Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Říční eso (přes Ježčí mýtinu)

Pod brodem sněhu se mi málem povedlo nezaznamenat další řeku, kterou jsem musel překročit. Tuhle jsem si ani nepamatoval. Nezdálo se mi, že bych jí tři měsíce zpátky míjel, ale nejspíš jsem musel, protože jsem tudy několikrát procházel. Zatraceně, kolik je tady jako řek? Možná to ale bylo tím, že tehdy jsem byl duchovlk a nemusel jsem na žádné řeky dávat pozor, protože jsem vůbec nešel po vlastních, ale vznášel jsem se vzduchem. To byla ale super doba, když jsem byl duchovlk! Teď už musim chodit po vlastních... ach jo, jak já jsem línej cokoliv dělat! A kamkoliv jít! Nemůžu si tady prostě kecnout a dát si dvacet? Krucinál, to bych rychle umrznul... to asi spíš ne. Začínal jsem být opravdu dost unavený, protože jsem musel šlapat vysokou vrstvou sněhu a do toho pořád vyčarovávat oheň a zahřívat se, abych po plavání ve dvou řekách v tomhle mrazu neprochladl. To by bylo to poslední, co bych potřeboval. Najdu smečku. Je tam úkryt. A bude tam i jídlo. Jo - najdu je. Zoufalá doba si žádala zoufalé činy a já jsem byl zoufale hladový. Nedalo se nic dělat.

//Ohnivé jezero (přes Kopretinku)

//Kopce Tary (přes Zarostlý les)

Jakmile se přede mnou začala rozprostírat ledem obrůstající řeka, bylo mi jasné, že jí musím přejít blíže u močálů. I přes podzim bylo těžké ji přejít, a upřímně jsem si to neuměl přestavit teď. Hlavou mi blesklo, jestli opravdu potřebuji na druhý břeh, ale jiná cesta bohužel nebyla. Tak ať to mám za sebou. Jediné pozitivní bylo, že s vycházejícím sluncem deroucím se mezi mraky stoupla i teplota, která se ale i tak držela rapidně pod nulou. Řeka byla namrzlá z obou stran, takže se dalo poměrně daleko dojít suchou nohou, ale led pode mnou brzy začal slábnout a praskat a když už mi to přišlo nebezpečné, raději jsem se do studené vody vrhl sám. KURVAFIX! Mohl jsem být rád, že se mi z toho nezastavilo srdce. Okamžitě mi začaly tuhnout svaly, takže jsem se snažil dostat na druhý břeh co nejrychleji to šlo. jakmile jsem vylezl, okamžitě jsem vytvořil ohnivý plamen, který bylo mnohem jednodušší vytvořit teď když nesněžilo, a docela rychle jsem si vysušil kožich. Můžu vám říct, že kdybych tu magii neměl, asi bych umrznul. Pokračoval jsem na západ.

//řeka Tenebrae (přes Ježčí mýtinu)

Nu... teď jsem byl v úkrytu, který jsem úspěšně našel a ještě se mi povedlo ho pěkně rozehřát ohněm. Izumi se rozhodl odejít, což se mi moc nezamlouvalo, protože dokud jsme byli tři, byla ještě docela sranda, ale představa být někde sám s vlkem, se kterým se nemůžu ani pořádně rvát, se mi zrovna nezamlouvala. Plus s Alexeiem nebyla až taková zábava, jako bych chtěl. "Čau, Izumi," prohodil jsem k němu docela ledabyle a hořkosladce. Nejdřív mi přišel fajn, ale nelíbilo se mi, že si jen tak odchází, protože jsem to většinou byl já, kdo odněkud první odcházel. Neví, o co přijde. Plus mi bylo zvláštní, že chtěl teda ukazovat úkryt, když se v něm nakonec ani nezdržel. Na druhou stranu je pravda, že se za těch pár chvilek rozbřesklo a značně se zvedla teplota, takže už se dalo zase normálně vandrovat. A to mě přivedlo k myšlence, že bych také neměl zůstávat na místě. "No, kámo, tak tady máš vyhřátej a hezkej úkryt... snad poslouží. Já už budu muset utíkat trošku spolupracovat s tou smečkou. Ještě, žes mi připomněl, že jí mám!" zahláholil jsem a začal jsem se pomalu vyhrabávat z té díry, do které jsem zapadl. "Rád jsem tě poznal," řekl jsem jen tak ze slušnosti, vykroutil ze sebe úsměv a v duchu mu popřál hodně štěstí, aby tady nechcípnul hlady a zimou.

//Říční eso (přes Zarostlý les)

//Les pod horizontem (přes Borovicovou školku)

Když na mě Alexei spustil trošku rázněji, než se mi líbilo, zastavil jsem chůzi a ohlédl jsem se po něm. Opravdu mě zajímalo, co z něj vypadne. Bylo to něco v tom smyslu, že tam u něj nenapadaj a neurážej nikoho, kdo si nezačne první. Uchechtnul jsem se. "Roztomilý. Víš, to je právě ono, já si docela často a rád začínám první, takže proto si myslim, že bych dostal přes držku." oznámil jsem mu s úsměvem, který vůbec neodpovídal situaci. Chtěl jsem mu dát šanci počítat s tím, že to, že je vedu do úkrytu ještě neznamená, že nejsem zlý hovado, a že je oba třeba nesežeru, když mi začne kručet v břiše. Ve skutečnosti bych to samozřejmě nikdy neudělal. Až potom jsem se pomalu otočil a pokračoval jsem v cestě. Alexei ještě doplnil, že na mě zatím nemá důvod útočit, protože nemá rád konflikt. "Fakt? Já konflikt docela rád..." začal jsem trošku smutně a , "ale jestli ty ne, nebudu tě do ničeho nutit," přikývl jsem. Chudák. Nemohl jsem se s ním prát ani kdyby chtěl. Byl kost a kůže. To by nebyla žádná sranda.
"Jo, fakt, nekecám! Smrt je vlčice, která chodí po zemi. Vlastně sídlí kousek odtud, fuj! Ale dá se u ní koupit spoustu super věcí... já jsem si u ní koupil tři magie, ale byl to boj - málem mi ukousla hlavu, neni zrovna přívětivá," otřásl jsem se při vzpomínce na ten zážitek. "Neboj, Izumi, určitě bys jí poznal! I když těžko říct... tady je každej druhej nějak zvláštně magicky zabarvenej... vlci tu na sobě maj různý tetování, křídla, uměj se měnit na zvířata... šílenej kraj. Ale Smrt bys asi poznal... nikdy nevylejzá z doupěte, což je taková stará zřícenina... hned by tě to trklo," prohodil jsem.
"No - se smečkou nejsem proto, že je teď velkej hlad a bída a já se trošku bojim, abych nedostal vynadáno, že jsem se tam jako dlouho nebyl, chápeš. Radši se ukážu, až bude po všem," zamrkal jsem, jako kdyby se nechumelilo. Bylo to vrcholně sobecké, ale opravdu se mi tam zrovna teď nechtělo. Nechtěl jsem vidět vlčata umírat hlady. Bůh ví, co se tam dělo. Pak se tam stavím. A vůbec - co mu bylo po tom, že jsem nebyl se smečkou? Nebyla přece moje povinnost tam bejt pořád!
"Jmenuje se to tu Gallire-ááááááá," než jsem to stačil dopovědět, země se pode mnou propadla, mrsknul jsem sebou o jakou si prohlubeň a zajel jsem přes vrstvu čerstvě napadlého sněhu rovnou do jakési nory. Na jednu stranu to bylo dobře, protože jsem absolutně nevěděl, kde tady nějaký úkryt je a takhle mi spadl přímo pod nos, na druhou stranu to dost bolelo a hlavně jsem se leknul jak blázen. Byl jsem v jakési liščí noře, nebo něčem takovém. Nebylo to velké, ale úkryt to byl. Zjevně tu nic nežilo. "No doprdele... tak asi tady, kluci," oznámil jsem rozlámaně společníkům, načež jsem se akčně zvednul, kecnul si na jednu stranu prohlubně a rozdělal jsem oheň. Mí společníci teď už měli volný průchod, protože jsem ho tam udělal... svým tělem.

Nachvíli jsem nechal toho chechtání a zvážněl jsem, když ke mně začal Alexei promlouvat. Měl takový rázný hlas. Páni, skoro by mi mohl rozkazovat a poslouchal bych! Škoda, že neposlouchám nic a nikoho. Věnoval jsem mu významný pohled, ale pak jsem se začal zase chichotat. "Já si spíš myslim, že kdybych přišel tam, odkud pocházíš, dostal bych za to pěkně přes držku." Přišlo mi to celé náramně komické - ta představa, že tam přijdu, začnu na ně mluvit touhle řečí a oni mě odhalí, protože mi to vůbec nejde. A pak bych se rozchechtal, protože mi to nejde... a dostal bych po čumáku. Achjo, rvačky mi chyběly! "Docela se divim, že si po mně ještě neskočil ty," dodal jsem, teď už jen s lehkým úšklebkem. Bylo to jasné - na to byl příliš slabý. Ale stejně by byla legrace.
Otočil jsem se k Izumimu. "Jo, Smrt je bohužel opravdu živá, semetrika. Dokonce vypadá jako... vlk... nebo spíš jako nějaká čarovlčice... jo, taková ježibaba!" kápnul jsem na to. Víc se mi o ní ani nějak nechtělo bavit. Pořád jsem z ní měl trošku trauma. A nebyl jsem si úplně jistý, jestli nás nemůže i takhle na dálku slyšet, že se o ní bavíme. Potom měl zase otázku Alexei. Začínal jsem si připadat jako ve výslechové místnosti. To není fér, zachvíli začnu vyslýchat já! "Já nevim... nedávno jsem jedl, patřím do smečky a jsem prostě přirozeně fešák," zauvažoval jsem nahlas. Popravdě jsem moc netušil, čím to je. Nejspíš tím, že jsem vypadal víceméně pořád stejně - v hladu i sytosti, zbídačený i nezbídačený. Nebo to bylo tou jižansky načechranou hřívou na hrudi a zádech. To jsem měl od narození. Prostě jsem se narodil na jihu. I proto mi taky byla vždycky zima... neměl jsem bůhvíjak silnou vrstvu srsti. To Alexeiovi muselo být určitě větší teplo než mně.
Nechal jsem oheň přestat působit. Světlo zhaslo, spolkla nás tma a sněhové kroupy najednou začaly štípat do těla víc, kromě toho, že se mi do kožichu začala krást opravdu zima. Bylo na čase najít úkryt. Kdybych byl sobec, mohl bych teď utéct a nechat je tam, ale nechtělo se mi utíkat. Jen se mi nelíbilo, že s nima asi nebude bůhvíjaká zábava, protože jeden nemá sílu se prát a druhý je stoprocentně spíš pacifista. Povzdechl jsem si, přikývl jsem směrem k nim a svižně jsem se vydal na jih, na území, kterým jsem asi před půl rokem probíhal. Bylo mi docela jedno, jestli mě nestíhají - kdo nestíhá, má smůlu.

//Kopce Tary (přes Borovicovou školku)

Izumi se mi líbil. Pořád se smál. Málem bych se díky němu začal smát taky, ale nebyl jsem žádnej velkej smíšek. Já jsem se většinou smál jenom ve chvíli, kdy se někomu dělo něco špatného. A zbytek času jsem se spíš poškleboval. Tenhle vlk se smál snad úplně bezdůvodně! Přišlo mi to naprosto super. Ani se mi nechtělo si z něj dělat legraci, asi i proto, že jeho pozitivní energie zdánlivě roztápěla i sněhové kroupy, kterých jsem si díky rozhovoru a ohni přestal všímat. Souhlasil jsem s ním dokonce i v tom, že je oproti řeči Alexeie (//skloňuji správně? :D) je ta naše nudná. To byla naprostá pravda, protože narozdíl od naší řeči byla ta jeho dost vtipná. Nebo aspoň mně přišla vtipná, protože mi přišlo vtipné kdeco. Neuměl jsem si moc představit, že takhle mluví kdokoliv jiný než on.
"Spasibo za ogeň!" zopakoval jsem po něm a uchechtnul jsem se. Od něj to znělo tak majestátně, ale ode mě to znělo spíš jako od magora. "Spa... spasibo... spasibo za OGEŇ!" dal jsem na to pořádný důraz, ale pořád do znělo hrozně. Začal jsem se chechtat. "No to je prdel!" zajásal jsem. Podle jeho slov tak u nich mluvili všichni. To musí být hodně, hodně daleko. Něco takového jsem opravdu nikdy neslyšel. Ale co už. Neměl jsem teď náladu ho za to vyloženě šikanovat.
"Před Smrtí tě Bůh neochrání," opravil jsem Izumiho, který opravil mě. "Se Smrtí si není radno zahrávat, sám jsem se s ní jednou setkal... tak rychle jsem nikdy neutíkal. Nevím, co jí tak vadilo... ani jsem jí nedělal návrhy!" obhájil jsem se před vlky, kteří o Smrti vlastně nejspíš nikdy neslyšeli. Ale čas na vysvětlování bude později - teď se mě Alexei na něco ptal. To mi připomnělo, že se vlastně vůbec nepředstavil. To je výchova! To ale nevadilo. Jeho jméno jsem stejně zaslechl z jejich rozhovoru. "Ne, ani tady není jídlo, leda by sis nějaký vyčaroval, ale pochybuju, že něco takovýho umíš, jinak bys nevypadal tak, jak vypadáš," zapřemýšlel jsem nahlas. Jídlo tu nebylo. Nebylo tu NIC. Byla bída, hlad a zima. Já jen doufal, že už to brzy skončí. "O úkrytu bych vlastně možná věděl, nedávno jsem tudy procházel... ale jistej si nejsem. Můžem to zkusit," pokrčil jsem rameny a nechal rozhodování na nich. Já jsem byl líný rozhodovat a byl jsem líný i chodit, ale kdyby hezky poprosili, asi bych jim ho ukázal.

Jak jsem tak seděl na zadku, začal mě do něj sníh pěkně studit, ale hřejivý žár ohně na hrudi to vyrovnával. Tohle byl ten nejlepší nákup! Miluju tě, tetičko Smrt! Nebyl jsem si ještě zcela jist, jestli bude s těmahle dvouma až taková zábava, aby stálo za to tu zůstat. No... ale noví společníci by se teď hledali těžko. Asi si budu muset tu zábavu udělat sám. Navíc se mi teď nikam nechtělo. Potřeboval jsem si v té vánici nachvilku oddechnout. Nějaký úkryt by byl samozřejmě praktičtější, ale kdo by ho teď chtěl hledat? Vůbec jsem netušil, jestli tu nějaké úkryty jsou. Poslední známky smečky byly daleko za mnou, a zdejší přírodu jsem ještě dost dobře neznal, i když jsem těmito končinami již párkrát prošel. Taky jsem ale věděl, že ten oheň nevydržím udržovat navždy, a časem stejně budu muset přestat. Pro teď to ale bylo docela příjemné,
První vlk, Izumi, jak jsem stačil zaslechnout, byl z mého ohýnku fascinovaný. Jakpak by ne! Taky bych ze sebe byl paf. "No to víš, já jsem totiž pán ohně!" pochlubil jsem se. Byl jsem si docela jistý, že nikdo jiný v tom není tak dobrý jako já. Byl jsem prostě frajer. Zato druhému vlku jsem se nejspíš až tolik nelíbil. A to se zase nelíbilo mně. Z jeho otázky mě šíleně zaujala jeho mluva. "Teda brácho, skoro bych ti nerozuměl, co řikáš. To jsem nevěděl, že existujou až takový dialekty," poznamenal jsem. To je teda na palici. Kde je nějakej překladatel? "Mě? Mě nic nepřivádí, zrovna jsem se nudil a poflakoval se okolo, když jsem potkal vás. Asi nejste zdejší, co? Jestli ne, Smrt vás ochraňuj," uchechntul jsem se. Chtěl jsem je postrašit, ale tak trochu jsem vlastně navazoval na svůj vlastní příchod na Gallireu, kdy jsem musel hned zezačátku bojovat s obřím hadem... děly se tu opravdu zvláštní věci. Vždyť já jsem byl ještě na začátku zimy přeměněný na ducha! "Kdo tě tak zřídil?" optal jsem se ještě toho víc zničeného. Bylo mi dost jedno, jestli je to osobní. Já jsem byl výrazně silnější, takže já jsem rozhodoval o tom, co je osobní a co ne. "Och, málem bych se zapomněl představit!" zvedl jsem se a hluboce se uklonil, načež jsem si zase sedl. "Já jsem Duncan."

//Řeka Kierb (přes Travnaté výšiny)

Nějakým způsobem se mi v té sněžné vánici povedlo ujít dobrých pár kilometrů východně. Začal jsem si zoufat, protože mi bylo jasné, že i kdybych na nějaké vlčí stopy narazil, už by byly dávno ztracené pod závějí. Musel bych na někoho narazit od vidění, a to bylo vlastně taky nepravděpodobné. Všude kolem byla jenom ta bílá břečka... ve vzduchu, na zemi a ještě v temnotě noci, takže ani nebyla bílá, ale spíš... šedivá. Možná bych se měl vrátit do Sarumenu. Tam je úkryt a určitě taky něco ulovili... jo, vrátím se. Chvilku jsem přemýšlel, kudy se tam jde, ale jakmile jsem se stočil k jihu, v zorném poli jsem uviděl dvě siluety. Ano, pokud se mi to nezdálo, byli tam opravdu vlci! Super! Supersupersuper! Supersupersupersupeeer! Neubránil jsem se malému uchechtnutí a už jsem si to štrádoval k nim. Zaslechl jsem zlomek jejich rozhovoru, kdy se jeden z vlků zrovna představoval jako Izumi. Ten druhý zase jako Alexei. Alexei? Co je to za jméno? Byl kost a kůže. Oba budili tak trochu dojem jakože zrovna spadli z Marsu. Zřejmě nebyli zdejší. "Dobrý večer, pánové! Máte půlnoční procházku ve sněhové bouři?" vmísil jsem se do hovoru. Bylo mi těžce jedno, že mě do něj nikdo nezval. Narušil jsem jim osobní prostor, usadil se kousek vedle nich a začal jsem čarovat. Zažehnul jsem plamínek ohně přímo uprostřed nás na sněhu, abychom nemuseli zbytečně takhle mrznout. Až tak šlechetný jsem byl!

//Ovocná tůň (přes Východní Galtavar)

Zmizel jsem ze smečkového území - o kterém jsem nevěděl, že je smečkovým územím - a pokračoval jsem dál. Něco mi říkalo, že se nacházím až příliš severně. Setmělo se a já jsem neviděl nic. Kouzelná krajina se schovala pod sněhovými závějemi, které nyní ani nesvítily pod měsíčním světlem, ale prostě jen mizely v záplavě dalších a dalších sněhových vloček, které se spojovaly do větších kroupů a řezaly mě po celém těle. Tedy, nebylo to opravdu nic příjemného. Ale můj cíl byl jasný - najít vlky a pobavit se. Protože jsem se nudil. To bych radši umřel ve sněhové závěji při hledání, než abych se někde v úkrytu unudil k smrti. Lepší pro mě byla vždy ta varianta, kdy tam byli i ostatní. A navíc mi něco říkalo, že už nejsem daleko.
Napadlo mě si po cestě vykouzlit trošku ohně, abych se zahřál, ale lepší nápad byl v tuto chvíli asi nejdřív někam dojít a rozdělat oheň až tam. To počasí začínalo být opravdu neúnosné. Pokračoval jsem na východ.

//Les pod horizontem (přes Travnaté výšiny)

Neyteri... Morfova partnerka... Neyteri? Je pravda, že jsem nikdy nebyl nejbystřejší, a ani jsem neměl nejlepší paměť, a navíc jsem měl opravdový problém s udržením pozornosti, ale Neyteri jsem nikdy neviděl, ani o ní neslyšel, ani jí necítil. Podle mě nebyla šance, že by se v Sarumenu někdo takový vyskytoval. "Pokud má Neyteri být Morfova partnerka, tak v Sarumenu už určitě není," pronesl jsem co nejjistěji to šlo, i když mi to samotnému přišlo zvláštní. Našeho alfu jsem nikdy s nikým neviděl, ani z něj nikoho takového necítil. To by musela být na nějaké dlouhé cestě za hranice Gallirei... a to nejméně rok. Podle mě to buď neklapalo, nebo prostě zmizela. Já bych se ostatně vůbec nedivil - taky se mi chtělo zmizet, když jsem v Sarumenu viděl toho obřího hada.
"Lennie," odpověděl jsem na jeho další otázku. "Páni, ta mi chybí! Je příšerná, ale je s ní docela sranda. Musim jí zase někdy najít." Ani bych to býval neříkal, ale měli opravdu podobný pach. Až mě to děsilo.
Malá mezitím začala zdrhat. Blueberry to nechal na Wizku - vlastně jí docela hezky naznačil, že to je její problém. To se mi na něm líbilo. Přišlo mi, že je hrozně v klidu. Ještě víc mě překvapilo to, co mi řekl potom. Byl fakt dost v pohodě. Takoví vlci mi nevadili, protože se nebrali závratně vážně a nebylo potřeba jim podkopávat autoritu. I proto jsem se rozhodl mu bez problémů vyhovět. Wizku se mezitím rozloučila. "Na viděnou, Wizku!" laškovně jsem se na ní usmál. My dva jsme spolu ještě neskočili.
Stejně jsem se už pomalu dával na odchod, protože s Blueberryho příchodem skončila veškerá sranda z šikanování Wizku a malé. "Jasně, vyklidim pole," přitakal jsem. Ještě se mě zeptal, jestli nezvažuju se k nim přidat. "No, máte to tu krásný, takže až mě v Sarumenu někdo vytočí, určitě o tom popřemejšlim!" uchechtnul jsem se. "Budu pozdravovat Morfa," houknoul jsem za sebou ještě přes všechno to sněžění, aby mě vlk mohl aspoň trošku slyšet, a ztratil jsem se v bílém závoji. Měl jsem chuť někoho pěkně pozlobit, takže jsem se hned dal do hledání další vlčí stopy.

//Řeka Kierb (přes Východní Galtavar)

No to se mi snad zdálo! Ta malá začala špitat něco o tom, jak se má chovat delta! A-ha, ty chudáčku! Celou dobu jseš zaražená, klepeš se jak ratlík a teď budeš chytračit? Bylo mi úplně jedno, že je to vlče. Trhnul jsem hlavou směrem k ní a přísně jí sjel pohledem. "Kdo si myslíš, že jseš? Nějakej odborník přes delty? Odborník přes to, co má delta dělat? Prosím, poraď mi, já jsem totiž nikdy delta nebyl, dělám to poprvý! To je super, že je tady odborník, že je tady deltolog!" prohodil jsem. Byla to vlastně pravda, to co jsem říkal. Delta jsem nikdy nebyl a absolutně jsem netušil, co to obnáší. A malá byla očividně dvakrát chytřejší než já, čemuž bych se ve finále taky nedivil. Měl jsem čím dál tím větší náladu jí sežrat.
Wizku se mé vyznání lásky očividně nelíbilo. No... nevadí. Za zkoušku to stálo. Upřímně jsem si nebyl moc jistý, do jakého typu vlků si jí mám zařadit, díky čemuž mi přišla docela zajímavá. Je plachá? Je veselá? Je nudná? Jaká je? Vůbec jsem netušil, protože nic neříkala. A nepodařilo se mi jí rozmluvit, což ve mě vzbouzelo ještě větší zájem. Na to teď však bohužel nebyl čas. Teď ke mně promlouval červenotlapkatý.
"No jasně, Morfeus je pořád alfa," přikývl jsem. Byl jsem rád, že se mi jednotliví vlci začínají spojovat a že jsme našli shodu. Tahle Gallirea... jak je velká? "Ty, musím se ti přiznat, že mi připomínáš pach jedné vlčice, kterou znám. Nedávno jsme spolu zažili fakt divný dobrodružství," oznámil jsem mu ještě dřív, než jsem si stačil promyslet, co to říkám. Těžko říct, jestli vůbec měli s Lennie něco společného. To mě zrovna docela zajímalo, co Lennie asi tak dělá. Třeba to věděl.

Z rozhovoru mě vyrušilo to, jak mě malá nazvala magorem Duncanem. Věnoval jsem jí významný pohled. Počkej, až tě někde čapnu samotnou. Teď jsem jí bohužel nic provést nemohl. Nebyl jsem zrovna v situaci, kde by se to dalo bez následků udělat. "No ne, Wizku, koukej, cos jí to naučila," vyčetl jsem provokativně váhavě vlčici, která byla tedy patrně její náhradní matkou. To muselo být stresující. Kde má rodiče? Ale i Wizku se ke klení malé překvapivě přidala. To už jsem se na ní jen nabručeně mračil. Vůbec jsem si takovou přezdívku nezasloužil! Jako proč? Nic jsem přece neudělal! Zatím... "A hele, nech si ty magory, jo? Zrovna já, který nikoho na světě nevidím radši než tebe mimo kostlivlčí tělo... já, který tě přišel navštívit, protože jsem do tebe tajně zamilovaný a záleží mi na tobě... ach, štípe mě z toho srdce!" prohodil jsem k ní. Hodilo se mi ještě na chvíli předstírat, že se fakt známe z dřívějška, abych měl o důvod víc tu ještě chvíli stát a tlachat, protože mě to bavilo.
Mezitím na mě začal mluvit alfák. Wizku o něm mluvila jako o Blueberrym. Škoda, že jsem si to nemohl zkusit vyslovit nahlas, protože mi to znělo jako nějaký jazykolam. Mluvil o nějaké Neyteri. Začal jsem horlivě pátrat v paměti. Je pravda, že jsem neznal kompletně celou smečku, ale nejméně z vyprávění jsem tam určitě slyšel o každém... jen o Neyteri ne. Svraštil jsem čelo. "Pokud vím, tak v Sarumenu žádná Neyteri není. Vlčice mám docela zmapovaný," zapřemýšlel jsem nahlas. "Jak vypadá? Kdo by to měl být?" doptal jsem se. Přišlo mi to celé zvláštní. Neyteri... Neyteri?
S hladomorem na tom podle povídání byli asi líp než všichni ostatní. To jsem jim docela záviděl. Já osobně na tom byl příšerně. Jsem si docela jistý, že kdyby tenhle vlk nepřišel, sežral bych vlče a asi i jeho opatrovnici. "Nu, snad se nebudeme muset začít uchylovat ke kanibalismu. Mé jediné štěstí je, že by mě nikdo sníst nechtěl," prohodil jsem cynicky, abych situaci trochu odlehčil, i když to vlastně vůbec nepomáhalo. "Je to těžký, taky tam máme spoustu škvrňat..." Pobavila mě představa, jak ten blázen Newlin někde honí potravu pro prcky. Bůh ví, jestli moje smečka mezitím nevychcípala.

Taky se vám někdy stane, že se situace nevyvine ani trošku tak, jak by se vám to hodilo? Ano? Ne? Mně ano. Právě teď. Jakýsi smečkový hodnostář - podle pachu přerušovaného silnou vánicí zřejmě alfa, se tu objevil mnohem dříve, než by jeden řekl. S vlčetem v ústech. Váhavě jsem si ho prohlédl. Měl červené tlapky a uši a taky nějakou červenou čmáranici pod očima. To všechno zvládlo odvést mojí pozornost do takové míry, že jsem chvíli jen tupě civěl - to mi ostatně vždycky šlo nejlíp. Navíc jsem z něj cítil něco, co mi matně připomínalo mojí dobrou kamarádku Lennie, což mě taky rozčarovalo.
Je pravda, že jeho přítomnost značně změnila situaci. Vlčici i vlče bych si podal jako nic, ale tenhle vlk by mi zmaloval ksicht takovým způsobem, že bych se nepoznal ani v hladině jezera, to bylo jasné. Napolohoval jsem ocas podle svého postavení - takže níž - a odkašlal jsem si. Nebyl jsem idiot a nechtělo se mi umřít v důsledku rozcupování a zmrznutí pod vrstvou sněhu, takže jsem se rozhodl, že není čas na vylomeniny, ale čas kecat a okecávat.
"Zdravím," vnutil jsem mu optimistický pozdrav i přes to, že on se pozdravit neobtěžoval. Nemůžu mu to mít za zlé. Byl jsem vetřelec. Vetřeleeec... vetřelec. "Informace o smečkovém území mě překvapila stejně tak, jako tebe překvapilo, že se na něm nacházím... ta sněhová nadílka je někdy opravdu matoucí, že?" prohodil jsem. Je pravda, že toho jsem si opravdu nevšiml. Někdy jsem pomalejší. Nebo spíš vždycky. "Naštěstí mě tady Wizku okamžitě JEMNĚ a MILE upozornila," usmál jsem se i na vlčici a vrhl jsem na ní na oko milý pohled, přičemž jsem se jí ale očima snažil naznačit, že nepřijít alfák, pěkně by si ty nadávky slízla. Malá mezitím nic moc neříkala. Asi se jí z té zimy zaseknul mozek.
"Netřeba doporučovat! Já jsem Duncan, delta Sarumenské smečky, která se nachází kus cesty na jih odtud. Předpokládám, že jí znáš." Nečekal jsem, že mi reference na smečku zachrání kožich, ale byl jsem opravdu dlouho sám a ještě se mi nikam moc nechtělo. "Ale ne, Wizku jsem neobtěžoval," vyvedl jsem ho ihned z omylu. Byl jsem rád, že použil její jméno, které jsem doteď neznal. "Jsme staří známí. Půvabná vlčice... úplně odvadla mou pozornost... asi proto mi nedošlo, že bych měl být na odchodu," zauvažoval jsem nahlas s lehkým úšklebkem - něco jako úsměv, ale zmrzlé od zimy. Na odchod jsem se však stále neměl. Prostě se mi nechtělo chodit. Nechtělo se mi nic. "Eh... a co, jak se daří vaší smečce, teď při tom hladomoru? U nás nic moc..." pronesl jsem lehce dramaticky, i když jsem se v naší smečce nestavoval už opravdu dlouho a věděl jsem pranic o tom, jak se tam mají.

Když mi vlčice opáčila, že jsem magor, zatvářil jsem se přehnaně překvapeně. "Já? Já jsem magor? Po pláních jsi mě pronásledovala ty, ale magor jsem já?" zvedl jsem obočí. No to se mi snad jen zdálo! "Jenom abys věděla, omluva by ti slušela víc, zlatíčko," podal jsem jí věcné doporučení. Nemůže přece čekat, že její činy nebudou mít následky! "A navíc - neměla bys říkat takový slova před vlčetem. Myslím tím slova jako MAGOR," zopakoval jsem naschvál znovu, abych zvýšil šanci, že to malá napodobí. Předpokládal jsem totiž, že ona je nějakej její hlídač a mohla by z toho třeba mít problém, což by byla sranda.
Potom jsem nastražil uši směrem k malé, která na mě začala mluvit. Zeptala se, jestli vím, že mi chybí kus ucha. "Ano, vím. Ukradl mi ho medvěd, když jsem s ním zápasil, protože se mu to ucho děsně líbilo. Vůbec se mu nedivim - jsem krásnej a všechno, ale mohl se klidně nejdřív zeptat," rozvášnil jsem se. "To víš, maličká... každej by ze mě chtěl kousek mít." Načež se ještě zeptala, kdo vůbec jsem, že by se měla se mnou bavit. No ne! Začinala se mi líbit. Měla docela držku na to, jak malá byla. "Já jsem Duncan. Nejdůležitější vlk v Gallirei. I když teď si nejsem jistej, jestli to nejseš spíš ty, když si takhle pečlivě vybíráš, s kým se budeš bavit a s kym ne. Být tebou, tak beru, co je - brzo všichni chcípnou hlady a nebudeš mít žádný kamarády," můj ne příliš promyšlený monolog autenticky přerušilo kručení v břiše a nařčení, že příšera jsem já, což mě trošku urazilo. "Kdybych byl příšera, už bych tě bejval sežral a tady tvojí velkou kamarádku taky. Jsem spíš něco jako skřítek, víla nebo tak... když půjdeš se mnou, ukážu ti skvělý kouzelný věci..." Vzpomněl jsem si, že jsem ještě na nikom nevyzkoušel své nově nakoupené magie, a ta malá by byla docela fajn pokusnej králík.
Vyrušila mě až dospělá vlčice s tím, že jsem na jejich území. "Ježiši, tohle je smečkový území?" zamračil jsem se. Muselo mi to pod tou vrstvou sněhu nějak uniknout, ale podle čichu jsem to nepoznal. "No... tak to se zrovna hodí, já společnost rád!" usmál jsem se, i když mi bylo jasné, že by to mohl být tak trochu problém. Co udělá? Vyhodí mě?

//Západní Galtavar (přes Mahtae)

Došel jsem až k tůňce, kde se konečně objevily nějaké náznaky života. Konkrétně dva - dospělá vlčice (Wizku) a nějaké škvrně (Tati). Už z dálky byly i ve sněhové vánici silně cítit smečkou, takže mi došlo, že tady poblíž asi nějaká bude, a že nejspíš patří do ní. Ještě než jsem se rozhodl navázat kontakt, nachvíli jsem se zarazil a zahleděl se na tu vlčici. Byla mi povědomá... hrozně povědomá... děsně povědomá... ale pořád jsem si nějak nemohl vzpomenout, odkud ji znám. Stál jsem tam v záplavě sněhových vloček a přemýšlel. Bylo to trochu nepraktické, protože čím víc bílo bylo, tím lépe vidět jsem byl - byl jsem jako uhlí. Jako pěst na oko. A potom mi konečně došlo, odkud ji znám.
"No nene!" vyhrkl jsem ze sebe přehnaně přívětivě na dálku. "Tebe já přece znám! Jestlipak to neni pani kostlivlčice..." spustil jsem přátelsky a aniž by mě kdokoliv zval, nakráčel jsem si to rovnou k nim a narušil jim osobní prostor. Vůbec mě to netížilo. Nudil jsem se. "Jakpak se máme? Vypadáš... jinak, co jsme se naposled viděli," prohodil jsem zaraženě. Pamatoval jsem si jí jako hromadu kostí, která mě pronásledovala Tohle byla vlastně docela příjemná změna. "Dávala jsi mi pěkně zabrat, víš to? A nikdy jsi se ani nepředstavila!" vyčetl jsem jí jako starý známý nedávnou kostlivlčí-duchovlčí akci, načež jsem se podíval na tu malou. "Ale ale, to je tvoje děcko? To asi ne, ne? Je úplně jinak barevný. Kdes ho ukradla?" prohlédl jsem si malou zblízka. "Ahoj, maličká. Víš, že je teta kostlivlčice? Je příšera!" upozornil jsem to škvrně, aby si radši nedělalo žádný iluze. Vlastně mi nepřipadalo nijak zvláštní se sem přifařit. Ani jsem se nad tím nepozastavil. Na to jsem se doopravdy až moc nudil. Dlouho jsem s nikým nepokecal. Plus mi většinou bylo dost fuk, jestli jsem někde vítán nebo ne.