vymýšlel jsem si. Pamatoval jsem si to docela dobře.

//Neprobádaný les