Příspěvky uživatele

Situace se nám začínala pomalu ale jistě znormálňovat. "Chtěj po mně cokoliv, ale to štěně mi nenuť. Musel bych mu utrhnout hlavu," změřil jsem si toho malého. Newlinovi by se moh líbit.. Naštěstí se zdálo, že je prcek na odchodu. V něčem byl lepší, než ostatní škvrňata... minimálně proto, že dokázal vysmahnout, když se mu to řeklo. Ta vlčice byla stejně díky jejímu přístupu k vlčatům prakticky moje spřízněná duše. První normální bytost po dlouhý době. "Nevim, co to bylo... takový rudý borůvky, sežrali jsme to kousek na východ odtud u studánek... určitě to nezkoušej, hrozná srágora... vůbec nevíš, kde je nahoře a kde dole," zašklebil jsem se, abych doplnil Newlinovo povídání stručným shrnutím. Vlastně mi nebylo nic po tom, jestli si to bude zkoušet nebo ne, ale určitě bych to nedoporučoval. Myslel jsem... byla tu nějaká taková hezká vlčice... ještě před chvilkou, ne? Kam zmizela? Nevadí. Dokud jsem byl v přítomnosti aspoň jedné vlčice, byl jsem spokojen. Ani jsem vlastně nevěděl, jak se jmenuje. "No, a jak se..." nestihl jsem to ani doříct, protože mluvil Newlin. Zdálo se, že se dává do kupy. Ne Newlin... ta vlčice... ta vlčice byla žíhaná a šedivá a... žíhaná. Ta vlčice... ale ne. Ta vlčice byla... Newlin?! Řekl jsem Newlinovi, že ho miluju? Newlinovi? Já jsem... to řek NEWLINOVI? "Řek jsem ti, že tě miluju!" vyhrkl jsem uvědoměle najednou na žíhaného, jako kdyby za to mohl on. "No to snad doháje NE!" zlomil se mi z toho málem hlas, jak moc jsem byl v šoku. Nakráčel jsem rovnou k žíhanému a podíval jsem se mu přímo do očí. "Abys věděl, beru to zpátky a... a... a... rozcházim se s tebou! Sakra, jo, tohle je konec!" vyprskl jsem. Byl jsem dost labilní na to, aby mě to takhle vykolejilo. Měl jsem najednou za to, že to je Newlinova chyba, že jsem ty bobule žral. Bože, bože, bože! To je šílenství! Prudce jsem vydechoval a prokládal to lehkým vrčením. Nakonec jsem do něj jen šťouchl tlapou, aby věděl, že to teda neni cool, a že na to má rychle zapomenout. To i ta jeho fialka byla lepší varianta, než že bych mu měl říct, že ho miluju. "Omluvte mě, ale jdu si vypláchnout tlamu vodou... fuj! Fuj! Miluju holky, ne tebe!" úplně jsem se z toho naježil. "Abys věděl... abys věděl... tohle si ještě vyřídíme!" Vůbec jsem nevěděl, jak reagovat, ale nelíbilo se mi to. Nakonec jsem se otočil k Lucy s omluvným výrazem, že se ještě někdy uvidíme, načež jsem Newlina znovu nenávistně propálil pohledem. Byla otázka času, kdy se zklidním, ale teď to nebylo. Přitom za to chudák nemohl. "Nazdar!" A byl jsem v tahu stejně rychle, jako to vlče. Tohle se nesmí nikdy nikdo dozvědět. NIKDY! Doufám, že si to ta vlčice nepamatuje. To bych se jí musel zbavit.

//Středozemní pláň

Nevím, jak jsem se tu zase ocitl, ale byl jsem zpátky v poušti, ze které bych přísahal, že jsem odešel před několika dny. Někdy se mi takové věci prostě stávaly. Newlin, který byl doposud mým společníkem na cestách, tu najednou nebyl, a stál jsem tu sám. Nějakým záhadným způsobem tu však zůstalo špatné počasí, které jsem si pamatoval z minulé návštěvy. Naposled ale takhle silně nepršelo, protože v poušti přece obyčejně neprší. Nyní liják bičoval písečné duny a silný vítr je potom díky své velké rychlosti stačil obracet a hýbat jimi, jak se mu zachtělo. Nasáklý písek se mi lepil na srst a zase z ní padal pod tím náporem. Neni nic otravnějšího, než tenhle vichr. Nevidim vůbec nic. Nějaký písek se mi zasekával i v očích. Náramná bouře. Navíc bez slunečního svitu, který byl velice výjimečně schován za mraky. Normálně by mi došlo, že tu něco neklape, ale tohle byl nějaký zvláštní typ snění.
Nemusel jsem se ani obtěžovat nikam chodit, protože kamkoliv jsem se vydal, tam to vypadalo stejně. Nekonečná písečná pustina, ve které ještě ke všemu prší, což je naprosto proti přírodě. Nedalo se tu nic dělat. Nudná krajina. Nevěděl jsem, že i poušť může bejt tak nudná. Normálně mám pouště rád. Nikde nic. Nikde nikdo. No tak… čas se probudit! Nic se nedělo. Nevrle jsem zavrtěl hlavou. Nechtělo se mi už nikam jít, ani nic podnikat, prostě jsem tu jenom stál v tom větru. ”Nudná krajina. Nuda, nuda, nuda,” nicotně jsem nakopnul písečnou dunu, která se roztříštila do všech stran a dopadla zpátky na zem, ze které jí zase zvedal vítr. ”Ne tak úplně!” Někdo na mě promluvil. Nikde v okolí se ale nikdo nenacházel. ”No tak, jsem tady dole!” Nahlédl jsem pod vlastní tlapky a tam jsem ho uviděl. Nějaká malá ještěrka. Nebyl jsem zrovna odborník na ještěrky, takže bych neuměl říct, co to bylo za druh. "Nazdar, super, zrovna jsem začínal mít hlad," naznačil jsem, že ho asi budu muset sežrat. Nejedl jsem totiž opravdu dlouho. ”Nezkoušej to, jsem jedovatej.” Nestačil jsem se divit. Nekecá? Naklonil jsem se dolu a očichal jsem ho. ”Nesmysl,” nechtěl jsem tomu věřit. Neznal jsem ani jednu jedovatou ještěrku. "Nejez mě. Nebo zdechneš, je to dost srozumitelný?" Nyní už jsem nevěřil ani svým uším. "No to snad ne! Nechci tě jíst, proto tě nesnim, ale rozkazovat mi nebudeš," nabručeně jsem se na něj zamračil. "Neměl jsem na tebe chuť do chvíle, než jsi mi zakázal tě jíst." Nebál jsem se nějakého jedu. Nebylo to totiž skutečné.
...

Jezdil jsem zraky po obzoru. Obloha hrála všemi barvami duhy, ale jakmile jsem ucítil krátkou ostrou bolest v ocasu, vše se zabarvilo do ruda. "Auuuuuuuuuuu," otočil jsem se a zastavil jsem se, až když jsem obtočil celé kolečko, ale země kolem mě se točit nepřestala. Točila se pořád a pořád dokola. A v těch kolech tancoval žíhaný flek, černobílý flek a flek dědy. Začalo se to postupně celé točit ve vlnách a pak to zpomalovalo a zpomalovalo, až jsem před sebou spatřil svou partnerku. "Lásko, jdu umřít," zahlásil jsem rozhodně směrem ke své partnerce těsně před tím, než jsem to ucítil... smrt! Prudce se mi rozbušilo srdce a rozhodl jsem se dostat se co nejdál od ostatních, takže jsem se prudkou motavou chůzí přesunul o pár kroků dál k řece, nad kterou jsem se sklonil a... vyzvracel jsem spolehlivě úplně všechny bobule, co jsem v sobě měl. Hlava se mi šíleně točila. "Do hajzlu," kouknul jsem se na svůj příšerný odraz ve vodě. Kvůli jejímu pohybu jsem v něm vypadal naprosto hrozně a měnil se mi tvar hlavy, ale už to nebylo vlivem bobulí. Zadržel jsem dech a nachvíli jsem hlavu potopil, načež jsem jí rychle vytáhl a oklepal se. "Fuj," odplivnul jsem si do strany a bolestivě jsem zamžoural na vycházející slunce zakryté bouřkovými mraky. Joo, jen ať prší. Co se vlastně stalo? Jak se to stalo? To ty... ty bobule! To ty bobule! Měl jsem absolutní okno, ale bobule jsem si pamatoval až moc dobře. Může za to Newlin. Vymejšlet takový nesmysly! Moje třeštící hlava by mě málem proměnila ve vzteklou bestii, ale měl jsem na to zatím příliš málo energie, a navíc se zdálo, že Newlinovi jeho halucinace ještě neskončily.
Rozhodně jsem se vrátil ke skupince s bolestivě přivřenýma očima. "Slečno, já se om... m... mlouvám... já... sjeli jsme se nějakejma bobulema, vůbec ho neposlouchejte, je to ma... gor," vypravil jsem ze sebe škytavě a zamával jsem packou. "Jakékoliv vzniklé trauma vám vynahradím... třeba procházkou?" kysele jsem se usmál, načež jsem zrak obrátil k vlčeti, které jsem měl z nějakého důvodu spojené s nějakým traumatickým bolestivým zážitkem, a navíc mi připadalo, že se mračí, což se mi vůbec nelíbilo. "A tobě se nic vynahrazovat nebude, krysíku... za ten ocas," zasyčel jsem na něj a popošel jsem k němu blíž. "To by se ti líbilo, co? Kousat omámený vlky do oc...casu!" zaprskal jsem a vycenil jsem zuby, aby se koukal hezky otočit a čelit následkům. Nebyl jsem sice zatím ve stavu, kde bych ho třeba zabil, ale rozhodně jsem byl i přes okolnosti ve stavu, kdy bych mu pořádně vyprášil kožich, jestli se na mě ještě křivě podívá. Newlina jsem zatím nechal být. Určitě se každou chvíli vrátí zase do normálu.

Ten... děda se vůbec neměl k tomu, že je děda. Soustředěně jsem se zamračil a změřil jsem si ho. Pořád měnil tvary. Byl vlčí děda, sexy vlčice, medvěd, racek, ryba, sexy vlčice. "Ty poslyš, moje sexy žíhaná pol... polovičko..." koukl jsem na svou partnerku a představil jsem si, že jsme opravdu jeden vlk, jedno tělo na dvě polovičky. Ona je levá a já pravá. Ne - ona je předek a já zadek. "Tvůj děda je taky doc... cela sexy... tos mi nikdy neřekla." Dál jsem si prohlížel dědu. Byl sice hezkej jenom tak jednou za deset sekund, a těch zbylejch devět to byla super děsivá pulzující obluda, ale to nevadilo. "Budeme žít ve trojce... jooo, ve trojce," přikývl jsem přesvědčeně. "Ty... já a tvůj... dě-da," lehce jsem škytnul. To bylo z toho hltání bobulí.
"Taky tě miluju, drahoušku, vždyť to sakra víš... ale prostě... ten tvůj děda... nikdy jsem neviděl nikoho tak sexy. Kromě tebe, samozřejmě, pardon - odpusť mi to! Miluju vás oba... tebe víc... já jen..." zasekl jsem se a koukl jsem se na zem před sebe, kde se zase zlostně rozprostíral ten černobílý flek. "Tyyyy.... ty!" Udělal jsem krok dopředu, dozadu, dopředu, dozadu a dva dopředu. "Eh... miláčku? Proč je ta tvoje hnusná ex tak malá? Je to trpaslík, no koukej! Co udělá? Rafne nás do nohou?" chechtal jsem se, když se mi černobílý vlk před očima měnil na piraňu a hada a spoustu dalších zvířat, až mě to nakonec začalo děsit a znepokojovat.
Prudce jsem trhl přední tlapou a strčil jsem do té černobílé hmoty, aby upadla a nechala mě na pokoji. "Tebe do tý trojky nikdo nechce, ty černobílá vochechule!" Odplivnul jsem si na zem vedle sebe, což mě vyvedlo z rovnováhy a zase jsem o pár kroků zacouval. "Zachraň dědu," rozkázal jsem své partnerce. Už jsem na tu situaci neměl nervy. Všechno mě najednou děsilo.

//Říční eso

"Hrozně tě miluju... proto si vezmu všechny tvoje hlavy, ukousnu ti je a schovám je do díry... jo, do díry. Nikdo jinej tě nemůže mít," zběsile jsem popoběhnul dopředu, vyklonil jsem se a začal jsem kopat do země. Vzduchem létalo kamení, hlína, diamanty, trsy trávy, růže, fialky, voda, krev, bahno a pak z ní taky vyletělo deset bílých holubic, než byla díra dostatečně veliká. Udělal jsem krok dopředu, sám jsem o ní zakopl a spadl a když jsem se zvednul, už jsem dávno zapomněl, co jsem zase chtěl. "Hele drahoušku, já nevim, jestli jsem na vlčata připravenej..." začal jsem se vykrucovat. Byla hezká, ale vykrucování byla taková moje přirozenost. "Co takhle... a nebo... dobře, můžeme je udělat, ale starat se o ně budeš ty," vymyslel jsem to tak, abych byl s plánem plně spokojen.
Šel jsem ještě o kousek dál, když začala povídat něco o dědovi. "Děda, kde, zlatíčko?" škytnul jsem a zašilhlal jsem do všech stan. "Dě-da." Nakonec jsem dědu našel. Opravdu tam stál a vypadal dědovsky. "Dobrý den, mám s vaší vnučkou samé dobré úmysly!" vyhrkl jsem ze sebe co nejrychleji to šlo, aby to znělo věrohodně, ale v té rychlosti to spíš znělo jako kupa náhodnejch slabik. Načež jsem se zase zkoupnul hluboko dozadu a dopředu. Bylo docela náročné se při tom úplně nepřevrátit, ale nějak se mi to povedlo. Snažil jsem se soustředit. Párkrát jsem rázně zamrkal, a před očima mi objevilo mořské vlnobití. Jsme tady, jsme u moře. Byl jsem pod vodou a viděl jsem okolo sebe samé obrovské barevné ryby. Byl jsem taky ryba. Ale pak všechno zmizelo, jako kdyby se v zemi udělal obrovský špunt, a byl jsem zase mezi dědou, mou žíhanou partnerkou a.,. tou mrchou. Okamžitě jsem nakráčel k černobílému fleku a zamračil jsem se. "Už nebudeš ubližovat mojí partnerce! Už toho bylo dost! Teď má mě! Jsem lepší a hezčí! Jestli se na mě... budeš dál... takhle mračit..." ztratil jsem rovnováhu a udělal pár vrávoravých kroků dozadu a dopředu, "taktaktak... tě... ZABIJU!"

//Studánky (přes Houštiny)

Vůbec nevím, jak se mi povedlo se za tou vlčicí dostat, protože se mi všech šest pacek motalo jako copánek. Přišlo mi, že ani nedošlapuju na zem. Že se nad ní vznášim. Nebo... to byla travnatá podložka, která se hýbala pode mnou? Celá se posouvala a nesla mě tam, kam potřebuju. Šel jsem dopředu a zároveň dozadu a pozadu a popředu a do strany a na rozcestí jsem šel doprava i doleva najednou. Byla to prostě sranda. A brzy jsem tak dohnal i svou žíhanou družku. "Ne... ty jsi kotě!" opravil jsem jí laškovně a lehce do ní strčil bokem, načež se mi v uších ozval pištivý zvuk a vše mělo najednou růžovou barvu. A zelenou! A červenou a žlutou... a vše se rozpadalo jako vlhké dřevo. Jenom ona stála pořád na zemi a vypadala docela normálně. Byla střed vesmíru a všechno se točilo okolo ní. I já jsem se točil. "Dokonalá rodina jsme přece já a ty... nemusíš kvůli tomu poznávat moje rodiče," opravil jsem jí s úsměvem, protože jsem už dávno zapomněl, co jsem jí řikal předtím. "Já nejsem hloupej! Hloupá hloupá ro... dina!" dupnul jsem na zem, a jak jsem dupnul, vystřelil jsem sám sebe několik metrů nad zem a zase jsem se lehce vrátil zpátky, kde mě moje partnerka sladce olízla. "Ostatní vlci jsou mi putna. Nemusim se přece už nikdy bavit s nikym jinym než s tebou, krásko. Bav se se mnou nadosmrti, prosím!" vyhrkl jsem. "Bav se... se mnou! Bav se se m...mnou," vybrblal jsem ze sebe, když začala zase mizet za obzorem. "EEEhhhh, eeheh," udělal jsem pár sedmimílových kroků dopředu a předehnal jsem jí a stoupnul jsem jí do cesty. "Mluv mluv mluv mluv mluv m... luv... luv... lu... lu... l...," začal jsem kývat hlavou nahoru a dolu. Čím víc jsem s ní kýval, tím víc hlav žíhaná vlčice měla. "Víc hlav pro mě... můžu ti... ukousnout hlavu a nechat si jí? Prosím!" dychtivě jsem vyrazil proti ní, ale čím rychleji jsem šel, tím víc se mi vzdalovala, jako kdyby zem pod námi odjížděla do protisměru.

//Řeka Tenebrae

"Sranda a legrace je to samý," vyvedl jsem žíhaného chytrácky z omylu. Oproti němu jsem byl hotovej génius. "Jasně, že to chci pít, nejsem žádná padavka, co se přiotráví ze studánkový vodičky... ty snad jo?" zvednul jsem obočí mezitím, co jsem pořád pil. Mně teda zdejší voda moc chutnala. Rozhodně byla jiná než ostatní vody, ale... nebylo s ní nic špatně. Nebo podle mě nebylo. Jestli jo, děj se vůle boží. Dopil jsem, kysele jsem se zakřenil na Newlina, který zdejší vodou pohrdal, a našpicoval jsem uši na to, co mi říkal o moři. "Já bych k moři chtěl, protože je super. Představ si to, válet se na pláži... obklopenej vlčicema... to vlastně neni nic pro tebe, protože už jednu máš... trapný. Rád bych tě upozornil, že se tvůj život nemůže točit okolo JEDNÝ vlčice, jinak z tebe bude ještě větší magor," zadumal jsem se zase nahlas na úkol fialové. Moře muselo bejt fajn. Ani nevím, kdy jsem ho naposledy viděl. Ale těžko říct, jestli bylo takhle v zimě teplý, a v dešti ta pláž určitě stejně stála za nic.
"Nežer to!" vypískl jsem na něj, když se vydal k nějakým 'červeným borůvkám'. Bude mě napomínat s vodou a pak sežere první špinavý jedovatý počůraný jeřabiny, který tady najde. Stoupl jsem si vedle něj a sledoval jsem, jak se s nima láduje. "Chcípneš," zašeptal jsem k němu pohrdavě, ale jak jsem tak na něj koukal, ty bobule vypadaly docela dobře. A toho daňka jsem navíc měl už hrozně dávno. Meh... co se může stát? Měl bych to ASPOŇ ochutnat. Nemusim se s tim hned předávkovat jako on. To mi nemůže nic udělat. Navíc jsem tak nějak vždycky musel všechno zkusit a hlavně mít to, co měli ostatní. Když měl borůvky ke svačině Newlin, musel jsem je mít taky. Naklonil jsem k nim hlavu a pár jsem jich nabral do tlamy. Chutnaly opravdu dobře. "Mňam...." zamlaskal jsem, vrátil jsem se ke studánce a znovu jsem to lehce zapil, načež jsem si sednul na mech a otočil jsem se na... tuhle krásnou žíhanou vlčici? "Kde... kde ses tu vzala?" zamračil jsem se nespokojeně a otočil jsem se na svůj odraz ve vodě. Měl jsem nejmíň šest očí a deset uší. A roztékal jsem se do všech směrů. Byl jsem bahenní král. V absolutním souznění s přírodou. Když se mi vlčice opřela o krk, uvědomil jsem si, že tam je vlastně taky, a otočil jsem se na ní. "Jasně, taky tě miluju, kotě," usmál jsem se na ní a když mi olízla tvář, lehce jsem ztratil rovnováhu a zhoupnul jsem se dozadu a dopředu. "Vezmi mě k moři, drahoušku... můžeme tam spolu strávit ceeeeeeelý... léto... a život taky. Představim tě rodičům, chceš?" brouknul jsem za ní s lehkym uchechtnutim. Byla to určitě ta nejhezčí vlčice, jakou jsem kdy viděl. Začala mi jako žíhaná šmouha mizet za obzorem, ale já jsem se... nemohl zvednout. Nohy mě brněly a vůbec mě neposlouchaly. Podepřel jsem se aspoň zadními a začal jsem chodit jen s jejich pomocí, chvíli tahajíc bradu a obličej po zemi, než se mi povedlo se plnohodnotně zvednout a šlapat.

//Říční eso (přes Houštiny)

//Tekutý písek (přes Kaňon řeky)

Newlin se naštěstí podvolil mojemu nátlaku a souhlasil, že půjdeme dál. Dobře udělal. "Jestli jseš moc unavenej, můžeš se klidně zůstat válet někde při cestě a o všechnu srandu přijít," napřímil jsem hlavu a narovnal uši, aby to znělo šíleně důležitě. Bylo mi vlastně fuk, jestli půjde objevovat svět se mnou, nebo se někde oddělí. Popravdě jsem ale vůbec netušil, kam jdeme. Písčitá pláž se změnila v říční údolí a před námi už se zase rozprostírala zelená část Gallirei. Na poušti se mi z nějakýho důvodu moc líbilo, takže jsem se rozhodl, že se tam určitě vrátím. Moh bych tam někoho vzít na rande. Nemá vlastně Gallirea třeba moře? Newlin přece mluvil o pláži. "Má Gallirea moře?" vyhrknul jsem. Ani nevím, proč mě to zajímalo. Docela bych se k moři podíval.
Zastříhal jsem ušima a zastavil jsem se u studánek. Bylo to zvláštní prostředí. Takové... tajemné. Ale měl jsem pocit, že tudy už jsem taky někdy šel. "Vůbec nevim, kam jdem," přiznal jsem. Nebyl jsem zrovna plánovač. "Asi... sem?" pokrčil jsem rameny, popošel jsem kousek ke studánce a napil jsem se. Měl jsem u toho čas se zamyslet, kam půjdeme teď, a co vymyslíme. "Půjdem někam... kde někoho potkáme," prohlásil jsem během pití, nakloněný nad studánkou. "Když někoho potkáme, bude větší sranda... můžeme ho třeba přepadnout a vyhrožovat mu smrtí, nebo tak... nebo na něj naházet spoustu šišek," nastínil jsem plán. Možná, že by to měl spíš vymyslet Newlin. Začínam se nudit. A taky by mohlo přestat mrholit. Tady pod stromy ale déšť nebyl tak silný, jako v otevřených prostranstvích. Bylo to docela fajn místo.

"Fo by byfo difny," přitakal jsem, když Newlin zahlásil, že by Derian asi nechodila s jeho vlčecím já. Já to samozřejmě nemyslel tak, že se teď hned doopravdy narodí znovu, ale že málem umře, ale neumře, což je prakticky něco, jako se narodit znovu... tak se to říkalo, ne? Já už jsem se spoustakrát narodil znovu! Než Newlinovi došlo, že ho zachraňuju, a ne že na něj jenom nastavuju zadek, začal jsem s ocasem prudce mávat, aby mu to secvaklo. Opravdu mu to chvíli trvalo, ale přišel na to dřív, než jsem čekal. Pevně jsem se držel stromu a vždy, když se žíhaný o kousek posunul, posunul jsem se taky a zapřel jsem se zadními tlapami pořádně v pevnějším písku. Snažil jsem se nic neříkat až do doby, kdy jsem si byl jistý, že je Newlin v pohodě.
Potom jsem se pustil stromu a začal jsem divoce plivat třísky všude po okolí. Byly všude! Měl jsem jich plnou tlamu. "Fuj... tfuj!" Nejdřív jsem vyflusal nejmíň louži slin a potom jsem se na žíhaného otočil. "O tomhle nikomu ani muk! Nejsem žádná bábovka, abych zachraňoval pricenzny v nesnázích jako nějakej... princ... chápeš. Nejsem žádnej tvůj hrdina, ani nic podobnýho!" napomenul jsem ho, aniž by cokoliv udělal. "Takže o tom pomlčíš," rozkázal jsem a sledoval jsem ho, jak si lehá do písku. "Ne, nebudem spát!" pustil jsem se do něj znovu, přišel jsem k němu a začal jsem ho lehce fackovat packou. "Nejsem unavenej, takže se koukej zvedat a jdem. Dobrodružství neni pro lenochy a plejtvače času!"
Načež jsem se vypravil kamsi k severu, protože mi něco říkalo, že na jih už to nejde.

//Studánky (přes Kaňon řeky)

Když sebou začal Newlin házet jako blázen, bylo mi jasný, že je to v háji. Byl tam zaseklej celym zadkem. Dobře, nepanikař, nepanikař... tak ho tady prostě necháš, no. Kdo ho bude shánět? No, Morf... Derian... celej zbytek smečky! Co bych jim jako řek? Nemusej přece vědět, že tu byl se mnou... ale... ne! Nemoh bych s tim přece žít. Fuj, takovej... kostlivec... v písku. Pořád by tu byl. Už bych se tudy bál procházet. A chodil by mě strašit. Nemůžu ho nechat jen tak umřít. Ale když ho budu chtít zachránit, spadnu tam taky... a na smrt jsem moc mladej. A hezkej. Třeba ho prostě musim obětovat. Ale... to bych se měl dát na útěk, než začne křičet. Dohnalo by mě svědomí. Nemůžu ho NEZKUSIT vytáhnout. Ale co když... ale co... když... Snažil jsem se nějak viditelně nezmatkovat, ale vlastně jsem v první chvíli vůbec netušil, co mám dělat. Když Newlin začal hulákat, že ho tam mám nechat a ty další věci, bylo mi jasný, že ho tam nechat nemůžu, protože si to neodpustim. "Nekecej blbiny!" okřiknul jsem ho stejně jako minule, když se litoval a říkal o sobě, že neni dobrej pečovatel. Rozhodl jsem se, že nějakou smrt a potopení do písku prostě nemůžeme připustit. "Mysli třeba na to..." rozhlédl jsem se, oběhl jsem kolo tmavého písku, ve kterém se žíhaný nacházel a doběhl jsem k nejbližšímu seschlému stromu zasazenému v řídkém křovisku, které stálo u Newlina nejblíže ze všech. "Mysli na to, jak se zachvíli znova narodíš a budeš si moct rozmyslet všechny věci, co jsou v tvym životě špatně... jako třeba ta tvoje fialová furie," snažil jsem se odlehčit situaci nadáváním na Derian. Jako vždycky. Došel jsem k suchému tenkému kmenu a chytil jsem se ho co nejpevněji to šlo. Cítil jsem, jak se mi kousky suchého dřeva lámou v tlamě a jak polykám třísky, ale to teď bylo fuk. Natočil jsem se zadkem k Newlinovi, přikrčil jsem se a zároveň jsem se co nejvíc narovnal, aby se mohl chytit mojeho ocasu. Protože mi teď už nešlo ani mluvit a snažil jsem se pevně držet, prostě jsem mlčky doufal, že to pochopí jako záchranu, a ne jako nějakou divadelní scénku, kterou doprovázím jeho poslední minuty na světě.

//Starý ostrov (přes Ararat)

"Jestli tě vyhodili jenom proto, že seš idiot, tak jsou největší idioti oni sami," rozhořčil jsem se. O Newlinovi jsem sám několikrát řekl, že je idiot, ale to přece nebyl důvod někoho hned vyhazovat ze smečky. Jeho smečka se očividně brala až moc vážně. "To by mě zajímalo, co to bylo za bandu chytráků, že tě takhle vykopli... ale máš štěstí, že to udělali... představ si žít do konce života s takovejma jedovatejma hadama," spíš jsem uvažoval nahlas, než že bych ho nějak povzbuzoval, protože jsem nebyl žádný ramínko na plakání - to jenom u vlčic. "No fakt - ty teda museli bejt šíleně moc chytrý. Takový nenávidim. Ukousnul bych jim obličeje," zachechtal jsem se. Sami jsou idioti. Načež začal žíhaný básnit, jak moc se mu líbí tady na Galliree a kolik je tu toho k vidění. V tom měl pravdu. Neviděl jsem ještě zdaleka všechno, co se tu dalo vidět, a určitě jsem se nechystal pryč, i když jsem se doteď většinou posouval od území k území, od smečky ke smečce. Z fleku by mě napadlo nejmíň deset věcí, co si tady ještě musím zkusit a vyřídit.
Pak mě teda zajímal ten přívěšek. "Aha..." vypravil jsem ze sebe zamyšleně, když mi řekl celou tu historii. Když půjdu na pláž, třeba tam taky vykopu nějaký cetky a Smrt mi je pak vymění za další magie, se kterejma budu moct šikanovat další ksichty. Jak mě to napadlo, zahleděl jsem se na Newlina, jestli by nebylo fajn na něm nějakou magii ozkoušet, ale jednak jsem neměl zrovna chuť ho šikanovat a druhak by mi to asi byl schopný to oplatit mnohonásobně... i když by to neudělal, jak ho znám. A jak jsem tak přemýšlivě šel a šel, najednou jsem si všiml, že vedle sebe Newlina ani nemám. Huh? Otočil jsem se, protože na mě začal hulákat něco v tom smyslu, že ho žere písek. Nejdřív jsem se začal chechtat, ale když mi došlo, co se děje, smích mě rychle přešel. Rychle jsem zkontroloval, jestli sám nestojim na rizikovém místě, a poklusem jsem se přesunul na světlejší suchý písek, který se narozdíl od tmavého a mokrého nepropadal. "To neni sranda! Sežere tě to a chcípneš!" zahulákal jsem na něj. Nechtělo se mi k němu vyloženě lézt a pomáhat mu ven, protože bych se třeba propadnul taky, ale byl jsem připravený to udělat, kdyby došlo na nejhorší. "Dělej, vylez ven," popohnal jsem ho. Nechtěl jsem mít na krku, že se tady propadne a umře na udušení, nebo ještě hůř - hlady, když se nepropadne úplně. Bylo by opravdu nepříjemný, kdybych si to musel po zbytek života dávat za vinu, protože jsem mu nijak nepomohl.... ale zároveň jsem tak nějak doufal, že ještě není tak hluboko, aby se nezachránil sám.

"Teplá se nehodí nikdy," zakřenil jsem se na něj znechuceně. Nevím, jestli bylo horší to prohlášení nebo to, že mi říká Dunčí... jako nějakýmu děcku. Naštěstí přestal aspoň hloubit tu díru. Setmělo se a přišla noc. Je pravda, že tady na poušti byly teplotní rozdíly větší, než v místech, kde byly vodní toky a víc vegetace. Najednou to nebyla taková paráda. Prudký vichr mi ohýbal srst do protisměru a já jsem sledoval svého společníka, který měl pořád neúnavně úplně stejně energie, jako vždycky. Nevím, jak to dělal. Na čem jedeš?
"Cože, ty nejseš alfovitej? To bych teda nepoznal," vyvalil jsem rádoby překvapeně oči. Je pravda, že Newlin mi rozhodně neseděl na syna alf, nebo tak něco, ale těžko říct. Třeba byl? "Odkud ses vlastně vzal ty?" zamračil jsem se. Nevím proč, ale najednou mě to zajímalo. Asi proto, že jsem ho vůbec neuměl odhadnout... odkud přišel, nebo tak. Nebo jestli se třeba nenarodil tady... bůh ví. Patrně tu byl několikanásobně delší dobu než já.
Pěkně namyšleně jsem se narovnal, když mě začal chválit. Tohle mu docela šlo. To mi vyhovovalo. Byl asi jedinej vlk na světě, co mě chválil a obdivoval. Jak jsem na něj tak povýšenecky koukal, všiml jsem si přívěšku na jeho krku. "Kdes sebral tohle?" položil jsem okamžitě další otázku. To mě opravdu zajímalo. Každej druhej tady chodil s nějakou cetkou a já jsem se hrozně divil, kde se to bere. Když se naopak zeptal, co je nějakým směrem, zarazil jsem se. Co tam je? Nevim, co tam je. Asi poušť? Měl bych teď dělat chytrýho? Vim kulový, co tam je... "Eeee... poušť!" zahlásil jsem nakonec rozhodně, jako kdybych to tu měl celé nastudované. "Hlavně mi už neřikej Litai... jinak si dělej co chceš," protčil jsem očima, když začal chrlit ty hrozný přezdívky. Jen těžko bych mu to zakazoval. A říkalo se mi i hůř než Dunčí... třeba kretén, nebo tak. "Já jsem ze Slunečný smečky odešel sám... nevim, rozhod jsem se jednou při večeři," pokrčil jsem rameny. Takhle nějak to vlastně bylo, pokud se správně pamatuju. "Teď ty," navrhnul jsem. Chtěl jsem říct "teď mluv ty", ale vzhledem k tomu, že se Newlin v mluvení prakticky nezastavoval, by bylo zvláštní ho k něčemu takovému vyloženě povzbuzovat. Stejně mě ale zajímalo, kde se tu vzal. A řekni to srozumitelně.

//Tekutý písek (přes poušť Ararat)

"Doufám, že mi nekecáš, že nepodvádíš... že mě nemáš za idiota," uchecntnul jsem se a zavrtal jsem se do písku pohodlněji, jak jsem ho tak pozoroval. "To bych opravdu nerad," doplnil jsem se ještě, načež jsem lehce zívnul a protáhnul jsem se tak, že mí písek namasíroval celé břicho. Tohle byl ráj. Opravdu tu chyběla jen větší společnost. Proč tu nesídlí žádná smečka? Můžu si založit smečku? Pouštní smečku? Pouštní smečku, ve který budu já a třicet vlčic? Tady? Pomalu jsem se zvedl a protáhl jsem se, abych se tu moc nezabydloval. Opravdu bych mohl ztratit vůli a zůstat tu ležet, kdybych se moc zavrtal do písku.
Zase mi začalo být Newlina líto, když kvůli mně začal rozšiřovat jeho písečnou noru, ale... byl jako vlče. Kdyby nedělal tohle, začal by dělat něco jiného, co by vyžadovalo moje zapojení. A já se zapojovat nechtěl. Nachvíli mě napadlo, jestli s ním třeba Derian všechny tyhle blbosti vyvádí a účastní se jich. Nejspíš jo. Newlin nebyl vlk, se kterým bych se normálně přátelil - normálně bych ho spíš šikanoval, jako jsem dělal, když jsme se potkali, ale něco na něm bylo... přišlo mi, že už jsem ho viděl ovládat asi tak tisíc magií a navíc byl lehce zmanipulovatelný. Třeba by se dal použít jako zbraň. Nebo jako živej štít. Takoví vlci jsou důležitý. Navíc byl jeden z mála opravdovejch kámošů tady na Galli. Další můj kámoš byla jenom kanibalka Styx, Lennie, která mě chce zabít, pár vlčic, jejichž jména jsem zapomněl, a potom to byli víceméně nepřátelé nebo vlci, kteří mě jakž takž tolerovali. Nesnášela mě i Newlinova partnerka. Ale on ne. Nebylo to tak, že by mi třeba rozumněl, nebo ve mně hledal dobro, ale prostě byl moc naivní na to, aby si připustil, že jsem hajzl. Nechtěl za nic trestat, nebo mě vychovávat... což byla na chvíli příjemná změna. "Nemusíme bydlet spolu... klidně budu bydlet tady na povrchu... bylo by to takový teplý, kdybysme se moc mačkali... bylo by to divný," nakrčil jsem čumák a pokrčil rameny, ačkoliv to nebylo vidět. "Slunečná smečka byla nejlepší ze všech. Moh jsem si dělat úplně cokoliv, co jsem chtěl, protože byl otec alfa. Nebydleli jsme na slunci, ale bydleli jsme hodně, hodně na jihu... až tam, kde slunce svítí skoro kolmo. Bylo tam vedro a sranda a vlčice a..." zarazil jsem se, protože jsem si všiml, že Newlin otevírá oči, a rychle jsem zavřel ty svoje, aby si nevšiml, že celou dobu koukám. Nevím, proč jsem to vlastně udělal... proč jsem to udělal? Nebylo by to boží, říct mu, že jsem celou dobu podváděl? Ne, to asi nebylo. Otevřel jsem je až ve chvíli, kdy mi to poradil, protože jsem nechtěl, aby ho to nějak zklamalo. Zklamalo, no to si snad děláš prdel! Neee, víš přece, že by to bylo nepříjemný, kdyby to zjistil... jste tu v pustině sami dva, to by nebylo cool... ani není před kým ho ztrapňovat. Nekoukal jsem. Celou dobu jsem nekoukal... "Tady to znám," ušklíbnul jsem se, jako kdybych to zjistil až teď, že jsme v oáze, zamlaskal jsem, popošel jsem k jezírku a trošku jsem se napil. I voda je tady lepší než na severu.

//Starý ostrov

Protože jsem měl pootevřené oči, zaznamenal jsem, že jsme se dostali k oáze. Takhle v dešti a prudkém větru vypadala úplně jinak, než když jsem tudy běžel posledně. Zdejší jezírko bylo celé rozhýbané, jak do něj bubnovala voda. Kdyby to tak nebylo, asi bych Newlinovi řekl, ať kouká otevřít oči a prohlídnout si tuhle skvělou odpočinkovou zónu, ale teď to za to asi nestálo. Kdyby nepršelo, dovedu si dokonce představit, že bych si tu lehnul a... umřel na lenost, protože už bych se nezvednul. Déšť tu byl ale výrazně slabší, než kdekoliv jinde. Vlastně jen slabě mrholilo kvůli silnému větru, který to sem nanášel ze západu. Jinak tu panovalo příjemné teplo. Jih. Kdo preferuje sever nad jihem, měl by se jít zabít, protože nemá vkus. Zavrtěl jsem se, abych ze sebe zkusil setřást bahno, které na mě stejně nebylo moc vidět.
"Jo, to bysme teda určitě oslepli, to je prvda," souhlasně jsem zamručel, zatímco jsem se rozhlížel po okolí. Byl jsem takovej špinavej podvodník, že bych se za sebe skoro styděl - ale nestyděl, protože jsem většinou dělal mnohem horší věci. "Neslyšim tady v okolí žádný sexy vlčice, divný," poznamenal jsem taky. To byl zásadní nedostatek. Newlin se nepočítal - to mi došlo ve chvíli, kdy jsem ho viděl, jak se zablácený válí v tom písku, který se tak na něj akorát nalepil. Koukal jsem se na něj, jak "plave sluncem" a zadoufal jsem, že jestli existuje nějaký peklo, tak vypadá jako tahle oáza, protože do pekla já určitě přijdu, a horko mi nevadí. "Nemůžu se přece KOUKNOUT jak plaveš, protože NEVIDIM!" napomenul jsem ho, jako kdyby snad zapomněl pravidla hry. "Ty snad koukáš? Podvádíš?" nařknul jsem ho podezíravě, aby si myslel, že se taky nekoukám.
"SLUNISKO?" vypískl jsem, když tak nazval svůj úkryt. Já jsem se ke stavění úkrytu zrovna neměl, takže jsem si nahrabal kopeček písku, položil jsem se na něj a sledoval jsem Newlina, jak pracuje. "Já s tebou asi budu bydlet ve Slunisku... " zadumal jsem se. "Víš ty co? Ve Slunisku jsem vlastně bydlel dva roky, protože moje smečka byla Slunečná smečka, a všechno se jmenovalo po slunci," zachechtal jsem se. To byla fakt idiotská náhoda! Slunisko... jak mi chybí! Byl jsem přesvědčený, že si z Gallirei někdy odskočím se tam podívat, protože jsem neodešel ve zlém... teoreticky..., ale bylo to hrozně daleko, a já jsem na takový výlet nebyl připravený... navíc bylo na Galliree hustší osídlení = víc sexy vlčic, takže jsem se k odchodu zatím neměl. Neprozkoumal jsem jí zdaleka celou. Teď jsem na tom teprv začal pracovat.