Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Podíval jsem se nad sebe. Slunce se pomalu šplhalo na vrchol oblohy. Už dávno nepršelo. Teď všechno příjemně hřálo. Konečně. Začínal jsem se pomalu rozvzpomínat na všechno, co jsem v posledních pár chvilkách říkal a dělal. Kdybych nechtěl vypadat drsně a nezúčastněně, asi bych se z toho začal chytat za hlavu, nebo rovnou skočil z vodopádů. Po chvíli mě ale tahle nálada přešla. Nebyla to přece moje chyba. Idiotský kouzla! Nachvíli se mi z toho všechna ta zdejší magie začala úplně příčit. Brzo dopadnu jako Styx. Budu magii nenávidět.
Jediný štěstí bylo, že si Styx pravděpodobně dobře uvědomovala, že cokoliv jsem za posledních pár chvil řekl, bylo ovlivněno tím stejným kouzlem, které předtím ovlivňovalo její slova a činy. Bylo to... divný. Vzpomínal jsem si zatím jen na útržky dialogu, a jeden speciálně mě zaujal, když jsem si na něj vzpomněl. "Hele, já jsem s těmahle... čárama neměl nic společnýho. Proč bych jako oblboval sám sebe?" vyčetl jsem jí, že mě z toho předtím obvinila, prohlédl jsem si drápky a protáhl jsem se. Možná jsem byl trošku idiot, ale až takhle debilní jsem nebyl. "Jasně, žes to musela hodit na prvního vlka s magií okolo, ale mě z toho vynech" nekončil jsem s výčitkami, které byly ale spíš jakási provokace s nadsázkou. Nevěděl jsem totiž, co s těma mágičema a nemágičema furt řeší. Neni to šumafuk? To by mi taky mohlo vadit, že má někdo třeba bílou srst. Nebo šedviou. Jako ona. Nebo jako čumil.
Když se zeptala, jestli je mi líp, uchecntnul jsem se a zašklebil. Byl to skoro znechucený úšklebek, ale ne tak úplně znechucený... takový ten "sakra, to byla ale šílenost" úšklebek. Přišlo mi to takhle zpětně děsně vtipný. Ale její další otázka byla zajímavá. "To si ještě rozmyslim," zamrkal jsem na ní. "Uvidíme, jestli se mi začne zastavovat srdce, až se vzdálíš. Necháme se překvapit," zívnul jsem pobaveně a rozhlédl jsem se pomalu po okolí. Bůh ví, co o mně ještě věděla. Snad ne nic hroznýho.

//Děkujeme ♡ c:

"Jo, nemůžu bez tebe dejchat! Prosím, zůstaň!" žadonil jsem, dokud mi neřekla, že se jí klanět nemusím. Protože co řekla ona, to bylo svaté. "Dobře," narovnal jsem se zase pro případ, že by jí to klanění třeba vadilo, a začal jsem se rozhlížet, co bych jí ještě někde mohl ulovit, nebo přinést jako dárek. Má ještě hlad? Stačila ta ryba? Měl bych jí přinést ještě něco. A pila už vůbec? Měla by se napít. Ale nechci přece, aby do toho vodopádu zahučela. To nemůžu riskovat. Takže co... jak jí můžu... přinýst vodu? Kéž bych měl tu hloupou magii vody. Ale NE, počkat, magie vlastně nesmím používat. To nechce. To by se jí nelíbilo. Jsem idiot.
Načež pronesla svůj ekvivalent slov "miluji tě", se kterým jsem se bohatě spokojil, protože to znamenalo, že mě neopouští. "To je dobře," upřel jsem na ní tupě zrak a neuhnul jsem s ním ani dalších pár chvil. Chtěl jsem se na ní... prostě koukat. Málem bych u toho otevřel tlamu, jak moc se mi líbila. Nevěřil jsem, že je pořád ještě tady, a nemusím jí nahánět někde po jiných územích. Protože jsem si vedle ní přišel jako absolutně bezvýznamná a nedůležitá živá duše. Nejdůležitější byla ona. A já jsem musel bejt pořád s ní. Pořááád. Navěky.
Už už jsem se nadechoval, že jí znovu začnu vyznávat lásku, ale... kouzlo se začalo pomalu vytrácet. Vlastně se začalo vytrácet rychlostí blesku. Bylo to, jako kdybych se náhle probudil z nějakého mikrospánku, nebo lucidního snu, nebo tak něco. Eh... co to? Měl jsem chvilku problém se zorientovat a rozvzpomínat se, co se dělo. Rozhodně mi to nenaskakovalo teď hned. Byl jsem jako probraný z deliria. "Eh... co to, že sedíš takhle hrozně blízko? Chceš se líbat, nebo co? Ty jseš ale drak," uchechtnul jsem se, zvedl jsem se ze země a rozhlédl jsem se po okolí. Co se... dělo? Ježiši... byl jsem taky nějakej očarovanej, nebo něco... jo... začínám si vzpomínat. Pane bože. Čím víc se mi toho vybavovalo, tím víc bych se chtěl propadnout do země, ale zatím se mi dařilo si udržet normální výraz.

Když se Styx ušklíbla, že čumil je její bratr, spadl mi ze srdce obrovskej kámen. Najednou se můj svět převrátil ze světa obav zpátky do světa absolutní lásky a odevzdání. Všechno bylo v pořádku a krásný. "Dobře. Promiň mi to," vnutil jsem jí svůj prosebný pohled prahnoucí po odpuštění. Snad jsem to tím nepokazil. Normálně jsem se nikdy neomlouval. Nikdy! Ale Styx měnila všechno. Úplně mě změnila. Chtěl jsem být lepší. Chtěl jsem být kýmkoliv, kým by mě mohla chtít mít.
"Pavouci a tma jsou super. Nejlepší jsou pavouci ve tmě!" vychrlil jsem ze sebe, abych na ní udělal dojem. Co mi to leze z tlamy? Vypadám před ní jako idiot! Pavouci a... tma? Cože? Jseš blbec, Duncane! Kdyby to šlo, asi bych si nafackoval. Šíleně mi záleželo na tom, co si o mně myslí.
"Vlčice si můžou zkoušet co chtěj, ale stejně miluju jenom tebe. Proto se vždycky vrátim. Nemůžu bez tebe dejchat!" vyhrknul jsem. Nevěděl jsem, jak bych jí to mohl dokázat. Úplně mě rozčilovalo, že jí nemůžu milovat tak moc, aby mi třeba růžově svítila hlava, nebo hrudník, nebo rovnou celá srst! To by teprv viděla... jak moc jí miluju. Dokonce jsem jí namasíroval záda a přinesl rybu. To bych nejspíš nikdy pro nikoho neudělal. Určitě ne jen tak z dobrý vůle. Když potom začala říkat něco o vlčatech ze Sarumenu, vůbec jsem to nebyl schopný vnímat. Jednak jsem z nich znal snad jen Marion a druhak jsem opravdu netušil, která bije, protože jsem se mohl soustředit jenom na Styx, její spokojenost a pohodlí a to, aby mě neopustila. Měl jsem jediné štěstí, že se neměla k odchodu, jinak bych se asi opravdu rozbrečel. Nějaká Marion mi byla úplně fuk, i když jsem byl ještě pár dní zpátky pěkně naštvaný za to, co se jí stalo.
Naštěstí jsem s ní mohl strávit další chvíli, protože chtěla slyšet o mém životě. Mám takový štěstí, že se o mě zajímá! "Dobře, dobře. Narodil jsem se alfa páru ve Slunečný smečce. Je tak daleko na jihu, že jsi tam určitě nikdy nebyla, ani blízko... prostě totálně na jihu. Proto nesnášim zimu a mám docela slabej kožich... ale kvůli tobě se klidně přestěhuju kamkoliv! Klidně tu zimu překousnu. Půjdu kamkoliv, kam půjdeš ty... naklonil jsem se k ní a znovu jsem se sklonil k jejím packám, abych je mohl chytit, kdyby ode mě chtěla utéct. To se nesmělo stát. Úplně jsem kvůli tomu ztratil soustředění a začal jsem zase mlít nesmysly. "Neopouštěj mě, prosím! Styx... tys mi ještě neřekla, že mě miluješ." zahleděl jsem se na ní, jako že nutně potřebuju, aby mi to řekla. Bez toho jsem prostě absolutně nemohl žít.

"Cejtim ho z tebe. Čumila. Šedivýho čumila," objasnil jsem co nejstručněji, protože jsem se o tom za žádnou cenu nechtěl bavit, protože mě to šíleně bolilo a žárlil jsem. Nevěděl jsem, jak se ten vlk jmenuje, ale viděl jsem ho jenom jednou a blbě čuměl, takže jsem ho prostě překřtil na čumila. Jestli měla něco s čumilem, budu ho muset zabít. Srdce mi začalo divoce bušit, jak jsem tak stál nad řekou a vyhlížel ryby. Přemýšlel jsem, že jestli řekne, že s čumilem něco má, budu muset skočit z vodopádů a zabít se. Ale to se právě nehodilo, protože nejdřív jsem ho potřeboval zabít... pak až zabít sebe.
Z myšlenek mě vytrhla až blížící se ryba. Vůbec jsem se na lov nemohl soustředit, protože jsem mě hlavu plnou Styx, ale zároveň mě hnalo, že si ode mě objednala jídlo. Musim tu rybu chytit. Pro Styx. Lehce jsem našlápnul o kousek vedle, načež se ryba dala na zběsilý útěk. Vyrazil jsem do vody prudce za ní. Kdybych nebyl bláznivě zamilovaný a nebál se používat magii, asi bych jí v té vodě prostě usmažil elektřinou, ale to teď bylo nepřípustné. Styx by se zlobila. Nejprve jsem cítil, jak jí slepě odrážím tlamou, a tak jsem tlamu rychle otevřel a chňapnul jsem naslepo před sebe. Měl jsem štěstí. Z vody jsem se vynořil s rybou v tlamě. Nebyla nějak extra obrovská, ale na snídani stačila. Já jsem stejně jíst nehodlal, takže se Styx nemusela dělit. Došel jsem zpátky k ní. Voda mi sršela z uší, očí i nosu, ale nechtěl jsem se v její přítomnosti oklepávat, abych jí neumokřil. Položil jsem rybu před ní, poodešel jsem, oklepal jsem se a posadil jsem se zpět k ní.
Když se zeptala, čeho se bojím, důkladně jsem se zamyslel. Nějaké kouzlo neměnilo nic na tom, že jsem pud sebezáchovy prakticky neměl, a nebál jsem se tedy ničeho hmotného. Nebál jsem se ani tmy, protože jsem od mala spíš strašil ostatní. Nebál jsem se odmítnutí, protože to já jsem odmítal ostatní. Čeho jsem se bál? "Závazků," vychrlil jsem ze sebe to první, co mě napadlo. "Smrti?" Umřít jsem taky nechtěl. Byla by mě škoda a měl jsem se rád. "Samoty," napadlo mě ještě. Je pravda, že bez společnosti jsem nemohl vydržet. "Milenek, co mě vypátraj a doženou... a zabijou - s tim souvisí ta smrt," začal jsem polemizovat. Tohle už bylo spíš s nadsázkou. Toho jsem se tolik nebál. "Nejvíc se bojim o svoje vlastní dobro," usoudil jsem nakonec. Byl jsem pěknej sobec a měl jsem se doopravdy rád. A když chtěla moje láska znát pravdu, přece jsem jí to musel říct.
"Nevim, jak se má Marion. O škvrňata se nezajímám. Asi špatně," pokrčil jsem rameny na další otázku, viditelně smutný z toho, že nemůžu Styx poskytnout plnohodnotnou odpověď. Kdybych byl při smyslech, Styx by si to ode mě pěkně slízla. Ale takhle jsem ani pořádně nevnímal, že se Marion něco stalo, a že jsem jí našel já. Nebylo to důležité, takže se mi to moc nevybavovalo.
Když na mě udělala oči, ať jí řeknu něco o sobě, zaváhal jsem. Nevěděl jsem, odkud to vzít, aby byla spokojená. "No, zeptej se na cokoliv, jestli nechceš, abych začal úplně od začátku. Jestli jo, tak klidně začnu," zamával jsem ocasem. Byl jsem připraven jí splnit jakékoliv přání.

Moře. Musim jí vzít k moři. Musim vzít Styx k moři. U moře se jí bude líbit. Je krásný. Každej má rád moře. Miluju moře. Ale ne víc než Styx. Mačkal jsem jí záda během dumání. Kde to Newlin řikal, že to moře je? Vzpomeň si, dutá hlavo! Jseš k ničemu, zanadával jsem svému chudákovi mozku, který byl z toho všeho opravdu úplně na totální kaši. Žádná část mého těla nevěděla, která bije. Jenom srdce si myslelo, že ví, která bije... ale ve finále taky netušilo. Moře, moře. Kudy jsme to k němu šli? K moři jsme bohužel šli, když jsem byl pro změnu sjetej bobulema, takže jsem si vůbec nepamatoval, kde jsem to vlastně byl a kudy jsem šel. Tenhle celej den jsem měl v mlze. Brr... nikdy víc! To by se Styx určitě nelíbilo, že požírám halucinogenní bobule! Už to nikdy neudělám. Nikdy neudělám nic, co nechce, abych udělal. Budu perfektní. Perfektní partner. Neomrzí mě. Nikdy! Neopustim jí! A ona mě taky ne. Nikdy! Jsem stálej a vim, co chci. Chci Styx. Byl jsem na sebe úplně pyšnej, jak mi to najednou přemejšlelo. Jak jsem měl najednou jasno - prostě jsem chtěl Styx a... to bylo celý. Nic jinýho jsem nemusel řešit, protože to nebylo důležitý. Žádný další vlčice, smečka, nebo nějaká super image drsnýho kluka. Nebyl jsem to vůbec já.
Když se zeptala, jestli se nebojím, že by jí mohl někdo přebat, začal jsem zase masírovat o něco silněji. "Čumil," vypravil jsem ze sebe dřív, než jsem se stačil pořádně zamyslet. Bojim. Tohle mě docela znervóznilo, ale jakmile mi přejela čumákem po tváři, zase jsem na to úplně zapomněl a uklidnil jsem se. Byl čas jít lovit. "Ano prosím!" lehce jsem galantně poklonil hlavu a začal jsem se rozhlížet, kudy kam. Tak rybu nebo zajíce? Co chce víc? Jak to mám vědět? Vůbec se v ní nevyznám! Nakonec jsem se rozhodl rozejít k řece. Když po cestě navrhla to s tajemstvím, bez váhání jsem přikývl na souhlas. Udělal bych pro ní totiž cokoliv. "Fajn! Co chceš vědět? Mám jich spouuustu," nadšeně jsem se uchechtnul, skoro jako kdybych to byl zase já, ale bohuže jsem byl pořád očarovaná bábovka-idiot.
Mezitím jsem k ní pokynul, ať počká těsně u řeky, zatímco já jsem si předníma tlapama stoupnul na její břeh v jedné mělčí části a začal jsem vyhlížet ryby.

Nedokázal bych ani popsat, jak moc mě drásala a ničila každá vteřina, kdy Styx nic neříkala. Miluje mě? Nemůžu si bejt jistej! Proč nic neříká? Proč neříká, jak moc mě miluje, když já po nikom jinym netoužim tak moc, jako po ní? Proč mlčí? Láska neni fér! Bolí mě to! Umřu na srdce! Opravdu jsem kromě motýlků v břiše cítil i takový... svíravý pocit na hrudi. Nemohl jsem se pořádně nadechnout, proto jsem po celou dobu dýchal rychleji, než by bylo normálně potřeba. Úplně jsem hořel. Znervózňovala mě. Všechno ve mně hořelo. Můj čenich hořel, moje hlava hořela. Jako kdybych měl lávu místo krve, a oheň místo srsti. Existuju jenom proto, abych jí obdivoval a miloval. Nejsem tady na tom světě potřeba... ale potřebuju jí, jinak nemůžu žít. Existuju vůbec? A existuje ona? Možná je bohyně. Možná jsem umřel. Jsem v nebi, protože můžu bejt s ní. Poslední myšlenka byla moje jediná pevná jistota. Teď už ale nebyl na nějaké filozofování čas, protože moje láska čekala na svou masáž.
Pomalu jsem k ní dokráčel. Ta cesta v mojí mysli trvala snad rok. Užij si ten okamžik. Můžeš bejt s ní! Jsi nejšťastnější vlk pod sluncem. Mával jsem u toho pomalu ocasem ze strany na stranu, a když jsem konečně došel k ní, stoupnul jsem si nad ní a zaváhal jsem, jak takovou masáž provést co nejlíp to jde. Vzhledem k tomu, že jsem byl nesmírně zamilovaný, hodlal jsem si dát extrémně záležet, aby to bylo to nejlepší, co kdy v životě zažije. Na to všechno jsem myslel, když jsem jí pomalu začal přejíždět předníma tlapama po zádech, ale zároveň jsem přenášel váhu svého těl na zadní nohy, aby na sobě neměla přílišnou tíhu. Byl jsem pořád o dost větší a těžší.
Na její otázku jsem rozhodně kývl hlavou, což nemohla vidět, protože jsem byl vzadu nad ní, a zamyslel jsem se, jak to podat, protože se to doslova nedalo popsat slovy! "Miluju tě víc než slunce, vodu, vzduch... víc než spánek nebo jídlo. Víc než kohokoliv jinýho. Miluju tě tak moc, že zemřu žalem, až se vzdálíš. Nebo radostí, až se znovu vrátíš. Miluju tě tak moc, že zabiju každýho, kdo se na tebe bude koukat příliš dlouho, protože..." zarazil jsem se a začal jsem masírovat silněji, "protože si ŽÁDNEJ ZMETEK nezaslouží na tebe koukat nebo hrabat, protože jsi moje! A já tě miluju... tak moc," zahlásil jsem, teď už spíš přísným než tužebným hlasem. Páni, byl jsem totální bábovka! Totální! Jakože - totálně totální. Měl jsem najednou nějakou přehnaně žárlivou fázi zamilovanosti, kterou bych v normálním životě asi nezažil, protože se mi snad nikdy nestalo, že by se někdo rozcházel se mnou... nebo mě to minimálně nikdy nebolelo. Teď to ale byla naprosto zničující představa. Byl jsem připraven rozdrtit i mravence, který by spočinul na její srsti.

Přišlo mi, že se Styx snad urazila. Normálně bych se jí vysmál a ještě bych do ní pěkně strčil packou, aby se cejtila double poníženě, ale v tomhle stavu bych spíš zavraždil kohokoliv, kdo by něco takovýho udělal. Úplně mě píchlo u srdce, že je kvůli mě... naštvaná. Jako kdyby se mi z toho po těle rozjížděl nějaký mor. Byl to... zármutek, nešťastná láska. Ale takhle jsem to nehodlal nechat. Musí mě milovat. Musí. Miluju jí. Nevadí, že žere vlky. Že ubližuje vlčatům. Může si dělat, co chce. Měli by to dělat všichni. Všichni by měli bejt jako ona. Ale ne... musím... musím jí mít jenom já. Nikdo jinej. Určitě ne čumil. Čumil... musim se zbavit čumila. Hleděl jsem na ní zespoda. Je tak nádherná. Musim jí mít. Hezčí vlčice neni. Existujou vůbec jiný vlčice? Neexistujou! Musim mít tuhle!
Když se zeptala, jestli jsem použil nějakou magii, i přes to všechno očarování jsem se lehce zamračil. Nepoužil jsem vůbec nic. Ani na ní... a už vůbec ne na sebe. Prostě jsem jí miloval! Co na tom bylo tak zvláštního? "Žádný magie," odpověděl jsem jí dogmaticky jako nějakej bezmozek nebo zombie. Půjdu za Smrtí a řeknu jí, ať moje magie zruší. Styx se to nelíbí. Styx. Styx musí bejt spokojená. Za každou cenu. Zaplatim Smrti, aby mě jich zbavila. Otěže magie... ne... nesnášim magie! Fuj! Magie Styx nemá ráda! Vzhledem k tomu, že ona už byla zřejmě kouzla zbavená, určitě mohla zaznamenat, že je na mém obličeji něco jinak. Chtěl jsem se na ní koukat tak moc, že jsem nechtěl ani mrkat, a tak mě slzely a sem tam mi v nich tiklo, ale ne nějak extra znatelně. Nakonec jsem je sklopil, protože jsem nemohl vydržet pohled na její krásu. Když řekla, že nikam nejde, zahrabal jsem se jí celou první půlkou těla do kožichu pod nohy, jak tak seděla. "Neodcházej, drahoušku. Nemůžu na tebe přestat myslet," pronesl jsem dychtivě a začal jsem se jí čenichem zavrtávat do srsti pod hrudí. Opravdu. Myslel jsem na ní tolik, že mě bolela hlava. Takže když vyslovila nějaké požadavky, neváhal jsem, zacouval jsem, napřímil jsem se a usmál jsem se na ní. Upřímně. Ne jako normálně. Bylo to úplně přeslazený. "Masáž," zopakoval jsem vymytě a hlavou jsem jí pobídl, ať si tedy lehne, abych mohl začít. "A pak ti ulovim rybu. Máš ráda ryby? Veeeeeeeeeeeeeelkou... rybu!"

Teď už nebylo co řešit. Styx byla dokonalá. Neměla žádnou chybu. "Nebudu ti je muset dávat na hlídání, protože budem pořád spolu," usmál jsem se na ní. Tohle bych normálně nikdy v životě neřekl, ale teď jsem vůbec nepřemýšlel racionálně. Viděl jsem Styx před sebou a byl jsem úplně nejšťastnější na světě. Mohl jsem být tady... u vodopádů... s sní... s vlčicí mých snů. Když se zeptala, jestli mi vadí, že je vrah a kanibal, hned jsem rozhodně zavrtěl hlavou. "Nevadí. Sežer mě. Prosím! Můžeš," vyhrkl jsem. Mohla cokoliv. Cokoliv na světě. Jen ne mě opustit. Načež řekla, že jí taky vadí, že mám magickou krev. To pro mě bylo jako zlej sen. "Kašlu na magii. Už nikdy jí nepoužiju. Přísahám," zavázal jsem se k prakticky nesplnitelnému, pohodlně jsem přivřel oči a naklonil jsem hlavu ke slunci.
Styx ale mezitím začala někam poodcházet, takže jsem našpicoval uši, naklonil nechápavě hlavu na stranu a pozoroval jí. No ne... něco jsem řekl špatně. Opustí mě... určitě mě opustí! Nesmí... ne... nesmí mě opustit. Nikdy. Nemůžu bez ní žít. Bože - hlavně to nedávej moc najevo, Duncane. Dělej nedostupnýho... ale když... to nejde! Rychle jsem se za ní rozťapal, a když jsem došel ke kameni, na kterém seděla, padnul jsem na zem a položil jsem hlavu tak, aby byla před jejíma předníma tlapama. "Žádný jiný vlčice neexistujou," zahleděl jsem se na ní s prosbou odpuštění. Byla jediná. Klidně bych všechny ostatní vlčice povraždil, jenom abych mohl být s ní. Ani jsem si teď nemohl vzpomenout, jestli nějakou jinou vlčici znám. "Jenom ty." Co jsem to s těma ostatníma vlčicema vyváděl? Proč jsem byl takovej? Celej můj život směřoval k tomuhle okamžiku... Styx je to... ONO! Je můj kyslík... a voda... a jídlo... už nikdy nemusim nic jíst, když jsem s ní! Nemusím ani dýchat! Zkusil jsem samou zamilovaností zadržet dech, ale příliš dlouho jsem to nevydržel, takže jsem se po chvíli zase hluboce nadechl. A jakmile jsem to udělal... zase ten pach! Čumil! Cejtim čumila! Podvádí mě s čumilem? Proč mi to dělá. Jen tak tak jsem zadržoval slzy. Byl jsem najednou totální bábovka.

Během chvilky přestalo pršet, vyšlo sluníčko a začalo se rapidně oteplovat. Usmál jsem se na oblohu. Konečně jaro. Je to tady. Jdu se někam rozplácnout a slunit. Navíc jakmile jsem si poslechl její definici správného vlčete, které je hodno přežití, lehce mě zamrazilo. Podle ní bych byl asi k ničemu i já, když jsem byl malej. Docela neschopnej jsem totiž byl, než jsem začal utíkat od smečky a lelkovat. Ještě, že moje matka nebyla Styx. To bych tu asi nebyl.
"Ne?" odpověděl jsem a nejistě jsem se na ní zespoda zamračil. Ani jsem nevěděl, jak by něco takovýho... fungovalo. To bych se musel naklonovat, nebo tak něco. Navíc - od toho tu přece byly vlčice. Proč bych jako měl něco vymejšlet sám? Na to jsem byl moc línej.
Načež řekla, že mi její svůdná stránka nepatří. "Nepovídej," zvednul jsem obočí. "Ještě před chvilkou bych přísahal, že jo," mlasknul jsem nespokojeně a pokrčil jsem rameny. "Ale jak myslíš, královno chromejch slimáků." Když ze mě slezla, ještě chvíli jsem zůstal ležet, ale hned na to jsem se začal zase sbírat. "Máš pravdu. Musel bych je před tebou zachraňovat a stát se tatínkem samoživitelem, což se mi nechce. Na druhou stranu by na to třeba vlčice letěly. Vlčata jsou magnet na holky," zauvažoval jsem nahlas a zvedl jsem se úplně na nohy. To platí i na Styx, protože jsou pro ní jako svačina. Takže co teď? Měl bych někam odejít, něco vymyslet. Aspoň to bude vypadat, že mám zajímavější život, než ona. Budu nedostupnej. Řeknu jí, že mám něco na práci, a už s dneska nemůžu trávit čas. Začal jsem přemýšlet nad výmluvou, díky které jí tu budu moct beztrestně nechat sedět opuštěnou tady u vodopádů, ale najednou... BUM. Jakmile jsem se začal zvedat, něco mě rychle usadilo zase zpátky na zem. Lehce mě to štíplo na zadku, a najednou jsem byl... úplně mimo. Chvíli jsem se na Styx zahleděl. Miloval jsem jí. Absolutně a bezmezně. Byl jsem si tím naprosto jistý.
“Hele, Styx, víš ty co? Musim ti něco říct, už to v sobě dusim dlouho. Od tý doby, co jsme se potkali u nás v lese, jsem nad tebou docela přemejšlel. Jakože - docela často! Teda… vadí mi, že jseš vrah a kanibal a tak vůbec, ale… klidně to překousnu, protože jseš to ty. A přijdeš mi v něčem fakt hrozně super a sexy, takže se přes to asi i přenesu. Žádná jiná vlčice mě nikdy takhle nezaujala. Chtěl bych bejt ten, koho sežereš jako posledního, až ovládneš celou Gallireu. Jenom proto, abych se na tebe moh koukat o trošku dýl,” vypravil jsem se ze sebe rychleji, než mě mozek stihl zastavit to říct. Navíc byl můj mozek stejně úplně na kaši. V tuhe chvíli prostě vypověděl službu. Cítil jsem jenom motýly v břiše a nemohl jsem s tím vůbec nic dělat. Miloval jsem jí tak moc, že to bolelo. Zvedl jsem se a podíval jsem se na ní, připravený udělat cokoliv pro to, aby mi lásku opětovala.

"Definuj "bejt k ničemu"," navrhnul jsem a svraštil jsem čelo, když to prohlásila o našich neexistujících vlčatech. Udělal jsem to asi hlavně proto, abych uvolnil tenhle její zabijáckej psychopatickej postoj, kterej byl víceméně to jediný, co mi na ní vadilo, protože jsem to nikdy u nikoho nezažil, a ještě jsem nevěděl, jak na to reagovat. Docela mě zajímalo, jestli jsem podle její definice k ničemu i já. Byl jsem totiž k ničemu - byl jsem budižkničemu, a vůbec mi to nepřekáželo. Ale jestli to vadilo někomu, kdo mě chce za partnera, měl bych to asi vědět... nebo by to hlavně měla vědět ona. Bylo totiž dost pravděpodobný, že po tatínkovi budou k ničemu všechny vlčata, a tak nemá smysl je... vyrábět. Škoda.
"Oukej," zvedl jsem obočí na její vysvětlení s výměnným obchodem. Tohle mě fakt zaskočilo. To by to musela bejt vlčice snů. Bylo to až moc... nereálný. Až moc jednoduchý. Zrovna od Styx bych nečekal, že se nechá sbalit tak snadno... nebo spíš že mě bude balit sama. Nedávalo mi to smysl. Ona přece byla ta nedostupná. Už už jsem se mentálně připravoval, že jí teda asi laskavě pomůžu s těma vlčatama a pak se dám na odchod, ale v tom se hnula, schodila ze mě zadek a zatvářila se tak nějak zvláštně. Aaaaaaa - kouzlo je pryč. Moc brzo...
Zespoda jsem na ní zamrkal a našpicoval jsem uši směrem k tomu, co řekla potom. Byla to otázka.
"Jestli jsem ten někdo já, tak je to dost možný. U kohokoliv jinýho bych pochyboval, ale já jsem bohužel neodolatelnej... takže se ti nedivim, taky bych se sebou chtěl... dělat věci," pochválil jsem se a zespoda jsem se na ní uculil/ušklíbnul takovym stylem, že to ani nemohlo bejt hezký. Oplatil jsem jí lehké praštění přes čumák... no, já jsem jí přes něj spíš přejel tlapkou, protože holky se nebijou. "Ale já jí chci poznat! Ó Styx číslo jedna, vrať sem prosím tu super sexy svůdnou Styx číslo dva, co se mnou chce mít vlčata!" začal jsem do ní zespoda vesele rejpat, ačkoliv jsem nebyl v pozici, kdy bych si to mohl dovolit. "Kde je? Kam šla? Kde jí najdu?" začal jsem do ní hučet a lehce se pod ní vrtět, ale zatím ne tak, že bych se osvobodil. Ani jsem se zatím osvobodit nechtěl.

"Jestli ty děcka něco dokážou, koukej se ozvat. Kdyby se z nich nějakym zázrakem vyrostlo menší zklamání než jsem já, chci pak shrábnout jejich zásluhy," zakřenil jsem se. Jednou budu skvělej otec. Jestli budou moje vlčata úspěšný, tak se zjevim v dospělosti a budu po nich chtít, aby starýmu tatíčkovi lovili a sloužili... a jestli nebudou, prostě se v jejich životě nikdy neobjevim. Zvláštní. Měl jsem tenhle super sklon pořád od něčeho zdrhat, i když můj otec byl... docela správnej vlk. A vždycky se mi hezky věnoval. Jenom já jsem na jeho výchovu kašlal. Těžko říct, jestli by mi bylo opravdu jedno, co se s těmi vlčaty stane, a nechal bych je Styx napospas, ale... v tuhle chvíli jsem se určitě nechtěl zdržovat a obtěžovat nějakou výchovou. Jen by mi bylo dost líto, kdyby je třeba sežrala... a u ní fakt jeden nevěděl.
Ještě jednou jsem jí takhle zblízka zkontroloval. Fakt - něco bylo špatně. Něco bylo jinak. Jak se z něčeho takovýho probírá? Vzpamatuje se, když jí jednu vlepim? Nebo bych jí moh kousnout do zadku. Neni to nějaká podobná magie, jako má Newlin? Na tyhle myšlenky bylo ale pozdě - šedá nádhera mě předběhla, když mě povalila na zem a já jsem se ocitl bezmocně pod ní. Tohle tu už jednou bylo. Spokojeně jsem se na ní uculil, když řekla, že jsem její partner, i když jsem to pořád nebral moc vážně. Spíš to, co řekla potom... to mě fakt dostalo. "Kéž by byla každá jako ty... to je to nejhezčí, co mi kdy kdo řek," zasnil jsem se, jako kdyby mi snad řekla, že mě miluje, nebo tak něco. "Klidně si flirtuj s jinýma, potřebuju od tebe jenom jedno" - kdo to má?
Lehce jsem se zarazil až ve chvíli, kdy mě vzala pod krkem. Taky to nebylo nic nového, ale byl to prostě adrenalin. "Kdybys mě po akci chtěla zabít, tak mi to řekni. Chtěl bych se pomodlit, jsem děsně pobožnej a bojim se, že jinak půjdu do pekla," zafňukal jsem na oko. S peklem jsem samozřejmě počítal a modlit jsem se nechtěl. Ani nevím, proč jsem to řekl. Přišla mi s těma jejíma kecama trochu jako kudlanka. Ukousne mi hlavu a sežere mě, až to... dokončim. To tak. Jsem mladej a hezkej. Musim ještě obšťastnit spoustu různejch vlčic. Změřil jsem si její čelo jak jen to v mé pozici šlo, silně jsem se pod tlakem jejího lehkého těla nadechnul a ucítil jsem... čumila? To je TEN čumil? Ten šedivej čumil? Co s nim má? No páni... skoro bych žárlil. Ale nebyl to on, na kom teď ležela, takže to v tuhle chvíli bylo fuk.

Když řekla, že je to jediná věc, která mě zajímá, ale teď se cukám, snažil jsem se udržet, abych se neuchechtnul, ale nakonec se mi to nepovedlo. Zatvářil jsem se u toho hrozně přidušeně a pobaveně zároveň, jako nějakej malej kluk. V tom mě docela odhalila. Nemělo smysl dělat, že to neni pravda. Jenom mi to nikdy nikdo takhle neřekl. "Samozřejmě, že to neni ta jediná věc, co mě zajímá! Strašně mě zajímaj i... pocity," než jsem to stačil doříct, začal jsem se chechtat znovu. Skoro jsem z toho slzel. Nemohl jsem se ani nadechnout. Tohle bylo šílený. "Rozhodně mě zajímá i... co ta vlčice cejtí a tak," snažil jsem se zatvářit seriózně, ale zase se mi z hrdla ozvalo takové pobavené zakašlání. Vůbec mi ten vážný pohled nešel udržet. Pocity... kdo se chce bavit o pocitech? Nikdo! Je to divný. Je to TRAPNÝ. Haha. "Jestli se nechceš bavit o pocitech, tak z tebe strach nemám," uzavřel jsem to. A vůbec! Podceňovala mě? Provokovala? Co zkouší? Kdyby to nebyla ona, pěkně bych jí ukázal. Ale pořád... to byla ona. Byla to Styx. Proč se chovala takhle? Něco prostě nesedělo.
Prudce jsem se zvedl ze sedu a věnoval jsem jí významný pohled. Šla si mezitím někam přelehnout a vyjmenovala mi nějaké klepy, aby se zabil čas, ale já už to nějak nevnímal. Přišel jsem rovnou k ní, opřel jsem se o ten strom, pod kterým ležela, a propálil jsem jí pohledem. "Takže - jestli tomu správně rozumim: Ty chceš," zamyslel jsem se, "vlčata... chceš UDĚLAT vlčata... o který se pak nebudu muset starat a už je nikdy neuvidim," pronesl jsem zamyšleně. To byla asi ta nejvíc nejskvělejší věc, co jsem kdy slyšel. Bylo mrzutý za sebou nechávat nějaký chudinky matky samoživitelky, ale Styx očividně chtěla bejt samoživitelka. "Tak to mě klidně znásilni," rozhodl jsem nakonec pobaveně. Nic jsem od toho neočekával. Byla to nějaká její šílená hra, jako všechno, a já to bral s nadsázkou. Stejně mi to ale nehrálo... něco bylo prostě zvláštní. Ještě jednou jsem jí propálil pohledem, jak jsem tak stál nad ní, a snažil jsem se na ní najít... něco. Třeba nějakou malou blechu, která jí našeptává, co má říkat.

Tahle vlčice je magor. Neni žádnej inspektor smeček. Spíš inspektor vlčat... inspektor toho, kolik toho vydržej. Ale... v tom lese byla úplně v pohodě. Celé mě vlastně šíleně zmátlo, protože když jsme se spolu potkali v lese, Styx byla jeden z mála vlků, co mi opravdu seděl. Byla správně... špatná. Dokonce se tehdy přiznala, že žere vlky. Ale... to, co udělala Marion, mi pořád nějak nespínalo. Ne, že by mě to nějak šokovalo, nebyl jsem malá podělaná holka, ale spíš jsem nerozuměl, co jí k tomu vedlo. Sám jsem byl docela hovado, ale něco takovýho by mě asi nenapadlo udělat, protože jsem nějaký svědomí měl. A honilo mě... pořád mě honilo. Kdybych zranil vlče, asi by mě uhonilo. To bych ze sebe byl fakt zklamanej. Ale proti gustu... neměl jsem jí co kecat do života. To bych musel bejt nějakej odborník, jako jiný chytráčci, a to jsem opravdu nebyl.
Z myšlenek mě vytrhlo až to, že se pohnula. Dokonce jí nějak tak polekalo, že jsem to já. Když vyhrkla moje jméno a zakašlala se, zatvářil jsem se přehnaně zmateně a dotčeně, protože jsem si naivně myslel, že tu třeba leží kvůli mně. Býval bych jí třeba pomohl to rozdýchat, ale nebyl jsem žádná dementní gentlemanská bábovka. Styx pro mě byla terč provokace. Kdybych na ní byl milej, ztratilo by to kouzlo. Jestli nepoznala, že jsem to já, proč si jen tak lehala vedle cizího vlka? "Styx," oplatil jsem jí zvědavě "pozdrav", a naklonil jsem hlavu na stranu, aby jí bylo jasný, že se vůbec nechytám, co se to tady vlastně děje. Ani nevím, jestli jsem to vědět chtěl.
Konečně začala mrmlat nějaké vysvětlení o partnerovi a vlčatech. Nevěřil jsem svým uším. Obvykle jsem to byl já, kdo nutil vlčicím, že budeme partneři. Ne ony mně. Těžko říct, jestli se mi to líbilo... asi... trochu jo... ale... byl jsem fakt zmatenej! Čáry. Gallirea. Nebral jsem to moc vážně. "Ehh," vypravil jsem ze sebe váhavě, když se začala přibližovat. Dokonce jsem trochu naklonil hlavu dozadu, protože jinak už bychom se nejspíš dotýkali. Zeptala se mě, jestli to zpíchneme hned, nebo až při východu slunce. "Zpíchneme? Jakože... z... píchneme? Co to meleš?" zamračil jsem se na ní nechápavě. Tušil jsem, co tím myslí... VĚDĚL jsem, co tím myslí. Ale opravdu mi přišlo, že se mi to snad musí zdát. Samozřejmě, že všechno ve mně křičelo, že to zpíchneme hned, protože jsem takovej byl, ale v mozku mi to pořád nějak nesedělo - ano, výjimečně se o slovo prosil i mozek. "Můžem počkat na východ slunce, drahoušku. Bude to romantický," začal jsem už výrazně klidněji, ale pořád jsem to bral jako nějakou hru, a dával jsem pozor, aby mě třeba nezakousla. U ní jeden prostě nevěděl. "Ale na druhou stranu nevim, o čem si teď chceš do toho východu slunce trapně povídat, když jsi to na mě takhle vybalila... ty se teda fakt nestydíš," drcnul jsem do ní packou, jako kdyby byla nějakej můj kámoš, otočil jsem se čelem k vodopádům a posadil jsem se. Byl jsem k ní bokem. "Navíc nevim, jestli jsem na vlčata připravenej... jestli se k nim nebudu muset hlásit, tak ti je klidně udělám," pokrčil jsem rameny. Samozřejmě jsem to všechno říkal s nadsázkou. Spíš jsem čekal, kdy se probere z toho divného stavu, ve kterém teď byla, a začne se pokoušet mě zabít. A bylo to... zvláštní. Styx mě bavila v tom, jak jsem jí nemohl mít, ale najednou to bylo úplně jinak a bylo to... fakt divný. Nejistě jsem se na ní otočil, snažíc se zjistit, o co tu teda doopravdy jde. "Jsem totiž jako holka, víš? Musim k tomu mít nějakou předehru... cejtim se chudák celej znásilněnej, když to na mě takhle vybalíš... je to jenom na jednu noc... nebo mě fakt miluješ?" zahlásil jsem dychtivě, ale na konci monologu už se mi lehce zlomil hlas a uchechtnul jsem se. Byla to samozřejmě sranda.

Přísahal bych, že se mi zdálo o poušti. O místě, kde takhle protivně neprší. Válel jsem se v písku, nebo tak něco. Sny si moc nepamatuju. Právě kvůli dešti jsem se pomalu vzbudil o něco dříve, než bych chtěl, a tak jsem se rozhodl se přetočit na druhou stranu a pokusit se ještě usnout. Chvíli jsem se násilně nutil do spánku, načež jsem se dostal do takového mikro-spánku, ale na obličej mi stále dopadaly větší kapky deště ze stromů, a kdykoliv mi některá zasáhla oči nebo čenich, probudil jsem se a zase se musel nutit usínat. Kdy už přestane chcát? Trvá to věčnost. Zachvíli se tu všichni utopíme. Nad ránem jsem dostal do obličeje další kapkou, takže jsem se nevrle zamračil a vydechl nosem. Tohle prostě nebylo moc fajn místo pro spánek. Spal jsem prakticky v kaluži, a začínala být zima. Teď už neusnu.
Přetočil jsem se na druhý bok a tam byla... STYX? Prudce jsem zvedl hlavu a málem bych zalapal po dechu, ale spala a nechtěl jsem jí probudit, takže jsem se zarazil, než jsem vydal jakýkoliv zvuk. Spim? Je to sen? Rozhlédl jsem se. Ne. Byl jsem u vodopádů, končila noc a lilo jako z konve. Tohle by musel bejt jedině nějakej totálně nudnej a zlej sen. Ale co tady dělala ona? Zamračil jsem se, jemně jsem si oklepal mokrou hlavu a začal jsem se zvedat. My... to... ona tady nebyla, když jsem přišel. Nebyla, ne? Nebyla! Zmateně jsem se rozhlédl. Je pravda, že když jsem přišel, byl jsem šíleně utahanej, ale kdyby tu ležela Styx, určitě bych si toho minimálně všimnul, a nejspíš by mě to taky pěkně probralo. Nevěděl jsem, co dělat dřív. Odejdu. Nejsem na tohle mentálně připravenej. Poodešel jsem od místa, kde jsem spal, ale otočil jsem se tak, abych pořád stál vedle ní a čelem k ní. Nechtěl jsem se oklepávat, nemělo to v dešti smysl a navíc bych jí nejspíš zacákal vodou a probudil. Ty... jo... Styx. Styx. Kdy jsme se viděli naposled? Ona... unesla Marion! Jo, udělala jí... tamto. Byla to ona. Začal jsem se pomalu na všechno rozvzpomínat. Tohle mi vždycky dělalo problém - přebrat si v hlavě věci. Nebyl jsem na to zvyklý. Co jí jako řeknu, až vstane? Nebudu jí přece trestat za něco, co se mě vůbec netýká. Neni to moje věc. Ať si dělá co chce. Na druhou stranu... Morf by asi neměl radost, že se s ní bavim. Nebo Wolfganie. Kašlat na ně - nejsou tady. A i kdyby byli, tak si přece můžu dělat, co chci. Takže co jí řeknu? Nelíbilo se mi, jak se mi to všechno vaří v hlavě, takže jsem se jen zmateně zamračil a začal jsem se rozhlížet, kudy se dám k odchodu. Možná by to tak bylo lepší. I když... třeba sem přišla z nějakého důvodu. A navíc jsem s ní chtěl pěkně pomluvit ten Borůvkáč. Mohla to být ještě zábava. Rozvážně jsem se posadil a začal jsem přemýšlet, jestli zmiznu, nebo budu čekat, až se probudí. Stačil jsem si jí mezitím prohlédnout. Zdálo se, že má několik nových čerstvých šrámů. Bože. Co zas dělala?