Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když zavrtěla hlavou, že ve smečce není vysoce postavená, zmateně jsem se zamračil. Nechtěl jsem jí lízt do zadku, nebo cokoliv takovýho, ale fakt na mě působila dojmem, že by mohla bejt třeba delta nebo gamma. Už jenom proto, že hlídala tu malou, když jsem je naposled potkal. To je vlastně ta smečka, kde alfuje ten sympaťák. Jó - ten byl dost fajn. "Tak to nechápu... asi se tam za tebe nakráčim přimluvit," zažertoval jsem významně, jako kdybych byl králem nejmíň celýho světa a mohl si dovolit rozkazovat ostatním. Kdybych chtěl bejt super hustej diktátorskej tyranskej alfák, tahle vlčice by určitě byla můj pobočník... nebo - nemohla by bejt rádce, protože toho moc nenamluví, ale určitě by mohla bejt aspoň mlčenlivej bodyguard, nebo pravá ruka, nebo tak. V něčem jsem jí prostě obdivoval. Asi to bylo to, že jsem absolutně nemohl tušit, co si myslí a jak přemýšlí, protože se nevyjadřovala. To mě udržovalo v konstantním napětí a zvědavosti, což mě bavilo. Kdyby se rozkecala úplně, třeba by mě vlastně omrzela. Ale v takových těch jejích malých dávkách to byla super zábava.
Mezitím jsem samozřejmě neustále udržoval štípavou jiskrnou nálož, ale Wizku se rozhodla přijít s podobným nápadem, zastavit déšť nade mnou a pouštět ho na mě ve větších dávkách. Jak jsem byl celý mokrý, některé ty velké kapky opravdu pěkně plácaly a štípaly do těla. Pobaveně jsem se uchechtnul. Tohle bylo spíš takové kočkování než souboj, ale opravdu mě to bavilo. Bylo neuvěřitelné, co vše jde s magií vymyslet. A voda se mi začínala zamlouvat čím dál tím víc. Navíc byla i praktická - jeden se nemusel namáhat a chot přímo k vodnímu toku, když zrovna neměl náladu se zvedat. To by se mi šiklo. Snažil jsem se soustředit a udržovat jiskry působit ve stejné míře, ba jejich dávku dokonce lehce zintenzivňovat. Chtěl jsem zjistit, kam až se dá zajít.

Wizku jsem asi nejvíc obdivoval v tom, že zvládla neceknout za celou tu dobu. Necekla ani ve chvíli, kdy se jí pálil ocas. Nejenom že nic neříkala, ale dokonce ani nevydávala zvuky! To jsem nechápal. Já jsem měl potřebu se vyjádřit ke všemu, takže mě takovýhle chování prostě hrozně překvapovalo a mátlo. Ne, že bych jí ho záviděl - byl jsem sám se sebou docela spokojenej, ale bylo to fakt obdivuhodný. Můj plamen jako kdyby jí ani nezpůsobil potíže a prostě ho uhasila, jako by nic. "Musíš bejt ve smečce určitě děsně vysoko postavená... protože i já z tebe mám pěkně nahnáno," ohlásil jsem, zatímco jsem přemýšlel, co jí ještě zkusim provést, aby se to tak nějak završilo, protože ona se k útoku očividně neměla. Abych byl upřímný - kdyby na mě teď zaútočila, asi bych jí nechal vyhrát... nebo bych se spíš vzdal. Podmínky opravdu nehrály v můj prospěch a já jsem byl víc líný než hrdý. "Mohla bys bejt třeba super mlčenlivá alfa... nebo super mlčenlivej zabiják," uchechtnul jsem se. "To je tak HUSTÁ představa! Doufám, že přijmeš mojí nabídku kamarádství, protože jseš docela cool. Vypadáš, jako že máš nějaký super tajemství, a kdyby nás někdo viděl spolu, moh bych se tvářit, jako že jsem zasvěcenej, víš co," zasnil jsem se. Mohli bysme bejt super vražedný duo. Ona by byla zlej mlčenlivej polda a já zlej mluvící polda. Každopádně se zdálo, že pomalu ale jistě dobojováváme... nebo?
"Tak jo, zkusíme, co ještě jde vykouzlit!" navrhnul jsem, zakřenil jsem se a udělal jsem dva kroky dozadu, načež jsem v blízkém okolí vlčice začal vytvářet malé jiskry, které se objevovaly a zase zanikaly. Sem tam jí mohla nějaká lehce štípnout, ale nic víc. V tom dešti jí od toho ani nemohl chytit kožich, za normálních podmínek by se to možná povedlo. Nebyl to nic moc extra útok, ale docela mě to pobavilo. Navíc to bylo pěkně otravné, takže jsem nadšeně čekal nějaký drsný protiútok. Bylo super si vyzkoušet, co vše jde s magií udělat.

"Proč by ne?" zatvářil jsem se uraženě, když mi překvapivě sarkasticky odpověděla. Ta je komplikovaná... odpoví jednou za uherskej rok a ještě to nemyslí vážně! I se Styx bylo jednodušší si normálně povídat... ale tam si jeden zase musel pořád hlídat krk. U Wizku jsem se zas tak moc nebál, že mě třeba zabije, nebo tak něco, což byla samozřejmě výhoda. Zajímalo mě, jestli se dala vytočit tak moc, že by mi třeba opravdu ublížila. Nehodlal jsem to ale v tuhle chvíli zkoušet, když se nás docela špatně načatý vztah zrovna mírnil a... zlepšoval? To asi přímo ne, ale nevadí. Já jsem byl nadmíru spokojený.
Jakmile jsem jí začal vyzývat a hecovat, překvapivě na to přistoupila. Radostně jsem se zašklebil a zamával ocasem, plný očekávání, co přijde. Bylo tu super. Bylo to jako být znovu vlče a hrát si se sourozenci... čekat na útok a nevědět, co přijde. Je to takový podobný pocit, jako když vás jde někdo polechtat, ale vás to začne lechtat ještě dřív, než se vás dotkne... prostě takový... strach zkombinovaný s radostí a adrenalinem. Pořád jsem čekal, co se tedy bude dít, ale... nic se nedělo. "Tak co bude?" vyhrkl jsem netrpělivě a přesně v tu chvíli jsem ucítil na tlapce slabé škrábnutí. Když jsem se podíval dolu, na zmáčené srsti bylo vidět malé množství krve. "Je děsivý, že tohle dělá voda..." zadíval jsem se na svou tlapku a nespouštěl jsem z ní ani na chvíli oči. Chtěl jsem, aby to na chvíli vypadalo, že jsem zaskočený, že mi opravdu takhle "ublížila", ale ve skutečnosti to vůbec nebolelo a nic jsem si z toho nedělal. Mezitím jsem však velice soustředěně vytvořil malinký plamen za jejím zadkem, přímo pod špičkou jejího ocasu, aby jí to začalo jemně smažit ocas, ale bez trvalých následků. Byl to malý plamínek, takže jsem to zvládal, aniž bych se na něj koukal, a dál jsem si jen prohlížel tlapku. "Nevím, jestli tohle trumfnu... ale... možná..." usmál jsem se a postupně jsem plamen zintenzivňoval. Kdyby se vlčice začala otáčet a šít sebou, byl jsem připravený navést plamen tak, aby se držel na stejném místě pod jejím ocasem. Samozřejmě jsem jí nechtěl spálit chlupy a udělat z jejího ocasu krysí ocas. Pořád jsem se krotil tak, aby jí zůstaly chlupy, ale pálilo to.

Jehličky naštěstí nakonec nechala Wizku spadnout. Bůh ví, jestli bych je nakonec zvládl ukočírovat sám, a taky mi to ušetřilo nějakou energii, protože jsem mohl přestat udržovat vzduch okolo nás zahřátý. Už to nebylo potřeba. Jenomže jakmile teplo zmizelo, studený vzduch mi přejel srst a já jsem mohl začít doufat, že po těhlech svých pokusech nenastydnu. Byl jsem na kost promočený, foukalo a nebylo dvakrát teplo. A navíc jsem plýtval energii na ty magické pokusy. Každý normální vlk byl touhle dobou určitě schovaný a nikde netrajdal. Ale tady na Galliree jsme byli všichni magoři. Mně osobně vadil spíš sníh než déšť, ale v konbinaci s tím vichrem to opravdu nebylo nic moc. Byl jsem prostě vlk z jihu. Mnohem radši bych byl celé dny v extrémních vedrech než v lehké zimě. I proto se mi magie ohně tolik zamlouvala. Mohla mě zahřát úplně kdykoliv.
"Mám radši bitky tělo na tělo, ale tohle je taky sranda... budem to dělat častějc!" rozhodnul jsem. Nějaký souhlas druhé strany mi byl úplně fuk. Byla to prostě hotová věc. Navíc jí to určitě taky bavilo. Byl to prostě trénink. Byla to hra. Byla to legrace!
Legrace to přestala bejt až ve chvíli, kdy Wizku vyčarovala tu vodní kouli a posunula mi jí nad hlavu. Bolestivě jsem přivřel oči s očekáváním toho nejhoršího, ale ona mě nechávala čekat... napnutého, co se stane. "No tak..." než jsem to stihl pořádně doříct, skončil mi celý obsah vodní koule v obličeji. Dvakrát jsem kýchnul a zafrkal, protože jsem toho měl plný nos, a zase mi to zaslzilo oči. "Šikana ti překvapivě jde... kdo by to do tebe řek, krásko," zamrkal jsem na ní. Šíleně se mi líbilo, jak se rozjela. Teď se vyjadřovala magií, a ne slovy. Prozatím jsem se rozhodl na malou chvilinku odpočívat, nabírat energii a provokovat jí. "To je všechno, co umíš? Pořád nevim, jestli si tu magii mám kupovat nebo ne... prodej to!" vyštěknul jsem na ní provokativním hravým tónem a přikrčil jsem se v nohách. Mezitím jsem nabíral sílu na další ohnivý útok.

Čím dále jsem svůj ohnivý sloupec posouval, tím více mě to unavovalo. Docela rána pro vlka, který si myslel, že bude po takovém nákupu u Smrti naprosto neporazitelný. Ještě se mám dost
co učit. Jen jsem doufal, že Wizku její magie vyčerpává stejně tak, jako ta moje mě. V posledních chvilkách už jsem se modlil, aby něco udělala a tu mojí stěnu zničila dřív, než jí budu muset kvůli nedostatku energie trapně odvolat já. Stále však fungovala jako úkryt a stále jsem měl zaslzené oko, což mě motivovalo k tomu, abych to ještě chvíli vydržel. Ta únava a vyčerpání z používání magie se velice těžko popisuje... prostě celkové vyčerpání - bolest svalů a únava. Až tohle skončí, dám si pěknýho šlofíka. Koneckonců jsem si to zasloužil. Konečně jsem dělal něco smysluplného a trochu jsem trénoval magii.
Udělej něco! Bože prosím... znič tu zeď. Jakmile můj štít konečně začala narušovat další várka vodních jehliček vytvořených Wizku, nechal jsem ohnivý sloupec úplně spadnout. Ten malý plamínek, který z něj zbyl, byl brzy uhašen deštěm. I počasí je proti mě. Jakmile byla moje ochrana pryč, stály jsme s Wizku dost blízko u sebe, a já jsem se jí koukal přímo do očí. Na to teď ale nebyl čas, protože na mě stále mířily ty její jehličky. Sotva jsem teď popadal dech, ale musel jsem se co nejvíc nasoustředit. Zacouval jsem rychle o dva kroky, protože se mi hodila každá vteřina, a zahřál jsem vzduch před sebou co nejvíce to s mou energií šlo, aby se ty její jehličky začaly v horším případě roztékat a v lepším vypařovat. Každopádně jsem je obdivoval. Vůbec jsem netušil, že jde z vody něco takového vykouzlit. Poté jsem nakrčil hřbet, párkrát se zase z hluboka nadechl a počkal, jaký bude její další krok. V tuto chvíli bylo určitě výhodnější útok odrazit než vyvolávat. "Už mě skoro máš," zhodnotil jsem zadýchaně. Ani mi nevadilo, že to třeba bude bolet, protože jsem byl zvyklý dostávat nakládačku za to věčné provokování. Hlavní pro mě bylo, že se Wizku začíná pěkně projevovat a vybarvovat. Že s ní třeba nakonec může bejt sranda. "Vlastně kecám... dej mi pár vteřin a zničim tě!" začal jsem se provokativně chechtat a stoupnul jsem si do pozoru, abych mohl být připraven na cokoliv.

Jakmile se mé ohnivé koule střetly s pohotově vyčarovanou vodní ochranou od Wizku, ozval se prudký sykot a celý les zachvátil opar kouře.
Jak jsem tak nad tím vším uvažoval, napadlo mě, jak dobře by se dala magie ohně používat třeba v poušti. Tady situace rozhodně nehrála v můj prospěch. Pršelo a stálo mě opravdu dost energie ten oheň pořád udržovat. Bylo vlhko a kapky deště pořád dopadaly do mých vytvořených plamenů, které se sykavým zvukem postupně ubývaly na síle. Zato Wizku měla zdroje vody všude kolem sebe. Těžko říct, jak dobře by hledala vodu právě třeba v poušti. Přestal jsem udržovat svůj zdrojový plamen.Příliš by mě to okrádalo o energii. Nehodlal jsem se ale vymlouvat a fňukat. Nachvíli mě napadlo, že bych přecijen použil tu elektřinu, ale z nějakého důvodu mi to prostě nepřišlo fér. Domluvili jsme se, že to bude souboj vody a ohně, takže by nebylo moc fajn svojí protivnici najednou překvapit pořádnym elektrickym kopancem skrz její vlastní vytvořenou vodu.
Teď jsem měl ale jiné problémy. Zíral jsem do toho hustého oparu, který se tu nachvíli vytvořil, a snažil jsem se odhadnout, jestli Wizku bude nebo nebude útočit, protože jsem vůbec nic neviděl. Nejprve jsem chtěl zaútočit sám, ale potom jsem tu myšlenku zahnal. Kdybych to totiž udělal, měl bych potom méně síly na obranu před možným útokem. Zamžoural jsem do té mlhy a... "Jau!" vyprskl jsem a udělal jsem krok do zadu. První z jehliček mě zasáhla přímo do přivřeného pravého oka, a ten zbytek mě samozřejmě zasáhnul taky, protože jsem se v té bolesti vůbec nebránil. Oko mě začalo slzet a druhé rovnou taky, takže to vypadalo, jako kdybych se rozbrečel. Jau... sakra... já pitomec! Proč jsem to nepředvídal? Docela mi dává. Vytvořil jsem před sebou ohnivý sloupec tak akorát vysoký a široký, abych za ním byl schovaný, abych nabral čas a popřípadě odrazil další čelní útoky. Když jsem se pořádně rozmrkal a začal jsem na to zasažené oko vidět aspoň rozmazaně, byl čas se vrátit do boje. Nemoh jsem tam přece zůstat fňukat jako nějakej skrček. Začal jsem ohnivý sloupec posouvat pomalu směrem k Wizku, přičemž jsem šel schovaný v přímém závěsu za ním. "Docela mi dáváš! Brzo se rozbrečim jako malá holka!" zahulákal jsem na ní s nadsázkou zpoza ohnivého sloupce, který se nezastavitelně blížil k vlčici. Ještě jsem neměl přímo vymyšlené, co udělám, až se dostanu dostatečně blízko. Bude to muset být improvizace, protože nevím, jak bude reagovat ona. Byl jsem ale ve střehu. Nemohla mi přece dát vyloženě nakládačku.

Zdálo se mi to, nebo Wizku dokonce... zamávala ocasem? V duchu jsem se zaradoval. Třeba jsem se přecijen nepletl a mohla s ní být ve finále sranda. Třeba jsem o ní měl úplně mylné mínění... třeba byla super populární a extrovertní a měla spoustu přátel, a takhle zakřiknutě se chovala jenom přede mnou. Ono bych si to konec konců i zasloužil... ale spíš jsem měl pocit, že je taková od přírody, a já jí trochu děsim. To je fuk - teď to bylo hned lepší, jak se nálada uvolnila. Tak se ukaž... aspoň se podívám, co ta magie vody umí. Že bych si jí u Smrti příště koupil taky? Nebo vlastně u Života... Smrt mi přece takovou nenabízela. Bůh ví, jestli se to dá koupit. Oči mé soupeřky byly jasně modré. Já jsem oči podle magie neměl prakticky jako jediný ze svých sourozenců. Ohnivým vlkům u nás prostě nebylo přáno. Všechno jsem se naučil až tady na Galliree. A bylo to super. Jako třeba zrovna teď,
Nečekal jsem, že Wizku na ty ohnivé koule nezareaguje nebo je nestihne uhasit. V duchu jsem si řekl, že je příště nenápadně pošlu pomalejší rychlostí, aby měla lepší šanci je zničit. Přecijen jsme si jenom hráli. Nebyl to nějaký super vražedný souboj. Usmál jsem se a vypláznul jsem na ní jazyk, jako že teď jsme si kvit. Vlčice ale pokračovala. "Haaa!" uchechtnul jsem se a zahýbal jsem rameny, když začala znovu čarovat, aby věděla, že jsem připraven na cokoliv. Na tu obří vlnu, kterou na mě poslala, jsem ale připraven nebyl. Přišla hrozně rychle. Chvíli jsem se panicky rozhlížel, jak z toho vybruslím, ale nakonec mi nezbylo jiného, než zadržet dech a pomodlit se. Pěkně mě to vypláchlo na zem. "Uh..." začal jsem se ze země zvedat nejdřív pomalu, ale potom jsem vyskočil, jedním rychlým zahřátím jsem si vysušil strst a oklepal jsem se jen tak pro sichr. "Tak tohle umí voda," pronesl jsem s nepředstíraným údivem. Tuhle magii si taky pořídim. Na to teď ale nebyl čas. Pomalu jsem nechal vzplanout další dva menší plameny a zopakoval to s ohnivými koulemi. Tentokrát na Wizku letěly pomaleji, ale letělo jich za sebou docela hodně. Měla však dost času na to to zablokovat.

Den se překlopil v poledne. Velice rychle mi došlo, že v těchto deštivých podmínkách do toho budu muset dát všechno, abych vůbec nějaký oheň udržel. Možná bych měl spíš použít tu elektřinu. Elektřina se přece přenáší vodou... mohlo by jí to dát pěknou ránu. - Takový by byl postup, kdyby to nebyla Wizku, ale třeba Etney, nebo někdo jemu podobný... nebo prakticky jakýkoliv samec. Jí bych to asi neudělal. Elektřinu bylo potřeba vyzkoušet na někom jiném. Aspoň si ten oheň hezky procvičim. Navíc zde pod stromy nepršelo tak hustě a vydatně, jako mimo les. Sem dopadaly spíš takové větší kapkové slepence, které klouzaly z korun stromů na zem a na naše hlavy. Byl jsem vlastně nasáklý vodou. Celý můj kožich byl. Kdyby mě uměla nějak přiškrtit s tou vodou, co mám na těle, měla by vyhráno.
Vlčice se mezitím začala usmívat. Zdálo se, že konečně přišla na nějakej super způsob, jak mě zmasakrovat vodou. Nasadil jsem takový "pojď do mě" výraz a zatím jsem jen zvědavě čekal. Určitě jsem neočekával, že zkáza přijde z nebe v podobě obřího splašku vody, který mi dopadl na hlavu. Nebolelo to, ale fakt mě to zaskočilo. Otevřel jsem tlamu jako uražená vlčice a vyzývavě jsem se uchechtnul. "Hustý! Takhle se mi líbíš," zvedl jsem koutky do významného šklebu, nakrčil jsem se a nechal jsem nalevo i napravo od sebe vyrůst dva obyčejné plameny ohně. Naplánoval jsem si to prozatím tak, že z nich budu čerpat jako ze zdroje, abych v tuhle chvíli nemusel nic zažehávat nanovo, protože to v dešti samozřejmě bere energii. Z obou plamenů začaly stoupat menší ohnivé koule - dost velké na to, aby to při zasažení těla štíplo, ale malé na to, aby to kohokoliv významně spálilo. Vynesl jsem je do vzduchu nad nás a vyzývavě jsem si Wizku změřil, než jsem se je na ní rozhodl vypustit. Tři... dva... jedna... teď.

//Úzká rokle

//Souboj jednotlivců - přátelské utkání
//Čas: max. 2 - 3 dny?
//Za mě bez sázky :)

Zavedl jsem nás postupně až do lesa. Měl opravdu zvláštní atmosféru. Přísahal bych, že jsem tu necítil vůbec žáné vlčí pachy, a to ani staré. Už jsem se teď ani neohlížel, protože jsem věděl, že se vlčice vydala za mnou. Navíc jí pod tlapkami praskalo jehličí. Chvíli jsem přemýšlel, jestli mám tuhle tichou atmosféru ještě nějak narušovat, a případně čím. Ale nic mě nenapadalo. Páni... i mně došla slova. Když už mi to začínalo být nepříjemné a zamlaskal jsem, že tedy něco řeknu, dala se najednou do řeči ona. No teda... třeba s ní bude nakonec přece jenom sranda. Popravdě jsem opravdu neplánoval jí někde pomlouvat nebo cokoliv, čeho se nejspíš bála. Spíš mě šíleně lákalo jí nějak rozkecat a přimět jí, aby se zbavila všeho toho napětí, co v sobě má. Jestli se trošku neuvolní, brzo jí z toho vybouchne hlava. Na druhou stranu to nebyla moje starost. Jen... mě prostě zajímalo, jestli má i nějakou skrytou sangvinickou stránku.
"Já vlastně nevím, co umí... od návštěvy Smrti jsem ho nepoužil," přiznal jsem se. Tohle byl tak trochu kec, protože jsem ho v té tuhé zimě párkrát rozdělal pro zahřátí, ale to se nepočítalo. Chtěl jsem, aby věděla, že se mě tim pádem nemusí nijak bát. Kdyby byla vlk a ne vlčice, asi bych se do ní pořádně pustil, ale vlčice jsme měl vždycky tendenci šetřit... nebo jsem spíš neměl nějaké extra nutkání jim jakkoliv fyzicky ubližovat. To jen vlkům. S těma bych se rval pořád.
Když jsem konečně došel do bodu, kde se mi líbilo, otočil jsem se k ní čelem a usmál se. Opravdu jsem jí neměl v úmyslu znervózňovat. "Co umí voda?" zajímal jsem se na oplátku. "Jen do mě," povzbudil jsem jí, ať mi to ukáže. "Ale šup, než se začnu nudit... to bych pak musel začít já," začal jsem jí tak trochu strašit, abych jí přiměl začít. Neměl jsem vůbec nic za lubem. Jen jsem chtěl, aby se trochu uvolnila a mohla si na mě vybít všechny životní křivdy... nebo cokoliv, co jí trápilo. Mohlo to být zajímavé.

Vlčice pořád mlčela nebo odpovídala jednoslovně. Páni, nerozmluvilo jí skoro nic! To jsem absolutně nepobíral. Jak to jako zvládá? Já mluvim i sám se sebou, když okolo nikdo neni. Třeba gtaky mluví jenom sama se sebou. Někdy je to lepší, když jsou okolo samý pitomci. Samozřejmě mi nedocházelo, že teď jsem ten pitomec já. Byl jsem perfektně sobecký a bezohleduplný.
Jediné pozitivum bylo to, jak se vlčice usmála, když jsem dostal radost, že se rozhodla na souboj přistoupit. Třeba z ní fakt něco dostanu. Třeba se mi fakt povede jí naštvat. "Víš, neměla bys to v sobě všechno dusit. Měla by ses prostě pořádně rozčílit a pustit to ven. Mě můžeš ublížit jak chceš! Jak jsem řek - zaprvý mě nic nebolí a zadruhý mlčim jak hrob... teda - ne normálně, ale chápeš - jako, že to nikomu neřeknu. Protože nejsem žádná drbna, jako vy holky.... vlastně je mi všechno celkem fuk," nastínil jsem jí situaci, zašklebil jsem se a pokrčil jsem rameny, aby věděla, že se může chovat, jako kdybych tu ani nebyl - což bylo samozřejmě nemožné, protože jsem nezavřel tlamu. Vzhledem k tomu, že jsem nesnášel ticho a ona vůbec nemluvila, bohužel jsem musel prakticky všechen prostor pro mluvení vyplňovat já. Najednou jsem si přišel tak trochu jako Newlin. V jeho přítomnosti jsem to byl já, kdo většinu času mlčel.
Když navrhla les, okamžitě jsem se toho chytil, protože to zase byla prakticky jediná věc, co řekla. "Jasně, les zní super! Oukej... takže... za mnou," vyrazil jsem sebevědomě a pořád jsem se ohlížel - nebál jsem se jí nebo tak, jenom jsem se chtěl ujistit, že jde pořád za mnou.

//Zakrvácený les

To, co jsem vypustil z tlamy já, se vůbec nedalo srovnat s tím, co vypouštěla... nebo spíš nevypouštěla ta vlčice. Zatím jsem za celý náš rozhovor řekl asi tak dvacetkrát více slov než ona. Ne, že by mě to nebavilo, ale pohodlnější mi asi byla zpětná vazba, na kterou jsem byl obyčejně zvyklý. Dávala mi pěkně zabrat. "Začínaj mě bolet záda, jak na nich nesu tenhle dialog. Ty jako vůbec nemluvíš? Neni to nepříjemný? Jseš pod nějakou přísahou?" prohlížel jsem si své drápky, potom jí a potom zase své drápky. Byla rozhodně nejmlčenlivější vlk, jakého jsem kdy potkal. Co jí kdo udělal? Třeba má nějaký hrozivý tajemstvi! Nebo... nebo se s někym vsadila, že řekne jenom 100 slov za celej rok... nebo... je prostě nudná. To, že je jí situace napříjemná, mě samozřejmě rozhodně nenapadlo. Něco takového nepřipadalo v úvahu, protože já jsem přece nechyboval. Pokud byl nějaký problém, byla to vždycky chyba těch okolo.
Dokonce i když jsem se přiblížil, vycouvala... pochopitelně. Ale tentokrát jsem se výjimečně rozhodl, že už jí nebudu šikanovat, a zůstanu tam, kde jsem. Nevím proč. Cítil jsem vůči ní takový zvláštní typ soucitu. Přišlo mi, že by si potřebovala začít dělat, co chce... a ne se pořád všeho bát.
Když souhlasila, rozzářily se mi oči. To jsem opravdu nečekal... ale... nechtěl jsem kvůli té její nátuře dychtit až moc, a tak jsem se tvářil hrozně klidně a vyrovnaně, což mi moc nešlo. "Dobře! Víš ty co? Měla bys mi to pořádně nandat... určitě tě pěkně štvu. Můžeš mi udělat, co se ti zlíbí! Nic mě totiž nebolí... mám od Smrti takovou speciální magii! Necítím bolest." začal jsem si vymýšlet. Bylo mi jasné, že jinak by na to asi nepřistoupila a nedala by do toho všechno. A já jsem chtěl, aby do toho dala všechno. "Takže co, budeme se řezat tady, nebo... někde jinde? Určitě to tu znáš líp."

Vlčice se netvářila, že by se se mnou chtěla nějak bavit. Byla první vlk na Gallirei kterého jsem potkal, který by to tak měl. Většina mě... aspoň poslala do háje, ale jí očividně netankovalo ani to. Mával jsem ocasem ze strany na stranu a měřil jsem si buď jí, nebo les. Těžko říct, co z toho bylo zajímavější... asi stejně ona, protože jsem nechápal, jak někdo může vydržet takhle dlouho mlčet. Ale je přece ve smečce, ne? Musí se NĚKDY s někým bavit... a kde má toho prcka, se kterym byla předtim? Proč najednou leží tady? "Víš ty co? Máš nějakou magii?" naklonil jsem zvědavě lišácky hlavu na stranu, ještě jednou jsem se protáhl, zívl a udělal jsem pár kroků jejím směrem. Normálně jsem osobní prostor narušoval rovnou a bez ptání, ale u ní jsem se přecijen rozhodl jí nějaký nechat... prozatím. "Nechtěla by sis na mě... třeba vybít vztek?" zvedl jsem obočí, jako kdyby to byl nejlepší nápad na světě. "Jenom se tak... uvolnit... určitě v sobě něco dusíš..." začal jsem s překecáváním. V tuhle chvíli jí muselo být jasné, že nejspíš nepřestanu, dokud nedostanu, co chci, protože mi to přišlo jako super nápad. "Podle očí magie vody... voda proti ohni... to by mohlo bejt zajímavý, ne?" přistoupl jsem si ještě blíž a zazubil jsem se. Musel jsem jí pěkně štvát, takže bejt ní, tak do toho jdu.

//Kamenná pláž (přes Mahtae)

Konečně jsem byl pryč z tý šutrový pláně. Těžce se mi šlo, jak jsem měl kožich nasáklý vydatým deštěm. Od chvíle, co začalo pršet, jsem se před ním neschoval ani nachvíli. Vlastně nevím proč. Bylo to otravné, ale asi mi to zas tolik nevadilo. Vypadal jsem teď drsnější. Jako kdybych šel někoho zavraždit, nebo tak něco. Zavětřil jsem. Pachy byly skoro neznatelné, ale jeden byl vyloženě čerstvý. Tu znám. Chvíli jsem ťapal v jeho stopách, než jsem v hustém dešti konečně spatřil vlčici. Jak že se to jmenuje? Ježiši, jak se jmenuje... jak! Na jména jsem měl příšernou paměť. Naštěstí jsem si stihl vzpomenout dříve, než jsem došel k ní. Vypadalo to, že má nějaké trable. Konečně mám tu magii elektřiny na koho zkusit! Třeba jí můžu ukončit trápení, zamyslel jsem se s nadsázkou. Neměl jsem proč jí ubližovat. Tedy - ne fyzicky. Psychicky jsem ubližoval prakticky komukoliv, koho jsem potkal. Jediný odolný byl Newlin. "Jestlipak to není slečna... Wizku," upozornil jsem na sebe. Naše poslední setkání nebylo až tak radostné, ale to teď nevadilo. Novej den - čistej papír. "Co tady děláš takhle sama, kočičko? Zrovna hledám nějakou oběť na vyzkoušení svojí nový magie. Máš štěstí, že holkám neubližuju," usmál jsem se na ní koketně a protáhl jsem se. "Nevíš o někom?"

//Středozemní pláň (přes Náhorní plošinu)

Došel jsem na západní kamennou pláž. Takhle v dešti a vichru byla asi tak desetkrát víc tlapkylámající než normálně, protože to po větších kamenech pěkně klouzalo. Paráda. Skvělej den na zlomenou nohu. Nebo bych si moh zlomit všechny. Dřív nebo pozdějc by mě tu stejně někdo vyzvednul. Aspoň bych se nemusel namáhat chodit po svejch. Zahleděl jsem se na své tlapky, jak jsem tak kráčel, a snažil jsem se hodně nasoustředit na to, abych neuklouzl. Realita by totiž byla nejspíš taková, že by mě tu nikdo nehledal. Kromě šutrů tu fakt nebylo nic k vidění. Prudký déšť a vichr navíc smetal pachy, ze kterých jsem stejně nespíš nikoho neznal. Nikoho jsem nepoznával. Nikoho, koho bych si pamatoval. Jenom samí cizinci. To je tady ještě tolik ksichtů, co neznám? Bylo super, že to tak je. Tolik možností... někoho zbalit, někomu rozbít obličej, někoho pěkně urazit, někomu podrazit nohu... na někom vyzkoušet magii elektřiny. Tu jsem vlastně kromě daňka ještě na nikoho nezkusil. A když jsem to zkusil na něj, dostal jsem pěknou zpětnou ránu. Od té doby jsem se tak nějak zdráhal ji aktivovat, ale nemohl jsem jí přece jentak nepoužívat nadosmrti. Byl čas jí vyzkoušet.
Došel jsem úspěšně až na konec kamenné pláže. Docela mě to překvapilo, protože normálně se mi dařilo zakopávat i na rovném povrchu, natož na kluzkých kamenech. Cha, naserte si, kameny! Tak příště! Potichu jsem se uchechtl. Byl jsem se sebou spokojen. To ale neměnilo nic na mé špatné náladě. Pořád totiž pršelo a foukal silný vítr. Super. Sotva přestane sněžit a oteplí se aspoň nad nulu, začne chcát jak blázen. Doufám, že to Života a Smrt baví.

//Úzká rokle (přes Mahtae)

//Řeka Tenebrae

Touhle plání jsem procházel už nejmíň tisíckrát. Tentokrát jsem akorát procházel pěkně spěšně a nakvašeně. Přišla mi tak trochu jako středobod Gallirei. Přitom takový nudný místo. Zívl jsem za chůze a rozhlédl jsem se. Opravdu bych tu těžko hledal něco k vidění, nebo nějakou zábavu. Jediná zajímavá věc tady byly pachy procházejících. Velice slabě jsem tu cítil toho skrčka, kterého jsem potkal před chvílí společně s Newlinem a tou druhou vlčicí, a silně tu byl cítit naopak Morfeus a pár dalších cizinců. Morfeus, Morfeus... kde vlastně lítá? Neposledy jsem ho viděl na tom lovu. Ten asi nebude mít radost, až zjistí, co se stalo Marion. Možná už to ví. Možná se šel pomstít. Kde je asi inspektorka smeček? Ta mrcha... budu jí potom muset najít. Teď jsem šel ale tak nějak bezcílně. Mával jsem nohama do vzduchu a otráveně jsem si měřil okolí. Vůbec jsem netušil, kam jdu. Asi prozkoumat něco nového... zkusit něco nového... potkat někoho nového... utéct od toho průšvihu s bobulemi. Ještě jsem nenavštívil všechny smečky. Moh bych některý z nich vyhlásit válku... pak by s ní moje smečka musela chtě nechtě bojovat. Byla by sranda. A nebo bych moh... prostě vyhlásit válku nějakýmu jednotlivci. Pěkně si někoho podat. Kéž bych tak narazil třeba na toho šedivýho čumila, co jsem ho potkal u jezera. A nový plán byl na světě.
Lehce jsem přidal do kroku, s vidinou toho, že na západě snad na někoho narazím. Na nějakého super protivu, co se bere moc vážně, a potřebuje dostat lekci. Silný déšť a vichr tomu celému přidával patřičnou atmosféru. Už jenom blesky a hromy.

//Kamenná pláž (přes Náhorní plošinu)