Gallirea - Příspěvky uživatele

Vlk mi prozradil, že žije v nějaký Asgaarský smečce. Jestli teda nekecal. "To mi nic neřiká," pokrčil jsem rameny. Ani jsem o ní asi neslyšel. Navíc z tý věty tak nějak vyplývalo, že alfa asi neni. Možná proto se choval, jako kdyby měl zaraženou třísku v zadku. Já jsem byl koneckonců taky celej vzteklej, že nejsem alfa a nekomanduju ostatní. Takže jsem to docela chápal. Nabručenci jako byl on mi většinou nemohli moc slovně ublížit. Potkal jsem jich desítky. Já osobně jsem nebyl nějak extrémně nenávistnej. Byl jsem spíš hajzl. Ale oba jsme byli prostě... špatný. Tahle konverzace se mi začínala líbit.
"Tu znám... až moc dobře," zašklebil jsem se spokojeně nad jeho další poznámkou. Musel mluvit o Styx. Ta měla jako jedna z mála o dost horší pověst než já. Měl jsem radost, že žije. Že se pohybuje. Že neni zmrzačená. Těšil jsem se na ní. Těšil jsem se i na to, jak mě zakousne do krku. Romantický.
"Stejně ti ho vecpu," reagoval jsem pobaveně pokrčením ramen i na to, že ho nezajímá moje jméno. Mohlo ho to nezajímat jak chtěl. Teď už ho věděl. Teď už ho bude mít v hlavě napořád. Někde vzadu... v kategorii 'nejlepší vlci na světě'.
"Jsem delta, nemám magii a kamarádů mám málo. Víc asi spíš nepřátel, nebo známejch. Známý se pak dělej do kategorie užitečný a neužitečný," vychrlil jsem na něj. O magii jsem se poslední dobou cizím nezmiňoval. "A už na mě tak nečum. Takhle vypadám proto, že jsem zrovna vylez z pekla. Jsem děsně zlobivej kluk. Taky vypadáš docela... zlounsky. Můžem to dát dohromady. Chci dát do držky spoustě vlků," rozsvítily se mi oči z mojeho vlastního monologu. Bylo mi jedno, jestli mě bude mít za magora. Rád jsem si s ostatníma hrál. Bylo to ber-nebo-nech-bejt. Po tomhle návrhu jsem se přiblížil a opřel jsem se mrtvolácky o další strom. Dělal jsem to abych vypadal jako frajer. Nějakejma jeho poznámkama že jsem hubenej jsem se nenechal rozhodit. Nemohl jsem za to, že on je korba.
"Takže jak se jmenuješ, fešáku?" zahlásil jsem přiteplenym tónem, ale zároveň super chraplavym hlasem, aby to pochopil jako nadsázku. Byl jsem si jistej, že má někde tam uvnitř taky smysl pro humor.

Vlk prvních pár chvil vůbec nepromluvil. Bručounek? Neee... to snad ne. Je pravda, že ty se provokovali nejlíp, ale on mi nepřišel jako ten typ. Třeba jsem se špatně trefil do potenciálního parťáka. Doufám, že ne. Mrsknul jsem ocasem a těkal jsem očima pomalu tam a sem, sem a tam. Byl jsem znuděnej. Chtěl jsem si pokecat. Chtěl jsem vymejšlet kraviny. Chtěl jsem dělat... něco. Nějakou špatnost. Ale neměl jsem nápady.
"Jsem plnej. Každej neni takovej mutantní krokodlak jako ty. Ale děkuju," zachytračil jsem, protože do zadku jsem mu už vlez těma dvěma větama před tim. To by zas stačilo. I když nevím, jestli se úplně hodilo ho nazývat 'krokodlakem'. Jestli ho to vytočí, neni ten pravej. Nebyl jsem žádnej podpantoflák. Chtěl jsem najít někoho, kdo mi pomůže trápit ostatní. Tenhle vlk měl sílu. A byl protivnej. Byl ideální.
K mému překvapení se potom neznámý sám pustil do řeči. Bingo! To, že jsem trapný ticho nemusel přebíjet já sám, byl první náznak toho, že je tu ještě naděje, že je trochu normální. Sice vypadal trochu nabručeně, ale nebylo to podle mě nic, co by se nedalo překonat. "Hibernoval. Dlouho," přiznal jsem lhostejným tónem. Nevypadal jsem zrovna teď nejlíp, ale cítil jsem, jak se po tom lososovi a pohybu pomalu dostávám zpátky do formy. Zotavoval jsem se rychle. "Jsem si jistej, že mi nic zajímavýho neuteklo. Nebo o něčem víš? Jseš vůbec zdejší?" začal jsem se jakoby-zajímat-jakoby-zkoušet-kamarádit-nebo-navazovat-kontakt-nebo-co-to-vlastně-bylo. Potřeboval jsem si ho trochu oťukat. "Jsem Duncan," vnutil jsem mu svoje jméno a začal jsem se vnitřně modlit, že o mně ještě neslyšel. Jestli byl opravdu alfa, na 90% už jsem zpološikanoval někoho z jeho smečky, což by se úplně nehodilo.

Jak jsem tak sám sebe znal, sedět jen tak ve tmě mě nemohlo bavit napořád. Vlastně mě to přestalo bavit velice rychle. Ty dva vlci opodál by se možná dali nějak popíchnout nebo lehce pošikanovat, ale přišlo mi, že jenom zevlujou a nic nedělaj, takže jim ani nešlo nic překazit. Navíc byli dva. A já neměl náladu zase dostat do čumáku.
Zamžoural jsem na oblohu a zkusil jsem tam najít měsíc, ale bylo kompletně zataženo. Nebylo vidět vůbec nic. Ani já. Ani slyšet. I když... co to? Zastříhal jsem ušima do obou stran a začal jsem se zmatečně rozhlížet. Někdo se blížil. Hodně rychle. STYX. NOROX. NOROX. Otočil jsem hlavu a ještě než jsem se stačil vzpamatovat, byl tu velký šedivý stín. V tu chvíli mi nemělo šanci dojít, že to není ani jeden z nich, takže jsem zachoval paniku a instikntivně jsem sám sebe přirazil blíž ke stromu. I tak mě vlk sejmul celou svojí vahou. Povedlo se mi zakulatit záda tak, abych udělal jenom kotrmelec dozadu a zase se hned postavil na nohy, připravený k úprku. Až v tu chvíli mi došlo, že slyším dvě sady končetin, ne jednu. Byl na lovu. Mě si vůbec nevšímal. Huh. To se mi docela ulevilo.
Ještě chvíli jsem stál ve tmě a pozoroval ho. Lov se povedl. Musel mít obrovskou sílu. Kdybych měl v břiše prázdno, v kombinaci se svým nulovým pudem sebezáchovy bych se mu začal okamžitě nezdvořile tlačit do jídla, ale teď to nebylo potřeba. Hlad tu měl očividně jenom on.
Popošel jsem blíž a opřel jsem se pravým ramenem o strom, abych na vlka dobře viděl. Byl jsem k němu tak nějak z boku. Byl cizí. Ale sílu měl jako blázen. Nedivil bych se, kdyby byl alfa. Dokonce byl cítit po smečce. To by ale asi nelovil sám. "No ty kráso, pěkně," prohlásil jsem dost věrohodně na to, aby to znělo opravdově, ale taky dost nezaujatě na to, aby pochopil, že mě jeho jídlo nezajímá a nejsem žádná hrozba. "Ty musíš mít nejmíň metrák," začal jsem uvažovat nahlas, jako kdyby to snad někoho mělo zajímat. Já jsem mu to teda vůbec nezáviděl, že je taková nabouchaná godzilla, ale do křížku bych se s nim dostat nechtěl. Byl jsem radši takovej ten manipulativní přizdisráč, co někdy dostane přes tlamu. "Jseš tuláček, nebo se nerad dělíš?" rejpal jsem dál. Nemyslel jsem to špatně, ale dlouho jsem s nikym nemluvil a můj vnitřní Duncan-otrava se zase dral na povrch. Netušil jsem, co je to zač. Třeba je to novej šikanovací spojenec. Takovej by se mi hodil. Mám nějaký nevyřízený účty. "Bejt tebou, sežeru si to celý. Je to tu samej chudáček a sirotek, kterej se o sebe neumí postarat. Kvůli těmhle dobroserům vůbec nefunguje přirozená selekce," začal jsem zase žvatlat. Vlastně jsem mu dělal takovej podcast na poslouchání k jídlu. Byl jsem totiž samý moudro.

//Medvědí jezero

Konečně jsem byl v lesíku. A byly tu i nějaký pachy. Vykecávaly se tu nejmíň dvě nuly, který jsem asi neznal. A já najednou přestal mít chuť se k nim připojovat. Měl jsem nějak vybitou sociální baterku. To ten Styxin pach. Musim se znovu dostat do formy. Musim zas někoho potrápit... nebo... udělat nějakej průšvih... neboo... Musel jsem si prostě a dobře obnovit reputaci. Poslední dobou jsem byl děsnej mílius. Až moc mílius na můj vkus. Nemohl jsem dopustit, aby o mně měl někdo takový mínění. Hodný vlky každej jenom využívá. Využívaj je vlci, jako jsem já. Jestli chceš žít fajn život, musíš bejt prostě pěkný hovado. A vůbec - pořád jsem měl pár es v rukávu. Měl jsem i takové nevyřízené účty, kdy někdo něco dlužil mně. A byl čas to všechno začít hezky využívat a chovat se zase jako hajzl.
Teď hned ale ne. Stoupnul jsem si do tmy mezi stromy a zvednul jsem hlavu. Bylo bezvětří, ale stejně jsem veděl, že jsem kousek od hranice nějaký smečky. Musel jsem se zamyslet, jestli jsem tuhle konkrétní už někdy navštívil, ale nejspíš ne. Můžu tam jít udělat bordel. Aspoň bude sranda.
To ale až zachvíli. Teď jsem si na chvilku sednul do tmy, opřel jsem se zády o strom, abych měl všechno a všechny hezky na očích a chvíli jsem si užíval, jak pod zataženou oblohou nejsem v té tmě nějak extra vidět. Svítily mi do ní jen oči.

//Ježčí mýtina přes Středozemku

A byl jsem zase tam, kde jsem byl naposledy před pár hodinama. Tady jsem porcoval toho lososa. Když jsem to tu míjel podruhé, mrtvola už na zemi neležela. Byl tam jenom mastný flek krve. Hm. Nějaká chudinka si na tom musela náramně pochutnat. Vlastně mě to trochu vyděsilo. Znamenalo to, že mezi mým odchodem a příchodem se tu někdo pohyboval. Někdo nebo... něco... nebo medvěd. Normálně mi to přišlo jako náramná čurina, pohybovat se okolo velkejch nebezpečnejch zvířat, ale to bylo spíš když jsem se před někým předváděl. Teď nebylo před kým, a medvěda bych zrovna moc potkat nechtěl.
Zvednul jsem hlavu od mrtvoly a rozhlédl jsem se do stran. Nikde nikdo. Ani pach. Nebyl jsem schopný rozeznat, kdo nebo co tu rybu vlastně odneslo. A ani jsem vlastně radši nechtěl.
Nakonec mě napadlo jít do lesíka, přes který jsem dneska ještě neprošel. Podívat se, jestli tam třeba někoho nepotkám. Posledně se to povedlo. Už mi z té samoty začínalo docela šplouchat na maják.

//Křišťálový lesík

//Jezevčí les přes Říční eso

Bohužel pro mě jsem cestou zase musel překročit řeku. Tohle už mě šíleně nebavilo. Kamkoliv vlk šel, tam musel překračovat nějakou dementní řeku. Takhle v létě to docela šlo, i když jsem do vody nebyl zrovna nadšenec, ale začínal jsem přemýšlet nad tím, jak to jako budu dělat v zimě.
Jakmile jsem byl za řekou a ocitl jsem se na mýtině, začal jsem se intenzivně několikanásobně oklepávat, protože byla noc a jinak bych hned tak neuschnul.
Když už to bylo docela v pohodě, vydal jsem se dál na východ. Ještě jsem přesně netušil, kam vlastně jdu, ale měl jsem v plánu se prostě zastavit, až někoho potkám. A zároveň zmizet trošku dál od vršků, kde žije Život. Jeho moc jsem na sobě zatím nijak nepociťoval. Třeba to přijde. To když mě očarovala Smrt, okamžitě jsem o tom věděl. Protože jsem mohl používat... svojí magii. Na tu už bych skoro zapomněl. Cvičně jsem si proto zkusil podpálit kousek trávy, ze kterého se začalo lehce čoudit. Yes. Pořád to umim.

//Medvědí jezero přes Středozemku

//Vysoká strž přes Houštiny

V tomhle lese už jsem taky někdy byl. Jenom mi to v tý tmě trvalo poznat. Už jsem byl všude. Znám to tu nazpaměť. Moh bych dělat průvodce. A nechat si za to platit. V drahokamech, nebo tak. Nějaký chudáčci nováčci stejně věděj prd, jak to taky chodí. Nějakýho si potom odchytim. Vzpomněl jsem si na tehdejší setkání s rovnou dvěma nováčky, které se mi zrovna ale nepovedlo příliš oškubat. Byli takový... divný. Rozhlédl jsem se za chůze do stran a začal jsem váhat, jestli bych se neměl stavit ve smečce. Ještě ne. Ještě nejsem pryč tak dlouho. Už jsem tam měl delší absence. I když je fakt, že aspoň Morfovi bych se ukázat měl. Pořád je dobrý se tam jednou za čas zašít. Nakonec jsem ale rozhodl, že teď ještě není ten čas, a stočil jsem svůj krok mírně směrem k severu, ale jinak stále na západ.
Naštěstí jsem ani nemusel přemýšlet nad tím, jestli někde něco lovit nebo ne. Byl jsem příjemně najedený. Lososa si budu dávat častějc.

//Ježčí mýtina přes Říční eso

Když jsem se probral ze šlofíčku, výjimečně mi nikdo nestál nad hlavou a nechtěl mě zavraždit. Až teď mi došlo, že na tomhle území bylo vlastně extrémně nezodpovědný spát. Kdyby mě někdo odšoupal ke kraji strže - jakože spím dost tvrdě - a shodil by mě z ní, ani bych to nevěděl. Ale teď nebyl čas být přehnaně paranoidní. Nikdo mi přece po krku nejde. Nikomu jsem pořádně nic neudělal. Měl bych to napravit.
Pomalu jsem se zvednul a začal jsem se pořádně protahovat. Tělo už mě zdaleka nebolelo tolik jako předtím, než jsem šel spát. Pomalu jsem se z toho všeho dostával. I to jídlo už mi slehlo. Bylo mi výrazně líp. Už to jsem zase já. Zmrtvýchvstání. Zamžoural jsem do tmy před sebou. Pořád nevycházelo slunce, ale já už spát nechtěl. Naspal jsem toho až až. Pomalu jsem se vydal kamsi zpátky k západu, abych se nevzdaloval nikam, odkud by se mi nechtělo vracet.

//Jezevčí les přes Houštiny

//Narrské kopce přes Kaňon řeky

Musel jsem jít podél řeky a potom stoupat hodně do kopce, abych se dostal na místo, kde už jsem párkrát byl. Dobře jsem si vzpomínal, kdy jsem tu byl naposledy. Když jsem tu byl naposledy, byl jsem totiž... mrtvej. Byl jsem duch. Vznášel jsem se nad zemí. Mohl jsem ze strže skočit dolu a nic se mi nestalo. To byl šíleně divnej zážitek, ale docela mě to bavilo. Teď by asi nebylo úplně supr skákat dolu.
I tak jsem si hrozně neohroženě stoupnul až k okraji, když se mi sem konečně podařilo dojít. Podíval jsem se dolu na prostranství, kde se mlela řeka. Takhle ve tmě toho teda bylo vidět hodně málo, ale to nevadilo. Potřeboval jsem, aby mi trochu slehlo. Zastavil jsem se, sednul jsem si a párkrát jsem se zhluboka nadechnul. Řeka syčela někde dole pode mnou. Kdyby byl den, asi bych z toho dostal závrať, ale takhle mi to nevadilo. Navíc konečně přestalo být vedro. Vítr mi jemně pohladil srst a já jsem se rozhodl pohnout dál od okraje, abych si mohl nachvíli lehnout a odpočívat. Pořád mi neslehla ta ryba, kterou jsem do sebe před pár hodinami naládoval. Stočil jsem se do klubíčka zády k hluboké propasti, nachvíli jsem zavřel oči a ponořil jsem se do lehounkého spánku.

//Vrchol

Chvíli mi to trvalo, než jsem zase rozchodil své rozlámané tělo, ale jakmile se to povedlo, začal jsem z vrcholu kopců skákat jako kamzík. Šíleně jsem spěchal. Zdrhej. Zdrhej zdrhej zdrhej zdrhej. Poslední, co jsem potřeboval, bylo setkání s Noroxem. Teda - nebál jsem se ani nic, ale nechtěl jsem ho potkat se Styx. S ní to setkání muselo být... speciální. Chtěl jsem jí potkat o samotě. Chtěl jsem jí vídat o samotě. Abysme bratříčka trošku naštvali. Byla to dlouhá doba, co jsme se neviděli. A v něčem mi fakt chyběla... což bych na sobě vlastně nikdy nedal znát. Málokdo mi chyběl tak moc, jako ona, ale nějak jsem si to nechtěl připouštět. Ostatní vlčice byly děsně ukecatelný a jednoduchý. Ona vůbec. To mě bavilo. Bavilo mě si s ní slovně hrát. A celkově... hrát. Ten nezávislej flirt byl pro mě šílená zábava. Ale bylo mi jasný, že teď mě neuvidí moc ráda. Zabije mě. Na druhou stranu jsem se nebál, že bych jí nějak neukecal zpátky k tomu, aby po mně děsně toužila. Byl jsem neodolatelnej.
Teď byl ale čas se vypařit aspoň o území dál. Pokračoval jsem na východ, protože už se mi nechtělo jít zpátky na západ, odkud jsem přišel.

//Vysoká strž přes Kaňon řeky

//Narrské vršky

Vzhledem k tomu, že jsem byl po vydatném obědě, nešplhalo se mi na kopce zrovna dvakrát nejlíp. A vůbec – měl jsem pěkně protivnou náladu. Už jenom proto, že jsem šel k Životu. Život mi prostě naháněl hrůzu. Jak už jsem řekl – Smrt, ta jeho ségra, to byla zlá protivná mrcha už od pohledu, ale on byl prostě takovej… až moc hodnej. Jako kdyby něco skrejval. Děsil mě jak blázen. Vůbec jsem neměl radost, že k němu jdu. Teda… neměl jsem jí prvních pár desítek metrů, nebo stovek metrů, co jsem se snažil vystoupat na ty jeho kopce. Jakmile jsem se dostal o trošku výš, začala mě zaplavovat ta jeho endorfinová sjížděčka, kterou se tady snažil každýho oblbnout. Mě nedostaneš. Nevěřim ti. Jseš jenom jeden velkej úchylák… ty jeden… ty… co… nad čim jsem to přemejšlel? Všechno tohle najednou vystřídala ohromná radost, že se zase blížim na to krásný území, kde mi Život přilepší na vlastnostech a… tak vůbec. Jó – ten Život. To je ale starej dobrák.
Naoranžovělá půda pod nohama mi najednou začala ubíhat tak nějak jinak. Šel jsem s absolutní lehkostí. Už mě netížil ani oběd v žaludku, ani myšlenky v hlavě. Pořád jsem byl takovej lehce protivácky naladěnej, protože takovej jsem byl vždycky, ale taky jsem měl radost, že se můžu zase po době sjíždět magickejma výparama. Co tady dělá Styx s bratrem? Co kupuje? Vždyť tyhle magický věci měla ráda. Tomu teda nerozumim. Znělo to tak důležitě... a přitom jsou to kecy. Nakonec jsem dospěl k tomu, že prostě asi neví, co chce. Já taky nevěděl, takže jsem jí z toho nijak nevinil. Vlastně... mi to bylo dost ukradený. Jenom mě to překvapilo. A napadlo mě, že jí to hned vpálim, až bude zase dělat chytračku.
Když už se povrch konečně začal rovnat a byl jsem přímo na vrcholu, nachvíli jsem se zastavil, abych mohl v klidu vydechnout. Doufal jsem, že mě Život nezastihne hned tady na okraji, protože minule to tak bylo, a šíleně jsem se leknul. Dneska se neleknu. Jsem připravenej. A nejsem žádná bačkora. Já… „PANEBOŽE!“ vyhrknul jsem, když jsem v periferním vidění zahlédl velkou magickou postavu. Byl to on. Zase mě vyděsil k smrti. „Máš nečisté svědomí, Duncane?“ zeptal se pobaveně. Tahle otázka mě trochu zaskočila. „No, já…“ zabrblal jsem zaskočeně. Počítá se šikanování vlků? A vlčat? A lhaní? A provokování? A neoprávněnej vstup na cizí území? A rvačky? A nadávky? Rval jsem se i s vlčicí! S VLČICÍ! „…ne,“ nahodil jsem hraný úsměv. „Víš, že umím číst myšlenky?“ hlesl pobaveně podruhé. „No… jo,“ prohlásil jsem poraženecky. Do prčic. Nemysli na nic špatnýho… nemysli na nic, cos udělal… Duncane, ty jsi ale idiot! Radši už vůbec nepřemejšlej! Život se pobaveně usmíval prakticky celou dobu, co jsem se usilovně snažil nemyslet na nic dalšího, co jsem v posledním roce vyvedl. „Copak tě ke mně přivádí, příteli?“ začal konverzaci, protože já sám jsem trapné ticho nepřerušil, ačkoliv mám v jiných situacích vždycky plnou tlamu keců.
„Potřebuju se zbavit nějakejch šutrů a kytek a tak, znáš to,“ usmál jsem se, jako kdyby mě to vlastně vůbec nezajímalo, jako kdybych dělal laskavost já jemu. „Samozřejmě, dlouho jsem tě tu neviděl. Kde ses toulal?“ Zrovna teď si tam něco šátral v zahrádce zády ke mně. Napadlo mě, že bych ho třeba mohl zkusit okrást a utratit to u Smrti, ale to by asi nedopadlo moc dobře. Navíc jsem se na to musel snažit nemyslet, když uměl číst myšlenky. Tohle místo mě opravdu šíleně trýznilo. „Dělal jsem z Gallirei lepší místo, znáš mě,“ odpověděl jsem nakonec s lehkým úšklebkem. I Život se ušklíbnul. Oba jsme věděli, že to není pravda. „Neexistuje dobro, které bys nezvládl vykonat, když máš ty nejlepší úmysly,“ poučil mě. Na tyhle chytrý kecy jsem teda byl děsně zvědavej. Vůbec nevím, co to se mnou zkoušel. Měl mě přece přečtenýho, takže mu muselo bejt jasný, že žádný dobro vykonávat nebudu. „Jako když jsi zachránil to vlče… to se mi moc líbilo,“ pokračoval. No to snad ne. „Cože? Jaký? Jo, tohle… ale… ne… pfff, taková blbost! Já jsem nechtěl… nikoho zachraňovat. To přece… fuj, vlčata!“ začal jsem se zadrhávat. Ani vlastně nevím, proč jsem to tehdy udělal. Jsem zlej. ZLEJ. ZLEJ DUNCAN. Ne nějaká bačkora. „Jak myslíš,“ pokrčil Život rameny. Tvářil se, jako kdyby sežral všechnu moudrost světa. Tohle jeho obviňování z dobrejch skutků se mi vůbec nelíbilo, takže už jsem chtěl jenom nakoupit a odejít. Konec tlachání. „Nuže, Duncane, jestli už nemáš na srdci nic jiného, koukneme se, co by se s tebou dalo udělat,“ poručil. Dovalil jsem k němu všechny ty cetky, které jsem za poslední dobu nastřádal a neurčitě jsem kývl. Život si je začal zaujatě prohlížet. Měl jsem chvíli čas se rozhlédnout kolem. Skoro jsem měl náladu... tu zůstat. Tady by mě aspoň nenašli Styx a Norox. Ušklíbnul jsem se. "Můžeš tu zůstat," skočil mi do přemýšlení Život. To mě dost podráždilo. "Máš strach? Můžu ti pomoct?" Cože? "Já? Strach?" uchechtnul jsem se. Jasně, určitě je to nepříjemnost, ale že bych se vyloženě bál, to ne. Já jsem se ničeho nějak extra nebál. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Život si mě chvíli prohlížel, potom to dopočítal a narovnal se. "Jenom mě udělej trošku... lepšího," usmál jsem se kysele. Něco mi říkalo, že to bude potřeba, i když to nebude výrazný rozdíl. "Samozřejmě. Budiž. Ještě něco?" zeptal se s přehnaným zájmem. Věděl jsem, že musím okamžitě vypadnout. "Ehh, nee, já... mám na spěch," začal jsem se výmluvně uchechtávat a couvat. "Děkuju za... tohle a... čau," zazubil jsem se ještě. "Měj se, Duncane. Brzy se uvidíme."
Ta poslední věta mě popravdě trošku vyděsila, ale ty myšlenky jsem rychle vyhnal z hlavy. Cestou dolu jsem se necítil tak extra skvěle jako minule. Ale určitě mě to probralo. Byl jsem takovej čerstvější. Zastříhal jsem ušima a snažil jsem se to štrádovat trošku jinou cestou, než jakou vedly kroky Noroxe a Styx.

//Narrské vršky

//Ježčí mýtina

Z mýtiny jsem se dostal rovnou pod kopce. Tedy – nejprve se mi ukazovaly jen jako malý flíček v dálce, ale čím víc jsem se blížil, tím víc se tyčily do výšky a teď už jsem je viděl hezky v celé jejich kráse. Už teď mě bolely nohy z toho, jak na ně budu stoupat, ale nedalo se nic dělat. Chtěl jsem to mít prostě co nejrychleji za sebou a potom se vydat… někam. Za nějakou novou obětí. Ani jsem vlastně nevěděl, co mi Život za ty moje cetky prodá. Neměl jsem toho zas tolik, ale chtěl jsem se toho zbavit ještě před zimou, protože v zimě se mi pak už nikdy moc nechtělo se někam tahat. Natož do těch šílenejch kopců.
Pod nimi jsem si dal další pauzu. Nemohl jsem na to jít tak zhurta. Zaprvý jsem měl břicho zralý k prasknutí a zadruhý jsem se ještě pořád neprobudil. Rozhlédl jsem se kolem a párkrát se hluboce nadechnul nosem. A najednou to přišlo. STYX. NOROX. Museli tu být oba dva. A nebylo to zrovna před dlouhou dobou. Zavrtěl jsem hlavou, jako kdybych doufal, že se mi to zdá, ale nezdálo. Sakra. Styx mi hrozně chyběla... fakt šíleně moc, ale určitě jsem jí nechtěl potkat s bratrem. To bych jí radši nepotkal vůbec. Určitě měla v plánu mi skočit po krku hned až se potkáme. Co teprv to její hovado bratr. Přikrčil jsem se jako malej strašpytel a doufal jsem, že se mi povede dostat k Životu tak, abych na ně zároveň nenarazil. Až z těch kopců slezu, zdrhám do hajzlu.

//Vrchol

// Tenebrae

Budu děsnej borec. Život ze mě bude muset udělat boha. Nejmíň. To, že tolik šutrů jsem zdaleka neměl, mi vůbec nepřekáželo. Musel jsem sám sebe nějak povzbudit a vyhecovat se k tomu výšlapu. Dlouho hladovějcí břicho jsem měl narvané k prasknutí a moc se mi nechtělo ho do toho kopce tahat. Ale nedalo se nic dělat. Navíc jsem chtěl ještě nachvíli být o samotě. Než mi slehne. Takhle jsem si přišel úplně oplácanej a tlustej a nechutnej, i když jsem byl prakticky spíš čerstvě napapaná kostra. Pořád jsem nebyl úplně stoprocentně vzhůru. Spal jsem opravdu dlouho a potřeboval jsem rozcvičku. A potom už někoho najdu. Potřebuju někoho potýrat. S někym si pokecat. Někoho... pootravovat. A ať jsem si to nalhával jak jsem chtěl, ve finále jsem vlastně neměl moc náladu se socializovat, jako obvykle mívám. Na mysli mi spíš leželo pár jedinců, se kterými jsem potřeboval mluvit, nebo jsem s nimi měl nevyřízené účty. Hodně jsem toho zaspal.
Přidal jsem do kroku, když jsem se trošku vydýchal. Vršky už se pomalu rozprostíraly přede mnou. No konečně. Jdu si pro tebe, ty jeden uličníku. Stáhnul jsem uši k hlavě a přidal jsem ještě víc. Potřeboval jsem vědět, jak moc špatně na tom fyzicky vlastně jsem.

//Narrské vršky

//Kopretinka

Netrvalo dlouho a stanul jsem před další řekou. Pro změnu. Když šel vlk touhle cestou od západu na východ směrem k Sarumenu, musel těch řek přejít strašně moc. Protože jsem šel od severu, stačilo přejít jenom tuhle jednu, ale stejně to byla pěkná otrava. Někdo by tu měl vyrobit most. To by pak bylo o něčem jinym.
Naštěstí bylo léto, a ne třicet pod nulou a vichr, jako v zimě. Sotva jsem doklusal k řece, zkontroloval jsem v její hladině odraz svojí tváře, abych zjistil, jestli už se mi srovnalo to, jak moc jsem si při svém letním spánku přeležel obličej. Všechno vypadalo v pořádku. Přesně tak, jak to má být. Zase jsem krasavec. Kde jsou nějaký kočky? Rozvážně jsem se rozhlédl. Řeka sice nevypadala nějak extra bezpečně, ale taky ne úplně smrtelně. Pomalu jsem do ní vlezl nejdřív po nohy a když jsem se odhodlal, skočil jsem do ní celým tělem a začal jsem plavat směrem rovně s příklonem proti proudu, aby mě nikam neodnesl. Na druhou stranu jsem se dostal v o něco jiném bodě, protože byl proud o trochu silnější a rychlejší než já, ale pokud vím, mé cestě to mohlo jen pomoct. Stejně jsem šel na jihovýchod.
Kdybych teď zahnul jinudy, asi bych se postupně dostal až do Sarumenu, ale teď jsem měl namířeno jinam. K Životu. Na nákup.

//Ježčí mýtina

//Středozemní pláň

Za plání čekalo ještě další rozlehlé území, než se na obzoru objevila další řeka. Tyhle území mi vždycky přišly k vzteku, protože než je vlk přešel, trvalo to věčnost, a opticky vypadaly hrozně obrovský. Vůbec mě nebavilo přes ně chodit. I když je pravda, že teď v létě to bylo o poznání lepší než v zimě, kdy všechno zavalila ta bílá břečka. Ani se nenadějem a je to zase tady. Bílá břečka všude. Zima. Budu si muset najít nějaký otrokyně, který mě budou zahřejvat. Jo – řeknu, že jsem hroznej chudáček, že mám slabou srst, a že mi hrozí prochladnutí. Nebo se nastěhuju ke Styx. To by se jí určitě děsně líbilo. A jejímu bratrovi taky. Nebooo… kdo má ještě úkryt? Na smečkový úkryt jsem si v tu chvíli ani nevzpomněl, protože tam jsem bydlel v podřadnym koutku spolu s otatníma podřadnejma nulama a to mě nebavilo. Víc se mi líbil ten alfáckej koutek, ve kterym jsem se ale samozřejmě válet nemoh, protože (i když jsem spoustě vlků tvrdil, že jsem) alfa bohužel nejsem. Ani nic, co by se alfě blížilo.
Naštěstí jsem se svojí svižnou lososem-nadopovanou chůzí dostal přes louku rychleji než obvykle, a už se přede mnou rozprostírala řeka, kterou stačilo přejít a byl jsem skoro tam, kde sídlí Život. Už to nebylo daleko. Debilní zacházka. Kdybych se tak uměl teleportovat. Jako ten… divnej vlk, kterýho jsem tehdy potkal. Ježiš, to mě šíleně děsilo.

//Tenebrae