Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Malá se nepřestávala dožadovat maminky a její maminka tu najednou jako na zavolanou byla. Div mě neodfouknul vítr, který se za ní táhnul, jak bleskově letěla. Začala malou hned kontrolovat a něco jí vykládat. Tady byla moje práce očividně hotová. Trošku jsem se vydýchal, ale celé mi to nějak zkazilo náladu, takže jsem začal přemýšlet, na kom okolo si vyleju vztek. Na tom cizim šedivákovi. Zahleděl jsem se nachvíli na vlka, který se dění neúčastnil. Něco mi na něm smrdělo. Přišlo mi, že smrdí podobně jako Styx, ale to bylo nejspíš jenom kvůli tomu, že jsem teď Styx viděl všude.
"Bez problému," usmál jsem se kysele na Wolfganii. Protože měla zatím dost svých starostí a její pochroumaná dcera jí blokovala mozek, nehodlal jsem jí hned teď vysvětlovat, jak se to semlelo. Vlastně jsem jí to nehodlal vůbec vysvětlovat. Newlin se sice zeptal, kdo jí to udělal, ale ani jemu jsem neodpověděl. Zaprvé mi přišlo, že je to docela očividné, a za druhé mi to celé nějak nešlo přes tlamu. Nechtěl jsem se o tom bavit, aby mě třeba ještě nenařkli, že za to můžu já, protože jsem Styx nevyprovodil. Prostě nevyprovodil! Nebyl jsem žádná paranoidní bábovka a tohle se prostě nedalo čekat.
Chvíli jsem pozoroval Newlina, jak malou uzdravuje nějakou svou magií, která mě docela zaujala. Musel jsem uznat, že můj žíhaný smečkový kolega nakonec za něco stojí. Bylo to opravdu obdivuhodné. Jak jsem tak na něj koukal, napadlo mě, že se bude hodit si ho nechat jako přítele. Když se začal omlouvat, začalo mi ho být skoro líto. "Nemůžeš za to," ujistil jsem ho potichu, teď už výrazně klidnějším hlasem. Nemohl jsem na něj jen tak svádět každou špatnou věc, která se stala. Tohle prostě nebyla ničí chyba. Byla to chyba Styx. To je celé. Styx... počkej, až tě příště potkám, ty jedna.
A protože jsem svůj vztek a rozrušení neventiloval na Newlina ani na Wolfganii, zbýval už jen jeden vlk. "Co tak blbě čumíš?" ohradil jsem se vztekle na šediváka, co jen přihlížel situaci, a zvedl jsem u toho ocas pěkně vysoko, aby si na mě dával pozor a nezkoušel mě štvát. Měl jsem náladu někomu vymlátit zuby a moje zloba padla na něj, protože jako jediný Marion neznal a nebyl součástí naší smečky. Měl jsem prostě nutkání bejt na někoho hnusnej a nepříjemnej.

//Kopretinka

Jak jsem tak malou nesl, nejdřív mlčela, ale potom se zase rozplakala a začala šeptat něco o její matce. "Blízko," vysoukal jsem ze sebe neutrálně. Kdyby to nebylo zmasakrované vlče, asi bych řekl něco jako "to bych taky rád věděl". Když jsem jí nesl, samozřejmě jí to bolelo a kvílela. Stáhnul jsem uši k hlavě. Nemohl jsem to poslouchat a nemohl jsem s tím ani nic udělat. Tohle byla jediná možnost. Musel jsem vyčistit rány a najít její matku. I když nejsem zrovna svatej, svědomí by mi asi nedovolilo jí tam nechat ležet. A hlavně byla ze smečky.
Řvala a řvala. "To to tak moc bolí?" optal jsem se, když jsem jí položil u jezera. Překvapilo mě, že tu byl Newlin s nějakým dalším vlkem. Těm jsem se chtěl ale věnovat až druhořadě. V první řadě jsem malou položil u jezera a začal jí na hlavu šplíchat vodu. Jednak aby si schladila horkou hlavu od pláče a druhak aby se jí vyčistily ty zakrvácené uši. Když byla krev pryč, trošku lítostivě jsem si jí prohlédl. Spíš mé oči byly lítostivé, ale obličej vypadal spíš naštvaně. Na Styx a taky na kohokoliv, kdo měl to vlče hlídat a nehlídal ho. Nebo to byla moje vina? Že jsem Styx nevyprovodil až ze smečkového území? Neni to moje vina, zahnal jsem sebejistě tuhle myšlenku.
"Newline!" zakřičel jsem z místa, aby mě žíhaný z menší dálky slyšel. Bylo mi jasné, že se hned začne zajímat, tak jsem se radši rozhodl mu vmísit do hovoru. Stoupl jsem si před malou, aby k ní nemohl ten cizí šedý vlk, kterého jsem neznal a zatím jsem si ho nevšímal, a zaměřil jsem se na Newlina. "Kdo jí měl doprdele hlídat? Co? Kde je Wolfganie? Proč tu ty vlčata POŘÁD pobíhaj samotný?" ohradil jsem se. Byl jsem vzteklej. Můj vztek na Styx se odrážel na všech ostatních. "Koukej! Koukni se, co jí ta... ta... ta..." nemohl jsem ani najít slova. "Koukni, jak vypadá!"

//Sarumen

U řeky jsem pach málem ztratil, ale naštěstí sníh značně roztál a bylo bezvětří. Jak jsem tak zrychloval, úsek co úsek jsem pach ztrácel a musel jsem se vždy o metr nebo dva vrátit, abych se znovu chytnul. Kurva, co děláš? pokáral jsem se. Byl jsem zadýchaný. Možná jseš jenom paranoidní idiot a nic hroznýho se neděje. Jen jí vyprovodila. Jsou kamarádky. Nevim proč, ale jsou. Z myšlenek mě bohužel rychle vytrhl vzdálený vlčecí křik. Byl tak pisklavý a úzkostný, že mi to trhalo uši a teď už se nešlo splést, kde přesně na pláni se Marion nachází. Teď už jsem samozřejmě počítal jen s tím nejhorším... tedy, ne s tím, že je mrtvá, ale s tím, že jí Styx ublížila. Jakmile jsem doběhl tak blízko, že jsem v temnotě noci zahlédl vlče, jak se válí na zemi vedle keře a pláče. Kurva. Než jsem se vydal k ní - protože dokud plakala, tak žila - rozhlédl jsem se, abych našel pachatelku. Pokud mě nešálil zrak, zrovna mizela za obzorem. Nechtěl jsem jí dohánět. Co bych jí jako řekl? Neměl jsem s tím vlčetem nic společného, a tak se můj vztek, ačkoliv byl veliký, stále nedostával do bodu, kdy bych kvůli tomu měl Styx ukousnout hlavu. To byla práce spíš pro Wolfganie, až své dítě uvidí.
Když pohyblivý šedivý flek zmizel v lehkém světle úplňku schovaném za mraky, konečně jsem se otočil k malé. "Pššššt, pššššt," dal jsem jí najevo, že jsem tady, mezitím, co jsem k ní docupital a postavil jsem se rovnou nad ní, abych zkontroloval škody. Byla celá pochroumaná. Zvláštní zřetel dala Styx důraz na zničení jejích uší, což jsem nepochopil. Chvíli jsem prudce oddechoval a zkoumal jsem ji. Kde je kurva její máma? Kde je kurva Newllin? Kde je kurva někdo, kdo má ty vlčata hlídat! "Doprdele." Marion byla pachem Styx vyloženě nasáklá, takže bylo jasné, kdo to provedl. Ještě si budou myslet, že jsem to udělal já, až mě s ní uviděj. "To nic není, to bude dobrý, jsem tady," oznámil jsem jí a začal jsem jí zkoumat blíž, abych zjistil, jak jí můžu vzít do zubů, aby to co nejméně bolelo. Těžko říct, jestli neměla něco zlomeného. "Vydrž, dobře?" vydechl jsem nakonec, vzal jsem jí opatrně do zubů a vzal jsem jí na nejlepší možné místo, jaké mě napadlo - jednak k vodě a druhak na místo, kudy se její matka měla vracet z lovu, na kterém jsme nedávno byli. Byla celá ošmudlaná. Od hlíny i od všeho ostatního. Tak trochu jsem doufal, že bude tak oblblá, že nebude bolest vnímat, a nošení jí tedy tolik bolet nebude. Snažil jsem se jí nést svižně, ale opatrně. Už nebyla nejmladší, takže mě z toho šíleně bolel krk. Co to dělám? Proč já? Kdo jí měl hlídat? Proč nikdo nedělá svojí práci? Já to nesnášim! Smečka je jedna velká starost! A ta Styx... musí bejt mentálně narušená. Bože, co jí to škvrně udělalo?

//Ohnivé jezero

Vlčice už toho na rozloučenou moc neřekla. Zvláštní. Jako kdyby někam spěchala. A neodpověděla mi ani na otázku. Když se začala teatrálně uklánět, jen jsem se na ní ušklíbnul, protočil jsem oči a začal jsem se pomalu ubírat svým směrem. Jen mi to po chvíli nedalo a při pomyšlení na Morfa, který se asi bude ptát, kam se vlčice poděla, jsem se rozhodl vrátit o kus zpět, abych zkontroloval, jestli opustila území. Chytil jsem její stopu a začal jsem se krást na kraj lesa. Byl tu cítit pach Marion a Styx. Tak se holky rozloučily, pomyslel jsem si, ale najednou mi tam něco nesedělo... ne, nesedělo. Marionin pach se ubíral úplně stejným směrem, jako pach Styx. Kdyby byla Marion jedním z adoptovaných vlčat, nechal bych to být, ale Styx přece nebyla její máma. Kam jí bereš, ty jedna mrcho? Normálně bych byl až příliš líný cokoliv dělat, ale tohle zavánělo dramatem. Jestli jí něco udělá, příště chytne takovou bídu, že budou obě půlky jejího ksichtu vypadat stejně. A tak jsem ten pach rozvážně sledoval směrem na východ. Čím dále jsem se dostával, tím více jsem přidával do kroku. Ne, ne... šla jí jenom vyprovodit.

//Kopretinová louka

Styx zavrtěla hlavou, že z jezení vlků nemá žaludeční problémy. Opovržlivě jsem se na ní zamračil, abych jí naznačil, že jí to stejně nevěřím. Ale ještě horší bylo, když řekla, že vím o smečce kulový. Prudce jsem vydechl nosem, otevřel tlamu a začal jsem se tvářit přehnaně uraženě. "Nenene, drahoušku - jenom se tvářim, že vim kulový... a očividně jsem přesvědčivej," opravil jsem jí. Ani jsem nevěděl, jestli vim kulový. Co může vlk vědět O SMEČCE? Kde je úkryt - ten jsme našli, kolik tam je členů - to jsem jí řekl! Co ještě chtěla? Očividně jenom zpochybnit, že jsem mnohem informovanější než ona.
Jakmile začala vyjmenovávat smečky, začalo se mi v hlavě vařit, která je kde a koho z které znám, ale já si tyhle věci nepamatoval, protože pro mě nebyly důležité. Za dva týdny bych pomalu nemusel vědět, jak se jmenuje sama Styx, ale zrovna tu si asi zapamatuji. "To nejsou všechny," vstoupil jsem jí do toho vyjmenovávání rozhodně. Bylo jich určitě víc. Pět nebo šest, ale určitě ne jen čtyři. Na to už jsem tu potkal až příliš odlišných smečkových pachů. Líbilo se mi, že si u toho Styx hraje na ztracenou chudinku, která chce pomoct. Kdybych byl vlčice, dělal bych to samý. "Proč chceš vědět věci? Prohlížet každou smečku? Jseš nějakej inspektor?" zasyčel jsem na ní, když se přiblížila k mému obličeji, a oplatil jí to, jak na mě vyjela zuby. "Líbíš se mi, ale nechápu tě," oznámil jsem jí vyčítavě. Možná to na tom bylo tak super, že jsem jí nechápal. Prostě jsem chtěl vědět víc. Ale kdybych se o ní dozvěděl všechno, přestala by mě bavit. To se mi stávalo pořád a se všemi.
Vypadalo to, že se bude mít k odchodu. Hledat... smečky, protočil jsem v duchu očima. Nechápal jsem, proč by se měla chtít někam plahočit, když byla láska jejího života - já - očividně tady. "Doufám, že se brzo zase stavíš mě přiškrtit," zašklebil jsem se na ní. "Až to tady začne smrdět jako tchoř, budu vědět, že jsi na blízku," pošťouchnul jsem jí. "A teď už radši vypadni, protože tohle je smečkový území, a slyšel jsem, že to tu hlídá hrozně zlej a sexy vlk, takovej tmavohnědej," zamrkal jsem na ní.

"Mezi vlkama a vlčicema nevidim rozdíl," zažertoval jsem. Rozdíl jsem mezi nimi samozřejmě viděl. Vlka bych se nedotknul. Jenom, kdybych mu chtěl rozbít tlamu.
"To sis teda pomohla, že jsi sežrala vlčici. Určitě z toho jsou žaludeční problémy," trval jsem na svém. Prostě mi to nelezlo do hlavy, nemohl jsem si pomoct. Přišlo mi, že jestli vlk žere vlka, musí bejt fakt magor. Snažil jsem se na jejím obličeji a v jejích očích najít nějaký náznak, že si ze mě třeba střílí, v což jsem pořád doufal, ale nezdálo se. To by byla opravdu dobrá herečka. To by mě dostala. Spíš jsem se ale bál, že to neni legrace. "Nevěřim!" skočil jsem jí tvrdohlavě do řeči, když začala vyprávět, že se vlčí maso podobá jezevčímu. Tohle jsem nechtěl poslouchat. Jakkoliv drsnej jsem byl, kanibalismus na mě byl moc a bylo mi nepříjemné si představovat, že bych se jenom dotknul vlčí zdechliny. Na vlčí zdechliny se prostě nesahalo. Odcházelo se od nich. Začal jsem přemýšlet, jak asi Cynthia teď vypadá - má po těle kousky odhryzané? Nebo jí je Život vrátil? Nedávalo mi to smysl. Moc vzruchů na můj jednodušší mozek.
Když řekla, že mě sežere jako posledího z celé Gallirei, zprvu jsem se ošil v obličeji, ale potom jsem se pobaveně ušklíbnul. "Děsně romantický... jenom my dva... spousta mrtvol okolo... hnilobnej puch... tvoje tlama zamazaná od vlčí krve... to mě fakt rajcuje," zažertoval jsem lehce znechuceně. "Samou láskou bys mě pak sežrala taky," zachechtal jsem se znovu. Chechtal jsem se teď takovým vyšším hlasem, jak jsem pod ní měl přitlačenou dýchací soustavu. Až do doby, než se zvedla. Hluboce jsem se nadechl a ještě chvíli jsem zůstal ležet, zády k ní. Chechtal jsem se celou tu dobu, když říkala, že nechce nikomu terasit cestu ke králi balvanů. "Dobře děláš," vypravil jsem ze sebe mezi dvěma zívnutími a plácnul jsem ocasem do sněhu. "Král balvanů se nemůže zvednout," zavolal jsem k ní dramaticky líně, než jsem se teda začal pomalu dávat dohromady a zvedat se, tváříc se u toho, jako že mě tím hrozně obtěžuje. "Když na tom královna chromých slimáků trvá. Chápu, že by ses rozbrečela, kdybych s tebou nešel," zabroukal jsem, dohnal jsem jí, žďuchnul do ní a pokračoval na sever - tam, odkud jsme přišli.

"Kdyby každá byla sladká, naivní květinka, bylo by to jednodušší, ale nuda," zamrkal jsem na ní nazpět. Mě osobně sladké a naivní květinky bavily, ale bavily mě i vlčice, které byly typově jako Styx... i když asi ne úplně jako ona - ona byla jediná svého druhu, takže ještě zajímavější. Kanibal a vrah a vlčice zároveň. Takhle jsem si mohl odškrtnout další políčko v seznamu podivínů, co jsem v různých končinách potkal. Ani jsem nevěděl, že kanibalové skutečně existují, ale neprošel jsem zdaleka celý svět... vlastně ani jeho větší zlomek, ačkoliv jsem toho prošel opravdu dost. Jen jsem chodil spíš po jihu, kde se nechováme jako šílenci a nežereme ostatní, protože je tam teplo a kořisti dost. Tam, odkud jsem pocházel, jsem nikdy nemusel o nic soupeřit. Vše jsem měl přímo pod nosem, kdykoliv jsem chtěl. S lovem jsem se nikdy moc neobtěžoval. Spíš jsem kradl a dojídal. Prali jsme se spíš ze srandy, než že by to bylo potřeba. Jo, skvělej, divokej jih.
I proto mi Styxin příběh o Cynthie nic neříkal. Neuměl jsem si to prostě představit. Sám jsem byl posledních pár týdnů dost hladový, ale sežral jsem snad Alexeie? Nebo Izumiho? Nebo Nym? "Nevěřim ti čumák mezi očima!" zachechtal jsem se na ní zespoda. Znal jsem sám sebe, takže jsem automaticky předpokládal, že ostatní taky furt lžou. "Chtělas jí pomoct, takže jsi jí sežrala? Neni ti divný mít kus vlka uvnitř sebe? Je to jako kdyby v tobě chcíplo tvoje dvojče... je to nechutný. Radši bych pošel," otevřeně jsem jí zkritizoval. Docela troufalé na to, že na mě ležela a mohla se do mě každou chvíli taky pustit.
"Hejkal Styx," zopakoval jsem po ní sípavě, jak mě tak držela pod krkem. Řekla, že mám štěstí, že nemá hlad. Usmál jsem se. Možná, že to bylo spíš její štěstí. Jednak jsem určitě nechutnal dobře a druhak bych jí z posledních sil podpálil jako čarodějnici, kdyby si něco zkusila. "Kdybych měl chcípnout, vezmu tě s sebou," zašptal jsem provokativně. "Aspoň bych se v říši mrtvejch nenudil." K nějakému zvednání se očividně neměla. Zespoda mě studil tající jarní sníh a zeshora mě hřálo její tělo. Nevím, jestli jsem byl jako polštář vyloženě spokojený, ale rozhodně jsem byl líný to měnit. Slunce zapadalo. "To je romantika," ušklíbnul jsem se. "Kdyby nás takhle viděla některá z mejch milenek, musela bys jí asi sežrat dřív, než ona tebe. Jsem totiž žádaný zboží," začal jsem se vychvalovat. To mě bavilo, protože to ostatní taky rozčilovalo. "Třeba mě před tebou přijdou zachránit. Armáda mejch obdivovatelek... je jich strašně moc. Budou tu každou chvíli. Chcípneš." Začal jsem mlít pantem. Bůh ví, kde se nacházela poslední vlčice, které jsem nějak pomotal hlavu. Někde za Gallireou.

No ne. Ona Cynthiu fakt zabila! Snažil jsem se tvářit klidně, když mi to řekla, ale znepokojilo mě to. Netrápilo mě to proto, že by nějaká cizí Cynthia umřela a zase ožila, to mi bylo fuk. Trápilo mě to z principu. Potkal jsem za život docela dost psychopatickejch vlkovrahů, ale žádnej z nich nebyla vlčice. Proč to udělala? Co jí k tomu vedlo? Na druhou stranu jsem vůbec netušil, jaká ta Cynthia je. Mohl jsem si třeba naivně myslet, že jí Styx zabila v sebeobraně, ale nechtělo se mi tomu věřit. "Takže jseš vražedkyně. To je pohoda, to se mi ulevilo," zabručel jsem sarkasticky. Tohle rozhodně nebyla normální informace. Doteď jsem měl za to, že jsme oba podobný magoři, ale očividně na tom byla hůř. Já jsem vrah nebyl. Byl jsem podvodník a provokatér, ale určitě ne vrah. A už vůbec bych nesežral vlka. To byla asi nejnechutnější věc, co jsem si uměl představit. Radši bych pošel. "Jeden se hned cejtí líp, když leží pod vrahounem a kanibalem," dodal jsem s kyselým úsměvem, načež jsem se zavrtal do sněhu tak, aby to bylo pohodlnější, abych jí tak naznačil, že z ní strach stejně nemám. Nebál jsem se vesměs ničeho a nikoho, protože mi bylo všechno fuk. Nenechal bych si ujít příležitost to vzít na lehkou váhu a dělat si z toho srandu. A navíc - jak řekla - by mě Život nejspíš zase oživil. Páni - kdybych věděl, že to tu takhle funguje, byl bych při svém dosavadním pobytu na Galliree mnohem neohroženější.
To bych si to s tím polibkem málem rozmyslel, po tom, co jsem se právě dozvěděl. Ale jakmile se ke mně začala naklánět, laškovně jsem se usmál - kdo to totiž mohl říct, že ho políbila kanibalka? Ona se však na poslední chvíli odtáhla. Cvaknul jsem po ní pobaveně zuby. "Víla určitě nejsi. Spíš nějaká bludička... nebo hejkal," přitakal jsem opovržlivě. S vílou neměla nic společného. Potvrdilo se to, když mě zalehla, začala mi ožužlávat krk a následně mě přidušovat. "Uh," vypravil jsem ze sebe, lehce jsem zasípal a začal se i přes nedostatek vzduchu lehce chechtat. "Ty na to jdeš zhurta. Kdyby nás někdo viděl, myslel by si bůhvíco," vypravil jsem ze sebe pomalu mezi slabými nádechy a výdechy, které se znesnadňovaly kvůli přitlačenému krku. Začínal jsem si pohrávat s myšlenkou, jestli mě opravdu zabije, ale jednak jsem byl pořád poměrně připravený si vyměnit pozice a druhak odmítla, když jsem jí nabízel jídlo, takže hlad zřejmě neměla.

Válel jsem se na zemi. Pokud šlo o mě, mohl jsem se válet na zemi kdykoliv i kdekoliv. A spát kdykoliv a kdekoliv. Někdy to na mě přišlo a byl jsem prostě spáč... nebo minimálně líný stát. Styx se naopak pořád držela na nohou. Měla takovou nějakou... zvláštní disciplínu, řekl bych. Její štípancová bouře ustala, protože jsem se vzdal. Ty štípance bolely nejvíc. Nebo nebolely nejvíc, ale vadily mi nejvíc. Byly napříjemné. Očividně se uměla prát.
Mého divadla se nějak tak chytila. Zrovna dvakrát se mi nechtělo zvedat, takže mi to vyhovovalo. "Ach, jak se nám karta obrátila!" vysoukal jsem ze sebe, když mě oslovila králem balvanů a zeptala se mě na poslední přání. Měl jsem půlku hlavy položenou ve sněhu. Spokojeně jsem se usmál při představě, že bych na chvíli opravdu byl kamenem. Nemusel bych vůbec nic dělat... shánět se po žrádle, chodit... a ještě by o mě ostatní sem tam zakopli. Král balvanů. Z nepřítomných myšlenek mě vytrhlo až to, že se ke mně Styx nebezpečně přiblížila. I po předchozí zkušenosti mnou ani nehnulo. Nějak mi chyběl pud sebezáchovy. I když mi začala tlapou přejíždět po obličeji, ani potom to se mnou nehnulo. Nechal jsem jí, ať si dělá, co chce, když to zatím nijak nebolelo.
Zamračil jsem se, když prohlásila něco o Cynthii a o tom, že ta to chtěla skončit rychle. "Zabilas jí?" uchechtnul jsem se pobaveně. Cynthii jsem asi neznal, jedině od pohledu, ale silně jsem pochyboval o tom, že jí zabila. Proč by někoho zabíjela? Proč by kdokoliv kohokoliv zabíjel? Mučit... to jo... ale s mrtvolou přece nemůže bejt už žádná sranda. "S mrtvolou už žádnou srandu nezažiješ," zopakoval jsem svojí myšlenku nahlas, napůl laškovně a napůl zamyšleně. Já jsem nikdy nikoho nezabil, nebo jsem o tom aspoň nevěděl. Spoustakrát jsem někoho přizabil a spoustu vlků jsem naštval, ale v zabíjení jsem neviděl žádný smysl.
Zpátky do reality. "To je pravda, asi nemám, co nabídnout. Mám nějaký kontakty, pár drahokamů a tohle super sexy tělo... kromě toho nic," zapřemýšlel jsem nahlas, načež jsem pokrčil rameny. Asi jsem opravdu byl jenom bídný červ, a byl jsem tak spokojený. Kdo nic nemá, nemá totiž co ztratit... a zároveň nabídnout za výměnu. "Asi to se mnou budeš muset skoncovat. Moje poslední přání je polibek od tebe! A pak si dělej co chceš," zachechtal jsem se na ní ze země. Zase jsem neměl absolutní tušení, čeho všeho je schopná, a tak se začal pomalu připravovat na zvednutí, v případě, že by náhodou snad Cynthii opravdu zabila, a já měl být její další oběť. Jeden nikdy neví.

Při celé té akci jsem cítil, jak se mi daněk převrací v žaludku. Nejedl jsem snad dva měsíce a náhlé nasycení tuhle situaci moc neusnadňovalo, ale protože jsem měl zrovna náladu se rvát, snažil jsem se na to prostě nemyslet. Pořád jsem si říkal, že šanci se s někým takhle pohašteřit budu mít zase až za čas, protože je tu každej druhej uprděná hysterka. Styx byla aspoň trochu chlap, když to tak blbě řeknu. Bylo smutný, že takovejhle přístup tady na Galliree měly jen vlčice.
I proto jsem se do ní při našem souboji nesnažil nijak zahryznout, ani jí výrazně podrápat. Na vlcích byly jizvy fajn, ale na vlčicích se mi nelíbily a nechtěl jsem jí přivodit nějakou novou, kdyby náhodou došlo na to, že by se náš souboj přiostřil. S užíváním drápů a zubů jsem byl tedy docela opatrný. Spíš jsem do ní tlačil hlavou a snažil se jí překotit. Jí se podařilo mi drápy přejet nohu, ale nebyly dost ostré, aby mi to něco udělalo. Spíš ji tak tupě narazily, což trochu zabolelo, ale nenechalo to stopy. Díkybohu. kdyby jo, začal bych zanedlouho být spíš růžový než hnědý. Jako nějaká bezsrstá ošklivka.
Když mi dala tlapou přes čumák, podrážděně jsem kýchnul a zavrtěl hlavou. Moje břicho postupně pustila, takže jsem se uvolnil, načež do mě plnou parou vrazila. Zase mě to lehce vykolejilo z rovnováhy. Ne tolik, abych to neustál, ale byl jsem z toho jídla najednou takový pohodlný a prostě jsem své tělo nechal... spadnout. Nenašel jsem v sobě vůli se držet na nohou a mrsknul jsem sebou do sněhu tak, aby to moc nebolelo. "Vyhrálas," vydechnul jsem. Byl jsem zadýchaný. Ještě aby ne - byl jsem s tím daňkem v břiše jako s balvanem, na což nebyla má hubená vysoká postava zvyklá. "Vyhrálaaaaas," zasípal jsem, jako kdybych umíral. "Prosím, skoncuj to se mnou! Byl jsem idiot, že jsem si myslel, že ti sahám třeba jenom po kotníky," začal jsem být dramatický a převalil jsem se na druhý bok, zády k ní. Když mi ale došlo, že to s jejím přístupem není dobrý nápad, převalil jsem se zase zpátky, připravený se zvednout, kdyby náhodou zase útočila. Kdybych byl na jejím místě a ona na mém, asi bych jí šlápnul na obličej a začal jí šikanovat, ale u ní jeden nikdy nevěděl, co udělá.

Sledoval jsem, jak se Styx při mých slovech celá naježila. Já jsem se ježit nemusel, protože jsem byl samozřejmě větší i tak, ale stejně mi trošku naháněla hrůzu. Jeden fakt nevěděl, co od ní čekat. Přemýšlel jsem, jak asi vypadalo to setkání s Lennie. Taky jsem přemýšlel, kde asi přišla k obří jizvě na obličeji, nebo jak je možný, že se skamarádila s malou Marion. Dávalo to smysl zvlášť, ale ne dohromady. Taky jsem nevěděl, kde pořád bere tolik kuráže... neměla přece žádnou smečku. Nebo po ní aspoň nebyla cítit. Kde se vzala?
Na mou výzvu, abychom porovnali síly, se samozřejmě chytila a začala kolem mě kroužit. Když procházela za mnou, znervóznilo mě to, protože jsem pár útoků zezadu už schytal, ale pořád jsem si říkal, že ona určitě není ten typ, co by tak útočil. Proto jsem se neobtěžoval ani otáčet, ani stříhat ušima dozadu. Koukal jsem pořád rovně před sebe, jako kdyby to byla nějaká hra, a šklebil jsem se tomu, co říkala. Chodila pořád dokola. "Chodí pešek okolo, nedívej se na něho," začal jsem přeříkávat takovou kravinu, co nás učila pečovatelka, když jsem byl mrně. "Kdo se na něj koukne, toho pešek..." bum. Styx najednou nebyla tam, kde měla být. Zatímco bylo křupání sněhu slyšet na jedné straně a já čekal, až mě obejde po třetí, než se do ní nemilosrdně pustím, vrhla se na mě ona z druhé strany. Cuknul jsem sebou tak, že jsem to od ní ve finále chytil do boku, a měl jsem co dělat, abych tenhle nápor ustál. Byl to od ní opravdu mazaný útok. Protože jsem ho nečekal, neměl jsem pořádně ani zatnuté svaly, takže jsem při něm zavrávoral o pár desítek centimetrů dozadu, a ještě mi dala drápy pěkně přes nohu. Chybělo málo a překlopil bych se na záda, ale nakonec se mi podařilo to ustát a díky zacouvání jsem se teď mohl sklonit a zkusit podebrat já ji. Zamířil jsem tedy hlavou rovnou mezi její přední nohy ve snaze jí přetlačit a překlopit tak, aby mě mohla hryzat jen po horní části těla. Magie teď šla stranou. To by nebyla sranda.

"To víš jenom proto, že jseš sama chromej slimák," vrátil jsem jí její nadávku jako nějakej přidrzlej malej skrček, zatímco se na mě šklebila. Oplatil jsem jí co nejošklivější úšklebek, co jsem uměl a zacvakal jsem zubama. "Navíc - ty jsi neutekla, takže jseš HORŠÍ než chromej slimák. Jseš královna všech chromejch slimáků, královna všeho slizskýho a ... chromýho!" začal jsem jí prskat do obličeje, a moje původně zlomyslné nadávky začaly prolínat krátké výbuchy smíchu. Smál jsem se hlavně tomu, co jsem sám říkal, ale také jejímu ušklebenému obličeji, jak tak ležela pode mnou.
Už už jsem se chystal jí třeba začít nějak lehce mučit, aby věděla, zač je toho Duncan, ale bohužel mě předběhla. Uštědřila mi pěkný kopanec do břicha. Nakrčil jsem záda a předklonil jsem se. Nachvíli jsem si myslel, že se asi pozvracím, ale statečně jsem to v sobě po pár vteřinách vzpamatovávání udržel. Chvíli jsem tak jenom stál v bolestech a kdesi jakoby z dálky slyšel ty její pitomé posměšky, ale potom jsem zamlaskal a pokusil jsem se narovnat. Nejdřív to bolelo fakt hodně, ale bolest rychle odeznívala. "To jsem si ani nezasloužil!" ohradil jsem se a nakráčel jsem k ní, obličej přímo k obličeji. Pěkně jsem se při tom napřímil, aby jí bylo jasné, že jsem vyšší, a že pán jsem tady já. "Poslouchej, ty jedna chytrá horákyně - kdybych chtěl, nechal bych tě zmizet levou zadní, ale baví mě předstírat, že jsme vyrovaný," oznámil jsem chytrácky. "Jestli ne," trošku jsem si poodstoupl a pokrčil ramena, "tak to dokaž a sejmi mě. Jsem zvědavej," zakřenil jsem se. "Do tý doby to beru tak, že jseš jenom slimáčí královna, která umí prskat nadávky a kecat," začal jsem si pohrávat se sněhem kolem sebe a nakopávat ho do vzduchu.

Podařilo se. Styx nejprve trošku zpomalila, takže ve finále nehodila až takovou držku, jakou by mohla hodit, kdyby běžela rychleji. Takhle sebou jenom mrskla na bok a rozplácla se na zemi, kde byly ještě pořád zbytky sněhu, a tak její pád nebyl ani tak tvrdý. Stejně mě to ale pekelně pobavilo. Tahle magie je ta nejepší věc, co jsem si kdy koupil! Musim Smrt zulíbat, až tu mrchu příště uvidim! Vyjekl jsem jako malá holka a začal jsem se chraptivě chechtat. Nebylo nic komičtějšího, než když se někdo rozmáznul. Ten smích mě oslabil tak, že se mi pod plným žaludkem málem podlomily nohy, ale ustál jsem to a povedlo se mi pokračovat dál. Díky bohu, protože se moje oběť začínala pomalu zvedat ze země, nadávajíc mi do chcípáčků.
Rychle jsem jí dohnal a vrhnul jsem se na ní bez čekání ze strany. Vedle ní zrovna nebyl žádný kořen, o který by se rozsekala, prakticky jenom mech, takže jsem se jí pokusil povalit na záda s co nejvíce skloněnou hlavou, aby se mi nezkoušela zase ohánět po krku. "Já, Duncan Veliký, ochránce tohohle území, se tímto hlasitě vysmívám tvému chabému pokusu se vymanit z mého smrtelného zajetí - HA-HA!" zahlásil jsem důležitě a olíznul jsem si pomalu zuby. Těžce jsem po té honičce oddechoval. "A neciv tak blbě, žádnou magii jsem nepoužil, neni moje chyba, že sis rozbila tlamu," začal jsem se do ní navážet. Byla to psina. Ale bylo mi jasné, že přijde tvrdá odplata. Nedal jsem na sobě znát, že se jí bojím, ale skoro bych přivřel oči, jak jsem s napětím očekával protiútok.

Zdálo se, že vlčici se moje provokace až tak vtipná nezdála. Něco mě na ní šíleně bavilo. Asi to bylo to, že jsem absolutně netušil, jestli je normální vlčice s deviantníma chvilkama, nebo nějakej absolutní magor, co má naopak světlou chvilku. Nikdy jsem nepoznal někoho takovýho. Zdála se mi nepředvídatelná. Její reakce se většinou diametrálně rozcházely s tím, jak jsem si myslel, že bude reagovat, takže jsem musel být pořád ve střehu. Byla to docela sranda. Nevydržel bych to asi pořád, ale vždycky jsem byl rád, když se dělo něco zajímavýho. Jako třeba teď.
Možná, že už i díky jejímu neurčitému chování bych do ní neřekl něco takového, co udělala, když jsem se jí zeptal na poslední přání. Řekla, že její přání je, abych zkapal. Začal jsem se upřímně chechtat, ale rychle jsem se dochechtal ve chvíli, kdy se po mně ohnala a štípla mě do krku. "Hej!" vyhrknul jsem a ucukl, kdyby se snad chystala k dalšímu, horšímu útoku. Byla cizí. Nemohl jsem jí jen tak nastavovat krk - kdyby ho opravdu prokousla, sranda by asi skončila. Bůh ví, co vlastně byla zač. "Ty mrcho!" zaštěkal jsem za ní rozjíveně, když začala zdrhat někam na sever. Chvilku jsem stál na místě a civěl, než jsem se za ní plnou parou rozběhl. Je pravda, že jsem byl na jednu stranu čerstvě nažraný a břicho jsem měl jako kámen, ale na druhou stranu jsem tenhle les znal, a tak jsem doufal, že se mi mezi kořeny bude motat lépe. Jak jsme utíkali, začal jsem jí pomalu ale jistě dotahovat, ale z nějakého důvodu jsem nechtěl, aby se jí povedlo utéct, aniž by pocítila hněv mojí pomsty. Pomocí speciální magie jsem nechal zmizet jeden z masivních kořenů, který byl těsně před ní, aby ho nemohla vidět a zakopla o něj. Jakmile byla těsně před ním, nadběhl jsem vedle ní ze strany, abych si pojistil, že nebude mít kam zdrhnout, až se rozseká, a mohl jí tak přišpendlit k zemi a oplatit jí útok. Tahle hra mě bavila.

Řekla mi jenom "skvělá dedukce". Skvělá dedukce! Co jsem si z toho měl jako vyvěštit? Takže za A je psychopatka, která to schytala v nějakym hrotu, za B byla v mládí týraná, za C opravdu jenom spadla na tlamu a teď kecá. Zakroutil jsem nad její reakcí provokativně hlavou, a když mi cvakla zuby před obličejem, přiklonil jsem se k možnosti A. Určitě byla psychouš. Ale já se nebál. Nebylo čeho - určitě jsem byl silnější. Kdybych chtěl, přišpendlil bych jí k zemi a ještě by fňukala, ať jí nechám jít. To všechno se mi honilo hlavou, když jsem si jí během cesty ještě jednou rozvážně prohlížel, div jsem o něco nezakopl. Les jsem ale docela znal, a tak se mi povedlo ani jednou neškobrtnout.
"Lennie!" uchechtnul jsem se, jako kdyby to snad byla nějaká moje milenka z minulosti. "Joo, Lennie. Vidíš, tu se mi teď zrovna povedlo nasrat... je to sotva dva dny," zauvažoval jsem nahlas. Byla sranda, že s ní tahle vlčice měla takovou zkušenost. Já jsem bral Lennie spíš jako hodně nebezpečnou kamarádku. Od posledního setkání s ní mi bylo jasné, že se umí pěkně naštvat. A taky teď měla toho nového amanta, takže s ní už taková sranda nebyla.
"Jooo, jen aby," zachraptěl jsem, když mi řekla, abych si nenadělal. "Jsem velkej strašpytel," uculil jsem se mezitím, co jsem se jí na střídačku snažil předbíhat a nechat ji předbíhat mě. Když našla náš úkryt, důležitě jsem se napřímil, aby jí bylo jasné, že je to stejně moje zásluha, že teď ví, kde je. Ačkoliv jsem to sám pořádně netušil... nebyl jsem ve smečce nějak extra závratně dlouhou dobu. "Teď tě do něj asi budu muset zatáhnout a zlikvidovat, protože je to přísně tajný," začal jsem jí provokovat, mezitím co jsem se zastavil v kopci a odmítal jít dál, na náznak toho, že to myslím smrtelně vážně. Potom jsem popošel kousek k ní a spiklenecky jsem se usmál. "Nějaký poslední přání? Jakpak by sis asi tak představovala umřít?" usmál jsem se od ucha k uchu a naposled jsem si jí prohlédl. Z role mě vykolejilo až její opětovné dožadování informací. "Smečka... takže smečka..." úplně jsem změnil tón hlasu. O svojí smečce jsem věděl víceméně velký kulový. "Je nás tu přes dvacet," naprosto neprokouknutelně jsem zalhal. To bylo zatím vše. Dost informací pro teď. "A teeeď... poslední přání?" zopakoval jsem zase úplně jiným tónem hlasu. Tahle provokace mě šíleně bavila.