Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Medvědí jezero

Když už jsem teď byl spokojený a nažraný k prasknutí, udělalo se v mém mozku konečně místo i na přemýšlení. Kam půjdu teď? Směřuju do smečky, ale tam se mi teď nechce. Bavit se s těma exotama… to zrovna. I když… jak se asi má Newlin? Dlouho jsem nikoho nešikanoval. Cestu, kterou jsem právě teď šel, už jsem moc dobře znal. Tuhle pláň konkrétně jsem musel projít nejmíň stokrát. Prochodil jsem to tu křížem krážem. Každá oblast mi byla něčím povědomá. A když jsem tak nad tím přemýšlel… nejsem tu zrovna krátce. Už mám zase nějakou zásobu šutrů. Měl bych zajít za Životem, aby mi za to něco vysolil.
Už už bych skoro změnil směr chůze, ale naštěstí mi došlo, že k Životu to teď mám stejným směrem jako ke svojí smečce. Takže pořád rovně za čumákem. Byl to ještě kousek cesty na jih. Ne, že by se mi k němu zrovna chtělo – Život mě v něčem šíleně děsil – ale když jsem teď měl možnost zase něco nakoupit, asi bylo lepší to pořešit teď, než to nechávat na potom. Děsil mě, protože… divně koukal… a všechno věděl. Ani Smrti jsem se nebál tolik jako Života. Smrt se aspoň tváří, že je zlá protivná svině… Život je… prostě divnej. Až moc… hodnej. Stejně už jsem ale udělal rozhodnutí, že se za ním stavím. Měl jsem to k němu menší zacházku než na sever ke Smrti, a na jihu jsem to měl stejně radši.

//Kopretinka

//Medvědí řeka

O kousek dál po proudu se rozprostíralo jezero. Vypadalo to tu docela klidně, takže jsem teď-už-mrtvou rybou mrsknul na zem, olíznul jsem si tlamu od krve a dokráčel jsem k hladině jezera. Ještě jednou jsem se na sebe podíval v odrazu. Pořád jsem měl přeleželou tlamu. Na jedné straně jsem měl chlupy splácnuté a na druhé rozcuchané. Pomalu jsem hlavu ponořil a celý jsem se oklepal, aby se to spravilo a narovnalo. Potom už byl čas se konečně najíst.
Pojď k Duncanovi, miláčku. Umírám hlady. Přistihnul jsem se, jak se na rybu usmívám jako na nějakou milenku. Bylo to úchylný, ale byl jsem tu sám, takže to bylo jedno. Pomalu jsem si k ní sednul a prohlédl jsem si jí. Páni – hlady jsem šilhal, fakt. Byl to super úlovek. Pěkně velkej losos. Takovej, co by mi po tak dlouhym období bez žrádla mohl chvíli vydržet. Nemohl jsem se hned přežrat, protože by to můj žaludek stejně nezvládnul. Ještě jednou jsem se na rybu usmál, naklonil jsem hlavu přímo k ní a lehce jsem jí očichal. Potom už jsem to nevydržel a začal jsem jí okamžitě porcovat. Se vším všudy. Bylo mi to jedno. Snažil jsem se nejíst velké kosti, ale sežral jsem jí i s hlavou. I s očima. I s ploutvema. To bych normálně nikdy neudělal, protože mi to přišlo odporný. Ale teď mi to bylo fuk. Měl jsem fakt šílenej hlad. Když bylo po všem, nechal jsem nejzbytkovatější zbytky ležet na zemi, aby si na nich mohl pochutnat nějaký chudáček, kterého baví dojídat mršiny po ostatních. Je ale pravda, že z ryby skoro nic nezbylo. Jen pár velkých kostí a vnitřností, jinak jsem jí celou obral. A mohl jsem jít v klidu dál. Teď už o poznání spokojenější.

//Středozemní pláň

//Mahtae

Konečně jsem došel do bodu, kde řeka nemá tak vražedný potenciál. Tohle místo bylo pro lov ryb jako dělané. Byla tu výrazně klidnější voda než v severní části řeky, a taky lepší přístup k vodě. Prostě to nebylo tolik práce, což byl přesně můj styl – udělat všechno pro to, abych toho musel dělat co nejmíň. Pomalu jsem přistoupil až k vodě a nahlédl jsem na hladinu. První, co jsem spatřil, byl můj vlastní odraz. No tak to je konec. Vypadal jsem jako vrabčák. Přeležel jsem si půlku obličeje. Už už jsem si chtěl obličej vymáchat ve vodě, aby se to trošku spravilo, ale to by mi zbytečně odehnalo kořist. Udělám to, až něco chytim. Rozvážně jsem boční chůzí prošel pár metrů podélně po břehu a pozorně jsem si měřil hladinu tak, aby se mi v ní zbytečně neodrážela světlá obloha. Nic jsem přes to neviděl. Až po chvíli se mi ve vodě začalo něco mihat. Byla plná lososů. Skoro jsem začal mít strach, aby se tu někde neukázal medvěd. To už bych asi nebyl takovej frajer.
Soustředěně jsem si změřil hladinu ještě jednou. "Pojďte k tatínkovi, hoši." Naklonil jsem hlavu na stranu a udělal dva kroky dopředu. V takové menší části vymletého břehu se tísnilo několik ryb vedle sebe. Viděl jsem jejich siluety pod vodou. Takhle jsem měl větší šanci něco chytit. Když jsem tam skákal a rychle naslepo chňapal okolo sebe, nemířil jsem za jednou konkrétní rybou. A sotva jsem se čumákem otřel o jednu z nich, hned jsem změnil kurz a chňapnul jsem naslepo podruhé. Vyšlo to. Sice jsem lososa chytil tak neprakticky za hlavu a málem mi vypadl, ale povedlo se. Rychle jsem ho vyhodil co nejdál za sebe z vody, sám jsem vylezl ven, oklepal jsem se a doklusal jsem až k němu. Měl rozšmelcovanou hlavu, ale ještě se vrtěl. Měl jsem ze sebe radost. Pomalu jsem ho popadnul a rozhodnul jsem se ho odnést o kousek dál, než sem přijde nějaký medvěd.

//Medvědí jezero

//Vodopády

Směrem dolu po proudu jsem došel až k místu, odkud nejsou vidět vodopády a směrem na jih se rozprostírá tok řeky a pláně. Poblíž tohohle místa měla Styx ten svůj ostrůvek. Tam jsem jí viděl naposledy. Neměl jsem nějak náladu si zrovna vyčítat to, že jsem na ní byl fakt hnusnej, ale zároveň mi ta protiva začínala docela chybět, takže mi bylo jasný, že dřív nebo pozdějc se zase potkáme a nebude to zrovna příjemný. Určitě jí taky děsně chybim. Určitě každou noc brečí. Zavrtěl jsem hlavou, abych z ní oklepal zbytky rosy, a spolu s nimi vyhnal i tyhle myšlenky. Teď jsem se musel soustředit na to, abych měl co jíst, a přestal vypadat jako chodící kostra. Díky tomu, že jsem teď dlouho spal, mi ještě nějaké síly zbyly, ale moc jich nebylo. Podle mě jsem měl tak jeden pokus něco ulovit, takže by nebylo zrovna rozumný, aby to byl nějakej obr kousek. Stačil zajíc.
Vedle řeky jsem nemusel našlapovat potichu, protože její šum stejně přehlušil moje kroky. Mohl jsem klidně dupat jako slon. Což jsem taky dělal. Přišlo mi to náramně vtipný. Takhle jsem šlapal až do chvíle, než mě osvítil nápad. Nemusí to bejt zajíc. Nebylo by to ostatně poprvý, co bych si k obědu chytal rybu. Věděl jsem, že zrovna tahle řeka jich má dost. Léto ještě neskončilo, takže se ryby vyhřívaly víc u hladiny a daly se snadno chytit. Pomalu se mi začaly sbíhat sliny. V tomhle místě se ale řeka nezdála příliš přístupná a bezpečná, a já bych do ní nerad zahučel.
Pomalu jsem začal přidávat do kroku směrem na jih. Tušil jsem, že tam se proud trochu klidní, a že se tam nějaká ta ryba bude dát chytit snáz.

//Medvědí řeka

Ani nevím, jak dlouho jsem se válel na sluníčku. Tohle je taková moje klasika – bejt budižkničemu a válet se na sluníčku. Vlastně nejlepší způsob, jak může vlk trávit den. Na druhou stranu už jsem se takhle o samotě začínal nudit. Chyběla mi společnost vlků… vlčic… hlavně vlčic… a tak. Dokonce jsem se trochu přistihnul, že mi chybí moje trapná smečka. A Styx. A i ten trouba Newlin. Musim mu jít zase po čase připomenout, že má nechat tu svojí fialovou nádheru.
Pomalu jsem se zvedl ze země. Byl jsem totálně rozlámanej. Bolely mě i svaly, který jsem netušil, že mám. Vzpomněl jsem si na otce, který si takhle permanentně stěžoval, že ho něco bolí. Taková stará zdechlina jako on ještě nejsem. Ve spěchu jsem si protáhnul všechno co šlo, oklepal jsem ze sebe rosu a rozhlédl jsem se po okolí. Na zemi pode mnou po mně zůstala taková ošklivá promáčklina. Musim tu ležet fakt věčnost. Byl jsem u vodopádů. Moc dobře jsem je znal. Dalo by se říct, že jsem tu trávil skoro nejvíc času z celé Gallirei.
Měl jsem pocit, že můj poslední zážitek zahrnoval nějakou zrzavou vlčici, která mi trochu nakopala zadek, ale už to bylo pěkně dlouho a můj mozek se to patrně rozhodl vytěsnit.
Najednou mi začalo kručet v břiše. To se dalo tak trochu čekat – už nejmíň věčnost jsem nežral. Ach jo… třeba je nějaký žrádlo ve smečkovym úkrytu… ale… tam se mi teď nechce… Nechtělo se mi vlastně vůbec nic, ale žrát jsem bohužel musel, jinak bych zdechnul. Začal jsem pomalu větřit kořist. Na území, kde jsem se právě nacházel, jsem žádný blízký pach zrovna nezaznamenal. Ani pach nějakého chudáčka-hlupáčka-vlka, kterého bych mohl zmanipulovat k tomu, aby mi něco ulovil. Nakonec jsem se prostě postavil čelem k jedné světové straně a lajdáckou chůzí jsem se vydal někam, kde jsem doufal, že se bude nacházet nějaká kořist.

// Mahtae

"Nemít hranice a důstojnost je vzrušující," zatetelil jsem se, jako kdyby to byla ta nejvíc úžasná věc na světě, a jako kdybych vlčice litoval, že to tak nemá. "A náhodou se o sebe postarat umim. Vidíš, že žiju. Jsem zdravej... vyspinkanej... napapanej. Málokdo se má tak dobře jako já," zazubil jsem se. Jakkoliv se mi snažila vecpat její pohled na svět, který byl ve finále blíž k tomu obecnému a normálnímu pohledu, pořád mě to netrápilo. Byl jsem se sebou spokojenej. Nikdy bych si nevyčítal, že za mě ostatní oddřou práci, když jsou tak hloupí, aby to fakt udělali.
"Jseš všechno, jenom ne empatická," odpověděl jsem provokativně na otázku, na kterou asi ani odpovědět nechtěla. Určitě jsem jí nechtěl vykládat, jak moc mě ta její jiskra bolela nebo nebolela, protože kdybych frajeřil, asi bych schytal nějakou další, což se mi zrovna dvakrát nechtělo. "Pořád hledám, kde v sobě máš na těle zapíchnutou tu osinu, že jseš taková," doplnil jsem přemýšlivě. Možná to fakt bylo tou kytkou, že byla tak podrážděná. Těžko říct. Nebo prostě... neměla den. Nebo týden. Nebo měsíc. Nebo rok. Usmála se snad jenom když mě viděla trpět. To jsem na druhou stranu chápal, taky mě to vždycky pobavilo, když ostatní trpěli.
Mezitím se ke mně vlčice stačila přiblížit. Skoro bych to nezaznamenal, a tak mě to v tu chvíli překvapilo. Sotva jsem zaslechl, co mi vlastně říká, našpicoval jsem uši a upřel jsem na ní zrak, ale mezitím už se mi zase stačila začít vysmívat. Stáhnul jsem uši zpátky k hlavě a zakabonil jsem se. "Jasně, Sarumen je absolutně dobytnej. Těšim se, až tam nakráčíš ty," naklonil jsem k ní hlavu, "malililinkatá tulačka... a zničíš nás. Doopravdy," zašklebil jsem se na ní pobaveně. "Až to přijde, chci tam bejt a vidět to," doplnil jsem s dalším uchechtnutím. Jakmile mi začala vyhrožovat napadenim smečky, která mi byla ve finále absolutně ukradená, musel jsem jí dát najevo, že na mě neplatí ani tohle, ani nic podobnýho. Vzhledem k tomu, že jsem ve smečce netrávil téměř žádný čas, tak bych si bez ní poradil stejně dobře jako s ní. A navíc jsem tam vždycky jednou za čas něco odmakal, takže jsem ani nebyl v situaci, kdy by mě měl Morfeus vykopávat. Byla to ideální symbióza, kterou přehnaně důstojnej tuláček jako ona nemohla chápat.
A potom dokonce začala s tím, že má sto chutí mi ublížit. To už tu dlouho nebylo. Takže je jako ostatní. Nechá se vytočit. Jiný místo, jinej vlk, stejnej scénář. "Jestli ti stojim za tu námahu," pokrčil jsem lhostejně rameny. Vůbec jsem netušil, jak je na tom s magiemi, co umí nebo neumí, jak mocná je. A bylo mi to fuk. Kdybych se bál každý zakrslý tulačky, musel bych bejt desetkrát podělanej jenom za poslední tejden. Každá bolest jednou přejde. Spíš mě zaujalo to, co řekla potom. Komu budu chybět? Musel jsem se zamyslet. Newlinovi. Styx by z toho měla na oko radost, ale taky by brečela. Nebo... Když řekla, že chce konkrétní jména, nejistě jsem se zamračil. Tady znal každej každýho. Nechtěl jsem jí vykládat, s kym se bavim a kamarádim. Určitě je taky znala. "Tobě," usmál jsem se sladce. "Jenně," opravil jsem se, protože vlastně chtěla konkrétní jména, a udělal jsem k ní o krok blíž. "Děláš drsnou, ale kdybys mě zabila, rozbrečela by ses z toho jako malej ratlík. Protože jsem ti nic neudělal. Jsem na tebe... vlastně děsně milej," udělal jsem ještě krok dopředu, "možná se ti dokonce líbim, že jo? Nejsem ošklivej. Určitě tě beru. Kdybys mě zabila, zdálo by se ti o mně do konce života," zamrkal jsem na ní.

Díky za super akciiii
A omlouvám se za pozdní žádost o odměnu ._.

Prosím o kytiny

- Přidáno

Málem by mě to překvapilo, jak se naše úžasná milá konverzace zvrhla v to, že mě začala zrzina urážet hlava nehlava. Když mě nazvala ubožátkem, zvednul jsem uši od hlavy zpátky nahoru a naklonil jsem hlavu na stranu. "Kdybych nebyl zvyklej dostávat bídu, skoro bych se rozbrečel," zamumlal jsem uznale. Vůbec mě to vlastně netížilo. Ani jednu z věcí co jsem řekl jsem víceméně nemyslel vážně. Moc jsem neuvažoval nad tím, co říkám. Taky se mi to vždycky nakonec vymstilo. Bylo to jenom o tom, kdo to se mnou vydrží a kdo ne. Teda - co se týče vlčic. Kdyby byla Jenna samec, jako že se tak skoro i chovala, asi by to vypadalo jinak. To bych se do něj pustil a po pár minutách bych ležel rozhadrovanej na zemi. Normální scénář.
Takhle jsem si aspoň ušetřil fyzickou bolest. I když... "AU?" vyštěknul jsem po ní, když po mě vystřelila jiskru z tý kytky. Nebylo to nic příjemnýho. "Já to věděl," zahlásil jsem vítězoslavně i přes zdánlivou prohru a pyšně jsem se napřímil i přes bolest. Určitě to má na sobě za trest. Za tu její nevymáchanou tlamu. Brzo mi něco takovýho nasaděj taky. "Takže ve finále je to pěkně na houby. Takhle skončíš jako stará panna, protože kdo by tě chtěl obskakovat, tomu shoří půlka obličeje," provedl jsem analýzu situace a nasadil 'ne díky' výraz, aby konečně nechala toho, že jsem úchyl. Možná... trochu jo, ale zrovna Jennu jsem se pro jistotu rozhodl nebalit. Od... teď.
"Morfeus mě neživí. Jsem v tý smečce jedinej normální," skočil jsem jí do řeči, tváříc se velice přesvědčivě... a přesvědčeně. Fakt mě nenapadal nikdo, kdo by tam byl normální. Beta pár je důležitej jak blázen, maj tři malý fakany a jeden z nich je Marion, pak je tam Newlin... ach jo... Newlin... kde asi vězí... a ta jeho hrozná partnerka. Ať jsem dělal co jsem dělal, na další členy jsem si ani nemohl vzpomenout. Bylo smutný, že můj nejlepší kámoš byl ve finále Newlin. Newlina jsem původně pěkně šikanoval.
"Dobře, něco ti řeknu, krásko," začal jsem zase chytrácky, když se na mě pokusila hodit, že jsem slaboch a příživník, zatímco ona je mistr světa amoleta. "Život je od toho, aby si ho jeden pěkně užil. A jestli si ho chceš užít, musíš bejt trochu sobec. Takže máš dvě možnosti. První možnost - jsi super sobec-pijavice-příživník, ale královsky se bavíš - to jsem já," pokynul jsem hlavou, "a nebo jseš upjatej zodpovědnej chytrolín, kterej to celý odmaká - to jseš... očividně... ty," usmál jsem se kysele. "A víš, co je nejhorší? Že pořád stojim na čtyřech nohách a žiju. Takže... mi to prochází?" zamrkal jsem.

Při našem velice záživném hovoru se slunce konečně zvládlo vyšplhat na obzor. Málem bych si nevšimnul. Těknul jsem po něm očima, abych se ujistil, jestli je opravdu o kus výš než před chvilkou. Hýbalo se. Že mu to ale trvalo. To proto, že se čarodějnice zrzina přestala soustředit, jak jsem jí okouzlil. Hned mi to začalo krásně prohřívat srst. Léto. Léto byla moje roční doba. Vždycky z celýho roku nejlepší.
Vrátil jsem se pohledem zpátky k vlčici. "Máš štěstí, že svítá, drahoušku. Teď na mě uvidíš mnohem líp," zahlásil jsem škodolibě, jako kdyby to byl nějakej trest, že se na mě musí koukat. Já ale věděl, že nijak extra hrozně nevypadám. Když jsem se na sebe naposled koukal ve vodě, nebylo to vůbec hrozný. Nebyl jsem žádnej model, a ani tak extra namyšlenej, jako byl třeba Etney, ale byl jsem svůdnej jak ďábel. Měl jsem... osobní kouzlo. "Tim chceš teda říct, že to fakt pálí? Proč si to nesundáš?" stočil jsem konverzaci zase zpátky ke kytce. Moje nový oblíbený téma. Fakt mě to šíleně zajímalo. Nic takovýho jsem tady ještě neviděl. "Je to aspoň užitečný? Na okrasu asi fajn, ale těch debilních komentářů musíš mít plný zuby," politoval jsem jí, ačkoliv jsem sám byl debilním komentátorem, a sklopil jsem uši k hlavě.
"Zápasy vlčic jsou děsně rajcovní," ušklíbnul jsem se nad její další poznámkou, kterou mě docela vyšachovala, a tak jsem jí na to víceméně neměl co říct. Byl jsem fakt nemožnej. Ale bavilo mě to. "Jenna," zkusil jsem to jméno letmo váhavě vyslovit. Tohle jsem dělal vždycky. Byla potom menší šance, že to zapomenu. Jenna byla nejenom vlčice s docela normálnim zjevem, ale i normálnim jménem. To se na Gallirei moc často nestávalo. Na každý vlčici mi tady většinou vadilo aspoň něco. U ní to teda byla asi ta kytka, ale jinak mi přišla fajn. Byla správně... protivná.
"Moc se tam nezdržuju. Je to tam samej exot nebo vlče. Chodim se tam najíst a vyspat," přikývl jsem na její sarkastickou domněnku. Že jsem nedávno zachránil Marion a byl s nima na lovu, to byla věc druhá. Členství jsem si nějak udržet musel. Líbil se mi náš úkryt. "Dneska může bejt ve smečce každej," nadhodil jsem potom. Já jsem toho byl živoucím důkazem. "Jaktože v ní teda nejsi ty? Nech mě hádat... jseš protivná jak noc? Nebo je to tou kytkou? Nebo - a to je nejmíň pravděpodobný - nechceš? Ale proč? Tolik výhod," začal jsem zase chytračit, jako kdyby mi do toho něco bylo. Vlastně mě to nezajímalo, jenom mě bavilo do ostatních rýpat a otravovat je. To bylo nejlepší zabití času.

"Tak si mě neprohlížej," poradil jsem jí chytrácky. To bylo přece jasný řešení. Ani nevím, proč mi to říkala. Jsem děsnej chytrák. "Mohla bys po mně začít toužit, a nápadnic už mám dost," doplnil jsem se tak, aby bylo jasný, že je to nadsázka, a že moje nápadnice jako klidně bejt může, kdyby chtěla. I když teda nevypadala, že chce. Pro mě za mě. Zajímavý bylo, že by to nebylo poprvý, co mě někdo nazval kusem lejna. Bylo to nejmíň potřetí. Nechám se životem přetetovat na černo. Pak budou chytráci konečně držet tlamu. "Rád bych si tě prohlídnul zblízka," začal jsem svůdnicky, "ale ta kytka... prostě nemůžu. Jsem z ní strachy podělanej, fakt," zakroutil jsem hlavou, teď už s úplně jinym tónem. Rád jsem strkal čumák do všeho možnýho, ale co jsem na Gallirei, většinou se mi vymstilo šahat na cizí věci... nebo vlky.
"Ta jeskyně nemusí bejt vlhká. Znám spoustu jeskyní. Ale jak chceš," nasadil jsem ještě-se-ti-po-mně-bude-stejskat-až-budeš-stará-panna pohled jako oplátku za ten její vyplazený jazyk a těknul jsem očima po obloze. Pořád nic.
"Můj harém samic nemá dovoleno vycházet z doupěte. Musely by tě rozcupovat, že si se mnou povídáš. Buď ráda," začal jsem si okatě vymýšlet. Tohle tlachání mě šíleně bavilo. Harém samic jsem teda zrovna neměl... nikdy se mi nepovedlo si udržet víc samic najednou. Nejsem ani tak špatnej lhář jako smolař. A navíc jsem byl zrovna teď sám. Už docela dlouho. Ale... já partnerku vlastně ani nechtěl. Bavilo mě flirtovat, ale nebavilo mě s někym bejt.. "Jo, jednoho samce jsem měl ještě nedávno taky za partnera, ale nebylo to ono," zavrtěl jsem hlavou při vzpomínce na to, jak jsme se s Newlinem sjeli bobulema u studánky. Nikdy víc. Jinak mě vlci teda zrovna dvakrát nepřitahovali. Měl jsem opravdu hodně rád vlčice.
Když byla naše předstírací hra nachvíli tak nějak u konce a vlčice začala pokládat normální otázky, pomalu jsem si sednul a podrbal se na přední noze. "Jsem ze Sarumenu, od Morfa. Jmenuju se Duncan. Co ty, zrzino? Nesmrdíš smečkou. Tulačka?" prohlásil jsem nezaujatě. Tady na Galli byl totiž každej děsně tajemnej. Náramná psina. Jako kdyby na to byl někdo zvědavej, jak se kdo jmenuje. Už teď si většinu jmen nepamatuju.

Pěkně jsem si vlčici celou prohlídnul. Nikdy mi nedělalo problém si někoho dlouze prohlížet. Bylo mi fuk, že to neni slušný. Bavil jsem se tim, jak to ostatní znervózňuje. Byla docela pěkná. Taková nazrzlá. Jeden z mála zdejších hezkejch vzhledů. Tady je totiž každej flekatej puntíkatej exot, co se v přírodě neschová, ani kdyby se pomazal lejnem a obalil hlínou. Skoro mě zajímalo, jestli je odněkud z jihu nebo tak, že je takhle barevná, ale... ve finále mi to bylo vlastně fuk. Totálně nepotřebná informace. Bavit se dalo i o zajímavějších věcech. Jako třeba ta divná hořící kytka, o který jsme se bavili teď.
Když poznamenala, že jsem se představil jako idiot, přesvědčivě jsem přikývnul. O tom to celý bylo. A tak nějak jsem čekal, že zrovna ona se toho chytne. Byl to takovej typ. Takovej scénář jsem nezažíval poprvý. Tahle předvídatelnost mě bavila. A krom toho jsem se nikdy nebral vážně. Bylo mi líto těch, co to tak měli. "Jdeš na to rychle, to se mi líbí," zvednul jsem laškovně obočí a zamával ocasem. "Ale asi by nebylo dobrý se tulit přímo před tvojí kamarádkou. Chceš to přesunout někam do jeskyně?" svůdnicky jsem se na ní ušklíbnul. Ani by mě nenapadlo se k tý její kytce přiblížit. Na to, jestli to pálí, jsem se přece ptal proto, že jsem se bál, že jo.
"Jsem i otravnej i idiot i super sexy svůdník, všechno v jednom. Jedinej na světě. Absolutní originál," zívnul jsem ledabyle a zamlaskal. "Mně by ti mohli poslat jedině za odměnu, protože jsem nejchtěnější samec v okolí, ale ty spíš vypadáš jako pěkná zlobivka, takže to asi bude nějaký nerozumění?" pokrčil jsem rameny s přehnaným přehráváním v hlase. Mně nějaký urážky moc nevadily, takže mě zatim docela bavilo se s ní vykecávat. Rozhodně to bylo lepší než bejt sám.

Upřímně jsem čekal jeden z těch klasickejch způsobů reakce na urážku, který jsem z Gallirei zatím znal. Většina vlků se urazila a neodpovídala mi. Buď to, a nebo na mě rovnou vyjeli. A v nejlepším případě ze sebe začali házet trapný nadávky nazpátek. Tahle vlčice byla ale jiná. Zvládla mě docela pěkně setřít. "To je fér," ušklíbnul jsem se a uznale pokýval hlavou. To se ani nedivim. Tady jsem očividně narazil. Musel jsem vypadat pěkně přeležele. Válel jsem se v hlíně na ksichtě asi tak nejmíň poslední tejden. Ani chodit mi zatim pořádně nešlo, jak jsem byl rozlámanej. Když už jsem byl u toho, rovnou jsem se protáhl a zívl, usmívajíc se nad tím, jak se vlčice najednou vzdálila od vody. S tim co má na noze by jí to mohlo jedině pomoct, kdybych jí tam strčil. Je pravda, že kdyby byla vlk, asi bych to už býval udělal, abych vyvolal trochu drama. Teď se mi ale nechtělo. Byla to holka. To by nevypadalo dobře. Udělal bych to třeba Styx, ale cizince ne.
Ani jsem se nestačil nadát a zase mě začala urážet. Moc mě to nezajímalo. Mnohem víc a víc mě začínala zajímat spíš ta věc na její noze. "Nepálí to?" skončil jsem jí pobaveně do řeči a máchnul ocasem ze strany na stranu. "Na to se tě asi ptá každej, co? Vsadim se, že se tě na to ptá každej idiot. Taky by mě to zajímalo," ušklíbnul jsem se. Teď už mi to musela říct. Prostě proto, že jsem to chtěl vědět. Chtěl jsem do ní rejpat. Zhoršit jí den. Takový věci mě bavily. "Máš to za trest, nebo za odměnu? To musí bejt za trest, ne? To Smrt? Co jsi komu udělala? Neni to votravný?" začal jsem jí bombardovat otázkama. I tak jsem se ale stačil tvářit, že mě nezajímá odpověď ani na jednu z nich. Nudil jsem se a potřeboval jsem se zabavit.

//Náhorní plošina (přes Mahtae)

Slunce pořád nikde. Zlostně jsem se zamračil na oblohu. Vylez. Chci teplo. Chci léto. Vylez. Zlostně jsem dupal podél řeky. Možná jsem na sebe chtěl upozornit. Měl jsem takovou... protivnou náladu. Sice jsem se zrovna najedl, takže jsem byl relativně spoko, ale konflikty mě bavilo vyvolávat vždycky. Už z dálky jsem cítil nějaké pachy. Byly to ale vlčice. To vůbec nevadí. Moje agresivní nálada se velice rychle změnila na konverzační náladu. Asi proto, že to byly samice. A možná taky proto, že jsem byl zrovna najedený - líný jsem byl i normálně, ale po jídle tuplem.
Lehce jsem zpomalil, abych nezakopl, když jsem se podíval na oblohu podruhé. Kde je to sluníčko? Jeden tady půl roku mrzne jako idiot a když konečně přijde léto, tak nic. Tady to fakt miluju. Jakmile jsem se k vlčicím přiblížil na dohled, pečlivě jsem si olíznul tlamu, abych jí neměl od krve. Abych byl fešák. Normálně bych jim rovnou šel narušovat osobní prostor, ale měl jsem po jídle žízeň, a tak jsem se nejdřív stavil k řece. Zajímavý je, že tady jsem byl naposled taky se Styx. Poslední dobou jsem se bůhvíproč jako na potvoru pohyboval výhradně po místech, kde bych skoro ještě cejtil její pach.
Důkladně jsem se napil, podíval se na sebe v pohyblivém nejasném vodním odrazu a hrdě jsem se narovnal, abych byl dostatečně sexy. Teda - já jsem se tak nikdy nebral, byl jsem spíš takovej vošklivák, ale bavilo mě si hrát na šílenýho svůdníka. Otočil jsem se směrem k nim a mávnul jsem ocasem. Teď je čas narušovat osobní prostor. "Za tu tmu můžete vy, čarodějnice?" vmísil jsem se drze do hovoru, tváříc se, že mě ani pořádně nezajímá odpověď. Ono by mě vlastně zajímalo, co se děje, ale tady na Galli už jsem se nedivil ničemu. Spíš jsem si chtěl povídat, a začínat rozhovor pozdravem bylo pro nudný trapáky.

//Ohnivé jezero

Ženský uhozený.
Nedalo by se říct, že by to bylo zrovna včera, kdy se po mně Ayshi sápala a snažila se na mě chmatat, ale já to měl pořád živě před sebou. Pořád mi z toho jezdil mráz po zádech. I v tomhle brzkém letním ránu. Nebo vlastně... ono to pořád vypadalo, že bude co nevidět ráno, ale pořád ne a ne vyjít sluníčko. Na druhou stranu už to nebyla vyloženě noc. Takové to... pološero. To jsem nesnášel. A začínalo mě to pěkně znervózňovat. Asi to bylo tím, že jsem měl hlad. Vyspalý jsem byl dost, ale nejedl jsem pěkně dlouho.
Rozhlédl jsem se okolo sebe. Zase tahle protivná plošina. V noci se tu vůbec nedalo vyznat. Orientační smysl jsem postrádal i ve dne. Vzpomněl jsem si, že jsem předtím chtěl jít do smečky, ale najednou se mi tak úplně nechtělo. To ulovený jídlo už tam dááávno nebude. Musel jsem něco chytit hned teď. Hned, teď a tady.
Zamířil jsem lehce na sever, kde se povrch mírně svažoval a přecházel v úrodnější louku. Bylo mi jasné, že když nebudu mít štěstí, najdu tu jedině tak nějakýho hraboše. A to se mi zrovna nechtělo. Nejedl jsem je rád. Bylo to jídlo nanic. Popošel jsem ještě trošku dál, směrem k řece. O kus dál přede mnou se v tom šeru rozprostíral ostrůvek, kde jsem předtím nechal Styx. A jo vlastně. Musim za ní pak zajít. Snažil jsem se na to teď nějak nemyslet a soustředit se na to jídlo. Kdybych nebyl najedený, mohla by mě šedivá vlčice klidně chytit a zabít. Byla by toho určitě schopná. Naštval jsem jí dost.
Jen malá chvíle stačila na to, abych narazil na zajíce. Byla správná denní doba. Měl jsem radost. Zajíce jsem, narozdíl od ostatních zvířat, docela chytat uměl. Bylo to snad moje nejobvyklejší jídlo. Lehce jsem se nakrčil a začal jsem ho obcházet v kruhu, abych nabral směr a čas. Celou tu dobu jsem v té tmě pomalu pokukoval pod svoje nohy, abych někde nezašlápl nějaký zbloudilý klacík nebo kus kůry. To by zkazilo celou operaci. Naštěstí se ale zdálo, že jde o nějakého pomalejšího jedince. Nebyl moc velký, asi byl mladší, a zdálo se, že o mně vůbec neví. Měl jsem štěstí, že jsem šlapal tou navlhlou trávou. Když jsem byl dost blízko, okamžitě jsem se po něm vrhnul. Lehce mi to podklouzlo, ale naštěstí se mi to povedlo vybalancovat a jako bonus mě to taky vyhodilo dopředu, čímž jsem nabral rychlost. Na první chňapnutí se to nepovedlo. Bylo to těsně, zavadil jsem jen o jeho srst. Dal jsem všechnu sílu do zadních nohou a dvěma mohutnými doskoky jsem ho dohanal. Když jsem byl nad ním, vrhl jsem se na něho podruhé a pořádně ho zakousl. Musel být mrtvý během vteřiny. Aspoň to nebude bolet.
Narovnal jsem se a sedl si, porcujíc svojí skromnou kořist, abych se aspoň trochu najedl. Pár minut mi to trvalo, ale hltal jsem docela rychle. Měl jsem opravdu hlad. Všechno, co se z toho zajíce dalo sníst, bylo zachvíli tatam. A já mohl spokojeně pokračovat v cestě na sever.

//Vodopády přes Mahtae

Protočil jsem očima snad až k mozku, když se šedá vlčice nechala osvítit božim světlem a začala si hrát na kamarádku. Bylo mi jasný, že si musim její falešnej ksicht dobře zapamatovat, takže jsem si jí ještě chvíli prohlížel, než jsem se na obě opovržlivě ušklíbnul, zastříhal jsem ušima a rozhlédl jsem se po noční krajině. Konečně můžu vypadnout, aniž by mě to klíště pronásledovalo. Hezky si ho užij, Ilenie. "Kdyby mě měly oblejzat takovýhle vlčice, jsem radši gay," odpověděl jsem stroze a odplivnul jsem si do jezera na stranu, načež jsem se pomalu vypravil z mělčiny zpět ke břehu. Víš kulový, kdo mě oblejzá. Taky bys mě určitě nejradši oblejzala.
Na břehu jsem se oklepal a tu menší mokrou část nohou jsem si vysušil pomocí rychlého ohřátí vzduchu. Styx by se to asi moc nelíbilo, ale nechtěl jsem být mokrý takhle na noc. Že se ony chtěly válet mokré po zemi, to byla jejich věc. Špinavky. Navíc jsem dostával hlad. Hned na břehu jsem začal uvažovat, jestli se vydám do Sarumenu, nebo ještě někam jinam. V Sarumenu už totiž podle mě jídlo nebylo, a zrovna dvakrát se mi nechtělo lovit přímo tam, kde je to samý kořen a překážka. Mám chuť na ryby. V tomhle jezeře žádné nebyly, ale jeho atmosféra mi... na ně prostě navodila chuť.
Z myšlenek mě vytrhla až Ilenie, která začala něco šeptat Ayshi. No potěš. Čas se vypařit. Nějaké osahávání bych tentokrát už nepřetrpěl, a musel bych jí opravdu utopit. A pak i Ilenii. "No nic, užívejte super-lesbickou chvilku, cácory," řekl jsem lhostejně s lehkým pobavením v hlase a švihnul jsem ocasem. Tahle situace už mě nezajímala, protože jsem v ní neviděl schovaný žádný osobní prospěch. Nemohl jsem ani jednu z nich... nijak využít. Takže pro mě nuda. Začal jsem si to pomalu štrádovat zpátky na západ. Možná k tomu moři, o kterém mi říkal Newlin.

//Náhorní plošina přes Středozemku
//A já vám tímto děkuji za hru, dámy, Duncan se odebírá do říše dočasně-maturitně-uspaných :))