Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Tulipánka (přes Jezevák)

V jednu chvilku mi po cestě přišlo jako náramně skvělý nápad si zkusit všelijaké otočky a piruety. Takové blbiny mě vždycky bavily. Vždycky mě všeobecně víc bavilo dělat zbytečné věci, které se mi zrovna chtělo dělat, a na druhou stranu se mi nikdy nechtělo dělat užitečné a praktické věci, které bych dělat měl. Už jen z principu. Život tak byl zábavnější, i když někdy trochu přituhovalo. Třeba když jsem měl hlad a musel jsem něco ulovit. Bože, jak já jsem líný lovit! To teď ale nehrozilo. Jako duch jsem vůbec hlad neměl. Podivným způsobem ho vystřídala touha chytat čarodějnice. Nebylo to zrovna nejpraktičtější, vlastně to bylo docela zvláštní, ale co se dalo dělat.
Dokončil jsem poslední salto pozadu a rozhodl jsem se přestat blbnout, protože se mi z toho začínala točit hlava. Tak cooo, čarodky? Kdepak jsteeee? Rozhlédl jsem se, zastříhal ušima a zavětřil. Potom jsem pokračoval v cestě.

//Kaňon řeky

//Elysejky (přes Jezevák)

Cílevědomě jsem pokračoval v prozkoumávání zdejší země. Takhle to šlo úplně samo, když jsem se vznášel a neunavoval jsem si nohy. Sem tam jsem si je za letu dokonce i protáhl. Teď už mi chybělo jen sluníčko, abych se u toho mohl rovnou i slunit, a bylo by to naprosto dokonalé. Je tedy pravda, že tímto způsobem dopravy jsem se vůbec nezahřál a protivítr začal být po čase docela vlezlý. Neměl jsem chlad moc rád, už vůbec ne takovou tu protivnou podzimní zimu, a zrovna teď mi studený vítr zajížděl až pod kožich. Otřásl jsem sebou a pomyslel si, že už by zase mohlo začít jaro. Na jaře a v létě bylo prostě vždycky všechno jednodušší a jasnější. Na rozveselenou jsem si za letu aspoň zamával nohama a párkrát je přitáhl k tělu. Musel jsem vypadat hrozně komicky. Nejen během momentální končetinové rozcvičky, ale celkově. Jak já bych se chtěl vidět!. Škoda, že něco takového se nedalo uskutečnit. Jedině v odrazu vodní hladiny, ale to by nemělo ten efekt. Navíc jsem zrovna žádnou nezahlédl. Uchechtnul jsem se a pokračoval jsem dál.
Po chvilce jsem narazil na nového čarovlka a prostoupil jsem jím.

//Calum chycen

//Elysejky (přes Jezevčí les)

Ani jsem se nestačil rozkoukat a zase tu byl nějakej kostlivlk. Tentokrát to teda byla kostlivlčice. Nasupeně jsem si odfrknul, jak jsem se tak vznášel vzduchem, a věnoval jsem jí naštvaný pohled, který ale v tu chvíli samozřejmě nemohla vidět. "Kostlivci zablešený!"
Následující dvě hodiny nebyly úplně nejšťastnější v mém životě. Dost jsem se nudil a hrozně mě to užíralo. Přemýšlel jsem nad Lennie a jejím paktem s kostlivlkem, i nad tím, jestli už jí asi také nějaký chytil. Podle mě ale musela mít větší štěstí než já. Všichni měli větší štěstí než já!
Po dvou hodinách jsem byl konečně vcelku. Vesele jsem si zasaltoval a rozleztěl se kamsi do pryč, za pachem nového čarovlka.

//Tulipánová louka (přes Jezevčí les)

//Na mě nekoukej, mám předepsané jen útěkové posty, jinak dnes moc nemám čas :Dd

// Říční eso (přes Jezevčí les)

Po chvilce bloudění jsem dorazil zase tam, kde jsem poslední dobou trávil všechen svůj čas. Přitom takový nezajímavý pole. Zastavil jsem se přímo uprostřed. Nachvilku jsem si lehnul na zem a otočil jsem se na záda. Nade mnou byl měsíc. Chvilku jsem si ho prohlížel, ale začaly se mi klížit oči. A tak mě napadlo, že duch by přece neměl spát. Neměl bych být unavený. Tohle bylo divný. Možná pořád žiju. Stupidní začarovaná tykev! Nachvíli jsem jentak usnul pod širým nebem. Trvalo to jen chviličku, než jsem se zase vzbudil. Ale nechtělo se mi nic. Chvilku jsem se válel na zemi v trávě, přemítajíc nad tím, jak mě kostlivec rozprášil. Byl to takový zvláštní pocit. Nebolelo to, ale bylo to prostě... nepříjemné.

//Promiň, koťátko :(

//Vysoká strž (přes Kaňon řeky)

Přidal jsem a vznášel jsem se teď čím dál tím rychleji. Nachvilku jsem se snesl v zemi a zkusil to po vlastních, zkusil jsem běžet. Ale bylo to takové zvláštní a nepřirozené. Moc mi to nešlo. Packy mi akorát tak procházely zemí. Vykašlal jsem se na to a znovu jsem začal používat obyčejnou levitaci. Byl jsem z toho takový nesvůj. Plus mě vytočila Lennie. Podpantoflačka. Přijde kostlivec a vona hned začne spolupracovat. Doufám, že jí ten prašivec podrazí a chytí. To bylo podle mě jediné, co by si za ten hloupej pakt zasloužila. Nemyslel jsem si o ní, že je takhle naivní. Ale musel jsem být naivní podobně, když jsem si myslel, že ví, co dělá.
Po chvilce se přede mnou mihla moje oblíbená čarodějnice s fialovým klobrcem. Protočil jsem očima, už se mi nechtělo ji znovu trápit, ale nemohl jsem si pomoct. Narychlo jsem skrz ní prolétl. Neřekl jsem u toho ani slovo a zase jsem byl fuč.

//Elysejky (přes Jezevčí les)

//Elysejky

A bylo to tady. Byl jsem rozfoukán a rozprášen kostlivcem. Stalo se to, čeho jsem se tolik obával. Ani vlastně nevím, jak se to stalo, a najednou ze mě byla mlha. Naštěstí jsem ale mohl vnímat to, co se dělo okolo mě. Slyšel jsem to všechno. Slyšel jsem Lennie, jak s ním dělá nějaké nablblé pakty. Ty musíš bejt úplně pitomá! Jenom počkej, až tě chytne. Nic jinýho si nezasloužíš. Ohnal jsem se po ní v myšlenkách. Bylo mi jasné, že je uslyší. Tohle teda ne. Pohár přetekl. Lennie měla jedinou smůlu, že jsem byl velice náladové stvoření, a právě teď jsem náladu ztratil. Nechtěl jsem s ní trávit čas, když se teď jala kamarádit s nepřítelem. Přišlo mi to hrozně hloupé.
Jakmile jsem byl zformovaný do své normální podoby, neobtěžoval jsem se vůbec s ničím. Kostlivce jsem si znechuceně prohlédl. Z jeho vzezření mi úplně přejížděl mráz po zádech. Opovrživě jsem se na něj zašklebil, uchechtnul se a odplivnul jsem na zem před Lennie, aniž bych se na ní podíval. Neměl jsem náladu se na ní koukat. “Užij si věčnou samotu, zdechlino jedna,“ pronesl jsem vážně na rozloučenou, načež jsem se znovu zachechtal a v klidu jsem začal odcházet pryč.

//Říční eso (přes Kaňon řeky)

//Březina (přes Spáleniště)

Pokračoval jsem vzduchem zpět na své nynější oblíbné čaromísto. Neohlížel jsem se, jestli za mnou Lennie jde. Měl jsem teď jiné starosti. Ten kostlivec... fuj... ten kostlivec... fuj... určitě po mě jde... chce mě zničit. Můžu umřít? Už jsem mrtvej! Co po mně vlastně chce? Pitomej kostlivec. Cvak, cvak, chrást, chrást... fuj, určitě si pro mě jde. Jedna dvě... jo, určitě mě chce zabít. Byl jsem z toho celý vyjukaný. Jakmile jsem zavřel oči, viděl jsem tu hromádku kostí. Představoval jsem si, jak se poskládává zpět do podoby kostlivce a nahání mě po louce. Brrrrrr. Oklepal jsem hlavou, abych z ní vytřásl tu myšlenku. Nikdy předtím jsem s kostlivci problém neměl, ale teď najednou ano. Určitě to souviselo s tím, že jsem duch, ale absolutně jsem nevěděl jak. Ohlédl jsem se, jestli za mnou jde Lennie, ale zatím jsem jí nezahlédl. Určitě zabije jí, jestli ne mě.

//Vysoká strž (přes Studánky)

//Spáleniště

Přiběhl jsem a naskytl se mi zvláštní pohled. Stála tu Lennie, kousek od ní hromádka kostí a vedle toho dvě zmrzlé čarodějnice. Nachvilku jsem se nad tím pozastavil, kontrolujíc kostlivce, který se tu válel rozložený na kostičky. Nedůvěřivě jsem si ho změřil a zamračil se. Fuj. Nesnášim je! Kostlivci hnusný. Nepokládal jsem však žádné otázky. Jako by to byl další všední den.
"Já jsem si říkal, kam jsi zmizela," popíchnul jsem vyčítavě Lennie, zatímco jsem prolétaval skrz čarodějnici s fialovým kloboukem. Potom jsem popošel, otočil se na tu modravým a prolétl i skrz ní. Pro jistotu.
"Nevim jak ty, ale mně ty kosti nedělaj dobře. Jdu otravovat někam jinam," zahuhlal jsem ledabyle. Byl jsem spokojen. Čarodky byly zamražený a já na odchodu. Lennie se mohla přidat, jestli chtěla.

//Elysejská pole (přes Spáleniště)

//Strž (přes Elypole)

Vůbec jsem netušil, kam to ta Lennie mohla zmiznout. Co to? Kde je? Vím, že jsme se poslední náš duchovský den života hodně rozdělovali a následně zase nacházeli. Asi šla jenom na lov čarodějnic. A když jsem se tak nad tím zamyslel, nebyl to vůbec špatný nápad. Lovit čarodějnic mě šíleně bavilo. Bavilo mě prolétávat jejich těly a potom sledovat, jak jsou na kost zmražené. A tak jsem pomocí levitace začal pomaličku posouvat kamsi za horizont. Je čas lovu. Přidal jsem a vznášel jsem se teď o něco rychleji, než jak jsem uměl běhat. Tohle mě šíleně bavilo. Na chvilku jsem se ponořil půlkou těla pod zem, a tak byla nad zemí vidět jenom moje hlava. Byl jsem připravený pochytat všechny čarodky v okolí! A něco mi říkalo, že to budou zase moje staré známe. Failovoklobouková a modroklobouková.

//Březina

Jen jsem tak vklidu posedával na kraji vysoké strže, zatímco Lennie něco povídala. Moje urážka jí zrovna moc nevytočila. Nevím, jestli se mi spíš ulevilo, nebo mi to přišlo jako škoda. Měl jsem chuť se s někým hádat nebo prát. Ale Lennie asi ne. Uchechtnul jsem se nad její následující poznámkou. Překvapilo mě, že si z toho taky dělá srandu. Asi byla v dobré náladě.
Přikývl jsem, když řekla, že je to celý debilní. "Jo, pěkná blbárna," přitakal jsem, zatímco jsem ze strže strkal další kamínek. Potom jsem si Lennie změřil, když řekla, že netuší, jak se toho zbavit. Skoro jsem jí to nechtěl věřit. Byla předce zdejší! Ten jejich Život nebo Smrt, ti by mohli vědět, o co jde. Byl jsem prudce zamyšlený. Skoro mě z toho bolela hlava. A než jsem se z toho stihl probrat, Lennie byla fuč. Asi k tomu něco řekla, ale já ji nevnímal. Rychle jsem se posbíral a vypravil jsem se za ní.

//Spáleniště (přes Elypole)

Lennie začala s tím, že byla lovit na plošině, kde byly ty dvě čarodějnice, který jsme už předtím jednou chytili. "Hmmm?" vypravil jsem ze sebe, když se zeptala, co tam podle mě bylo. Nechtěl jsem hádat, takže jsem prostě chvíli počkal, až to řekne. A z ní se vyplazilo, že tam byli nějací kostlivci. V tu chvilku jsem se otřásl. "Já vim! Zavřu oči a vidim je, nevim proč. Nechutný ošklivý hovada, mám z nich normálně vítr, věřila bys?" vyhrkl jsem. Posledních pár chvil jsem měl semtam opravdu takové kostlivcovité představy, které mě děsily. Což je zvláštní - normálně se nebojím prakticky ničeho.
Odplivnul jsem si a sledoval jsem, jak moje slina letí až dolu do řeky, mezitím, co Lennie mluvila. Začal jsem jí vnímat až ve chvilku, kdy do mě drcla. Hned jsem jí to škodolibě oplatil, ale o něco silněji.
"No - řeknu ti to takhle..." začal jsem po otázce, jestli jsme mrtví, zatímco jsem se začal také posouvat k pevné zemi, "... jestli jsem chcípnul, tak jsem fakt zklamanej. Myslel jsem si, že třeba umřu na předávkování jídlem, nebo při zápasu s medvědem, nebo tak, ale tohle je teda nic moc. Co se dá dělat, Lennie. Umřeli jsme, jak jsme žili... nudně," uchechtnul jsem se a popíchnul jsem jí, aby se přestala tvářit jako kakabus. Vlastně to nebylo tak hrozný, bejt duch. Kecnul jsem si na okraj a začal jsem na něm neohroženě houpat, když jsem se teď nemusel bát pádu. "No... ty aspoň nemusís truchlit, měla jsi docela na čase," zachechtal jsem se jsem po chvilce provokativně, načež jsem okamžitě přivřel oči, připraven na trest za tuhle extrémně urážlivou poznámku. Doufal jsem, že aspoň vyvolám souboj, aby byla nějaká sranda.

Netrvalo dlouho a přišla mi společnost. Nakláněl jsem se zrovna přes okraj strže, když mi začalo připadat, že se dole pohybuje nějakej mravenec. Nepoznal jsem, kdo to byl, jenom že to byl další duch. Napadlo mě, že je to Lennie, ale potvrdilo se mi to až ve chvíli, kdy se přiblížila. Vznášela se teď nad propastí. Spokojeně jsem se ušklíbl při představě, že by se zhmotnila a žuchla dolu. Teda - asi by mě to trochu mrzelo, ale určitě bych se pobavil.
Vlčice na mě hned vyhrkla, že pro mě má novinku. Napnul jsem uši, ale jinak jsem se tvářil dost lhostejně, zatímco jsem se hrabal drápky v hlíně. Načež mi vlčice oznámila, že čarodějnice nejsou jediná lovná kořist v okolí. Zatvářil jsem se, jako že mě to zajímá, ale stejně jsem neměl náladu nikoho lovit. "Mě už nebaví bejt duch," skočil jsem jí trošku podmračeně do řeči a kopnul jsem do šutru. "Neřikej mi, že nevíš, jak se toho zbavit. Co je to prostě za kravinu? Nesnášim tuhle hloupou kouzelnou zem! Takhle si o mě žádná neopře ani kolo, chápeš? Moje šťastný roky skončily. Mám chuť někoho vystrašit k smrti," pokračoval jsem umíněně. Nevím proč, měl jsem takovou zvláštní náladu. A najednou mi přišlo, že s tím Lennie můžu zatěžovat.
Po chvilce jsem se rozhodl přidat se k ní a vyletěl jsem nad strž, koukajíc se pod sebe. "Hmmm... ale nee... je to docela prdel," uchechtnul jsem se, mávajíc tlapkama ve vzduchu. Vlastně jsem tím znehodnotil celý předešlý monolog, načež jsem vlčici věnoval pozornost, co mi to tedy vlastně chtěla říct.

//Elysejská pole (přes Studánky)

Jako duch jsem se rozhodl si zavýletit na Vysokou strž. Tohle místo mě fascinovalo. Napadlo mě, jaké by to asi bylo, kdyby z ní někdo spadnul, a jestli se to už někdy stalo. Při té představě jsem se škodolibě uchechtnul. Představil jsem si, jak se dole někdo rozplácává na kousky. Trošku to kazilo romantiku tohohle místa, ale to nevadilo.
Došel jsem k jejímu okraji. Sráz to byl opravdu vysoký, to se musí nechat. Pád dolu určitě musel znamenat smrt. Ale já jsem teď... uměl levitovat. A navíc už jsem byl duch. Byl jsem prakticky jako mrtvý. Stoupnul jsem si na okraj a hluboce jsem se nadechnul, načež jsem udělal krok do prázdna. Chtěl jsem si zkusit, jaké by to bylo. Normálně se mám totiž až moc rád, abych zkoušel takové blbosti. Když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že levituju zadníma nohama nad zemí, předníma už nad prázdnou propastí. Jentak jsem tady popíral fyzikální zákony. Pobaveně jsem se usmál a pořádně si to prázdno pod sebou prohlédl. Napadlo mě, že by se ale taky klidně mohlo stát, že se teď někdy zhmotním, a tak jsem pro jistotu zacouval zpět tak, abych byl všema nohama na zemi.