Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Stará zřícenina (přes Jedláč)

Upaloval jsem od smrti celý rozjařený. Měl jsem najednou spoustu síly, energie, přišel jsem si rychlejší, ale hlavně - ta magie! Bylo to jako jít z nuly na sto. Nemohl jsem se dočkat, kolik škody s tím natropím. Co všechno teď teda vlastně dovedu? A jak se to dělá? Bude to v tý hrozný zimě fungovat? Mělo by! Jinak mě ta stará rašple pěkně podvedla!
Zabrzdil jsem tak, že jsem do travnaté země udělal rýhy. Sněžilo a docela dost foukal vítr. Zrovna teď by se trošku ohně hodilo.... Stál jsem teď uprostřed pole a snažil se nasoustředit. Páni, takhle moc jsem se nikdy v životě nesoustředil! Musel jsem u toho dokonce zavřít oči. A když jsem je otevřel... bom. Přímo přede mnou byl plamen ohně. Nic nepohlcoval, nic nehořelo, prostě tam byl. Příjemně mě hřál na hrudi a já jsem z toho dostal tak horlivou radost, že se mi povedlo ho nechtěně zvětšit a rozprsknout. Kdyby nesněžilo, chytla by od toho zdejší tráva. Budu se s tim muset naučit pracovat. Měl jsem obrovskou radost. Další level už byl jenom vyzkoušet to na někom živém.

//Ovocná tůň (přes Mahtae)

//Rozkaz, pardon, odpo :D

//OMG STIHLAAA

//Západní Galtavar

Zima! Proč je zase taková zima? Začaly mě dokonce přepadat myšlenky, že bych se možná měl vrátit zpět ke své rodné smečce na daleký jih. Tak zoufalý jsem byl!
Netrvalo dlouho a z Životových kopců jsem se dostal až na samotný sever Gallirei, kde měla údajně sídlit jeho sestra, Smrt. Aspoň podle popisu trasy, který mi dal. Tato informace začala být čím dál tím důvěryhodnější, jak jsem se tak rozhlížel po měnícím se okolí. Jako kdyby bylo ponuřejší a ponuřejší, strašidelnější a strašidelnější. Ani já jsem se tu necítil dobře, a to už bylo co říct. Od Života jsem se vlastně dostal přes mýtinu a podél řeky až sem. Byl jsem na sebe neskutečně pyšný, že se mi poprvé v životě povedlo někam trefit podle popisu a bez cizí pomoci. A vzhledem k tomu, že je to neustále podél řeky, byla tu i šance, že najdu cestu zpátky. Měl jsem prostě šťastný den. Teď už jenom cestou potkat nějakou zdechlinu k jídlu. A pěknou vlčici. Nebo dvě. Nebo tři. Nebo celej harém. A taky celej harém zdechlin. Zamžoural jsem.
Konečně se přede mnou objevila ta stará zřícenina. Působila opravdu zvláštním a tajnemným dojmem. Vzbuzovala spoustu otázek, kterými jsem si nechtěl lámat a tížit hlavu, tak jsem to radši hned vzdával. Nejděsivější na ní byla asi skutečnost, že tu opravdu někdo pobývá. Tomu se mi opravdu nechtělo věřit. Se soustředěným výrazem v tváři jsem pomalu doťapkal až k ní. Z nějakého důvodu mi přišlo, že musím být potichu a nenápadný.
Když jsem se přiblížil,vstoupil jsem rovnou dovnitř. Ono koneckonců nebylo na co čekat. Nikdy jsem se ničeho moc nebál, protože jsem nad ničím moc nepřemýšlel. Ani Smrti jsem se nebál a nepřemýšlel nad ní. Přemýšlel jsem jen nad tím, co si od ní odnesu. Zbytek mi tak nějak nedělal starost. Zbytek se dá vymyslet za pochodu.
Proskočil jsem dovnitř otvorem, který byl nejspíš kdysi dveřmi, a začal jsem svižně našlapovat po velkých hladkých balvanech, které představovaly zdejší podlahu. I kvůli nynějším nízkým teplotám to extrémně studilo do tlapek, a tak jsem našlapoval opravdu svižně. Zbystřel jsem a zpomalil až ve chvíli, kdy mi to najednou trochu uklouzlo a podjela mi jedna z tlapek. Neohrabaně jsem se posbíral a zatvářil se seriózně. Snad to neviděla. Nevypadalo to však, že by tu Smrt byla. Jen absolutní ticho a prázdno. V mezičase jsem si z nudy prohlédl jeden z oblouků, ve kterém se schovávaly jakési veliké diamanty. Zapřemýšlel jsem, kolik by to asi stálo úsilí, kdybych chtěl jeden z nich vytáhnout. To by přece šlo. Stačilo by na to dost dlouho kopat nějaký jiný kamení... a uvolnilo by se to, jo. Jestli tu neni, ukradnu ho. A v tu ránu tam byla. Cítil jsem její přítomnost všude, aniž bych jí zahlédl. Smrt.
”Co mi tady očumuješ diamanty, krysáku?” zavrčela nahlas. Ozvěna se rozdunila po zřícenině. Z jejího hlasu se mi zježil celý hřbet, ale jinak jsem na sobě leknutí nedal znát. Jen jsem pomalu nahlas vydechl. Pomalu jsem se otočil a prohlédl si jí. Pověry rozhodně nelhaly. Až na její oči - dva zelené svítivé body ve tmě, byla černá jako uhel. Můžu s klidem říct, že z ní šla větší hrůza, než z jakéhokoliv vlka, kterého jsem kdy potkal. I tak jsem se ale nenechal vylekat. Přece se neztrapním! ”Krásný dobrý večer, přišel jsem nakoupit,” sladce jsem na ní zamrkal, neodstupujíc od diamantového oblouku, který na mě vrhal dramatické rudé světlo. Naopak jsem na něj ještě párkrát draze zamrkal, sledujíc její reakci a čekajíc na další instrukce, vzhledem k tomu, že jsem vůbec netušil, jak setkání se Smrtí normálně probíhá. ”Tady nejsi na nějakym blbym trhu,” zasyčela okamžitě. Mozek mi v tu chvíli poradil, abych se od oblouku vzdálil, ale tělem to ani nehlo. Pořád jsem stal a blbě zíral. Bylo šero, ale přísahal bych, že se ježila po celém těle.
”Fakt? Ty světýlka mě trochu zmátly, já myslel, že jo,” brouknul jsem provokativně, aniž bych si svá slova jakkoliv promýšlel. To jsem ale neměl dělat. Smrt byla ve vteřině u mě a držela mě na zemi. Ani jsem se nenadál a prostě jsem ležel na stejných studených hladkých balvanech, po kterých jsem před chvílí uklouzl. Dost jsem se bouchnul do hlavy, ale snažil jsem se to uhrát tak, že to vůbec nebolí. Jednou přední tlapou se opírala o zem a tou druhou mi zarývala ostré dlouhé drápy přímo do hrudi. Přísahal bych, že mě pěkně škrábla, ale teď nebyl čas to kontrolovat. Lehce jsem se zavrtěl a zatvářil se co nejromantičtěji to šlo. ”Takže mě dobře poslouchej, ty jeden bezmozku, tohle neni žádnej hloupej trh a s tvym chovánim si ještě budu sakra rozmejšlet, jestli ti něco prodám,” vyjekla, až mi to ofouklo obličej. Nepřestávala varovně vrčet. I když varovně vlastně ne - teď už mě neměla před čím varovat. Byl jsem bezmocný a na zemi, s jejími drápy v hrudi. Rozhodl jsem se, že nejlepší by bylo jí už moc nerozčilovat, a tak jsem přešel rovnou k věci.
”Mám kopu diamantů, dám ti je všechny, už nevim, co s nima, já-” začal jsem, ale nenechala mě domluvit. Povolila sevření a zlověstně odskočila o kousek dál. ”Naval a uvidíme,” zavrčela nasupeně. Začal jsem se pomalu sbírat ze země a zkontroloval jsem, že mám všechny končetiny i ocas na svém místě.
Nedůvěřivě jsem se jí chvíli měřil, dokud mi pohledem nenaznačila, že jestli jí je neukážu, urve mi ocas a nacpe mi ho do zadku. Potom jsem chtě nechtě vyložil všechno, co jsem měl. Zaujatě si to prohlédla.
”Tak co?” vyloudil jsem ze sebe nedočkavě po chvíli. Přestala se hrabat v drahokamech, věnovala mi krátký zlostný pohled a zase se k nim vrátila. ”Blbcům normálně nic neprodávám, ale tohle je docela dost,” zachraptila. To jsem rád slyšel. Diamanty jsem sbíral už hodně dlouho.
”Co chceš?” Musel jsem se zamyslet, ale ne na dlouho. Poslední dobou mi byla pěkná zima. ”Zlepšit se v mojí magii. Oheň. Chci bejt nejlepší,” zahlásil jsem sebevědomě, jako kdybych před chvilkou ještě neležel na zemi pod mojí nynější společnicí.
”To udělá v tlapkách idiota jako jsi ty pěknou paseku,” zapřemýšlela nahlas, neměníc zlověstný tón.
”To teda nadělá,” přikývl jsem, spokojený sám se sebou. Jo, jsem idiot. Idiot, kterej bude pálit různý věci.
"A jestli mi něco zbyde, klidně mě obdař ještě něčim. Slyšel jsem, že umíš hustý věci," nasadil jsem vlezdoprdelkovský tón. Za pokus to stálo. Smrt jen protočila očima. Těžko říct, co to znamenalo. Ani jsem vlastně pořádně nevěděl, jaké další magie existují. Viděl jsem některé vlky v Sarumenu je používat, a pak jednu použila Lennie na mě, ale to bylo tak všechno. Nikdy jsem se o to nezajímal, ale teď se mi pomalu ale jistě začínal líbit nápad, že bych s nimi někomu mohl škodit. Jestli existuje magie, díky který můžu škodit ostatnim, koukej jí vysolit.
Než jsem se nadál a rozmrkal, moje drahokamy si Smrt nahrabala a odnesla někam do zázemí. Zaváhal jsem, jestli mě náhodou neokrádá, ale i kdyby, nemohl bych s tím vůbec nic udělat, takže jsem nad tím v duchu jen pokrčil rameny. Když se vrátila, věnoval jsem jí tázavý pohled, což jí očividně naštvalo. Co čumíš? Je to hotový! Vypadni! vyhrkla zlostně. Chvilku jsem se divil, že to na sobě vlastně vůbec necítím, ale potom jsem se jen uculil, uctivě poděkoval a dal se pomalu na odchod. Až v pomyslných dveřích jsem se zastavil.
”Díky. Vrátím se. Klapalo by nám to. Jsi přesně můj typ!” Znovu jsem na ní zamrkal a pak už jen sledoval, jak začíná cosi křičet a zlostně na mě vybíhá z druhé strany interiéru zříceniny. Rychle jsem vyskočil ven a pelášil jsem, jen co mi nohy stačily. Díky bohu, že jsem si u Života vylepšil tu rychlost! Před zříceninou jsem ještě jednou málem zakopl, ale nakonec jsem to ustál a sprintoval dál, doufajíc, že trefím zpátky.

//Západní Galtavar

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
OBJEDNÁVKA:

ID - M02 - oheň - 2 hvězdičky = 24 opálů
ID - M03 - oheň - 5 hvězdiček = 120 ametystů

ID - M05 - Naschvály = původně 40 křišťálů a 460 oblázků, po slevě 16 křišťálů a 184 oblázků

Protože je Duncan od přírody velice škodolibým a zákeřným jedincem, magie "naschválů" je asi jediná magie, která se mu opravdu hodí a zjednodušuje mu život. Duncan díky ní totiž může způsobit hned několik různých nenápadných neplech vlkům, kteří se mu v něčem nelíbí, nebo si z nich chce prostě vystřelit. Jeho potenciálním cílům se například může povést, že o něco zakopnou... ale o co? Nic tam přece nebylo! Nebo možná po něčem uklouznou... ale jak to? Když se ohlédnou za sebe, nic kluzkého tam přece není! A pokud se na to Duncan hodně nasoustředí, mohlo by se jeho oběti dokonce stát, že narazí do stromu, u kterého by přísahala, že tam ještě před chvilkou nestál. Asi jde o jistou zvláštní derivaci iluze a příkazu. Nepříjemné je, že pokud si Duncan nedá dostatečný pozor a nenasoustředí se na to, mohl by do své vlastní pasti později vpadnout sám. Když si neviditelnou nástrahu nebo překvapivý strom vymyslí, musí si ho samozřejmě také odmyslet. A na to si ne vždy musí vzpomenout, když má zrovna plné ruce práce posmívání se své oběti.

ID - M01 - elektřina = 12 křišťálů, 120 oblázků
ID - M02 - elektřina - 5 hvězdiček = 34 safírů, 26 ametystů
ID - M03 - elektřina - 5 hvězdiček = 120 ametystů

ODEČÍST: 24 opálů, 266 ametystů, 28 křišťálů, 304 oblázků, 34 safírů

//Kierb

Přišla chvíle, ve které jsem se už kompletně stočil k západu a přestal postupovat na sever. Díky bohu! Byla dost zima. Už abych to měl za sebou. Co budu dělat potom? Vrátím se na jih? Ke smečce? Pravda, že jsem byl dost zvědavý, jak se situace s vlčaty ve finále vyvrbí. I to mě donutilo se k této možnosti přiklonit. Drama jsem miloval. A dvakrát tolik drama týkající se vlčat. A třikrát tolik drama týkající se vlčat a mojí smečky. A čtyřikrát tolik drama, ve kterém je zapletena i Newlinova fialová partnerka. A tak vůbec. Drama, drama, drama. A když už jsme u dramatu - pořádné drama to bude, až se dostanu ke Smrti.
V jednu chvíli mě napadlo, co asi tak dělá moje duchokamarádka Lennie. Tam zpátky u Života jsem nachvíli ucítil její pach, ale byl slabší. Už mi to její otravování popravdě začínalo chybět. Někdy mi dokonce chybělo i být duchem.

//Zřícenina

//Ježčí mýtina

Doběhl jsem až k řece, kde mi dech došel. Vydržel jsem toho mnohem víc než kdy dřív, ale pořád to tak nějak nebylo ono. Vrátím se. K Životu. Zprudka jsem se nadechl čerstvého vzduchu. V čenichu mě to pěkně zamrazilo. Výrazně se ochladilo. A čím severněji jsem šel, tím horší to bylo. Nemusel jsem zimu. Nesnášim zimu! A tak mě napadlo, že bych si mohl u Smrti nechat vylepšit tu svou magii ohně, když už jí teda mám, i když zatím k ničemu. Mohla by to být sranda. A mohlo by mě to zahřát. A mohl bych s tím někomu zapálit zadek. A vůbec! Na Smrt jsem se těšil. Vypráví se o ní, že je šíleně zlá a přísná, a já bych něco takového hrozně rád viděl. Z takových vlků mám většinou největší srandu.
Pokračoval jsem na sever, ale tady jsem svou cestu začal mírně stáčet k západu, přesně tak, jak mi poradil Život. A díky znovu chycenému dechu jsem mohl zase přidat do kroku.

//Západní Galtavar

//Vršky

Od Života jsem vyběhl plný elánu a radosti. I když jsem byl ve finále docela smutný, že jsem ho musel opustit, což je docela zvláštní, přišel jsem si najednou silnější a rychlejší a... prostě lepší! Vydržel jsem utíkat mnohem déle. Takže takhle to funguje? Můžu si prostě nakoupit své lepší já? Masakr! Už jsem měl v hlavě, jak hrozně moc vytrestám všechny vlky, kteří si na mě kdy dovolovali... no, technicky vzato si na mě nikdo nedovoloval, jen se mi prostě nelíbili, ale to je teď jedno. Budu totiž mocnější, lepší, nejlepšejší. Budu tam chodit častějc.
Teď už jsem měl jediný úkol - doskotačit na sever za Smrtí a dokoupit nějaké další věci, které se mi budou hodit. Smrti jsem se vůbec nebál. Po zážitku z Životem rozhodně ne.
Promotal jsem se po mýtině a pokračoval jsem směrem severně k řece.

//Kierb

//Narrské kopce

Ještě nějakou chvíli jsem vydržel utíkat, než jsem se zadýchal a musel jsem zpomalit. A potom ještě víc. A čím víc se krpál nakláněl, tím hůř mi šlo byť i jenom chodit. Po cestě jsem překvapivě dokonce ucítil pach Lennie. Ale na to nebylo při lapání po dechu čas se soustředit. Páni, fakt bych se sebou měl něco dělat. V následujících několika chvílích mi hlavou proběhlo tolik různých nadávek, že jsem si až pomyslel, že jestli Život umí číst myšlenky, bude se mě normálně bát. Navíc jsem o něm nevěděl nic. Nevěděl jsem, co je zač, co dělá, co chce za svoje služby, nebo jestli tu vůbec bydlí. Jen jsem pronásledoval ostatní pachy. Jediné, co jsem věděl, bylo, že krade vlčata. Ale to se mi na něm zrovna líbilo. Dobře jim tak, nemaj to bejt takový malý krysy.
Na vrcholu všech vrcholů jsem se se vším všudy rozplácl po zemi. Normálně jsem se roztekl a vpil se do ní. Nebo jsem se tak minimálně cítil. Nemohl jsem vůbec popadnout dech. Jediné, co mě drželo nad vodou, bylo to, že se tu vlk údajně může vylepšit, a tak by mi snad Život mohl pomoct i s výdrží, nebo tak. Dá se tu koupit lepší já, říkali. Nevím, z nějakého důvodu jsem to měl pořád celé za jeden velký nesmysl. Ale navzdory tomu, že na pohádky a kouzla nevěřím, je pravda, že tady na Galliree už jsem toho zažil dost na to, aby mě nějaký vlčí polobůh nezaskočil. I když to bylo vlastně moje poprvé. Ani jsem nevěděl, jak vypadá. Jak ho poznám? Kde je? Je vůbec vlk?
Pomalu jsem se začal těžce zvedat. Po chvíli se mi s námahou povedlo se i napřímit a rozhlédnout po okolí. Musí se nechat, že to bylo pěkný místo. Normálně bych tu hned zůstal. Studený vánek mi načechral srst na hrudi a mě došlo, že nevypadám zrovna dvakrát světu, a jestli se taková audience u Života nemá brát vážněji. To už teď ale nebyl čas řešit. Plus mi to bylo jedno. Nebál jsem se. Přece se tu teď nebudu koupat. Měl jsem na sobě různou směsici hlíny, písku a pár dalších pochybných věcí. Oproti mému normálnímu nedbalému vzezření to ale nebyl žádný velký extrém.
“Zdravím, Duncane,“ ozvalo se za mnou pronikavým přívětivým hlasem. Já se ale lekl tak, že jsem nadskočil, podklouzlo mi to a jen tak tak jsem to ustál. “Ty! Ty… fuuuj,“ vyhrkl jsem ze sebe v momentu překvapení a zavrtěl hlavou. Hlas se jen lehce uchechtl. “Ale ne, nechtěl jsem tě polekat,“ pronesl. Přede mnou se odkudsi zjevil bílo-fialový vlk. Byl opravdu majestátní. Na můj vkus dost barevný, ale viděl jsem tady na Galli i horší případy. Věnoval jsem mu „pozdě“ pohled a stále se vzpamatovávajíc z leknutí jsem ani nestihl v hlavě zpracovat, že zná mé jméno.
“Jseš Život?“ ráčil jsem se optat po chvíli ticha, která nebyla zdaleka tak nepříjemná, jako chvíle ticha většinou bývají. Bylo mi tu z nevysvětlitelného důvodu docela fajn. Najednou jsem neměl žádné starosti. Cítil jsem se uvolněně a otevřeně. Což mohlo být v mém případě spíš na škodu. “To budu já,“ uchechtla se existence přede mnou, “co bys ode mne rád?“ Zamyslel jsem se. Co bych rád? Asi se teď hodilo to říct na rovinu. Stejně by na to přišel. Tyhlecty stvoření jsou většinou… vševidoucí. Jenom jsem nechápal, proč se na to v tom případě ptá.
“No, jsem docela skromej vlk… jednoduchej… prosťáček,“ začal jsem pomalu. “Asi by mi stačilo bejt silnější. A rychlejší. A obratnější. A ve všem lepší. Vlastně nejlepší,“ uculil jsem se s nadsázkou v hlase. Můžeš to pro mě udělat? Prakticky jsem mu poslal myšlenku, která doplňovala má slova. A očividně ji zachytil, protože mu na tváři mírně povadnul úsměv. “Milý Duncane, to přece vůbec není jen tak. Musíš začít po krůčkách. Můžu ti samozřejmě pomoct, ale-“ “Tak mi pomoz,“ skočil jsem mu do řeči, pečlivě si prohlížejíc jeho sídlo. Zůstanu tu. Je to tu pěkný. Potom jsem se zvědavě otočil na mého nynějšího společníka. Ten se zase lehce mračil. Neměl to se mnou jednoduchý, chudák.
“Skutečně to není jen tak,“ vlídně se pousmál, asi jako otec, který dává radu synovi. “Co za to chceš? Kytky, kamení? Mám toho dost. Jenom mě vylepši. Mám pár zadků na nakopání a čas jsou… no, květiny,“ pobrouknul jsem si. I když jsem vlastně nespěchal. Nikam se mi nechtělo. Mému parťákovi se suma asi zalíbila, a tak udělal pár kroků ke mně. Duncane, pomohu rád, ale radím ti dobře – nezneužívej svých nově nabytých sil. Násilí a zloba jen škodí. Všichni jsme bez toho krásnější. Na to jsem jen ujištěně přikývl, ale měl jsem plnou hlavu jen toho, jak budu skvělej a frajerskej, až budu vylepšenej. Nemohl jsem se dočkat. Života jsem poslouchal tak půl napůl, když se mi ještě snažil radit. Ale na vše jsem přesvědčivě kývl.
“Jo, a prosimtě, kde najdu Smrt?“ napadlo mě po chvíli. “Mou sestru najdeš přímo na sever odsud, s mírným odklonkem na západ. Najdeš to hned,“ doporučil mi život. “Dobře, děkuju za všechno. Opravdu rád bych se zdržel, ale musim jí taky navštívit.“ Návštěva Smrti byla to jediné, co mě drželo střízlivého od Životových kouzel a pocitu blaha, který jsem zrovna cítil, nechtíc odejít. “Nezdržíš se?“ zeptal se Život zaraženě, jako kdyby bylo nějaké zůstávání samozřejmostí. Musel jsem zaklepat hlavou, abych si nespletl odpověď ano s odpovědí ne. “Sorry, mám ještě nějaký zařizování… ale skvělý doupátko, jo… zase se stavim… slibuju!“ odříkával jsem, zatímco jsem pomalu couval zpět k cestě dolu, kde jsem se naposledy otočil na rozloučenou a zmizel kdesi pod kopci.

//Ježčí mýtina (přes Narrské vršky)

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
OBJEDNÁVKA:

ID - V01 - síla - 9 hvězdiček = 27 vlčích máků
ID - V01 - rychlost - 1 hvězdička = 3 vlčí máky
ID - V01 - vytrvalost - 2 hvězdičky = 3 poměnky, 3 vlčí máky
ID - V01 - obratnost - 1 hvězdička = 3 poměnky

ID - V02 - rychlost - 2 hvězdičky = 60 kopretin
ID - V02 - vytrvalost - 1 hvězdička = 30 kopretin

PŘEVOD: 60 mušliček na 30 vlčích máků

ID - V02 - vytrvalost - 1 hvězdička = 30 vlčích máků (z převodu za mušle)

Odečteno: 33 máků, 6 poměnek, 90 kopretin, 60 mušliček přeměněných na 30 máků

Dík!

//Kopretinka

Dobelhal jsem se po pachu opatrně až pod vrchol kopců. Během pár chvil se silně ochladilo, což se mi vůbec nelíbilo, ale jen díky tomu bylo nějaké šplhání do kopců a zahřívání se pohybem dobrý nápad. Byl jsem zvědavý. O Životu a Smrti jsem už něco zaslechl, ale zdaleka ne vše, co bych potřeboval, a už vůbec ne cestu k nim. I proto jsem teď musel odhodlaně pronásledovat Newlinův pach, který mi pomalu mizel pod čumákem. Na druhou stranu v tuhle chvíli už bylo do očí bijící, že Život bude někde nahoře na tom kopci. Prostě mě to tam lákalo.
Bude tam rovnou i Smrt? Bydlej spolu? Nebyl jsem si ničím jistý. Život mi vlastně naháněl tak trochu hrůzu, už jen kvůli té poslední zkušenosti. Bál bych se ho skoro víc než Smrti, která byla dle všeho prostě upřímně zlá.
Z hluboka jsem se nadechnul a začal jsem pomalu šplhat nahoru, funíc u toho jako starý nemocný vlk. Musim se sebou něco udělat.

//Vrchol

Všechno kolem mě se mlelo hrozně rychle. Zase jsem jednou netušil, která bije. Tedy - já to netušil skoro nikdy. Vlastně vůbec nikdy. A byl jsem tak spokojený. Většinou. Ale zrovna teď ne. Z mývala i všech ostatních přítomných mi jezdil mráz po zádech. Přišlo mi, jako by mi o nic nešlo, protože vlčata nejsou moje, ani se mnou nemají nic společného, ale stejně mě doháněl takový zvláštní a nepříjemný pocit napětí.
Z rozjímání mě přemluvil až skuhrající Newlin, který oznamoval své partnerce cosi o Životu. Pokud jsem to ze vzdáleného rozhovoru dobře pochopil, zrovna se k němu chystali. Proto jsem počkal, až konečně vyrazí, rozhlédl jsem se po okolí a vydal jsem se nenápadně za nimi. Chtěl jsem být z téhle situace nějakým způsobem pryč. A tak jsem poklusem utíkal po jejich stopách kamsi na východ, kde zrovna vylézaly první paprsky.

//Narrské vršky

//Sarumen

Newlin mě k mému překvapení odhodlaně přesvědčil, že to napraví a zařídí a všechno bude v pořádku. "To doufám, když už jsi to takhle pokazil," prohodil jsem směrem k němu, nějak se dál nezaobírajíc tím, jestli to uslyší nebo ne. Už jsem ho nechtěl trápit... i když neee, to bych vlastně lhal. Vždycky byla vhodná chvíle někoho trápit. A navíc se zdálo, že jeho partnerka si mě všimla. "Uuuuuh," uchechtnul jsem se překvapeně, když mi začala vyhrožovat. "To určitě. Vrať se na louku, fialko," doporučil jsem jí. Spíš jsem si to tak zamrmlal, ale není vyloučeno, že to slyšela. Koneckonců jsem teď za chůze z povzdálí hleděl přímo na ni. Ona byla velkou překážkou mezi mnou a dalším kontaktem s Newlinem, a to se mi nelíbilo. Měl jsem s ním ještě velké plány. A ani nebyly nekalé!
Z lesa jsem společně s hloučkem vlků okolo sebe vyšel na louku. Nestačil jsem se divit, že spolu jdeme všichni pohromadě. Nedocházelo mi proč. Jdeme na lov? Byl jsem jako omámený. Jako zfetovaný. Vůbec jsem netušil, kam jdu a co to dělám. To jsem sice netušil většinu času, ale nikdy to nebylo až v takové míře.
Došli jsme až k mluvícímu mývalovi v obleku. Samozřejmě. "Jasně. Mýval v obleku," zašeptal jsem si pro sebe a zatvářil jsem se na jednu stranu na oko překvapeně, na druhou naprosto vyřízeně a sarkasticky. Už jsem k tomu vlastně neměl co dodat. Tahle země měla všechno. Všechny exoťárny světa se koncetrovaly zrovna tady. Tak trošku jsem mu záviděl tu dýmku. Co udělá, když jí čornu? Chvilku jsem si ho zasněně měřil, a z přemýšlení mě vzbudilo až to, když na nás začal křičet nějaké zvláštní nadávky a kletby. Couvnul jsem, aby jejich případné působení zasáhlo ostatní a ne mě, a pozvedl jsem obočí. Ale zdálo se, že ostatní se narozdíl ode mě chytili a začali to hrát s ním. Jak jinak. Chytil se dokonce i Newlin. Uznale jsem na něj pokýval, když se mu povedlo slovo uhádnout. Zároveň to na mě ale vyvinulo tlak. Když už ho uhádl i on, já přece musel taky. "Pokračovatel," špitnul jsem a protočil jsem očima. Bylo to zvláštní slovo. Ani jsem ho neznal. Takhle otec oslovoval staršího bratra. Skoro bych se za sebe styděl, že jsem se k tomu fakt podvolil.
Aby se tedy neřeklo, přistoupil jsem k mývalovi o trochu blíž a začal si pečlivě prohlížet tu jeho dýmku. Sakra - takovou bych taky chtěl!

No... právě že já do toho dala všechno a něco jsem dělala, když se na to polovina ostatních dost vykašlala... proto jsem jen čekala lepší odměnu než oni, protože tak to v životě většinou ve férových případech chodí, toť vše :)
Tak jsme se prostě navzájem asi nepochopili... to se v životě prostě někdy stane... a nezbývá mi nic jiného, než to překousnout :)
Děkuji za objasnění.

O tomhle vůbec nikdo nemluví, o nějakém množství akcí a hrabání odměn :)
Jde mi o absurditu toho, že mám pomalu nejhorší odměny a přitom jsem pomalu nejlepší hráč... co já vím, všichni jsme počítali s hodnocením, kdo individuálně pochytal nejvíc... a to neni prostě ani jedna ze čtyř kategorií :Dd
Je to trochu mindfuck.

//~Sav: Najviac chytili a zďaleka viac ako ty a duchovlci práve carovlxi, to je hneď prvá kategória. Nebolo by fér to hodnotiť ani jednotlivo, kopec hráčov hrať toľko nemohlo. Takže viem, prečo som to hodnotila takto. Aspoň mate námet na meme. A interné dôvody hodnotení ti nemusím vysvetľovať :)

Akce to byla fakt parádní, ale o týmech se nikde nic neřeklo... sorry, ale to fakt nikdo netušil a teď se všichni buď vezou nebo jsou nasraný a nic mezi tim :Dd
Je to hezký překvápko, jestli to tak bylo zamejšlený, ale není to ani fér, ani to nedává smysl... ale zase - do mě se asi málokdo vžije v tomhle :)
Nechci dělat problémy a akce si cením, ale u těch příštích se kvůli tomuhle budu dlouho rozmýšlet, jestli má cenu se účastnit...

Příště by jen bylo fajn říct, co se tedy hodnotí.

Za akci děkuju, byla nápaditá a super! :)
ALE
Upřímně nejsem moc nadšená z rozdělení odměn... akce pro mě byla dost stresující a náročná a snažila jsem se a zjistit, že hlavní odměnu (magie od Smrti... c'mon...*sobs*) dostali ti, kteří napsali doslova 4x méně příspěvku než já jenom protože byli v dobrém týmu a pochytali oproti mě takřka nic je... well, nebudu se tady sebelitovat :D Už jenom proto, že to moc moc přeju Cynthie a Kaleo, které mají muj obrovský obdiv za výdrž :) (Tohle asi dál nechci moc řešit = jestli jsem to hodně přehnala, tak mi třeba strhněte moje odměny, ale měla jsem potřebu se vyslovit. S vlastními odměnami jsem spoko... spíš ten princip... ale koneckonců je to jen hra, že :))

2. kategorie
50 oblázků, 10 ametystů
3. kategorie
hvězdička do ohně, 20 oblázků
4. kategorie
10 mušliček, 10 ametystů

Býval bych ještě něco řekl, ale než jsem se nadál, Newlin se ode mě i s malou začal pakovat pryč. Dokonce jí přede mnou zakryl uši. Nechápavě jsem natočil hlavu. Dost mě to rozčílilo. Takhle se z hovoru přece neodchází. "Kam si jako myslíš, že jdeš? Sranda teprv začíná," ohnal jsem se podrážděně za ním, ale nebylo to nic platné. Přišlo mi, že tou dobou se už kousek ode mě vítal s tou jeho radioaktivní fialovou partnerkou. No potěš. Chvilku jsem se na ně z dálky koukal a soudil je, dokud mě nevyrušil zvláštní hlas někde vzadu v hlavě. Cítil jsem se najednou tak nějak... šťastně, rozradostněně. Jako omámený.
Hlas se představil jako Život. To je on? Existuje? Najednou jsem bůh ví proč cítil nadšení dozvědět se víc, i když by mě to normálně vůbec nezajímalo. Ale vylíčil nám pouze něco o tom, že si ukradne nově narozená smečková vlčata, včetně Newlinovy kamarádky. A tak se i stalo. Jako lusknutím prstu byla vlčata pryč. A já cítil zvláštní potřebu se za Životem hnát. Vůbec jsem nechápal, co se to děje. Byl jsem napůl rozčílený a napůl zvědavý, co se bude dít. Tak či tak mi bylo naprosto jasné, co teď musím udělat.
Nakráčel jsem k Newlinovi a jeho partnerce, Derian, a věnoval jsem jim oboum velice významný pohled. "Ale sakra, Newline. Ty se tady vykecávaš a malou mezitim unesli," utrousil jsem k nim pobaveně, ale následně jsem žíhanému věnoval předstíraný káravý pohled, aby koukal ten průšvih napravit. Bylo mi jasné, že ho tohle celé vystresuje, a chtěl jsem to zlomyslně ještě prohloubit. Mě osobně to až tak nestresovalo, ale být opatrovníkem, asi bych se potil až na zadku.

//Kopretinová louka