Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tohle bylo skutečně zvláštní setkání. Zase mi přišlo, že se mi to snad musí zdát. "Všimla... jo?" zeptal jsem se podezíravě a pyšně zároveň. S takovou odpovědí jsem se normálně nesetkával. Musí to bejt nějakej úplnej magor. Většinou se se mnou všichni začali hádat, nebo si ze mě utahovat. A právem. A pak přišla rvačka... moje oblíbená část. Ale tady se ten scénář odvíjel úplně jinak. Nemá na sobě žádnej další pach. Musí tu bejt nově. Vlčice nejenže nebyla cítit po nikom, koho bych znal, ale nebyla cítit... vůbec po nikom. Nebo jsem si při našem blízkém setkání aspoň nevšiml. Chováním by mi skoro seděla jako nějakej další sourozenec od Styx, protože byla očividně nějaká hrábla. I když... Styx hráblá ve finále nebyla. Jenom trochu. Norox byl hráblej. Definitivně. Moh by se s timhle koštětem chytit za packu a odejít někam daleko na Sibiř, odkud přišel Alexei.
Našpicoval jsem uši, když začala znovu mluvit. Nějakou dobu se mi v hlavě vařilo, co že to chce vlastně zkoušet. Zkusit? Jak jako zkusit? Ona něco řikala? Jaký zkoušení? Stihnul jsem jen tak tak couvnout o krůček, než se na mě vrhla. Proto mě zuby stačila jen štípnout uprostřed krku a vytvořit tam malinký bezvýznamný krvavý flekanec. Poslal jsem do ní v tom úleku úplně podvědomě středně silnou elektrickou ránu, od které jsem hned dostal lehčí kopanec zpátky, přičemž jsem se ošil. Samotného mě to překvapilo a musel jsem to chvíli rozdýchávat, ale snažil jsem se posbírat co nejdřív. Bylo mi jasné, že teď hned zase magii použít nezvládnu, a tak se budu muset kdyžtak bránit fyzicky. Tahle rána ale mohla stačit, aby si na mě aspoň chvíli nic nezkoušela. "Ještě jednou na mě zkusíš hrábnout a zhebneš," upozornil jsem jí s překvapivě klidným tónem. Jako kdyby to ani nebyla výhružka, ale spíš něco, co jde úplně mimo mě. Jako kdybych jí neměl zabít já, ale nějaká... nadpřirozená síla, co jí odnese do pekla. "Je to jasný? NE-HRAB-NA-MĚ," zopakoval jsem se, protože nevypadala jako typ, co si to vezme k srdci. Mezitím, co jsem se to snažil rozdýchat, jsem od ní zacouval o dobré dva kroky zpět, abych měl náskok něco provést, kdyby chtěla znovu útočit, ale jinak jsem nebyl nějak extra rozrušený. Nebyl jsem strašpytel a magorů už jsem poznal dost. Ale... byla mi najednou dost nepříjemná představa, že by se měla znovu přiblížit. Měl jsem se moc rád na to, abych umřel.

Vylezl jsem z řeky a celý mokrý jsem si kecnul na zadek. Dneska bylo nejen slunečno, ale dokonce i kompletní bezvětří. O obrovských vichrech, které bičovaly pláně pár dní zpátky, už nebyly ani památky. Díky bohu. Nebylo nic otravnějšího než vítr v ksichtu. Kromě vlčat - ty byly ještě otravnější. A Newlin. Ten ještě víc.
Spokojeně jsem zamlaskal, zvednul jsem se, pomalu jsem se celý protáhl a zase si sedl. Tohle by moh bejt pěknej den. Pachy jsou pryč. Jsem novej vlk. Novej Duncan. Nepopsanej... list. Tááák... kde je nějaká další oběť pro šikanu? A jako na zavolanou se zdálo, že se sem řítí nějaký... tvor. Vlčice. To jsem poznal až když byla blíž, protože opravdu panovalo bezvětří, a tak jsem její příslušnost nemohl poznat dopředu. Byla hnědá. Dlouho jsem neviděl nikoho hezky hnědýho. Jsme ohroženej druh. Jen pojď k Duncanovi. A ona se blížila... a blížila... a blížila. Když už byla nebezpečně blízko, znepokojeně jsem si stoupl, ale byl jsem tak v šoku, že jsem mohl jenom zírat, když mi narušila osobní prostor jako první (což byla MOJE praktika) a začala ke mně zběsile čichat. "Hej," vyhrkl jsem ze sebe, nechápajíc, čeho chce dosáhnout. Couvnout mě ale nenapadlo. Já jsem se neuhýbal. Nikomu. Nikdy. To já jsem... lez ostatnim do osobního prostoru. Já. Měla jediný štěstí, že se odtáhla a poposedla si. Co to... "Taky nejseš vonět zrovna po rozkvetlý louce, princezno osobní-prostor-mi-nic-neřiká," obořil jsem se nejdřív "ale abys věděla, máš pravdu. Jsem speciální. Dobře si ten pach zapamatuj," poradil jsem jí protivně s významným mrknutím oka. Měla štěstí, že mi bylo jedno, jak zrovna smrdim nebo vonim nebo vypadám nebo nevypadám. Záleželo mi jenom na tom, jestli se mě ostatní báli, nebo jestli jim minimálně bylo jasný, že je neberu vážně. Tahle vlčice to ale nejspíš... ani nechtěla? Pomalu jsem okolo sebe zahřál vzduch a osušil jsem si rychle srst. Bylo mi to tak nakonec pohodlnější, protože i přes to bezvětří nebylo dvakrát teplo. A... kdybych chtěl od týhle podivínky zdrhat, aspoň budu mít lehčí kožich. "Je to všechno? Jestli jo, přestaň zírat a mazej si po svejch," udělal jsem návrh. V duchu jsem nechtěl, aby odešla, protože jsem nerad byl sám a neměl bych si z koho utahovat, ale potřeboval jsem vypadat drsně a nedostupně.

//Náhorní plošina přes Středozemku

Co to bylo za starýho protivu? Třeba byl fakt z pekla. Kdy jsem to naposled spal? Musí mi úplně hrabat. Gallirea pro mě byla každej den samý nový překvapení. Musim najít nějakej systém, jak tu normálně fungovat. Budu se muset vytunit u Smrti a Života, aby si na mě nikdo moc nevyskakoval. Ach jo, to by se Styx moc nelíbilo. Aaaale... kašlu na to, co se Styx líbí nebo nelíbí.
Úplně jsem při všem tom přemýšlení zapomněl, kam to jdu. Tedy... šel jsem směrem ke smečce, ale... proč vlastně? Měl bych se nejdřív fakt umejt. Aspoň ze mě neucejtěj tu Styx. I když jsem pochyboval, že se na mě nějaká částice jejího pachu ještě drží, jeden nikdy nemohl vědět. Pomalu jsem došel ke břehu a vlezl jsem do něj po záda. Hlubší tohle jezero stejně nebylo. Bylo zvláštní. Nedalo se tu pořádně plavat. Ale na umytí to stačilo. Pouze jsem vodou "prošel" a zase jsem vylezl na břeh. Voda ze mě stékala a já jsem se oklepal. Mohl jsem se sice osušit ohněm, ale protože bylo docela teplo a zrovna vycházelo sluníčko, nechal jsem to zatím být a rozhodl jsem se zůstat... zmoklou slepicí.

"Jak to mám vědět? Nejsem jasnovidec. Těžko říct," naznačil jsem mu, že ho nemám zas až tak moc plnou hlavu, abych věděl, na koho se spolíhá a na koho ne. To byla každýho věc, jak se na ostatní spolíhá, a na první pohled to nešlo zas až tak extra poznat. Teda podle mě - nebyl jsem totiž ani trochu empatickej typ. Navíc pro mě slovo 'spolehlivost' bylo skoro cizí. Z jeho tónu to každopádně vypadalo, že on asi na nikoho moc nespolíhá, takže teď už jsem to věděl i já. A stejně to zapomenu.
"No jasně, klidně jeď popořadě, jestli neumíš abecedu. Času dost," pobídnul jsem ho znovu posměšně. Jen jsem nechápal, proč mi to teda nabízel na různý způsoby. Navíc... si timhle docela naběhnul, protože nevypadal zrovna jako někdo, kdo se chce bavit o svym životě a pocitech, takže můj souhlas asi nebyl zrovna vítaná reakce. Což se mi líbilo. Prakticky jsem dýchal a žil z utrpení ostatních. Proto se pro mě tenhle vlk pomalu ale jistě stával chodícim pokladem.
"Jo. Jo, štve mě skákání do ksichtu. Štve mě spoustu věcí. Prakticky skoro všechno. Měl by ses spíš zeptat, co mě neštve. Dal bych dohromady tak pět věcí. A první z toho by bylo moře, kdybys mi ho nezkazil," zahlásil jsem znovu pasivně-agresivně-znuděně-vyčítavě-a-tak-vůbec.
"Pff... tomu nevěřim," uchechtnul jsem se jeho další výhružce, a začal jsem se pomalu zvedat ze sedu. Musel jsem se zarazit, abych za tím ještě nedodal "staříku", ale neměl jsem náladu schytat pár facek od... jednookýho jednouchýho rozpůlenýho zelenobíločernýho podivína. To by se mohlo vymstít. I tak jsem se ale domníval, že jsem rychlejší. Když se nepočítá ta jeho.... teleport-schopnost. "No nic, jestli plánuješ dál trucovat, mladej, asi si půjdu po svejch. Rád bych se koukal na tvůj protivnej ksicht, ale máš pravdu, že musím jít do smečky. Morfeus mi dluží naplácání přes zadek," prohlásil jsem jen tak mimochodem a popošel jsem o kousek dál, načež jsem se na vlka provokativně otočil a... pokračoval. Neni Lucifer. Lucifer je nesmrtelnej. Tenhle týpek má našlápnuto k hrobu.

//Ohnivé jezero přes Středozemku

"Já taky od ostatních čekám samý dobrý věci a prd. Nesmíš se holt na nikoho spolíhat," poučil jsem ho tónem 'smiř se s tím', jako kdybych mu to zrovna hrozně natřel, nespokojeně jsem mlasknul a rozhlédl jsem se po plošině. Postupně jí zalilo světlo. Ve dne byla snad ještě nudnější než v noci. Vůbec nic tu nebylo. Proč tu vlastně jsem? Měl bych někde šikanovat vlčata. Nebo Newlina. Nebo Wizku. Kde všichni jsou? Můžu šikanovat... tohohle, ale na tom už se asi ostatní vyřádili dost. Došlo mi, že vlastně ani neznám jeho jméno. Ono to nějak nevadilo. Nezajímalo mě to a stejně jsem jména zapomínal. Ani jsem popravdě nevěděl, jestli bych mu měl vnucovat to svoje, protože jsem se mu původně neukázal ve svym nejlepšim (čtěte nejdrsnějšim) světle. Navíc - když někomu řeknu 'ten rozpůlenej', určitě budou hned vědět, o koho jde.
Když řekl 'jsem to, co zrovna chci být', uznale jsem pokýval hlavou. Já jsem si... dělal co jsem zrovna chtěl, ale s touhle větou jsem se stejně nemohl ztotožnit. Co to vůbec znamená? Je nějakej filozof? Jak to jako myslí? Ještě chvíli bude hádankovat a praskne mi hlava. "Začni abecedně," pobídnul jsem ho s pobaveným úšklebkem. Zamyslel jsem se u toho, jestli vůbec znám někoho, komu začíná jméno na A. Jooo... nějaká vlčice ze smečky. Možná dokonce dvě. Ty se jmenovaly... nějak na 'a', nebo něco. Ale ty jsou moc nudný na to, aby tomuhle chudákovi ublížily.
"Čím víc magorů, tím víc objektů šikany," pokrčil jsem nakonec rameny. "Ty co maj rádi skákání do ksichtu půjdou první. A taky ty co... skáčou do ksichtu. Takže už to nedělej," instruoval jsem ho spíš lhostejně než výhružně. Spíš jsem tak... přemýšlel nahlas. Podle jeho tónu jsem stejně hádal, že to udělal nechtěně.
"Ty... ne hloupej! Ne jako zpomalenej. Ani tlustej. Přestaň mě hned chytat za slovo, staříku. Jenom řikám, že si tě neumim představit, jak běžíš. To je celý. Jestli se pletu, tak dělej. Sprintuj. Nechce se ti, co?" začal jsem se do něj navážet, protože jsem pořád chtěl vědět, jak to udělal. A hodlal jsem do něj tlačit, dokud mi to neřekne.

Ani jsem se nenadál a slunce zase vycházelo. Neuvěřitelný. Poslední dva dny mi čas utíkal děsně rychle. "No, řikal jsi, že tam všude protejká voda z moře. Tak jsem řek, že mám moře rád, ale spíš jsem MĚL rád, protože mi ho to znechutilo," zopakoval jsem mu zmateně, když se zeptal, jestli se za tim skrejvá nějakej příběh. Máš alzheimra, nebo co? Protože ses sám zeptal. Já jsem ale neměl co řikat. Taky jsem hned zapomínal, co řikám, takže jsem měl štěstí, že jsem si vůbec uvědomil, na co reaguje.
"To zní jako ona," ušklíbnul jsem se nad Styx a jejím vyhozeným ramenem. Vyhozené rameno jsem snad nikdy neměl. A nechtěl bych. "Takže co, jseš nějakej zdejší super léčitel?" zeptal jsem se s úšklebkem spíš proto, abych věděl, jestli si z něj teda mám zkoušet udělat spojence, nebo tak něco, nebo jestli na něj můžu bejt hnusnej. Navíc jsem si o něm chtěl udělat obrázek, protože jsem si zatim neuměl vůbec domyslet, co je vlastně zač. Je takovej 'mouchy snězte si mě'. To je nějakej obranej mechanismus? Co skrejvá?
"Hele, nebudem se v tom rejpat," skočil jsem mu rozhodně do řeči, když začal polemizovat 'která mrcha mi tohle provedla'. "Nikdo mi nic neproved." pronesl jsem tak přísně lhostejně, že to znělo prostě... nezpochybnitelně. To já ostatnim něco provádim. Ne oni mně. "Sám se netváříš jako velkej šťastlivec. Co kdo proved tobě, hm?" obrátil jsem to pasivně agresivně na něj. Určitě měl sám spoustu zajímavejch historek na odvedení pozornosti od mýho vlastního neštěstí.
"Fuuj," uchechtnul jsem se k těm jeho dalším poznámkám o uším. Dobře jsem pochopil, že jde o vtip, ale stejně to byla fakt divná představa. Bylo to... správně nechuťácký. Určitě si mě tim tak trochu získal. Třeba neni úplně suchar. Musel jsem se z toho úplně oklepat. Uši. Proč zrovna uši? "Kdo má rád, když mu někdo skáče do ksichtu? Je to pěkně divný," zamračil jsem se. Asi to byl nějakej další sarkastickej vtip, ale on mi fakt skočil do ksichtu, takže jsem mu to musel vyčíst. "Neni nic horšího než překvapení," pokýval jsem nakonec hlavou ještě jednou. Jenom já můžu ostatní překvapovat. Ne oni mě.
"Tlustej? Ne. Jenom... pomalejší. Prostě si tě neumim představit běhat. A vůbec - neodbíhej od tématu," napomenul jsem ho nespokojeně. Pořád jsem neměl svojí odpověď. Vyklop to, staříku.

"Aha. Mám moře rád," zaváhal jsem, ale představa jeho slov byla příšerná. "Nebo jsem... měl." Co je tohle vůbec za týpka? Je z nějaký smečky? Podle pachu asi ne. Teda... byl cítit nějakými dalšími vlky, ale asi nebyl ze smečky. Ani nevypadal jako... smečkovej typ. Ale nejsem odborník na smečky.
"Jo... Styx," přejelo mi přes tlamu, jako kdybych to ani neříkal já. Bylo to snad poprvý, co jsem se soustředil na to, co říkám. Styx. Zná Styx. Jde jí taky po krku, jako zbytek Gallirei? Jestli jo, moh bych mu rovnou napráskat, kde teď je, aby potom nepřišla zabít mě. Ach jo... "Styx," zopakoval jsem ještě jednou. Úplně nesmyslně. Prostě jsem to chtěl říct znovu. A kdybych se nehlídal, asi bych to řekl ještě jednou. "Znáš Styx?" Dobře, tak jsem to řekl ještě jednou. Idiote. Je mi ukradená. Úplně ukradená.
"Od čeho jinýho vlastně vlčice jsou? Akorát ti rozkopou srdce na kousky. Víš, jakou cenu má srdce? Proč jim ho dávat zadarmo?" nějak jsem uhnul od tématu a i od jeho nepěkný poznámky. Ani nevím, jak se mi to povedlo. A musíš od nich utýct první. Než tě opustěj. Od všech utýct první. Natřít jim to. "Pff... vlčice," uchechtnul jsem se nakonec a mávnul jsem tlapkou. Už jsem se o tom nechtěl moc bavit. Poslední dobou jsem byl docela selhání, co se vlčic týkalo, abych řekl pravdu. Ale nepřiznal bych si to. Je čas se posbírat. A taky jsem nechtěl, aby mě tenhle cizinec viděl... rozhozenýho. Nebyl jsem rozhozenej. Nikdy. Byl jsem... drsnej a lhostejnej. Musel jsem mu to ukázat.
"To zní fajn. Nepříjemná přítomnost? Co děláš, že seš ostatnim tak nepříjemnej? Mě zatim moc neštveš, abych řek pravdu, ale... třeba máš nějaký úchylný tajemství. Jseš úchyl? Řekni. Nemám rád překvapení," pokrčil jsem rameny při svém uvažování-nahlas-které-jsem-dělal-pořád-protože-mi-bylo-všechno-jedno. Kromě toho jsem zatím neměl potřebu si z něj nějak utahovat. Byl... to takovej typ vlka, ze kterýho se moc nedalo utahovat, protože nejspíš rád ponižoval sám sebe. Takže to nebyla až taková sranda, když to dělal za mě. Mohl jsem ho tak maximálně otravovat, a ne urážet.
"Pěkně kecáš. Kdybys 'sakra rychle běhal', viděl bych to. Nejsem idiot. Navíc mi neřikej, že zrovna TY rychle běháš. Nevypadáš jako rychlej typ. Takže to vyklop," začal jsem do něj bezohledně tlačit. Prostě jsem chtěl znát jeho tajemství. Umí se teleportovat. Jak to udělal? Když jsem chtěl něco vědět, byl jsem pěkně vlezlej.

Konečně byla definitivní tma. Čím víc jsem se totiž na toho vlka koukal, tím víc otázek to ve mně vyvolávalo, a on ani já jsme určitě neměli náladu to řešit. Teď jsem ho ale v nočním šeru viděl míň a míň, jen ve slabém svitu hvězd a měsíce, takže jsem neměl v úmyslu se začít rýpat v jeho vzhledu. Zatím. "Když někoho sežerete v pekle, co je s nim pak?" mlasknul jsem nezaujatě. Přestával jsem mu to žrát. Začal jsem bejt nedůvěřivej, protože mi přišlo, že si vymejšlí. Škoda. Dneska ještě do pekla nejdu.
A podle toho, jak mě potom začal instruovat, jsem si začal myslet, že je docela určitě nějakej zdejší ksichťák, jenom jsem ještě neměl tu čest ho potkat. Nutno ale říct, že mě jeho slova docela uklidnila. Došlo mi, že nějaká panika nemá smysl, a že je zase čas začít mít všechno u zadku.
"Tak hele ty chytráku, vůbec nevíš, o čem mluvim. I když... když koukám na tvůj ksicht, řikám si, že jsi asi taky musel dostat pekelnou nakládačku. Nebyl to třeba Norox? Nebo Styx? To by odpovídalo," usoudil jsem, protože jsem za svůj pobyt tady nepoznal nikoho tak konfliktního, jako byli Norox nebo Styx... nebo já. Bylo až překvapivý, že jsem zatim neměl chuť napadnout tohohle vlka. Z nějakýho důvodu jsem... prostě nechtěl. Zapůsobila na mě ta jeho teleportační schopnost, a nebyl jsem úplně debilní. Zatím teda stačilo ho napadat slovně.
"Jo, to je ale pravda. Vlčic jsou stovky. Zejtra můžu mít novou," přebral jsem si jeho slova po svém. Navíc se mi spát ještě nechtělo. "A co tady hledáš ty? Půlnoční procházka? Jestli jo, tak to je pěkně trapný. Jestli ne a jdeš někomu rozsekat tlamu, tak se rád přidám. Jestli... něco mezi, tak si to ještě rozmyslim," nastínil jsem mu, jak se bude situace vyvíjet dál, aby nedošlo k nějakýmu nechtěnýmu nedorozumění. "A jaks to udělal, že ses tu takhle idiotsky objevil do prázdna? To mi hlava nebere. Je to děsivý. Už to nedělej," doplnil jsem se zvědavě. Ani by mě nenapadlo ho prosit, aby to už nedělal. Prostě jsem mu to... zkusil nařídit, protože jsem kouzelný slůvka moc nepoužíval. Už jsem byl úplně v klidu.

...
Stál som tvári v tvár tej prekrásnej cudzince. Mala všetko, čo by podle mňa vlčica mala mať. Dokonce mi odpovedala na pozdrav, ktorý som zo seba tak dlho doloval. Toto som neplánoval. O moj bože! Pozdravila ma naspať! Teraz už vie, že existujem. Dokonce pozná moje meno. Ako pozná moje meno? To teraz nebol čas rešiť. Musel som jej odpovedať, aby som nevyzeral ako totálny exot. Vymysli niečo, Duncan, premýšlaj!
Mal som oči len pro ňu. Naozaj mala každú časť tela z inej vlčice, ale vždy to bola ta najkrajšia časť tela. Celé to vobec neladilo, ale ja som bol z nejakého dovodu absolútne zamilovaný a spokojený. Len by som nevedel povedať, ktoré vlčici sa podobal jej hlas. Možno to bolo tím, že za život už som jednoducho potkal vela vlčic. Hlas mi bol povedomý, ale nejako som si s ním v tejto chvíli nespájal žiadne meno. No tak šup! Odpovedz už! Čas vypršal.
"Eh ... ahoj," vypravil som zo seba. To nie ty idiot! Už si ju pozdravil! Čo robíš? "To ... je ale krásne počasie, však?" rozhliadol som sa, pretože som už nezvládol dál udržovať oční kontakt. Hrozne ma znervózňovala.
"To teda je," odpovedala. Uff. Vďaka bohu. Dávala mi za pravdu! Hneď som sa cítil lepšie a sebevedomejšie. "Takže ... čo tu robíš ... na lúce ... takto sama?" zaujímal som sa a pozrel som sa napravo aj nalevo od seba. Všude lietali krásni motýli. Mohol by som jej jedného chytiť. To ju zaujme. Na to ju sbalím. Škoda len, že som je chytiť nevedel. Kedykolvek som to skusil, omylom som ich zabil. To by sa jej asi nepáčilo a nebolo by to príliš romantické.
"Čakám na teba," odpovedala a pričichla si ke krásnej kvetine. Na mňa? Bol som štestím bez seba, ale nepamatal som si, že by sme si domluvili nejaké rande. Každopádne mi to rozhodne nevadilo.
...

Ještě jednou jsem si vlka změřil. Byl doslova celej nějakej rozpůlenej. Vůbec mi to nelezlo do hlavy. Zase nějaká zdejší magořina. Fakt jsem neuměl říct, jestli je to prostě normální vlk s šílenym zbarvenim, třeba jako Morfeus, nebo nějaká zdejší nadpřirozená čaroosobnost, jako třeba Smrt. Třeba byl něco mezi, když se uměl takhle... šíleně přemisťovat. Jestli to udělá ještě jednou, tak zhebnu na infarkt.
"Jo, s timhle ječákem. Nepředpokládám, že v pekle seděj všichni na zadku v naprostym tichu a čmářou si do hlíny," zachytračil jsem. Peklo bylo přece o tom, že to tam bylo hrozný, všichni byli hrozný a všechno bylo hrozný. Nějakej ječák nemoh nikoho vytrhnout. Kdybych byl v pekle, ječel bych furt. A vůbec! Ječák. Nemám ječák. Ječák maj holky. A Etney. Ne já. A do toho všeho se začal zajímat, proč jsem hysterickej, přičemž sám sebe označil jako Lucifera. Neměl jsem v tu chvíli nejmenší tušení, jestli si ze mě střílí, nebo jestli je třeba fakt Lucifer, takže jsem to radši nechal bejt. "Jsem na nervy," vydechnul jsem naštvaně a sednul jsem si, když už se teda ptal. Možná jsem teď byl... trochu hysterka. Ani jsem pořádně nevěděl proč, takže se to těžko vysvětlovalo. Ale tak... když už tu byl. "Já nevim. Naštval jsem spustu zdejších. Trošku se bojim, aby mě teď někdo nechytil a nenakopal mi zadek, nebo mě nezabil ve spánku. Mám spoustu nepřátel. Musim si zařídit bodyguarda. Nebo mě vem rovnou do toho pekla. To je fuk. Navíc jsem právě asi zlomil srdce jedný vlčici... nebo ona mě? Možná ani jedno. Nebo možná obojí. Mám náročnej den prostě. Nejsem zvyklej mít náročný dny," vychrlil jsem ze sebe, ale nehledě nato co jsem říkal, byl můj tón pořád dost lhostejnej. Jako kdybych to řikal jenom proto, že si to vyžádal, ale nebyl jsem z toho extra nadšenej.

Seděl jsem v louce a díval se jihovýchodním směrem. Neměl jsem moc rád... přemýšlení a třídění myšlenek, ale momentálně jsem neměl žádnou lepší zábavu. Měl bych fakt jít někam někoho najít. Aspoň bude sranda. Měl jsem zůstat na tom ostrově. Srovnat to se Styx. I když by to asi nemělo žádnej smysl. Takhle je to lepší. Aspoň to bude zajímavý, až se příště uvidíme. Ještě jednou jsem se rozhlédl. Jdou po mně. Všichni jdou po mně. Všichni. Budou tu každou chvíli. Prostě se... umeju, abych nebyl po ničem cejtit, a půjdu se schovat zpátky do smečky. Tam budu v bezpečí. Řeknu Newlinovi, aby mě hlídal.
Měl jsem najedou úplně černý svědomí. A to jsem ani neměl proč. Spíš mě tísnila představa, že jsem z Gallirei nechtěl vyloženě odejít, ale zároveň už jsem tu měl spoustu nepřátel. Normálně jsem vždycky všude udělal bordel a pak zmizel, ale... teď se mi prostě nechtělo zmizet. Prozatím ne. A když už mluvíme o černym svědomí - kdyby mě teď něco polekalo, asi by se mi zastavilo srdce. A když už jsme u toho lekání - hádejte, co se stalo asi tak sekundu na to.
Najednou se ozvalo lupnutí a stál tady vlk. Úplně zničehonic! Prudce jsem se nadechnul a v úleku jsem bolestivě přivřel oči. Do háje... jsou tady! Jdou pro mě! Já to věděl! Nebo je to Život... nebo Smrt. Přišli si mě vyzvednout. Jsem hříšník. Trvalo to dobrejch pár chvilek, než jsem o krok couvnul a oči jsem otevřel. "Jak si tě jako NEMÁM všímat, když uděláš takovýhle entrée?" vyprsknul jsem a začal jsem se celej sbírat, protože mi bylo trapný, že mě to tak vyděsilo. Měl jsem opravdu... černý svědomí. Navíc byl vlk celej... rozpůlenej a spíš jako vlka připomínal nějakou další parádní nadpřirozenou bytost, který mě tady na Galliree tak štvaly. "Takže co, jseš nějaká zdejší smrtka? Lucifer? Přišel sis mě vyzvednout? Posluž si. Nemám strach jít do pekla. Budu se jim tam líbit," začal jsem ze sebe chrlit. Vlk tak mohl prakticky okamžitě poznat, že se sebou mám aktuálně nějakej problém, a potřebuju si srovnat hlavu. Měl jsem takovou... neurotickou chvíli. Až takovou, že jsem se úplně zapomněl zajímat, co to má za krutopřísnou magii, protože to bych se normálně určitě hned zajímal, abych si moh pořídit něco podobnýho a strašit s tim vlčata.

//Bobří ostrov přes Mahtae

Kam spát? Kam spát? Je teplo. Do Sarumenu se mi nechce. Ale... nejsem ani unavenej. Ale... co teď? Co budu vymejšlet teď? Neměl jsem na Styx... bejt tak hnusnej. Možná. Ne - bylo to správný. Měla by se vzpamatovat. To je fuk. Bylo dost teplo na to, abych sebou mohl plácnout přímo tady na tý louce. Byla to jedna z těch velkejch luk, od kterejch byl Borůvkáč na sever a Sarumen na jih. To už jsem měl zmapovaný.
Dorazil jsem přesně ve chvíli, kdy se tu prolínaly dva čerstvé pachy, ale na dohled už se nikdo nenacházel. Pravděpodobně zrovna odešli. Ty neznám. Stejně se zdálo, že je jedno z toho hodně mladý vlk, dost možná vlče, a to druhé asi jeho matka, takže by nebyla žádná sranda. S tim už jsem nějaký zkušenosti měl.
Zastavil jsem se přímo uprostřed a podíval jsem se na všechny strany - takže jsem se obtočil kolem dokola. Podle mě jsem musel stát uprostřed, protože jsem málem nedohlédl, kde už se tahle pustina láme. Bylo to... děsivý, ale ne děsivější než poušť. Možná to bylo prostě tím, že byla tma. Z nějakého důvodu jsem si tu ale přišel bezpečněji než někde v lese v úkrytu. Tady jsem... viděl, když se někdo blížil. Zamyslel jsem se, kdo by mě tak mohl přijít zabít. Styx. Její bratr. Kdokoliv z Borůvkáče... Lennie, její parner, jejich dcera. Kdokoliv z mojí vlastní smečky, protože se bavim se Styx. Na chvíli jsem se posadil a začal jsem hluboce přemýšlet, s kým by se teď dalo pokecat, aniž by mi nešel po krku. Newlin. Ale těžko říct, kde byl. Možná přímo v Sarumenu, ale zase... tam se mi teď nějak nechtělo chodit. Ne dokud jsem na sobě měl Styxin pach. A tak jsem nachvíli jen seděl a koukal do blba.

Oklepal jsem ze sebe vodu z tůňky a rozhlédl jsem se. Už se setmělo, a já nechtěl být na noc promáčený. Kam půjdu spát? Možná jsem si myslel, že se budu moct vyspat tady, ale teď už to vůbec nevypadalo jako dobrej nápad. Asi bych tu… usnul, kdybych chtěl, ale neměl jsem zrovna potřebu řešit nějaký dusno, a nemusel jsem bejt všude, kde probíhá nějaký drama. Začal jsem proto přemýšlet, kde ještě mám přátele kromě svojí smečky, ale u poloviny z nich jsem vlastně vůbec nevěděl, kde chrápou, nebo kde maj úkryt. Kruciš. Nebýt jejího bratra, Styx by mě tu určitě nechala. Byl by to určitě skvělej večer! Ale bohužel nám to nevyšlo.
Posadil jsem se k nejbližšímu většímu kusu dřeva, které tu nejspíš ponechali bobři, kteří teď byli někde zalezlí a měli pauzu od práce, a začal jsem do něj zase rýpat drápem. Byl to můj novej oblíbenej koníček. Skoro to předčilo nakopávání šišek a klacků. Vždycky jsem nakreslil… čáru. A vedle ní… další čáru. Úplně náhodně. Nedávalo to vůbec smysl. Ale přišlo mi to super. Epický. Teď už tady maj moje znamení. „Duncan tu byl“. Než se ale stihla Styx vrátit, zvedl jsem se od dřeva a popošel boční krabí chůzí jinam, aby se mi nemohla smát, že něco čmářu do pařezu. Třeba to tu někdy najde a vzpomene si, že se má přijít… pomazlit. Že mě má jít najít. Já jsem totiž nebyl dobrý v hledání. To ona našla mě. Při všech našich setkáních byla příchozí ona.
Co je? Norox McČumil už se vyplakal? pomyslel jsem si pobaveně, když se vracela z dálky. Měkota jedna. Je nějakej labilní. No to já jsem teda vůbec labilní nebyl. Byl jsem… stabilně zlomyslnej. A měl jsem zvláštní tajnou radost z toho, že se urazil a odešel. Mně to prostě přišlo vrcholně vtipný, když se někdo urážel. Osobně jsem k tomu nikdy neměl opravdovej důvod. Urážel jsem se vždycky jenom na oko, když jsem to předstíral.
Podíval jsem se na Styx. Začala na už z dálky mě hučet, že mám odejít. Dobře. Mrsknul jsem ocasem a s lhostejným výrazem jsem počkal, až přijde přímo ke mně, a až dohovoří. "Půjdu," pronesl jsem zprvu mile a chápavě. Už už jsem se otáčel, ale... pak mě něco zarazilo. Prostě... něco. Stoupnul jsem si k ní blíž a pobaveně jsem se zamračil. „Myslel jsem si, že na pravidla kašleš, ale vůbec! Páni, jseš svázaná pravidlama,“ otevřel jsem tlamu a zavrtěl významně hlavou. „Jsem zklamanej, ale ne překvapenej,“ usmál jsem se na ní hořce. „Jestli z tebe ve finále ještě nebude poslušná holčička. Ó ano, Styx, hlavně se drž plánu. Hlavně se s nikym moc nevybavuj. Je přece lepší nemít kamarády. Hlavně, že nalinkovanej život šlape, ne?“ uchechtnul jsem se, stoupnul jsem si významně přímo před ní a podíval jsem se na ní shora, jak se tak koukala do země. Měl jsem z nějakýho důvodu potřebu, aby jí moje slova bolela. Nevím proč. Možná proto, že jsem měl pocit, že jsem jí měl… že se mnou na chvíli znormálněla. A najednou to bylo fuč. Jako mávnutim kouzelnýho proutku. A byla to škoda… a to mě štvalo… a proto jsem měl potřebu jí ublížit tim, že budu předstírat, že mi na ní nezáleží. „Takže se vrať k požírání vlčat a zkus se nezabít. Chtěl bych tě zase vidět, slimáčí královno“ prohlásil jsem kysele, i když jsem si musel dost rozmýšlet, jestli tu druhou větu vůbec řeknu. Nechtěl jsem bejt milej ani vtipnej. Jsem zlej. Jsem drsnej. Na nikom mi nezáleží. Opouštim je jak se mi zachce. Dělám si co chci. Nic z toho nebyla pravda. Byl jsem vlastně docela normální vlk s lehce zlomyslnou náturou, ale víc mě bavilo dělat drsnýho a lhostejnýho. Život byl zábavnější.
A potom jsem se už jenom otočil a dal jsem se pomalu k odchodu. Ach jo… nechce se mi od ní odcházet. Co teď budu jako dělat? Budu se NUDIT. Proč jsem takovej?
Myšlenky se ale rychle rozpustily a začal jsem spíš řešit, kam půjdu spát.

//Náhorní plošina přes Mahtae

Vypadalo to, že se její bratříček urazil a odešel. Páni. Ve finále si nejsou moc podobný. Styx sice měla dramatický chvilky, ale očividně byla mnohem víc nad věcí. A taky klidnější. Díky bohu, že jsem z tý rodiny první poznal jí a ne jeho. To bych je odsoudil všechny, že jsou máklý. Pobaveně jsem se tomu uchechtnul mezitím, co jsem kopal jámu. Já mu tady pomáhám postavit bydlení a pan ufňukánek se ještě uráčí odejít. Kdyby byl chytrej, zůstane a sleduje mě, jak trpim při práci. Styx se za ním ale rozhodla jít. To jsem naprosto chápal. Rodina asi byla to jediný, co měli, když se chovali tak, jak se chovali. "Běž. Utři mu slzy," ušklíbnul jsem se pobaveně. Do jejich situace jsem se vůbec neuměl vžít, a tak mi jeho chování přišlo... komický.
Mezitím už jsem udělal docela pěkný kus práce. Nedávno jsem žral a spal, takže jsem měl síly docela dost. Prohloubil jsem díru o tolik, o kolik by jí na kost vyzáblej Norox prohluboval dlouho. Zkusil jsem ještě zabrat a vykopat toho víc, ale jakmile se Styx ztratila z dohledu, přestalo mi to dávat smysl. Neni to můj bejvák. Pomoh jsem. To stačí. Nejdřív jsem zpomalil a potom jsem úplně zastavil. Vrátil jsem se ven z díry a rozhlédl jsem se po té hlíně, co byla všude okolo. To se musí někam odklidit, nebo to začne překážet. Rozvážně jsem začal kopce hlíny pomalu natlačovat k zaplavené říční nivě, kde by se mohly pod tíhou řeky znovu postupně nasáknout a srovnat se zemí. Přirozeně jsem neodklidil všechno, ale na trávě díky mně zůstaly po několika minutách práce jen zbytky hlíny. Byl jsem celý špinavý. Na hnědém kožichu a ve tmě to stejně nebylo vidět, ale bylo to nepříjemné. Proto jsem se ve slabém odcházejícím slunečním světle vydal k jedné menší tůňce a celý jsem se do ní ponořil. Teplo na to už bylo dost, takže to bylo docela příjemné. Zastříhal jsem ušima a rozhlédnul jsem se dopředu ke kamenému přechodu přes řeku. Teď se můžu vypařit. Nechat je tu brečet při západu slunce. Stejně se Styx už nebude žádná zábava. Musel jsem se ještě jednou zamyslet nad tím, jak mě před bratrem úplně zapřela. Jo - byl to docela vztekloun, ale... stejně.
Pomalu jsem vylezl z tůně a začal jsem uvažovat, jestli teda zdrhnu, a kam přesně půjdu. Měl bych se rozloučit. Ale ne, to je takový blbý. Proč se loučit? Zmizet je lepší. Tady chcíp pes. Někde jinde se určitě děje něco zajímavýho.

"Já zas nevim, jestli chci bejt v klubu kanibalů," zakabonil jsem se. Styx dobře věděla, jak to mám s pojídánim vlků. Pořád mi to přišlo nechutný. Na tom se nic nezmění. Na její instrukci, že se mám kdyžtak vypařit, jsem jenom přikývl. S tím jsem počítal. Měl jsem drama rád.
Sledoval jsem, jak si nás Norox pomalu všimnul a očividhě ho to naštvalo. Mně to bylo fuk. Nechával jsem ocas hezky hrdě nahoře. Dobře jsem věděl, co si můžu dovolit. Kdyby přišla nějaká super vzpoura, kterou bych od Styx teda nečekal, protože jsem jí věřil, i tak bych je oba nejspíš ve finále zvládnul srovnat. Až na to, že to by se mi moc nechtělo. Spíš mě bavilo, jak byl čumil najednou bezmocný. Mohl jenom koukat, jak mě jeho ségra přivedla přímo k jejich skrýši. Muselo ho to děsně štvát. Bylo mi ho skoro líto, ale zároveň jsem se skvěle bavil. Chudák. Zdálo se ale, že je naštvanej spíš na Styx. Když mu začala vysvětlovat, že jsme oba byli pod vlivem magie, nasadil jsem 'stejně-by-sis-přála-aby-se-něco-stalo' pohled, ale nijak jsem to nekomentoval. Spíš jsem se pořád rozhlížel. Ani když řekla, že jsem přišel dobrovolně pomoct, moc jsem se na to netvářil, ale byla pravda, že jsem to slíbil. Stejně jsem neměl nic lepšího na práci.
"Přestaň se vztekat, jinak to budete mít hotový v prosinci," usmál jsem se na Noroxe provokativně. A nečum. A koukej makat. I když mi Styx dala vybrat práci jako prvnímu, zatvářil jsem se významně a důležitě. Chtěl jsem hrabat. To mi přišlo jednodušší.
Obešel jsem šediváka úplně lhostejně těsně blízko u něj, protože jsem se ho nebál, a došel jsem rovnou k díře, kterou tady zatím stačil vykopat. Na takovou kostru toho vykopal dost. Ach jo. Kdy jsem naposledy makal tlapkama? To musí bejt věčnost. Díra už byla dost velká, ale všude okolo se válela hlína, která brzo začne stavbě překážet. Kam s tou hlínou? Rozhodl jsem se, že to je problém na později, a začal jsem bez dalšího komentáře hrabat tam, kde Norox skončil. Jenom ať si to vyříděj.