Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Už jsem byl skoro na krabím odchodu, když Styx prohlásila, že by chtěla, abych zůstal. Stáhnul jsem uši k hlavě, skončil jsem s pomalým krabím útěkem a vrátil jsem se zase o tři kroky zpátky. Neměl jsem zrovna radost, že budu muset makat, když je tu i její bratr, ale slíbil jsem to. Měl bych teda aspoň... předstírat, že makám. "Fajn," vydechnul jsem. Její bratr měl jediný štěstí, že jsem zrovna neměl cholerickou náladu, protože jinak by stačil jedinej pohled a už bych se vztekal. Teď jsem byl ale docela v klidu a bylo mi všechno víceméně fuk. "Jestli se na tom budu podílet, chci vstupní členství," nadiktoval jsem si lišácky podmínky. Až budu příště před někym zdrhat tady na severu, tak se půjdu schovat sem, kdyby tu Styx byla.
"Třicet kilo?" podivil jsem se. Možná jsem si jejího bratra pamatoval trošku... většího. Podle jejích slov na tom ale nebyl vůbec dobře, co se tělesného stavu týče. Díky bohu. Chudáček jeden.
"Jdu proto, protože sám chci!" upozornil jsem jí tvrdohlavě, když jsem jí následoval po kamenech k úkrytu. Za nimi začala volat svého bratra. Opravdu jsem z něj ucítil toho vlka, kterého jsem kdysi potkal. Jakmile Styx zastavila, zařadil jsem se nenápadně kousek před ní. Rozhodně jsem nechtěl, aby ona bránila mě. To bylo absurdní. Její bratr by mi sotva zkřivil chlup. Švihnul jsem ocasem a rozhlédl jsem se. Pravda, že to ještě trochu práce chtělo "Nazdar," prohodil jsem a začal jsem v mysli tipovat, jak velké dusno se tu teď asi udělá. Teď si k sestřičce čichne a zjistí, že její kožich skrz naskrz smrdí mnou. Hodně štěstí, Styx.

//Vodopády

Vypadalo to, že má Styx o něco lepší náladu. Měl jsem z toho docela radost, i když bych to nikdy nepřiznal. Cestou okolo řeky jsem se ohlédl přes její hřbet doprava na zapadající slunce. Den byl skoro úplně pryč. No nazdar, budem muset pracovat po tmě. Možná, že kdybych jí nezdržoval, tak to sem stihneme za světla. No, kdyby bylo po mém, šel bych se někam válet pod širák a stavbu nory bych odložil na zítřek, ale předpokládal jsem, že Styx jí potřebuje teď hned, když sem tak hnala. Nebo se mě chtěla zbavit a nedokázala to říct dost jasně. Che, tak to má smůlu. Duncana nikdo opouštět nebude. Navíc jsme nemohli vědět, jestli zítra nebude třeba pršet... a to by se to muselo zase odložit. Já bych pořád něco odkládal. Vlastně bych nikdy nic neudělal. Ještě že jsem měl smečkový úkryt. Byl to prakticky hlavní důvod, proč jsem se snažil udržet ve smečce.
"Jsem totiž děsnej romantik," uchechtnul jsem se. Navíc to vypadalo, že jí zaujaly i ty bobule. "Joo, někdy tam zajdem. Teda - mně po nich bylo dost blbě, ale do tý doby to bylo fakt vtipný," vysvětlil jsem. Ne, že bych si toho ze svého bobulového omámení pamatoval nějak extra moc, ale pamatoval jsem si spoustu barev... a moře... a zvířata... a spoustu neexistujících věcí, co jsem vůbec nevěděl, že umí můj mozek vymyslet.
Jak jsem nad tím tak přemýšlel, nevšimnul jsem si, že se Styx zastavila, a musel jsem zacouvat o krok zpět k ní. Norox. Norox! Sakra sakra sakra sakra sakra sakra sakra sakra. Vypadalo to, že jí to docela zaskočilo. Mě taky, ale snažil jsem se tvářit, že ne. Poslechl jsem si její instrukce a nejdřív jsem souhlasně zakýval, že se teda vypařim, protože to pro mě nebyl novej scénář. Ale... potom mi došlo, že se přece čumila nebojim. Nechtěl jsem, aby se Styx musela koukat, jak mě její bratr masakruje, nebo já jeho, a ani jsem neměl náladu se prát, ale... přece se tak moc nedělo. Zamrkal jsem na ní, aby bylo jasný, že se jejího bratra nebojim. "Jestli si to přeješ, tak zmiznu," pronesl jsem váhavě a udělal jsem dva kroky do boku. Stejně má můj pach všude na sobě. Aby ještě nepřizabil jí. Ale... je to přece její bratr. Ale... jestli teď odejdu a on jí roztrhá... to bych si fakt neodpustil. Byla jedna z mála mejch dobrejch kamarádek a zrovna jí jsem ztratit nechtěl. Asi by mě honilo svědomí docela dlouho. Možná by si měl radši vybít vztek na mně. "Jedno slovo a jsem pryč. Aspoň nemusim... pracovat," zašeptal jsem pobaveně a udělal jsem další krok do boku jako krab.

Když řekla, že nechce mojí pomoc a nemám se do toho plést, pokrčil jsem rameny a začal jsem se pomalu rozhlížet, co si najdu jako jinou zábavu. Slunce se překulilo přes celou oblohu a zase se snažilo sklouznout pod obzor. Jsme tu celej den? Už je to den? Šílený. Vrátil jsem se očima zpátky ke Styx. "Docela pravděpodobně jseš magor a nemůžeš se změnit. Páni, to bych nechtěl. Do konce života v zajetí svojeho magořinskýho mozku," zavrtěl jsem soucitně hlavou. Řekl jsem to jenom proto, aby si uvědomila, jak absurdně to zní. Někdo, kdo moh normálně mluvit a docela normálně přemejšlet přece nebyl odepsanej magor. Byla vesměs normální. Jen měla ty... divný chvilky, který jsem si pořád neuměl odůvodnit, protože jsem fakt nebyl psychoterapeut, a nechtěl jsem se do toho vlastně ani pouštět. Můj život byl hezčí bez hrabání se v cizí minulosti. Prozatím...
Nakonec mě ale stejně pozvala, abych s ní šel. Yes! Měl jsem z toho šílenou radost, ale snažil jsem se to neúspěšně skrýt. Hned jsem před sebou totiž viděl vizi toho, že jdeme dělat něco, z čeho pak budu moct nějak těžit, nebo to minimálně bude aspoň trochu zábavný. Nakonec se z toho vyklubalo, že jdeme... "Ehh... kopat noru? Kde? Proč?" Cožeco? Noru? Vždyť... nemá smečku. To jako... pro ní? Haha, nechtěl bych si muset vykopat noru sám. Ale počkat... já jí s tim jdu vlastně pomoct. K čemu jsem se to upsal? "To je romantický, že mě bereš k sobě domů," usoudil jsem nakonec pobaveně s perverzáckým nádechem a pomalu jsem pokračoval za ní. Očividně potřebovala rozveselit. "Nedávno jsem sežral halucinogenní bobule a byla to děsná sranda. Někdy tě k nim vezmu."

//Bobří ostrov (přes Mahtae)

Když řekla, že nebrečí, významně jsem vydechnul. Kdyby brečela, musel bych přestat bejt drsnej a zlej a začít jí... třeba utěšovat, což jsem měl úplně proti zasadám. To už bych se spíš někam vypařil, než někoho utěšovat, nebo mu nedejbože nezištně pomáhat. Když už jsem někomu pomáhal, měl jsem okolo toho obyčejně spoustu keců, nebo to muselo bejt v můj vlastní prospěch. "Bejt vlčice, tak brečim pořád," pokrčil jsem rameny, aby věděla, že to jako neni nic špatnýho, kdyby náhodou mermomocí brečet chtěla.
Pomalu jsem se začal zvedat z lehu. Styx se o něco vzdálila. Přišlo mi, že se snad bude mít k odchodu. Já jsem zatím nikam neodešel, protože jsem... neměl co na práci. Prostě jsem tady spal a když jsem se vzbudil, byla tady. Co teď? Budu pokračovat ve spánku? Kam vlastně spěchá? Zmasakrovat někoho? Měl bych jít s ní. Donutim jí, ať mě vezme s sebou. Stejně nemám co na práci. Jsem zvědavej. Nebo můžu začít dělat zaměstnanýho a vypařit se jako první... třeba teď hned. Ohlédl jsem se, kudy bych tak mohl jít, ale potom jsem se k ní stejně otočil zpátky. "Tys jí vlastně chtěla pomoct, viď?" nasadil jsem 'ty jeden chudáčku' tón, když mi dosvědčila, že je Marion opožděná. Třeba fakt je. "Moje smečka po tobě půjde. Třeba bych jim to moh vysvětlit, aby ti nevyrvali srdce a nenacpali ti ho do zadku, protože to zrovna teď určitě plánujou," řekl jsem jen tak mimochodem a zaryl jsem packou v hlíně i teď ve stoje. Bavilo mě se rýpat v hlíně. Rýpat do ostatních a rýpat v hlíně. Smečce bych samozřejmě nic nevysvětlil - ještě by mě taky přizabili, ale chtěl jsem jí dát pocit, že mě potřebuje. Co bych měl, kdybych přišel o úkryt, žrádlo a zázemí? To jsou životní bonusy zadarmo. Můžu se nenápadně přimluvit... nebo se neúčastnit. Na druhou stranu... chudák Styx. Ve finále má svý důvody. Určitě má nějaký hrozný trauma. No přece tu nejsem od toho, abych to řešil za ní. Činy maj následky, Duncane! Vážně? Tohle si řikám zrovna JÁ?
"Jooo... to už jsi řikala," pokýval jsem uvědoměle hlavou na tu informaci s Cynthiou, načež Styx začala filozofovat. "No, jestli nemůžeš zabít ostatní ani sebe, je na čase začít žít takovej život a dělat takový věci, aby jsi neměla potřebu zabít ostatní nebo sama sebe," navrhnul jsem se zvednutým obočím. "Buď jako já. Měj radost z přizabíjení, né zabíjení. Měj radost z průšvihů, za který ti nikdo neutrhne ucho, protože stačíš včas zdrhnout. Dělej si co chceš, a ne to, co ti přijde správný. To je to nejhorší. Nic totiž neni správný. Jediná správná věc je užít si svůj vlastní život. I kdyby to mělo bejt na úkor ostatních, protože maj stejnou možnost," pronesl jsem lehkovážně. Nebyl to nějakej super motivační proslov, ani nic takovýho. Byl to prostě návrh toho, co mi přišlo jako jednoduchej a zábavnej způsob života. Nebo jednodušší a zábavnější, než jakej vedla ona. Potřebovala by se odvázat. Ale tim... dobrym způsobem. Moh bych jí někdy někam vzít na dobrodrůžo, ale těžko říct, jestli je ještě nějaký místo, kde jí nechtěj zabít.
"Jakou práci? Pomůžu ti... teda, tfuj, to jsem ještě nikdy nikomu neřek, ale... nudim se," navrhnul jsem nezúčastněně. Nemohla mě to jen tak nechat. Ještě se mi... prostě nechtělo se loučit. A navíc jsem byl zvědavej, co má tak moc důležitýho. Mohl jsem jí minimálně doprovodit. "A navíc! - jsem docela silnej, hezkej, rychlej a chytrej, takže neni nic, s čim bych ti nepomoh, krásko. A navíc! - když nás potká moje smečka, nezabijou tě hned z fleku, když budu s tebou," pootevřel jsem tlamu a zatvářil jsem se, jako že to je ta nejneodmítnutelnější nabídka na světě, načež jsem výraz změnil na provokativní 'rozloučíme se, až se budu chtít rozloučit já'. Mohla si teď navíc dodat pocitu, že jí hrozně potřebuju a nemůžu bez ní žít, což by jí mohlo zvednout náladu.

"Sbalit ho je to poslední, co s nim chci dělat," zabrblal jsem na svojí obhajobu. Nakonec jsem se obhajovat nemusel, protože moc dobře věděla, že jsem určitě na vlčice, a ne na vlky. Na druhou stranu... kdyby zjistila, že jsem byl ještě před tejdnem pod vlivem těch děsnejch bobulí Newlinova partnerka, asi by se mi nadosmrti smála. Počkat, jak moc dobře ona vlastně zná Newlina? Budu jí muset říct, že je můj kámoš, a že ho chci živýho. Ale... chci ho vlastně živýho? Je dost otravnej. Budu si to ještě muset rozmyslet. "Počkat. Takže my... teda... já jsem se s tebou křížit nechtěl, ale bylo by fajn, kdybys mě na to upozornila dřív, než jsem ti málem udělal vlčata," podivil jsem se. Cože? Tohle znamenalo, že Styx prostě nemůžu získat, ani kdybych chtěl. Měl jsem z toho smíšené pocity... ale na druhou stranu... já jsem pravidla porušoval rád. "Nevíš, o co přicházíš," pokrčil jsem nakonec rameny, hrajíc, že je mi to úplně jedno, a vůbec mě to vlastně nešokovalo. Nehnulo mnou ani ve chvíli, kdy jsem od ní dostal ocasem.
Potom jsem do ní ryl tak dlouho, dokud se ke mně neotočila zády a nepronesla, že to nejde vzít zpátky. Přišlo mi to takové... smutné, na to, že to byla Styx. Aaaale ne! Chudák! Co jsem to proved? Teda... ne! To je zas nějaká její hra. Zase si vymejšlí. Přetvařuje se. Nebuď hloupej, Duncane. Nech jí fňukat. Tyhle citový věci... jsou divný. Odvedu pozornost k něčemu jinýmu. Nebudem to řešit. Je to proto, že jsem jí řek, že je magor? A tak jsem si poslechl celý ten příběh o Marion. Přišlo mi, že chce mít jasno v tom, proč to udělala, ale sama se v tom nějak motala. Nebo těch důvodů spíš bylo víc. Asi jsem hluboko uvnitř fakt měkota, ale bylo mi jí najednou skoro líto. "Hele, na citový věci moc nejsem, tak se hlavně nerozbreč," vylezlo ze mě jen tak mimochodem. To bylo skoro všechno, na co jsem se zmohl. "Marion je mentálně narušená?" doptal jsem se ještě. Mně nepřišlo, že by byla, ale možná jsem jí znal hůř, než Styx. Což je... smutný, protože byla u mě ve smečce. Nic víc mě na tom příběhu asi nepřekvapilo. Podle mě měla prostě nějaký super dětský traumíčko s magií a teď jí znervózňovaly, což způsobovalo to její šílený chování. Nebyl jsem ale psycholog. Jenom jsem byl rád, že už můžu mít trochu jasno. Vynutil jsem si odpověď. Měl jsem, co jsem chtěl.
"Blbost," odpověděl jsem na její poslední otázku. Tomu jsem prostě nevěřil.

"JAKÝ speciální požadavky?" skočil jsem jí dychtivě do řeči, když zrovna dokončovala větu o Noroxovi. Zase mi nic neprozradila. Ne, že by mi to nějak extra trhalo žíly, bylo mi to vlastně fuk, ale chtěl jsem to celé nějak rozrýpat, aby nestála řeč. "Chechtáš se, jako kdyby byl fakt teplej. Mám to tak brát? Proto na mě tak čuměl?" optal jsem se nezaujatě a vyryl jsem drápem do hlíny další rýhu. Jestli jo, tak ho příště nakopu, jestli bude takhle čumět. Prostě nechci bejt v jeho zornym poli!
Když zase začala zase mluvit o pojídání vlků, jenom jsem se znechuceně zašklebil. K tomuhle jsem se jí už vyjádřil. Bylo to nechutný. Kdybych byl po jídle, asi bych ho při tom pomyšlení vyklopil. "Nevim, v jakym hroznym prostředí jste vyrůstali, ale tady je žrádla dost na to, abys nemusela žrát ostatní vlky. Je to nechuťácký. Nechápu, že jsem od tebe chtěl ten polibek. Kanibalům určitě smrdí z tlamy," začal jsem do ní zase rýt pobaveným tónem a na oko jsem se oddálil hlavou. Měl jsem najednou nějakou nemilosrdnou náladu, nevím proč. U mě to prostě přicházelo a odcházelo.
"Nebuď tajná a vysvětli mi, proč máš potřebu ubližovat vlčatům. Mně je to fakt jedno, ale zajímalo by mě, co tě k tomu žene. Dělá ti dobře jejich pláč? Protože mě jejich pláč třeba vytáčí. Takže to prostě nechápu. A jejich matka po tobě půjde. To tě baví pořád dostávat přes tlamu? Chceš bejt bez uší, očí a nohou? Jako nějaká brambora?" vysvětlil jsem jí své myšlení, tváříc se, jako že mě hrozně vysiluje, že se pořád musim upřesňovat a ani tak se nedočkávám odpovědi. Mně totiž dávaly smysl jen průsery, od jejichž následků se dalo aspoň částečně útéct, nebo je zmírnit, nebo je úplně ospravedlnit. Proto jsem nechápal, proč si takhle zbytečně komplikuje život masakrováním ostatních. "Nebo to NEUMÍŠ vysvětlit, protože jseš prostě magor?"

"Jedna je hned tady," otočil jsem se na ní nachvilku, sundal jsem tlapy z hlavy, zamrkal jsem a zase jsem se otočil na hlínu před sebou.
"Proč se jako žádná nemůže stát jeho partnerkou?" začal jsem se v tom rýpat, protože tohle mě náhodou děsně zajímalo. "Je snad na hošánky? Nebo má nějaký speciální úchylný požadavky, než začne s někym partneřit?" chechtal jsem se. Děsně vtipný. Čumil. "Stejně je divnej. Když si ho vybavim, řikám si, jakej háček máš ty," otočil jsem se na ní přemýšlivě znovu. "Kromě toho, že jseš psychopat, teda," doplnil jsem nebojácně. Měl jsem prostě náladu rýpat a zajímat se. A když jsem jí měl, absolutně nic mě nemohlo zastavit. Byl jsem schopný vlky pronásledovat přes celá území a otravovat je s otázkami, nebo na ně vyvíjet nějaký psychický nátlak, když se mi chtělo. Když se mi něco chtělo, tak jsem to prostě okamžitě dělal. Na nějaký zdráhání byl život moc krátkej. "Pročs to udělala Marion?" optal jsem se nakonec, protože mě to začalo tlačit v hlavě, aniž bych se na ní podíval. Nevím proč. Asi proto, že jsem si toho netvora, co byla tu noc, vůbec nespojoval s tou vlčicí, která vedle mě byla teď. "Po pravdě. Hrozně by mě to zajímalo. Jakej je motiv?" teď už jsem se na ní konečně zase otočil. Nezněl jsem vůbec nijak vyčítavě. Zněl jsem prostě jako zvědavec. A můj výraz v obličeji jasně naznačoval, ať to nezkouší nijak hloupě okecávat. Tak se ukaž, jak si umíš obhájit to, co děláš. Bůh ví, jestli nemáš rozdvojenou osobnost, nebo něco takovýho.
"Jsem byl očarovanej," vymluvil jsem se z její následující poznámky, abych jí podstrčil, že já tady nejsem ten zamilovanej, a že je to očividně ona. Tohle mě taky bavilo dělat. Přesvědčovat ostatní, že se jim líbim. Většinou jsem se jim kvůli tomu líbit začal. Ale se Styx to nebylo vůbec jednoduchý, což mě bavilo. Nakonec dokonce přestala s tim rejpánim. Když se zeptala, jestli mi neleze na nervy, jenom jsem se ušklíbnul a položil si hlavu na zem s ušima lehce natočenýma k ní, abych dobře slyšel, co říká.

"Jó, Lennie? Až mě potká, asi ho urve i mně," zachechtal jsem se, jako kdyby to byla hrozná čurina, že Styx nemá ucho, a že já budu další na řadě. No co - určitě si o to koledovala. I když pravda, že Lennie nebylo až tak složitý naštvat, takže jsem neodsuzoval ani jednu z nich. Holčičí hádky. Nebo hádky všeobecně. Neni nic vtipnějšího. Navíc z toho Styx vypadala tak trochu rozhozeně, což mě taky bavilo. Zajímalo by mě, jestli třeba někdy brečí. Ne, že bych jí chtěl vidět brečet, protože nechci nikoho utěšovat a je mi nepříjemný, když se brečí. Spíš... mě to tak zajímalo.
"Já za ty jizvy nemůžu," pronesl jsem do očí bijící lež. Samozřejmě jsem si víc než zasloužil každou jednu z nich. Jen jsem si nepřipouštěl, že by mi to nějak ubíralo na kráse. "Holky milujou zlý kluky," uculil jsem se nakonec zlomyslně a zahleděl jsem se kamsi před sebe, hrajíc si předníma tlapkama s hlínou na malé holině trávy, která přede mnou byla. Snažil jsem se do ní vyrýpat nějakej super obrázek, ale vůbec mi to nešlo. Vždycky jsem to nakonec zaházel další hlínou, aby se mi Styx nemohla smát. Sem tam jsem se na ní taky ohlídnul, abych zkontroloval, jestli mi nekouká přes rameno.
"Jak jako NEPOTŘEBUJE nikoho balit? Drží nějakej úchylnej celibát? No, proti gustu..." zašklebil jsem se, přejíždějíc tlapkou po zemině před sebou. Už jsem to čmárání mezitím vzdal. "Vůůůbec ho ňezňáš, tak si toho neeeech," začal jsem jí provokativně napodobovat takovým krákavým hlasem. Jakmile mi totiž někdo řekl, že mám něčeho nechat, měl jsem šílenou potřebu v tom pokračovat. Zastrašila mě až ta výhružka s očima, kdy jsem si pro jistotu obě oči bez komentáře pomalu přikryl packou, aby se k nim nemohla dostat.
"Jestli se mnou chceš tak moc chodit, stačí říct. Stejně dávno vim, že se ti líbim," zalaškoval jsem zpoza tlapkové obličejové ochrany, kterou jsem si hodlal ještě na chvíli pro jistotu ponechat, když řekla, že bychom nejdřív museli být pár. "Vidíš to? Ježiši, nemůžeš si pomoct. Musíš na mě prostě pořád hrabat," okomentoval jsem pobaveně její útok tlapkou na mojí spodní čelist. Popravdě dosáhla toho, co nejspíš chtěla, protože mě to docela nervovalo, ale nechtěl jsem to na sobě nechávat znát. Jen jsem cítil, jak se mi pod tlapkami pomalu dělá tik v oku.

Styx se někdy uprostřed našeho dialogu... nebo možná několika mých monologů... stihla umýt do čista. Já jsem něco takového v plánu rozhodně neměl, protože bych se stejně hned znovu zamazal, ale obdivoval jsem to. Rozhodně teď vypadala líp, jak jsem si jí tak prohlížel. Teda - dobře vypadala i předtím, až na to ucho. Kdy vlastně přišla o ucho? Měla ho minule, nebo ne? "Kdes vlastně nechala ucho, bitkaři?" zašklebil jsem se na ní zmateně, když jsem jí zkoumal. Nebyl jsem zrovna všímavej, takže mi to došlo až teď. Nebo ho... fakt neměla už posledně?
"Klidně. Jsem rád fackovací panák," souhlasil jsem pokojně s jejím návrhem. Bylo mi to fuk, jestli do mě někdo ryje nebo ne. Měl jsem konflikty rád. To už stejně přece musela vědět. Pořád jsem od někoho dostával buď kázání, nebo bídu. Byl jsem zvyklej. "Jenom těžko říct, jak dlouho ty tvoje sadistický praktiky vydržim. Nesmim mít trvalý následky. Musim zůstat hezkej," mlasknul jsem pobaveně. Znělo to ode mě docela ironicky, protože jsem byl celej zjizvenej a ucho jsem měl natrhnutý taky, ale nechtěl bych o něj... třeba přijít úplně, nebo o větší část, jako to měla ona. O oko jako její bratr jsem taky nechtěl přijít. Nechtěl jsem bejt AŽ takovej mrzák. To bych se přece nikomu nelíbil, i když by to bylo pěkně drsný.
Když přišla až ke mně, významně jsem se na ní nahoru podíval. "To jo no. Kdyby uměl líp odhadovat situaci - jako já - třeba by měl ještě vobě voči. Takhle už těžko někoho sbalí. Já bych teda přes zdraví svejch očí nešel. To už radši smrt, než bejt mrzáček," začal jsem naschvál otevřeně kritizovat jejího bratra čumila. Za tuhle provokaci bych od ní klidně čekal herdu do zad, proto jsem na ní byl psychicky připraven. Nevím proč, ale něco mi na tom vlkovi nesedělo a chtěl jsem, aby to věděla. Třeba byl ve finále fajn, ale při našem jediném krátkém setkání mě prostě nějak nezaujal. Přišlo mi, jestli se taky nebere trochu moc vážně.
Spokojeně jsem se ušklíbnul, když se na mě položila. Jako za starejch časů. Ale o to víc jsem se potom leknul, když mě hryzla do zadku. "Au! Tak promiň, princezno! Nevěděl jsem, že jsme v našem vztahu pokročili tak daleko, že se budem hádat jak starej pár. Co máš na práci tak děsně nudnýho a nezajímavýho?" zajímal jsem se, i když pravděpodobně nechtěla, abych se zajímal. Přesně proto jsem se taky zajímal. Další kousnutí do zadku mi za to určitě stálo. Byl jsem prostě provokatér.

Když řekla, že je slavná, pobaveně jsem se ušklíbnul. "Spíš nechvalně proslulá," pokýval jsem hlavou a začal jsem se při tom dialogu rozhlížet po nějakém novém klacku. Potřeboval jsem si zkontrolovat zuby. Mezitím, co pronášela nějaký citát o hrdinech a legendách a očividně si sebe samotnou představovala jako krutovládce světa, nepřítomně jsem přikývl, popošel jsem o pár metrů k lesu a vrátil jsem se s novým klackem. Takovým hezkým, ještě pořád promáčeným deštěm a tak akorát velikým. Přesně na kousání. Perfekto. Chvíli jsem ho ledabyle okusoval, dokud jsem nezjistil, že všechny moje zuby fungujou a můžu tak zakousnout prvního protivu, co mě dneska naštve. Odplivnul jsem třísky na stranu jako vidlák a zvednul jsem se, že klacek zase na dálku nakopnu do řeky. Byl jsem mistr nakopávač. Tohle mě totiž hrozně bavilo. Hry. Jakýkoliv hry, kde je potřeba fyzická síla. Ale Styx by to určitě nebavilo, protože byla spíš na... ovládání světa a požírání vlčat, takže jsem jí ani nezval, ať to zkusí se mnou. Začal jsem si měřit vzdálenost a jak silně budu muset kopnout, ale zarazil jsem se, když na mě znovu promluvila. "Jak řikám - o tobě neni potřeba nic roznášet, drahoušku" pokrčil jsem lhostejně rameny a konečně jsem klacek nakopnul. Měla snad víc nepřátel než já, takže to fakt nebylo potřeba. Byli jsme vlastně skvělý duo. Dohromady nás určitě nenáviděla nejmíň celá Gallirea.
Klacek dopadl do řeky, já jsem se viditelně zaradoval a zase jsem se mohl věnovat jí. "Tady v těch končinách má smysl pro humor málokdo. Každej je hned malej uraženej ufňukánek, když mu řekneš, že smrdí, nebo že se ti nelíbí jeho srst nebo... přívěsek, nebo cokoliv takovýho. Všichni jsou na sebe děsně vopatrný... až hrůza," odplivnul jsem ještě jednou, protože to poprvé nestačilo, a pořád jsem měl v tlamě třísky. Bylo mi fuk, že jsem v přítomnosti dámy. Styx byla houby dáma. Teda - někdy dokázala bejt, ale od toho momentu s Marion už bylo těžký jí tak vidět. "S vlčicema se rvu od tý doby, co potřebovala jedna vlčice upustit páru, tak jsem jí dovolil mě zmasakrovat," uchechtnul jsem se při vzpomínce, jak se Wizku málem povedlo mě zadusit bahnem. Byla s tou vodou fakt dobrá. O magiích jsem se ale Styx nehodlal zmiňovat. Nechtěl jsem si dělat dusno.
Na její další vyprávění jsem se jenom šklebil. "Nechci Morfa bránit, ale nesedí mi, že by útočil bez důvodu. Navíc - jestli je Norox ten šedivej čumil, tak bych z nich dvou určitě sázel na Morfa," zachechtal jsem se a začal jsem rýpat pro změnu do hlíny. Řekl jsem spíš proto, abych jí rozhořčil, načež jsem na ní laškovně zamrkal, natáhl jsem se na zem a zamával jsem ocasem, abych si to mohl rovnou i odčinit bez úhony. "A co ještě jsi dělala, veletyranko Gallirei a královno slimáků? Povídej, přeháněj!" nudil jsem se a chtěl jsem nějakou inspiraci. Její život byl poslední dobou určitě zajímavější než můj. "Mohla bys mě někam vzít a ukázat mi, jak někoho masakruješ. Miluju, když se perou dvě vlčice."

//Pokud vim, tak neni dvakrát pisálkovská duše, ale zeptat se můžu :D

Jasně, že se Styx nenechala jen tak umlčet. Co jsem si myslel? Vždycky chtěla ze všeho těžit. Proč je v mojí vlastní hře lepší než já? Měl bych na sobě začít pracovat. Navíc naše druhý setkání vůbec nemělo vypadat takhle. Měl jsem ho naplánovaný úplně jinak a potřeboval jsem jí říct a zeptat se jí na spoustu věcí, na který teď už bylo pozdě. Třeba na tu Marion. Teď už jsem jí nemohl jen tak začít nadávat kvůli Marion, když jsme byli nejenom kamarádi, ale dokonce skoro partneři! Nic nešlo podle plánu. Teda - ne, že bych někdy něco doopravdy naplánoval, nenaplánoval jsem pořádně ani co jí řeknu, protože moc neplánuju, ale... takhle to určitě bejt nemělo. Navíc bylo najednou těžký balit vlčici, kterou už jsem defacto sbalil. Každopádně byl čas přestat fňukat nad rozlitym mlíkem a dát se prostě do pohody, protože čas se vrátit nedá.
"Víš co, princezno? Dělej si co chceš," pokrčil jsem rameny a začal jsem do nejbližšího klacku znuděně vyrýpávat nějaké klikyháky. "Stejně mě moje pověst předchází," pochválil jsem se ještě, ačkoli to byla špatná pověst, a začal jsem do klacku rýpat intenzivněji. "Tebe ta tvoje taky, jenom je ještě horší než moje. Jestli o mně někde budeš plácat nesmysly, je mi to fuk. Tebe bude těžko někdo poslouchat. A navíc se ti stejně líbim. Můžeš mě jedině všude chválit," usoudil jsem se samolibým úšklebkem, protože podle jejího chování nemohla mít široko daleko žádné pořádné přátele kromě mě. Tohle na tom bylo to nejzajímavější. Byla ještě horší a zlejší než já, ale narozdíl ode mě se zároveň dokázala tvářit jako andílek. Já jsem to měl spíš naopak - byl jsem hrozně zlej a drsnej, ale hluboko uvnitř jsem byl... ale ne, určitě ne měkkej! Kdyby byla Styx vlk, musel bych jí nejspíš dát přes čumák, abych ukázal, kdo je na Gallirei ten největší drsňák, ale takhle to byla patová situace, protože byla holka. Mohl jsem jí maximálně nějak okouzlit a pak jí neplánovaně zlomit srdce, ale to by jednak bylo hrozně časově náročné a druhak jsem jí nechtěl ztratit jako spojence. Takže jsem v tuhle chvíli vůbec netušil, co mám dělat.
Hodil jsem na ní přísný pohled, když si ze mě začala utahovat. Normálně by nejspíš měla pravdu, ale tohle byla jiná situace. "Ani jedno. Z toho bych měl aspoň nějaký potěšení," zanadával jsem kysele a silně jsem nakopnul klacek, který tak doletěl až do řeky, chvilku plaval po proudu a potom spadl z vodopádů. Trefa! "Měl jsem zápas s jednou vlčicí a pak jsem se připlet do její smečky. Ptali se, co tam dělám a kde je ta vlčice, tak jsem řek, že jsem s ní měl zápas, a pak jsem se děsně divil, že je to problém," uchechtnul jsem se nad vlastní stupiditou a nad tím, jak se tam všichni zase brali vážně. Vždyť o nic nešlo. Vlastně nevím, co jsem čekal, ani proč jsem se Wizku zastával. Prostě pro legraci. Třeba jí aspoň povýšili. "Cos vymejšlela ty? S čumilem," zajímal jsem se, když už teda věděla, co jsem dělal já. "Co je novýho?"

// Dušan má velice blízkou slovenskou kamarádku, kterou by po mně TOHLE bolelo číst a byla by dost zklamaná :Ddd

Keď som sa prebudil, bol som na krásne jarné lúce. Nevyzerala tak nechutne a nudne, ako lúky na Gallirei vyzerajú (alebo mi to tak aspon pride) v zime. Bola nádherne rozkvetlá, táto snad ešte viac, než lúky obvykle bývajú. Vyzeralo to velmi romanticky. Kde to zase som? Nepamatám si, že by som tu usínal. To som zase zožral tie bobule? Chvílu som sa tupo rozhliadal okolo. Všade lietal pyl a hmyz a ... ďalšie bordel, ktorý normálne všetkým príde desne roztomilý a jarný. Normálne som na krajinky nebol, ale musel som uznať, že toto miesto bolo nádherné. Zamával som chvostom, zhlboka som sa nadýchol a ako mi nalietal pyl do nosa, začalo sa mi chcieť kýchať. Prudko som sa nadýchol a kýchol. A akonáhle som otvoril oči a pozrel sa pred seba ... bola tam. Asi najkrajšie vlčica, akú som kedy videl.
Pretože bolo toto celé nejaký zvláštny sen, ani som nevnímal, že je jej telesná stavba trochu ... neobvyklá. Mala na sebe totiž niečo z každej vlčice, ktorá sa mi kedy páčila. Z každej vlčice mala jej najkrajší časť, takže vo finále vyzerala ako do očí bijúcí super farebný netvor úplne proti prírode, ale mne prišla ako najkrajšie stvorenie na svete. Bol som okamžite zamilovaný. Definitívne zamilovaný. Svieral sa mi hrudník a bolelo ma srdce i hlava. Zrychlil sa mi tep. Kto to je? Vyzeralo to, že ma zatial nezaznamenala. Ťažko som polkol a rozhodol som sa k nej popoísť. "Uh ... ahoj, cudzinka," oslovil som ju po dlhej chvilke hladania odvahy na ňu hovoriť. Normálne som nemal strach hovoriť. Zvláštne.
"Ahoj, Duncan," odvetila a otočila sa. Skoro sa mi z toho podlomily nohy. Bola to pravda. Bola to najkrajšie stvorenie na svete. Ale odkiaľ poznala moje meno?
...

Zíral jsem na Styx, jak se šla dramaticky napít k vodě. Bože. Co nebo kdo nám tohle proved? Doufám, že se dobře baví. Zlostně jsem se podíval na oblohu. Nevím proč. Určitě v tom měl prsty Život. Nebo Smrt. Nebo nějakej jejich úchylnej poslíček. Nebo nějakej cizí vlk... vždyť Newlin přece měl nějakou zamilovávací magii. Doufám, že to nebyl on. Musel bych mu rozbít kokos. Zeptám se ho, až ho příště uvidim.
Styx to očividně rozčílilo, že neví, kdo za to může. Mě spíš rozčílilo, že to hodila na mě. Nemohla si přece myslet, že jsem tak dementní, že bych očaroval sám sebe! Navíc moje okouzlení trvalo mnohem dýl než to její. "Já jsem tady ta oběť!" vyštěknul jsem dramaticky a divoce jsem zamával ocasem. "Kde je moje pověst teď? V čudu! Hlavně nezkoušej nikomu nic vykecat. Hlavně né čumilovi. Musel bych tě najít a umlčet," začal jsem jí okamžitě instruovat. Normálně mě takovýhle věci netankovaly, ale v posledních pár dnech se moje drsňácká pověst dost ztrácela - nejdřív jsem zachránil Marion, potom jsem zachránil Newlina, potom jsem byl... parner s Newlinem, a potom jsem Styx vyznal lásku. Bylo to hrozný! Fuj! Jsem jako nějakej dobroser. Na tohle si nikdo nebude zvykat. Potřeboval jsem chvilku, abych to celé zase zapomněl a vyklidnil se.
"Spim... spal jsem tady," odpověděl jsem už klidně, mezitím, co jsem se protahoval podruhé. Pořád mě bolely některé svaly z bitky s Wizku. "Zdrhnul jsem sem," doplnil jsem se ještě, když jsem si i přes to únavové okno vzpomněl, že mě vlastně vykopli z Borůvkáče. Blbej Borůvkáč. Dál jsem to hodlal rozebírat, jenom kdyby se zeptala. Nepotřebovala vědět všechno. Teď už toho věděla až až.