Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Teď už asi žádný," zabručel jsem na Ayshinu hloupou otázku, kolik mám nervů. Kvůli tobě, ty nádhero jedna. Opravdu jsem si nebyl jistej, jestli mi ještě nějaký zbyly. Spíš ne. Jestli jo, odpudila je ta druhá vlčice, která už se teď díkybohu relativně uklidnila a místo fyzického napadání se mě rozhodla napadat jenom psychicky. Proti mě je nicka každej, zlatíčko. Chtěl jsem jí to původně říct nahlas, ale vzhledem k tomu, že byla ze dvou přítomných ta normálnější jsem se rozhodl, že si jí přestanu mermomocí znepřátelovat. Kdyby se proti mně s Ayshi spikly, nevím, jestli bych to ještě zvládnul. Cítil jsem lehkou únavu z používání vší té magie, a už se mi moc nechtělo se s někým rvát a hašteřit.
"Kšc," zasyčel jsem za Ayshi, když se začala plazit ke druhé vlčici. To bylo prakticky to nejlepší, co se mohlo stát. Chyťte se za tlapky a táhněte. "Chudinko jedna malá," řekl jsem tak kysele, že se mi zlomil hlas, když začala hnědá vlčice fňukat u té šedé. Hned líčila, jak jsem jí topil. Nasadil jsem u toho hrdý výraz. Přesně tak, hezky si to pamatuj a všem to vyprávěj. To byl přesně můj záměr. Byl jsem zlej a agresivní. Všichni by to měli vědět. Konečně se moje špatná reputace zase vracela.
Ale podívejme se! Šedivé se to vůbec nelíbilo, že se k ní Ayshi tulila. Pobaveně jsem se uchechtnul. "Než jsi mi to přerušila, snažil jsem se jí naučit, že nemá hrabat na ostatní," pokrčil jsem škodolibě rameny. "Škoda, že jsi mi to přerušila, krásko," zašklebil jsem se a očima jsem těknul ke svojemu uchu, které pořád krvácelo, načež jsem nasadil 'dobře ti tak, pomoz si sama' - výraz. Měl bych jí pomoct. Třeba mi pak pomůže se Ayshi zbavit. Ve dvou to půjde líp. Ale... ne hned teď. Teď se ještě pobavim.

Když Ayshi prohlásila větu, kterou jsem jí před pár chvílema tak pracně naučil, uznale jsem se na ní podíval a pokýval jsem hlavou. "Přesně," přitakal jsem a věnoval jsem nově příchozí 'a máš to' pohled. Ta už mi ale zase nadávala. Už jsem ani nevěděl, jak jí vysvětlit, že je úplně mimo mísu, ale rozhodně jsem jí to nehodlal vysvětlovat s klidem. Ženský.
"Já tu chudinku nemlátim, abys věděla. To ty tady napadáš vlky jen tak ze srandy. Dobře ti tak," ohrnul jsem nos nad vlčicí, kterou můj elektrický výboj uzemnil až pod hladinu jezera. Aspoň od ní byl nachvíli pokoj. Mezitím se do mě ale rozhodla pustit Ayshi. Vystartovala po mě. Prudce jsem se sklonil tak, že už jsem měl bradu na hladině jezera, a nechal jsem jí, ať mi vytasenými zuby přejede po čele a přes záda, načež jsem jí podebral a odstrčil hezky zpátky tam, kde byla. Nehodlal jsem se jí nějak mstít. Ani té druhé. Oba mé výpady byly... vlastně sebeobrana! Nechtělo se mi věřit, že jsem tu byl tentokrát ten správnej já.
"Dámy, dámy..." vydechnul jsem a důstojně jsem se narovnal. "Jestli už jste se obě uklidnily, rád bych vás požádal, abyste si rozmyslely jakýkoliv další ubohý útoky," usmál jsem se samolibě "proti mně jste totiž nicky... a zachvíli mi dojdou nervy," doporučil jsem jim s ledovým klidem a švihnul jsem ocasem. Věděl jsem, že Ayshi to nic neřekne, protože je máklá, ale doufal jsem, že aspoň ta druhá dostane rozum. Pevně jsem se na ní podíval, jak tak seděla kousek opodál. "A uvítal bych, abys přestala s těma unáhlenejma závěrama, pani chytrá. Tadytý cácoře jsem neublížil. Zaútočila první," pronesl jsem. To byla čistá a stoprocentní pravda. Měla bys bránit mě, ne jí.

Když vlčice slízla můj plivanec ze země, tak už to fakt překračovalo všechny hranice. Znechuceně jsem se nadechnul, že jí za to začnu nadávat, ale nakonec jsem prostě jenom mlčel. Nemělo cenu jí cokoliv říkat. Nemělo cenu jí odpovídat. Vůbec jsem jí nerozuměl. A nechtěl jsem jí rozumět.
"Nemůžeš vlka jen tak kousnout, protože jsi ho předtim varovala. Taky ti nemůžu říct 'hele, zabiju tě, je to oukej?' a zabít tě s klidnym svědomim," zavrtěl jsem hlavou. I když bych to nejradši udělal.
Zase jsem se rozhlédl do stran, kudy zdrhnu. Sluníčko už dávno zašlo a přišla noc. V tom šeru jsem rozpoznal vlčí siluetu. Někdo se k nám blížil. Díky bohu. A blížila se sakra rychle. Byla to nějaká cizí vlčice. Hned mě začala okřikovat, ať nechám Ayshi bejt. Cože? "Nic jí... nedělám?" vysoukal jsem ze sebe. Byla to pravda. Teď už jsem jí fakt nic nedělal. Ani na sobě neměla nějaké viditelné stopy, že jsem jí něco dělal, kromě toho, že byla mokrá. A kromě toho šrámu na oku, který už tam byl, když přišla. "Neuděl-" ani jsem se nestihl obhájit, že ta jizva není moje práce, a dostal jsem od ní kousanec do ucha. Okamžitě mě popadnul vztek. Tohle nebylo vůbec fér. "Au! Copak nevidíš, že je ta jizva přes oko zahojená? Náno pitomá! Potkal jsem jí dneska. DNESKA!" Pěkně jsem oklepal hlavou, aby moje krev ocákla ten její ksicht, a když už jsem byl takhle blízko, šlápnul jsem vlčici lehce na tlapku, abychom se dotýkali, a nasolil jsem do ní takovou dávku proudu, aby jí to složilo hezky k zemi. A běda jí, jak by se začala zvedat moc rychle. "Lehni," zabručel jsem dotčeně a ohlédl jsem se na Ayshi, jestli snad chce taky blbnout a dostat ránu. Co to s těma vlčicema dneska je? Je mezinárodní den slepic?

Chvíli jsem seděl na břehu a civěl. Bohužel to vypadalo, že se z toho vlčice dostane. A to docela rychle. Škoda. Měl jsem to udělat líp. Lhostejně jsem si prohlédl drápky, zatímco ona na břehu vykašlávala všechnu tu vodu, načež jsem zvedl hlavu k ní a ušklíbnul jsem se. Nebyl to ani pobavený úšklebek. Spíš zklamaný, že je na živu. Že si jí neodnesla Smrt. Ve finále by mi to asi nevadilo. Kdyby se totiž utopila až po tom, co jsem jí pustil, nebyla by to přece moje vina. Pozitivní bylo, že z ní teď byla ještě větší troska než předtim. Válela se po zemi a... tak. Zbystřel jsem hlavně ve chvíli, kdy se ke mně zase začala přibližovat. Zklamaně jsem vydechnul. Budu jí muset utopit úplně.
"Překrásný? Rád ti to umožnim znovu," zašklebil jsem se na ní zlostně. Magor. Přijde jí překrásný umírat? Možná by umřít měla. Styx stejně řikala, že tady nikdo nemůže doopravdy umřít. A Ayshi to očividně ani nebude vadit. Můžu si to vyzkoušet. Natrénovat si to.
Když ke mně natáhla tlapku, pomalu jsem se zvednul ze sedu a podíval jsem se na ní opovržlivě shora, načež jsem si odplivnul tak, aby to dopadlo kousek vedle její hlavy. "To sotva, slečno mám-v-hlavě-bordel, s magorama se nekámošim," uchechtnul jsem se a začal jsem štrádovat do boku jako krab, dokud jsem nebyl dostatečně daleko, aby na mě nedosáhla. Popošel jsem zpátky ke břehu jezera, k místu, odkud se před chvílí vynořila, a tam jsem si zase pohodlně sednul. Aby na mě sáhla, musí se doplazit sem. A až se doplazí sem... nebudu jí do toho jezera muset tahat na velkou vzdálenost.

Slunce se začínalo úplně vytrácet. Nechtěl jsem tady stát v šeru vedle utopený mrtvoly. To bych si na triko nevzal. Mám na práci lepší věci. Legrace skončila. Sklonil jsem zvednutou hlavu kontrolující oblohu zpátky k vlčici. Očividně vdechla vodu a začala jí vykašlávat. Lehounce jsem přitlačil, aby toho do sebe nenasála zas moc a neutopila se. Ještě toho trochu. Měla jediný štěstí, že mě to přestávalo bavit. Už jsem se s ní nechtěl zahazovat.
V nějakém finálním umrleckém záchvatu mě kopla do zadní nohy. Dost to zabolelo, tak jsem jí to hezky oplatil a zaryl jsem se jí do hrudi. "Au. Kruciš," přenesl jsem váhu na druhou nohu a s tou zraněnou jsem zaklepal, aby mě přestala tolik bolet. Ale protože jsem chtěl, aby vlčice věděla, že mě tenhle její chabej kopanec nepřiměl přestat, pokračoval jsem ještě chvíli. "Dobře ti tak," zabručel jsem spíš pro sebe. Tohle jí ukáže. Jestli na mě začne hrabat, až jí pustim, dáme si to odznova. Jo. Přesně tak. Potopim jí znovu. Ale tentokrát jí utopim doopravdy. A pak ještě chviličku... malou chvililinku... půl minutky. A stačilo to. Nejdřív jsem jí pomalu povolil hrudník a poté jsem z ní elegantně slezl a i s tou čerstvě bolavou nohou jsem se odbelhal o kus dál. Nepomohl jsem jí z vody, to ne. Jenom jsem jí pustil. Pomoz si sama, ty chytrá. Když jsem od ní byl dobrých deset metrů, posadil jsem se bolavě na zadek, aby si zraněná noha odpočala, odfrknul jsem si a začal jsem si prohlížet drápky. Potom jsem se rozhlédl i po okolí. Žádný svědci. Výborně. Byl jsem z toho celýho incidentu takovej... unavenej. Skoro bych usnul. Teď jsem ale musel zůstat ve střehu. Nebo zdrhnout? Můžu zdrhnout? Noha ale chtěla ještě chvilku na vzpamatování.

Držel jsem vlčici pod vodou i přes to, že jí začala polykat. Tak... tu máš, ty mrcho jedna. Neměl jsem v úmyslu jí úplně utopit, ale taky jsem jí nechtěl jen tak pustit. Musim si ohlídat, aby nezdechla. Popravdě jsem neměl ani náladu jí dávat nějakou první pomoc, kdyby jí to fakt složilo, takže těžko říct. Pořád jsem na ní byl naštvanej, což přebíjelo jakoukoliv lítost a soucit. Poprvý po dlouhý době jsem měl ze sebe radost. Takhle... když jsem dusil jinýho vlka pod hladinou. Jsem zpátky. Jsem to zas já. Na chvíli jsem si představil, jaký by to asi bylo, kdybych neměl pod tlapama tuhle zmagořilou cizinku, ale někoho, koho fakt od srdce nemám rád. Napadalo mě hned několik jednotlivců. Vlastně jsem měl víc nepřátel než přátel. A byl jsem tak spokojenej. Kéž by to byl Norox.
Slunce se mezitím začalo přiklánět zpátky k obzoru. To mi neřikej, že jsem s ní ztratil celej den. To mě rozhořčilo ještě víc, a tak jsem jí pod vodu zatlačil silněji. Sledoval jsem, jak se zpod mělké hladiny vynořují bublinky. A najednou... to přestalo. Bublinky přestaly vycházet na povrch. To stačí. Už už jsem z ní chtěl slézt a pustit jí, ale... nešlo to. Prostě jsem zamrznul. Nechtělo se mi dolu. Jen jsem se pohnul ze strany na stranu a chytil jsem jí trochu líp. "Ještě je to prča, ty srandistko? Ještě se budeš smát? Ještě na mě budeš zkoušet chmatat?" vrčel jsem na ní nad hladinou. To stačí. Utopí se. Mozek mi říkal, abych toho už nechal, ale stejně jsem toho nenechával. "Kdo se směje teď, ha?" uchechtnul jsem se a stáhnul jsem uši k hlavě. Ani to se mnou nehnulo. Prostě jsem se... nechal unést.

Gratuluju holkám k novejm pozicím! To nám to ta smečka kráááásně kvete
Škoda, že nemám char, kterej to ocení :D

Teď už jsem vlčici vůbec neposlouchal. Málem bych měl v očích jiskřičky. Vždycky, když už jsem k ní začínal cejtit soucit a chtěl jsem jí nechat bejt, tak jsem si vzpomněl, jak moc drsnej a zlej a obávanej jsem. A taky na to, jak na mě zkoušela sahat, i když jsem jí to zakázal. A taky na to, jak mi oplácela napadení. Tím mi ten souboj totiž odsouhlasila. Takže tím to pro ní haslo.
Jak jsem jí tak táhnul k jezeru, začal se ve mně pomalu odehrávat vnitřní boj. Dostane, co si zaslouží. Měl bys jí pustit, neni normální. To nevadí. Měla by si uvědomit, jak se může a nemůže chovat. Stejně to nemá cenu. Je magor. Ale má. Bude si moc dobře pamatovat, že na mě nemá hrabat. Nebude. Tak bych jí měl možná spíš rovnou zabít. To přece nedělám! Pravda... přizabít. Přizabít stačí. A ani to přece ne! Je to vlčice. Pozdě. Dobře, zabít jsem jí nechtěl. Ale... pořád jsem z ní měl tak trochu vítr, a co mě děsilo, toho jsem se chtěl... prostě zbavit. Musel jsem udělat aspoň něco.
Doplahočil jsem se s ní z posledních sil k jezeru, kde jsem elektřinu úplně nechal přestat působit. Stejně jsem měl drobný náskok, než se z toho šoku vzpamatuje. Zadýchaně jsem jí ve vodě posunul ještě o kousek, aby se její hlava vešla pod vodu, což v tomhle jezeru nebylo tak lehké, obkročmo jsem si nad ní stoupnul a tlapama jsem přitlačil její krk a hrdlo k zemi, aby se trošku... přiutopila. Musim včas přestat. Musim prd. Bude tam jak dlouho budu chtít.

Stál jsem nad vlčicí, pěkně zahryznutý do její hrudi. Jeden by řekl, že by mohlo bejt po všem. Zaprvý jsem stál nad ní, zadruhý byla paralyzovaná a... potřebujeme vůbec zatřetí? Kdybych chtěl, na místě bych jí popravil. Ale takovej jsem nebyl. Kdyby byla vlk, tak možná. Ale v zabíjení jsem se nevyžíval. Jen v... těžkém ubližování na zdraví. A vůbec - už jenom to, že jsem byl nahoře a ona dole znamenalo, že už si nemohla moc vyskakovat. Byl jsem člen smečky, byl jsem najedenej, odpočatej, větší, silnější... neměla šanci.
I tak se ale z paralýzy začala probírat rychleji, než jsem čekal. O dost rychleji. Asi jsem se nesoustředil dostatečně. Budu muset ještě trénovat. Co takhle hned teď? "Jestli na tobě byly nějaký blechy, teď už jsou na škvarek," pustil jsem jí, znechuceně jsem se uchechtnul a začal jsem jí pod sebou zpracovávat, aby se nemohla moc vrtět. Měl jsem opravdu navrch. Nebo jsem si to myslel, než jsem od ní dostal další facku přes obličej a začala se po mně znovu sápat. A dost. Skrz dotyk jsem jí ochromil elektřinou ještě jednou. Tentokrát v menší dávce, kde to nebolelo a mohla se velice pomalu a lehounce pohybovat, ale nebyla pro mě nebezpečná. Vztek a fakt, že jsme se dotýkali, mi pomáhaly v tom, aby to aspoň chvíli vydrželo. Věděl jsem ale, že nemám moc času. Čapnul jsem vlčici za srst na boku krku a začal jsem jí pomalu a s vypětím veškerých sil vláčet k jezeru, abych jí tam mohl hezky potopit hlavu a trošku jí přidusit. Na Duncana si nepřijdeš, mrcho.

"Drž zobák," zavrčel jsem na ní. Nebylo to nějak extra rozhořčené vrčení. Ne - vlastně jsem měl spíš radost, že se do někoho konečně můžu pustit a ozkoušet na něm svoje magie. Jenom tu radost blokovalo to, jak šíleně mě rozčilovala. Takhle moc mě dlouho nikdo nerozčílil. Navíc jsem se k boji nechal vyprovokovat docela snadno, ale skoro nikdy to nebylo s vlčicí. Tohle neni vlčice. Je to cvok. Magor. Je to zmije ve vlčim těle, nebo tak něco. Vůbec jsem na ní nepohlížel jako na vlčici. Spíš jsem jí vnímal jako... fackovacího panáka, kterej tuhle hroznou zkušenost zapomene, nebo si jí možná dokonce užije, protože je prostě cvok, a tak si na ní můžu vyzkoušet, co zrovna potřebuju. Stejně široko daleko nikdo neni. Žádný svědci.
I proto jsem vlčici nakonec tvrdou ránou přišpendlil k zemi. Měla nějaký kecy, že teď se mě dotýká. Stáhnul jsem uši k hlavě, abych to nemusel poslouchat, ale stejně jsem jí slyšel. "Máš pravdu... teď se dotýkáme," ušklíbnul jsem se spokojeně. To totiž znamenalo, že to s tou elektřinou půjde jedna báseň. Při doteku totiž fungovala mnohem líp. Měl jsem z toho takovou radost, že jsem si málem nevšimnul, že po mně zespoda jde. "Ty mrcho," vydechnul jsem a na poslední chvíli jsem se pohnul dozadu tak, aby mi úplně neprokousla hrdlo. Stejně se jí povedlo mě štípnout zubama a drápnout přes hruď. "Končíš," oznámil jsem jí s ledovým klidem a díky doteku jsem do ní napral takovou dávku proudu, že jí to ochromilo, aby se nemohla pohnout ani utéct. Samozřejmě to chtělo obrovské soustředění, takže jsem v tu chvíli nemohl myslet na nic jiného. Hodně mi taky pomohl všechen ten vztek. Teď už jsem na nic nečekal a hezky jsem jí oplatil to, co ona před chvílí udělala mně - zahryznul jsem se jí pěkně do hrudi.

Ach jo. Taková ztráta času. Budu to muset rozkecat po celym území, aby si každej dával pozor na tohohle pošuka. Je fakt strašidelná. Myslel jsem si, že já jsem tady ten strašidelnej. Očividně na sobě musim ještě pracovat. Při pohledu na vlčici jsem byl ale rád, že mám nějakou špetku rozumu. Nikdy mi nedošlo, jak hrozný to musí bejt, narodit se s takovymhle bordelem v hlavě. "Nechápu, že s tebou přírodní selekce ještě nezatočila," pronesl jsem nezaujatě při pohledu na ní. Tady na Gallirei bude s timhle chovánim zmasakrovaná dřív než se rozkouká. Měla by se aspoň začít trošku přetvařovat... jako já. Co mi ale bylo po tom, jestli jí někdo rozmlátí čumák? Nebyl jsem žádnej její kamarád... a s tim jejim chovánim jsem jí to vlastně přál. Tak moc, že bych jí skoro něco proved sám. Byl jsem docela sadista. A hlavně škodolibej. Nemůžu jí úplně zabít. Nebo můžu? Nemůžu... třeba k někomu patří. To by neprošlo.
"Budu spokojenej, jestli se mě nebudeš dotýkat nikde a nikdy," od toho jsou tu jiný, "a ty budeš taky spokojenější. Protože ti nezlámu hnáty," zakřenil jsem se samolibě a plný očekávání jsem našpicoval uši, co řekne na tu mojí nabídku. No to snad ne! Ona se mě snad snažila přechytračit. To si vypiješ. Jednak jsem měl agresivní náladu a druhak moje trpělivost právě přetekla. Vykašlal jsem se na jakýkoliv oheň. Zase se ke mně blížila, a já jí varoval, že to nemá dělat. "Dal jsem ti tři šance se ke mně nepřibližovat, blechařko," zavrčel jsem, vyrazil jsem dopředu a ohnal jsem se po ní s úmyslem jí pěkně podrápat a přišpendlit k zemi. Ještě pořád měla šanci se vyhnout, ale já si byl už teď jistý, že dokud jí nedám co pro to, nebudu spokojenej, protože se jí povedlo mě vytočit a probudit ve mně sadistu.

"To jo, flákač jsem totiž náhodou taky," zašklebil jsem se. Byl jsem se sebou a svym stylem života vrcholně spokojenej. Nepotřeboval jsem slyšet kritiku zrovna od někoho, jako byla ona. A hlavně mě absolutně nezajímalo, co si myslej ostatní.
"Jo, bojim se tě. Určitě máš blechy a bůh ví, jestli neni naklažlivej i ten tvůj... mentální stav. Proto se ohlížim, kudy zdrhnu, kdyby ses zase zkoušela přiblížit a hmatat na mě. Jistě to chápeš, usmál jsem se na ní opovržlivě. Prostě jsem to řek na rovinu. Nemělo smysl to nějak okecávat. Stejně na to určitě byla zvyklá. Vsadil bych se, že jí nakope zadek první vlk, kterýho tady potká. Možná bych to měl preventivně fakt udělat já.
"Ty jeden chudáčku," zatvářil jsem se přehnaně lítostivě, když řekla, že do krvavýho jezera nemůže, protože jí srst schne pomalu. "Fňuk fňuk. Aby ses nám nenastydla," začal jsem se jí posmívat. Nebyla to žádná provokace, protože jsme nebyli kamarádi. Byla to čistá šikana. A začínalo se mi to líbit. "Pojďme to obrátit," usmál jsem se a začal jsem kolem ní pomalu zvedat teplotu až do bodu, kde už to muselo být opravdu nepříjemné. "Mám hlad. Koukej se porozhlídnout po jídle, nebo urychlíme ten proces s upalovánim zaživa. Co řikáš?" usmál jsem se, jako kdybych jí právě nevyhrožoval... popálením. Přesně tak. Náznak odporu a můžeš se loučit se srstí na ocásku, ty nádhero. Švihnul jsem ocasem a byl jsem opravdu zvědav, co udělá.

"Taky si dělám co chci, ale nejsem u toho takovej exot," upozornil jsem jí. Taky jsem byl svobodnej tvor. Ale... prostě jsem si vybral, že se nebudu chovat jako magor, což ona očividně ne. Právě to mě tolik mátlo. Takže mi její odpověď přišla nedostatečná. Proč se s ní vůbec zahazuju? Měl bych se vypařit... co nejdřív. Tohle je ztracená existence. A to jsem se obyčejně nad ostatní nepovyšoval. Obyčejně jsem byl spodina společnosti já. Konečně tomu tak na chvíli nebylo.
Podíval jsem se směrem ke smečce, na východ, a naplánoval si cestu útěku, kdyby zase udělala něco divnýho a mně by se třeba zrovna nepovedlo jí usmažit zaživa. Fakt mě docela znervózňovala. Kdyby tu byl někdo další, s kým bych se mohl spolčit a posmívat se jí, bylo by to lepší. Teď jsem se ale neměl před kým předvádět. "Nemám v plánu tě projíždět čimkoliv jinym," zamračil jsem se otráveně. Nevěděl jsem, co přesně touhle hláškou myslela, ale rozhodně se mi to nelíbilo. Nelíbila se mi celá tahle situace. Prostě jsem s ní nechtěl mít nic společnýho.
"To je normální jezero," slečno mám-v-hlavě-míchaný-vajíčka, poznamenal jsem. Ani nevím, jestli to mělo cenu. Očividně byla fakt úplně mimo. Byla škoda jí cokoliv vysvětlovat. "Proč se nejdeš taky vykoupat?" Abych ti moh potopit hlavu na tak dlouho, že bych zbavil trápení tebe i svět okolo.

"Proč děláš... proč jseš taková?" zeptal jsem se zpříma nechápavě. Byla to spíš řečnická otázka, abych jí naznačil, že je mi její chování fakt divný a nepříjemný a nikdy jsem nikoho takovýho nepotkal. A to jsem potkal dost magorů. Nebo jsem si myslel, že jsou to magoři. Teď to dostávalo úplně novej rozměr.
"Přesně. Opakuj si to pro sebe furt, abys nezapomněla. 'Na Duncana se nešahá, jinak ti zlomí vaz'," zopakoval jsem důrazně. Hned, jak se začala zvedat a přibližovat, začal jsem couvat. Ono to ani nebylo, že bych se jí nějak extra bál. Prostě jsem s ní... nechtěl mít nic společnýho. Určitě měla i blechy. Byla takovej... blechovej typ. To už jsem zažil. A znovu jsem je mít nechtěl.
"Šel bych na to pomalu, aby to bolelo a zapamatovala sis, že na mě nemáš hrabat," začal jsem pohotově a nezaujatě, jako kdybych to měl dávno vymyšlené předem. "Na pořadí nezáleží, zlámal bych ti prostě všechny nohy. A pak tě pro jistotu zapálil," zapřemýšlel jsem nahlas "a pak bych tě možná ještě projel proudem. Jen tak pro jistotu, abys zůstala hezky ležet a... hořet," doplnil jsem. "Zoufalá situace si prostě žádá zoufalý činy," zakroutil jsem hlavou. Teď už to snad bylo jasný dost. Nespokojeně jsem mlasknul a očima jsem si změřil, jestli jsem od ní zase v bezpečné vzdálenosti. Hodlal jsem couvat, i kdybych měl odcouvat až do Sarumenu.
"Tak mě těší, Ayshi," mávnul jsem nakonec ocasem, jako kdybych jí před chvíli nevylíčil, jak krutě jí zabiju, jestli na mě bude šahat. Jako kdybysme byli kámoši, nebo tak něco. Jenom její jméno mi nějak nešlo přes jazyk. "Kde ses tu vzala? Vylezla z pekla? To už tu dneska jednou bylo," zeptal jsem se, ale odpověď mě zas až tak moc nezajímala. Spíš jsem pořád vkládal malý smítko naděje v nějakej rozumnej rozhovor, kterym bych zabil čas.

"Nikdo mě nikam neházel?" položil jsem své nejisté konstatování ve finále spíš jako otázku, protože jsem absolutně netušil, o čem vlčice mluví. Když už se pak začala chovat až moc divně a já jí dal elektrickou ránu pod záminkou, aby se nepřibližovala, složila se na zem. Normálně... jsem vlčicím prakticky vůbec neubližoval, nebo určitě ne úmyslně, jen vlkům, takže to se mnou trochu zacloumalo. Nepřehnal jsem to? Ne. Zasloužila si to. Je to magor a přehnala to. Tečka. Chvíli jsem na ní jenom lhostejně civěl, abych kontroloval, že se třeba nezvedá, a nepokouší se to opakovat.
Nakonec se omluvila a dokonce nasadila super omluvný pohled. Protočil jsem očima a odvrátil jsem zrak někam jinam. Začínalo mi docházet, že je to asi nějakej ztracenej případ, kterej bude dostávat takovou sodu od ostatních zdejších vlků, že jí asi nemusím šikanovat i já. Ani mě moc nenapadalo, jak by se dala využít. Jedině na... krácení času.
Jenomže ona se ze mě začala zase nebezpečně přibližovat a dokonce se jí nějak povedlo mě olíznout, jak rychlá byla. "Hele a dost!" zacouval jsem tentokrát na bezpečnou vzdálenost pěti metrů. "Sakra. Děsíš mě. Nehrab na mě. Fuj! A ne, že mě budeš zkoušet hledat a pak na mě hmatat, až budu třeba spát. Páni, mám z tebe normálně vítr. To se mi dlouho nestalo. Proč to děláš?" vychrlil jsem ze sebe. Bylo to poprvý po dlouhý době, co byla něčí přítomnost nepříjemná mně, ale ne ta moje někomu jinýmu. "Jsem Duncan. Na Duncana se nešahá... nebo ti zlomí vaz. Dobře? Opakuj po mně: na Duncana se nešahá, nebo ti zlomí vaz," zkusil jsem to na její dlouhé vedení trošku jinak. Ani nevím, kde se ve mně brala všechna ta trpělivost. "Nebo ještě líp - nehrab na mě, nebo ti zlámu všechny nohy, aby ses ke mně nemohla dostat. Co řikáš? Já bych se pak rozhodně cejtil bezpečnějc, takže přísahám bohu, že jestli toho nenecháš, tak to udělám," oznámil jsem výhružně. Teď už jsem zněl důrazněji, protože mi šlo o vlastní dobro a... tohle mi bylo prostě nepříjemný, což mě trochu nervovalo. Možná bych jí je měl fakt zlámat. Široko daleko nikdo neni. A někdo jí určitě najde a bude jí krmit, aby nechcípla. Nebo ať... pojde. Co já vim. Nejsem Život. On si to nějak pořeší.