Gallirea - Příspěvky uživatele

//Borůvkáč přes Mahtae

V druhé půlce své cesty k vodopádům už jsem cítil, jak táhnu nohy za sebou. Nebyl jsem nějak slabý nebo pomlácený - byl jsem vyloženě ospalý. Totální spánkovej deficit. Ale zároveň jsem se chtěl dostat co nejdál od těch pár vlků, se kterými jsem teď měl nevyřízené účty, a kteří by mě mohli dohnat. Všichni mě můžou chytit, až se prospim. Všichni si můžou dělat co chtěj. Ale nejdřív šlofík. S láskou jsem zavzpomínal na dobu, kdy jsem byl na začátku zimy duchem, a mohl jsem se jen tak vznášet ve vzduchu bez používání nohou. Teď mě dost zrazovaly. Zavíral jsem oči na delší a delší intervaly ještě za chůze, než jsem jí úplně zpomalil. Bože, musim se vyspat. Kde je tady nějakej úkryt? Proč je smečkovej les tak daleko? Kudy vlastně jdu? Proč jdu na sever? Měl bych... otočit krok... ale... nechce se mi. Co bych za ten náš klaustrofobickej úkryt teď dal. Ale byl tak daleko, že bych tam asi nedošel. Nespal jsem asi sto let.
Byl jsem na místě. Vodopády. V dešti a půlnoční tmě jsem z nich tedy nic neměl, ale voda v tom dešti teď šuměla jako kdyby několikrát silněji, a to mě tak nějak uklidňovalo. Tady už mi to bylo jedno. Úkryt neúkryt jsem sebou nehezky plácnul na zem pod jeden ze smrků na hranici s lesem, který vodopády z jedné strany lemoval. Tady nebyl déšť tak silný, ale stejně na mě pršelo. To bylo taky fuk. Usnul jsem do několika sekund. A bylo to super. Miluju spánek.

Už dlouho se mi nestalo, že bych z nějaké situace začal bejt tak beznadějně nešťastnej. Vypadal jsem jako tele, ale přitom jsem tentokrát VYJÍMEČNĚ neproved vlastně nic špatnýho! Naopak! Najednou jsem začal tak nějak soucítit s Wizku, protože kdybych se teď mohl propadnout do země, asi bych to i udělal. Najednou na mě všichni nadávali. Nepříjemný. Naštěstí jsem byl na takový situace vlastně zvyklej. Dělo se to pořád. Jen většinou... oprávněně. Ani od Lennie jsem nedostal takovou bídu, a to jsem jí unesl adoptivní dceru. Začal jsem se lehce nervózně rozhlížet, kudy vezmu roha, než se to celé přiostří, a rovnou jsem se i rozhodl, že je čas jít. Pro dobrotu... to tak, že budu ještě někdy někomu pomáhat. Vždyť je to pitomina. Kdybych nevymejšlel nesmysly, nedobráčkoval a lhal jako normálně, nic z tohohle by se nestalo. Mrzelo mě to asi hlavně proto, že jsem si myslel, že Blueberry je kámoš a ta tmavá vlčice byla fakt dost pěkná, ale obojí už bylo tak nějak fuk. Oba pro mě najednou byli někdo, komu se budu muset vyhýbat. Navíc jsem byl naštvanej sám na sebe, že jsem tady vymejšlel nějaký blbiny. Měl jsem to vlče rovnou zakousnout. Chyba. Další z mnoha.
Oheň jsem zatím nenechával zmizet ani přes jedovatou poznámku vlčice, která se nakonec představila jako Kaya. Věnoval jsem jí ještě jeden pohled, který tak trochu říkal "oukej, hlavně mě prosím nebij", načež jsem ho stočil i k Blueberrymu. Taky měl nějakou protivnou náladu. Asi jsem špatně podal celou tu věc s Wizku, ale stejně mi teď velice rychle přestal připadat jako ten stejnej v pohodě alfák, co jsem ho potkal pár týdnů zpátky. Naštěstí se jako na zavolanou dostavila Wizku. Nevěřil jsem svým očím. Dokonce vypadala poměrně dobře naladěná. Škoda, že já jsem o svou dobrou náladu tak nějak přišel, jinak bych jí nejspíš hned začal vesele provokovat jako předtím. Dokonce si sedla k mému ohni. Málem by mě to dojalo, kdybych nebyl takový hovado. Bohužel mi bylo zrovna zakázáno ho dál udržovat, takže jsem ho s krátkým těknutím očí po Blueberrym zhasnul, a lehce omluvný úšklebek jsem věnoval i Wizku. Bylo to jejich území, a neměl jsem teď náladu si nechat dát po tlamě, ačkoliv mi to normálně nevadilo. Neměl jsem náladu na nic. Hlavně se tady z toho nerozbreč, Duncane. Wow, mám na krajíčku.
"V pohodě Wizku, jsem na odchodu," naklonil jsem hlavu na stranu s lehkým úšklebkem. Šílená situace. Borůvková smečka pro mě ode dneška byla takové no-go. Dokonce jsem po tajnu zadoufal, že jí třeba navštívila i Styx, a že se jí tu nelíbilo, abych to s ní mohl pořádně probrat.
Všem jsem kývnul na rozloučenou a dal jsem se pomalu k odchodu. Tohle nejsem vůbec já. Měl jsem jim ten les podpálit.

//Vodopády přes Mahtae

Ta tmavá cizí vlčice se vůbec nijak nevyjadřovala a nebránila se, když jsem začal lhát, že jsem se podílel na přivedení malé. Popravdě jsem vůbec netušil, kde se ta malá vzala, nebo odkud jdou. Chtěl jsem jenom mít omluvu a důvod, proč se vyskytovat na tomhle území. Spíš mě zarazilo, že fakt nic nenamítala. Pečlivě jsem si jí změřil. Opravdu jsem jí ještě neznal. Možná je na čase... se poznat. Laškovně jsem se na ní jen tak mimochodem usmál, ale najednou mě vyrušil ten malej spratek, kterej se mi pokusil ukousnout nohu. "JAU!" vyhrkl jsem a otočil jsem se dolu. Mermomocí jsem se snažil jí vzteky nenakopnout a nezačít sprostě nadávat - kdyby tu nebyli přítomní další vlci, asi bych to udělal. Už jsem měl až po krk toho, jak si ze mě vlčata pořád dělaj svačinu. Jen tento den to bylo podruhé. Brzo začnu žrát já vás. Než jsem se stačil nadechnout, dostal jsem od vlčete další herdu, načež zdrhlo. Krev z nohy my rychle smýval déšť a ani to nebolelo, ale stejně mě to nasupilo. "Bestie malá! Člověk ti udělá takovej fajnovej táborák, abys nechcípla zimou, a ty se toho bojíš jak nějakej malej srab," vypláznul jsem na ní infantilně jazyk. Třeba na ní bude tohle hecování platit. Srá-be, srá-be! A navíc - nikdo z přítomných nebyl její rodič, takže se na mě za to víceméně neměl kdo nějak extra zlobit. Bylo mi to fuk. Plamen jsem se rozhodl ještě chvíli udržet. Hřál i mě.
To už na mě mluvil Blueberry. Abych byl upřímný - i když mě poprvé zaujal a líbil se mi jeho postoj, teď by pro mě bylo asi jednodušší, kdyby tu nebyl, protože se těžko vysvětlovalo, co tu zase hledám. Navíc na mě vyjel kvůli tomu s Wizku, což se dalo víceméně čekat. Nechtěl jsem mu říkat pravdu, ale ta moje náhradní improvizovaná lež byla dost stupidní, protože byla... náhradní a improvizovaná. "Přátelský utkání, kousek na západ odtud," pronesl jsem bez nějakých vzruchů. Tohle byla náhodou pravda. Wizku to má u mě! Nedokázal jsem pochopit, co mě vlastně přimělo jí takhle nesobecky bránit, aby neměla průser, že nehlídá tu malou. Udělal jsem kvůli tomu ze sebe akorát idiota, kterej neví, jak se má chovat na cizim území. To vlastně jsem... heh.

Nefunkční Lennie od Zakara:

Tady je výherní gif podoby Sigyho, jehož odkaz kdovíproč nefunguje:

Kdyby nefungovaly nějaké další, dejte vědět :)

Jak jsem tam tak seděl jako zmoklá slepice, přemýšlel a postupně usínal v sedě jako nějakej chudák houmlesák, ozvalo se kousek ode mě zavytí. Narovnal jsem hlavu a našpicoval uši. Zdálo se, že tu byl... počkat... proč by... proč by někdo vyl? Co se... jsem zase na... ale nee. Samozřejmě, že jsem byl na smečkovém území. V tom prudkém dešti a šeru bylo prostě opravdu těžké poznat, že jsem tu jednak už byl, a druhak jsou všude pachy. Jsem fakt idiot. Než jsem se stihl zvednout a zdrhnout, ucítil jsem nějaký... tlak na jedné z mých zadních nohou. Podíval jsem se dolu. Vlče. Znal jsem jí. Zase tahle smečka. To je to škvrně od Wizku. Proč není s ní? Měl bych jí říct, že mi její pečovatelka právě nakopala zadek v souboji? Proč nejsou spolu? Kousek od ní byla nějaká tmavá vlčice, co jí asi hlídala (Kaya). "Eh... nazdar," zašklebil jsem se na malou. Čas zmizet. Když mě začala horlivě úkolovat, postavil jsem se a začal se rozhlížet, kudy odejdu. "Polib mi..." než jsem to ale stihl doříct, byl tu i Blueberry. Sakra. Takže byl čas na divadýlko.
"Jasně... jo... přivedli jsme jí... my.... jsme jí přivedli zpátky," pyšně jsem se napřímil a ukradl zásluhy tmavé vlčici, načež jsem se k malé naklonil a vzpomněl si na její požadavek. "Co že jsi to chtěla, maličká?" zeptal jsem se najednou úplně jiným tónem. Chtěla... no... něco s počasím. Rychle jsem nechal do deště vyšlehnout malý plamen ohně, aby dala pokoj, zahřála se a přimhouřila oko nad tím, že jsem zrovna teď lhal jak když tiskne. Načež jsem se znovu otočil k Blueberrymu. "S Wizku jsem teď měl zrovna souboj... takže za to nemůže, že je fuč... nakopal jsem jí zadek a musí se z toho vzpamatovat," vložil jsem se do toho se lží. Ve skutečnosti ho nakopala ona mně, ale nějakým způsobem mě zaujala, a nechtěl jsem, aby měla průser ve smečce. Tím jsem si teď nejspíš přivolal průser sám na sebe, ale to nevadilo. Neuměl jsem Blueberryho odhadnout. Těžko říct, jestli tu informaci nějak přijme, nebo mi prostě rozbije ciferník. Jestli jo, tak ať.

//Pozn.: jsem jen na hranicích, jsem tu na skok na hru s Tati kvůli akci, ale klidně mě nějak zpracujte, jestli chcete :D Nikam pak herně nespěchám.

//Západní louky (přes Mahtae)

Slunce se pomalu překlenulo za obzor. Ono to vlastně nebylo vidět, protože bylo za bránou obrovských dešťových mraků, ale poznal jsem to díky tomu, že se smrákalo. Bezva - nejenomže teď nebylo nic vidět v dešti, ale ještě ke všemu začalo být šero a tma. Nešlo nic cítit, nešlo nic vidět - asi proto jsem si pořádně nevšiml, že se pomalu ale jistě dostávám na další smečkové území. Nebo... ne tak úplně další. Nedávno jsem na území této smečky byl, akorát v jiné části - tam jsem pár týdnů zpátky potkal Tati, Wizku a Blueberryho. O tom jsem teď ale neměl ani páru.
Když jsem přešel řeku, prostě jsem pokračoval východně, než jsem se dostal na kraj lesa, kde jsem se pod stromy nachvíli zastavil, oklepal jsem se a posadil jsem se. Možná se na to prostě vybodnu a půjdu se schovat do toho našeho smečkovýho úkrytu. Vždyť... to není zas až tak špatnej nápad. Třeba budu mít štěstí a nebudou tam otravovat žádný haranti... a dospěláci taky ne. Je pravda, že jsem nespal opravdu docela dlouho. Žrádlo mi zatím nechybělo, ale spánek docela ano. Můžu spát třeba tady? Tady zas tolik nechčije. Stejně ale foukal prudký vítr a s přicházející nocí se ochlazovalo. Usnout tady na dešti by nebyl moc dobrý strategický tah.
I tak jsem se ale rozhodl si nachvíli posedět a odpočinout si.

//Úzká rokle (přes Dlouhou řeku)

Šel jsem na východ. Moc jsem netušil kam. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem těmito končinami už někdy procházel, ale určitě jsem se nepamatoval. Když takhle hustě pršelo, bylo to stejně všechno úplně stejný. Kdy už konečně přestane tak chcát? Takhle prudce prší celý den. Vody se vylejvaj z koryt... hotová katastrofa. To nemůžem mít aspoň na chvíli hezký počasí? Sluníčko? Bude ještě někdy léto? Pomalu bych v té záplavě vody nepoznal ani vlastní smečkový les. Tam jsem se teď ale nechystal. Byl jsem tam nedávno, takže smečkové povinnosti byly na nějakou dobu vyškrtnuté ze seznamu. Stejně jsem na to nebyl. Kdybych se ze dne na den rozhodl, že v té smečce nechci být, prostě bych už nepřišel. Ani vlastně nevím, co mě tam táhlo. Žrádlo... úkryt? Určitě ne někam patřit. To by bylo klišé. Byl jsem prostě rád ve společnosti. Když mi Blueberry tehdy řekl, že bych mohl k nim do smečky, málem bych tu nabídku vzal taky. Můžu bejt ve dvou smečkách najednou? Osobně jsem ke smečkám necítil nějaké extra vlastenectví. Ani ke své původní smečce, i když ta mi v něčem chyběla. Tam jsem si fakt mohl dělat úplně cokoliv jsem chtěl, kdežto na Galliree panoval docela pořádek, co jsem tak pochopil... aspoň v rámci těch smeček.

//Borůvkáč (přes Mahtae)

Konečně jsem jí na něco dostal, protože po tom mém monologu s pavučinou očividně musela něco říct, jinak by to bylo zvláštní. Zatvářil jsem se překvapeně, když řekla, že s vlčaty je to lepší. "Obdivuhodný. Nenávidim vlčata," přiznal jsem. Nebyly totiž dobrý vůbec k ničemu. Pro mě... to byly prostě úplně zbytečný existence. Nedalo se s nimi ani pořádně bavit. Vlastně bylo zvláštní, že jsem je neměl rád, protože mnohokrát bylo jejich jednoduché přemýšlení na stejné mentální úrovni, jako jsem byl já. Vlčata jsou idioti. Neuměj ani pořádně mluvit... neuměj pořádně nic. Dokud tomu neni rok, je to budižkničemu. Ale upřímně jsem obdivoval každého, kdo to s nimi vydržel. Vždyť i Wizku jsem vlastně původně potkal v přítomnosti vlčete. Podle mě byla vlčata dobrá jenom na... strašení a na to, abych je mohl učit různé nadávky. To jsem dlouho nedělal... najdu nějakýho prcka a naučim ho nadávat jak dlaždiče.
Když zabrblala, že není naštvaná, na oko jsem se zamračil. "Škoda," namítl jsem, tónem jí podněcujíc k tomu, ať se někdy schválně naštvat zkusí. Prospělo by jí to. Měla by někomu nakopat zadek. Určitě by to hravě zvládla. Načež se dala pomalu k odchodu. Než jsem se s ní plnohodnotně rozloučil, chvíli jsem jí pozoroval a přemýšlel. Kam asi jde? Má na spěch, nebo jenom zdrhá přede mnou? Byla pro mě pořád jedna velká záhada, což pro mě bylo prostě super zábavný. Určitě jsem měl v plánu jí někdy znovu vyhledat. "Měj se, Wizku, královno vody a nakopávači zadků," zamával jsem za ní ocasem, než jsem se vydal zpět k východu.

//Západní louky (přes Dlouhou řeku)

//Zakrvácený les

Když mi Wizku řekla, ať se nepodceňuju, překvapeně jsem na ní pohlédl, zastříhal jsem ušima a drcnul jsem do ní bokem. "Tak oukej... kámo," zamrkal jsem na ní, abych jí vnutil, že teď jsme kamarádi. Domníval jsem se totiž, že být její kamarád se bude v budoucnu hodit, nebo... to prostě bude nějak výhodný. Zvlášt proto, že mě dokázala porazit v souboji magií, a to bylo teda něco. Skoro bych se jí začal bát, kdybych nebyl na bolest zvyklej.
"Neee... nebolej tebe hlasivky z toho mlčení?" vrátil jsem jí zvědavě otázku. "Nebo... nechátraj, nebo tak něco? Chudinky opuštěný... trošku se jim věnuj... určitě na nich zevnitř rostou pavučiny, jak se tam věčně nic neděje," přišel jsem s šílenou teorií. Určitě to byla pravda. Prohlédl jsem si vlčici, jak tak šla za mnou, a zkusil jsem si to představit. Nepříjemná myšlenka. Odteď budu mluvit každej den. I sám pro sebe.
Les se postupně změnil v rokli, ze které jsme sem přišli, a do které jsem se vydal zpět, protože jsem žádnou jinou cestu neznal. Tady jsem se zastavil, protože jsem nevěděl, kam dál, načež jsem se otočil na Wizku, která šla zase v dostatečné vzdálenosti za mnou. Odkašlal jsem si a lehce jsem sklonil hlavu. "No... jestli si ze mě nechceš udělat otroka - což bys mohla, protože jsi očividně mocnější a drsnější - tak jsme asi skončili se soubojem. Dík za něj! Byla to docela psina... měla by ses naštvávat častějc. Je to ozdravný," navrhnul jsem.

Wizku tu vodu nějakým způsobem "vypustila". To jsem měl sice radost, ale bylo to prakticky jedno, protože už mi voda prošla ušima, očima, tlamou a asi tak skrz celou hlavu, a to i s tím bahnem. Měl jsem pocit, že ho budu vyplachovat z očí nejmíň zbytek života. Ale to teď nevadilo. Stejně jsem si to užil a... bahnitou barvu jsem měl i tak, takže to bylo fuk.
Aspoň se mi povedlo Wizku podrazit nohu, a ta tak přepadla hezky zpátky do bahna. Ďábelsky jsem se zachystal. Měl jsem z toho obrovskou radost. Potom do něj teda taky plácla tlapkou, takže mi další cákance skončily v obličeji, ale teď už to bylo opravdu fuk. Jsem bahenní král, vzpomněl jsem si na nedávné dobrodružství s Newlinem. Ani jsem se nesnažil to otřít, protože kdybych si těma bahnitejma tlapkama začal hmatat po tlamě, ještě bych to zhoršil. Proto jsem jen zavrtěl hlavou v marné snaze to setřást. Budu muset k nějakýmu vodnímu toku. To možná ale také nebylo potřeba - pořád pršelo jako blázen. Nejspíš stačilo vyjít ven z lesa.
Po vzoru mé soupeřky jsem se potom taky vymotal z bahna a podíval jsem se na ní. "Gratuluju, že jsi nakopala zadek takovýmu chudáčkovi mrzáčkovi, jako jsem já," začal jsem nejdřív. Potom mě ale napadlo něco lepšího. "Vlastně ne. Jsem docela borec. Takže nechápu, jak jsi mě mohla takhle porazit. No jo - tichá voda břehy mele... a když řikám VODA, myslim tim opravdu voda... jakože... wow... tohle na konci - to bylo opravdu podlý... takže fakt krutopřísný!" zasnil jsem se a už jsem přemýšlel, jak si od Života koupím magii vody, a budu s ní topit ostatní vlky dešťovou vodou. Mezitím jsem se pomalu vydal ven z lesa, doufajíc, že mě bude vlčice následovat.

//Úzká rokle

Zdálo se, že Wizku vedle mě zapadla do bláta, které mi předtím sama vytvořila jako vězení. Když jsem zahlédl, jak jí to znepokojilo, uteklo mi lehké uchechtnutí, než jsem to zase chytil do oka kapkou. Šíleně mě bavila představa, že tady prostě umřeme hlady vedle sebe... zapadlí v bahně... zatimco já jí budu šikanovat těma jiskrama. Nakonec docela fajn smrt. A třeba by se během toho i rozmluvila. V tu chvíli mě dokonce napadnul super nápad - co by se asi stalo, kdybych zkusil mlčet déle než ona? Kdo by vydržel delší dobu nemluvit? Byl bych schopný vyhrát? Vlastně to byl docela blbej nápad a samozřejmě bych to projel na celý čáře. Ani nevím, proč mě to napadlo.
Věděl jsem, že její boj je mnohem těžší, protože kromě toho, že musí trpět ty štípance, se také musí držet, aby nenadávala, nebo nedejbože něco neřekla. To já už bych dávno sprostě nadával. "Řek ti už někdo, že můžeš říct víc než deset slov za den? Líbila by ses mi víc, kdybys mluvila," zalaškoval jsem v naprosto nevhodné situaci. Nečekal jsem, že může být s takhle zakřiknutou vlčicí taková zábava. Wizku byla vlastně boží! I když... bych s ní asi dlouho nevydržel, protože potřebuju nějakou zpětnou vazbu - klidně špatnou. Většina zpětné vazby, co jsem od kohokoliv dostával, byla špatná.
Vlčice si nedala říct a s nálety vody na můj obličej nepřestávala. A jak jsem byl slepý, absolutně jsem nepochopil následující slet událostí. Vlčice na mě... přepadla? A oba jsme skončili na zemi. "Uh... prrrr... já vim, že jsem fešák, ale..." nestihl jsem to ani doříct a měl jsem hlavu pod vodou. BEZ VAROVÁNÍ. Okamžitě jsem v tom slepém úleku vdechl vodu i s bahnem. Takže teď jsem byl slepý, přilepený k zemi a utopený. Vyhrála, blesklo mi hlavou bez jakéhokoliv pudu sebezáchovy, protože teď byl spíš čas se snažit vynořit hlavu a zachránit se. To jsem udělal hned potom. Zvednul jsem hlavu nad hladinu a začal jsem bezmocně lapat po dechu, načež jsem se dal do prudkého kašlání, při kterém jsem vychrchlal spoustu vody a bahna. "Vyhrálas! Přísahám na Života a Smrt! Jseš vítěz!" Ta slova jsem spíš vykašlal, než že bych je řekl, a až pak jsem prudce zamrkal a rozhlédl se. Tohle bylo opravdu podlé a zakéřné a... úplně mě to dostalo na kolena. Jakmile jsem svojí soupeřku zahlédl, jak se sbírá ze země, naposledy jsem do ní provokativně šťouchl tlapou, abych jí vyvedl z rovnováhy a přiměl jí znovu spadnout do bahna vedle mě. Mně se ještě zvedat nechtělo, ale už bylo pomalu na čase. "Nakopala mi zadek holka," svěsil jsem dramaticky zablácenou hlavu.

Se zadostiučiněním v obličeji jsem pozoroval Wizku. Můj výraz se snažil říct asi něco jako "koukej se rozmluvit, nebo ty jiskry nikdy nepůjdou pryč", což je něco, co by se normálně takhle do konkrétna odvozovalo velice těžko, ale v téhle situaci jí to určitě muselo dojít. Přišlo mi, že jsem určitě vyhrál souboj a mám jí na lopatkách. I když jsem si třeba neuvědomoval, že jsem docela dost zapadlý v bahně, a než zareaguju na nějaký její útok, bude už pozdě, protože se v tu dobu nestihnu ani vykopat ze země. Kdyby mě teď chtěla zabít, asi by mohla. Ba dokonce by k tomu nejspíš měla i právo. Každopádně nevím proč, ale v packách Wizku mi můj život zatím přišel v bezpečí. Působila dojmem, že bez toho velkého provokování, kterému jsem jí vystavoval já, by jinak neublížila ani mouše.
Když z ní po delší době zase vypadlo aspoň jedno slovo, našpicoval jsem uši, co z ní asi vypadne, ale jiskerný výboj jsem zatím nezeslaboval. Ani mi nějak nedocházelo, jak nepříjemné to asi může být. Já osobně jsem štípání nesnášel. Byla to pro mě asi nejvíc nepříjemná věc. Naposledy jsem to zažil nedávno, když mě Styx štípala zuby po těle. Je to taková ta bolest, která nemá následky a hned odejde, ale v tu danou sekundu to prostě bolí jak čert a je to otravné. Tak nějak jsem si představoval i svůj momentální útok na Wizku, kterou jsem tím chtěl rozmluvit, ale žádných dalších slov kromě "fajn" jsem se od ní nedočkal - možná dobře mi tak. Místo toho jsem se dočkal. Jakmile vlčice přišla vedle mě, tak trochu jsem ochutnal vlastní medicínu, ale vychytrale jsem ty jiskry přesunul jen na její vnější stranu. Spíš mě překvapilo, že se ke mně takhle hodně přiblížila. To byla v jejím případě nejspíš opravdu odvážná věc. Proto jsem se zdržel všech hloupých komentářů, které jsem chtěl v tu chvíli vypustit z tlamy.
Netrvalo dlouho a kapky mi začaly lítat všude po obličeji, hlavně do očí. "To se trefuješ do slabiny," pochválil jsem jí s bolestivostí v hlase, jak jsem se to snažil rozmrkat, což ale nemělo cenu, protože jsem chytal pořád nové a nové dávky. Na druhou stranu si určitě uvědomovala, že čím slepější jsem, tím méně opatrným soupeřem se stávám. Nejprve jsem chtěl něco podpálit a shodit to na ní, třeba strom, ale to by opravdu nemuselo dopadnout dobře, takže jsem pouze výrazně zesílil štípavé jiskry a prudce jsem oklepal hlavou, což bylo zase a znovu k ničemu, protože její bombardování nepřestávalo. "Eh... stop... ne-chej toho... a já nechám těch jisker," zašklebil jsem se. Nechtěl jsem, aby to znělo, jako že se vzdávám - to určitě ně! Jen jsem jí navrhoval kompromis, aby nás to oba přestalo bolet. "A nebo... můžem zkusit, kdo to dýl vydrží. Jak chceš, kotě," navrhl jsem nakonec. To mohlo být zajímavější. Já jsem měl ale teda docela problém. Všechna ta voda v obličeji mi byla nepříjemná.

Chvilku jsem si Wizku jen tak pobaveně prohlížel, jak kolem ní tančí všechny ty jiskry. Na tohle budu od dnešního dne balit každou vlčici, kterou potkám. I když... to možná neni nejlepší nápad, sbalit někoho na to, že mu chytne kožich. Tohle byla zábava jenom proto, že pršelo, a tím pádem to nikoho nepálilo a nikomu to neubližovalo. Tedy - ubližování jsem měl obyčejně rád a bavilo mě, ale opravdu ne vlčicím. Kdo ublížil vlčici a zároveň nebyl vlčice, ten musel bejt podle mě jedině mentál. Bylo to pro mě z nějakého nepochopitelného důvodu úplně proti přírodě. Možná by se tedy našly určité vyjímky, ale normálně bych to prostě úmyslně neudělal. Je pravda, že neúmyslně jsem někomu ubližoval pořád. A psychicky už ani nemluvě.
Zarazil jsem se a probudil jsem se z přemýšlení, když Wizku stopla to s těmi velkými kapkami. Najednou jsem je necítil na hlavě a ani nikde jinde na těle. Celý jsem se otřásl při myšlence na to, co asi chystá teď. Nechtěl jsem, aby mě zastihla nepřipraveného, ale zároveň jsem se chtěl nechat překvapit. Jakmile mě okřikla, stáhl jsem uši k hlavě a jiskry významně zeslábly jen díky tomu, jak jsem se lekl, že jsem jí snad něco udělal. Když mi ale došlo, že mě prostě jen okřikuje, protože je to otravné, uši jsem znovu našpicoval, a pěkně podle jsem se usmál. "Podívejme se, to je ale pěknej hlásek. Jestli to znamená, že tohle zabírá, aby ses rozkecala, tak asi budu muset přitvrdit," zazubil jsem se na ní škodolibě. Následně vlčice spláchla vodou sebe samotnou. Musel jsem uznat, že to byl docela chytrý tah. Následně nějakým způsobem také zařídila, abych se tak trochu probořil do bahna. Když jsem pohnul s tlapkami, zjistil jsem, že jsem lehce zaseklý, ale pořád se můžu vymanit, když budu chtít. To jsem teď ale nepotřeboval. Jakmile Wizku spláchla samu sebe, jiskry se vrátily v plném rozsahu. Vesele jsem se na ní ušklíbnul. Teď jsem jí chtěl možná tak trochu rozčílit, protože jsem věděl, že jí to jde na nervy, a hrozně se mi líbilo, když promlouvala. Bahno mě v tom zatím nemohlo zastavit.