Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Já strach nemám," odfrknul jsem si, aby bylo Bouři jasný, že až se bude chtít příště zeptat, jestli se někoho nebo něčeho bojim, tak nikdy a nikoho. Ani Smrti. Ani smrti, i když to nebyl zrovna dvakrát příjemnej zážitek. Pche, naprosto zbytečná otázka. Narovnal jsem se, abych vypadal ještě vyšší, ale i takhle v sedu jsem byl o dost vyšší než vlčice přede mnou, takže to vlastně nebylo potřeba. Zamžoural jsem na ní. Co měla kromě návštěvy Smrti vlastně asi v plánu? Co normálně dělala? Jak vypadal její běžnej den? Znal jsem jí chvíli, ale pořád jsem toho o ní moc nevěděl. Ale pak mi došlo... že třeba o Lilith vim vlastně taky kulový. Kulový o její minulosti, kulový o tom, co dělá zrovna teď. Znal jsem jenom Lilith, která trávila čas se mnou. Gallirejskou verzi Lilith. A gallirejskou verzi Bouře. A gallirejskou verzi všech ostatních. Huh. Ale těžko říct, jestli mi jenom výpary sopky nenahazovaly tenhle zvláštní, filosofickej stav.
Tak či onak - napětí mezi mnou a Žíhanou bylo tatam. Ačkoliv jsem měl svádění vlčic náramně rád, vlastně se mi ulevilo. Nezdálo se mi, že by na to Bouře aktuálně měla náladu, a nechtěl jsem jí do ničeho nutit, takže jsem vlastně radši sám změnil téma. "Můžem předstírat, že byl. Návštěva sopky... s překvapením," zkusil jsem se hvězdně zazubit, ale i tak bylo nad slunce jasný, že to v plánu nebylo. Pomalu jsem se zvednul na nohy a protáhnul. Přestávalo se mi v Jedláku líbit. "Nebudu ti řikat, jak mi máma řikala, protože bys to použila proti mně," hraně jsem se zamračil, když mi Bouře začala vymejšlet zdrobnělý přezdívky. Dunčínek. To by mi naprosto ubralo na pověsti! "Když jsem byl malej, byl jsem stejnej idiot jako teď... jenom menší verze," pokrčil jsem nakonec rameny. Byl jsem pěkenj průserář, už tehdy. A nevhodnej dědic pro alfy. To je celý. Ještě, že jsem měl dostatek povedenejch sourozenců, který to vyžehlili. "Chceš doprovodit k tý Smrti? Dovnitř s tebou radši nepůjdu. To by nás roztrhala oba," zamyslel jsem se nahlas. Dovnitř jsem chodil jenom na vlastní nebezpečí, protože jsem Smrt pěkně vytáčel a vždycky vyváznul jen tak tak. Nechtěl jsem do toho Bouři zatahovat.

Padla tma a les kompletně potemněl. Nebudu vám lhát - kdybych tu byl sám, asi bych skoro začal bejt paranoidní, a nejspíš odešel někam na volnou pláň, kde uvidim aspoň na deset metrů. Těžko ale říct, jestli byla situace s dýmem někde lepší. Já jsem byl ve tmě navíc perfektně schovanej - narozdíl od Bouře mi svítily jenom oči, takže kromě pachu jsem byl proti ostatním vlkům ve výhodě.
"Snad se nebojíš tetky Smrti," uchechtnul jsem se, když se vlčice začala zděšeně vyptávat, jak moc blízko jsme. Teda - nebylo divu, jestli se tý starý megery bála. I já se bál. Jenom to na mně nebylo moc vidět. "Zas tak blízko nejsme," doplnil jsem nakonec, i když byl můj odhad v těhle podmínkách naprosto mizernej. Říkal jsem to spíš na uklidnění. Navíc jsem byl z nějakýho důvodu skálopevně přesvědčenej, že nám Smrt mimo zříceninu nemůže nic udělat, což asi taky nebyla tak úplně pravda, ale to nevadí.
"Sexy," prohodil jsem tajemně polohlasem přímo k ní, ačkoliv mi tak nějak přišlo, že tu poslední větu Žíhaná nemyslí vážně. Dělalo mi problém odhadnout, jestli je to ironie. Měl jsem pocit, že u Lilith jsem to uměl vypozorovat hned. Bouři jsem na to asi neznal dostatečně dlouho. A nechtěl jsem překračovat hranice, který by ona třeba překračovat nechtěla. I když jsem byl otravnej jak blázen a osobní prostor jsem ostatním narušoval pořád, nerad jsem se někomu vyloženě vnucoval. "Měla by sis přestat hrát s mym křehkym srdíčkem, Bouře," vydechnul jsem nakonec dramaticky, odklonil jsem hlavu lehce na stranu a posadil jsem se na zadek. Chtěl jsem za touhle větou udělat krátkou odmlku, ale neuměl jsem moc dlouho sedět se zavřenou hubou. "Promiň, že se můj odreagovací program takhle pokazil. Máš nápad, co jinýho bys chtěla dělat?"

Když jsem se rozhlídnul, pomalu mi došlo, že jsme v lese, kde má zříceninu sama Smrt. Okolí zahalovala vrstva mlhy a dýmu, takže bylo hůř vidět. Takhle les působil ještě mnohem víc děsivě. Navíc zapadalo slunce. Možná, že sopka doopravdy soptila. Okolí pohltilo zvláštní oranžový světlo a bylo to cejtit ve vzduchu. Ale možná můj zážitek jenom umocňovalo to, jak jsme se nadýchali výparů. Huh. Těžko říct, jakej zázrak nebo dobrá duše nás dostali z tohohle maléru, ale byl jsem rád. O to víc, když jsem se otočil na Žíhanou a zjistil jsem, že je taky živá a zdravá. Kromě toho, že mi to zkazilo napínavej moment, se teda nic nestalo.
Párkrát jsem přihlouple zamrkal do prázdna a otočil se na Bouři. Chvíli ticha přehlušilo moje uchechtnutí. Těžko říct, jestli mi přišlo vtipný, co se stalo, ještě pořád na mě působily výpary, nebo jsem byl prostě jenom rád, že žijem, ale nešlo tomu zabránit. Tělem mi projel chlad, jak jsme se z tepla přesunuli do zimy a začalo foukat. "Jsme kousek od Smrti," odtušil jsem, když se zeptala. "Beztak to má ta stará bréca na svědomí," dodal jsem ještě neohroženě, ačkoliv mi bylo jasný, že stará bréca mě za tyhle kecy pěkně sjede, až tam příště přijdu. Po další otázce jsem se na Bouři už o něco víc spokojeně otočil, přestal jsem se dívat, kde co lítá, a zaměřil jsem se na ní. "Jak jako i sopku? Tebe jsem rozparádil?" zamrkal jsem svůdně. Klasika - místo aby můj samčí mozek zajímala sopka a nadcházející apokalypsa, najednou mě zajímalo jenom tohle jedno písmenko, který vypustila z tlamy.

//POOF od sopky, ještě jednou díky za záchranu :))

"Věci co se nemaj dělat je vždycky nejzábavnější dělat," zachytračil jsem a náramně štramácky jsem stočil unavený oči k vlčici vedle sebe. Byl jsem úplně mimo. Možná jsem to s vdechovánim výparů přehnal, protože mi zdálo, že se všechno tak nějak třese a vlní... a je tu moc velký horko. To bylo ale možná tim, že Bouře položila tak pikantní otázku. "Psssst... je to tajný, ale samozřejmě i vlastníka," zamžoural jsem na ní a rádoby stydlivě jsem se uchechtnul. "Pojď ještě trochu blíž, řeknu ti další tajemství," zajiskřily mi oči a začal jsem se culit jako malý vlče. Ani mi nebylo jasný, co jí chci vlastně říct. Prostě něco náramně šokujícího, co jsem chtěl ještě vymyslet za pochodu. Přišel jsem si náramně dobře a vtipně a vesele.
A najednou... to bylo fuč. Než jsem se stačil nadát, spadnul vedle nás velkej šutr. A než jsme stačili vzít nohy na ramena, škublo to s náma a byli jsme tatam. Na úplně jinym místě. I pod vlivem mi bylo jasný, že tohle neni normální.
Jakmile jsme se objevili uprostřed pásu, polekaně jsem se začal rozhlížet a lehce vystřízlivěl... ale jenom lehce. Nechápal jsem, proč se mi elektrizuje srst, ale považoval jsem to za podvědomý použití magie, nebo tak něco. V první řadě jsem ale spíš hledal svojí žíhanou společnici, jestli je celá, a jestli je tady se mnou. Vůbec jsem nechápal, co se to právě stalo. Ale... přece jsme nebyli tak moc mimo, aby se nám to zdálo. "Jseš celá?" vyrukoval jsem na ní starostlivě, když jsem jí konečně vyhledal očima v šeru zdejšího lesa.

"Výtečně," vydechnul jsem, jako kdybych právě ušel super dlouhou túru. Rýmovníci z Nudlovýho sadu. Perfektní. Čim víc jsem nad tim přemejšlel, tim víc mě to bavilo. Rýmovníci. Musel jsem se tý myšlence ještě jednou nahlas zasmát, ale chvíli mi to trvalo, takže to prostě vyznělo jako hloupý bezdůvodný uchechtnutí. Paranoidně jsem se podíval na Bouři, jestli mě slyšela. A... jo... jakmile jsem na ní otočil zrak, poznal jsem, že výpary začaly působit. Moje oči se zastavily až kousek za ní, a musel jsem zaostřit, abych se ujistil, že pořád sedí vedle mě. Jakmile jsem jí vedle sebe nakonec našel, věnoval jsem jí náramně upřímnej úsměv a ulevilo se mi. Nikam se nehnula.
"Joooj, tak o tom nemluv. Taky nemám na spoustu věcí koule. Je to sice překvapivý, ale fakt ne," mávnul jsem tlapkou bezstarostně, aby to hodila za hlavu. Jestli o tom nechtěla mluvit, nemusela. Jednoduchý. Nemínil jsem z ní cokoliv páčit. "No... na co čekáme?" zopakoval jsem její otázku a zamžoural jsem na ní očima, pro který bylo čim dál tím těžší vypadat normálně. Trochu mě pálily a bylo náročnější je otevřít, když jsem mrkal. "Já... už asi na nic. Jsem spokojenej. Teď a tady," vyblábolil jsem ze sebe nakonec a znovu jsem se usmál jako malý vlče. Byl jsem docela mimo. Bylo to perfektní. "Určitě už soptila... a určitě ještě bude," zauvažoval jsem nahlas, ale věděl jsem o tom kulový. Bylo mi to docela jedno. Jestli se chystala soptit, stejně jsme s tim nemohli nic dělat. Jenom si užívat výpary, než se to stane. "Jak se cejtíš, Bouře?" otočil jsem se na svojí společnici a lačně jsem si jí změřil. Lačně, protože... jsem si najednou chtěl hrozně moc povídat, a tak. Teda... hubu jsem nezavřel už předtim, ale teď dvojnásob. "Stejně miluju to jméno. Bouře..." Další hlasitý zamyšlení, za kterým následovalo několik pokusů její jméno zopakovat, ale už se to nedařilo tolik jako napoprvý. Vlastně to bylo horší s každym dalšim pokusem, až jsem toho musel nechat a opřít si hlavu o sopku. Začínalo to bejt nějak náročný. Mluvit... i přemejšlet.

Bohužel - prakticky hned co jsme dorazili na místo, začala tu oxidovat nějaká další skupinka vlků, nebo možná dokonce víc skupinek. Byli o něco dál, ale stejně jsem protočil očima, když se mi do čumáku vloudily jejich pachy. No - kdybych přece ukázal všem, že se vlk může sjet výparama ze sopky, bylo by tu permanentně obsazeno! Takže to znamenalo, že s Bouří musíme bejt opatrný, aby se to hned neprozradilo.
"Jenom ho klidně kydej. Koukám, že s rodinou tu má problém skoro každej," poznamenal jsem jenom tak do větru. Největší bizár asi ještě pořád vyhrávala Styx, ale těžko říct, z jakýho prostředí přišla Bouře. Nevěděl jsem o její minulosti nic, a nebyl jsem ten typ, co se v tom šťourá, když se mi to zrovna vyloženě nehodilo do karet. "Rýmovníci! Jednoznačně," uchechtnul jsem se. Žíhaná měla spoustu super nápadů na název smečky, na rozdíl ode mě. Plesniváci. Mašťáci. Ne, to prostě nebylo ono. Rýmovníci byli super.
Iniciativně jsem svojí společnici zavedl kamsi k úbočí sopky, kde se na zdi vyjímalo několik puklin. Sám pro sebe jsem se usmál a plácnul jsem sebou hned pod ně, zavrtěl jsem se a udělal si pohodlí. Nebyl čas ztrácet čas. Stejně se toho jeden musel trochu nadejchat, než to začalo působit. Pokynul jsem hlavou, aby se Bouře posadila vedle mě, a rovnou jsem se pořádně nadechnul a vydechnul. "Je to tajný?" zajímal jsem se dál k tomu spešl přání, co měla Bouře na Smrt. Jestli totiž jo, už asi nemělo cenu se dál vyptávat, ačkoliv mě to začínalo náramně zajímat.
"Tomuhle se, drahoušku, řiká sopka," zachytračil jsem, pokynul jsem hlavou k hoře, která se tyčila nade mnou, a znovu jsem se hluboce nadechnul. "Když se tu budem chvíli válet, začnou ty výpary dělat divy. Uvidíš," spiklenecky jsem zamrkal. Už aby to bylo. Další hlubokej nádech. Další naléhavý pokynutí hlavy, aby si vlčice sedla vedle mě. "Je pěkně velká, co? Kdyby začala soptit, podle mě tu všichni chcípnem," spokojeně jsem se usmál i přes tu znepokojivou informaci, kterou jsem právě vypustil z tlamy.

//VVJ přes Ainu

"Páni. Kdyby mě naši neměli rádi, asi bych nepřežil. Byl jsem protekční štěně. Touhle dobou budou podělaný strachy, že jsem tak dlouho pryč," zahlásil jsem. Bouře měla asi komplikovanej vztah s otcem. Přišlo mi, že problémy s rodičema má většina zdejších. Já to vůbec neznal. Neuměl jsem to posoudit. Dokonce jsem byl možná spíš rozmazlenej.
"To můžem. Na nějakym fajn místě. A hrozně hloupě jí pojmenovat," navázal jsem na svojí společnici a začalo mi to šrotovat v hlavě. Kromě Smradlavý smečky mě ale nenapadalo nic aspoň decentně vtipnýho, co by bylo chytrý řikat před vlčicí, na kterou se snažim udělat dojem. "Nebo jenom Smečka Bouře a Duncana," mlasknul jsem nakonec. Trapný. Třeba měla žíhaná lepší nápad?
"Dobře," souhlasil jsem, že půjdu s ní, ačkoliv vypadala mnohem mín vystrašená a v nesnázích, než jsem čekal. "Co máš za přání?" zajímal jsem se následně. Bizarní přání, řekla. Co to může bejt? Nějaká nová magie? Kletba? Něco horšího? Byl jsem jedno velký ucho.
Až její další slova mě trochu rozhodily. "Z... zíráš na mě ráda?" zajímal jsem se štramácky. Ať už to myslela jakkoliv, tohle byl oficiální překlad pro můj mozek a ego. "Kdybys chtěla, můžem se pozdějc i čumáčkovat. Ta nabídka pořád platí," vzpomněl jsem si s hranou nesmělostí na naše poslední setkání a nenápadně jsem jí sjel pohledem, než jsem si všimnul, že už jsme u sopky. Pomalu jsem se zastavil - jednak abych naznačil Bouři, že jsme tady, druhak abych se začal usilovně rozhlížet, abych zjistil, kde přesně je to místo, který hledám.

//Východní hvozd

Spiklenecky jsem se na Bouři ušklíbnul. Lichotilo mi, že si myslela, že můžu bejt ve smečce oblíbenej. Ale nebyl jsem. Snad i kvůli tomu, že jsem tam opravdu netrávil moc času. Nebo kvůli tomu, že jsem byl průserář. "Třeba bych byl... kdyby se mi chtělo," ujistil jsem tak trochu spíš svůj vlastní samčí egoistickej mozek, než svojí společnici. "Ty jseš taky v pohodě a tvrdíš, že tě tam neměl nikdo rád," zamyslel jsem se nahlas. Třeba jsme byli oba prostě speciální. "Jsme pro ostatní moc dobrý," ušklíbnul jsem se nakonec spokojeně. Tak. Vyřešeno.
"Jsem rád, že je zpátky," poznamenal jsem krátce k Lilith, ale dál jsme se o tom bavit nemuseli. Vrtalo mi hlavou, kde je. Čim víc jsem nad tim přemejšlel, tim víc mi to kazilo náladu. Takže byl čas myslet radši na něco jinýho. Zaposlouchal jsem se do historky, kterou Bouře vyprávěla. Znělo to opravdu super zmateně. Až to ve mně probudilo zvědavost, kde se taková houba asi shání. "To zní... zajímavě," pípnul jsem nakonec ohromeně, zatímco jsme podél jezera pokračovali na sever. Už jsme tam skoro byli. A jenom o kus cesty na západ se rozprostíral pás se zříceninou, kde bydlela tetka Smrt. "Co chceš vlastně u Smrti?" napadlo mě najednou. "A nechceš, abych tam šel s tebou?" Já, silák a borec Duncan. Já, absolutní frajer, co se ničeho nebojí. Určitě by chtěla, abych šel s ní. Navíc bych se tam stejně měl stavit. Vypnul jsem hruď a narovnal se, abych vypadal větší. "Nejdřív ti ale rychle něco ukážu. Budeš zírat!"

//sopka přes Ainu

//řeka Midiam přes Kaskády

Slunce zapadalo. Naše cesta trvala dlouho. I přes svoje dlouhý nohy jsem postupoval pomalu. Měli jsme koneckonců času habaděj. Lilith byla zase v tahu, ve smečce jsem teď byl a nic zajímavýho se nedělo. Bouře taky nevypadala, že by měla někam naspěch. Až jsem skoro zadoufal, že se někde zase objeví nějaká super anomálie a začne nový drama, jak už je na Galliree zvykem. "Ostrovy už ne, slibuju," vydechnul jsem dramaticky. Sám bych si zrovna tohle dobrodrůžo asi opakovat nechtěl. Teď jsem měl lepší nápad. I když... to nebylo zas tak moc dobrodrůžo, jako spíš potřebnej relax.
"No jo, každej nemůže bejt ukázkovej smečkovej oblíbenec," pokrčil jsem spokojeně rameny. Já jsem byl ve smečce, protože tam byli vlci, a byl jsem rád ve společnosti. Navíc z toho koukalo žrádlo a úkryt. To bylo asi tak všechno. To byl jedinej důvod, proč jsem byl ochotnej se kamkoliv vracet. Na cestách pro mě byly nejhorší ty etapy, kdy jsem týden nikoho nepotkal. To mě naprosto mučilo. "Nebo mimo smečku," navrhnul jsem nakonec. Nápad potkat se ve smečce se Bouři očividně nelíbil. Ale... Lilith na tom byla podobně, a stejně se nakonec z nějakýho důvodu přidala.
Zaseknul jsem se až o kousek dál, když se Bouře zastavila, než mi to došlo. Otočil jsem se na ní. "No asi... to prostě přežila," zamračil jsem se nejistě. Jo - znělo to k neuvěření. Znělo to jako kdyby mi hrabalo. Ale taková už byla Gallirea. Spousta věcí se prostě nedala vysvětlit. "Objevila se u nás ve smečce. Zničehonic. Byl jsem v šoku," pokračoval jsem podobně zmateně. Možná jsem si sám pořád tak trochu nebyl jistej, jestli je to pravda, protože to se mnou pak na mýtině seklo, a když jsem se probudil, Lilith byla pryč. "Přišel tam ten den potom nějakej pitomec. Tulák. Až doprostřed lesa. Nudil jsem se, tak jsem ho trochu přismahnul elektřinou. Trochu... víc. A pak jsem jí... ztratil? Nevim, kde je." Čim víc jsem povídal, tim víc zmatený to asi bylo. "No... ale hlavní je, že je v pořádku," vyčaroval jsem nakonec na tváři úsměv. "A co ty? Co jsi dělala, co jsme se neviděli?"

//VVJ přes Východní Galtavar

//OJ přes Středozemku

Táhnul jsem nás někam k severu... nejdřív na tajemnou zastávku, kterou jsem chtěl Bouři ukázat, a potom pro mě za mě klidně ke Smrti. I když já jsem do zříceniny rozhodně nechtěl... maximálně jako doprovod s tím, že počkám v lese. Bál jsem se, že jinak by mi Smrt chtěla třeba čornout mojí novou krásnou naušnici, nebo tak.
"Tak to jsme dva, drahoušku," ušklíbnul jsem se... tak nějak spokojeně, protože špatný nápady byly stejně ty, o kterejch se pak nejlíp povídalo. Teda... těžko říct, jestli to platilo i u návštěv Smrti. Tam šlo sem tam opravdu o život. Ale Bouře byla dospělá. Mohla si dělat co chce. Moje starost to nebyla. Lehce jsem se zarazil až ve chvíli, kdy prohlásila, ať jí vedu, kam chci. To mi snad nikdy nikdo neřekl. "No nevim... nejsem v tomhle zrovna spolehlivej. Ale... že jseš to ty... zkusim tě nezatáhnout do žádnýho průseru," vítězoslavně jsem se usmál, jako kdybych jí právě prokázal největší laskavost na světě. Chudák vlčice... jestli chtěla mně dovolit, ať jí já vedu, kam chci, musela na tom bejt opravdu špatně.
"Pfff! A přijdu ti snad já jako typ, co by byl na smečky? V tý mojí mě maj rádi dohromady tak dva vlci... možná tři," mávnul jsem nad tím tlapkou. A rádi je silný slovo. A nedivil jsem se jim. "Na nezávaznou návštěvu ale můžeš přijít kdykoliv," ujistil jsem jí následovně. No mohla to bejt psina, ne? Lilith jí určitě taky ráda uvidí. Což mi připomíná... "Představ si, že ta moje tmavá kámoška, Lilith... no, ta z ostrova... no, tak prostě... asi žije." Větu jsem sice začal náramně vesele, ale čím dál jsem se dostával, tim víc jsem si nebyl tak úplně jistej, jestli se mi to v Sarumenu nezdálo, a zneklidňovalo mě, že nevim, kde teď Lilith je. Nechtěl jsem to na sobě ale nechat moc znát. "Což je skvělý. Dobře, že jsem tomu hnědýmu neurval ocas... i když by to byla sranda."

//Východní hvozd přes Kaskády

A stejně se dennímu světlu moc nechtělo. Teď už bylo trochu vidět, ale pořád bylo šero jako v pytli. Těžko říct, jestli se doopravdy něco blížilo. Sem tam oblohu přejel blesk a ozval se hrom. Bylo to jako v nějakym divnym snu. Začalo mě napadat, jestli by zrovna teď nebyla ideální chvíle si procvičit magii elektřiny, ale tu myšlenku jsem rychle vyhnal z hlavy. Už několikrát mě to málem zabilo. Plus se to nehodilo.
"Smrt?" podivil jsem se. Zrovna tetku Smrt. V týhle náladě? V tenhle den? "No nevim, jestli je to úplně nejlepší nápad," odtušil jsem. Protože jestli Bouře nevěděla, kde Smrt je, dost možná s ní neměla zkušenost. Ani mně by se za tou megerou v tuhle chvíli rozhodně chodit nechtělo. A to mě vlastně bavilo působit sám sobě bolest tim, že jsem tam chodil a měl jsem na ní blbý kecy. Jestli to ale bylo její přání, rozhodně jsem jí nehodlal překážet. "Ale budiž," mlasknul jsem, zatímco jsem si protahoval nohy. "Vzal bych to ale menší oklikou, jestli nebudeš proti. Chci ti cestou něco ukázat," navrhnul jsem a oslnivě jsem se usmál. Bylo mi líto, že Bouře neni ve svý kůži. Neznal jsem jí takovou. Ale taky jsme se neznali dost důvěrně na to, abych se hned šťoural v tom, co se jí stalo. Možná jsem ale věděl o něčem, co by jí pomohlo.
"Byl jsem ve smečce, když jsme se rozloučili. Les naštěstí neshořel. Měla by ses někdy stavit," nadhodil jsem, aby řeč nestála. Naše poslední setkání bylo tak nějak... plný napětí. Teď byla atmosféra o něco klidnější... minimálně z mojí strany.
Zkontroloval jsem, jestli je světlá vlčice připravená na cestu, a potom jsem se ležérně vypravil kamsi k severu.

//Midiam přes Středozemku

Jakmile jsem věnoval kratší pohled svojí společnici, stočil jsem oči zpátky k jezeru. Nechtěl jsem na ní civět moc dlouho a nápadně, ačkoliv by mi něco takovýho za normálních okolností vůbec nebylo blbý. Zdálo se, že pršet nakonec opravdu nebude. Obloha se jenom hodně zlobila. Dokonce začalo pomalu vycházet sluníčko, ale ona ne a ne ho pustit přes vrstvu mraků. Pořád byla tma jako v pytli. Což bylo vlastně ideální... i když mi bylo trochu líto, že nás nejspíš nečeká slunečnej letní den.
Zapřemejšlel jsem, jestli bych Bouři neměl zasypat nějakejma dalšíma novinkama, jako třeba že Lilith žije, ale na to jsme pořád měli dost času. Plus jsem si vlastně pořád tak úplně nebyl jistej, jestli se mi to jenom nezdálo. Jestli ne, kde byla Lilith teď? Odešla? Naštval jsem jí něčim? A neni náhodou v nebezpečí? Kdyby mi v povaze nechyběla starostlivost a nebyl bych línej, touhle dobou bych jí asi někde hledal. Možná ale ani nechtěla, abych jí našel. Sotva se vrátila, byla zase pryč. A ani jsem nevěděl, kam šla.
Teď ale stejně nemělo smysl polemizovat. Ze slov vlčice jsem pochopil, že jí asi někdo opravdu naštval. Její souhlas a plán mě ale opravdu zaujal. "Tak v tom případě bychom se do toho měli pustit, protože máme spoustu práce," vymámil jsem na obličeji spokojenej úšklebek a zadíval jsem se na ní. Kdo ti sakra ublížil, holka? "Kde začnem?" Pomalu jsem se zvednul na nohy a protáhnul jsem se. Jestli jsme opravdu měli dělat cokoliv z toho seznamu, osobně mi to znělo jako ideálně strávenej den. To ona tu ale nejspíš měla noc na houby, takže jsem jí nechtěl působit ještě větší problémy. Záleželo, co chce opravdu dělat.

Nemuselo bejt ani světlo, aby šlo poznat, že Bouře nemá zrovna dobrou náladu. Srdce jí bilo jako o život. A že bych byl dvakrát empatickej, to se taky říct nedalo. I tak to ale bylo znatelný. Nevěděl jsem, jestli se chci zrovna do tohohle pouštět, protože jsem dobrý rady nedával a většinu problému jsem neřešil, natož cizích... na druhou stranu byla pravda, že do společnosti jsem se jí vmotal já. A navíc mi z posledního setkání přišlo, že si docela rozumíme. A navíc byl opravdu hezkej večír a já měl úplně prázdnou hlavu. Byl jsem jako nepopsaná tabule, připravenej na cokoliv.
Nebylo to ale počasí, co vlčici trápilo - už podle jejích vlastních slov. "Takže bouří to nebude," pokýval jsem prázdně hlavou a vydechnul, jako kdybych snad rozuměl problémům, co ostatní zažívaj. Nerozuměl jsem jim ale ani za mák. Mně se většinou nic moc špatnýho nedělo - to já jsem to špatný páchal. Tomu Stříbrnýmu jsi taky nemusel dát v lese takovou sodu, vzpomněla si moje děravá bezstarostná na to, co jsem dělal, než jsem usnul. Ale sranda to byla. "Chceššš... se někomu pomstít?" navrhnul jsem. "Nebo... třeba jenom sedět a koukat? přišel najednou další nápad. A další. "Nebo se někde sjet? Znám super místa! Neboooo..." zamyslel jsem se ještě, ale to už jsem vlastně vyjmenoval všechny svoje oblíbený aktivity. "Taky můžu držet tlamu. Možná ti to zlepší náladu, když budu držet tlamu," prohlásil jsem, ale držet jsem jí nehodlal. Vlčice beztak vypadala, že by potřebovala na něco zapomenout. "Ale i historky umim." A teď jsem si dal opravdu záležet, abych se aspoň na chvilku odmlčel a za boha tu tlamu držel, než řeknu nějakou úplnou kravinu.

//Mýtina přes Sarumen

Letní bouřka. Náramně romantický počasí. Jakmile jsem se vypotácel z lesa, začal jsem tlapkama lehce hladit vlhkou trávu, která se rozprostírala po pláni. Bylo to příjemný. Nepršelo, ale obloha se ukrutně zlobila. Rozhodl jsem se zůstat poblíž lesa a toulat se jenom v jeho okolí - pro případ, že by se snad měl spustit liják, nebo tak. Nebylo vidět skoro nic, ale takhle na volný pláni jeden aspoň věděl, že do ničeho nenarazí, pokud se mu nepodaří zapadnout do jezera. Naštěstí jsem věděl, kde se zrovna tohle jezero nachází - už podle specifickýho pachu, co kolem roznášely ty řasy, který se přes den barevně leskly. V tuhle chvíli ale všechno barvu ztratilo. Mně byly vidět prakticky jenom oči - na vlka navíc dost vysoko ve vzduchu. Ten pocit se mi líbil. Přišel jsem si jako přízrak.
Ještě chvíli jsem se tak šoural po okolí a snažil se rozpomenout, kde jsem nechal Lilith a ostatní, až se mi do čumáku vmotal pach, co se mi tak úplně nelíbil... a souvisel s tim. Ten stříbrnej. Nebyl to ale jeho pach. Bylo to... jako kdyby tudy prošel, nebo tak. Navíc mě to zas tolik nezajímalo - ten vlk mi byl ukradenej. Víc mě zajímal pach, co ho přebil. Bouře? Ocas se mi rozkmital - naštěstí neznatelně, protože jsme byli v dost velký tmě. Chvíli mi trvalo, než jsem svojí starou známou vypátral - snad proto, že se válela v trávě. Šlofík? Těžko. Vlčice nespala, a okolím se táhnul zvláštní náznak stresu a napětí. Ať už z její vůně, nebo ze zvláštní pozice, ve který ležela, když jsem k ní přišel dost blízko na to, abych jí viděl. Nechtěl jsem na ní bafat. Normálně bych to udělal, ale teď jsem si nebyl dost dobře jistej, jestli se to hodí. "Snad se nebojíš bouřky... zrovna ty," špitnul jsem přátelsky do tmy. Jdno z mála jmen, co jsem si pamatoval, bylo to její. Bouře. Bylo zajímavý. Posadil jsem se o kousek vedle a prakticky jsem se tak vnutil do její společnosti. Kdyby to byla Lilith, narušil bych jí osobní prostor rovnou a víc, ale tuhle vlčici jsem viděl podruhý v životě. Zas takovej slizák jsem nebyl... většinu času. Zadíval jsem se někam k jezeru, v jehož odrazu se noční světlo snažilo naznačit, jak vypadá obloha, ale moc dobře to nešlo. Byla úplná tma. Potom jsem se krátce otočil na vlčici vedle sebe. Třeba se fakt bojí bouřky, blbečku. Kdyby jo, pořád jsme se mohli jít schovat do Sarumenu.

Asi to bylo to použití magie, co mě tak složilo. Za bílýho dne to se mnou seklo jako s nebožtíkem, a jenom pár vteřin předtim byla moje jediná starost, aby se mi to nedejbože nestalo zrovna v týhle situaci, a zrovna v týhle společnosti.
Naštěstí ale nestalo. Všichni moji společníci zmizeli ještě těsně předtím - aniž bych si toho všimnul, aniž bych o tom věděl. Mýtinu zachvátila zvláštní magická atmosféra. Všichni byli pryč. Kromě mě. Já jsem zůstal ležet na zemi a dobrej den nebo dva jsem spal jako malý mimino.
Když jsem se probudil, neměl jsem absolutní tušení, která bije. Lilith byla fuč a jenom velice matně jsem si vzpomínal na cokoliv, co se stalo, než jsem usnul. Jako kdybych se probudil do jinýho století. Na plácku uprostřed lesa jsem byl široko daleko sám, a zrovna dvakrát se mi to nezdálo. Byla hluboká noc. Sám pro sebe jsem se zamračil, když jsem se začal ležérně zvedat protahovat. Nemělo ale smysl si s čímkoli lámat hlavu takhle brzo po probuzení - stejně to nemělo smysl. Nepřišel bych na nic. Aktuálně jsem měl tak jednu mozkovou buňku.
Jakmile se mi tělo trochu zpevnilo a rozpohybovalo, prostě jsem se vypravil kamsi do lesa, a pak snad i za jeho hranice... na večerní procházku, v rámci který si vzpomenu, kde jsem tu Lilith sakra viděl naposled, a jestli se mi to náhodou celý nezdálo.

//OJ přes Sarumen