Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Páni, moc díky a chválím parádní dýně ostatních
Ano, srdíčko bylo samozřejmě pro Morfího :Dd

//Tak u tohohle jsem skoro brečela... chudák Newlin... :(
Duncan je hrozná zrůda... :D Ach jo.

Eště chvilu som sa stromom triasol a triasol. Špatná správa bola, že moja zaseknutá laba von nechcela, ale dobrá správa bola, že sa mi podarilo niečo iného - zhodiť tu mrchu veverku (//jsem si stopro jistá, že takhle se to nepíše, ale no cheating :D) zo stromu. No fakt - po chvíli ma do hlavy zasiahlo niečo ovela ťažšieho než oriešok. Prekvapene som sebou cuknul a prestal triasť stromom, stále majuc jednu labu zaseknutou v jeho kmeni. Ta obézna zrzava potvora ležela predo mnou na zemi. Asi sa pri páde trochu zranila. Rozhodne nechcípla, ale bola teraz v šoku. Rozhodol som sa využiť situáciu a uloviť ju. Keď som po nej ale skusil chňapnout, zjistil som, že ma moja zaseknutá laba drži spať, a na dosiahnutie na veverku mi ešte pár centimetrov zostává.
Nahnevane som začal kvedlat s labou, aby som sa mohol vymaniť alebo aspoň posunuť, ale nebolo to nič platné. Plus si toho tá rezavá mrcha medzitým všimla, stoupla si na zadné a začala ma provokovať. Proste tam tak stála a pozerala na mňa. Bola DO SLOVA patnáct centrimetrov od mojej tlamy a ja ju nemohol chytiť.
"Ty tučná ryšavá sviňa," zahekal som, zatial čo som sa stále snažil vymaniť labu z kmene stromu, div som si nevyklúbil rameno. "Za toto zaplatíš," zašeptal som zúfale, nevzdávajíc tvrdý souboj so stromom.

Neměl jsem zrovna dobrou náladu. Na podmračené obloze vyšlo sluníčko, ale ani to mě nerozveselilo. Nejedl jsem už nějakou dobu. Nejmíň dva týdny! Nic mi totiž za tu dobu nějak tak nevběhlo pod nohy. Navíc jsem byl šíleně líný a nic se mi lovit nechtělo.
Nakonec jsem se rozhodl, že nejlepší volbou bude lehnout si na zem a počkat, až se můj problém vyřeší sám - jako vždycky. Nešikovně jsem se zatočil třikrát dokola a lehl si na zem vyhřátou sluncem. Naštěstí bylo aspoň relativně teplo, když už nic jiného. Na chvilku jsem přivřel oči a hlasitě vydechnul, než mě nadobro pohltila říše spánku.
Následujících pár hodin jsem se ocitl v jakémsi zvláštním snu. Neměl jsem v něm nohy. Nemohl jsem se zvednout z místa. Nějakým zvláštním způsobem se mi to ale líbilo. Nemoct se hnout z místa totiž znamenalo nemuset se hnout z místa. Nemusel jsem dělat vůbec nic. Nakonec mě ale cosi vyrušilo. Něco mě totiž začalo lechtat v čenichu. Nemohl jsem s tím nic dělat, protože jsem samozřejmě neměl nohy. Na chvilku jsem to zkoušel všemožně odfknout čenichem, ale vůbec to nezabíralo. Nedalo se to vydržet. Nějak tak se můj pohodlný sen změnil v noční můru. Navíc mě z toho válení bez nohou začaly bolet záda, ale nemohl jsem se vůbec hýbat. Nesnášim svůj život.

V jednu chvíli do mě vlče narazilo a začalo se celé kabonit a brečet. Ani to se mnou nehlo. Chvíli jsem ho zvědavě pozoroval, jak řve a naříká, až mi to začalo připadat komické a neubránil jsem se lehkému zlomyslnému úšklebku. O pár vteřin později už mi to zase ani tak zábavné nepřišlo. Bylo to mimořádně otravné. Kdybych s vlčetem byl sám, asi bych ho nabral a hodil někam do vody, ať si schladí hlavu. Zvědavě jsem se otočil na Newlina. Nechápal jsem, jak s tímhle může mít trpělivost, ale vzhledem k tomu, že byl sám docela jednoduchý, to vlastně nebylo nic podivuhodného.
Žíhaný vlk se samozřejmě ihned jal na mě vybalit spoustu veselých keců, které jsem ani nestíhal pobírat. "No jasně, že jsem našel vlčice. Hrozně na mě letěj, kamaráde. Měl bys to taky někdy zkusit - ta tvoje stará je pěkně otravná," doporučil jsem zkušeně, když jsem si vzpomněl na jeho fialovou radioaktivní partnerku, která mě nedávno slovně napadla... nebo jsem jí snad napadl první já? Kdo ví. A než jsem se stihl znova nadechnout, byla tady otázka, jestli mu pomůžu hledat jakési cvrčky. "Cvrčky? Vypadám jako nějakej pták, nebo žába, nebo úchyl, abych chytal cvrčky?" Ani nevím, proč jsem se tomu vlastně divil. Bůh ví, co spolu ti dva vlastně hledali.
Malá se na mě mezitím očividně naštvala, protože jsem jí nazval zmalovaným ksichtem, a začala na mě cenit zoubky. To se mi teda nelíbilo. Nenápadně mezi hovorem jsem na ní zuby pořádně a hezky vycenil taky, aby rychle pochopila, kdo z nás je má větší a strašidelnější. Výborně, Duncane, měříš si tu zuby se štěnětem. Bohužel jsem na ní jinak nemohl, protože se schovala pod Newlina. Kdyby to neudělala, asi bych na ní pořádně bafnul, aby se jí traumíčko prohloubilo. Na to byl ale koneckonců ještě čas.
Newlin můj sarkasmus samozřejmě nepochopil a lichotky velice ochotně přijmul. Vyřízeně jsem vydechl nosem a přitakal hlavou. Tady už se dalo jenom těžko vysvětlit, že jsem to nemyslel vážně. Aspoň někdo má radost.
Maličká na mě mezitím něco vyžbleptla. Nebylo tomu absolutně rozumět. "Ale nekecej," zabručel jsem. To byla taková univerzální odpověď. "Mali?" podivil jsem se následně jejímu jménu a přiblížil se jak k ní, tak samozřejmě i k Newlinovi, který stál nad ní. "Tak víš co, Mali? Chceš vědět, jak se řekne hodnému vlkovi kamarádovi, jako je Newlin? Idiot! No tak, zkus to říct! Newlin - je - idiot," vysvětlil jsem nadšeně, jako kdyby to byla ta nejvtipnější věc na světě. "Dívej," mrknul jsem na ní a zvedl hlavu k žíhanému pečovateli. "Mám tě rád, Newline, ty jsi ale velkej idiot!" co nejmileji jsem se na něj usmál a pobídl malou pohledem, aby to zkusila taky.

//Já taky moc děkuju, uričtě to bylo fajn zpestření a nakoplo mě to k aktivitě :)

//Louka vlčích máků (přes Ohnivé jezero)

V lese díky stromům samozřejmě pršelo o něco méně, a tak mělo konečně smysl se oklepat. Moje těžká nasáklá srst by to zbytku mého zuboženého těla málem nedovolila. Byl jsem slabý. Dlouho jsem jako duch nejedl. Nešlo mi chodit, protože jsem posledních pár dní levitoval. Vypadal jsem prostě a jednoduše jako idiot. Dokonce jsem se tak cítil. Byl jsem naštvaný. Naštvaný, že prší, že mám hlad, že všichni blbě civěj, že je mi zima, že není léto a na všechno ostatní jsem byl naštvaný taky. Silně jsem kopl do první šišky, na kterou jsem narazil, a následně jsem sledoval, jak se tříští o nedaleký strom. Aspoň to mi udělalo radost. Na vteřinku jsem se usmál a zase zvážněl. Bylo tu spoustu pachů. Muselo tu otravovat nejmíň tucet vlků. Nespokojeně jsem vydechl nosem a pokračoval v pomalé a vratké chůzi ke středu lesa.
První, koho jsem si tady všiml, byl Newlin, místní blázen. Zrovna vedl patrně hluboce intelektuální rozhovor s jedním z vlčat (Marion). Bezostyšně jsem se přiblížil přímo k nim dvoum. "Ale aleeee," vypravil jsem ze sebe nadšeně. "Jestlipak to neni jeden z těch novejch skrčků," zasyčel jsem co nejvíc sladce to šlo, načež jsem si vlče pěkně zblízka prohlédl. "Panebože, maličká, kdo ti takhle zmaloval ksicht?" podivil jsem se nahlas jejímu neobvyklému zbarvení, přemýšlejíc nad tím, jestli na tom její sourozenci budou lépe nebo hůře. Snad se aspoň jmenuje líp než vypadá. Ještě chvíli jsem si jí prohlížel. Vlastně to bylo docela hezké vlče. Potřeboval jsem si prostě rýpnout a měl jsem špatnou náladu. Byla docela zajímavá. Ale ani tak mě to celé nijak nevzrušovalo. Vlčata byla dobrá jen na dvě věci - strašení a učení sprostejch slov.
Potom už jsem věnoval pozornost Newlinovi, který stál vedle ní. "To jako pověřili hlídánim tebe?" zatvářil jsem se zmateně. Z vlastní zkušenosti by byl Newlin poslední vlk, kterého bych něčím takovým pověřil... ale možná to bude tím, že jsem ho zažil jen ve chvíli, kdy skákal do tlamy obřímu hadovi. "Tomu říkám skvělá volba," od srdce jsem se zasmál a přátelsky do něj šťouchl, i když to byl samozřejmě sarkasmus a posmíval jsem se mu. Něco mi říkalo, že to stejně nepochopí.
"Jakpak se jmenuješ, princezno?" naklonil jsem se převelice přátelsky k vlčeti a olízl si tesáky. Měl jsem opravdu hlad. Dokonce mě napadlo, že bych mohl sežrat jí, ale měl jsem se docela rád, a něco takového by pro mě asi znamenalo následné usmrcení.

//Kamenná pláž (přes Náhorní plošinu)

Přešel jsem jeden z dalších palouků a ocitl se na otevřené pláni. Tady foukalo a pršelo mnohem víc než kde jinde. Musel jsem cestou dokonce přivírat oči, aby mi do nich kapky nebouchaly. Záviděl jsem všem vlkům, kteří byli v tuhle chvíli někde v lese nebo v úkrytu. Proč jsem se na to nevykašlal? Býval bych se otočil a šel se někam schovat, ale smečkový les se už rozprostíral v dálce přede mnou. Vyčerpaně jsem odfrkl a zavrtěl hlavou. Jestli jsem měl vypadat jako největší troska a zloun, určitě se mi to povedlo... alespoň co se vzhledu týče. Chlupy se mi lepily k tělu pod tíhou dešťové vody a ještě pořád jsem nebyl zvyklý, že nejsem duch, takže jsem působil velice... unaveně. Špatně se mi chodilo a bolely mě nohy. Ta duchařina mi vlastně skoro chyběla. Tak bych aspoň mohl vyděsit své kolegy ze smečky. Takhle je můžu vyděsit jedině tak tím, jak tragicky vypadám.

//Sarumenský hvozd (přes Ohnivé jezero)

//Tajga (přes Dlouhou řeku)

Po cestě mi došlo, že mě vlastně docela zajímá, co je u nás ve smečce nového. Předpokládal jsem, že těhotná šedivá vlčice se zvláštní věcí na rameni už porodila sviště, které čekala, když jsem jí naposledy potkal. Jestli správně počítám, touhle dobou už by tam vlastně mohli pobíhat. A to mi znělo jako veliká legrace. Někdo je určitě musí naučit, že život neni vůbec jednoduchej... musej na to bejt přece připravený. Škodolibě jsem se při svým myšlenkách uchectnul. Nebojte, děti, strejda Duncan vám zničí život dřív než kdokoliv jinej.
Déšť neustával a já jsem pomalu ale jistě vzdal všechny pokusy se nějak oklepávat. Nemělo to smysl. Prostě jsem pokračoval v cestě jako zmoklá slepice. Stejně jsem teď byl na pláni, a absolutně nebylo kudy jít, aby na mě nenapršelo. Polohu svého smečkového lesa jsem si pamatoval jen matně, a podle mých výpočtů byl jihovýchod správný směr... takže jsem to bohužel musel vzít přes všechny pláně a louky, které na Galiree jsou.

//Louka vlčích máků (přes Náhorní plošinu)

//Safírové jezero (přes Sněžné hory)

Jak jsem tak depresivně ťapal skrz krajinu poznamenanou zrovna probíhajícím prudkým lijákem, napadlo mě, jestli by to nebylo fajn, udělat zase jednou po čase nějakej pořádnej průšvih. V okolí jsem bohužel neviděl ani živáčka, takže nebylo koho otravovat. I ta Lennie se mi nějak ztratila. Narozdíl od Safírového jezírka se zde její pach už naprosto ztratil. Evidentně tudy vůbec nešla. Já jsem ale určitě neplánoval ji shánět. Bylo mi jasné, že se mi stejně hodně brzo zase nějakým způsobem přimotá do života. Třeba je ještě duch. To bych se jí hodně smál.
Ne - nejlepším nápadem se v tuto chvíli jevilo jediné... prostě se vrátit zpátky do smečky. Nebyl jsem tam koneckonců opravdu hrozně dlouho, a bylo by fajn zkontrolovat, co je tam nového. Bůh ví, jestli jsem ještě členem. Upřímně jsem se nemohl dočkat.

//Kamenná pláž (přes Dlouhou řeku)

Probudil jsem se na zemi vedle jezírka, které by se dalo korunovat mým jediným oblíbeným místem ze severně položených míst. Zrovna teď se mi tu ale nelíbilo. Jakmile jsem rozlepil oči, kožich nasáklý dešťovou vodou mi pohladil studený vítr a já se otřásl. Docela dost pršelo. To se mi vůbec nelíbilo. Ale počkat... déšť? Dopadá na mě? Ne SKRZ MĚ? Jsem... jsem? Vyskočil jsem okamžitě na nohy, načež jsem se začal točit dokola tam a zase zpět, fascinovaný svým skutečným ne-duchovským ocasem a nohama. Byl jsem zase normální! Pocítil jsem skutečnou radost, alespoň tedy než mi došlo, že teď už nemůžu levitovat, ale musím zase šlapat po svých. A prolétávání skrz stromy mi taky bude chybět.
Po Lennie tu zůstal slabý pach, víceméně smytý silným lijákem. Nenašel bych jí ani v případě, že by se mi chtělo. Rozhlédl jsem se, nadechl se nosem a zapřemýšlel, co teď budu dělat se svým životem. V první řadě jsem se ale pomalu rozešel kamsi na jih, kde by snad mohlo být tepleji.

//Tajga (přes Sněžné hory)

//Dobře, na akci určitě dorazím, ale asi kdyžtak odběhnu... na black friday se těšim už hodně dlouho :D

//Ahojky, určitě mám čas i náladu přijít, jen mě napadají dvě věci:
1. Skončí do té doby ducho/čarodko/kostlivcosoutěž? :D Nebylo by moc praktický sem letět jako duch
2. Nebude se to krýt s black friday u Života/Smrti (pokud nějaký bude)?

// Black Friday bude a akce se s ním - pokud skutečně potrvá do konce měsíce - bohužel překryje. Fal

//Páni, moc dík za akci i odměnu! :)

Lennie po chvilce vstoupila do jezírka. Nepochopil jsem, proč tam vůbec jde, když jsme jako duchové stejně nic necítili. No - já tam nehodlal jít tak či tak. Neužíval jsem si studenou vodu, a už vůbec se mi nechtělo předstírat, že si jí užívám. "To sice ne, ale prostě se mi nechce zvedat," odvětil jsem jedoduše a poposednul jsem si tak, abych se mohl víc rozvalit. Nic se mi nechtělo. Líně jsem zamžoural očima a rozhlédl se po okolí. Přes hustý déšť stále nebylo nic vidět. Třeba bysme oživli, kdyby do nás uhodil blesk.
"Já nevim, jsem děsně línej," přiznal jsem se jí, když se zeptala, jestli budu dál lovit. "Až se mi začně chtít, tak možná půjdu."
Nastražil jsem uši, když moje společnice prohlásila, že můžeme jít někoho strašit. Tenhle nápad se mi docela zamlouval. Vlastně jsem ho už několikrát po cestě sám dostal. Mělo to ale jeden malý háček. "Nevim jak ty, ale já už pěknou chvíli nepotkal nikoho normálního. Jenom ježibaby a kostlivce... pořád dokola," zapřemýšlel jsem nahlas. Zajímalo mě, jestli ona někoho potkala, nebo jsme proměnění všichni. Mezitím jsem si lehnul na zem a začal jsem intenzivně odpočívat. Skoro se mi klížily oči. Nedělalo mi problém usnout v přítomnosti Lennie. Nebál jsem se ničeho a nikoho, bylo mi to jako duchovi vlastně všechno fuk.