Gallirea - Příspěvky uživatele

Nadšeně jsem se ohlížel za zadek směrem k Newlinovi a nepřestával jsem na něj nakopávat kopce bahna. Vždy, když mi to správné deštěm rozblemcané bahno došlo a narazil jsem na pevnější zeminu, přesunul jsem se kousek po směru hodinových ručiček, a začal jsem vesele stejným tempem kopat dál, aby to znělo přirozeně. V dešti stejně nebylo slyšet, že to bahno kopu já, takže to byla super škodolibá zábava. Newlin kňučel a vrtěl sebou. Očividně ho docela vyděsilo, že i když si předtím dělal srandu, teď padá opravdové bahno. To jsem ho ale dostal! Díval jsem se, jak pomalu mizí pod hnědou vrstvou, ale po chvilce se bohužel rozhodl zvednout a panikařit.
"Ó ano, Newline, veď mě, prosím, nevidim vůbec nic!" hulákal jsem za ním podvodně s očima dokořán a lehce jsem našlapoval v jeho stopách. Kdyby zapadl do nějaké bahenní propasti, které bychom si kvůli dešti nevšimli, měl bych aspoň šanci se zastavit a zachránit. Na jednu stranu jsem ho obdivoval, protože já bych se po slepu bál ujít byť jen pár kroků, ale na druhou stranu jsem vůbec netušil, jaký je jeho motiv, nebo proč to dělá. "Ano, slyším tě, tvůj super otravnej hlas se nedá přeslechnout, díky bohu za tebeee," zachraptěl jsem mu za zády stejný tónem, jaký při momentální nevidomosti používal on - jako že jsem super ztracný a je to super dobrodrůžo. Bavilo mě to jenom proto, že jsem se těšil, až o něco zakopne. Zatím se to ale bohužel stalo jen jednou. Došlo mi, že takhle se zavřenýma očima na něj ani nemůže fungovat moje naschválová magie, kterou mě obdarovala Smrt. Kruci! No jo! Ono to přece... ono to přece nemůže fungovat na někoho, kdo nevidí. Proto jsem svého druha předběhl a zkoušel jsem v okolí najít nějakou věc - klacek nebo šutr, který bych mu mohl strčit pod nohy, aby zakopl a já se pobavil. Nic tu ale nebylo. Jen bahno. A o bahno se moc dobře zakopnout nedalo. "Jo, jdem se vykoupat, jsme nechutný," přitakal jsem nakonec, teď už docela normálním tónem. Vyšel jsme z role, jak jsem se najednou rozhořčil, že mu nemám co strčit pod nohy, aby si o to rozbil tlamu. Taky jsem byl samozřejmě připraven rychle zavřít oči pro případ, že by se Newlin rozkoukal. Nic tomu ale zatím nenasvědčovalo.

//Pouštní oáza

//Sarumen

Jak mě Newlin začal povzbuzovat, že musíme setrvat, začalo mi ho být skoro líto, ale stejně jsem se rozchechtal. Rozhodně jsem nehodlal zavřít oči úplně a rozbít si o něco tlamu, ale bavilo mě ho v tom podporovat a sledovat, jak se chvíli co chvíli něco motá do cesty jemu. "Jo prosím, sežeň mi nějaký vlčice a zamiluj je do mě... ale hlavně musíme vybrat nějaký pěkný, ne obludy... kdyžtak ti řeknu, kterou jo a kterou ne," zachraptěl jsem pobaveně, stále předstírajíc, že nekoukám na cestu. Když se zeptal, kde jsme, nenápadně jsem se rozhlédl, ale ani tak jsem nebyl schopen to určit, natož po slepu. Tohle území jsem snad nikdy neviděl. Newlin začal spekulovat, že by tu někde měla být řeka, což byla, a taky řekl něco v tom smyslu, že do ní spadla Darkie, když jí měl hlídat. Klasika. Bylo to zajímavé místo. Podle mě jsme byli hodně na jihu. Možná jsem tudy přecijen někdy proběhl. Pokud jsem se nepletl, jen kousek odtud byla poušť a oáza. Ach - jak já jsem miloval léto a horké prostředí. Moje srst byla dělaná pro vysoké teploty, a ne takové kruté zimy, jaké na Galliree byly. Ta poslední už byla naštěstí za námi. Teď ale docela pršelo, což taky nebylo zrovna příjemné, ale dokud nebyla extra zima, déšť mi nevadil. Znamenalo to totiž, že jsem se umyl, aniž bych musel vlézt do nějakého vodního toku.
Z myšlenek na léto mě vytrhl až Newlin, který se deštěm málem udusil a začal křičet něco o smrtelném bahně, před kterým musím utéct. Sám začal běhat dokolečka, dokud nakonec podle zvuku nezakopl a neupadl. "Newline, bahno je můj nejlepší kámoš, nemusim se před nim schovávat a utíkat," zachytračil jsem, protože moje srst vypadala přesně jako bahno... nebo tmavé bahno. "Jsem bahenní král!" Nechtělo se mi totiž zrovna dvakrát běhat pronic zanic dokola jako idiot, a tak jsem se začal jenom chytrácky procházet se zavřenýma očima, dokud se mi můj společník nepřimotal pod nohy a nedopadl jsem tak kousek vedle něj. "Sakra," začal jsem se sbírat. Newlin dál ležel na zemi po slepu, když jsem se zvedl a namířil jsem se zadkem přímo směrem k němu, načež jsem na něj začal bahno kopat zadníma nohama, aby byla větší sranda. "Ale sakra, Newline! Hlavně neotevírej oči, jinak oslepneš! To bahno je všude a fakt padá z nebe! Cejtíš to taky?" zahulákal jsem, zatímco jsem ho pomalu ale jistě zaživa pohřbíval v bahně, aby byla nějaká sranda.

Ležel jsem na jehličí a zmateně a zamračeně jsem pozoroval tu situaci. Normálně to vypadalo, že se ty dva k sobě začali mít. Pche! Takže kecali! Rozbiju jim tlamy, až je příště potkám. Snažil jsem se nějakým odezíráním z úst zjistit, jak to ten vlk udělal, že jí sbalil během několika sekund, ale absolutně mi nedocházelo, jak se to stalo. Musela v tom mít prsty magie. V jednu chvíli jsem začal mít pocit, že někde okolo slyším Newlina volat své jméno. Zmateně jsem se otočil na jednu stranu, ale nikde jsem ho neviděl. To je divný. Přísahal bych, že podle hlasu musel stát někde vedle mě. Jakmile se mi najednou objevil přímo pod očima, lekl jsem se tak, že se mi málem zastavilo srdce. "Ty seš!" vyjel jsem po něm. Musel jsem mít černý svědomí, že mě to tak hrozně vyděsilo. Nemohl jsem se nadechnout ještě pár sekund po tom jeho zjevení. Už už jsem se chtěl ptát, co to má jako znamenat, ale asi to bylo zbytečné. Prostě nějaká další magie.
"To víš, že se milujou. Řikal jsem ti, že jsem na vztahy expert," přikývl jsem důležitě, když mi Newlin řekl, že je dal dohromady. Takže to taky byla jeho magie... no to.... to je tak skvělý! "Newline, s touhle magií můžeš nechat všechny vlčice na Galli, aby se do mě zamilovaly! Že to uděláš... že jo?" začal jsem s ním dychtivě třást jako o život. "To je taková paráda!" Já to věděl, že se mi bude hodit se s nim kamarádit! Měl jsem z toho náramnou radost. Dal jsem se pomalu do pohybu, když se mě žíhaný začal vyptávat, jestli mě překvapil s tou neviditelností. "Překvapil? Málem jsem se podělal strachy!" zamračil jsem se na něj jenom tak na oko. Kdyby to udělal znovu, mohl bych začít ječet jako holka, a to by byl trapas. Měl jsem k tomu opravdu blízko, když se najednou zviditelnil.
Potom začal mlít něco o tom, že půjdeme na výpravu. "No jasně, že půjdem na výpravu," přikývl jsem. Musel bych být idiot, abych nešel na výpravu s vlkem, kterej uměl zamilovat kohokoliv s kymkoliv. Napadlo mě, jaká by to byla sranda, kdyby takhle očaroval třeba Styx... ale ne, ta to u naší smečky vlastně měla spočítané. Úplně bych na to v tom rozruchu zapomněl. S čím jsem nepočítal bylo to, že chce jít Newlin na výpravu po slepu. Jeho proslov zněl skvěle, až na to, že chtěl jít... se zavřenýma očima. Bylo mi jasné, že asi nemá cenu odporovat, tak jsem se prostě rozhodl podvádět. Stejně jsem neměl co jiného na práci. "Dobře, hurá," zahlásil jsem lehce kysele, když mi ukázal, kudy jít, a vypravil jsem se tam s pootevřenýma očima. Při svym štěstí bych si totiž jinak rozbil hlavu o první kořen nebo kámen.

//Starý ostrov

Když se vlk představil jako Zakar, zkusil jsem si to nějak zapsat do paměti. Maleo není Maleo, ale Zakar... Za-kar. Jak si sakra Newlin splete "Maleo" a "Zakar"? JAK? Ani jeden z dvojice Zakar a Litai se k nějakému oddávání neměli. Bože, můžete bejt ještě nudnější? Protočil jsem očima a našpicoval jsem uši směrem k Zakarovi, který dokonce prohlásil, že máme přestat říkat nesmysly. Svým "ale prosímtě" pohledem jsem ho rychle ujistil, že mi rozhodně nebude říkat, co mám dělat, a že si přestanu, až se mi zachce. Kdybych měl o trochu horší náladu, asi bych se do něj i slovně pustil, ale tu jsem naštěstí zrovna neměl. Situace začala bejt pro oba tak nepříjemná, že se dokonce rozhodli odejít. Vlčice se vydala směrem k mrtvým daňkům. Měl jsem sto chutí jí zakázat se z toho najíst, protože jsem se na lovu z velké části podílel a zkazila mi náladu, ale vtom se do toho pustil Newlin. Nejdřív se začal vlkům omlouvat a přemlouvat je, aby neodcházeli. Mně už to bylo upřímně fuk. Udělal jsem docela chaos a to mi ke štěstí stačilo. Navíc mě situace přestávala bavit. Proto se mi oči znovu rozzářily až ve chvíli, kdy žíhaný pronesl něco v tom smyslu, že už půjdeme. "To si piš, jdeme, tady chcíp pes," přitakal jsem, nespokojeně jsem zamlaskal a otočil jsem se k odchodu. "Nazdar," rozloučil jsem se se Zakarem a Litai stejným stylem, kterým jsem je předtím pozdravil. Stejně spolu skončej.
Jak jsem tak ťapal pryč, najednou mi došlo, že mi chybí Newlin. Rozhlédl jsem se všude okolo, ale nikde nebyl. Dělo se něco zvláštního. Do nosu mě praštila vůně... jahody? Otočil jsem se a v dálce jsem zaznamenal ty dva, jak tam stojí obklopení jarními květy a tak vůbec. "Newline?" špitnul jsem. Můj společník fakt zmizel. Popošel jsem o kus zpátky za strom a lehl jsem k zemi, aby mě nemohli zpozorovat. Opravdu mě zajímalo, co to má všechno znamenat. Už jsem tady v tý zemi zažil ledacos, a zase se dělo něco zvláštního a magickýho.

//Specifikum je LIDSKÁ BYTOST :)
Tzn. pro představu lidi z anime/Morty z Ricka a Morthyho/Stan z Gravity Falls... chápeme se? :D
Neměl by to bejt emzák/zvíře/cokoliv, co neni člověk... ani polidštělý zvíře. Ale může to bejt kreslená postavička, která je člověk :)

// Vidíš, tady je vidět moje úroveň intelektu ve dvě ráno :Dd samozřejmě NE - upraveno, díky

Šedivák se začal hned vykrucovat, že si ho musim s někym plíst, že žádnej milenec neni. “Jasně, to by moh říct každej tajnej milenec,“ laškovně jsem zamrkal na něj a i na Litai. “Ale hraješ to dobře, líbíš se mi, Maleo“ protáhl jsem se líně a očima jsem mu naznačil, aby věděl, že mě s tím jménem může opravit, jestli nechce, abych mu takhle říkal navždycky. Tahle hra s milenectvím se mi líbila. Bylo mi jasné, že není její milenec. Bylo to nepravděpodobné, nejspíš se ani neznali. Třeba by chtěl bejt. Pomalu jsem si Litai prohlédl. Její zbarvení bylo opravdu hodně zvláštní, takové jsem asi nikdy neviděl, ale jinak byla docela hezká. Nedivil bych se mu, kdyby chtěl bejt její milenec, protože já bych chtěl taky. Jen mi bylo zvláštní, že jsem jí nikdy neviděl. Vypadalo to, že se jí moje poznámka trochu dotknula, což jsem výjimečně nechtěl, ale co se dalo dělat. Prostě si to blbě přebrala. “Nemusíš smutnit, Litai, je to fešák,“ povzbudil jsem jí, když jsem znovu usedal na zem, předstírajíc, že jsem si nevšiml, že jsem jí náladu zkazil spíš já. Ták… atmosféra by se dala krájet… tady je moje práce hotová. Mrknul jsem po Newlinovi, jestli už půjdeme dál, když jsem tu teď na všechny vyvinul psychický nátlak. Ten se ale k odchodu očividně neměl. Přidal se ke mně a začal taky básnit o tom, jak by to bylo super, kdyby se ty dva dali dohromady. Začal jsem se pobaveně chechtat, jako kdyby to byla ta nejvtipnější věc na světě. Málem bych si musel utřít slzy. Tedy - nebylo nic vtipného na tom, že by měli být spolu, ale na tom, jak byli oba zdrženliví a já a Newlin jsme se je snažili docela násilně dát dohromady.
Energicky jsem se tedy znovu postavil a významně jsem si prohlédl Litai i šediváka. Dobře, čas to přehnat ještě víc. Čas vytvořit pořádně trapnou situaci. "Newlin má pravdu! Z moci mi svěřené zemí Gallirea vás nyní prohlašuju milencem a milenkou, drahouškem a drahou, vlkem a vlčicí... prostě párem, chápete," mou důležitou řeč sem tam prostupovalo sípavé chechtání, a proto trvala značně déle, než jsem čekal. Dost dlouho na to, aby se oba stihli začít červenat a předstírat, že by je něco takového nikdy nenapadlo.

//Skalisko

"Ale ne, že jí dáš košem jako VOPRAVDOVYM košem, ty tele," opravil jsem Newlina. Takhle to bylo pořád. "To se jenom tak řiká. Některý věci se prostě takhle řikaj, ale nikdo neví proč. Znamená to, že jí máš odkopnout, finito, rozejít se s ní, dát jí sbohem - sbohem a šáteček, chápeš?" podíval jsem se na něj, jestli to chápe. "Ale ne opravdovej šáteček, to se tak taky jenom řiká," doplnil jsem se, aby tu nemohlo vzniknout další nedorozumění. Vypadalo to ale, že Newlin je do svojí partnerky beznadějně zamilovaný a něco takového vůbec nepřichází v úvahu. Aspoň jsem to zkusil. "Dobře, zůstaň si s ní, když jí tak miluješ, ty draku" vzdal jsem to nakonec. Nechápal jsem, jak může někdo někoho takhle milovat. Absolutní ztráta času. Ale proti gustu...
Rychle jsme se vymotali z úkrytu a pokračovali jsme tam, kde byla v našem lese ta sešlost. Newlin očividně znal jednoho z cizinců, dokonce řekl jeho jméno, ale vůbec bych se nedivil, kdyby bylo zase špatně. Zkomolil skoro všechno. Navíc mě předběhnul a začal se tam s dotyčnými vítat. Já jsem je došel až ve chvíli, kdy jsem zaslechl své jméno. Zdálo se, že si mě spletl s přítomnou vlčicí, která se jmenovala Litai. Při pohledu na ní jsem se hluboce zadumal, jak se mu povedlo si zrovna nás dva splést. Navíc mě překvapilo, že je očividně z naší smečky. Ještě jsem jí neznal Šplouchá mu na maják... úplně. Mým myšlenkám odpovídal i můj výraz, když jsem se k partičce svou vycházkovou chůzí konečně dostal. "Nazdar," kysele jsem se usmál, jenom tak aby se neřeklo. Přišli mi oba jako takový zakřinutý typy - Litai i ten druhý, ale možná jsem se pletl. Jen mi přišlo jako neuvěřitelná sranda do nich začít rýpat. "Litai, buď smečce užitečná a vysvětli svojemu milenci, že na návštěvy má chodit jenom tajně... a neotravovat tu za bílýho dne," uchechtnul jsem se, kecnul jsem si na jehličí kousek od nich a začal jsem si prohlížet drápky. Měl jsem takovou roztomilou náladu. Kontext situace mě moc nezajímal. Na to nebyl čas.

//Sarumen

Po vstupu do úkrytu mi došlo, že je do místností rozdělen podle hiearchie. Podle toho, kam se Newlin vydal, jsem usoudil, že jedna patří Morfovi, jedna Wolfganii s Noktem a třetí... všem. Žíhaný mi navíc oznámil, že jsou tu nízké stropy. Dobře udělal, jinak bych si se svou šikovností rozbil hlavu v první zatáčce. Zamračil jsem se a rozhodl jsem se, že sem už asi nepůjdu, protože nechci sdílet takhle úzkostně klaustrofobickej prostor se všema těma exotama od nás ze smečky, až bude třeba zima. Brrr.
K mé teorii o vlčicích se žíhaný moc nevyjádřil. Přemýšlel jsem, jestli to je tím, že se buď vůbec nepochopil, co jsem řekl, nebo tím, že nesouhlasil, protože měl tu svojí fialovou nádheru. "Vůbec nevíš, o čem mluvim, protože se zahazuješ s touuuu... fialkou!" vyčetl jsem mu jen tak, aby byla nějaká sranda. "Měl bys jí dát košem... dej jí košem," začal jsem mu pobaveně našeptávat. "Bude sranda," usoudil jsem, když Newlin pomalu pokládal malou do jeskyně a dávali jsme se na odchod. "Kdybys jí miloval, byla by tvoje nejoblíbenější barva přece fialová," zapřemýšlel jsem nahlas, nadšený z toho, jak důmyslná teorie mě napadla. "Jestli máš rád i jiný barvy, můžem najít další barevný vlčice!" navrhnul jsem. Chystali jsme se přece na velké dobrodružství. A tady na Galliree o barevný vlčice bez pochyby nebyla nouze. Navíc Newlin vyjmenoval skoro všechny barvy, včetně hnědé. Když namítnul, že neví, jestli existuje tmavě žlutá, uchechtnul jsem se. "Jsem si docela jstej, že když čůráš do sněhu, tak je to tmavě žlutý," to byla pravda. Měl jsem to ozkoušený. Tmavě žlutá teda určitě existovala.
"Pojď, jdem rozbít tlamu těm cizincům, co nás okupujou," navrhl jsem nakonec při odchodu. Měl jsem chuť vyvolat konflikt... nebo vyvolat... prostě nějakej vzruch, něco zajímavýho.

//Sarumen

//Ohnivé jezero

Wolfganie moje řeč spíš rozohnila než uklidnila. Zachoval jsem si stejný výraz, ale v duchu jsem se chechtal představě, jak od ní Styx chytne bídu. Já sám bych jí určitě za nic trestat nezkoušel, ale vždycky jsem měl radost z cizího neštěstí, ať to byl kdokoliv. A navíc se mi líbila představa, jak se perou dvě vlčice. To byla vždycky super podívaná. Narozdíl od toho, kdy se prali vlci, to mělo něco do sebe. Vlčice mi z nějakýho důvodu vždycky přišly v boji drsnější, protože když už se naštvou tak, že se chtěj rvát, většinou to potom stojí za to.
Když jsme překročili hranice, trkly mě do nosu nějaké cizí pachy. Určitě nebyly zdejší a Morfeus se zdál být mimo les, tak se toho Wolfganie rozhodla ujmout. Tuhle zodopovědnost jsem obdivoval. Já bych se na cokoliv takovýho zvysoka vyškašlal. A nebo bych jim šel prostě rozbít ciferník, ať je sranda. Otočil jsem se na Newlina, který nejdřív vypadal, že se taky má k vítání cizinců, ale nakonec od toho upustil, když ho Wolfganie poprosila, ať vezme malou do jeskyně. Zařadil jsem se automaticky vedle něj, protože jsem stejně neměl co jinýho na práci. Cestou jsem nakopal pár šišek a snažil se koukat pod nohy, abych si nerozbil tlamu o kořeny. Pořád jsem s tou orientací po lese měl tak trochu problém. Aspoň uvidim ten slavnej úkryt.
"Hm?" Opravdu mě zajímalo, co z žíhaného vypadne. Byl jsem si jistej, že to bude super moudro. Nakonec to bylo něco s vlčicema. Otočil jsem se na něj a vybavil jsem si tu jeho fialovou rašpli. Zrovna teď jsem jí tady na území docela zřetelně cítil, takže byla blízko. "Vlčice jsou prostě vobrovská záhada, Newline," začal jsem zkušeně. "Musíš si na ně dát bacha a nezapomenout je odkopnout první, než odkopnou oni tebe," poradil jsem mu. Třeba budu mít štěstí, vezme si to k srdci a odkopne tu svojí otravnou starou. "A taky je lepší jich mít rozpracovanejch víc najednou. Pak ti neni líto, když ti dá některá z nich košem. Srdce máš jenom jedno, takže nesmíš moc riskovat," zamrkal jsem na něj, jakože si může bejt stoprocentně jistej tím, co říkám. "Některý vlčice jsou úplně řadový a můžeš jich mít stovky, ale pak jsou taky takový, který je hrozně těžký ulovit... jako kdyby byly třeba žralok, nebo nějaká vzácná ryba, chápeš?" otočil jsem se na něj, přičemž jsem málem zakopnul, ale vyrovnal jsem to. "Takový jsou... nejlepší... ale je jich málo," zauvažoval jsem nahlas.
"Eh... to nevim," odpověděl jsem na jeho otázku s oblíbenou barvou. Vůbec nechápu, proč se na to ptal. Já jsem z nějakejch barev nebyl dvakrát odvázanej, takže mě nikdy nenapadlo si z nich vybrat oblíbenou. Zelená... černá.... rozhodně ne bílá, jako ta studená břečka!

//Skalisko

Protože nemám žádnej vliv na hodnocení akce a bude sranda, taky hlásim Duncana :D

Jak jsem tak stál na místě, začal jsem přenášet váhu z jedné půlky těla na druhou a rozhlížet se všude kolem. Už mě to nebavilo. Slunce dávno zapadlo a já jsem pořád ztrácel čas tady. Vypař se, odejdi, odkráčej, ztrať seee... teď! Tak teď! Tak teď! Prohlížel jsem své tři společníky a to, co říkali, šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven, protože už jsem mohl myslet jenom na to, jak mi utíká čas a že se chci někam vypařit. Když jsem začal dávat pozor, Newlin zrovna mrmlal nějaké sebedestruktivní kecy směrem k Wolfganii, přičemž jí špatně oslovoval. Měl jsem chuť mu dát pořádnou nakládačku, aby se vzpamatoval a přestal se vinit a fňukat. Už už jsem se na něj chtěl začít utrhovat, ale vtom se ozval, že je doprovodíme, a začal být o poznání veselejší. Neeeeee! Nabízel jsem to jenom ze zdvořilosti. Měl jsem velké nutkání se začít šklebit, když do mě Newlin začal hučet, ať jdu taky, ale neudělal jsem to. Nechtěl jsem, aby to vypadalo, jako že se nechávám přemlouvat. Vydechl jsem nosem a zavrtěl hlavou. "Jasně. Půjdem... půjdem," pokrčil jsem rameny, jako že je mi to úplně šumák, ale ve skutečnosti jsem se na cestování docela těšil. Měl jsem zrovna chuť objevit nějaké nové přátele a oběti šikany, a s Newlinem jako živým štítem to určitě půjde jedna báseň. Spiklenecky jsem na něj zamrkal se šklebivým úsměvem a stáhnul jsem uši dozadu. Bude prdel.
Pomalu jsem začal dohánět Wolfganii s malou. Malá byla očividně úplně vyřízená, ale žila. Z tohohle by navíc podle mě nemusela mít ani trvalý následky... i když... ty uši. Chudák. To si v dospělosti žádnýho nenabrnkne. Jakmile jsem byl na úrovni vlčice, odkašlal jsem si, ale pořád jsem se koukal před sebe, aby to nevypadalo, jako že jsem měkej a vedu nějaký trapný ustrašený holčičí rozhovory. "Už jí nechá bejt. Kdyby měla hlad, dopadlo by to mnohem hůř, ale podle mě jí prostě baví mrzačit. Je to za náma," zauvažoval jsem nahlas, jenom tak pro info. Nechtěl jsem jí uklidňovat, od toho tu byli jiný. Ani nevím, proč jsem to říkal. Moc mi nevadilo se o tom bavit před tou malou. Za prvý by měla bejt na tyhle věci připravená a poznat krutou realitu, a za druhý stejně určitě moc nevnímala. Ve finále měla štěstí, že jsem jí našel a že byla ze Sarumenu. Kdyby byla nějakej cizí opuštěnec, asi bych se s tim nechtěl moc zabejvat, a nechal bych jí před nejbližšim smečkovym úkrytem. Měla štěstí, že by mě hlodalo svědomí, kdybych jí nepomoh, a proto jsem jí vzal. Svědomí mě hlodalo často a nebylo to nic příjemnýho, takže jsem se tomu snažil vyhejbat.

//Sarumen

Duncan má 7 bodů a přeje si prosím připsat 26 kamenů za 5 bodů, 20 mušlí za 2 body a odškodné za smazání profilu, když už u toho Saví budeš *krčí se, aby nedostala přes držku* :Dd jsem socka... Dušan už odškodné ma... -

Hra byla skvělá! Nebejt v maturitním chaosu a zapomnětlivá, určitě bych se snažila toho splnit víc, ale i takhle jsem si to moc užila a děkuji :) Je fajn, že jsme se v karanténě mohli nějak zabavit, vážím si toho.

D.

Vlk díky mým nadávkám vstal a dal se na odchod. "No proto," zabručel jsem a odplivnul jsem za ním. Bral jsem jako bonus, že se mi rovnou odklidil z cesty. Kdyby totiž zůstal a měl by nějaké kecy, asi bych mu ten ciferník opravdu rozbil. Byl jsem prostě nějaký všeobecně otrávený. Slunce se pomalu zase naklánělo k obzoru a já ho sledoval. Chyběla mi nějaká sranda. Společnost cizích vlků, nebo nějaký vzrůšo. Kejsnul jsem tady u jezera a ještě ke všemu se stala ta nehoda.
Wolfganie začala mezitím vyzvídat, jestli něco víme o té nehodě. Já jsem o ní věděl technicky všechno, ale z nějakého důvodu se mi vůbec nechtělo odpovídat. Tak trošku jsem doufal, že to za mě vysvětlí ta malá, Marion, ale ta měla zrovna teď místo mozku květák. Nejspíš byla pořád v šoku. A tak jsem se zamyslel - musím to Wolfganii vlastně říkat? Vůbec jsem jí neznal, vůbec. A se Styx byla aspoň zábava, než zmagořela. Wolfganie a ten její partner byli oba děsně chytrý a důležitý, pokud si pamatuju, ale najednou jsem se jí hodil. Na druhou stranu jsem jí nemohl vinit, že mě třeba neměla ráda. Nebyl jsem zrovna sluníčko. "Eh," odkašlal jsem si, ještě než jsem si rozmyslel, co řeknu, ale místo mě díkybohu začal mluvit Newlin. Snažil se nějak objasnit situaci, a zakončil to tím, že nechá Morfa, aby udělal pečovatele z někoho jiného. "Neplácej blbiny," obořil jsem se na něj. S vlčaty to těžko někdo uměl líp, a nikdo jiný na ně podle mě ani neměl náladu. Nikdo jiný by to s nima nevydržel tak dlouho, jako Newlin, protože byl sám tak trochu vlče. Jakmile domluvil, z kontextu mi samozřejmě došlo, že bych měl doplnit příběh o své vyprávění. Těžce jsem vydechnul. "No, já... jsem přišel už pozdě," brouknul jsem jenom. To byla pravda. Nebyla to lež. Opravdu jsem přišel na místo činu až ve chvíli, kdy byla pachatelka dávno pryč. Její pach si navíc mohla Wolfganie zapamatovat a najít jí podle toho. Já osobně jsem nevěděl, kde Styx je, a Newlin už její jméno řekl, takže jsem to neměl jak dál komentovat. Nehodlal jsem jim líčit naší procházku po lese. "Budete potřebovat garde zpátky do smečky?" zeptal jsem se odměřeně. To bylo tak všechno, co jsem mohl v tuhle chvíli udělat. Jinak jsem už byl duchem tak nějak jinde. Zahleděl jsem se na Newlina, abych mu na obličeji vyčetl, jestli se také chystá zpět do lesa. Wolfganie s Marion asi nezbývalo nic jiného.