Gallirea - Příspěvky uživatele

Moje drahá nynější společnice mi samozřejmě hned potvrdila, že ty lichotky nebyly tak úplně pravda. Jakpak by mohly být - po těch pár posledních incidentech bych málem přišel i o ocas. Řekla, že ty jizvy jsou zajímavější. "Ty tvoje taky. Ty tvoje vlastně ještě víc, protože jseš holka. Nějaký kecy o 'něžnym pohlaví' jsou při pohledu na tvůj obličej úplně mimo mísu," zkontroloval jsem jí ještě jednou, znovu jí narušujíc osobní prostor, který mi nikdy nic neříkal. "Protože nepředpokládám, že jsi někde zakopla a spadla na šutr," doplnil jsem, jenom aby věděla, že nejsem úplně debilní. Opravdu mě zajímalo, kde takovou velkou jizvu sebrala. Já sám jsem si své jizvy pletl, dělalo mi problém je přiřadit k událostem. Když se zeptala, jestli si koleduju, uchechtnul jsem se a naklonil jsem se k ní. "To je moje nejoblíbenější věc," špitnul jsem jí rovnou do ucha, načež jsem přeskočil pár kořenů, vzdálil jsem se na napil jsem se z čerstvě rozmrzající tůňky. "Neni nic lepšího, než si nechat rozhryzat ksicht od nějakýho magora, co se bere moc vážně," prohlásil jsem radostně. Byla to pravda. Provokace ostatních pro mě byl vrchol zábavy. Nebylo nic lepšího. Jen na Galli nebylo až tolik vlků, kteří by se nechali rychle vytočit, což byla škoda. Takoví byli nejlepší.
"Styx," zopakoval jsem nahlas. Bylo to krátké jméno, což jsem nemusel, ale nebylo vyloženě takové, že by ho jeden spolknul. Mělo docela zvuk. Došlo mi, že ho vlastně asi řekl i Newlin, ale ten jména zmatlával, včetně mého, takže se tomu nedalo věřit. "To zní tak... strašidelně," zauvažoval jsem pobaveně nahlas, abych jí naštval tím, že oddálím čas, kdy jí podám nějaké informace. "Doteď jsem se tě nebál, ale teď?" vrátil jsem se zpátky, nebezpečně blízko k ní. "Teď jsem strachy bez sebe," přimhouřil jsem oči. Vlčice mezitím poznamenala, že to tu vypadá pěkně, a začala někam štrádovat sama od sebe. Lehce jsem se zamračil a rozešel jsem se za ní, aby nebyla bez dozoru. Rozhodl jsem se s informacemi o smečce počkat, až se zeptá znova, protože já osobně jsem se o tom až tak moc bavit nechtěl. "Takže Styx, ty ses tu narodila? Protože tak nevypadáš. Většina zdejších vlčic neni nic moc, nic proti nim," zalhlal jsem, protože jsem to samé řikal prakticky každé, "ale ty jsi docela zajímavá. Takže tipuju jinej kraj," dokončil jsem monolog a pomalu jsem jí dohnal. Vůbec jsem netušil, kam nás vede, ale líbilo se mi, že přebírá iniciativu, protože já jsem byl spíš chaotik než plánovač. Její minulost mě ve finále vyloženě nezajímala, ale nechtěl jsem si nechat ujít příležitost se dozvědět nějakou super ujetou věc, kdyby byla třeba psychopat, nebo tak něco.

Vlčice pokynula k Marion, ať pohlídá Newlina. Dost mě to pobavilo, ale ani jsem se neušklíbnul, protože jsem nechtěl vypadat jako nějakej zoufalec, co je z ní na větvi. Mnohem víc mě bavilo se jí absolutně bezcílně dvořit, protože jí moje dvoření očividně vůbec nezajímalo, což mě bavilo. Nevím, zprvu mi přišla taková... přísná. Ale teď, jak mluvila s tou malou, skoro to znělo, jako by se se škvrnětem snad opravdu kamarádila. Možná jí ale jenom chtěla zaúkolovat, aby se malá náhodou nenalepila na nás, což by byl docela chytej tah. Já jsem to s vlčatama moc neuměl. Ani jsem to s nima nechtěl umět. Vlčata pro mi přišly dobrý jenom na strašení a na učení sprostejch slov. Nebyla to Marion, kterou jsem učil Newlinovi nadávat do idiotů?
Jak jsme tak odcházeli, kus za námi se najednou zjevil Morf a začal přežvykovat maso z daňka, kterého jsem dotáhl. A je po srandě. Teď sem naběhne, zpracuje šedivku sám, přijme jí do smečky nebo vyhodí a sranda skončí. Morf se k mému překvapení ale ani nehnul. Asi měl všeho plný zuby. Nedivil jsem se.
"Já na sobě od tý doby lesklejší kožich nepozoruju, ale jestli vyráží dech tobě, tak je všechno v pořádku," připomněl jsem jí, jak mi ještě před chvílí úžasně lichotila. Bylo mi jasné, že má něco za lubem. Chtěl jsem jí odvést trochu dál od ostatních, abych měl příležitost to z ní vymámit.
Když poznamenala, že si myslela, že jí praskne hlava, spokojeně jsem se ušklíbnul. Pochopitelně, že lepší společnost jsem byl já, protože jsem byl ZATIM relativně potichu a rozumnej. "Jo, všimnul jsem si," přitakal jsem. Málem by mi po chudáčkovi Newlinovi vyjela. Mně osobně nějakej randál až tolik žíly netrhal. Měl jsem rád společnost. Bez společnosti nebyly konflikty a bez konfliktů nebyla zábava.
Šel jsem o pár desítek centimetrů napřed, a jakmile jsem zpoza sebe zaslechl to její "chci vidět všechno", lehce jsem se zamračil, zpomalil a zastříhal ušima. Proč jako? Jseš nějakej inspektor? Začínalo mi to být zvláštní. Vždyť nějaké provedení zdejším územím normálně nikoho nezajímá. Já jsem si myslel, že jdeme prostě na procházku, během který jí neuvěřitelně uchvátim a zamiluje se do mě, ale ona měla očividně jiný plány. Když potom vyslovila moje jméno, zastavil jsem se a otočil jsem se na ní. Byli jsme u tůní. "Zaprvý mi budeš muset říct, jak se jmenuješ, krásko, protože jinak tě budu dál muset oslovovat přezdívkama a dochází mi fantazie," ujasnil jsem. "O smečce ti řeknu cokoliv chceš, ale musim z toho něco mít. V první řadě to tvoje jméno," sladce jsem se na ní usmál, "a pak se uvidí." Nebyl jsem nějak paranoidní - přišlo mi, že je přece jedno, jestli bude vědět, kde je náš úkryt, nebo tak. Byla tulák. Nic by s tou informací přece stejně nezmohla. A i kdyby jo, bylo mi to dost šumák, protože jsem vždycky pozoroval jenom vlastní zájmy.

Jak jsem měl najednou oči víceméně jenom pro Styx, prvotně jsem vůbec nezaznamenal, že na mě to škvrně mluví. Malá se na mě doslova ohrazovala, co tady dělám. S plnou tlamou žrádla jsem jí věnoval velice nenávistný pohled, který naznačoval, že jestli bude prudit ještě chvíli, tak jí sežeru taky. "Já? To tebe tady tvoje máma zničehonic vyprdla, já jsem tady byl mnohem dřív," namítnul jsem kysele. Taky z tebe nejsem dvakrát nadšenej.. "Její mutr zachvíli přijde, ještě před chvílí jsem byl s ní," brouknul jsem tak nějak do vzduchu, nebo možná k Newlinovi, nebo možná k šedivé, která se po ní ptala. Wolfganie byla jen o území vedle a snad i na cestě sem, aby si to mrně odklidila. "Já jsem Duncan, přece. Maminka tě přede mnou určitě varovala," ušklíbl jsem se na malou, zatímco mě očichávala z bezpečné vzdálenosti. Měla štěstí. Kdyby byla o trochu blíž, dal bych jí tlapu na hlavu a hezky jí odsunul. Byla nějaká akční a podezíravá zároveň. Možná na mě ví nějakou špínu. Vlčata jsou strašidelný. Ty jejich ohyzdný malý pacičky... mohla by mě ulechtat k smrti.
Když vlčice začala cenit zuby na Newlina, zatnul jsem svaly v zadních nohách a poposedl jsem si. Kdyby mu zkřivila chlup, asi bych jí velice rychle vyprovodil, protože od jeho šikanování jsem tu byl já. A když už jsme u Newlina... nebyl náhodou nějak podezřele potichu? Stočil jsem zrak k němu a zkontroloval ho. Choval se divně. Dupal a hopsal. Zdálo se, že mu snad nějak zaskočilo a nemohl mluvit. Když se ke mně naklonil, zamračil jsem se a zkontroloval jsem, že se nějak nedusí. Ale ne... jen nemohl mluvit... to bylo najednou super ticho! "Newline, hlavně, aby ti nezaskočilo," uchechtnul jsem se mile a začal jsem se pomalu zvedat od jídla, zatímco nás zahltila zdejší mlha. Moc jsem si toho nevšímal... Morfeus mi přece říkal, že se to tu stává často. "Tak já teda slečnu provedu, když se nikdo jinej nehlásí," zamrkal jsem spolehlivě směrem k žíhanému společníkovi, který byl patrně připraven o hlas. "Pohlídáš Marion, ano? A to jídlo... to taky," usmál jsem se. "Mlčení beru jako souhlas."
Přešel jsem k šedé vlčici, která mě mezitím vychvalovala až do nebes, že musím být určitě gamma. "Drahoušku, smečkové postavení ti kožich nevyleští," poznamenal jsem, ale nevyloučil jsem při tom, že bych třeba gamma byl. Pro mě osobně smečková postavení nic moc neznamenala, protože pro mě ve finále nic moc neznamenala ani smečka, ale budiž. Dál jsem se tvářil, jako že mi les patří. Docela jsem jí narušil osobní prostor, když jsem se zařadil těsně vedle ní, ale to musela bohužel přetrpět... byla v MOJEM lese. "Pojď," vyzval jsem jí. Bylo mi z jejího dosavadního chování docela jasné, že mě chce asi spíš využít, nebo tak něco, ale to neznamenalo, že si to nemůžu užít. "Jestli jseš nešika, tak řekni rovnou a ponesu tě, protože jsou tady všude nějaký kořeny, ale snad tě nepřeceňuju, když řeknu, že chodit umíš," prohlédl jsem si jí. Měla atletickou postavu, takže o tom nebyl pochyb, ale bůh ví, jak si rozsekala ten obličej....
"Já jsem Duncan, mimochodem. Můžu ti ukázat naše tůňky... nebo třeba úkryt," laškovně jsem na ní zamrkal.

"Moje silnější tlapa je určitě pravá, protože s tou nakopávám šišky a zadky," oznámil jsem znalecky. Přišel jsem si proti žíhanému jako génius! Byla to nádhera. Jak jsem ho tak pozoroval, jak se snaží stát na zadních s pomocí stromu, vlastně jsem v něm začal pozorovat potenciál. Newlin byl prostě roztomilej. Byl jako vlče, akorát... dospělejší? No, to asi ne, ale... určitě míň ufňukanej. Nejvíc mě tedy pobavilo, když se rozsekal, ale i zbytek byla k jídlu super podívaná. Aspoň než přišla řada na mě. Byl jsem hodně dětinský, možná dokonce tak moc, abych si tohle opravdu užíval. A navíc... chození po předních? To bylo prostě přísný! "Víš co? Naučíme se udělat aspoň deset kroků a půjdem na to sbalit nějaký holky," navrhnul jsem, ale než jsem stačil dojít ke stromu, praštily mě do čenichu nějaké pachy a vrátil jsem se ke své kořisti. Dobrá nálada se začala pomalu ale jistě vypařovat.
No vídíte to! My o fakanech a fakan už se žene, pomyslel jsem si, když vítr zavanul naším směrem a já hned poznal jedno ze sarumenských vlčat. Ve společnosti někoho cizího. Objevila se tu taková šedá vlčice. "Vidíš? To jsou ty vlčice... všude mě pronásledujou," zašeptal jsem chytrácky směrem k Newlinovi, dokud byla ještě daleko a nemohla nás slyšet. A jakmile přišla blíž, dobře jsem si jí prohlédl. Byla ještě mladší než já. A dost pěkná. Děsně mě bralo její zbarvení. U nás na jihu totiž taková zbarvení nebyla, a tohle bylo asi první zbarvení, které se mi tady na Galiree opravdu líbilo. Bohužel jí obličej výrazně kazila taková hnusná jizva. To se mi na holkách nelíbilo. Bylo mi jedno, jak k ní přišla, ale hned mě napadlo, že si ten ksicht měla líp hlídat. Škoda hezkýho ksichtu. Až pak mi došlo, že už zírám moc dlouho. "To jsem nevěděl, Newline, že máme novou služebnou... teda ošetřovatelku... teda chůvu," zapřemýšlel jsem lehce povýšenecky nahlas uprostřed jídla s plnou tlamou a pořád jsem vlčici koutkem oka kontroloval, aby mi ho náhodou nechtěla čornout. Měl jsem takový hlad, že bych se nerozdělil ani s kráskou, jako je ona. Ani omylem. Nebo možná… "Tak co, drahoušku? My se ještě neznáme, viď? Proč se neposadíš a nedáš si kousek masa? Vypadáš unaveně," zašklebil jsem se. Opravdu vypadala, že každou chvíli padne. Možná, že ani nebyla z naší smečky. I proto, že jí Newlin zval k nám. Plus jsem jí neznal a smrděla spíš cizinecky. "Tím chci říct, že si můžeš klidně dřepnout na prdel a posnídat s náma, protože mi přijdeš docela sexy, ale jestli nechceš, tak se sbal a vypadni, protože tohle je smečkový území,“ dodal jsem s úsměvem, přehlušujíc tak Newlina a jeho otevřenou náruč, se kterou jsem nesouhlasil, jakkoliv paf jsem z vlčice byl. Můj tón byl velice přívětivý, jen slova pokulhávala. Podle mě dobře věděla, na čem je. S Newlinem bysme jí nabančili čumák, kdybychom chtěli. Až na to, že Newlin takový nebyl, a mně se ubližování vlčicím taky příčilo. "Jo – málem bych zapomněl - za to vlče dík. Jeho máma jsem já a druhá máma tady Newlin, takže už tady už si to převezmeme,“ zahuhlal jsem buransky s plnou tlamou. Bylo mi putna, že to nevypadá bůhvíjak galantně, měl jsem prostě hlad. Pak už jsem se na ní jenom zakoukal, čekajíc, jestli se rozhodne pro odchod, nebo pro tu snídani. Tajně jsem doufal v tu snídani. Ale jestli se rozhodne zůstat a přijde Morf, prostě to svedu na Newlina. V takovymhle hladomoru se přece nemůžem dělit! Malou jsem mezitím ignoroval, protože od interakce se škvrňaty tu byl Newlin.

Zdálo se, že Newlin konečně začíná všechno chápat. Že já jsem Duncan a že létající vlčice neexistují. "To je dobře, že mě nechceš uhánět ty, protože to by bylo fakt hrozně divný," přitakal jsem. Měl jsem radost, že má konečně moment osvícení a nemusí se mu nic vysvětlovat. Mohl jsem pokračovat v jídle. "DaŇci, daŇ-ci, DAŇCI," opravil jsem ho. Dělalo mi nervy, že to vyslovuje jinak. On pořád něco vyslovoval jinak. Ale kdybych ho chtěl opravit vždycky, když něco vyslovoval špatně, musel bych mu pořád skákat do řeči a na to nebyl čas, když jsem se teď snažil nažrat.
Čím víc mi potom můj společník vyprávěl o tom cizím vlčeti, které vypadá stejně jako já, tím vyděšeněji jsem se tvářil. Šrotovalo mi to v hlavě. "Ježiši, to mi neřikej, že je to adoptovaný!" vyhrkl jsem po tom, co Newlin oznámil, že sice není Maple, ale má ho ona. Předststava, že by po Galliree běhalo nějaké mé vlče, o kterém nevím, mě děsila jako nic jiného na světě. Nechtěl jsem ale panikařit a nedal jsem to na sobě nějak přehnaně znát. "Kdybych měl vlče, asi bych o tom věděl... asi," zahnal jsem celou tu myšlenku, mezitím, co mi Newlin začal vyprávět, že bych byl určitě lepší tatínek než on. Vyprsknul jsem. Rozhodně jsem mu nechtěl lichotit, ale nikdo na světě by rozhodně nebyl HORŠÍ tatínek než já. "Já nejsem ničí tatínek!" přerušil jsem přísně jeho dumání, protože mě to opravdu znervózňovalo. Z té představy mi jezdil mráz po zádech. Načež mi bylo ještě ke všemu oznámeno, že mě můj společník naučí chodit po předních. Zarazil jsem se, přestal jsem jíst a probodnul jsem ho pohledem. Na jednu stranu jsem tu teď s tímhle bláznem nechtěl vymýšlet žádné hlouposti, ale na druhou stranu tu nebyl nikdo, před kým bych se u toho ztrapnil. Jenom on, a on byl podle mě úplně mimo. "Ty umíš chodit po předních?" začal jsem se zajímat. Musel jsem uznat, že umět takovou věc je určitě super bonus. A navíc jsem byl pro každou sebedestruktivní blbost. "Dělej, nauč mě to," pobídl jsem ho a začal jsem se pomalu zvedat. Na tohle vlčice poletěj.

Když ze sebe Newlin vymrmlal, že jsem říkal, že na mě vlčice letí, úplně mi zaskočilo. Ne smíchy... prostě zaskočilo. Pečlivě jsem si ho prohlédl, jestli si ze mě nestřílí, nebo tak, protože jsem byl v takových věcech nedůvěřivý. Byl jsem nerad, když se někomu povedlo mě herecky převézt. Žíhaný na mě však nic nehrál. Prostě si nějak moc vzal to slovní spojení. "Jo ták. No - dovopravdy nelítaj, víš? To je jako řečnickej obrat, nebo tak něco... chtěl jsem tim říct, že mě uháněj," vysvětlil jsem trpělivě. Jestli nepochopíš uháněj, vzdám to a nabiju ti čumák. Páni - já jsem se najednou vůbec neznal! Jak jsem si tak spokojeně baštil daňka uprostřed smečkového území a nikde okolo nikdo nebyl, abych se mohl předvádět, neměl jsem až takovou potřebu žíhaného šikanovat. Vlastně s ním byla docela sranda. Když jsem na něj zavrčel, bylo mi ho až líto, jak se mě lekl. Vždyť byl určitě nejmíň dvakrát silnější než já - kdyby mi chtěl dát přes tlamu a vzít mi jídlo, klidně by mohl. Mně jenom prostě nesecvakávalo, že všichni nejsou takoví, jako já.
Další monolog mě přiměl se zamyslet, jak mu to jen stručně odvyprávět, abych mohl zase co nejdřív žrát já a mluvit on. "Hele, voni to jsou daňci, ne jeleni... a jsou divný, protože nejdřív chcípli a pak obživli, protože přišla moje milovaná Smrt a... obživla je? Takže se jim vlastně stalo něco podobnýho, jako mně, ale rozdíl je v tom, že tohle je delikatesa. Prostě jsme je museli zabít dvakrát - jsou to nemrtvý daňci, rozumíš? Doufám, že se nezvedne ta flákota a nezačne tu štrádovat," začal jsem přemýšlet nahlas, protože jsem se tak trochu naladil na Newlinovu vlnu. Bavilo mě, jak se pořád na něco ptal. Když mi řekl o vydrách, přikývl jsem, jakože je znám, a když řekl vtip o jelenovi, přišlo mi tak tak dementní, že jsem se začal řehtat taky. Páni, no já měl najednou náladu! Jídlo jednoho úplně změní.
"Jo, fakani," přitakal jsem na newlinovo "vlčata". "To teda, je jich hafo... jeden by o ně zakopnul," uchechtnul jsem se při představě, jak se mi jedna z těch rohožek motá pod tlapkama. "MŮJ CO?" vyděsila mě jeho poslední slova, protože ta předtím jsem při hodování nějak zapomněl vnímat. "Já... jájájá... určitě nemám syna! Teda pokud vim, tak nemám... heh... to přece ne, to je hloupost... syn! Živote, jenom to ne!" začal jsem si co nejrychleji zase hledět jídla. Tohle mě pěkně znervóznilo. Kam až má paměť sahala, nikde jsem žádné potomky neměl, a kdyby jo, vždy jsem stejně z každé smečky utekl dřív, než bych se to stihl dozvědět.

Newlin začal vyprávět, jak moc je rád, že žiju. "Aspoň někdo," ušklíbnul jsem se kysele. Nebyl jsem si jistý, zda jsem sám rád, že žiju. Možná jsem byl radši duchem. To jsem totiž nemusel chodit po vlastních a byl jsem víc drsňáckej.
Spíš mě ale zaujal jeho další monolog o lítacích vlčicích. Musel jsem se hluboce zamyslet nad tím, proč v mojí přítomnosti pořád mluví zrovna o lítajících vlčicích. Já jsem snad nikdy žádnou lítající vlčici nepotkal. Ježiši, co jsem tomu chudákovi kdy nakukal? Co jsem mu naposled řek? Co to mele? Co se děje? "Eh... no, já se v lítajících vlčicích až tak mega nevyznám. Takový vlčice jsou podle mě k ničemu, protože ti můžou frknout. To je vždycky nanic... nesmíš jim nechat možnost utýct," zamrkal jsem na něj. Na jeho myšlenku, že vlčic je dost, jsem jen pokýval hlavou. Jo, to teda je... bohužel. Bohudík? Bohužel... záleží, jestli jsou hezký. "Fakt? Jseš si stoprocentně jistej?" zareagoval jsem na myšlenku, že jeho partnerka nemusí být srovnána, protože chodí rovně. Tím bych si osobně tak jistej nebyl. Mně osobně naopak přišla pěkně křivá.
Newlin navázal historkou, jak s nějakou vlčicí v zimě sháněli borůvky, protože měli hlad. "Ježiš, to muselo bejt teda napínavý." Normálně bych nad tím protočil očima, ale posledních pár dní to byla bohužel realita. Až doteď... protože teď už bylo co žrát! Než jsem se do toho ale stačil pustit, už se do toho pouštěl žíhaný. On se do všeho pouštěl tak nějak zhurta... to jsme měli společné, jenomže mně se to líbilo jenom u mě, a u nikoho jiného ne. Jakmile se k masu sklonil, samovolně jsem na vteřinku hrdelně zavrčel. Prakticky nechtěně. Tenhle vlk přece nebyl žádná hrozba a jídla bylo dost, takže jsem se své vrčení pokusil zakrýt hrdelním zakašláním. "Eh... pardon, zaskočilo mi," ušklíbnul jsem se a pustil jsem se do masa s ním. "Kde jsou ty fakani? Měli by se taky najíst," pronesl jsem uprostřed hostiny. Newlin byl koneckonců pečovatel. Tohle je totiž naposled, co budou mít příležitost ochutnat něco, co jsem ulovil já. Ohořelej, pokousanej, nakopanej... nikdy víc. Hltal jsem maso po kusech. Nejedl jsem snad rok!

//Zlatvý les (přes Ohnivé jezero)

Soukal jsem dančí mládě skrz sněhovou nadílku a trvalo jen pár minut, než jsem jí začal v duchu proklínat. Bílá břečko... ha! Brzo roztaješ... půjdeš hezky do hajzlu... už aby to bylo, mrsknul jsem ocasem při myšlence na to, jak se teplota za poslední den rapidně zvedla. Poznal jsem, že byl jiný tlak. Jaro se nezadržitelně blížilo a já i moje tenká jižanská vrstva srsti jsme z toho měli upřímnou radost.
Morf mezitím navrhl Newlinovi, aby mi pomohl, což jsem ostatně udělal chvíli předtím taky. Normálně bych nahodil "já sám" přístup, ale teď se pomoc opravdu hodila, protože jsem byl po všech těch zmrzačeních extrémně zesláblý. Ohlédl jsem se při tom pomyšlení za svým chudáčkem ohořelým ocasem. Snad to doroste...
Každopádně Newlin nevypadal, že by za mnou zrovna vyrážel. Nejdřív chvíli hledal... Duncana... a pak až se vydal ke mně. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, o co jde. Docvaklo mi to, až když mě oslovil Litai. Zabručel jsem, pustil jsem daňka nachvíli z tlamy a vyplival jsem pár chlupů. "Já jsem Duncan! Já! Ty... tele," oslovil jsem ho nakonec na svůj vkus trošku mírně, protože to koneckonců nemyslel špatně. Ne, nemyslel. Měl jsem zrovna záblesk nějaké lepší, osvícené nálady, a ve finále mi ho bylo ještě líto, že jsem ho dřív šikanoval, jak jsem se tak na něj koukal, jak mi pomáhá. Řekl, že toho jelena vezmeme spolu... jako kamarádi. Ani bych si býval nevzpomenul, kdy jsem se naposled s někým opravdu kamarádil. Ono nebylo "kamarádství" nic pro tak drsnýho vlka, jako jsem byl já... spíš parťáctví, nebo... něco podobnýho. Můj poslední parťák byla Lennie a ostatní mě na Galli víceméně neměli rádi... a ona už teda taky ne. Vůbec mi to nevadilo. Jen mě překvapilo, že mě žínahý bláznivý vlk bere i po tom všem jako kámoše.
Popadl jsem daňka společně s ním. Hned to šlo rychleji. Tak moc jsem se nemohl dočkat, až se nažeru, že jsem Newlina málem nestačil vnímat. "Nw ty blwho! Stwlw s mi twho hrwzne mwc," oplatil jsem mu tu jeho hroznou zacpano-tlamo-mluvu, aby si musel vyluštit, co mu říkám. Byla to docela sranda. "Twdw," položil jsem daňka a znovu jsem si několikrát odplivnul, abych se zbavil chlupů v tlamě. "No - asi před měsícem jsem umřel, změnil jsem se na ducha a strašil jsem ostatní. Takže co se týče vlčic, tak nic moc, protože tě žádná nechce, když jseš duch," začal jsem mu bůhvíproč vyprávět, zatímco jsem z dančete začal oddělovat jednu nohu a porcovat ho, než se dostaví zbytek. "Bohužel jsem se pak musel vrátit do týhle podoby, takže se na mě zase lepěj, chápeš... nedá se to zvládnout. Někdy bych si přál, aby nějaký vlčice zbyly taky na ostatní zdejší vlky, ale bohužel jsem tady já," uchechtnul jsem se, uškubávajíc kusy z naší kořisti. "Co u tebe? Ta tvoje fialka... už sis jí srovnal?" zavzpomínal jsem na jeho parnerku, která měla patrně o kolečko víc než Newlin a tak tehdy odhalila, že jí urážím.

//Shrnutí: mluvim na Newlina, beru si JEDNO MLÁDĚ a peace out :D

Nevěřil jsem tomu! To moje danče si opravdu rozbilo tlamu a vyrylo s ní díru do sněhu. V tu chvíli se ve mě uvolnila upřímná, krvežíznivá a neomezená radost. Skoro bych si poskočil! Ale doopravdy jsem se jen vítězně uchechtnul a pyšně jsem zvedl hlavu i ocas. Kdo to mohl říct, že lusknutím prstu jen tak ulovil danče úplně sám? Aniž by hnul brvou? Já! Smrt musí bejt pěkně dementní, když mi tu magii sama dala. Morf se nezdál být až tak nadšený, ale to nevadilo. Určitě neměl takový hlad, jaký jsem měl já. Obrovský... obrovský hlad. Opravdu - byl jsem na pokraji sil, odhodlaný sežrat i vlče. I vlka. I cokoliv. Měl jsem spálený ocas, pohryzané slabiny a svaly ochablé po elektrickém šoku. Byl jsem troska.
A aby toho nebylo málo - objevil se tu blázínek Newlin. "Newline!" vyhrknul jsem ze sebe dřív, než jsem se nad tím stačil zamyslet. Dokonce to ode mě znělo docela radostně. "Koukej, co se mi povedlo!" ukázal jsem na rozlámané danče jako na svatou ikonu. Měl jsem prostě radost. Jídlo... jídlo... jídlo! Už jsem z toho hladu tak blbnul, že bych se na Newlina býval vrhnul a zulíbal ho. Bylo mi všechno fuk. Zdálo se ale, že můj žíhaný společník absolutně netuší, která bije. "Co civíš? Popadni první chcíplotinu a jdem, nestrpim pohled na to, aby si to všechno odnesla ta... nebo ten její... amant!" začal jsem se zničehonic vztekat, protože Lennie a její nabíječ oba vyvázli. Teda - jí bych to opustil, ale u něj mi docela vadilo, že pořád žije. A stejně tak u Etneye, který celou situaci jen pozoroval z povzdálí. Příště až tě uvidim, zmaluju ti ksicht. Moje radost přešla ke znechucení a pak zase zpátky k radosti a pak zase... no, měl jsem smíšené pocity. A hlad! Obrovský hlad.
Popadl jsem dančí mládě a začal jsem ho pomalu soukat sněhem směrem k našemu lesu. Bylo moje... právem moje. Šlo to těžce, ale pomalu jsem se odsouval i s ním.

//Sarumen (přes Ohnivé jezero)

Morf podotkl, že nemá šajn, co se to vlastně děje. Znepokojeně jsem přikývl a věnoval jsem mu opravdu zmatený pohled. Tak trochu jsem doufal, že aspoň on bude tušit. Nějaká další vlčice na nás začala hulákat, jak jsme daňka zabili... pravda, jeden mrtvý zůstal. Nebylo to však moje dílo, a tak jsem směrem k ní jen pokrčil rameny. Absolutně jsem nechápal situaci.
"Ale..." namítnul jsem, když Morf prohlásil, že jídlo krást nebudeme. Proč? Měli jsme na to dost jedinců i síly! No... síly ne, ta rapidně rychle docházela. Dobře - musel jsem uznat, že má pravdu. "...dobře," musel jsem nakonec přitakat. Ten mrtvý byl náš. Byl náš! Úplně jsem se naježil při představě, že by nám ho snad chtěla Lennie čornout. Nebo ten její stoletý amant.
Morf Smrt jen napomenul, ať se vrátí do zříceniny, což bylo pochopitelně k ničemu. Ta se naotravuje. Naopak můj mistrný plán zasáhnout daňka bleskem... taky selhal. Místo toho jsem chcytnul zpětné kopnutí, syknul jsem a klesnul jsem z zemi, načež jsem se začal zase sbírat na nohy. Nebudu vám lhát - byl jsem úplně v prdeli. Ohořelý, pokousaný, s kopancem od elektřiny... byl jsem rád, že stojím. Ale byl jsem na takové situace zvyklý. Většinou jsem si za to mohl sám a bral jsem to spíš s humorem.
Kus za sebou jsem zahlédl Lennie a jejího amanta, jak se propadají kamsi do země a nad nimi stojí ten obrovský daněk. Na chvíli ve mně úplně blesklo, že půjdu Lennie pomoct, protože jsme přecijen byli přátelé, ale to bych musel pomoct i tomu jejímu protivovi, a to se mi zase nechtělo. Ne... to se mi tak moc nechtělo, že jsem jí tam radši nechal napospas. Jo holka, měla sis líp vybírat. Uvidíme, jak tě stařík spasí. Dál to nebyla moje starost.
Aby toho nebylo málo, objevil se Život a dal nám nějaká doporučení. "Budižkničemu, kdybys jí radši zastavil," zabrblal jsem nevděčně těsně před tím, než mé tělo zalila nová energie. No vážně - najednou mě skoro nic nebolelo a cítil jsem, že můžu klidně znovu použít magii. "Jdem na to. Sejmem jich co nejvíc a co nejvíc jich odnesem, dokud jsou ty dva v jámě," prohlásil jsem k Morfovi. Tohle řešení bylo nepraktické, protože by se ostatně hodilo, aby se ostatní přičinili a taky nějaké daňky zabili... a my je pak odnesli hezky do Sarumenu. Protože nám Život umožnil čarovat, hned jsem se do toho pustil. Zaměřil jsem se na jedno mládě, které se k nám blížilo a použil jsem na něj magii naschválů - nechal jsem ho si myslet, že je před ním kámen, který je třeba překročit, aby díky tomu těžce došláplo a zakoplo. "Zachvíli hodí držku a dorazíme ho," oznámil jsem alfákovi, který stál vedle.

Ležel jsem tak hluboko ve sněhu, že by mě jeden těžko hledal, kdybych nebyl celý tmavě hnědý. Díky té neuvěřitelné zimě a sněhu mě žár brzy přešel - teď bylo spíš otázkou, jestli mě víc pálí ty popálená místa, nebo ten silný mrazivý vítr, který mi přejížděl po hřbetě. Nejvíc mě pálil ocas, o kterém jsem po chvilce zjistil, že tak trochu hoří, a tak jsem ho okamžitě potopil do sněhu a začal s ním zběsile mávat, aby to přestalo. Duncane, ty budeš vypadat. Byl čas se zvednout. Těžko říct, jestli se to ďábelské škvrně ještě nevrací, aby mě kompletně vykastrovalo. Vystrčil jsem nejdřív hlavu a potom jsem se postupně vyhrabal celý. Byl jsem mrzák. Měl jsem ohořelý ocas, hlad a náběh na kastraci. Neměl jsem zrovna nejlepší den. A mohl jsem si za to více méně sám, což ale neznamenalo, že se mi nepovede hodit vinu na ostatní, jako vždycky.
Rychle jsem se zorientoval v situaci. přihnaly se sem další dvě vlčice a spolu s nimi nějaký další cizí vlk a Etney. Etney jenom stál za stromem a neúčastnil se, jako nějaká ustrašená buzna, což nebylo žádné překvapení. Kdybych měl náladu, šel bych mu zmasakrovat ksicht. Škoda, že jsem měl zrovna jiné starosti, což byla moje smečka, zvedající se požár a přehnaně agresivní daňci.
Už už jsem si to začal štrádovat k Morfovi, abych mu pomohl zpod dančí mrtvoly a my jí tak mohli odtáhnout domů, ale najednou to okolo nás začalo hořet všude, oheň se změnil na zelený, daňci obživli a ozvala se Smrt. Smrt! "No ne, dorazila moje stará!" uchechtnul jsem se. Ano - už jsem měl všechno tak moc u prdele, že mi to bylo docela šumák. Jenom se mi zrovna dvakrát nechtělo umřít a pořád jsem se chtěl nažrat, což byly jediné dvě věci, co mě hnaly k nějaké činnosti. Dokončil jsem tedy svou cestu k Morfovi, od kterého jsem jakožto od potetovaného superalfáka očekával větší informovanost o zvláštní situaci. "Co to má bejt?" ohradil jsem se. "Proč se zvedli? Hele, něco ti řeknu - normálně počkáme, až nějakej akční chytrolín nějakýho zabije a pak mu to ukradnem..." oznámil jsem mu plán, ale zarazil jsem se uprostřed řeči, když mi došlo, že po nás ty nemrtvý daňci jdou. A jestli ne, aspoň z toho nebude mít nikdo nic! Pořád lepší, než aby něco chytila Lennie.
Absolutně jsem nevěděl, co mám dělat. Byl jsem opravdu dost oslabený, takže se mi nechtělo zvedat, utíkat, útočit a dělat nějaké čárymáry, protože bych se stejně na moc nezmohl. Uštědřil jsem daňkovi mířícímu k nám elektrické štípnutí do zadku v naději, že se třeba začne ohánět za sebe a my chytneme nějaký náskok. Mezitím jsem si stouplnul do pozice tak, abych byl připravený utíkat, a čekal jsem na nějaké rozkazy nebo inspiraci. Když jsem totiž naposledy něco inicioval, moc to nedopadlo.

Stalo se toho hrozně moc, než jsem se stačil nadát. Největší radost ze všech aktuálních radostí mi udělalo asi hrdelní zavrčení vlka, kterému se očividně nelíbilo, jak jsem Lennie oslovil. Musel to být nějaký její nový amant. Byl nejméně dvakrát starší než já, ale to ona ve finále taky. To sis moc nepolepšila od tvejch single let, to abyste na to skočili, než dědula umře, blesklo mi hlavou. Dobře jsem věděl, že Lennie umí číst myšlenky. Páni - to už ten vlk musel být opravdu blázen, že byl majetnický vůči někomu takovému, jako byla tahle uhozená rašple. I tak jsem jí měl rád. Klidně bych jí ten hrozný vkus odpustil. A všechny její ostatní chyby taky, protože s ní dřív bývala docela sranda... teď už teda asi moc ne. Tak či tak jsem měl radost, že jsem jejich vztahu lehce přitížil, protože záškodnictví byla moje oblíbená činnost.
Jen co mě vlk oslovil jako zmrda, což mě vrcholně pobavilo, začala na mě drahá Lennie hulákat, že jsem mrtvej a nepomáhám. "Možná nepomáhám, ale mrtvej zatim nejsem! Když jsem byl naposled mrtvej, tak s tebou! Pamatuješ? Bylo to děsně romantický!" křiknul jsem za ní z ohnivého kruhu. Teď už byla zvěřina stejně rozehnaná do všech světových stran, a tak to bylo jedno. Jen jsem si kvůli všemu tomu laškování nevšiml jedné věci - té malé. No jo - úplně jsem jí zapomněl věnovat pozornost, já hlupák! Docvaklo mi to ale pozdě. Než jsem se stačil nadát, rafla mě přímo do slabin a utekla. "Ty... jedna," zasípal jsem. Můžu vám říct, že tohle se mi naposledy stalo hodně dávno. Nachvíli jsem měl pocit, že moje duše snad musí opouštět tělo, než jsem se z toho nějak oklepal. A když se stalo, bylo už pozdě. Byla v tahu. Už už jsem se otáčel na znak a chtěl jsem nechat spadnout plameny a jít pomoct smečce, ale... nešlo to. Ty plameny prostě nemizely. Naopak se zvedaly. A já stál uprostřed, v kruhu plamenů. "Do prdele..." polknul jsem a párkrát jsem se otočil dokola, abych si byl jistý, že jsou všude stejně beznadějně vysoké. Samozřejmě z toho začaly chytat i okolní stromy. Fakt super. Musel jsem rychle něco vymyslet, protože tam samozřejmě v zápalu lovu nebyl nikdo, kdo by mě spasil. No... jaký si to uděláš...
Řešení se mi zdálo docela jasné a asi tak tisíckrát jednodušší a méně bolestivé, než ve finále bylo. Všude okolo byla přece sněhová závěj. Stoupl jsem si zády k místu, kde zrovna nestál žádný strom a začal jsem horlivě kopat, co mi mé poslední zbytky sil stačily. Díky usilovnému hrabání sněhu a házení ho za sebe jsem si nejen zchladil bolavé slabiny, ale také se mi povedlo přerušovaně hasit oheň, který se ale stejně pořád stmeloval zpátky do jedné velké ohnivé zdi.
Síly mi pomalu docházely a sníh pod tlapkami taky, takže jsem se rozhodl k radikálnímu kroku. Celý jsem se v tom sněhu vyválel, abych byl co nejmokřejší a měl ho na sobě hodně, nakopal jsem ho za sebe co nejvíc to šlo a aniž bych nad tím příliš uvažoval, proskočil jsem rovnou skrz ten bod, kam jsem ho všechen naházel. Co nejrychlejc... neboj... co nejrychlejc! Z druhé strany plamenů jsem se přirozeně vyvalil celý ožehnutý. Nebyl jsem si jistý, jestli mi hoří ocas, nebo celé tělo, nebo nic, ale zapadl jsem rovnou do sněhu a celý jsem se do něj zahrábnul. Ten žár a šok byly opravdu smrtící kombinace. Potřeboval jsem chvíli na probrání.

//https://www.youtube.com/watch?v=It7107ELQvY press F

//Miláčku, naposled nejspíš od tebe... :Dd Hrrr na něj

//Ohnivé jezero

Jakmile jsem přešel z pláně do lesa, sněhová pokrývka byla rázem nižší, mělčí… a dalo se v ní svižněji pohybovat. Vydechl jsem, propletl se mezi několika skupinami stromů na začátku lesa a začal jsem chytat pachy. Byl tu Morf, Wolfganie, Aseti… Lennie? A nějaké další, které jsem neznal. Chvíli mi trvalo se zorientovat v situaci, ale zdálo se, že tu asi šest kusů vysoké zvěře. Zaměřil jsem tři zástupce svojí smečky a přikrčil jsem se, abych byl nenápadnější, i když to byl docela žalostný pokus, vzhledem k tomu, že jsem byl hnědočerný a ve sněhu. Zdálo se, že už se jim také podařilo zaznamenat druhou skupinku, která od pohledu na dálku sestávala z Lennie, nějakého vlka a vlčete. Svižně jsem dohnal svojí smečku, aby si mě co nejrychleji všimli, pokusil jsem se navázat oční kontakt s Morfem a přikývl jsem směrem k němu a Wolfganie, aby jim bylo jasné, že jsem tady taky. Normálně jsem nebyl vůbec týmový hráč, ale jakmile šlo o jídlo, bylo to úplně o něčem jiném. Nic to ale neměnilo na tom, že mi skupinová práce nejde, a tak jsem se rozhodl své smečce pomoci jinak... individuálně.
Obešel jsem je a plížil jsem se sněhem ještě o pár desítek metrů dál, přímo k druhé skupince. "Lennie, no nazdar!" vysoukal jsem ze sebe křiko-šeptem tak, abych nevyplašil zvěřinu. "Lásko, kde jsi byla? No já tě oplakal!" pokračoval jsem stejnou tlumenou hlasitostí, jenom jsem teď byl prakticky u nich. Vlka vedle ní jsem si prakticky nevšímal - bylo mi jasné, že od něj bych asi dostal pěkně po tlamě, vlastně jsem na to byl i docela připravený, ale musel jsem to celé vymyslet nějak jinak, abych nabral čas. Nu - nemělo cenu čekat, než na mě kdokoliv z nich zaútočí (i když jsem měl Lennie vždycky rád, na našem vztahu mě nejvíc bavila ta horlivá nedůvěra).
Obratem jsem popadl vlče (Nym) patřící k nim a dal se na úprk, a když jsem byl o kus dál, vytvořil jsem kolem sebe ohnivou hranici, aby se ke mně dospělí vlci hůře dostávali a případně je to oslabilo - asi jako teď mě. Stál jsem v ohnivém kruhu a snažil se co nejrychleji nabrat dech, abych se mohl patřičně bránit. "Hlavně nevyšiluj," umlčel jsem předem vlče, aby nám nevyplašilo kořist. Neměl jsem v úmyslu jí sežrat nebo znásilnit... jen jí trošičku zneužít... jako zajatce. Nemohl jsem je přece nechat nám ukrást kořist.

//Řeka Tenebrae (přes Kopretinku)

Po druhé straně řeky jsem došel až k jezeru, které jsem také dobře znal. Teď ale rozhodně nebylo na koupání. Ani nikdy jindy nebylo na koupání. Neměl jsem rád koupání. Vybavil jsem si situaci, kdy mě k tomu naposledy nutila Lennie, a otřásl se jen při té představě. Proč by někdo vůbec lezl do vody? Možná proto mi vadil i sníh. Jeden byl od té bílé břečky pořád mokrý a musel se sušit ohněm, což pěkně unavovalo. Nesnášel jsem zimu. Jaro, kde jsi? Kytičky, kde jste? Sluníčko, kde jsi? Sluníčko na mě jako na zavolanou nachvilku vykouklo skrze mraky, ale hned se zase ztratilo. Zamračil jsem se směrem k obloze a odplivl jsem si do sněhu. Co teď? Co teď se životem? Něco mi říkalo, že bych měl pokračovat stále na západ, že tam bude nějaká sranda. Nevím proč. V napadnuté sněhové pokrývce se většina stop již ztratila, ale já jsem cítil nějaké nové, které směřovaly směrem k západu. Moje smečka už teď byla východně, vlastně tedy kousek za mnou, ale mě teď lákal spíš les, který se rozprostíral přede mnou. Cítil jsem... žrádlo. A zábavu.

//Zlatavý les