Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pořád pršelo. Teď už mě to skoro začínalo otravovat. Bylo jedno, že kapky necítím, ale vůbec jsem neviděl do dálky. Co kdyby přišel nějaký kostlivec?
Když mi Lennie pohrozila, že mě počůrá, až se zhmotní, zatvářil jsem se nejdřív hrozně vyděšeně a potom zhnuseně. "Fuj! Jste oba stejný humusáci. Můžete se jít chytit za ruce," doporučil jsem jí s lehce povýšeneckým výrazem. A pak vás oba strčim ze strže a bude pokoj. domyslel jsem si spiklenecky, načež mi došlo, že to asi uslyší.
Můj trest samozřejmě přišel ještě dřív než ta myšlenka, kdy mě na sebe Lennie natiskla, abych se toho chcíplotinového smradu mohl pořádně načichat. Sotva mě pustila, odskočil jsem o kus dozadu a začal jsem předstírat, že mě to celé hrozně pohoršilo a doslova se dusím smradem, i když se nic z toho samozřejmě nedělo.
"Nejdu." prohodil jsem rozhodně, když mě vybídla, ať si jdu zaplavat. "Nemám rád vodu a zimu a plávaní a už vůbec ne plavání ve studený vodě," ohrnul jsem nad tím nos. Byl jsem vlk z jihu. Ona si mohla dělat co chce, ale já tohle neprovozoval.

"Nepočurala jsi nic..." zahlásil jsem rozhodně, "...jenom frajeříš," hodil jsem po Lennie vážný kárávý pohled, jako kdybychom zrovna neřešili největší blbinu na světě. Šlo mi jenom o to, abych se okolo jezírka mohl beztrestně povalovat a schovávat, a v tom mi překáželo to, že si ho zabrala první. Popřemýšlel jsem, jestli by se nedalo jít ještě víc na sever, ale to už bych asi odešel kamsi mimo Gallireu. Už takhle jsme možná byli mimo ní. I když těžko říct. Absolutně jsem netušil, odkud kam sahá.
Mrknul jsem na Lennie, když prohlásila, že jsem velký svůdník. Bylo to ironicky, ale to mě nezajímalo, protože to prostě řekla a já nemohl nesouhlasit. Plus jsem výjimečně zrovna řekl něco pravidvého.
Když se o mě potom opřela a začala fňukat, otočil jsem se na ní, jako že jí chci zašeptat něco náramně tajného. "Smrdíš zdechlinou," špitnul jsem jí nakonec romanticky do ucha. Nebyla to pravda, ale byla sranda si z toho dělat srandu.

"Potkal jsem jenom jedno kostlivlče a pár kostlivlčic, a všichni po mně šli. Adrenalin můžu, ale asi si nechám zajít chuť," odvětil jsem na její doporučení, že se mám s někým taky zapaktovat. To se mi určitě nechtělo. Měl jsem radši nepřátele než spojence, to byla větší zábava. Přátelství je vlastně hrozně přeceňovaná a pracná věc.
"Jo, Etney se jmenuje, parchant jeden" odplivnul jsem si nasupeně, abych snad omylem nespolkl to jeho jméno. Doteď jsem se v duchu chechtal tomu jeho zamraženému obličeji.
Hned nato se mě Lennie zeptala, jak se mám, a začala mě stěhovat z jejího jezírka. Já se ale určitě nikam nechystal. "Máš ho podepsaný? Ne. Počůraný? Těžko. Budu si tady zevlovat... jak... jenom... budu... chtít," zasyčel jsem na ní kousek po kousku provokativně, aby si na to stačila zvyknout a vstřebat to. Potřeboval jsem se schovat před kostlivcema. Určitě jsem se nikam nechystal.
Nad její další řečí o Etneyovi jsem jen protočil očima a mávnul packou. Nechtěl jsem o něm ani slyšet, ale nakopat zadek jsem se mu určitě do budoucna chystal. "No... vlastně jsme se hádali o vlčici a nakonec odešla se mnou, takže teoreticky vzato jsem lepší," oznámil jsem Lennie jen tak mimochodem. Tohle nebyla žádná lež, takže jsem se ani nemusel tvářit přesvědčivě.

//Tajga přes Sněžné hory

Dorazil jsem k jezírku. Tohle bylo jedno z mála míst, které se mi opravdu líbilo. Mělo takovou příjemnou atmosféru. Kdyby bývalo tolik nepršelo, určitě bych si tu lehnul a zdřímnul si. Liják mě ale tak nějak držel vzhůrů, a nově to byl dokonce i pocit, že tady nejsem sám. A měl jsem pravdu! Po chvilce jsem zahlédl Lennie, svého nejvíc nejoblíbenějšího nepřítele! "Nazdár, kočičko," svěže jsem se napřímil, načež jsem si to začal štrádovat přímo k ní. "Copak, schováváš se tu před svym kostnatym kamarádem, se kterym ses vklidu paktovala, zatímco já jsem trpěl?" vyčetl jsem jí provokativně hned zkraje. Nevyčítal jsem jí to, ale chtěl jsem, aby se to vypadalo, že ano. Zastavil jsem se až vedle ní a porozhlédl jsem se ještě jednou. Kdybych byl hmotný, a ne duch, a déšť by na mě dopadal jako na každého normálního smrtelníka, asi bych si stěžoval. Ale takhle jsem byl v pohodě. Nebyla mi ani zima. Takové věci jsem jako duch prostě necítil. Potom jsem se posadil. "Dneska se mám skvěle. Konečně jsem to natřel jednomu idiotovi, kterýho ze srdce nenávidim," oznámil jsem jí, aniž by se ptala. Prostě jsem jí to zrovna chtěl říct. "A co ty? Co ten protáhlej ksicht?" drcnul jsem do ní spíš zvědavě, než starostlivě.

//Vodopády přes Dlouhou řeku

Přelétl jsem přes řeku a ocitl jsem se v tajze. Pomalu jsem se skrz ní proplétal, přemítajíc nad tím, jak daleko za mnou v tuhle chvíli kostlivci jsou. Takhle daleko za mnou přece nepůjdou... no, aspoň já bych za sebou takhle dlouho nešel, bejt kostlivcem. To jsem ale nebyl, a něco mi říkalo, že oni nejsou tak hrozně líní jako já. Ještě o kousek by to chtělo se přesunout. Pro jistotu. Ať to můžu konečně v klidu zalomit. Spokojeně jsem se natočil více k severu, kde se nade mnou rozprostíraly obrovské hory. Na hory jsem nebyl zvyklý, ani jsem je v životě mnohokrát nezahlédl. Na jihu takové hory prostě nebyly. Ani taková zima. Na tu jsem si teď ale jako duch stěžovat nemohl. Vlastně mi bylo docela příjemně.

//Safírové jezírko přes Sněžné hory

//VVJ přes Mahtae

Po chvilce putování po proudu řeky jsem narazil na vodopády. Zastavil jsem se před nimi. Takle v dešti vypadaly hrozně vztekle a strašidelně. Voda z nich sršela o sto šest a byl pod nimi docela velký hluk. Rozhodl jsem se, že se nachvilku pobavím tím, že budu svým nezhmotněným tělem prolétávat skrz proud vody. Samozřejmě jsem to vůbec necítil a nemělo to na mě žádný efekt, ale na chvilku mě to zabavilo. To bylo v těchto osamělých chvilkách důležité. Už mi hrabalo z toho, že jsem na cestě sám, a to jsem na ní nebyl nikterak dlouho. Naopak, cestoval jsem jenom chviličku, ale spíš hodně rychle a hodně daleko. Doufal jsem, že tady se ke mně kostlivci už nedostanou, ale ze směrů, kterými jsem šel, jsem si nějak tak vyvěštil, že jsem spíš udělal okruh, a zase jsem nedaleko toho jejich ohniska. Musel jsem ještě o kus severovýchodně, aby to opravdu stálo za to.

//Tajga přes Dlouhou řeku

//Zarostlý les přes Kierb

Podél řeky jsem doputoval k velkému jezeru, u kterého už jsem aspoň jednou byl. Tohle místo jsem si pamatoval. Bylo to určitě jedno z prvních, které jsem na Galiree navštívil. Nachvilku jsem se u něj zastavil a podíval jsem se na hladinu. Sice pršelo, ale neurčitý obrys sebe sama jsem zahlédl. Byl jsem stejně průhledný, jako byly mé tlapy, a jako jsem byl, když jsem se ve vodní hladině včera prohlížel naposledy. Nevypadal jsem nikterak půvabně nebo hezky, ale byla to docela bžunda. Vlastně jsem byl dost děsivej. Co by mi na tohle asi řekli matka s otcem? A sourozenci! Bože, jak já bych ti losery vystračil k smrti. I celou tu jejich zabedněnou smečku. Musím se tam někdy zastavit.
Poté jsem pokračoval dál, pro změnu podél jiné řeky, ale tentokrát po proudu.

//Vodopády přes Mahtae

//Studánky přes Spáleniště

Pokračoval jsem teď někam, kde jsem to ještě neznal. Rozhodl jsem se zmizet co nejdál od všech těch čarovlků a kostlivlků. Jednak jsem si za dnešek už zalovil dost a druhak jsem toho měl tak trochu plné brýle. Jak chytání, tak toho být chycen. Rozprášení na mlhu koneckonců nebylo nic příjemného. I když to bylo pořád lepší, než se válet na zemi jako hromada kostí, nebo prostě zamrznout. Těžko říct. Nebyl jsem ani čarovlk ani kostlivlk, abych mohl něco takového posoudit. Ani bych nechtěl být. Ani jedna podoba neměla podle mě narozdíl od ducha žádné výhody. Já jsem mohl létat a prolétávat skrz věcí, což bylo prostě parádní a boží. Hned jak jsem se nad tím zamyslel, prolétl jsem jedním ze stromů a vesele jsem pokračoval dál, přemýšlejíc nad tím, kde to zapíchnu.

//VVJ přes řeku Kierb

// To Duncan taky ve finále :D Ještě bude sranda

//Jezevčí les přes Elypole

A zase jsem byl u studánek. Projel mnou nepříjemný pocit, protože jsem tu byl nedávno chycen kostlivlky, a stále jsem cítil jejich přítomnost, což se mi vůbec nelíbilo. A tak jsem se rozhodl, že to tentokrát vyřídím rychle, bez nějakého babrání. Sebevědomě jsem nakráčel k čarovlčici s modrým kloboukem. Ta už ze mě musí být na prášky, chudák.
"Promiň," zatvářil jsem se napůl smutně, napůl kysele, a rychle jsem skrz ní proskočil. Potom jsem jí zase nemilosrdně opustil a nechal jí tam zmrazenou. Ale co, zatím se z toho přece vždycky dostala! Ještě jednou jsem se ohlédl. jestli je všechno v pořádku a ona je zamražená na svém místě, a potom jsem pokračoval v cestě. Rozhodl jsem se zase jít přes to spáleniště, přes které jsem šel minule, ale tentokrát víc na východozápad.
//Kaleo chycena

//Zarostlý les přes Spáleniště

// To je účel :D Tak snad po osudovce někdy...

//Ježčí mýtina přes Říční eso

Přecházel jsem z chůze na levitaci a zase zpátky, kochajíc se u toho tím, jak mi skrz celé tělo a tlapy prolétají kapky deště. Kde je asi Lennie? Chytil jí ten kostlivec? Chytili jí nějaký další kostlivci? Třeba se rozpadla a už se nedala dohromady. Došlo mi, že jsem svou nedávno nabytou kamarádku už dlouho nezahlédl. No opravdu. Doteď jsme se pořád nějak míjeli a potkávali, ale teď po ní nebylo ani vidu, ani slechu. Opravdu zvláštní. Ale nechal jsem to prozatím být, protože jsem kus před sebou vycítil přítomnost ještě jedné čarodějnice. A došlo mi, že tu s modravým kloboukem jsem dneska ještě nechytil, a určitě bude někde poblíž. Odhodlaně a rozhodně jsem se tedy napřímil a pokračoval jsem cestou, kudy jsem přepokládal, že šla.

//Studánky přes Elysejská pole

//Ohnivé jezero přes řeku Tenebrae

Přes jezero jsem se dostal na mou oblíbenou nudnou mýtinu, kterou jsem díky událostem posledních dní poznal až moc důkladně. Hodně jsem tudy procházel tam a zpátky jako idiot, když jsem lovil čarodějnice nebo zdrhal před kostlivcema. Už nebylo nad čím se tady pozastavit. Obloha byla zatažená a prudce a hustě pršelo. Skoro bych si i stěžoval, ale dešťové kapky prolétávaly rovnou skrz mé průhledné tělo. Necítil jsem to. Ani zimu, ani teplo, ani bolest. Jen ten nepříjemný brnivý pocit, když mě zrovna rozfoukal nějaký kostivec. A taky určitou euforii, když jsem naopak já chytil některého z čarovlků. Byl to nekonečný příběh. Jedna moje část chtěla, aby to už skončilo, ale ta druhá byla se svým duchovským já naprosto spokojená. Měl jsem smíšené pocity. Pokračoval jsem teď kamsi do pryč, směrem zpátky na Elysejská pole.
//Jezevčí les přes Říční eso

//Tajemná louka přes Ronherský potok

Přestanu někdy bejt duch? Nemám pro to třeba něco udělat? Kruci! Určtě mi něco uniklo. Vlk se přece normálně jentak nemůže proměnit na ducha, ani na kostlivce, ani na čarovlka. Nemůže. Ale všichni co potkávám jsou takový... ale všichni nebyli u tý naší tykve. Bylo víc tykví? To nedává vůbec žádnej smysl! Co se to děje? Rozhlédl jsem se a došlo mi, že jsem velice dlouho nepotkala normálního vlka. I to vlče bylo kostlivec! I vlče! Možná jsou všichni na světě takovýhle. Existuje ještě víc druhů? A proč se musíme navzájem lovit? Vůbec jsem si toho nevážil, dokud jsem moh ještě chytat veverky a zajíce a všechnu tu havěť! Hlava se mi z toho po cestě úplně zavařila. Na mé situaci mi vyhovovalo to, že jsem si s nikým nemohl normálně promluvit, protože jsem byl buď na lovu, nebo na útěku.

//Ježčí mýtina přes řeku Tenebrae

//Ronherský potok

Na zdejší louce na mě čekali hned dva čarovlci. Zpomalil jsem, nadechl se čerstvého vzduchu a vychutnával jsem si podzimní procházku. Krásný den na lovení a terorizování čarodějnic. Dneska jsem měl prostě štěstí. Během malé chviličky jsem narazil hned na čtyři. Tito dva mi už byli dobře známí - byla to čarodějnice s fialovým kloboukem a vlk s bílým. Toho jsem zatím chytil jen jednou, a proto jsem se rozhodl ho nyní chytit jako prvního. Prolétl jsem skrz něj jako kdyby nic, načež jsem se vydal hned k vlčici a prolétl i skrz ní. Tohle byla náplň mých posledních několika dní. Prostě jsem prolétával skrz ostatní. Bylo to absurdní, ale byla to docela sranda. Spokojeně jsem si to štrádoval vzduchem dál.
//Cynthia a Flarés chyceni

//Ohnivé jezero přes Ronherský potok